Naše pracovní záležitosti nás několikrát do roka zavedly do Východních Čech, přičemž hlavním důvodem naší časté přítomnosti v tomto kraji byl dovoz našich produktů do velkoobchodu s mýdly nedaleko Chocně. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili i pro poznávaní zajímavých míst, kterých zdejší krajina nabízela opravdu nespočet a jeden takový výlet jsme využili k procházce po naučné stezce s názvem Nedošínský háj. Nutno dodat, že jsme se do místního háje vydali hned dvakrát a že se obě naše výpravy odehrály na podzim v rozmezí šesti let. Shodou okolností jsme naučnou stezku pokaždé prošli od posledního zastavení k tomu úvodnímu, přičemž poprvé jsme do Nedošínského háje přijeli na konci září jednoho roku.

Tehdy podzim ještě plně nepřebral vládu od léta a tak se lužní les s převládajícími duby, habry a olšinami kolem nás stále ještě zelenal. Pouze pár zažloutlých listí na zemi připomínalo datum v kalendáři, nicméně se jednalo pouze o první odpadlíky, kteří se již nedokázali udržet na větvích dřevěných bohatýrů. Ono zářijové odpoledne jsme do Nedošína přijeli stříbrným Citroenem, který jsme zaparkovali na okraji obce u úvodního zastavení naučné stezky a po vystoupení u auta jsme začali přemýšlet, kam se vydat. Ihned jsme vyloučili cestičku vpravo, která evidentně končila záhy u Mlýnského potoka a intuitivně jsme si vybrali pěšinu po naší levé ruce. Jak se o chvíli později ukázalo zvolili jsme špatný směr, ale nakonec z toho nevznikl žádný problém.

Bílo – zelené značky na stromech nás utvrzovaly v tom, že se skutečně pohybujeme po trase naučné stezky Nedošínský háj, která zde vznikla už roku 1983 a v pozdějších letech byla ještě upravována. Pěšina nás vedla přímým směrem bez zákrut, takže jsme si připadali jakoby bychom šli po kolejích, ale jako mašinka jsme rozhodně nesupěli. V úvodu jsme totiž nemuseli překonávat žádné převýšení a tak jsme velice brzy dorazili k prvnímu zastavení naučné stezky. Vlastně se jednalo o informační tabuli poslední, neboť jak už bylo napsáno, kráčeli jsme od nejvyššího čísla na panelu k prvnímu zastavení. V poslední době se to u nás stalo jakousi nepsanou tradicí, takže jsme to ani nijak neřešili a rovnou jsme začali prozkoumávat zdejší místo.

Ocitli jsme se na místě bývalých lázní, jejichž jediný pozůstatek již desítky let tvořil Sklepní pramen, který jsme měli před sebou v podobě otevřených úst. Ano, tak vypadal vstupní otvor do původního sklepa, k němuž jsme se vzápětí vydali, abychom nahlédli dovnitř. Vylezli jsme do mírného svahu a podívali se do podzemních prostor, v nichž jsme našli druhý nejvydatnější pramen Nedošínského háje. Kdyby se sklep nacházel v nějakém domě, majitel by se jistě postaral o jeho vysušení tak, aby se v něm daly skladovat nějaké potraviny nebo odložené věci. V háji však vytékající voda nikomu nevadila, spíše naopak, jelikož sloužila místním obojživelníkům k rozmnožování.

Tuto informaci jsme se dozvěděli z panelu naučné stezky, k němuž jsme následně sestoupili a načerpali z něj další zajímavosti o místní přírodě. Zhruba po 10 minutách jsme pokračovali v procházce dál, přičemž jsme u pramene zabočili doleva a po 30 metrech pro změnu zase vpravo, kde nás čekal první prudší výstup do kopce. Jednalo se však pouze o krátký úsek, který byl navíc zpestřený průchodem kolem kamenných pozůstatků bývalých lázní. Za nimi pěšina vytrvale, ale mírně stoupala vzhůru starým úvozem a po chvíli jsme stanuli u dalšího zastavení naučné stezky. Cedule nás informovala o drobném hmyzu, broucích, motýlech či bylinách, na něž bychom v háji narazili hlavně v létě a to včetně nebezpečného klíštěte. Naštěstí jsme se zatím nemuseli brouzdat žádnou trávou a drželi se na vyšlapané cestičce.

Jenže tato jistota záhy vzala za své, když jsme se vydali dál a dorazili k pravoúhlé zatáčce. Uposlechli jsme zelené šipky na stromě a zabočili doprava na širokou lesní cestu, která byla lehce pokrytá zeleným kobercem a skrývala tak potencionální nebezpečí v podobě hladových klíšťat. Vzhledem k podzimnímu období, nevhodných teplotních podmínek či nevysoké trávě jsme si žádnou potvoru domů nepřivezli nebo jsme měli prostě štěstí. Kráčeli jsme mezi stromy a snažili se přitom po obou stranách cesty najít nějaké zajímavosti, které les naším očím opravdu poskytl. Bylo však potřeba se dívat těma správnýma očima a hledat třeba i obyčejné věci, na něž člověk v lese může narazit naprosto běžně. Pod jiným úhlem pohledu se nám ovšem i zdánlivé maličkosti vyjevily v jiném světle a rádi jsme na nich spočinuli svým zrakem.

Nejednalo se však o žádné stánky s hračkami a klobáskami, mezi stromy jsme neviděli zářivé kolotoče či barevnou reklamu, nýbrž zdánlivě prachobyčejné lesní záležitosti. Kousek od nás trčel pařez se zelenou čepicí, ozdobenou chocholkami stejné barvy a vedle něj stála bedla, která možná doufala, že jednoho svého souseda přeroste. O pár kroků dál jsme našli lesní hřbitov, v němž našel posmrtný klid dřevěný bohatýr, který se za svého života po několik desetiletí snažil dotknout se oblohy, dokud nepadl k zemi a nestal se pokrmem pro dřevokazné houby. Potom jsme narazili na pařez, jemuž mech sice nenasadil čepici, ale pro změnu jej oblékal do zelených kalhot, které zblízka již pár dní pozoroval shluk jakýchsi hub.

Když za lesním divadlem zapadla pomyslná opona, došli jsme na jednu z mnoha křižovatek v háji, kde jsme narazili na další panel naučné stezky, z níž jsme načerpali informace o místních savcích. Nedivili jsme se tomu, že se zde hojně vyskytuje srnčí zvěř, ale trochu nás zarazilo, že se v lese běžně pohybuje zajíc polní. Podle našeho názoru by si tito roztomilí ušáci měli změnit druhové jméno a nazývat se jako kuna lesní, která Nedošínský háj využívala i k rozmnožování. Po dočtení textu na tabuli jsme odmítli laskavou nabídku lavičky k posezení a i když logika velela pokračovat po široké cestě rovně, zabočili jsme doleva a podél metr vysokého pahýlu stromu jsme šli dál.

Ultra rovná přímka nás vedla vstříc cíli a když jsme spatřili křížení s jinou cestou, po pravé ruce se objevilo další zastavení naučné stezky, z něhož jsme tentokrát zjistili nějaká ta historická fakta. Velice nás překvapilo, když jsme se dozvěděli o existenci kartuziánského kláštera v sousední obci Tržek, který stával dá se říci u plotu Nedošínského háje. Rázem jsme začali pohlížet na les okolo nás v širších souvislostech a přestali jej považovat za byť pěkný, nicméně běžný kus přírody a v našich očích získal jakési historické razítko. S událostmi, jež se odehrály minulých staletích pak souvisely i další informace na tabuli, které jsme zhltali jako když hladovému položí na stůl dobře vypadající a navíc skvěle chutnající pokrm, přičemž vše bylo ochuceno houbovou omáčkou.

Poslední řádky na panelu totiž pojednávaly o houbách rostoucích v háji a když jsme je dočetli, s žaludkem plným informací jsme se pomalu přesunuli na rozcestí s prozaickým názvem Nedošínský háj. Ocitli jsme se na místě, kde se křížila naše bílo-zelená značka se žlutou kolegyní, která turisty vedla buď do nedaleké obce Tržek nebo na druhou stranu na Šibeniční vrch u Litomyšle. Na jedno z míst, kde se ve středověku popravovalo jsme se rozhodně vydat nechtěli a kdybychom zamířili rovnou do Tržku, vynechali bychom část naučné stezky. Když jsme tedy po chvilce rozcestí opustili, tak jsme sice po žluté trase krátce šli, ale po 60 metrech jsme zabočili doprava na úzkou pěšinu a mírným klesáním jsme kráčeli dál a dál mezi stromy, stromečky, keři a keříky.

Pod dohledem útlých i pořádně vzrostlých dřevěných bohatýrů jsme minuli kráter v zemi, jenž vypadal jako pozůstatek po výbuchu miny, ale pravděpodobně vznikl z jiného důvodu a po neustále klesající pěšině jsme kráčeli dál a dál. Listnatý les po naší levé ruce utnulo pole, zatímco napravo stromy tvořily zajímavě seřazené bloky, přičemž se jakoby v okolí cestičky rozestoupily a umožnily nám bezpečný a snadný průchod až k další odbočce. Sotva jsme v pravém úhlu zabočili doprava na širokou lesní cestu, objevila se před námi další tabule naučné stezky, jenž nám prozradila informace o říčce Desné a obyvatelích v jejím toku i okolí. Marně jsme se však rozhlíželi, jestli spatříme její vodstvo, kolem nás byly jen samé stromy a keře. Až při pohledu do mapy jsme zjistili, že Desná od nás teče asi 200 metrů daleko mimo trasu naučné stezky.

Scházet ze zelené značky se nám nechtělo a tak jsme si raději přečetli text, který informační tabule nabízela. Dočetli jsme se, že Desná protéká Osickým údolím bez regulace, což samozřejmě v jarním období mohlo přinést nějaké ty povodně, nicméně na podzim jsme se zde cítili naprosto bezpečně. Díky štěrku na dně říčky v něm tekla čistá voda a tak se v něm dařilo vzácné mihuli potoční, malé rybce jménem vranka obecná či hojně rozšířenému pstruhu. Všechny ryby se však musely mít na pozoru před vydrou říční, která nejen včera večer vylezla ven vylovit vkusnou večeři ve vlastních výsostných vodách a vylekala vyjeveného veslaře vedle visící větve vrby. Nechme však hrátek s písmenem V a vraťme se k faktům na ceduli.

Dále jsme se dozvěděli, že hlinité břehy Desné pojal za svůj domov ledňáček říční a že další pták jménem skorec vodní dokáže nejen zpívat, ale také že umí chodit po dně řeky. Když jsme přečetli všechny informace, vydali jsme se po široké lesní cestě dál. Minuli jsme rozpadající se lavičku a opět jsme vkročili do lesa. Pod příkrovem stromů jsme pomalu došli na konec lesní aleje, kde na nás čekalo další zastavení naučné stezky. Nacházeli jsme se na nejvzdálenějším bodě od našeho zaparkovaného auta a nedaleko od nás prosvítal průzor na přilehlou obec Tržek, takže informační tabule nezapomněla zmínit také tuto starobylou vesnici, v níž se nacházelo dva vodní mlýny. Jeden z nich stál na okraji obce přímo naproti nám na okraji obce.

Dočetli jsme se, že se u mlýna nachází rybník Abrahám, jenž obývalo několik vodních ptáků jako třeba kachna hoholka, kormorán či slípka zelenohá. Jako obdivovatelé vodních mlýnů jsme si slíbili, že se na oba mlýny v obci někdy podíváme, což jsme uskutečnili o šest let později. Po přečtení posledních řádků jsme opět zabočili doprava a po sotva znatelné pěšině jsme pokračovali dál. Cestička nás vedla po okraji lesa, vedle něhož se rozprostírala mýtina, za kterou jsme stále viděli domy v obci Tržek. Travní porost pak volně přešel v pole, na němž jsme našli zbytky kukuřice, smutně trčících z hlíny k nebi. Pěšina nás po chvilce dovedla na další širokou lesní cestu a žlutá turistická značka nám prozradila, že se jedná o tutéž trasu, na kterou jsme už narazili u rozcestí Nedošínský háj.

Kousek od nás jsme spatřili další ceduli naučné stezky a tak jsme na nic nečekali a vydali se načerpat nové informace o tomto kouzelném místě. Jednoduše řečeno jsme před sebou měli spoustu opeřených obyvatel háje, o ničem jiném tabule nepojednávala. Prohlédli jsme si tedy fotky s podobiznami lejska šedého a bělokrkého, pěvušky modré, pěnice černohlavé, dlaska tlustozobého, červenky obecné a nechyběl ani dravý pták káně lesní. Během čtení se kdesi v dálce ozval typický zvuk kukačky obecné a tak jsme začali počítat kolik kuknutí uslyšíme, abychom se dozvěděli kolik let budeme chodit ještě po tomto světě. Středně velký sameček však brzy přestal kukat, nicméně mohli jsme být klidní, neboť počítání roků platí jen na jaře, když se všechno zelená.

Následně jsme opustili žlutou trasu a opět jsme následovali zelenou barvičku, přičemž jsme pokračovali v chůzi po úzké pěšině po okraji lesa. O několik desítek metrů dál jsme byli poněkud zmateni, protože jsme stanuli na křižovatce tvaru V a nebylo zjevné, kam se máme vydat dál. Naštěstí jsme brzy objevili zelenou značku na jednom ze stromů a tak jsme mohli pokračovat v cestě. Stezka se klikatila mezi dřevěnými bohatýry jako had a jen díky šipkám jsme věděli, kudy jít. Pojednou se cesta začala svažovat a my jsme pod sebou uviděli Mlýnský potok, jenž napájel klapáče v Nedošíně. Sešli jsme dolů a zastavili se u další tabule naučné stezky, ze které jsme se dozvěděli informace o rybníku Malý Košíř, jehož vody se líně pohupovaly za již zmíněným potokem.

Zjistili jsme, že podmáčená louka u rybníka vždy poskytovala zázemí pro několik druhů motýlů. Kromě běžných druhů baboček paví oko, admirál, bodlákové či kopřivové bychom tu v létě mohli vidět běláska zelného a řepového, dále několik vážek a šidélek, přičemž si tento elegantní hmyz musel dávat pozor na motáka pochopa, který je nad hladinou rybníka rád lovil. Když jsme vyčerpali nabídku tabule, tak jsme své životy svěřili do kusu betonu aneb lávky přes Mlýnský potok, po níž jsme se přesunuli na břeh Malého Košíře a pár minut jsme sledovali jeho poklidnou hladinu, nad níž sem tam něco přelétlo. Potom jsme se po stejné lávce vrátili zpátky do háje a podél Mlýnského potoka jsme pokračovali po trase naučné stezky.

Cesta opět mírně klesla a tak jsme se ocitli na stejné úrovni jako hladina rybníka a potoka. Zároveň se objevila další tabule s informacemi, které pojednávaly o lese nad Malý Košířem. Přečetli jsme si, že v něm matka příroda dala prostor k životu hlavně dubům letním a habrům či keřům v čele se svídou krvavou, lískou a nechyběl tu ani zimolez černý. Docela nás překvapilo, že se do mlýnského náhonu nastěhovala nutrie, která po svém příchodu vytlačila původní obyvatelku ondatru pižmovou. Nicméně ondatra se na velkého hlodavce s Jižní Ameriky nemohla nijak zlobit, neboť sama se do Evropy dostala dodatečně, když ji ze Severní Ameriky v roce 1905 dovezl český šlechtic, hrabě Josef Jeroným Colloredo-Mansfeld, který ji vypustil na svém panství v Dobříši a několika dalších lokalitách.

Tento rychle se množící savec takřka se okamžitě rozmnožil a jako invazní druh posléze rozšířil na celé české území, stejně jako později nutrie. Podle  našeho názoru si tedy byly holky svým způsobem kvit a my jsme mohli jít dál. Po 150 metrech jsme dorazili k nejvýraznějšímu prvku celé naučné stezky alias kapli sv. Antonína Paduánského, která zde byla postavena v letech 1809 – 1810 přímo na vodním prameni. Na první pohled nás zaujal její netradiční tvar i fakt, že byla postavena z kamenného zdiva a nebyla vůbec omítnuta. Kapličku jsme si prohlédli zvenku a samozřejmě jsme se také podívali dovnitř, kde jsme spatřili sochu sv. Antonína. Když jsme svatostánek celý prozkoumali, věnovali jsme se tabuli naučné stezky, která zde samozřejmě nemohla chybět.

K našemu překvapení na ní chyběly historická fakta o kapličce, zato jsme se dozvěděli docela dost informací o mrtvém dřevě v lese, které ovšem zas tak úplně mrtvé nebylo. Ležící strom totiž poskytl útočiště hmyzu a pokud padl do vody, sloužil jako vhodný úkryt pro ryby. Pokud ležel v lese, tak na něm rostly dřevokazné houby, které pak urychlovaly rozklad padlého bohatýra. Na ceduli jsme viděli také obrázky různých brouků a také průřez jednoho takového stromu. Některé informace pro nás byly nové, jiné jsme už dávno věděli, ale i tak jsme se obohaceni novými znalostmi mohli vydat na další cestu. Celkově jsme u kapličky strávili asi 10 minut a moc se nám zde líbilo, takže jsme spojeně kráčeli podél našeho vodního průvodce aneb Mlýnského potoka.

Pohodlná široká cesta kopírovala náhon a velkým obloukem se stáčela směrem k našemu výchozímu bodu. Po chvilce jsme dorazili k poslednímu zastavení naučné stezky, která nás informovala lesích v nivě říčky Loučné, který byl původně tvořen duby a habry, jenže je nahradily rychle rostoucí jasany, javory a olše. Dále jsme si přečetli fakta o místních bylinách a pak jsme již poměrně rychle došli zpět k úvodní tabuli s mapou Nedošínského háje. Procházka proběhla bez komplikací a protože jsme nijak nespěchali, pobyt v přírodě jsme si náležitě vychutnali. Zbývalo už jen zamířit k odpočívajícímu francouzskému povozu, nasednout a vrátit se zpátky domů do Olomouce. Snad vás tento článek inspiroval k podniknutí pěkné procházky. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme zavítali do Betléma a pak jsme byli v Háji.

Podruhé jsme do Nedošínského háje zavítali o šest let později a to na začátku října, kdy nám podzim ukázal svou vlídnou tvář v podobě sluníčka, příjemné teploty a modrou oblohu. Tentokrát jsme sem přijeli černým SUV korejské výroby, které jsme zaparkovali prakticky na stejném místě jako předtím a vzápětí jsme vyrazili na známou trasu naučné stezky. Kráčeli jsme naprosto stejným směrem jako poprvé, jenže nyní jsme si to tak naplánovali schválně a tak jsme se vydali po lesní cestě vstříc pozůstatkům bývalých lázní. Bílé turistické značky se zeleným pruhem vypadaly téměř jako nové a bezpečně nás tak vedly správným směrem. Po pravé ruce se nacházel hustý hájový porost, zatímco po levé ruce prosvítal okraj lesa, za nímž jsme sem tam zahlédli pole a domy v Nedošíně, nicméně naše cesta vedla přímo rovně k prvnímu zastavení.

Po pouhých 200 metrech jsme opět stanuli u Sklepního pramene, jenž nám otevřel svá bezzubá ústa jakoby nás zval, abychom i tentokrát vešli dovnitř. Poslechli jsme a vyškrábali se po mírném svahu ke vstupu do sklepa, do něhož jsme rádi nahlédli a posléze i vstoupili. Sklep byl zaplněný vodou po kotníky, takže jsme se uvnitř rozhodně nemohli utopit, ale dlouho jsme v ní vzhledem k teplotě životodárné tekutiny nevydrželi. U zadní stěny dole vyvěral pramen, jehož jemnou sílu jsme pocítili na vlastní kůži a pak jsme zase rychle vylezli ven. Rychle jsme se usušili a sestoupili dolů k informační tabuli, ze které jsme se dozvěděli několik zajímavých faktů. Už z dřívějška jsme věděli, že se Nedošínský háj u Litomyšle na počátku 19. století zcela proměnil, když jej hrabě Jiří Josef Valdštejn-Vartenberk nechal upravit do podoby parku.

Prozíravý šlechtic háj zaplnil drobnými romantickými stavbami, pavilony a chrámky, čímž se stal vyhledávaným výletním místem. Dokonce zde bývala restaurace s tanečním sálem a konaly se zde studentské majálesy, jenž ve svých knihách s názvem Filozofská historie popisoval Alois Jirásek. Nacházela se zde také zelinářská zahrada se skleníkem, kde se pěstovaly fíky, chmelnice a ovocný sad. Musela to být opravdu krása, když se tu před 200 lety lidé bavili, klábosili, tancovali a popíjeli místní pivo nebo přivezené víno. Většina staveb však již v druhé polovině 19. století zanikla a i když nám to bylo líto, svým způsobem nám to vyhovovalo. V lese panoval klid, ptáčci nám zpívali nad hlavami a dokonce jsme neslyšeli žádný hluk z přilehlých vesnic, takže jsme si užívali dary přírody plnými doušky.

Dále jsme se dočetli, že malá tůňka uvnitř sklepa sloužívá k rozmnožování obojživelníků v čele s kuňkou obecnou, ropuchou obecnou a skokanem hnědým. Ještě že jsme sem přišli vždycky na podzim, kdy už měli žáby a žabáci tyhle hrátky za sebou, takže jsme je nijak nevyrušili či jim dokonce nešlapali po zádech. A také jsme ještě hlavami nenaráželi do visících vrápenců malých, kteří klenutou klenbu sklepa občas využívali, zřejmě hlavně v zimě. Jejich kolegové netopýr rezavý, vousatý a večerní pro změnu obydleli dutiny stromů kolem nás, ale čekat do večera až opustí své domovy se nám nechtělo. Byli jsme také rádi, že nás někde na cestě nevyděsila užovka obojková, jediný had v Nedošínském háji, pro něhož však v říjnu nepanovaly příznivé podmínky pro opuštění svého bydliště v podzemí.

Na závěr jsme se dozvěděli, že se nad pramenem usadil datel černý, který při ošetřování stromů vyzobal dutiny pro nový domov holuba doupňáka a v okolí bychom mohli vidět šplhavou žlunu zelenou či její méně barevnou příbuznou jménem šedá. Když jsme dospěli na konec textu, naposledy jsme se kolem sebe rozhlédli a pak jsme se vydali na další cestu. Po 30 metrech se pěšina stočila v pravém úhlu doprava a vzápětí jsme museli znovu zdolat prudší stoupání, které nebylo nijak dlouhé. Jako odměnu za vynaloženou námahu jsme obdrželi zákusek v podobě skromných zbytků lázní, skládajících se z několika kamenných zídek, přičemž tu nejvíce zachovalou objímal strom svými kořeny jakoby se do kamene zamiloval. Bylo vidět, že si příroda postupně bere zpět to, co jí před lety člověk vzal.

Popošli jsme kousek dál a u cesty nám na přivítanou jiný dřevěný bohatýr nabídl svou ruku, kterou představovala změť kořenů ve tvaru lidských prstů na horní končetině. Rázem jsme si připadali v háji bezpečněji, neboť jak se zdálo, tak nás příroda přijala mezi sebe a nehrozilo nám tak zde nějaké nebezpečí. Nemuseli jsme se tedy bát, že by nám na hlavu spadla větev či rovnou celý strom, že by se na nás vrhlo stádo rozzuřených divokých prasat nebo že bychom zakopli o bludný kořen a pochroumali si tak nohy. V klidu jsme se tak vydali po úzké pěšině, jenž mírně stoupala vzhůru starým úvozem a k naší radosti nás při chůzi sem tam polaskalo sluníčko po tváři, když se mu podařilo proniknout lesním porostem. Netrvalo dlouho a došli jsme k dalšímu zastavení naučné stezky s číslem, odpovídajícímu počtu jednoho fotbalového týmu na hřišti.

Jedenáctka nám poskytla informace bezobratlých obyvatelích nedošínského háje, například dravých střevlících se jmény kožitý, Preysslerův či fialový. Rovněž jsme si přečetli, že si v rozpadlých stromech vybudoval hnízda náš největší zlatohlávek s nepříliš voňavým jménem páchník hnědý a že občas stejné situace využívá nosorožík kapucínek. Nepřekvapilo nás, že v háji můžeme šlápnout na hlemýždě zahradního, jehož naši předkové ještě nedávno sbírali pro kuchyňské účely. Při představě ulity na talíři se nám udělalo trochu nevolno, ale proti gustu žádný dišputát. Z bylinek bychom v létě kolem sebe mohli najít vraní oko čtyřlisté, jehož černé plody by naopak nejedl žádný rozumný člověk a také bršlici kozí nohu, mající přes svůj podivný název přesně opačné účinky, neboť ji pro léčivé schopnosti dříve cíleně pěstovali v klášterech a byla považovaná za vzácnou rostlinu.

Naše oči sklouzly až na spodní okraj tabule a tak jsme se vydali na zdolání zbytku úvozové stezky, která nás po několika desítkách metrů dovedla do pravoúhlé zatáčky. Za ní nás čekalo brouzdání nízkou trávou, které by nebylo samo o sobě nijak obtížné, jenže se v zeleném porostu skrývalo jiné nebezpečí. Museli jsme dávat pozor, kam pokládáme podrážky naší pevné obuvi, neboť deště v předchozích dnech vytvořily v trávě mokré pasti, do nichž jsme rozhodně nechtěli zapadnout. Kráčeli jsme tedy velmi pomalu a teprve když podmáčený terén vystřídal pevnější povrch, mohli jsme se rozhlédnout kolem sebe. Již podruhé jsme se totiž ocitli v lesním divadle s dřevěnými herci a zelenými kulisami, jejich dramatickou činohru jsme si nenechali ujít a tak jsme se pohodlně usadili na volná místa v hledišti.

Sezení však bylo jen pomyslné, neboť jsme se šourali pomalu mokrou trávou a po obou stranách jsme hledali nějaké zajímavosti, jež by nám padly do oka. Stejně jako při naší první procházce bylo potřeba se dívat těma správnýma očima a hledat třeba i zdánlivě banální věci, na něž turista či obyčejný návštěvník lesa může běžně narazit. Pod jiným úhlem pohledu se nám ovšem i zdánlivé maličkosti vyjevily v jiném světle a rádi jsme na nich spočinuli svým zrakem. Hromada klestí nám s troškou fantazie připomínala architektonický skvost Austrálie z roku 1973, kterým nebylo nic jiného než slavný operní sál. Kus zlomené větve v podobě anakondy nás pro změnu přenesl do povodí Amazonky a stromy s holou spodní částí kmene a kapkovitou korunou vypadaly jako obrovská zelená lízátka z pouti.

Když jsme se vrátili z exotických destinací do reality, došli jsme na jednu z mnoha křižovatek Nedošínského háje. Už z minula jsme věděli, že kdybychom pokračovali rovně, cesta by nás dovedla na okraj lesa s výhledem na obec Tržek, ale zároveň bychom tak vynechali několik zastavení naučné stezky, což jsme samozřejmě nechtěli. Ovšem ještě než jsme se vydali dál, prozkoumali jsme nabídku panelu s číslem 10, na které jsme našli fotografie krásné lišky, roztomilého zajíce polního či mladých srnek. Jakmile jsme získali informace o těchto pěkných zvířátkách, došlo i na méně atraktivní hraboše, mezi nimž byl třeba norník rudý, který své jméno získal podle barvy srsti na hřbetě či myšice lesní a její druhová kolegyně křovinná. Při naší procházce jsme naštěstí nepotkali rejska vodního, který spolu s černým bráškou patří mezi naše jediné jedovaté savce.

Jakmile jsme dočetli text na desítce, opět jsme odmítli laskavou nabídku lavičky k posezení a cestou vlevo jsme vyrazili na další pouť. Kráčeli jsme po prakticky rovné přímce a při tom jsme i zde pozorovali úkazy v lese. Na divadelním jevišti se totiž objevil výkonný osvětlovač v podobě sluníčka, které svými paprsky ozařovalo lesní herce a ti nám předvedli pár ukázek ze svých naučených činoher. Českou verzi Spidermana jsme zahlédli na pavučinou opředeném výhonku stromu a za ním se váleli zlosynové v provedení padlých kmenů. Tomuto výjevu jsme imaginárně zatleskali a obohaceni další kulturní vložkou jsme rychle přišli k zastavení naučné stezky s číslem devět, na němž jsme si v naší paměti osvěžili fakta z historie obce Tržek a také samotného Nedošínského háje.

Dočetli jsme se, že ve starých dobách v háji rostly především duby, které však buď zanikly kvůli zisku orné půdy nebo listnáče nahradily jehličnany. Zaujalo nás, že v 17. století se zde hospodařilo pařezovým systémem, který spočíval v tom, že se během 10 – 12 let lesy vymýtily a pařezy se nechaly znovu obrazit, přičemž výsledkem byl nízký les. Dále jsme si přečetli, že roku 1719 byla v jednom cípu háje založena kobylnice, která ovšem roku 1862 vyhořela a už nebyla obnovena. Na tomto místě pak začátkem 20. století vznikla bažantnice, v níž byla chována žlutá forma bažanta obecného s přízviskem český. Na závěr jsme se dozvěděli, že háj pročesávají hledači hub, kteří si do košíků vkládají bedle vysoké, hřiby žlutomasé, dubové či hnědé a dokonce tu prý v zimě roste penízovka sametonohá nebo opěnka měnlivá.

Když jsme je dočetli poslední řádky, pomalu jsme se přesunuli na rozcestí s prozaickým názvem Nedošínský háj, kde se křížila naše bílo-zelená značka se žlutou kolegyní, která turisty vedla buď do nedaleké obce Tržek nebo na druhou stranu na Šibeniční vrch u Litomyšle. Vydali jsme se vstříc městu se zámkem, ale stejně jako minule jsme po 60 metrech zabočili doprava na úzkou pěšinu a mírným klesáním jsme kráčeli dál a dál mezi stromy, stromečky, keři a keříky. Stezka vedla po okraji háje a tak po naší levé ruce mezi stromy prosvítalo pole, zatímco napravo byl porost hustější. Minuli jsme padlé březové kmeny, které takřka tvořily kříž, jen ten Kristus na něm chyběl. Kráčeli jsme za sluníčkem a díky jeho svitu jsme nešlápli do koblížků, které by si nikdo z nás nechtěl dát ke kávě nebo k snídani.

Úzká pěšina nás brzy dovedla k další zákrutě, kde jsme odbočili doprava na širokou lesní cestu, objevila se před námi další tabule naučné stezky, jenž nám prozradila informace o říčce Desné a obyvatelích v jejím toku i okolí. Také jsme si přečetli, že nad říčkou roste prudce jedovatý oměj vlčí mor s krásnými květy, který své jméno získal podle toho, že se extraktem z této rostliny trávili vlci. Kromě zrádné byliny bychom zde mohli vidět lilii zlatohlavou, kruštík širokolistý či violku divotvárnou. Když jsme přečetli všechny informace, opustili jsme panel s pořadovým číslem osm a vydali jsme se po široké lesní cestě dál. Krátký úsek s modrým nebem nad hlavou po chvíli vystřídal příkrov zelených stromů a zanedlouho jsme na konec lesní aleje, kde na nás čekalo další zastavení naučné stezky.

Opět jsme se nacházeli na nejvzdálenějším bodě od našeho zaparkovaného auta a jen pár metrů od nás háj končil. Za ním se pak nacházelo pole a přilehlá obec Tržek, o které se zmiňoval panel číslo sedm v souvislosti s rybníkem Abraham a vodním mlýnem na okraji obce. Ke klapáči jsme o pár desítek minut později odjeli autem a nejen k němu, ale vydali jsme se i za dalšími zajímavostmi historické obce. Jako malou ochutnávku jsme nasáli pár informací o ptačích obyvatelích rybníku Abraham a v rámci lepšího trávení jsme nepohrdli ani rostlinami v jeho okolí. Konvalinka vonná ovšem nebyla zrovna tou nejlepší volbou a tak jsme si chuť vylepšili pohledem na fotku další rostliny vyskytující se na vlhkých loukách, okrajích lesů a potoků, kterou byl krásně zbarvený kakost červenohnědý.

Po přečtení posledních řádků jsme opět zabočili doprava a poté nás úzká pěšina vedla po okraji lesa, vedle něhož se rozprostírala mýtina, za kterou jsme stále viděli domy v obci Tržek. Nezapomněli jsme se dívat i na bližší věci a tak naším očím neutekla dřevokazná houba rostoucí prakticky po celém světě se jménem outkovka pestrá. Docela nás překvapilo, že tato nevábně vypadající hnědá houba s bílými okraji je používána po staletí jako skvělé léčivo se silnými antibakteriálními, protivirovými a protinádorovými účinky. O kus dál jsme pro změnu objevili červenou bundu s nějakým bílým textem, visící z útlého stromku a marně čekající na svého pána, který ji tady zřejmě kdysi ztratil. Jen o několik metrů dál jsme si udělali obrázek o zmíněném pařezovém systému, když z uřezaného stromu trčely větévky nového dřevěného bohatýra.

Následně jsme již došli na širokou lesní cestu, jíž vedla tatáž žlutá turistická značka, na kterou jsme už narazili u rozcestí Nedošínský háj a vzápětí jsme kolem červenobílé závory zamířili k tabuli s číslem šest, díky níž jsme se seznámili s opeřenými obyvateli háje. Šestka sice jiné informace než o ptácích neposkytovala, ale to nám nijak nevadilo a tak jsme si je na fotkách rádi prohlédli. A když jsme si nastudovali i všechny dostupné fakta, pokračovali jsme v našem putování dál. Definitivně jsme dali sbohem žluté značce a zůstali věrní naší zelené trase, která nás stále vedla po okraji lesa a trochu si s námi zašpásovala. Nabídla nám totiž hned několik variant dalšího pochodu, takže jsme byli rádi, že jsme si z minulé výpravy pamatovali správný směr a také nám pomohly šipky na stromech.

Stezka začala mírně klesat a jelikož jsme nechtěli na listí uklouznout, sestupovali jsme opatrně dolů k Mlýnskému potoku, jenž líně tekl pod námi a který nás od té chvíle doprovázel až k našemu povozu. Před zpáteční cestou jsme se ovšem nejprve zastavili u tabule naučné stezky s číslem pět, ze které jsme se dozvěděli informace o rybníku Malý Košíř, jehož vody se líně pohupovaly za již zmíněným potokem. Seznámili jsme se různými druhy motýlů v okolí rybníku a také s travinami, vyskytujícími se na jeho břehu. Kromě nich tu prý rostou světle zeleně kvetoucí pcháče zelinné nebo rudofialové krvavce toteny, jejíž název nás trochu vyděsil a poněkud nám pomotal hlavu. Mohli jsme však být klidní, neboť se jednalo o planě rostoucí bylinu, hojně rozšířenou po celém území naší republiky, která se stala jedinou živnou rostlinou housenek motýlů modráska očkovaného a modráska bahenního.

Krvavec toten prý dokonce ve svém oddenku skrývá hodně saponinů, tříslovin, flavonoidů a fytoncidních látek, takže nás nepřekvapilo jeho využití v lidovém léčitelství. Po přečtení všech písmenek na tabuli jsme poněkud zariskovali, když jsme vkročili na betonovou lávku přes Mlýnský potok, po níž jsme se přesunuli na břeh Malého Košíře. Jenže namísto poklidné vodní hladiny nás přivítalo bahno, neboť na rozdíl od návštěvy před šesti lety byl rybník vypuštěný. Dlouho jsme se zde tedy nezdržovali a po lávce jsme se vrátili na trasu naučné stezky. Cesta opět mírně klesla a tak jsme se ocitli na stejné úrovni jako hladina rybníka a potoka. Zároveň se objevila další tabule s informacemi, které pojednávaly o lese nad Malý Košířem, tvořený hlavně duby letními a habry.

Chytrá tabule nám prozradila, že na vodní hladině můžeme pozorovat poláky velké, přičemž bychom neviděli obyvatele sousedního severního státu na člunech, nýbrž potácivou kachnu, hojně se vyskytující na velkém území Evropy a Asie, která k životu preferuje hlubší a rozsáhlejší typy stojatých vod. U Malého Košíře bychom mohli spatřit ještě menší kachnu čírku obecnou a její modrou kolegyni nebo volavku popelavou a dravého orlovce říčního, jak požírá ulovenou rybu. Vzhledem k absenci vody však nic takového nehrozilo a tak jsme se vydali na další cestu, přičemž jsme se již pohybovali ve stejné výškové úrovni jako byla pomyslná hladina rybníka. Po 150 metrech jsme dorazili k nejvýraznějšímu prvku celé naučné stezky alias kapli sv. Antonína Paduánského, která zde byla postavena v letech 1809 – 1810 přímo na vodním prameni.

Na rozdíl od první návštěvy jsme prohlídku kapličky vzali o něco poctivěji a tak jsme zde strávili zhruba dvojnásobek času. Znovu jsme tak obdivovali církevní stavbu, kterou nechal na počátku 19. století postavit hrabě Jiří Josef Valdštejn-Vartenberk v rámci proměny Nedošínského háje do parkové podoby. Stavitelé kapli částečně zapustili do zalesněného svahu, zpevněném kamennými terasami, aniž by ji oplotili či jinak znepřístupnili okolojdoucím lidem. Naopak její otevřená předsíň, držící na dvou pilířích, jakoby zvala všechny věřící i nevěřící , aby do ní vstoupili a zblízka přes kovanou mříž nahlédli dovnitř. Výzvu jsme přijali a do kryté předsíně jsme již podruhé vstoupili. Uvnitř jsme ve výklenku spatřili sochu sv. Antonína s děťátkem v náručí, kolem které interiér zdobily umělé květiny, položené na oltáříku i na zemi.

Vnitřek svatostánku byl na rozdíl od venkovní fasády bíle omítnutý a na bočních stranách kaple jsme si všimli kruhových oken s mřížemi. Potom jsme vyšli z předsíně ven, abychom prozkoumali zbytek exteriérů, přičemž nás nejvíce zaujala lucerna na vrcholu střechy, kterou stavitel vytvořil ze silných pískovcových desek. Další věcí, jenž nám na první pohled padla do oka, byla voda vytékající z prostoru pod kaplí, která byla vzápětí spoutána do kamenného koryta, jímž odtékala do Mlýnského potoka. K němu jsme se také zašli podívat a nezapomněli si svatostánek vyfotit i z tohoto místa. Následně jsme zamířili k informační tabuli s číslem tři, která stála před kaplí na malém plácku a z níž jsme si přečetli několik skromných faktů o kapličce i o okolní přírodě.

Zjistili jsme, že dříve čistá voda se v 21. století už nedala pít, jelikož byla znečištěna herbicidy z nedalekých polí a nikdo by si domů určitě nechtěl odvézt suvenýr v podobě nějaké té bakterie. Dále jsme se dočetli, že u kapličky paradoxně žije milovnice čisté vody ploštěnka potoční, také zadožábrý plž jménem praménka rakouská, který od sousedů zabloudil do Česka a vodní korýš blešivec potoční. Co se týče rostlin, tak bychom u pramene v různých ročních obdobích mohli najít prvosenku jarní, jaterník trojlaločný, bíle kvetoucí sasanku hajní a její žlutou kolegyni sasanku pryskyřníkovou či hrachor jarní a plicník tmavý. Připadlo nám, že co jméno rostliny, to vítaná surovina pro koktejly středověkých čarodějnic, takže nám byli mnohem bližší ptáci, obývající stromy v háji v čele se sýkorkami, strakapoudem velkým či brhlíkem lesním.

O kousek dál jsme pak našli druhou informační tabuli, z níž jsme načerpali fakta o mrtvém dřevě v lese a pak jsme se již vydali k autu stejnou cestou jako před šesti lety. Pohodlná široká cesta kopírovala mlýnský náhon a velkým obloukem se stáčela směrem k našemu výchozímu bodu, kam jsme se nezadržitelně blížili. Nacházeli jsme se na části trasy, kterou nejvíce osvětlovalo sluníčko, tak jsme se zastavili a rádi mu nastavili své tváře, aby nás žhavý kotouč polaskal třeba šesti nebo i sedmi paprsky. Když jsme pak otevřeli oči, kochali jsme se pohledem na krásně modrou oblohu, ke které vysoké stromy okolo nás natahovaly své větve, jakoby se jí chtěly dotknout. Nebo nám snad chtěly snést modré z nebe ? Kdo ví. Stromy nám to nepoví. A vůbec jsme se nemohli divit tomu, že s námi nechtěly mluvit.

O kousek dál jsme totiž narazili na nechutnou lidskou tvorbu, která dřevěné velikány zostudila a nám zkazila dojem z příjemné procházky. Spatřili jsme sprosté obrázky vyryté lidskou rukou do stromové kůry, na jiném kmeni pro změnu lidé vyjadřovali lásku k jinému člověku srdíčkem, ale že tím zničí srdce nešťastné dřeviny, na to v onen okamžik nikdo nemyslel. Styděli jsme se za ohavný čin našeho druhu a objetím kmene jsme se snažili alespoň trochu lidské počínání napravit. A jakoby by nám stromy porozuměly, v bezvětří nám několik z nich pokynulo větvemi, čímž snad naše maličkosti přestaly považovat za nepřátele. O něco spokojeněji jsme tak vykročili na další cestu a na jiném kmeni jsme našli houby, které ač byly na mrtvém dřevě, tak vypadaly o mnoho přirozeněji, než zmíněné lidské výtvory.

Vzápětí jsme se využili nabídku lavičky, na kterou jsme se posadili a opět nechali laskat naše tváře slunečními paprsky. Když jsme se cítili dostatečně nabití solární energií, zamířili jsme k nedaleké tabuli s číslem dva, která nás informovala o lesu v okolí říčky Loučná, protékající kousek od nás. Dozvěděli jsme se, že zde původně rostly hlavně duby a habry, které postupně nahradily rychle rostoucí dřeviny v čele s javorem ztepilým a olší lepkavou. Staré duby tak byly zastíněny vyššími jasany a po 300 letech života uhynuly, jenže byly pomstěny roku 2007 parazitickou houbou s názvem voskovička jasanová. Ta oslabila jasany natolik, že když o 10 let později přišla podzimní bouře, vzrostlé stromy padly a lidé je nahradili opět duby letními. Kolečko života tak bylo prozatím uzavřeno, ale kdo ví, co se v okolí Nedošína bude odehrávat v následujících staletích…

Na závěr jsme si přečetli fakta o místních bylinách a pak jsme šli dál. Po pár krocích jsme si v trávě všimli princezny zakleté v žábu, kterou však nikdo z nás nechtěl políbit a odvézt si tak šlechtičnu na zámek v Litomyšli. Nechali jsme skokana skřehotavého svému osudu a pak jsme rychle došli zpět k úvodní tabuli s mapou Nedošínského háje. Druhá procházka lesem se nám líbila možná více než ta první, ale každá měla svoje kouzlo, takže jsme vůbec nelitovali, že jsme si stejnou cestu prošli hned dvakrát. Vzápětí jsme se vrátili k našemu korejskému SUV, kterým jsme odjeli do již několikrát zmíněné obce Tržek. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme navštívili Tržek, když jsme se předtím neztratili v háji. A nezapomeňte prosím napsat pod příspěvky komentáře, děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Nedosin_-_naucna_stezka_Nedosinsky_haj/

Historie :

Nedošínský háj u Litomyšle se na počátku 19. století zcela proměnil, když jej hrabě Jiří Josef Valdštejn-Vartenberk nechal upravit do podoby parku, který zaplnil drobnými romantickými stavbami, pavilony a chrámky. Nedošínský háj se pak stal vyhledávaným výletním místem s restaurací a tanečním sálem. Konaly se zde studentské majálesy, jenž ve svých knihách s názvem Filozofská historie popisoval Alois Jirásek. Nacházela se zde také zelinářská zahrada se skleníkem, kde se pěstovaly fíky, chmelnice a ovocný sad. Většina staveb však již v druhé polovině 19. století zanikla. Do současnosti se v úplnosti dochovala jen kaplička sv. Antonína Paduánského z roku 1809, z jejíchž základů vyvěrá slabý pramen. Roku 1949 byl Nedošínský háj vyhlášen za státní přírodní rezervaci. Je to vlastně lužní les s převládajícími duby, habry a olšinami, v němž roku 1983 vznikla 2,5 kilometru dlouhá naučná stezka s 12 zastaveními.

Historie čerpána z webu

https://www.hrady.cz/priroda-nedosinsky-haj-a-rybnik-velky-kosir

Nedošínský háj nemá turistickou známku.