Svitavy jsme navštívili během zpáteční cesty z pobytu v Letovicích, kde jsme strávili čtyři jarní dny v místním penzionu na okraji tohoto jihomoravského města. Když jsme po poslední snídani v penzionu nasedli do našeho auta, sjeli jsme dolů na Pražskou ulici a pak jsme již nabrali kurz směrem na Svitavy. Návštěvu tohoto města na hranici Čech a Moravy jsme měli v plánu už dlouho, ale vždy jsme projeli okolo za vzdálenějšími cíli a tak jsme se rozhodli, že náš rest smažeme právě v rámci cesty dolů z Letovic do Olomouce. Velice frekventovaná silnice číslo 43 byla v ono nedělní dopoledne poloprázdná a brzy jsme do Svitav bez problémů dorazili. Toto město začalo psát svou historii již ve 12. století a tak nám nabídlo širokou škálu památek a zajímavostí, které jsme všechny zvládli poznat za jeden den.

Po obhlídce vodních mlýnů a církevních památek v městské části Lány jsme odjeli na okraj Svitav, kde jsme se prošli parkem Patriotů a poté jsme již zamířili do přilehlého Vodárenského lesa, k němuž nás dovedla šotolinová cesta. Vzápětí jsme po malém mostku překonali Ostrý potok, jehož vodstvo jsme následujících 100 metrů sledovali a pak jsme konečně dorazili k první tabuli naučné stezky, která zde byla vybudována roku 2013. Ve více než 100 let starém lese nás čekala procházka naučné stezce o délce pouhých 1,5 kilometru, která nás seznámila s původně nepřístupnou lokalitou Vodárenského lesa. Na návštěvu lesa a procházku po jeho území jsme se hodně těšili, jelikož jsme na stezce nemuseli překonávat žádné převýšení a navíc vedla částečně po námi oblíbeném povalovém chodníčku.

Než jsme se však na trasu naučné stezky vydali, nejprve jsme prostudovali text na informační tabuli, která nás oficiálně přivítala ve Vodárenském lese. Dočetli jsme se, že se les v minulosti nazýval Bažantnice a že již zmíněný Ostrý potok se na jeho území rád rozlévá, díky čemuž se v lese vyskytují podmáčená a bažinatá místa. Naštěstí jsme se nemuseli bát obyvatel z močálů a zejména komárů, protože jsem zavítali v březnu, kdy většina z nich ještě nespatřila světlo světa. Dále jsme se dozvěděli, že zdejší prameny byly vždy poměrně vydatné, takže zásobovaly město pitnou vodou a to až do doby, kdy intenzivní zemědělská produkce na okolních polích způsobila překročení normy koncentrace dusičnanů pro pitnou vodu a zdroj musel být odstaven. Když jsme se podívali na mapu, uvědomili jsme si, že Vodárenský les kolem dokola obklopovala samá pole, takže vypadal jako zelený hrášek na bílém ubrusu.

Všechno zlé je pro něco dobré a tohle pořekadlo platilo i v případě Vodárenského lesa, který po odstavení města od zdejšího zdroje pitné vody přišel o oplocení a stal se tak přístupným veřejnosti. A takové nabídce jsme nemohli odolat a po dočtení textu prvního zastavení naučné stezky jsme se vydali na příjemnou procházku lesem. Vstoupili jsme na dřevěnou lávku po níž jsme lehce překonali vodní příkop, jehož přítomnost stvrzovala povídání prvního zastavení o tom, že Ostrý potok místní les pojal za svůj a při každé příležitosti častoval porost mokrou zálivkou. Záhy jsme vstoupili na povalový chodník, který byl dokončen roku 2014. S potěšením jsme svoji obuv pokládali na dřevěné desky, díky nimž jsme si okolní přírodu užívali ještě více, než kdybychom kráčeli po obyčejné cestě.

Kromě těchto chodníků nám procházku lesem zpříjemňovaly mostky, lávky a také šotolinové cesty, díky nimž jsme se po naučné stezce pohybovali naprosto bezpečně a hlavně spokojeně. Povalový chodník se velkým obloukem stáčel doleva a záhy zase nabral opačný směr. Na jednom místě jsme na stromě spatřili tabulku zakazující jízdu na kole, což jsme přijali s potěšením a dál jsme šli klidněji s vědomím, že zde nemůžeme potkat nějakého šílence na bicyklu. Vzápětí jsme se setkali s Ostrým potokem, u něhož jsme si uvědomili důležitost vybudování dřevěných prvků na trase naučné stezky, ale to už jsme pár metrů před sebou zahlédli informační tabuli s číslem 2. Následovala jedna malá zákruta a po pár vteřinách jsme stanuli před cedulí s názvem Živočichové Ostrého potoka, kterou jsme ihned začali studovat.

Dočetli jsme se, že zmíněný Ostrý potok protéká lesem velmi pomalu a díky plochému povrchu zdejší krajiny vylévá své vody mimo hlavní koryto do bočních ramen vcelku pravidelně. S něčím podobným jsme se setkali jsme v Litovelském Pomoraví, do něhož jsme zavítali už nesčetněkrát, takže jsme velice dobře věděli, že se díky tomu do vody dostávají různé rostliny a dřevo, které se pak pod hladinou rozkládají a vytváří pro některé živočichy ideální prostředí. Dále jsme se dočetli, že k vodě chodívá pít třeba srnec, zajíc, veverka, norník, myšice a další, ale žádné z těchto zvířat jsme nepotkali, stejně jako prase divoké, což nám ovšem nijak nevadilo. Tabule nám také prozradila, že bychom se v teplejších měsících mohli v lese setkat se skokanem hnědým, ropuchou obecnou nebo užovkou obojkovou, ale ani o takové setkání jsme nestáli.

Vedle informační cedule se nacházela dřevěná plošina se zábradlím a lavičkou, na kterou zrovna příjemně svítilo sluníčko. Takovou nabídku jsme nemohli odmítnout a na chvíli jsme se posadili. Během odpočinku jsme hleděli přes zábradlí na takřka nehybnou hladinu malé tůňky, kterou zde vytvořil samozřejmě již několikrát zmiňovaný potok a užívali jsme si klidu. Nikdo další z lidských bytostí se kolem nás nenacházel a zvířecí říše nás také nijak nevyrušovala, takže jsme zde strávili příjemných několik minut. Trochu nám ovšem vrtalo hlavou, proč se zábradlí nacházelo asi metr od okraje plošiny a neplnilo tak svou základní funkci. Teprve po chvilce nám došlo, že vymezená vodní plocha byla člověku zpřístupněna, aby si vyzkoušel Kneippův chodník, určený k masáži chodidel chůzí ve vodě po oblázcích různých velikostí.

Nabídku masáže jsme na jaře nevyužili a po krátkém odpočinku jsme se kolem druhého zastavení vrátili na dřevěný chodník, po němž jsme pokračovali za dalším poznáváním tajů Vodárenského lesa. O pár metrů dál nás překvapila plošinka, připomínající malé odpočívadlo u dálnice a po chvilce přemýšlení nám došlo, že zřejmě slouží k vyhýbání se kočárků, které by se mohli v protisměru potkat na úzkém chodníku. My jsme plošinu využili k bližšímu nahlédnutí do tůněk u cesty, jejichž hladina byla částečně pokryta zelenými řasami a popadanými větvemi. Chodník se pak několikrát zavlnil jako plazící se had a poté nás dovedl do bezprostřední blízkosti Ostrého potoka, který jsme dokonce vzápětí překročili přes sympatický dřevěný mostek, za nímž nás čekalo hned několik zajímavostí. Jednak to bylo třetí zastavení naučné stezky, dále poznávání dřevin a hlavně vyhlídková věžička, sloužící jako pozorovatelna kolemjdoucí zvěře a přilehlé krajiny.

Nejprve jsme si přečetli informace na chytré tabuli, která nám prozradila, že jsme právě přišli na lesní světlinu. Dočetli jsme se, že takové místo obvykle vznikne těžbou stromů, jenže plácek před námi byl porostlý rákosem, takže zde nejspíše bývalo jezírko, jehož vodstvo nedovolilo vyrůst dřevěným bohatýrům do nebeských výšin. Světlinu samozřejmě obsadily dřeviny a byliny, kterým takové vlhké prostředí vyhovuje. Z pozorovatelny jsme o chvíli později napočítali na deset druhů stromů a keřů, které však byly těžko rozpoznatelné, neboť jim na jaře ještě chybělo listí. Nejvýraznější byla jednoznačně bříza bělokorá, které se podle tmavých výstupků říkává také bradavičnatá. Nám se tento druh břízy líbil ze všech dřevin nejvíce a vždycky nás mrzelo, že se nestala naším národním stromem místo lípy. Břízu si však bohužel vybralo za tímto účelem vybralo Rusko, kde bílá kráska údajně roste na ploše přibližně 10 miliónů hektarů.

Kromě břízy jsme na světlině spatřili smrk ztepilý, pod nímž díky kyselé půdě z opadaného jehličí chyběly byliny, dále tu rostla typická lužní dřevina olše lepkavá, snášející dobře záplavy a třetím do party stará odrůdy vrby s přídomkem pětimužná. Nemohli jsme přehlédnout ani jeden z nejvyšších stromů v lužním lese, kterým byl jasan ztepilý či známého dřevěného bohatýra se silným tělem, jímž se mohl chlubit velmi rozšířený dub letní. Chybět tu nemohl topol černý, štíhlý milovník břehů řek a potoků a na okraji světliny si své místo k životu našel jeřáb. Pochopitelně se nejednalo o stavební stroj, ale dřevinu s druhovým jménem ptačí, na jehož plodech jeřabin si rádi pochutnávají opeřenci. Trochu nás v lese překvapila přítomnost lípy malolisté, kterou bychom čekali spíše v zahradách, parcích nebo alejích a to stejné platilo pro javor klen s typickými listy, které se proslavily díky státní vlajce Kanady.

Pod obou stranách informačního panelu jsme našli obrázky s listy a květy zmíněných stromů a nad nimi se nacházely nařezané vzorky jejich kmenů. Když jsme si je prohlédli, zamířili jsme k pozorovatelně, do níž jsme vylezli po téměř kolmém žebříku a pár minut jsme sledovali světlinu pod námi. Potom jsme slezli dolů, vrátili se přes mostek na hlavní chodník a šli dál. Od této chvíle se na významnou část cesty stal naším společníkem Ostrý potok, který líně tekl podél chodníku. V rozvážném průtoku mu často bránily větve porostlé mechem, čímž společně vytvářeli okouzlující krajinný detail, hodný nanesení na malířské plátno. Olej, akvarel či pastel, všechno by na obraze vypadalo krásně, nejhezčí pohled byl ovšem stejně ten reálný, jehož jsme si náležitě užívali a o to lépe se nám šlo. Chodník se proplétal mezi stromy, které turisty chránily v létě před sluncem nebo v případě nenadálé přeháňky před nechtěným zvlhnutím a i když nám nic takového na jaře nehrozilo, cítili jsme se pod nimi bezpečněji.

Když jsme minuli další výhybku pro kočárky, o několik desítek metrů dál jsme stanuli u čtvrtého zastavení naučné stezky, které opět poskytovalo fakta o stromech kolem nás. Jenže tentokrát jsme získali informace o organismech, které dřeviny pojaly za svůj domov a získaly tak status parazitů. Nepřekvapilo nás, že na stromech rostou různé houby nebo jiné rostliny, mezi nimiž se v průběhu staletí stalo zřejmě nejznámějším jmelí. Získali jsme však i nové fakta, například jsme nevěděli, že takoví vetřelci dávají pozor, aby nezpůsobili předčasný zánik stromů a že někteří dokonce spolu žijí v symbióze. Pochopitelně jsme už dávno věděli, že dutiny stromů obývají různí ptáci nebo hmyz a na vlastní uši jsme slyšeli, že na větve opeřenci usedají nejen kvůli zpěvu, ale aby tím také hájili vlastní teritorium. V neposlední řadě bychom na stromech našli savce v podobě chlupatých veverek či norníků a netopýrů.

Poslední řádky cedule nás upozornily, že na chodníku najdeme čísla s výškou mohutných topolů, abychom si jejich velikost mohli lépe představit, pokud by byly položeny na zemi. U cedule jsme samozřejmě našli nulu a když pak došli k desítce, narazili jsme u ní na dřevěné tabulky s otázkami, týkající se zmíněného tématu čtvrtého zastavení naučné stezky. Například jsme měli odpovědět, jak se jmenuje šplhavý pták, který si v kmeni dělá dutinu. Správné odpovědi jsme se dozvěděli po odklopení schvění části tabulky, pod níž se skrýval obrázek a jméno zvířete či hmyzu. Postupně jsme si tak vyzkoušeli svoje znalosti u dvacítky i třicítky, přičemž věk maminky s kočárkem, kterou jsme tady potkali, bychom tipovali přesně mezi tyhle dvě čísla. O kousek dál jsme narazili na lavičku v podobě truhly, u které nechyběl stylový odpadkový koš, nicméně služeb ani jednoho z nich nevyužili.

Vzápětí se chodník prudce stočil doprava a změnil se v mostek nad vyschlým řečištěm Ostrého potoka, díky němuž jsme příkop snadno překonali a stanuli na druhém břehu. Zde povalový chodník dále nepokračoval a nahradila jej šotolinová zpevněná cesta, orámovaná útlými kmínky stromků. Zároveň jsme se ocitli na křižovatce se třemi cestami, přičemž ta vedoucí doprava by nás vyvedla z Vodárenského lesa ven, což jsme samozřejmě ještě nechtěli a tak jsme se vydali doleva. Podle směrových šipek jsme už měli za sebou necelých 500 metrů chůze, takže nám chyběl ještě kilometr k tomu, abychom si naučnou stezku prošli celou. Pokračovali jsme tedy dál po šotolinové cestě, která se stejně jako předtím dřevěný chodník lehce zavlnila a bezpečna nás vedla podmáčeným terénem. Cestu občas přerušila krátká lávka přes nějakou prohlubeň, což jsme brali jako malé a také milé zpestření v rámci našeho putování. 

Za jednou takovou lávkou jsme potkali opět již zmíněnou maminku s kočárkem, u které tentokrát pobývala starší ratolest na malém bicyklu, přičemž spolu oba telefonovali. Činili tak nikoliv proto, že by si informace nebyli schopni předat přímo ústně, dokonce v rukou ani žádný mobilní přístroj nedrželi, nýbrž využili dřeveného herního prvku v podobě dřevěného telefonu. U cesty totiž stálo ucho vyřezané ze dřeva a o pár metrů dál se pro změnu nacházela ústa, přičemž obě sochy byly mezi sebou propojeny podzemním potrubím a tak dokonale plnily svou funkci. Dotyčné osoby jsme nechtěli rušit při jejich činnosti a pouze jsme kolem nich nenápadně prošli k další lávce přes prohlubeň. Následoval krátký úsek šotolinové cesty, pak jsme přešli přes třetí lávku, za níž se cesta zase lehce zavlnila a přivedla nás k místu, u něhož se maminka s dítětem určitě zastavila.

Učinili jsme tak i my, jelikož jsme si chtěli vyzkoušet, jestli dokážeme poznat stopy zvířat. V polygonálním přístřešku jsme našli pískoviště, do něhož jsme razítky vytlačovali stopy šesti typických obyvatel lesa a snažili jsme je přiřadit k vyobrazeným zvířatům na sloupu. Dařilo se nám docela slušně, ale když se blížilo dítě na malém kole, vyklidili jsme své pozice a šli dál. Záhy jsme přešli přes čtvrtou lávku a za ní se cesta znovu prudce stočila, tentokrát doleva. Pomocí dřevěného mostku jsme opět překonali Ostrý potok a vzápětí jsme se octili v polovině našeho putování. Zároveň jsme po naši levici spatřili první z několika vodárenských věží, označenou na mapách jako studna IV., která nám vzdáleně připomínala náboj do dělá velké ráže. Stavba válcového tvaru s modrými plechovými dvířky naštěstí sloužila mírovým účelům a lidem pomáhala, aniž by někomu způsobila újmu na životě.

Stáli jsme na místě, které nám připomínalo atletický ovál, přičemž jsme se právě nacházeli v jeho zatáčce a tudíž jsme se začali vracet na začátek našeho putování. Přešli jsme přes další z mnoha příkopů a po šotolinovém chodníčku jsme kráčeli vstříc tabuli s číslem pět, na které nás čekalo ptactvo Vodárenského lesa. Dozvěděli jsme se, že v něm našlo domov mnoho zpěvných druhů, kteří našli útočiště v dutinách stromů, korunách větví, ale rovněž na zemi a les pro ně představoval slušnou zásobárnu potravy. V době naší návštěvy jsme zde slyšeli třeba holuba hřivnáče, káně lesní, skřivany polní, dva druhy drozdů a sýkorek či známého černého kosa. Všechny však trumfla pěnkava obecná, která tak aspirovala na výhru v pěvecké soutěži za měsíc březen. Jen jsme neměli štěstí na kachny divoké nebo konipasy horské, kteří obvykle trávili čas na hladině potoka.

Informační tabule nám pak prozradila, kteří další ptáci se v lesy vyskytují v dalších měsících nebo jaká sova by nás tady vystrašila v noci. V dubnu a květnu bychom zde slyšeli strakapouda velkého, jednoho z nejhojnějších místních ptáků budníčka menšího, špačka obecného nebo by nám na cestě zakukala kukačka. V noci by nám zahoukal kalous ušatý, který by nás při vzletu mohl postrašit tleskáním křídel. Na podzim bychom nad lesem sledovali hejna špačků, vran šedých nebo strnadů obecných. Na olších a břízách bychom viděli posedávat mlynaříky dlouhoocasé nebo čížky lesní a také bychom určitě zahlédli sýkorky a stehlíky obecné při shánění potravy. Zkrátka Vodárenský les nebyl na opeřence nijak skoupý a ve třech ročních obdobích jich nabízel nepřeberné množství. Když jsme došli na konec textu, tak jsme si na otočných kulatých tabulkách o některých ptácích přečetli více informací a prohlédli si jejich fotky.

Pak jsme již pokračovali dál a aniž bychom někoho potkali, došli jsme k další nábojnici a zároveň k šestému zastavení. Na tabuli jsme shlédli fotografie znázorňující čtyři roční období ve Vodárenském lese a také kresbu typického zeleného mužíčka. K vodníkovi jménem Fásrman se vázala pověst, která popisovala jejich těžkou práci v rybnících v okolí Svitav a dozvěděli jsme se, který z nich dával pozor na to, co se děje ve Vodárenském lese a hlídal všechny jeho návštěvníky a tedy i nás. Vodník nám ve svém vyprávění rovněž prozradil, že zmíněná studna, které zelenáč říkával kaplička, byla postavena roku 1911 a prý to bývaly zlaté časy….Dále nám sdělil fakta o dalších vodnících v okolí a postěžoval si, že mu bývá smutno, když vodníci žijí většinou sami. No, rádi bychom ho potěšili, ale nikde jsme ho živého neviděli !

Pouze opodál se nacházela krásná dřevěná socha zeleného mužíčka, s nímž bylo těžké si promluvit. Nakonec to bylo možná dobře, třeba by na nás vyzkoušel nějaké to vábení a nemuselo by to s námi dopadnout dobře, přestože se Fásrman snažil udělat na nás dobrý dojem. Vzápětí jsme pochopili, proč studni říkával kaplička, neboť k ní vedl dřevěný chodníček, kolem něhož bylo rozmístěných několik laviček. Jejich účel nám zůstal utajen, neboť dveře studny byly zavřené, ale nepředpokládali jsme, že by se zde sloužily nějaké mše. Spíše nás napadlo, že toto kouzelné místo využívají školy k učení v přírodě, což nám bylo pochopitelně sympatické. Každopádně se nám tady moc líbilo a snad poprvé v životě někteří z nás litovali, že už nejsou školou povinní. Namísto návratu do školních lavic jsme se vydali na další cestu.

Chodník vedl skoro rovně, občas se tak neposedně zavrtěl a lehce prohnul, ale nijak významně. A když se zase narovnal, plynule přešel v náš oblíbený dřevený chodník, na něhož jsme opět s nadšením pokládali svoje obutí. Stromy, které se předtím držely dál od šotoliny, najednou jakoby by přistoupili blíže k povalovému chodníku, který dřevěným bohatýrům byl asi příjemnější, neboť byl vyrobený z jejich těl. Anebo se nám to jen zdálo, každopádně nás nešálil zrak, když jsme v trávě podmáčeného terénu spatřili nádherné trsy bledulí. Bílá rostlina, milující vlhké louky a listnaté lesy ve svých cibulkách skrývala jedovaté látky, ale to nám nijak nezabránilo v obdivování toho, co z ní vyčuhovalo nad zemí. Vodárenský les se teprve začal zelenat a tak se bledule jarní stala jednou z jeho prvních okras.

Jakmile jsme se té bělostné krásy dostatečně nasytili, kráčeli jsme dál po takřka rovné přímce až k další studni, schované za stromy ve značně podmáčeném terénu. Vzápětí se chodník rozdvojoval, přičemž se tak stalo v místě, kde stála tabule sedmého zastavení s názvem Mokřiny v lese. Nemuseli jsme si ani přečíst, že jsme se právě ocitli na jednom z nejatraktivnějších míst Vodárenského lesa, jelikož to jsme sami podvědomě cítili na vlastní kůži. Nicméně cedule nám prozradila, že zejména po jarním tání se v okolí sedmého stanoviště voda rozlévá kolem potoční nivy a činí tak terén prakticky neprostupným. Tehdy bychom tu mohli vidět kuklík potoční, řeřišnici hořkou, pryskyřičník plazivý, blatouch bahenní, sasanku hajní či prvosenku vyšší, tedy rostliny libující si v mazlavém bahýnku. Nicméně jak už bylo napsáno, v době naší návštěvy jsme se museli spokojit pouze s bledulemi.

Některé zmíněné rostliny jsme si alespoň prohlédli na fotkách a spolu s nimi jsme na tabuli viděli šídlo modré a jantarku úhlednou. Zatímco okřídlený hmyz není potřeba více představovat, mlže se zvelebujícím jménem jsme viděli poprvé. Chytrá tabule nám také řekla, že v tomto lese kromě hmyzu našli svůj domov také savci, například hraboš mokřadní a plazi, které zastupovala užovka obojková a obojživelníci v podobě ropuchy obecné či skokana hnědého a zeleného. Když naše oči přelouskaly poslední řádek textu, využili jsme odbočky ke studni a po povalovém chodníku jsme přišli k vyhlídkové plošině. Nebyla si nijak široká, ale byli jsme zde sami a tak jsme několik minut nerušeně hleděli do nehybných vod s kusy mrtvého dřeva, ležících ve vodě bez ladu a skladu, přičemž nás uklidňoval zeleně zbarvený mech.

Divoká krása přírody a pohodlný chodník vytvořený lidskou rukou na tomto místě existovaly v naprosté symbióze, takže my jsme nemuseli ničit zdejší život a příroda zase neničila nás svými nástrahami, když jsme se vydali na závěrečný úsek naučné stezky. Kráčeli jsme po lidském výtvoru ze dřeva, po němž jsme snadno překonali nejproblematičtější části lesa a jakoby z toho chodník měl radost, neboť se několikrát zavlnil. Doleva, doprava, doleva a zase doprava. Když jsme na chodníku minuli plošinku sloužící k vyhnutí širokých předmětů nebo lidí, čekala nás poslední zatáčka, za níž se objevila typická lavička Vodárenského lesa. Zároveň zde povalový chodník končil, stejně jako trasa naučné stezky, jelikož se zde nacházelo osmé zastavení s chytrou tabulí. Na nic jsme nečekali a začali si pročítat text, který nám nabízela.

Povídání se nazývalo obojživelníci v lese a tak jsme se zde seznámili s živočichy, kteří svůj život tráví na souši i pod vodou. Dozvěděli jsme se, že nejvíce se vyskytujícím obojživelníkem ve zdejší podmáčeném lese se stal a první místo získal skokan hnědý. Naopak ropucha obecná si patrně více oblíbila jiná místa, takže setkání s touto ošklivkou bývá ve Vodárenské lese méně časté, což nám ale nijak nevadilo. Naopak pohled na krásně zbarveného skokana zeleného by našim očím jistě lahodil, jenže to bychom se zde museli vyskytovat o dva až tři měsíce později. Další druh ropuchy se stejným druhový jménem zelená či čolek horský se u Svitav údajně zase tolik nevyskytoval, nicméně i oni prý občas do podmáčeného lesa zabloudí. Celkem se zde objevuje šest druhů obojživelníků.

Na závěr jsme si prohlédli kresby, podle kterých jsme lépe pochopili, jak různě vypadají nakladené vajíčka žab a poté jsme již osmé stanoviště opustili. Dále jsme kráčeli po šotolinové široké cestě, přičemž nás doprovázelo rameno Ostrého potoka. Po 80 metrech jsme se opět ocitli u prvního zastavení naučné stezky Vodárenský les, čímž jsme uzavřeli procházku po oválném okruhu s osmi chytrými tabulemi. Následně jsme se přes Park Patriotů vrátili k našemu autu, jímž jsme odjeli ke klášteru Milosrdných sester sv. Vincence z Pauly, o němž však již vypráví jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, co všechno jsme ve Svitavách viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme Svitavy prošli křížem krážem a dozvíte se víc. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře a podělte se o své zážitky s ostatními turisty, kteří tak získají aktuální informace o daném místě. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Svitavy_-_naucna_stezka_Vodarensky_les/

Historie :

Vodárenský les se dříve označoval jako Bažantnice a díky vydatnému průtoku Ostrého potoka se v lese vyskytují podmáčená a bažinatá místa se svým svébytným bio společenstvem. Vydatnost zdejších pramenů byla v minulosti dostačující pro zásobování města pitnou vodou a až intenzivní zemědělská produkce na okolních polích způsobila překročení normy koncentrace dusičnanů pro pitnou vodu a zdroj musel být odstaven. Oplocení lesa bylo odstraněno a Vodárenský les se tak stal přístupným veřejnosti, přičemž procházku po něm zpestřuje 8 tabulí naučné stezky z roku 2013 o délce 1,5 km. V areálu Vodárenského lesa se lze bezpečně pohybovat díky dřevěným chodníkům, mostkům, lávkám a šotolinovým cestám. Kromě pestré přírody se v lese nachází i zajímavé více než sto let staré sběrné studny vodovodu, do jedné z nichž je možno nahlédnout. Nachází se zde také Kneippův chodník určený k masáži chodidel chůzí ve vodě po oblázcích různých velikostí, který je příjemným zpestřením pro návštěvníky, zejména v letním období.

Historie čerpána z webu

http://www.ic.svitavy.cz/cs/m-565-naucna-stezka-vodarensky-les

Město Svitavy má svou turistickou známku č.633.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/svitavy-c633