V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do kouzelné severské země a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Z mezinárodního letiště v Sandefjordu jsme se zapůjčeným autem přesunuli do 110 kilometrů vzdáleného Osla, v němž jsme strávili zbytek dne. Po příjezdu do města jsme francouzský bílý vůz zaparkovali zdarma v rezidenční čtvrti Ellingsrudåsen a pak jsme si šli do supermarketu Kiwi koupit balenou vodu na pití. Následně jsme zamířili ke vstupu do metra, které se nacházelo jen pár desítek metrů od obchodu a uvnitř chodby jsme si v automatu koupili jízdenky. Pak jsme sjeli výtahem hluboko do podzemí a když jsme z klece vystoupili, nestačili jsme zírat. Ocitli jsme se v chodbách s přírodními horskými stěnami, takže jsme si připadali jako na exkurzi v jeskyni a nikoliv jako v metru. Na větší rozjímání však nebyl čas, neboť nám za pár minut odjížděl vlak a tak jsme úžasnou chodbou sestoupili dolů k čekající soupravě.

Ellingsrudåsen byla totiž od svého otevření v roce 1981 konečnou stanicí druhé linky metra, kterou jsme se svezli do centra města. Během jízdy jsme na několika zastávkách z reproduktorů slyšeli hlášení, oznamující naši polohu a nemohli jsme přeslechnout ani upozornění, že se dveře zavírají. V norštině tato věta zněla asi takto : Do jedné rukys. Cesta ubíhala a přibližně po dvaceti minutách jsme vystoupili na zastávce u Národního divadla. Vzápětí jsme opustili podzemní prostory a zahájili procházku po historickém středu města, kde jsme poznali několik památek a zajímavostí. Když jsme si prošli centrum a prohlédli Královský palác, zamířili jsme k přístavu v zálivu Pipervika. Nejprve jsme kráčeli ulicí, pojmenované po slavném básníkovi Henriku Ibsenovi, přičemž jsme minuli jeho muzeum a zároveň poslední bydliště.

Na návštěvu domu, v němž Ibsen žil v letech 1895 až 1906 však nebyl čas, takže jsme kolem muzea jen prošli, přičemž jsme naše obutí kladli na zajímavé nápisy v norštině, které s osobou básníka zřejmě nějak souvisely. Vzápětí jsme přišli na široké prostranství 7. juni plassen, jemuž dominovala obrovská socha norského krále Haakona VII., který jako první z vládců začal trvale obývat zmíněný Královský palác. Nejen tímto krokem si získal sympatie norského lidu, u něhož byl velmi oblíbený. Z placu jsme sestoupil po širokém schodišti do čtvrti s pěší zónou Vikaterrassen, kde se nacházel soubor obchodů, služeb, restaurací, kaváren a kulturních zařízení. Obdivovali jsme zde zajímavou architekturu, která korespondovala s terasovitým názvem čtvrti a zanedlouho jsme došli k soše norského právníka, soudce a politika Jense Evensena.

Na cedulce u sochy jsme se dozvěděli, že se tento člověk stal také ministrem obchodu a že býval expertem na mezinárodní práva. Zaujalo nás, že vyjednal obchodní dohodu Norska s Evropským hospodářským společenstvím v roce 1972 a zajistil vládní příjmy z ropy. Po chvilce jsme pokračovali jsme dál a brzy jsme dorazili k monumentální koncertní síni. Před námi se nacházela Oslo Concert Hall, základna norského filharmonického orchestru a centrum kulturního života v Oslu, v němž se během roku odehraje kolem 300 vystoupení rozmanitých stylů od klasické vážné hudby, až po koncerty světových populárních interpretů. Za prosklenými okny budovy se skrývaly dva koncertní sály, několik zasedacích a cvičných místností, velký společenský sál s bary, dále tu byly pokladny, kanceláře, kavárna Diorama a Stenersenovo muzeum.

Koncertní síň jsme si opět prohlédli pouze zvenku. Před budovou jsme našli sochu věnovanou norskému skladateli, dirigentovi a houslistovi Johanovi Svendsenovi, jenž složil dvě symfonie, houslový a violoncellový koncert, romanci pro housle a také řadu norských rapsodií pro orchestr. Na budově jsme si prohlédli obrovské plakáty, lákající na aktuální nabídku koncertů, jichž se bohužel nemohli zúčastnit a pak jsme vystoupali po schodech vzhůru na Johan Svendsens plass. Na prostoru obklopeném moderními budova jsme shlédli dvě zajímavá umělecká díla v nadživotních velikostech. Sousoší s lidmi ještě vypadalo normálně, nicméně druhá socha nám připomínala velkého pavouka, což nelibě nesla ženská část naší výpravy. Popošli jsme dál, naposledy si prohlédli koncertní síň z druhé strany a pak jsme vstoupili do ulice královny Maud, která nás dovedla k bývalé železnicí stanici. Budova v roce 2005 začala sloužit jako centrum Nobelovy ceny míru, ale o tom již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme se první den v Norsku procházeli centrem Osla.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/oslo-koncertni-sin-oslo-concert-hall​

Historie :

Koncertní síň Oslo Concert Hall se nachází ve čtvrti Vika, která se stala základnou norského filharmonického orchestru a centrem kulturního života. Hudební a kulturní představení nabízí širokou škálu stylů od klasické vážné hudby až po koncerty světových populárních interpretů, kterých se v síni ročně odehraje asi 300. Síň byla vybudována v letech 1966 – 1977 podle návrhu Gösty Åbergha a po dokončení výstavby zde byly nainstalovány speciálně postavené varhany se 7000 píšťalami z německého Göttingenu. Do roku 2014 to byly největší varhany v Norsku. Budova se skládá ze dvou koncertních sálů , několika zasedacích a cvičných místností, velkých foyer a barů, pokladny a kancelářského traktu. Hlavní sál má maximální kapacitu více než 1 600 a malý sál 266. Foyer lze využít jako výstavní plochy a bary mají kapacitu až 1400 osob. Také volná plocha před halou a prostory pod ní patří společnosti Oslo Konserthus AS. V posledně jmenovaném se nachází Stenersenovo muzeum (Stenersenmuseet) s kavárnou Diorama.

Historie čerpána z webu

https://en.wikipedia.org/wiki/Oslo_Concert_Hall

Město Oslo nemá turistickou známku.