V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do kouzelné severské země a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Z mezinárodního letiště v Sandefjordu jsme se zapůjčeným autem přesunuli do 110 kilometrů vzdáleného Osla, v němž jsme strávili zbytek dne. Po příjezdu do města jsme francouzský bílý vůz zaparkovali zdarma v rezidenční čtvrti Ellingsrudåsen a pak jsme si šli do supermarketu Kiwi koupit balenou vodu na pití. Následně jsme zamířili ke vstupu do metra, které se nacházelo jen pár desítek metrů od obchodu a uvnitř chodby jsme si v automatu koupili jízdenky. Pak jsme sjeli výtahem hluboko do podzemí a když jsme z klece vystoupili, nestačili jsme zírat. Ocitli jsme se v chodbách s přírodními horskými stěnami, takže jsme si připadali jako na exkurzi v jeskyni a nikoliv jako v metru. Na větší rozjímání však nebyl čas, neboť nám za pár minut odjížděl vlak a tak jsme úžasnou chodbou sestoupili dolů k čekající soupravě.

Ellingsrudåsen byla totiž od svého otevření v roce 1981 konečnou stanicí druhé linky metra, kterou jsme se svezli do centra města. Během jízdy jsme na několika zastávkách z reproduktorů slyšeli hlášení, oznamující naši polohu a nemohli jsme přeslechnout ani upozornění, že se dveře zavírají. V norštině tato věta zněla asi takto : Do jedné rukys. Cesta ubíhala a přibližně po dvaceti minutách jsme vystoupili na zastávce u Národního divadla. Vzápětí jsme opustili podzemní prostory a zahájili procházku po historickém středu města, kde jsme poznali několik památek a zajímavostí. Když jsme si prošli centrum a prohlédli Královský palác, zamířili jsme k přístavu na Radničním náměstí, na němž jsme obdivovali spoustu architektonických domů, soch a jiných zajímavostí. Jedním z nich byla bývalá železniční stanice s názvem Oslo West Station z 19. století.

Po obhlídce bývalé železniční stanice a muzea Alfréda Nobela v jednom jsme se věnovali budově radnice, postavené z červených cihel v letech 1931 až 1950 podlé návrhu architektů Arnsteina Arneberga a Magnuse Poulssona, kteří se prý nechali inspirovat sídlem radních ve Stockholmu. S postupem let byly jejich plány upraveny dle módních trendů, v tomto případě dle zásad strohého funkcionalismu. Na sídle radních jsme obdivovali dvě věže, přičemž nižší měřila 63 metrů a vyšší ještě o tři metry více. Ve východní věži se nacházelo 49 zvonů, které se od sedmé ráno do půlnoci každou hodinu rozeznívaly tóny od klasických skladeb až po novější pop. Zaujalo nás, na stavbu radnice byly použity menší cihly, než bylo tehdy obvyklé a svými rozměry se podobaly těm středověkým, ale proč tomu tak bylo, to jsme se nedozvěděli.

V budově radnice se pořádají různé akce a ceremoniály a nejznámějším z nich je udílení Nobelovy ceny za mír, které se zde koná každý rok v prosinci. Nad hlavním vchodem radnice jsme s úžasem obdivovali jedny z největších evropských astronomických hodin o průměru 8,6 metrů, jejich minutová ručička měřila úctyhodných 5,7 metrů. Přední část budovy dále zdobila socha patrona města sv. Hallvarda, barevné reliéfy s výjevy ze starodávné sbírky písní Poetická Edda a bronzový reliéf nad vstupem od Josepha Grimelanda, který je rovněž autorem sochy Osloská dívka, nacházející se vysoko nad vchodem. Na západní zdi jsme pak našli sochu krále Haralda III. na koni. Na prostranství před radnicí jsme ještě shlédli šest samostatných soch od Per Palle Storma, zobrazujících dělníky, kteří budovu postavili a šli jsme dál.

Cestou jsme potkali ještě jiné sochy, představující většinou nahé ženy s dětmi a zastavili jsme se také u fontán. Přitom jsme se procházeli po Rådhusplassen na nábřeží Oslofjordu a naprosto v klidu si prohlíželi další zajímavosti. Vůbec bychom neřekli, že ještě před rokem 1994 by to nebylo možné, protože do té doby tudy vedla mezinárodní silnice E18, po níž jezdilo přes 20 tisíc aut denně a to i přesto, že o čtyři roky dříve byl pod náměstím otevřen silniční tunel Festning. Městská rada proto zakázala motorovým vozidlům vjezd a Radniční náměstí se stalo pěší zónou. Jen tramvaj zde jsme občas potkali, ale ta nám nijak nepřekážela. Stejně tak by nás při pohledu na pěkné budovy okolo nenapadlo, že před sto lety zde bývaly běžné domy a bohatší vrstva obyvatel Osla tuto oblast vnímala jako chudinskou čtvrť.

Byty zde prý byly na nízké úrovni, hygiena zdejší lidí nedostatečná a jejich morálka byla údajně velmi uvolněná. Možná i proto představitelé města vypracovali plány na modernizaci čtvrti a roku 1916 vyhlásili architektonickou soutěž, kterou vyhráli Arnstein Arneberg a Magnus Poulsson. Jejich plán zahrnoval vydláždění náměstí žulou a vytvoření městského otevřeného prostoru namísto parku, a za tím účelem roku 1921 radní vyvlastnili část pozemků na nábřeží Piperviky. A jak to bylo dál, to už jsme věděli. Samozřejmě jsme se nezapomněli zastavit také na nábřežním molu, z něhož jsme se kochali pohledem na záliv a lodě, kotvící v přístavu. Občas některá z nich vyplula a musela se přitom vyhnout obřímu trajektu, který se zrovna pohyboval dál na moři. Každopádně to pro nás byla netradiční podívaná a tak jsme se na břehu chvíli zdrželi.

Potom jsme kolem sochy potápěče zamířili směrem k hradu, který se vypínal nad přístavem, ale na ten nám už opravdu času vůbec nezbýval. Nicméně jsme se ještě zastavili u sochy norského šlechtice a admirála Petera Tordenskjolda, jenž se proslavil cenným vítězstvími nad Švédy ve velké severní válce. Tehdy proti sobě bojovala unie Dánska, Norska a Ruska, jejímž společným nepřítelem byl pobaltský rival Švédsko. Wessel vstoupil do námořnictva právě v době, kdy dánské válečné loďstvo útočilo na švédské zásobovací lodě a brzy projevil mimořádnou odvahu a námořní dovednost, čímž odstartoval svou úspěšnou vojenskou kariéru. Zaujalo nás, že pro válečné časy byl viceadmirál Tordenskjold vybaven dobře, zato mírový život snášel špatně. Stýskalo se mu po vzrušení z boje a tak začal cestovat po Evropě.

V Hannoveru u kurfiřtského dvora se pustil do milostných dobrodružství a karbanu, což se mu stalo osudným. Při jedné karetní hře viceadmirál obvinil jednoho švédského plukovníka, že podvedl kamaráda a následná rvačka skončila vyzváním na souboj. V něm měl norský hrdina nevýhodnou zbraň a protivník jej tak snadno probodl kordem. Viceadmirál upadl na zem a po chvíli zemřel v náručí svého komorníka. U sochy jsme se vyfotili a pak jsme se znepokojením sledovali blížící se mraky nad mořem, které neomylně směřovaly k městu a tak jsme se vydali na cestu k nejbližší zastávce metra. Záhy jsme se zastavili v místech, kudy vedla strmá cesta k hradební bráně na chudé předměstí Piperviken. Právě sem byla v roce 1972 umístěna socha, aby připomínala dobu, kdy si král Karel IV. přivezl z Kodaně své vlastní hudebníky.

Mladí hudebníci prý byly díky krásným a barevným uniformám mezi chudým obyvatelstvem Pipervikenu oblíbení, ale radost jim určitě dělali i díky svému uměleckému nadání. Následně jsme kráčeli ulicí Rosenkrantz, která dělala čest židovskému jménu, jelikož byla plná obchodních domů nebo hotelů. Minuli jsme třeba osmipatrový hotel Rosenkrantz, postavený pro účastníky zimních olympijských her v roce 1952, gymnázium, Nové divadlo a další domy. Pak jsme konečně dorazili k zastávce metra, ale vchod byl uzavřený a ještě k tomu začalo pršet. Rychlým krokem jsme tedy zamířili k nejbližší tramvajové zastávce a než přijel náš spoj, schovali jsme se v přilehlém domě před stále zesilujícím deštěm. Přes mobilní telefony jsme si koupili jízdenky a za několik minut přijela ta správná tramvaj, která nás odvezla k Národnímu divadlu.

Pak jsme se přesunuli do podzemí a přibližně za deset minut dorazila souprava, kterou jsme odjeli na zastávku Ellingsrudåsen. Znovu jsme zašli do ochodu Kiwi, koupili si nějaká levnější piva v přepočtu za 70 českých korun a pak jsme již nasedli do auta, jímž jsme zamířili do našeho ubytování za městem. Za necelou půlhodinu jsme za trvalého deště dorazili do obce Skjetten, kde jsme měli předem zaplacené apartmány, v nichž jsme strávili první noc v Norsku. Vybalili jsme si věci, dali si sprchu a v kuchyňce jsme si uvařili rychlou večeři. Pak jsme vypili piva a šli rychle spát, protože noční přesun na sever Evropy byl náročný. Usnuli jsme jako miminka a ráno jsme vyrazili na Holmenkollen, ale o tom již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme se první den v Norsku procházeli centrem Osla.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/oslo-radnicni-namesti-radhusplassen​

Historie čerpána z těchto webů

https://en.wikipedia.org/wiki/R%C3%A5dhusplassen

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Wessel_Tordenskjold

Město Oslo nemá turistickou známku.