Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby po nezbytných úkonech shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. Další volný čas využívají k návštěvám rodin či známých nebo Velikonoce neslaví vůbec a berou je jen jako příležitost k odpočinku od práce. Jednoho roku jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody, a tak jsme opustili Olomouc a odjeli do obce Skalka nedaleko Prostějova.

Cesta po dálnici proběhla bez problémů, takže jsme zanedlouho dorazili do našeho cíle, proslaveného především lázněmi s minerálními prameny unikátního složení. Právě na okraji lázní jsme zaparkovali naše černé SUV a vzápětí jsme za krásného slunečného počasí vyrazili nejen na obhlídku léčebného areálu, ale také na trasu naučné stezky, která nás zavedla do sousední obce Pivín a zase zpět. Kousek od auta jsme si na směrových ukazadlech zkontrolovali počet kilometrů do nejvzdálenějšího cíle v Pivíně a pak jsme narazili na tabuli s výrazným nápisem Lázně Skalka, ze které jsme načerpali prvotní fakta o historii místa. Dočetli jsme se třeba, že lázně Skalka byly založeny prostějovským občanem Vilémem Sonnevendem okolo roku 1928 v místě, kde kdysi býval rybník Bařisko, napájený dvěma prameny minerální vody.

Zaujalo nás, že volně vytékající sirnaté prameny tohoto nadšeného myslivce oslovily natolik, že odkoupil zdejší pozemky a rozhodl se postavit u pramene očistné lázně s koupalištěm. Brzy tak vznikla hlavní lázeňská budova s restaurací a koupacími vanami, která nesla nápis sirnato - alkalické lázně a jež se nacházela jen pár metrů od nás. Tabule nám nabídla fotky s interiéry lázeňské budovy a rovněž nám prozradila, že mezi hlavní služby hostům patří koupele, masáže a zábaly, mající skvělé léčebné účinky na nemoci pohybového ústrojí. Trošku jsme záviděli lidem na fotkách, kteří leželi ve vířivkách nebo si dopřávali koupele s výtažky z aromatických bylin a dřev, silice a třísloviny, poskytující protizánětlivý a dezinfekční účinek. Jiní se oddávali masážím, ať už klasickým ručním či lávovými kameny, popřípadě lymfatickým nebo aromatickým.

Na všechny procedury jsme si však museli nechat zajít chuť, neboť nás čekalo pár kilometrů procházky, což nám vzhledem ke krásnému jarnímu počasí nijak nevadilo. Následně jsme zamířili k hlavní lázeňské budově, kolem níž v letech 1930 – 1932 díky velkému zájmu hostů vyrostlo několik dalších objektů. Dovnitř jsme ovšem nešli a pouze jsme si ji prohlédli zvenku. Potom jsme již zamířili do protějšího parku, který vyrostl na místě původního rybníku Bařisko, z něhož kdysi vytékaly zmíněné sirnaté prameny. Hladinu rybníka vystřídalo velké množství stromů, keřů a upravených chodníčků, po nichž se nám příjemně procházelo. Ptáčci ve větvích si vesele prozpěvovali, dopolední sluníčko příjemně hřálo a protože jsme zde nenarazili na žádné davy lidí, velice se nám zde líbilo a snažili jsme se co nejvíce nasát poklidnou lázeňskou atmosféru.

Během procházky parčíkem jsme úspěšně prošli jakýmsi kruhovým objezdem, od něhož jsme se vydali k velkému dřevěnému přístřešku s nápisem Koliba. Bylo nám jasné, že zdejší budova pod vzrostlou vrbou nikdy nesloužila jako sezónní obydlí pastýřů nebo se v ní nezpracovávaly mléčné produkty, nýbrž se zřejmě jednalo o letní hospůdku nebo restauraci, která však na své otevření teprve čekala. Naši domněnku potvrzovalo velké množství laviček a zpevněný prostranství naproti Koliby, kde se zcela jistě občas konaly nějaké slavnosti nebo společenské akce, během nichž dřevěná budova patrně praská ve švech. O kousek dál jsme narazili na dětské hřiště s houpacím koněm, pískovištěm, klouzačkou a kolotočem, na němž bývá plno při úplně jiných příležitostech, ovšem velikonoční pondělí děti trávili pochopitelně někde jinde.

Za dětským hřištěm jsme spatřili velký bazén, který vznikl spolu s lázněmi ve třicátých letech 20. století a kdysi jej doplňoval ještě jeden pro neplavce, jenž však byl po druhé světové válce zrušen. Stejný osud po naší návštěvě čekal i modře natřený betonový bazén, který byl od roku 2005 prázdný, protože v něm kvůli nesmyslným hygienickým normám nebyli provozovatelé lázní vyměňovat vodu dle předpisů. Bazén se totiž plnil minerální vodou a kvůli vydatnosti pramenů trvalo jeho naplnění 30 dní, takže nemělo ani smysl jej na začátku sezóny napustit. Za bazénem jsme narazili na ulici a pěkný penzion Skalka, u něhož areál lázní končil. Vrátili jsme se tedy zpátky k hlavní budově a zabočili doleva. Široký chodník nás vedl k pramenům, ale ještě než jsme k nim došli, zastavili jsme se u pomníku vojáků Rudé armády.

Dovedla nás k němu odbočka s užším chodníčkem, na jehož konci se nacházel velký červený kámen s nápisem HRDINNÉ SOVĚTSKÉ ARMÁDĚ ZA SVOBODU, pod nímž jsme díky polozapomenutým znalostem ruštiny přelouskali tentýž text v azbuce ДОВЛЕСТНОЙ СОВЕТСКОЙ АРМИИ ЗА СВОБОДУ. Památník zde nebyl náhodou, protože na konci druhé světové vláky v okolí Skalky probíhaly tuhé boje, při nichž zahynulo 16 sovětských vojáků, dva z řad československého armádního sboru a tři občané obce. Podle dobových dokumentů na druhé straně zahynulo 240 německých vojáků, což nám připadlo jako moc velký rozdíl, ale počty padlých nemusí být úplně přesné. Každopádně jsme byli rádi, že válečné doba byla za námi a doufali jsme, že nikdy nic podobného nebudeme muset prožít.

Od pomníku jsme se vrátili na hlavní chodník, zabočili doprava a o chvíli později jsme stanuli na upravené prostranství, kde vytékaly čtyři prameny minerální vody, pojmenované Cyril a Metoděj, Jan, Julinka a Svatopluk. Našli jsme je na vydlážděném prostranství na konci lázeňského areálu, přičemž prostor vymezovaly kamenné zídky a lavičky zde nabízely příjemné posezení. Jejich nabídku jsme sice nevyužili, ale učinili tak jiní, kteří zde posedávali s velikonoční výbavou v ruce a výslužkou na klíně. Zvědavě si nás prohlíželi a sledovali každý náš pohyb, jakoby viděli nějaká zjevení. V očích se jim zračila otázka, proč se nevěnujeme činnosti obvyklé pro tento den a namísto toho jsme přijeli zrovna sem, do takových maličkých lázní. Odpovědí nechť je všem tento článek, který by měl odpovědět na tyhle všetečné otázky….

Pod dohledem jsme tedy zamířili k první dvojici pramenů, které se nacházely uprostřed vydlážděné plochy a byly zakryty vskutku netradičními přístřešky z betonu. Jejich tvar nám připomínal nafukovací raketu Vladimíra Smolíka z populárního animovaného maďarského seriálu nebo v horším případě rozkročené tvory z jiné planety, kteří na Zemi nepřinesly nic dobrého. Naštěstí se pod modrobílou stavbou nacházela jen léčivá voda a mimozemská invaze tak mohla být rázem zapomenuta. Když jsme k pramenům přišli, museli jsme chvíli počkat, dokud tvor čistě pozemského původu nenaplnil minerální vodou tašku s plastovými lahvemi a teprve potom jsme mohli vejít pod stříšku. Po několika schodech jsme sestoupili do mírně zahloubeného prostoru vanovitého tvaru, v němž se oba prameny nacházely a přistoupili jsme k prvnímu z nich.

Byl to pramen Svatopluk, objevený roku 1938 v hloubce deset metrů během průzkumných vrtů, které prováděl doc. Dr. Schnabal na žádost tehdejšího majitele lázní, jímž byl prostějovský pivovar. Před námi ovšem tekla voda z nového vrtu, jenž proběhl roku 1968 do hloubky 40 metrů z důvodu snížené vydatnosti původního zdroje, který byl poté zasypán štěrkem a cementem. Nováček dostal jméno Svatopluk III, ale co se stalo s tím druhým, to se nám nepodařilo zjistit. Zvědavě jsme vodu ochutnali a upřímně napsáno nám moc nešmakovala. Byla to škoda, protože Svatopluk pomáhal při překyselení a onemocnění žaludku vředy či dvanácterníku, ale nedalo se nic dělat. Nad pramenem jsme objevili tabulku s dávkováním minerální vody, ale léčebnou kůrů jsme neměli v úmyslu využívat, takže jsme se otočili a přistoupili k protějšímu zdroji vody.

Minerálka zde rovněž vytékala z dvojice trubek a nesla jméno slavného dua Cyril a Metoděj. Tento pramen byl objeven také v roce 1938 a jeho konzumentům přinášel užitek při zánětlivém onemocnění tlustého střev. Příznivě působil na funkci jater, zejména při začínající cirhóze, ale takové problémy jsme naštěstí neměli, takže jsme se spokojili pouze s malou ochutnávkou, která dopadla stejně jako naproti. Pokud bychom chtěli blahodárných účinku vody využívat, patrně bychom tak činili pouze v rámci koupelí, které by nám pomohly na naše klouby nebo při balneoterapii. Ale pitná kůra na lačný žaludek, to by pro nás věru nebylo. Když jsme si přečetli účinky vodních věrozvěstů, opustili jsme útroby betonové vany a zamířili jsme k druhé dvojici pramenů, které na nás čekaly ve vzdálenosti přibližně sedmi metrů.

Ačkoliv všechny prameny ležely v těsné blízkosti, každý z nich měl jiné poměry chemických látek a tím pádem odlišné léčebné účinky. Tento fakt nás velmi překvapil a stejně tak jsme nečekali, že zdejší voda obsahuje vysoký podíl chloridu draselného, který nemohou nabídnout žádné české lázně a za podobnou tekutinou bychom se museli vydat až do Itálie či Rakouska. Tentokrát nás čekala Jan a Julinka, kteří se ukrývaly pod malým pavilonem se sloupovím, provedeném opět v modrobílých barvách. Znovu jsme museli čekat, než si nějaký pozemšťan naplní přinesené lahve a když jsme se po několika minutách dočkali, sestoupil jsme ke dvojici pramenů s romantickými jmény. Jan a Julinka byly známy odjakživa, jelikož voda z nich vyvěrala přirozeným způsobem na povrch a vlastně kvůli nim zde byly roku 1928 založeny lázně.

Ocitli jsme se v úzkém prostoru, kde se oba prameny vytékaly z trubek, zasazených do kamenné zdi. Samozřejmě jsme ochutnali také tuto vodu, ale nijak nadšeni jsme z ní nebyli. Na tabulkách jsme si přečetli, že Jan pomáhá při léčbě vysokého krevního tlaku a při zánětlivých onemocnění průdušek. Julinka zase působí močopudně a je vhodná při zánětlivých stavech ledvin, některých funkčních poruchách ledvin, při tvorbě močového písku či kaménků a prospívá také nemocným s cukrovkou. Následně jsme úzký prostor opustili, vrátili se na široké prostranství a kolem válečného pomníku jsme po cestičce v trávě zamířili k prvnímu zastavení naučné stezky Skalka – Pivín. Přesněji napsáno, tabule na svém prkně nesla číslo 4, ale pro nás byla první, kterou jsme tento den viděli.

Našli jsme na ní několik fotografií z roku 1930, kdy lázně prožívaly úspěšné období a prohlédli jsme si podobu jejich zakladatele Viléma Sonnevenda. Chytrá cedule nám poskytla další informace o historii lázní či obce, která se dříve jmenovala Skalička, Skalice nebo Hvězdnov, dokud se v období první republiky neujal současný název. Na závěr jsme si přečetli pár faktů o samotných léčebných pramenech a pak nás oslovila paní, která cvičila na vedlejších strojích chůzi. Nadšeně mluvila o zdejších lázních a o tom, jak jí voda dokázala pomoci a své vyprávění doplnila informacemi o svých nemocech. Museli jsme obdivovat její životní optimizmus a nadšení, ačkoliv by sama bez holí ušla jen pár desítek metrů. Uvědomili jsme si, že naše problémy jsou vlastně tak malicherné, že je můžeme lehce hodit za hlavu a vyrazit na další cestu.

S milou Moravačkou jsme se rozloučili a kolem mučících strojů jsme se vyšlapanou stezkou vydali vstříc dalšímu zastavení naučné stezky. Kráčeli jsme nad prostranstvím s prameny, které jsme nyní sledovali z mírného nadhledu a zatímco ještě před chvílí u nich bylo pár lidí včetně našich maličkostí, jako naschvál jsme dole nikoho neviděli. Využili jsme toho k pořízení několika fotografií a pak jsme šli dál. Pěšina se začala mírně zvedat a jakoby se nám planeta Země chtěla omluvit za komplikace, snažila se nám stoupání zpříjemnit fialovými květy Violky vonné. Za tímto vznešeným názvem se skrývala klasická česká fialka, která se později ještě objevila na jiných místech naší trasy. Stoupající cesta poté nabrala vhled úvozu a brzy jsme z něj vyšli ven na volné prostranství.

Nechali jsme za sebou lesní háj a před námi se otevřely hanácké polnosti s dalekým výhledem na rovinatou krajinu, plnou malebných vesnic, přírodních krás a obdělávaných polí. Chvíli jsme kráčeli podél lesního háje po klasické polní cestě, která se nyní schovala do stínu stromů a během chůze jsme pozorovali krajinu po naší levé ruce. Když jsme přišli na rozcestí, šipka na mobilním telefonu ukazovala doprava, ovšem nás lákal rybník Čelčice, k němuž vedle polní cestě rovně dolů. Po chvíli rozhodování jsme se domluvili, že pokud zbude čas, chuť a síla, tak se k vodní ploše vydáme po návratu z Pivína a vzápětí jsme zabočili doprava. Cesta vedla vzhůru mezi polem a okrajem lesíka, kde několik stromů s bílými květy krásně vonělo a zvýrazňovaly ještě více pohodovou jarní atmosféru.

Během chůze jsme si všimli rozdílné barvy půdy, která lemovala naši stezku. Zatímco vlevo vesele rostla zelená travička, která si nijak nezadala s kolegyněmi za západními hranicemi České republiky, pravou část pole místní zemědělci již stačili rozorat. Protože však na něm ještě nestihlo nic vyrůst, pole mělo hnědou barvu, která nám připomínala kvalitní čokoládovou zmrzlinu. V půlce mírného stoupání jsme se otočili a opět jsme se chvíli kochali nečekaně slušným výhledem na okolí Prostějova. Nepřekvapilo nás tak, že když se cesta začala stáčet do mírného oblouku, narazili jsme na zastavení naučné stezky číslo 5, které pojednávalo právě o výhledech do krajiny. Tabule obsahovala tři fotky s popisem výrazných bodů, které jsme odtud mohli vidět, což se nám hodilo, i když jsme více méně tušili, cože to vlastně z roviny vystupuje.

V okolí Prostějova jsme totiž nebyli poprvé a určitě také naposled, ale díky informacím na ceduli jsme si naše domněnky rádi potvrdili. Nejvýraznější dominanty krajiny byly navíc doplněny krátkým textem, takže jsme se dozvěděli zajímavé informace o okresním městě Prostějov se 44 tisíci obyvateli či o nejvyšší hoře okolí Velký Kosíř, měřící sice jen 442 metrů nad mořem, přesto nazývanou hanácké Mont Blanc. Další dominantou trčící k nebi představovala 96 metrů vysoká zámecká věž v Tovačově, kterou jsme si již několikrát vyšlápli v rámci jiných výletů a v seznamu nemohla chybět dvě poutní místa v okolí Olomouce. Svatý Kopeček začal psát svou slavnou historii v 17. století a o něco později se k němu přidal poutní chrám v Dubu nad Moravou, jehož vysoké věže jakoby chtěly spojit nebe se zemí.

Krásami hanácké placky s kopečky na horizontu jsme se kochali vestoje i vsedě, neboť nějaký moudrý člověk přidal k tabuli i pěknou lavičku. Když jsme se výhledy dostatečně nasytili, vstoupili jsme do lesa a obklopeni stromy z obou stranou jsme dokončili výstup k rozcestí ve výšce 260 metrů nad mořem, jež se nazývalo U jezírek. Směrovky na stromě nám prozradily, že jsme z lázní ušli pouze půl kilometru a přitom jsme již měli tolik pozitivních zážitků, že by to vystačilo na delší trasu. Rozcestí nezískalo svůj název náhodou, protože pouhých 100 metrů od nás se nacházela krásná přírodní lokalita se dvěma vodními plochami, ze nimiž jsme záhy vyrazili. Lesní pěšina nás nejprve zavedla k dřevěnému megafonu, který byl tak velký, že jsme si do něj mohli stoupnout a naslouchat zesíleným tónům lesa.

Díky koncentraci zvuku do jednoho místa jsme v megafonu lépe slyšeli zpěv ptáků a šumění lesa, což ovlažilo naše mozkové buňky. Po neobvyklém sluchovém zážitku jsme jen o pár metrů narazili na rozpadající se lavičky, za nimiž se dole třpytila poklidná hladina prvního jezírka. Zastavili jsme se a několik chvil ho pozorovali z mírného nadhledu, přičemž nám k tomu zpívali ptáčci, posedávající na větvích stromů v okolí vodní plochy. Romantická chvilka trvala několik desítek vteřin a když skončila, po pěšině jsme sestoupili o pár metrů níže přímo k hladině. Pomalým krokem jsme šli po břehu jezírka a pozorovali detaily po hladinou. Viděli jsme tak kameny různých tvarů a velikostí, dlouhé zelené řasy, jejichž pohyb nám připomínal vlajku na stožáru a našim očím neunikly kmitající nožičky bruslařky obecné.

Ačkoliv by se podle jména tohoto hmyzu mohlo zdát, že se někde ve stínu vrby dochoval zbytek ledu, na němž bruslařka využívala nožů na nohou, opak byl pravdou. Jarní sluníčko již dávno jezírko osvobodilo ze sevření ledového příkrovu a dvoucentimetrová vodní ploštice s tmavým tělem na končetinách neměla obuté žádné brusle. Dlouhé nohy bruslařky totiž pokrývaly chloupky, díky nimž se trhavými a velmi rychlými veslovitými pohyby pohybovala po vodní hladině a přitom lovila menší hmyz. Tento druh hmyzu jsme neviděli poprvé a vždycky nám vrtalo hlavou, jak se dokázal na hladině udržet, takže jsme si pohotově dohledali, že se tak dělo zásluhou povrchového napětí. Bruslařka se prostě snažila dosáhnout nejhladšího možného stavu s minimální dotykovou plochou, takže hladina pro ni představovala vlastně jakousi elastickou blánu.

Procházka po břehu jezírka byl velmi příjemná, jelikož zde ještě nevyrostla pořádně tráva a rákosí teprve začínalo svou letošní životní pouť. Nádhernou podívanou dokreslovaly kvetoucí stromy na protějším skalnatém břehu, který byl o několik metrů vyšší a tak se v něm dřevění bohatýři krásně zrcadlili. Přírodní scenérii jsme si vychutnávali do okamžiku, kdy jsme narazili na zmíněnou skálu na druhém břehu a tak jsme se vrátili zpátky na pěšinu a šli se podívat na to, co na tomto hezkém místě vytvořil člověk. Kromě megafonu nad jezírkem zde totiž za peníze obce a zemědělského fondu evropské unie pro rozvoj venkova vyrostla venkovní posilovna a pár prvků pro děti. Malí caparti si na dřevěných tabulích mohli zahrát pexeso, na druhé poznávat ptáky a jejich domov na stromě či si vyzkoušet edukační dendrofon.

Posledně jmenovaný stojan s lamely byl vyroben z devíti druhů našich dřevin a rádi jsme si poslechli zvuk dubu, lípy, břízy, smrku, borovice, javoru, jasanu a modřínu. Pak jsme se prošli okolo fitness prvků, tvořených kladinou na pružinách, žebříkem, bradly a hrazdou, ale jejich nabídku jsme nevyužili a vydali se k druhému jezírku. Ještě než jsme k němu stihli dojít, zastavili jsme se u chytré tabule s číslem 6, která nám prozradila původ obou vodních ploch a pár zajímavostí z historie místa. Dozvěděli jsme se, že se tu kdysi těžil kámen a po ukončení lidské činnosti se zde přírodní zatopením vytvořila dvě romantická jezírka s přívlastkem pohádková. První z nich disponovalo plochou 1200 metrů čtverečních a druhé, které na nás trpělivě čekalo bylo ještě o 200 metrů větší. Zaujalo nás, že prostor jezírek tvořily droby, což byla usazená jílovitá hornina s písky, vznikající v mořském prostředí, které se tady kdysi rozlévalo.

Na závěr jsme se dočetli, že v této krásné lokalitě probíhaly poslední tankové bitvy II. světové války na našem území mezi německou a Rudou armádou. Němci zde měli vybudované opěrné stanoviště, které tehdy dobývaly nejen sověti, ale také dělostřelci 1. československého armádního sboru. Když jsme dočetli veškeré informace, zahájili jsme dobývaní druhého jezírka, které nám nijak nekladlo odpor a nechalo se prozkoumat našimi maličkostmi. Prošli jsme se kolem dvou třetin vodní plochy, protože zbytek břehu tvořila strmá skála, po jejímž vršku jsme později místo opouštěli. Nejprve jsme však minuli vrbu, na které nám hodně chyběla postava zeleného mužíčka s dýmkou v ústech, kterak hlídal své vodní království a pak jsme již došli ke zmíněné skále, kde naši pozornost upoutal zvuk padající vody.

Životodárná tekutina vytékala odněkud ze skály a padala dolů do jezírka, což nešlo přeslechnout. Pak jsme se vrátili zpět k přístřešku na malé louce a prošli se okolo druhé strany jezírka. Chůze zde byla však o hodně složitější a tak jsme se tady dlouho nezdržovali a okolo přístřešku zamířili pryč. Za rozkvetlou loukou nás čekal krátký výstup do svahu a když jsme kopeček zdolali, ocitli jsme se na okraji lesíku, odkud se nám otevřel výhled na okolí Prostějova, Drahanskou vrchovinu a Velký Kosíř. Opět jsme museli virtuálně pochválit člověka, jehož napadlo nechat zde postavit přístřešek s posezením, jehož služeb jsme neodmítli. Posadili jsme se na lavičky a někteří z nás malé přestávky využili ke svačince, dochucené kořením v podobě krásné krajiny rovinaté Hané a kopcovitými profily na obzoru.

Našim očím neunikla ani část obce Skalka a hřbitov, rozkládající se na okraji vesnice, kolem něhož jsme o několik desítek minut později kráčeli, když jsme se vraceli z Pivína. V té chvíli jsme do sousední obce měli teprve namířeno a plán se změnil ve skutek poté, co v ústech zmizel poslední drobek malé svačinky. Jako obvykle jsme nechtěli jít stejnou cestou, takže jsme si pro další putování vybrali úzkou pěšinku, která nás vedla nad jezírky. Teprve probouzející se vegetace nám umožnila hladinu druhého jezírka dobře vidět, ale zároveň jsme si museli dávat pozor, abychom na okraji srázu nesklouzli dolů a v lepším případě si nevyzkoušeli teplotu vody na vlastní kůži. V pořádku jsme došli na konec pěšiny, která se napojila na klasickou polní cestu, po níž jsme pokračovali až do Pivína.

Ještě než jsme se tam vydali, otočili jsme se, abychom mohli obdivovat krásy přírody, které byly k viděni pouze v jarním období. Rozkvetlé stromy pyšně vystavovaly větve, obsypaní bílými květy, na nichž jsme mohli oči nechat. Z rozjímání nás na chvíli vyrušil pár se psem, který evidentně kráčel také do Pivína a my jsme se za nimi o chvíli později také vydali. Po 150 metrech jsme minuli objekt vodárny a pak jsme již šli po cestě rovné jako přímka, která nám připomínala malý horský hřeben. Po obou stranách polní cesty se totiž terén svažoval mírně dolů a tak se nám otevřely výhledy oběma směry na kopec Předina u Dobrochova s velmi vysokým vysílačem či na okolní pole a obce. Na opačné straně byl krásně vidět kostel sv. Bartoloměje v Klenovicích na Hané a další vesnice. Kochali jsme se výhledy a přitom kráčeli dál a dál.

Travnatá cesta nás přivedla malému lesíku uprostřed polí, kde jsme zabočili doleva a brzy jsme dorazili k sedmému zastavení naučné stezky. Téma představovala druhá světová válka, konkrétně události z dubna 1945, jež se týkaly obcí Skalka a Pivín. Právě tehdy se na konce měsíce v lázních objevilo německé vojsko, na které 2. května zaútočila Rudá armáda. Následně proběhlo několik bojových akcí, o nichž jsme se díky chytré tabuli dozvěděli pár faktů a rovněž si prohlédli autentické černobílé fotografie z tehdejší doby. Poté jsme sešli dolů ke křižovatce polních cest s názvem Podsedky. Pokud bychom se vydali doleva, vrátili bychom se do Skalky, což jsme rozhodně ještě nechtěli a proto jsme zabočili doprava. Další naše kroky vedly po zelené turistické značce směrem do Pivína, přičemž se povrch cesty nijak nezměnil.

Travnatá polní cesta vedla opět rovně, jakoby ji někdo narýsoval podle pravítka, lehce klesala dolů a tak se nám šlo dobře. Jedinou komplikace představovalo bahno na některých místech, ale bláto jsme bez potíží obešli. U odbočky k brokové střelnici v Pivínském lesíku jsme dorazili k osmému zastavení, pojednávající o okolní přírodě. Dočetli jsme se, že po zdejších polích hopkají zajíci, pobíhají koroptve či bažanti a velice nás překvapila informace, že se zde vyskytl i medvěd, který sem zabloudil ze Slovenska. Stalo se tak v dubnu 1989. A jak to dopadlo ? Hasiči, myslivci a členové Veřejné bezpečnosti huňáče u Pivína obklíčili a odchytili. Co se s ním stalo poté, o tom cedule moudře pomlčela, ale doufali jsme, že po světě chodil ještě několik dalších let. Po přečtení dalších faktů jsme pokračovali dál po zpevněné cestě až do Pivína.

Na okraji obce štěrkem zpevněnou cestu vystřídala asfaltová ulice, lemovaná menšími i velkými rodinnými domky.Stále jsme sledovali zelenou značku a brzy jsme přišli na křižovatku s hlavní silnicí, procházející hanáckou obcí. Zabočili jsme doprava a záhy jsme se ocitli na návsi, nabízející několik pamětihodností. Kolem nefunkční prodejny Smíšeného zboží jsme dorazili k chytré tabuli s číslem jedna, logicky nesoucí název obce, které se dříve říkalo Černé městečko Pivín. Bohužel už prý nikdo neví, proč tomu tak bylo, nicméně podle jedné teorie za to mohly husté černé lesy v okolí obce. Dle druhé domněnky býval Pivín v minulosti větší a jedna z jeho částí se prý jmenovala Černá. Další text pak vyprávěl o památkách, z nich jsme většinu viděli před sebou a tak jsme si informace rychle přečetli a šli se na ně podívat.

Na budově základní školy, slavnostně vyzdobené do veselých velikonočních barev, jsme našli pamětní deska bitvy u Zborova a poté jsme se vydali k pomníku obětem 1. světové války. Kamenný památník s reliéfy československých bojovníků za svobodu byl celkem vysoký. Prohlédli jsme si na něm jména místních občanů, padlých během války v letech 1914 – 1918 a pak jsme přes potůček s podivným názvem Okenná zamířili k nedaleké hasičské zbrojnici. Sbor dobrovolných hasičů v Pivíně byl založen 27. ledna 1899, o čemž nás přesvědčila pamětní deska na pěkně opravené budově, která dostala nový kabát roku 2009. Zbrojnice to byla pěkná, ovšem jednoznačnou dominantu návsi tvořil kostel sv. Jiří. Svatostánek byl sice obklopen stromy, ale protože ještě nebyly na jaře olistěné, nijak nám nezakrývaly výhled na jednolodní církevní stavbu.

Jak jsme se k němu blížili, všimli jsme si malé kapličky Panny Marie, přistavěné k ohradní kostelní zdi a tak jsme k ní ihned zamířili. Když jsme k ní přišli, díky otevřeným dveřím jsme nahlédli dovnitř. V interiéru jsme spatřili obraz zmíněné světice a malý oltářík s květinovou výzdobou, ale mnohem více nás zaujal minerální pramen.Ten se nacházel přímo u vstupu do kapličky a údajně měl zázračnou moc. Na vlastní kůži jsme sice jeho účinky nevyzkoušeli, ale i tak jsme se zde cítili velmi dobře. Následně jsme obešli kolem dokola kostel sv. Jiří a postupně si prohlédli jeho ploché kněžiště s oválným oknem, přilehlou sakristii a boční strany s lisénovými rámy. Následně jsme vstoupil brankou ve zdi na církevní pozemek a obdivovali čtyřbokou věž, zakončenou cibulovou bání s lucernou, makovicí a nezbytným křížem na vrcholu.

Na ciferníkových hodinách jsme si zkontrolovali správný čas, který nás nijak netlačil a tak jsme v klidu pokračovali v prohlížení svatostánku. Za okny ve zvonici se ukrývalo pět zvonů z roku 1968, které nahradily jejich předchůdce, pořízené po první světové válce. Ty pro změnu vystřídaly původní zvony, přičemž nejstarší pocházel z roku 1749, ale byl zrekvírován pro válečné účely. Vnitřek věže prosvětlovalo několik oken a pod tím nejspodnějším jsme spatřili vchod s kamenným ostěním, vedle něhož visel dřevěný kříž. V nadpraží s frontonem jsme objevili vyryté letopočty 1712, 1716, 1742 a 1927. Masivní dřevěné vyřezávané dveře s florálním motivem a rokají z roku 1927 byly otevřeny, takže jsme pochopitelně neodolali a vstoupili dovnitř. Vzápětí nás sice zastavila kovová mříž, přes kterou jsme shlédli alespoň část interiéru.

Viděli jsme hlavní oltář z roku 1743, jemuž dominoval obraz sv. Jiří od olomouckého malíře Handkeho a sochy sv. Augustina a sv. Norberta. Ze stejného roku pocházela dřevěná kazatelna. Dlažba byla novodobá z 80. let dvacátého století, stejně jako kostelní lavice. Zbytek interiéru jsme bohužel nemohli vidět, třeba hudební kůr a boční oltáře. U dveří visel papír s historickými informacemi, který jsme si pečlivě prostudovali. Dozvěděli jsme se, že předchůdcem dnešního kostela sv. Jiří v Pivíně byl utrakvistický svatostánek, o němž existuje první zmínka z roku 1519, ale není jisté, jestli stával na stejném místě. Během třicetileté války byl dvakrát vypleněn a v červenci roku 1712 vyhořel. Oprava nepřicházela v úvahu, proto opat hradišťského kláštera Bernard Wancke rozhodl o výstavbě nového kostela.

Zaujalo nás, že podle některých domněnek plán vyhotovil Jan Blažej Santini-Aichel, ale odborníci byli vždy k tomuto tvrzení velmi skeptičtí. Pro nedostatek důkazů se přiklánějí spíše k tomu, že kostel navrhl někdo z žáků slavného architekta. Zajímavé také bylo, že kostel byl dostavěn už roku 1716, ale vysvěcen byl až roku 1907. Kolem kostela se původně nacházel hřbitov. Barokní stavba byla vybavována postupně dle finančních možností farnosti. V říjnu 1745 věnoval opat Pavel Václavík kostelu sv. Jiří milostný obraz Panny Marie a do Pivína se začaly konat poutě. Nejrozsáhlejší úprava interiéru proběhla v druhé polovině 20. století po liturgických reformách druhého vatikánského koncilu. Po dočtení textu jsme vyšli ven a po obou stranách vchodu si prohlédli hranolově věžičky, v nichž se schovávaly schody vedoucí na kruchtu a ke zvonům.

Pak jsme svou pozornost obrátili k soše sv. Jana Nepomuckého, stojící u vstupní branky. Jednalo se barokní kamenosochařské dílo z roku 1766, obnovené v roce 1844. Tyto informace jsme získali z nápisu na přední straně soklu, zatímco na té zadní bylo vyryto, že k další obnově roku 1972 přispěli Alois a Františka Vrbovi 1972. Světec v životní velikosti byl oděn do kanovnického roucha, v pravici podél těla držel biret, levice měl pokrčenou, v náručí třímal kříž s korpusem a mučednickou ratolestí. Po jeho prohlídce jsme se přesunuli ke kříži s korpusem Krista, stojící na druhé straně brány, jenž spatřil světlo světa v roce 1844. Potom jsme již kostel opustili a šli se podívat na další vojenský pomník. Podle nápisu na mramorovém kvádru, který zněl Hrdinné sovětské armádě za svobodu, nebylo těžké uhodnout, při jaké příležitosti byl na návsi v Pivíně odhalen.

Naproti pomníku nás zaujal zbytek starého pouličního kandelábru a pak jsme hlavní ulicí kráčeli dál. O několik desítek metrů dál nás zastavili bodří lidé, oslavující venku velikonoční svátek. Na stole před domem nechybělo občerstvení v podobě chlebíčků, salámů či jiných pochutin a samozřejmostí bylo několik druhů alkoholu. Příjemně naladění domorodci nás pozvali na sklenku, ale museli jsme odmítnout, protože nás čekala ještě cesta zpět do Skalky. Poděkovali jsme za nabídku a s lepší náladou jsme pokračovali v putování. Brzy jsme zabočili doprava a záhy jsme minuli modrou dopravní značku, hlásající správný směr do lázní. Stále jsme se drželi zelené turistické trasy, která nás po krátkém stoupání přivedla k fotbalovému hřišti. Jelikož se zrovna žádné utkání nehrálo, využili jsme volných lavic a posadili se na ně.

Z batohu jsme vytáhli doma připravenou svačinu a pustili se do jídla. Sluníčko pěkně hřálo, foukalo tak akorát, hospůdka na hřišti byla zavřená, všude byl klid a tak jsme spokojeně baštili. Když jsme se najedli, protáhli jsme se kolem hřiště ke zmíněné hospůdce, u níž se nacházela tabule naučné stezky s pořadovým číslem 2, vyprávějící o minulosti a současnosti Pivína. Několik fotografií nám ukázalo, jakými změnami prošly některé ulice a konečně jsme se také dozvěděli něco o názvu této obce. Pokud jste si také mysleli, že má Pivín něco společného s pěnivým mokem, mýlili jste se stejně jako my. Obec se údajně jmenuje podle dávného majitele, jehož příjmení bylo Piva. Dále jsme se dočetli, že na okraji vesnice stával větrný mlýn a protože se toto místo nacházelo jen kousek od nás, vyrazili jsme na jeho průzkum.

Za hřištěm jsme vyběhli malý kopeček a vzápětí jsme stanuli u pamětního kamene, vtyčeného na místě bývalého větráku. Na desce jsme si přečetli, že jej roku 1809 nechali postavit představitelé olomouckého kláštera Hradisko. V roce 1880 mlýn koupil Josef Saulech a majetek postupně přecházel na rodinné dědice. Posledním členem z rodu, který zde mlel, byla Ludmila Saulichová – Adámková. Na jaře 1945 však mlýn zasáhl dělostřelecký granát a navždy zničen. Jeho dávnou slávu připomínaly lopatky na jakési dřevěné zahradní boudě a příjemnou atmosféru místa dotvářel kamenný kříž s Kristem, který roku 1895 nechal zhotovit František Švéda, majitel malého zemědělského hospodářství. Jeden z jeho potomků Václav se o mnoho let později stal členem nechvalně proslavené skupiny bratří Mašínů.

Po chvilce jsme pokračovali dál. Kráčeli jsme po rovinaté asfaltce, která měla parametry cyklostezky, přesto kolem nás projelo několik automobilů. Potkali jsme i pár cyklistů či lidí na procházce. Silničku lemovaly desítky nedávno vysazených stromků a potěšilo i pár dřevěných laviček. Šlo se nám dobře a tak jsme zanedlouho dorazili na další pěkné místo zvané U křížku. Kamenné umělecké dílo s Kristem se tyčilo pod mohutným stromem na malinkatém návrší, z něhož se nám naskytl hezký výhled do krajiny a právě o něm pojednávalo třetí zastavení naučné stezky. Cedule popisovala nejzajímavější body v krajině, například pohoří Chřiby s vrcholem Brdo, již zmíněný kopec Předina s vysílačem, který je prý považován za zeměpisný střed Moravy a obce Vřesovice či Plumlov se slavným nedostavěným zámkem.

Když jsme se pokochali výhledy, prohlédli jsme si kříž s Kristem, který roku 1895 nechala vyrobit rodina Bernatova a šli jsme dál. Po chvilce jsme minuli svatý obrázek a po několika stovkách metrů nás cyklostezka přivedla ke hřbitovu na okraji obce Skalka. U brány na hřbitov jsme si prohlédli další kříž s Kristem, na jehož soklu se sice dochovala modlitba, ale letopočet zhotovení nebyl čitelný. Pak jsme přes bránu nahlédli na hřbitov, který vznikl roku 1924 na pozemku Bartoloměje Chytila. Hřbitov byl ovšem roku 1945 zničen a tak musel být po válce obnoven. Další naše kroky vedly po klesající silnici zaříznuté do úvozu, za nímž se objevila první zástavba rodinných domů ve Skalce. Novější domečky vystřídaly strašidelné garáže a staré statky bohatých zemědělců a pak jsme již dorazili k dalšímu kamennému kříži.

I tento spatřil světlo světa na konci 19. století, když jej ke cti a chvále Boží, ku věčné spáse své zemřelé manželky a dítek nechal vyrobit Florián Valoušek. Za křížem trasa naučné stezky odbočovala vpravo do areálu lázní, kde celý náš výlet začal, ale my jsme pokračovali rovně. Chtěli jsme si totiž ještě prohlédnout kapli sv. Jana Křtitele, která k nám byla otočená zadní částí, takže jsme nejprve viděli její půlkruhový presbytář. Na obou bočních stranách jsme napočítali tři okna s půlkruhovým záklenkem a poté jsme přišli k průčelí církevní stavby, které dominovala hranolová věž. Na stanové střeše nechyběl nezbytný křížek a pod ní jsme spatřili stejná okna, jako před chvíli na bocích kaple. Za nimi byl ukryt zvon, jehož přítomnost jsme za žaluziemi ovšem pouze tušili. V dolní části věže se nacházel vchod, ovšem dveře byly zavřené a tak jsme se dovnitř nepodívali.

Před vchodem se tyčil pískovcový kříž s Kristem s reliéfem Panny Marie na soklu, který neznámý kameník zhotovil v roce 1850. Kříž byl tedy mladší než samotná kaple. Ta totiž vznikla již roku 1828, ale nic víc se nám o nedávno opravené kapličce nepodařilo zjistit. Po obhlídce svatostánku jsme se vrátili na křižovatku a ulicí kolem Obecního úřadu jsme proklouzli zpátky k našemu autu, jež jsme nechali odpočívat na parkovišti nedaleko hlavní lázeňské budovy. Chvíli jsme přemýšleli, jestli ještě někam nepojedeme, ale nakonec jsme se rozhodli pro návrat domů. Nastartovali jsme naše černé SUV a vyrazili směrem na Prostějov, kde jsme se napojili na dálnici, po níž jsme přijeli do Olomouce. Uzavřeli jsme tak pěkný velikonoční výlet, který nás obohatil mnohem více, než popíjení alkoholu během návštěv známých i neznámých.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-o-velikonocich-kraceli-ze-skalky-do-pivina-a-zpet

Historie :

Obec Skalka leží necelé tři kilometry od Pivína a obě vsi v roce 2014 spojila nová cyklostezka. Právě po ní vede část naučné stezky Pivín - Skalka, kterou o pět let později vyznačil Klub českých turistů. Je rozdělena na dvě poloviny. Jedna vede po zelené značce o délce tři kilometry ze Skalky do Pivína a pak se vrátíte zpět po druhé, dlouhé 3,5 km, horní cestou nad fotbalovým hřištěm. Rozcestník je umístěn na křižovatce pod nádražím v Pivíně, první zastavení najdete  na návsi nedaleko kostela. Na osmi informačních panelech naleznete informace o historii obcí, okolní přírodě a lázních. Stezku vytvořila studentka Cyrilometodějského gymnázia Veronika Janíková a realizovala ji ve spolupráci s obcemi Pivín a Skalka. Trasa je velmi lehká a zvládne ji každý.

Historie čerpána z webu

https://www.pivin.cz/zivot-v-obci/zajimavosti-v-okoli-obce/

Naučná stezka Pivín - Skalka u Prostějova nemá turistickou známku.