Pelhřimov - Masarykovo náměstí
Centrální náměstí v Pelhřimově neslo od vzniku samostatného Československa jméno našeho prvního prezidenta, ale na začátku 20. století bychom se však pohybovali po Hlavním náměstí a v letech 1943 – 1948 na zdi domů visela tabulka se jménem nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha. Po roce 1948 byl čtvercový plac přejmenován na Mírové náměstí, jemuž byl po sametové revoluci městským zastupitelstvem navrácen jeho původní název Masarykovo náměstí. Ovšem historie města se začala psát již na konci 13. století a spolu s ním vzniklo jedno z největších náměstí v České republice, které od doby svého středověkého založení nedoznalo ve svých rozměrech žádných podstatných změn. Na náměstí jsme viděli snad všechny významné stavební slohy gotikou počínaje a funkcionalismem první republiky konče.
Jednoho roku bělovousý muž v červeném obleku nechal pod nazdobeným vánočním stromečkem ležet obálku s poukazem na pobyt v hotelu Rustikal v městečku Horní Cerkev. Termín jsme si stanovili několik týdnů předem na konec března, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí, jenže na Vysočině pár dní před termínem napadl sníh. Naštěstí jsme se s hotelovou recepcí dokázali domluvit na odložení pobytu o jeden měsíc a tak jsme první květnový víkend opustili hanáckou placku, a po dálnici vyrazili vstříc našemu cíli. Cestou jsme si naplánovali zastávku v Pelhřimově, abychom poznali všechny historické památky či zajímavosti, které nám toto město mohlo nabídnout. Během procházky centrem, které se roku 1969 stalo městskou památkovou rezervací, jsme si prohlédli také památky na Masarykově náměstí.
Naše stříbrné auto jsme nechali odpočívat na velkém parkovišti v ulici Krásovy domky a po obhlídce kaple sv. Kříže jsme zamířili do historického centra města. Prošli jsme kolem pivovaru Poutník a poobědvali v restauraci pár metrů od Solní brány, kterou jsme následně vstoupili na náměstí. Potom jsme se věnovali prohlídce hradeb a tří dochovaných bran, jimiž se do města vstupovalo a když jsme se s nimi seznámili, obrátili jsme svou pozornost k zajímavostem na náměstí, nesoucí od vzniku samostatného Československa jméno našeho prvního prezidenta. Na začátku 20. století bychom se však pohybovali po Hlavním náměstí a v letech 1943 – 1948 na zdi domů visela tabulka se jménem nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha.
Po roce 1948 byl čtvercový plac přejmenován na Mírové náměstí, jemuž byl po sametové revoluci městským zastupitelstvem navrácen jeho původní název Masarykovo náměstí. Ovšem historie města se začala psát již na konci 13. století a spolu s ním vzniklo jedno z největších náměstí v České republice, které od doby svého středověkého založení nedoznalo ve svých rozměrech žádných podstatných změn. Na náměstí jsme viděli snad všechny významné stavební slohy gotikou počínaje a funkcionalismem první republiky konče. Původní gotická zástavba, která vzala za své při zhoubných požárech 16. století, byla nahrazena domy ve slohu renesančním, po velkém požáru města roku 1766 byla většina fasád domů přestavěna ve slohu barokním a pak přišlo 19. a 20. století, kdy byl postaven v secesním slohu hotel Slávie a ve slohu prvorepublikového funkcionalismu budova dnešní Komerční banky.
Radnice č.1
Jelikož jsme po obhlídce Dolní brány přišli na náměstí z ulice Palackého, nejprve jsme se věnovali domu s číslem 1, v němž od roku 1849 sídlili pelhřimovští radní. Původní radnice se ovšem v 15. století nacházela v domě číslo 80, z něhož byla po požáru v roce 1582 přemístěna do zámku Římanských, v němž vydržela až do roku 1849, kdy byl zámek postoupen c. k. Okresnímu soudu. Radnice pak přesídlila do domu s jedničkou, který město vlastnilo již od roku 1671. V roce 1841 byl odstraněn štít, který byl obnoven až v roce 2005. Zaujalo nás, že z okna prvního patra byl 28. října 1918 oznámen vznik samostatné Československé republiky a tuto událost připomíná pamětní deska od J. Třísky, kterou jsme si samozřejmě také krátce prohlédli a pak jsme se přesunuli pár metrů doleva.
Měšťanské domy č.2, č.3, č.4 a č.6
Zde nás čekal dům s číslem 2, vybavený podloubím a barokním štítem s konkávně tvarovanými křídly, který byl na gotických základech postaven roku 1589. Vzápětí jsme začali obdivovat růžovou fasádu domu s číslem 3, jehož nejstarší část pocházela již ze 14. století a který byl po velkém požáru města na přelomu 15. a 16. století přestavěn do současných rozměrů. Právě tehdy vzniklo podloubí, které bylo zaklenuto klenbami dochovanými do současnosti. Nad levým obloukem klenby podloubí jsme spatřili kámen s merkou, iniciály a letopočtem obnovy 1566. Pak jsme se věnovali sousednímu domu s číslem 4, který nás ohromil svým vysokým, barokně tvarovaným štítem s volutovými křídly a pěkným podloubím. Posledním v řadě byl nárožní dům s č.6, který se od ostatních lišil renesančním vzhledem, jemuž dominoval trojúhelníkový štít, členěný osmi pilíři.
Šrejnarovský dům č. 10, Síň Lipských a Peklo
V severozápadním cípu náměstí jsme narazili také na úžasný dům s číslem 10, jenž byl vystavěn roku 1614 na místě zbořené zástavby, která musela v polovině 16. století ustoupit sousednímu zámku. Pozdně renesanční dům byl pojmenován podle měšťana Kryštofa Šrejnara a na jeho průčelí jsme obdivovali nárožní arkýře se zbytkem maleb, které dříve pokrývaly celou jeho fasádu. Pod arkýřem jsme našli pozlacený kříž s Kristem a pak jsme zamířili k žulovému portálu, který ústil do dvorku, sevřeného dvěma křídly budovy. Vzápětí jsme vešli dovnitř, neboť se uvnitř nacházelo informační centrum a také expozice věnována pelhřimovským rodákům, bratrům Lipským. V íčku jsme získali čtyři razítka do památníku a koupili si vstupenku do Pekla. Síň Lipských jsme viděli už o osm let dříve při první návštěvě Pelhřimova, kdy jsme si koupili také dřevěnou turistickou známku.
Městská šatlava v domě č.11
Následně jsme zamířili do vězení nad Šrejnarovským domem. Naštěstí jsme v něm nemuseli dlouho zůstat, neboť jsme do něj vstoupili dobrovolně v rámci prohlídky expozic muzea. Během exkurze jsme si prošli nádvoří, cely, mučírnu v bývalé baště a vězeňskou kapli. Dozvěděli jsme se, že městská věznice v těchto místech fungovala od 16. století do roku 1849, poté budova sloužila pro potřeby okresního soudu. Ten zde sídlil do roku 1907, kdy byla v Pelhřimově postavena nová soudní budova. Věznice pak byla 7 let pronajímána méně majetným občanům k nouzovému bydlení, kteří byli roku 1914 vystěhováni a měl zde sídlit archiv a muzeum. Z tohoto záměru ale sešlo a po 1. světové válce byla věznice opět pronajímána nemajetným k bydlení. Ještě v roce 1960 ji obývalo šest nájemníků, ale o 10 let později již bývalá šatlava začala sloužit pro potřeby muzea.
Zámek Říčanských
Abychom se do věznice vůbec dostali, museli jsme předtím vstoupit do zámku, k němuž šatlava přiléhala. V bývalém šlechtickém sídle od roku 1908 totiž sídlilo muzeum a tak jsme se uvnitř dozvěděli informace i o zámku, který po roce 1549 nechal postavit nový majitel panství Adam z Říčan. Kvůli novostavbě bylo zbořeno několik objektů z gotického období, nicméně tím stavební ruch v okolí zámku neutichl. Po velkém požáru města v roce 1561 zámek získal druhé patro a byl přestavěn do renesančního slohu, ovšem již o 11 let později se Pelhřimov vykoupil z poddanství a zámek ztratil svou funkci. Poté sloužil jako radnice. Po dalším požáru roku 1682 dostal zámek barokní vzhled a do velké přestavby byla zahrnuta i Solní brána. Dále bylo přistavěno schodiště a k zámku připojena stavba městské šatlavy. Roku 1707 byla v těsném sousedství zámku přistavěna solnice, dnešní divadlo, ale obrovský požár roku 1766 vše znovu zničil.
Socha sv. Václava
Po přestavbě, která začala roku 1767, si zámek uchoval svůj vzhled s menšími úpravami dodnes. Když jsme si prohlédli expozice muzea v zámku a šatlavě, vyšli jsme z červené budovy ven a prozkoumali sochy Ochrany a Spravedlnosti. Pískovcové ženy se v 19. století objevily na balkóně, který se tehdy táhl přes celé první patro, ale později byly pro jeho zchátralost sejmuty a po stržení balkónu přemístěny do výklenků v přízemí zámku, kde jsme je také našli. Potom jsme se otočili a začali se věnovat soše sv. Václava, kterou zhotovil pražský umělec Ludvík Šimek a daroval ji městu Pelhřimov. Dne 29. června 1931 sochu vysvětil pelhřimovský rodák a arciděkan smíchovský Jan Pauly. Socha byla již jednou zrestaurována a v roce 2010 zde byla umístěna pamětní deska, která upomínala na autora díla a jeho šlechetný dar.
Fárův dům č.13 a měšťanské domy č.14 a č.15
Od sochy českého světce jsme zamířili dolů k nárožnímu domu s nešťastným číslem 13, jenž se nazýval Fárův podle majitele, který jej nechal kubisticky upravit. Zaujalo nás, že v tomto domě, původně s barokní fasádou a mansardovou střechou, býval hostinec U zlatého soudku. V letech 1913 - 1914 byl, podle návrhu významného pražského architekta Pavla Janáka, přestavěn v kubistickém slohu, přesto si zachoval podloubí, které se nám na něm líbilo. Vedle něj jsme obdivovali bílou fasádu domu č.14 s podloubím a renesančně-barokním průčelím, na němž se nám líbil se sgrafitový pás a trojúhelníkový štít, členěný vertikálními stupni. Nezapomněli jsme ani na úzký modrý dům č.15 s podloubím o dvou arkádách a prostým trojúhelným štítem, na němž jsme našli nápis Zlatník a Hodinář, takže rázem bylo jasné, jaká živnost se zde vždy provozovala.
Měšťanský dům č.16 a muzeum strašidel v domě č.17
Vedle naším očím neunikla žlutá novorenesanční fasáda domu číslo 16, na němž nás zaujaly bosované lisény, tři oblouky podloubí a šestice oken ve dvou patrech. Poté nás čekal možná nejkrásnější dům na náměstí, který byl označen číslem 17 a na němž jsme mohli oči nechat. Dům byl postaven v 16. století Janem Broumem z Chomutovic a dokončen Janem Kržem z Plotišť, jejichž erby se dochovaly v průjezdu. Na domě se projevil vliv italského renesančního stavitelství, díky němuž jeho fasádu zdobilo renesanční psaníčkové sgrafito, které bylo koncem dvacátých let 20. století obnoveno. Kdysi v domě sídlil královský purkrabí a po skončení 1. světové války se do něj nastěhovalo Chrámové družstvo, které zajišťovalo po celém území ČR výrobu kostelních zařízení, nábytku a soch. V budově jsme našli Galerii M a ve sklepení domu muzeum strašidel, které jsme navštívili o osm let dříve při první návštěvě Pelhřimova.
Měšťanské domy č.27, č.28
Líbil se nám rovněž sousední dům s pozdně barokním průčelím, který se nacházel již v Poděbradově ulici, jemuž dominoval nádherný štít se štukovými rokajovými ornamenty a malbou sv. Floriána. Ten namaloval místní restaurátor Jaroslav Benda a na němž světec hasil věž pelhřimovského kostela Sv. Bartoloměje. Na protějším nároží nás čekal renesanční dům na středověkých základech s číslem 27, který se svým vzhledem s muzeem strašidel vůbec srovnat, i když byl v 19. století výrazně přestavěn. Nicméně jsme si jednopatrový dům s obdélným štítem a atikovým patrem krátce prohlédli a pak jsme se věnovali jeho sousedovi s číslem 28. Před námi stál klasicistně přestavěný dvoupatrový dům, na němž nás zaujaly bílé pilastry s patkou, které průčelí zkrášlovaly v obou patrech. Všimli jsme si také dvou různých velikostí oken s ozdobnými okolními prvky, přičemž v prvním patře se nacházely menší než v přízemí a pak jsme se již věnovali domu s číslem 29.
Hotel Slávie č.29
Tohle číslo nesl hotel Slavie, který byl postaven podle plánů stavitele Jana Kotrnocha roku 1913 na místě zchátralého barokního měšťanského domu se středověkým jádrem a podloubím, který se vzhledem ani velikostí nevymykal okolním budovám. Po požáru v roce 1766 dostal ozdobný barokní štít a jeho prvním doloženým majitelem byl roku 1790 Johann Rokos von Rosinfeldský, který objekt prodal Josefovi a Anně Neprašovým. Pak dům vlastnili manželé Martincovy, jenže roku 1848 objekt s novým hostincem shořel a s ním i okolní tři domy. Obnovený hotel již barokní štít neměl. Roku 1909 jej získali pelhřimovští právováreční měšťané, kteří se místo rekonstrukce rozhodli dům zbořit a na jeho místě vyrostla budova v duchu pozdní secese. Po roce 1948 hotel Slávie znárodnil stát a provozovala jej Jednota pod názvem Severka. Po roce 1990 byl hotel na několik let uzavřen, pak ho koupilo družstvo SPV Plevnice, které ho po dílčí rekonstrukci v roce 1998 začalo znovu provozovat. V roce 2006 hotel koupila akciová společnost SMK Blansko.
Měšťanské domy č.30, č.31 a č.32
Sousední budova s číslem 30 měla rovněž žlutou fasádu, ale pro změnu zde sídlila Česká spořitelna. V přízemí nás zaujal vchod, jemuž dominoval portikus neboli otevřená sloupová hala připomínající balkon a ve dvou patrech nad sebou jsme uviděli čtyři dvojice sdružených oken. Nad korunní římsou nám do oka padla atiková nástavba s trojúhelníkovým štítem, v němž jsme spatřili štukový reliéf. Pak jsme prozkoumali vedlejší dvoupatrový dům číslo 31 s klasicistním průčelím, zelenobílou fasádou, vysokým tvarovaným štítem a nepatrně vystupujícím mělkým rizalitem, završeným trojúhelným tympanonem. Posledním v řadě domů na této straně náměstí byl dvoupatrový dům číslo 32 s novodobě upravenou fasádou, který měl v předním traktu hlavní budovy architektonicky hodnotné renesanční prostory.
Měšťanské domy č.80, č.79 a č.78
Následně jsme se přesunuli k nárožnímu domu číslo 80 s okrovou fasádou, na jehož místě údajně ve středověku stávala radnice, v níž se v rozmezí let 1444 - 1450 konalo šest sněmů zástupců panské jednoty a Jednoty poděbradské za účelem sjednání zemského míru, kterých se zúčastnil rovněž budoucí český král Jiří z Poděbrad. Pak nás čekala dvojice jednopatrových, okapově orientovaných měšťanských domů, s bohatě zdobeným společným novorenesančním průčelím, jež byly zastřešeny sedlovou střechou. Na domě číslo 79 jsme našli pamětní desku, která zde byla odhalena v roce 2003, neboť se zde narodily dvě známé osobnosti filmového průmyslu bratři Oldřich a Lubomír Lipští. Zaujalo nás, že v období mezi dvěma světovými válkami zde existovalo pověstné cukrářství U Lipských.
Měšťanské domy č.77 a č.61 v Palackého ulici
Posledním domem na náměstí, který jsme viděli, byla budova Komerční banky, která ve funkcionalistickém slohu vznikla v období mezi oběma světovými válkami, kdy byl tento styl velmi populární. Budova již zasahovala do Palackého ulice, kde nám do oka padl protější dům číslo 61, který vznikl sloučením dvou renesančních domů. Nárožní jednopatrový dům nás zaujal podloubím o pěti arkádách a hlavně průčelím se sgrafitovým omítnutím. Fasáda byla ukončena dvojicí krásných renesančních štítů, které dělily pilastry a v jejichž dolní části jsme spatřili celkem čtyři malá kruhová okénka. Všimli jsme si také nákolníku či odrazníku, který stál na rohu domu u silnice a chránil budovu před poškozením projíždějících kočáru. Později jsme se dozvěděli, že tyto kameny současně způsobovaly havárie povozů, ale zda se něco podobného stalo také v Pelhřimově, to se nám nepodařilo zjistit.
Kašna se sochou sv. Jakuba
Na závěr naší procházky po Masarykově náměstí jsme si nechali kašnu se sochou sv. Jakuba, stojící uprostřed plochy. Studny či kašny byly od dávných dob hlavním zdrojem pitné vody ve městech a Pelhřimov nebyl výjimkou. Zdejší kašna zde prokazatelně stála v roce 1546 a byla napájena vodou z pramene Belky. My jsme si kašnu prohlédli v podobě z roku 1828, přičemž jsme v jejím středu spatřili osmiboký sloupek se zdobenou římsou, na níž se nacházela čtyřboká hlavice se čtyřmi lvími hlavami, chrlícími vodu. Na hlavici stála socha sv. Jakuba v poutnickém šatu zdobeném lasturami, s kloboukem spuštěným na záda a poutnickou holí v ruce. Když jsme si kašnu prohlédli, zamířili jsme ke kostelu sv. Bartoloměje, o němž však pojednává jiný můj článek. Chcete-li se seznámit s našimi zážitky na Vysočině, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme poznali Pelhřimov a Horní Cerekev.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Pelhrimov_-_Masarykovo_namesti/
Historie čerpána z těchto webových stránek
Město Pelhřimov je držitelem turistické známky č.408.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/pelhrimov-c408
