Valašsko jsme v rámci našich výletů navštěvovali pravidelně, jelikož se nám v tomto malebném kraji vždy velice líbilo a během těchto výletů jsme zde poznali mnoho rozličných památek, zajímavostí či přírodních úkazů. Jednoho lednového dne jsme se na východ Moravy vydali znovu, abychom poznali dvě obce v okolí Valašského Meziříčí. Na začátku výletu nás čekala Zašová, poté jsme si odskočili do zmíněného města za dalšími zajímavostmi a závěr výletu jsme strávili v Choryni. Jelikož jsme však při první návštěvě nestihli prozkoumat všechno, o 14 dní později jsme do Choryně zavítali znovu. Učinili jsme tak zejména proto, abychom splnili daný slib, že dokončíme procházku po naučné stezce Choryňská stráž.

O dva týdny dříve jsme ji totiž nestihli projít celou, když jsme minuli jednu odbočku a také hrozilo, že nás pohltí tma tmoucí. Zároveň jsme si chtěli projít druhou naučnou stezku s názvem Choryně, kterou jsme objevili až na místě, neboť na mapách a na internetu o ní nebyla vůbec žádná zmínka. Po příjezdu do této valašské obce jsme si tedy nejprve prošli zbytek Choryňské stráže, poté jsme popojeli na náves, kde jsme shlédli malou kapličku Panny Marie a následně jsme již zamířili na okraj Choryně. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali u mostu přes řeku Bečvu a po širokém dlážděném chodníku jsme se vydali vstříc informačním panelům na 1,5 kilometru dlouhé naučné stezce, která zde vznikla roku 2017.

Na rozdíl od naší první návštěvy jsme kráčeli najisto a brzy jsme stanuli u prvního zastavení, které nám prozradilo informace o zajetí husarů v Choryni roku 1848. Samozřejmě se nejednalo o žádnou autonehodu, při níž by nepozorný řidič přejel příslušníky vojenské lehké jízdy, nýbrž o dezerci celého pluku uherských husarů, kteří se vydali s plnou zbrojí na pomoc povstalcům v jejich zemi. Dočetli jsme se, že husaři putovali od Žatce na Moravu a cestou se zastavili v Choryni , aby se najedli, odpočinuli si a napojili koně. Jenže jejich přítomnost byla prozrazena a téměř okamžitě se za nimi vydali muži národní gardy z Valašského Meziříčí a o něco později vojáci z Hranic. Druhý den ráno byla Choryně obklíčena a když bubeníci zaveleli k útoku, rozespalí husaři vběhli vojákům do rány. Někteří zahynuli, jiní se vzdali a později byl každý desátý za dezerci popraven.

O zajetí husarů v této valašské obci jsme slyšeli poprvé a tak jsme velmi zajímavé informace dychtivě hltali. Když jsme dočetli poslední řádky a prohlédli si historické obrázky, zamířili jsme k 50 metrů vzdálenému druhému zastavení. Minuli jsme hejno slepic a brzy jsme k panelu dorazili. Tentokrát jsme z něj načerpali fakta o místní flóře, rostoucí v přírodních lokalitách Choryňská stráž, Choryňský mokřad a v lomu pod Lhotou u Choryně. V těchto rezervacích bychom v různých vegetačních obdobích našli několik druhů orchidejí či jiné vzácné rostliny jako záraza alsaská, modřenec chocholatý, lilie zlatohlavá, černýš rolní nebo ostřice oddálená. Co název, to pro nás velká neznámá, takže jsme museli potvrdit, že se asi jednalo o opravdu jedinečné zástupce rostlinné říše.

Na rozdíl od první tabule jsme se u té druhé dlouho nezdrželi a po kamenném chodníku jsme se vydali k lesu. S díky jsme odmítli posezení v dřevěném altánu a pak jsme přes malý vodní tok přešli po mostě na druhý břeh. Zde jsme stanuli před schodištěm, vedoucím k zelené kapličce sv. Jana Nepomuckého, ke které jsme brzy vystoupali. Na nic jsme nečekali a zahájili jsme obhlídku kapličky, na jejímž místě bývala jeskyně se sochou stejného světce, kterou nechal vybudovat Jan Nepomuk Kaltschmidt z Eisenbergu někdy v 18. století. My jsme však před sebou měli kapli z let 1893 – 1894, jenž jeskyni nahradila a na kterou zednický mistr ze Zámrsk Jan Honeš podle vlastního návrhu spotřeboval 2900 cihel. Na sedlové střeše jsme spatřili klasický křížek s mírně nás zklamal obyčejný trojúhelníkový štít bez nějaké výzdoby nebo členění.

Pod korunní římsou jsme na levé i pravé straně spatřili pilastry s patkou, které ovšem nepokračovaly až k zemi, ale končily v první třetině výšky. Následně jsme přistoupili k mříži, přes kterou jsme nahlédli do interiéru drobného svatostánku. Tomu dominoval zděný oltář z roku 1907, na němž stála poměrně velká dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého z místního zámku, která nahradila původní barokní dílo stejného světce od sochaře Jana Havláska z Olomouce, kterou neznámý poberta ukradl. Vnitřek kaple dále zdobilo několik váz s květinami, křížek a svaté obrázky a to bylo vše, co jsme v interiéru mohli vidět. Poté jsme ohnuli svůj hřbet ke keramické míse, do níž z železné trubky tekla průzračná voda a kterou jsme lehce ochutnali.

Byla sice ledová, ale její kvality jsme se nemuseli bát, neboť si sem pro ni chodili lidé už před staletími. Vzápětí jsme popošli pár kroků, abychom zkontrolovali boční strany kapličky, na kterých jsme nenašli žádné okénka a naše zjištění se opakovalo také na plochém presbytáři. Tím jsme dokončili obchůzku kolem kaple a tak jsme zamířili k pár metrů vzdálené informační tabule třetího zastavení naučné stezky Choryně, na níž jsme si přečetli několik zajímavých faktů z historie svatostánku. Při čtení textu nás zaujalo, že už roku 1907 musely proběhnout rozsáhlé opravy kaple, když byla opravena střecha, omítky a zadní stěna byla obložena eternitem kvůli vlhkosti. To příliš nesvědčilo o kvalitě díla a spíše nám připomnělo současné neduhy řemeslníků.

Když jsme dočetli poslední řádky, pokračovali jsme po schodišti vzhůru k již čtvrtému zastavení, které se nacházelo před námi za posledním schodem. Zatím to šlo jako na drátkách a za pár desítek vteřin jsme k tabuli dorazili. K našemu potěšení jsme na ceduli našli historické informace, týkající se vesnice Choryně, jejíž existenci dokládá listina olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1114. Podle této listiny náležela k majetku kostela sv. Václava v Olomouci a v církevním majetku prý byla až do konce feudalismu. Nicméně biskupství olomoucké ves dávalo v léno různým šlechtickým držitelům a jeden z nich si zde postavil tvrz, která byla v letech 1821 – 1823 přestavěna na zámek.

Dále jsme se dozvěděli, že Choryni v roce 1882 koupil kroměřížský arcibiskupský seminář a zámek byl upraven pro potřeby kongregace Milosrdných sester sv. Kříže. Jak jsme sami při prohlídce bývalého šlechtického sídla o 14 dní dříve zjistili, zámek se nedávno stal majetkem Institutu Krista Velekněze, který v něm provozoval domov pro seniory. Dočetli jsme poslední informaci a chtěli se vydat za zdrojem dalších faktů, přičemž se nám zatím podařilo najít polovinu tabulí. Dosud to nebyl žádný problém, neboť panely byly rozmístěny jen kousek od sebe, ale u toho čtvrtého jsme nevěděli, kam se vydat dál. Žádná mapa jednotlivých zastavení neexistovala a tvůrci naučné stezky Choryně jaksi opomenuli rozmístit po trase nějaké šipky.

Zkusili jsme tedy štěstí a ze dvou nabídek jsme si vybrali cestu nad kaplí, vedoucí podél lesa, v němž byly stromy vysázené do řad jako správně postavené vojsko. Dřevění bohatýři nám naštěstí nedělali žádné problémy a umožnili nám pokochat se výhledy na vesnici, rozkládající se dole pod námi. Po několika desítkách metrů se před nám v dálce objevila dřevěná stavba, ale když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že jsme neobjevili páté zastavení, ale pouze další přístřešek s lavičkami. A když jsme o dalších pár metrů dál zahlédli ceduli s číslem sedm, pochopili jsme, že si ze dvou možností vybrali tu špatnou. Otočili jsme se na podpatku a rychlým krokem jsme se vrátili zpátky ke čtyřce, za kterou jsme pokračovali rovně.

Během dvou minut jsme k pátému zastavení přišli a z textu na panelu vyplynulo, že jsme se ocitli na okraji lesa zvaného Malý Hradišť, přičemž jeho velký bratr se nacházel asi 600 metrů od nás. Dále jsme se dočetli, že les vždy patřil choryňské vrchnosti a zmínka o něm se objevila již v roce 1639, přičemž jeho název prý upomínal na zdejší šlechtické sídlo. Tabule nám také podala informace o lesech v okolí Choryně, zdejším podnebí, problémech s dřevokaznými houbami a také jsme se dozvěděli, jaké stromy tady vlastně rostou. Nepřekvapilo nás, že nejvíce zde byl zastoupen smrk ztepilý, dub a lípa. Text jsme přečetli poměrně rychle, neboť pro nás nebyl až tak úplně zajímavý a spíše jsme mysleli na další, v pořadí již šestý panel naučné stezky Choryně.

Brzy jsme se odpoutali od domků na okraji obce a z nejzazšího bodu stezky jsme vykročili směrem k šestce. Šli jsme po polní cestě podél zmíněného lesa, přičemž na pravé straně se nacházelo pole a nad námi viselo elektrické vedení. Rovná cesta nás asi 350 metrech dovedla k šestému zastavení, z něhož jsme načerpali informace o místním mysliveckém sdružení Stráž. Dočetli jsme se, že se chlapíci v zelených uniformách starají především o správné počty zajíců polních, bažanta obecného a kachny divoké. Samozřejmě si myslivci museli splnit povinnosti také při starání se o srnčí zvěř, krásné jeleny evropské, ušlechtilé daňky skvrnité a v neposlední řadě o prasata divoké. Když jsme přelouskali poslední řádek, přesunuli jsme se na dětské hřiště.

Ráj nevybouřených človíčků se nacházel je 50 metrů od šestého zastavení, nicméně žádná houpačka nebyla obsazená a také přilehlý přístřešek zel prázdnotou. Ostatně nebylo se čemu divit, vždyť nejblíže ohni seděl zrovna leden a ten vládl pevnou rukou ! Ani my jsme se nechtěli pohoupat a tak jsme záhy zabočili doleva a po zpevněné cestičce jsme mířili k sedmému zastavení. Kráčeli jsme kolem čerstvě vytvořené mýtiny a obrovské haldy větví, za nimiž se brzy objevila sedmá tabule. Toto zastavení pojednávalo o místní římskokatolické farnosti, jejíž činnost v Choryni trvala již několik stovek let. Přečetli jsme si informace o zdejším pěveckém sboru, zjistili jsme jména ministrantů a znovu jsme si potvrdili fakt, že zámek obsadil Institut Krista Velekněze, tedy dobrovolníků, starajících se o lidi bez rodin či starších obyvatel.

Po chvilce jsme dali církevní tabuli sbohem a na rohu křižovatky jsme zabočili doprava, neboť jsme již věděli, že doleva bychom došli k zastavení číslo čtyři. Zpevněná stezka nás záhy dovedla na začátek dřevěné lávky, po které jsme sestoupili dolů k řece Bečvě. Lávka pro nás byla asi nejzajímavějším prvkem na celé stezce, ale náš názor mohl ovlivnit fakt, že se nám vždycky tyhle lidské výtvory citlivě zasazené do přírody líbily. Dole jsme narazili na osmé a zároveň poslední zastavení naučné stezky Choryně a protože jsme se ocitli na břehu velké řeky, tabule pojednávala o zdejších rybách. Dozvěděli jsme se, že ve vodě tráví svůj život typické říční druhy jako jelec tloušť, ostroretka stěhovavá, parma obecná, podoustev říční, hrouzek obecný či jelec proudník. Některá jména jsme slyšeli poprvé v životě a to ještě nebyl úplný výčet ryb.

Názvy jako ouklejka pruhovaná a mník jednovousý, patřící k těm vzácnějším druhům vodních obyvatel Bečvy, nám ani nešly pořádně vyslovit. Ještě že v řece nechyběly ani kapři, štiky, líni a úhoř ! Na závěr jsme se dočetli, že zdejší ryby nenechá klidně spát ptačí dravec jménem kormorán velký, který zde stráví zimu a denně spotřebuje půl kila nešťastných vodních živočichů. Když jsme dočetli úplně poslední informaci, kráčeli jsme podél Bečvy po asfaltové silničce, která nás dovedla zpátky k našemu autu. Vzápětí jsme odjeli do nedalekého Valašského Meziříčí, kde jsme navštívili řeznické muzeum a poznali mnoho historických památek. Co všechno jsme tam viděli, to se dočtete již v jiných mých příspěvcích. Chcete-li vědět, jak náš výlet pokračoval, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme v zimě chodili po Valašském Meziříčí. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře, děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Choryne_-_naucna_stezka_Choryne/

Historie :

Naučná stezka s jednoduchým názvem Choryně byla v obci stejného jména vybudována roku 2017 a měří pouze 1,5 kilometru. Nachází se na ní 8 zastavení, které návštěvníky informují o historii obce, okolní přírodě a místních spolcích. Nejzajímavějším zastavením je číslo tři u kapličky svatého Jana Nepomuckého s pramenem vody a dřevěná lávka u řeky Bečvy, kde se nachází poslední osmé zastavení.

Historie čerpána z webu

https://www.poznavamevalassko.cz/

Obec Choryně nemá turistickou známku.