Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo má výšku 587 m n.m. Chybějící metry však nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. Takové nabídce jsme nemohli odolat, takže jsme do zdejšího kraje v průběhu let zavítali hned několikrát a nikdy jsme nebyli zklamáni. V rámci jednoho z našich jarních výletů jsme tento přírodní park navštívili znovu, přičemž jsme již podruhé zavítali do Koryčan a odlovili zde několik keší. Potom jsme toto město opustili a přes hřeben Chřibů jsme odjeli do osady Kameňák nedaleko Moravan, kde jsme asi 101 kroků od Kameňácké myslivny zaparkovali náš povoz.

Následně jsme se k této oblíbené výletní restauraci vydali a když se areál objevil v našem dohledu, nestačili jsme se divit. Místo se nám okamžitě zalíbilo a rovněž jsme se zde cítili velmi dobře, takže jsme si jej s chutí prošli a rozhodli jsme se zde také najíst. Čas na hodinkách a mobilních telefonech sice shodně ukazoval pár minut po poledni, ale vzhledem k tomu, že jsme přibližně před hodinou v Koryčanech posvačili z vlastních zásob a také nám chyběl jeden člen výpravy, rozhodli se v restauraci hodovat až poté, co se k myslivně vrátíme z procházky po naučné stezce s názvem Po hranici. První chytrou ceduli jsme našli kousek od Kamenické myslivny a tak nám celkem logicky nabídla fakta i o této restauraci, která zde byla postavena již roku 1930.

Prvním majitelem výletní hospody byl Rudolf Kasper a nás zaujalo, že tento podnikavý muž za vlastní peníze provozoval autobusovou linku Kyjov – Kameňák. Přivezení turisté či rodiny s dětmi se pak odtud vydávali do chřibských lesů, na Moravanské lúky nebo ke zřícenině hradu Cimburk a samozřejmě nějaké ty penízky utratili také v hospodě. Po smrti prvního majitele hospodu převzal jeho syn Zdeněk, jemuž živnost zakázali po roce 1948 komunisté a majetek mu sebrali. Dále jsme se dočetli, že na potoku Moštěnka málem došlo k výstavbě přehrady a zatopení celého údolí, jenže většina majitelů zdejších chat sepsala petici a naštěstí k tomu nedošlo. Byla to věčná škoda, protože to tu bylo moc pěkné a zmodernizovaný hotel vypadal dobře.

Dále jsme se dozvěděli, že název Kameňák byl zřejmě odvozen od kamenného Vitáskova mlýna, který stál opodál. O mlýně jsme si přečetli pověst, podle níž se v něm v noci objevoval vodník a tak mlynář Vitásek mohl mlít jenom ve dne. Na noc odcházel pryč a vodníka vystrnadil až mlynářský pacholek, který si vzal za ženu mlynářovu dceru. Ti pak žili pak na mlýně spokojeni dlouhá léta, ale protože neměli děti, klapáč po jejich smrti osiřel a zchátral, takže dnes ho připomíná pouze prohlubeň po rybníku, který mlýn napájel. Na tabuli jsme si rovněž prohlédli fotku pana Formana z Moravan, který býval největším pytlákem zdejších lesů, dokud někoho nenapadlo, svěřit mu funkci hajného. Vtipné řešení nás pobavilo, ale tím studium cedule neskončilo.

Ještě jsme si prohlédli délku a profil naučné stezky, včetně umístění jednotlivých zastávek, na nichž nás čekaly hraničníky. Tabule nám prozradila, že to byly kameny, vymezující hranice panství, podle nichž se během svých cest lidé mohli snadno orientovat. Na závěr jsme shlédli mapu panství v jihozápadní části Chřibů a následně jsme již vyrazili na trasu naučné stezky. Znovu jsme překročili potok Moštěnka a kolem téměř prázdného dětského hřiště jsme kráčeli vstříc druhému zastavení. Vzápětí jsme se setkali se šelmou, od které nám však nehrozilo žádné nebezpečí, neboť kočka domácí, o kterou evidentně někdo dobře pečoval, nehybně odpočívala pod autem a ochotně se nechala pohladit po mourovatém kožíšku.

Po krátké kočičí zastávce u posledních domů osady Kameňák jsme šli dál a na křižovatce typu V jsme zabočili doprava. Zpevněná cesta se záhy změnila na klasickou lesní, i když na jejím začátku jsme obutí ještě občas kladli na suť z cihel, kamení a nalámaného betonu. K naší nelibosti se dosavadní pohodlná procházka změnila v prudké stoupání o délce 500 metrů, nicméně jak se později ukázalo, nejméně příjemnou část trasy jsme museli zvládnout právě v tomto úvodním úseku. A zažili jsme zde také šok ! Jen pár desítek metrů od začátku stoupáni něco v trávě u cesty zasyčelo, pak zašustila tráva a had se odplazil do lesa. Naštěstí nám tedy nezkřížil cestu, ale i tak nás překvapilo, že již poslední dubnový den někteří plazi opustili své zimoviště pod zemí.

Zřejmě si prohřívali svá těla či se chystali na večerní čarodějnickou akci, každopádně podle známého lidového rčení už měli na zahájené nové plazivé sezóny nárok, jelikož Jiří slavil svátek téměř o týden dříve. Naše těla se výstupem rovněž řádně prohřála a tak jsme přivítali, když se cesta trochu narovnala. Ke konci tohoto úseku jsme dokonce kráčeli téměř po rovině a pak jsme dorazili na křižovatku T, kde nás šipka na stromě poslala doprava. Následovala příjemná procházka rovinatou krajinou plnou listnatých stromů a o kousek dál jsme narazili na kámen, který tak trochu připomínal patník, ale patrně se jednalo o malý předkrm, který nás měl navnadit na pozdější hostinu, při níž se servíroval jeden kámen za druhým.

Cesta nás dovedla k lesní školce, v níž své první roky života trávily mladé stromky, chráněny plotem před hladovou zvěří. Potom jsme přišli na další rozcestí, na němž jsme poslechli bílo-zelenou šipku na stromě, směřující jednoznačně doleva. Později se ukázalo, že kdybychom se vydali doprava, o 300 metrů dál bychom se opět napojili na trasu naučné stezky, jenže bychom neviděli vyrůstat nový život z pokáceného stromu, z jehož pařezu čnělo několik zelenajících se větví k modré obloze. O kousek dál jsme pro změnu spatřili torzo rezavějící plotu, jímž před desetiletími člověk spoutal zdejší krajinu. Za několik dalších let se rezavějící železo rozpadne úplně a kouzelné prostředí Chřibů tak opět získá svůj původní, lidmi nenarušený vzhled.

Cestu poté lemovalo několik pařezů v klasické podobě bez výhonků a také travička, posévající les svěží jarní zelení, mezi kterou jsme spatřili velmi starý pařez. Ztrouchnivělé dřevo nám připomínalo kovadlinu, na níž by toho kovář ovšem moc nevykoval či plachetnici s dírou v horní palubě. O kousek dál dřevo vystřídal kámen v podobě patníku nebo hraničníku a pohodlnou cestu krátké, ale výživné stoupání. Když jsme se vyškrábali nahoru do výšky 434 m.n.m., vzpomněli jsme si na velbloudí hrb, neboť jsme hned zase kráčeli dolů. Další úsek nebyl moc zajímavý, cesta spíše mírně stoupala nebo vedla po rovině a v krajině nás zaujala pouze další lesní školka pro mladé stromky. Naštěstí jsme brzy dorazili k druhému zastavení naučné stezky, kde jsme strávili asi 15 minut.

Ocitli jsme se na rozcestí s názvem Včelín a jako obdivovatelé hudební skupiny Čechomor jsme si podvědomě začali pobrukovat jeden z jejich největších hitů. Přitom jsme si prohlíželi historické hraniční kameny, které trčely ze země kolem rozcestí a informační tabule, ke které jsme se následně přesunuli. Na chytré ceduli jsme si nejprve prohlédli fotografie dalších kamenů, které se nejčastěji dochovaly v zalesněných oblastech hranic bývalých panství a pozdějších velkostatků. Viděli jsme třeba Petřvaldský hraniční kámen z roku 1677, Lichtenštejnský trojmezní kámen či ten nejstarší v Chřibech z roku 1634. Dále jsme zde shlédli tři kameny, označující hranice panství Koryčany, Milotice a Napajedla, a také známý velký kámen Králův stůl nad obcí Modrá, který jsme osobně navštívili o 13 let dříve.

Text na tabuli nám prozradil, že hranice územních celků se začaly označovat nějakou stabilní značkou někdy od začátku 13. století, například zářezy do hraničních stromů. Později se k tomuto účely začaly zasazovat do země kameny, přičemž ty nejstarší bychom dnes našli v okolí Osvětiman, Stříbrnic, Břesteku, Tupes, Salaše a Boršic. Jak už jsme sami před chvílí poznali, na mnoha z nich se dochovaly znaky a iniciály majitelů, mezi něž patřil například Milota ze Zástřizl, Hanuš Zikmund z Petřvaldu či Jan Dětřich z Petřvaldu. Zaujalo nás, že se kameny lišily velikostí a tvarem podle toho, kdy došlo k jejich osazení v krajině, přičemž nejčastěji byly vyrobeny z dobře opracovatelného a běžně dostupného pískovce.

Největší kameny o hmotnosti až 300 kg a délce 110 cm bychom pak našli v okolí Salaše, nicméně kolem nás se nacházely mnohem menší exempláře. Na závěr jsme si přečetli dvě zajímavosti. V minulosti se při umísťování hraničních kamenů údajně prováděl zvyk udělit několika místním chlapcům na hranici bolestivý výprask, který se nazýval pardus. Jako odškodné pak jinoši od vrchnosti dostávali drobný peníz a také za to, že při sporech dosvědčili, kde hraniční kámen stál, neboť místo výprasku si mnohdy pamatovali celý život. Poněkud smutným faktem pak byly krádeže několika hraničníků, které se odehrály zejména v divokých devadesátých letech 20. století, kdy zmizel třeba kamen v Jestřábicích nebo ten s datem 1729 a petřvaldským znakem páva, který se nacházel u cesty k hoře sv. Klimenta směrem od vrcholu Ocásku.

Když jsme dočetli poslední řádky, posadili jsme se na pařezy a dali si sladké občerstvení. Pak jsme na stromě u rozcestí prozkoumali směrové šipky, podle nichž jsme měli za sebou 1,5 kilometru a další dva nám zbývaly do osady Zavadilka, kde naučná stezka končila. Mohli jsme si cestu zkrátit o půl kilometru, kdybychom se vydali doprava po žluté značce, což jsme samozřejmě neměli v úmyslu, stejně jako jsme nechtěli jít levou cestou, která by nás kolem studánky U Kolomaznice dovedla do obce Bohuslavice. Tuhle trasu jsme si nechali na některý z jiných výletů a pokračovali jsme rovně k dalšímu zastavení naučné stezky, jež nám za věrnost nabídla mnoho dalších kamenů různých velikostí z let 1746, 1749, 1761, 1796 a 1800.

Pohybovali jsme se na hranicích čeložnického katastru, který patřil k milotickému panství a tak jsme za rozcestím brzy narazili na kámen s nápisem HM, což v němčině znamenalo Herrschaft Milotitz alias panství Milotice. Kráčeli jsme po historické hraniční cestě, která vymezovala milotické pozemky revíru Čeložnice od pozemků velkostatku Buchlovice. Hraniční kameny bychom původně našli naproti sobě po obou stranách lesní cesty, ale my jsme byli rádi, že se nějaké z nich vůbec dochovaly alespoň na jedné straně. Za mírnou zatáčkou jsme se pak setkali s dvojicí hraničníků s textem HM 1719 a HM + ZH, což bylo označení panství Zdounky. Jednalo se o starý typ kamenů, jelikož mladší mezníky byly označovány pouze čísly, což nám prozradila tabule třetího zastavení, k němuž jsme právě přišli.

Na ceduli jsme si prohlédli fotku s pískovcovou skálou, u které se podle pověsti v době po Bílé hoře scházeli pronásledovaní Čeští bratři. Později sem byl umístěn hraničník s iniciálami milotického panství, jehož hranice kromě kamenů tvořily příkopy a kopečky. Zaujalo nás, že ještě v osmdesátých letech 20. století sloužily některé mezníky svému účelu a natíraly se hašeným vápnem, aby byly lépe vidět a neobrůstaly mechem. Dále jsme si přečetli pár informací o šlechtickém rodu Seilernů, jímž milotické panství patřilo více jak 100 let, dokud jim nebylo sebráno na základě Benešových dekretů. Seilernové se totiž přihlásili k říšské státní příslušnosti, aby ušetřili majetek před nucenou správou a i když se o něj po sametové revoluci opět přihlásili, nebylo jim vyhověno.

Na tabuli jsme také shlédli mapy revíru Čeložnice, z něhož pocházela významná část vystavených loveckých trofejí na zámku v Milovicích, který jsme na našich cestách navštívili již dvakrát. Na fotce jsme pak viděli jednoho z revírníků Jiřího Blahu, který na konci třicátých let 20. století zásadně přispěl k objevu čtyř pravěkých mohylníků ze střední doby bronzové. Po druhé světové válce byl jmenován správcem lesů milotického velkostatku a později se stal revírníkem na Bunči. Na závěr jsme se dozvěděli, že v roce 1919 byl plat za osmihodinovou pracovní dobu pro muže 8 Kč a pro ženy 6 Kč, nicméně dřevorubci byli placeni podle množství nařezaného palivového dřeva. Za metrovou krychli polen dostali necelou pětikorunu a k tomu dřevo z prořezávek zdarma, což bylo tenkrát mnohem výhodnější než vyšší mzda.

Více informací nám cedule nenabídla, ale ještě než jsme odešli, všimli jsme si kamene se známými značkami HM a rozpadajícího se kovového vědra. Pak jsme se vydali na další cestu, která mírně stoupala nahoru, přičemž jsme potkávali další hraničníky. Některé měly starší písmenné označení, ale narazili jsme také na jeden novější s číslem 13, jenž nám naštěstí nepřinesl smůlu. Na jednom místě jsme se setkali s rodinkou hřibů, které nějaký šikovný dřevorubec vyřezal z pahýlů pokácených stromů. Virtuálně jsme ocenili ten skvělý nápad, jak okolo jdoucím turistům zpříjemnit procházku a za umělecký dojem od nás autor obdržel nejvyšší známku. Když se lesní cesta opět narovnala, došli jsme ke čtvrtému zastavení naučné stezky.

Tabule nám prozradila, že jsme se právě ocitli na hranici panství Milotice s Buchlovským, které bylo největším na území Chřibů. Vzápětí jsme překvapivě zjistili, že nám dobře známý Bunč se původně jmenoval Vylízaná skála, která se nachází nedaleko od chaty s restaurací a parkovištěm. Zajímalo nás, proč dostala Vylízaná skála takový název a dozvěděli jsme se, že skaliska připomínají velké jazyky, s čímž jsme při pohledu na fotku museli souhlasit. Podle jiné verze skály na hřebeni Chřibů nabízela daleké výhledy a tak na ni lidé vylézali, ale spíše se nám líbila první varianta. Na obrázku jsme pak viděli listinu z roku 1784, v níž byla velmi detailně popsána hranice buchlovského panství včetně kamenů a značek na stromech.

Další text nás poučil o trestech za zločiny na tomto panství, které řešil buchlovský lovecký soud. Zaujalo nás, že za spáchání loupeže se trestal mírněji ten, který napadl svou oběť na otevřené cestě, než když zloděj loupil v hustém lese nebo na opuštěných místech, kde nebylo možno se dobře bránit či volat o pomoc. Lovecký soud vydržel na Buchlově až do poloviny 18. století, tedy nejdéle ze všech ostatních na našem území a byl zrušen až v rámci reforem Marie Terezie roku 1753. V té době se často vedly spory o užívání lesa a pastvin či o soudní moc, přičemž nejčastěji docházelo na třenice mezi buchlovským pánem a velehradským klášterem, zaznamená v historických listinách z 16.–18. století.

Potom jsme si na fotce z roku 1921 prohlédli skálu Buchlov, stojící uprostřed Hříběcích luk, která už od 13. století tvořila hranice panství. Další mezníky v okolí hradu jsme viděli na barevných fotografiích a pak jsme se dozvěděli o existenci smlouvy mezi velehradským klášterem a Janem Dětřichem z Petřvaldu, pánem na Buchlově, podle níž se klášter vzdal svobod, které měli jeho poddaní tupesští a zlechovští v lesích buchlovských, a dostal za to některé pozemky, jejichž hranice byly listině podrobně popsány. Na základě této listiny byly v roce 1708 osázeny desítky kamenů po obvodu panství Buchlova a Velehradu a k našemu potěšení se ve velké míře dodnes dochovaly na původních místech.

Na závěr jsme si přečetli fakta o sporu mezi Janem Dětřichem Petřvaldským, vlastníkem hradu Buchlova, a městem Kyjovem o výkon hrdelního práva a myslivosti ve Vřesovicích, který probíhal v letech 1718 – 1728. Úplně poslední informace se pak týkala likvidace statku ve Vřesovicích a následné revizi hranic, včetně detailního vypořádaní škod a nákladů na soud mezi oběma zmíněnými stranami. Pak jsme již začali polykat další metry z naučné stezky Po hranici a také v tomto úseku jsme potkali několik hraničních kamenů. Většina jich stála osamoceně jako ten z roku 1800 a označením HM, ale viděli jsme také dvojici, tvořenou starým písmenným hraničníkem a novým s číslem 16. Cesta zde stále mírně stoupala až na místo, kde byla vidět zaniklá stezka, končící v lese a nově vytvořená trasa, která nás dovedla k pátému zastavení.

Chytrá tabule rozvíjela téma historických map, což by zajímalo hlavně našeho hledače ukrytých schránek, který kromě jiných oborů studoval na olomoucké univerzitě také kartografii. Jenže tento kačer s námi nebyl, jelikož mu naučná stezka nenabízela ani jednu kešku a tak dal přednost jiné trase. My ostatní jsme se z tabule dozvěděli, že mapy panství vznikaly v 17. a 18. století také kvůli správnému stanovení výše královské daně za obhospodařovanou půdu a další nemovitý majetek. Mapu panství Milotice z roku 1774 jsme prostudovali na velkém obrázku a pak jsme si přečetli, že lidé mapy kreslili ještě předtím, než začali používat písmo. Nejprve zakreslovali místa s přístupem k vodě, výskytem zvěře, polohou osad a později zaznamenávali vojenské výpravy, cesty kupců, námořní plavby, pozemky, vybírání daní a další.

Ve spodní části tabule jsme našli seznam různých map Moravy, který byly v průběhu staletí nakresleny. Nejstarší mapu Moravy pořídil zřejmě na objednávku moravských stavů roku 1592 osobní lékař Rudolfa II. Pavel Fabricius, ale zřejmě nejznámější se stala ta od Jana Amose Komenského z roku 1624, který chtěl opravit nepřesnosti původní verze a více ji přiblížit prostému lidu. Třetím autorem mapy Moravy byl  v roce 1692 Jiří Matěj Vischer Tyrolský a roku 1708 byla její tvorba svěřena Janu Kryštofovi Müllerovi, profesionálnímu měřiči, kartografovi a topografovi, která se stala podkladem pro první vojenské mapování, jenž proběhlo v letech 1764 – 1783. K aktualizaci vojenských map došlo o 70 let později a konečně třetí mapování proběhlo v letech 1868 – 1883.

Na závěr jsme si přečetli, že vůbec nejstarší mapa na světě byla před 24000 lety vyryta do mamutího klu, jež se našel u řeky Dyje. Zaujalo nás, že německé kartografy při práci v terénu provázeli čeští průvodci, kteří schválně zatajovali některé mlýny, statky a jiné majetky, aby vyměřené daně byly nižší. Když jsme prostudovali celou tabuli na okraji malé mýtiny v lese, napojili jsme se na červenou turistickou trasu s názvem Cyrilometodějská stezka a pokračovali po ní dál. Za mýtinou jsme opět vklouzli do lesa a vzápětí jsme minuli dřevěnou konstrukci zvoničky bez toho nejdůležitějšího příslušenství a také pramen potoka Kratinka, o čemž jsme však neměli ani tušení. Na lesní cestu na mnoha místech svítilo jarní sluníčko, navíc jsme už nemuseli nikam stoupat, jelikož jsme kráčeli po rovině nebo dokonce mírně klesali dolů.

Za hromadou vysypané suti, kterou zde někdo bůh ví proč odložil, dokonce cesta začala klesat znatelně prudčeji a když jsme vstoupili do odlesněného úseku, tak se zase narovnala. Zároveň se nám napravo otevřely výhledy do jihomoravské krajiny, která se na úpatí chřibských lesů rozlila do mírně zvlněného prostoru. O kousek dál nám březový háj daleké výhledy zase uzavřel, ale protože jsme bělokoré dřevěné bohatýry měli vždy velmi rádi, tento opovážlivý čin jsme jim odpustili. Bílé stromy na mýtině vystřídaly vysoké borovice, mnohdy zkroucené do bizardních tvarů a hodně jich nemělo v dolní části kmene žádné větve. Voňavé borovice zde jistě neměly jednoduchý život, ale už ve škole jsme se učili, že se tyto jehličnany dokáží uchytit třeba na okraji skály a v nehostinných podmínkách přežít spousty let.

Některé stromy však na mýtině takovou výdrž neměly a zůstaly po nich jen pahýly. Jeden z nich posloužil pro namalování turistických značek, další nám připomínal železniční návěstí s povelem stůj, čehož jsme však neposlechli a šli dál. S nikým jsme se nesrazili, jelikož jsme za celou dobu nepotkali jediného turistu a tak jsme měli celou naučnou stezku jen pro sebe. Pohodlná široká cesta pokračovala rovně k odpočinkovému altánku, zatímco my jsme se v mírné zatáčce vydali doprava na travnatou a užší stezku, po které jsme museli kráčet pouze asi 60 metrů. Pak se stezka spojila s další širokou cestou a k červené značce přibyla modrá se žlutou. Stalo se tak na rozcestí s názvem Nad Zavadilkou, na němž nám směrové šipky prozradily, že jsme od Včelína urazili vzdálenost 1,5 kilometru.

Z naučné stezky nám zbývalo zvládnout posledního půl kilometru a tak jsme na nic nečekali a pokračovali dál. Jenže po 20 metrech jsme se znovu zastavili, protože se objevila tabule šestého zastavení, která nás seznámila s pravidly pro vyhotovení nového pozemkového katastru, které patentem ztvrdil císař František I. na konci roku 1817. Na rozdíl od předchozích mapování byly mapy poprvé v takovém rozsahu vyhotoveny na základě přesného trigonometrického měření. Přečetli jsme si, že před tímto mapováním byly vyhotoveny polní náčrty, z nichž pak vznikly indikační skice a poté příruční mapy. Teprve z nich následně vznikla přesní originální mapa. Dále jsme se konečně dozvěděli, že termín císařský povinný otisk znamená barevnou kopii originální mapy.

O tomto názvu jsme na našich cestách už slyšeli mnohokrát, ale teprve nyní jsme zjistili, co vlastně vyjadřuje. Menší část cedule zabral detailní popis hrabic panství z první poloviny 19. století, naopak většinu plochu obsadil císařský otisk Čeložnic a indikační skica Moravan. Moc nás nepřekvapilo, že české názvy němečtí úřednici dokázali zkomolit, čímž se staly asi jedinou kaňkou v jinak precizním díle Stabilního katastru. Pak jsme si prohlédli laserové letecké snímky povrchu, díky němuž jsme mohli vidět do dřívější doby netušené terénní útvary, jako staré sítě vyježděných úvozů, valy pravěkých hradisek a podobně. Na závěr jsme si rozšířili obzory o pojem oceňovací operáty, dozvěděli se jak probíhá mapování ve 21. století a pak jsme již vyrazili do posledního úseku naučné stezky.

Vkročili jsme do úvozové cesty, které nejprve vedla mírně dolů a následně nabrala prudší spád. Minuli jsme jakési strašidlo vyřezané z pahýlu stromu a pak jsme již došli k poslednímu, sedmému zastavení naučné stezky Po hranici. Ocitli jsme se na okraji osady Zavadilka, konkrétně u první stavby, které zde vznikla. Tou byla hájenka postavená v druhé polovině 19. století s názvem Zavadilka, který dostala od výrazu někam dojít, zavadit o něco, co stálo o samotě. Sedmá chytrá tabule nám prozradila, že další stavby v okolí hájenky začaly vznikat ve třicátých letech minulého století a mezi prvními byla chata Ahoj. Během druhé světové války přibyly nové objekty a právě v tomto období zde došlo k řadě událostí, které poznamenaly osud lidí, někdy i s tragickým dopadem.

V hájence s vlastním hospodářstvím a sadem se totiž začali objevovat lidé, kteří tajně bojovali proti německým okupantům, jejichž činnost dosáhla vrcholu v roce 1945. Tehdy v oblasti působila skupina VELA Kameňák, která v lesích budovala partyzánské bunkry, organizovala shozy vojenského materiálu z letadel a ukrývala hledané osoby. O zdejším odboji jsme se pak dozvěděli smutná fakta, které nám později ještě jednou nabídla tabule u pomníku padlých partyzánů, jenž se nacházel o 650 metrů dál za osadou na místě Ištokovy chaty, kterou jsme si prohlédli na obrázku. Po přečtení posledních řádku jsme si prohlédli hájenku in natura a následně jsme se šli posadit na hromadu složeného dřeva. Poražené stromy lesníci odložili na okraji hodně široké cesty a my jsme je využili během čekání na našeho lovce keší.

Jak už bylo napsáno, kačer dal přednost jiné trase, protože naučná stezka Po hranici mu žádnou nenabídla a právě na rozcestí Zavadilka jsme se měli opět sejít. Lépe jsme to nemohli načasovat, protože asi po pěti minutách se na modro-červené trase lovec objevil a brzy přišel k nám. S radostí jsme ho přivítali a po chvilce jsme se od hájovny vydali žluto-zelenou trasou osadou dolů ke studánce, o níž však již pojednává jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli rovněž někdy přečtěte. Chcete-li vědět, jak probíhalo celé naše putování, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme v přírodním parku Chřiby hledali hraniční kameny. Pokud jste toto místo rovněž navštívili, napište pod článek svůj komentář, aby ostatní čtenáři získali lepší přehled o tomto turistickém cíli. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Moravany_-_Naucna_stezka_Po_hranici/

Historie :

Vzdálenost od panelu číslo jedna k poslednímu sedmému zastavení naučné stezky Po hranici je přibližně 3,6 km, ale zpět k výchozímu bodu u Kamenické myslivny tento okruh měří 5,8 km. Z Čeložnic je stezka přístupná po žluté turistické značce ve směru Zavadilka. Naučná stezka vás zavede na úsek historické hranice milotického a buchlovského panství, kde se dochovaly na dvě desítky hraničních kamenů převážně z 18. století. Všechny hraniční kameny byly odborně očištěny a postaveny na místa, kde byly nalezeny. Cílem nebylo umístění kamenů do původních poloh podle historických katastrálních map, ale pokusit se zachovat co nejvíce stav in natura. Na informačních panelech naučné stezky se může návštěvník seznámit s historií, historickými mapami, pověstmi a zajímavostmi z Čeložnicka a Moravanska. Vypravte se s námi po jejich stopách, mnoho jich v krajině nezbylo.....

Historie byla čerpána z webu

http://pohranici.com/naucna_stezka.html

Naučná stezka Po hranici je držitelem turistické známky č.2466.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/naucna-stezka-po-hranici-chriby-c2466