Růžový Palouček jsme navštívili cestou do Chocně, kam jsme jeli kvůli obchodní záležitosti, ale nejprve jsme se zastavili na Smetanově náměstí v Litomyšli pro turistickou známku v informačním centru, v němž jsme získali tři razítka do památníku a to včetně Růžového paloučku. Potom jsme zavezli naši zásilku do obchodu na Tyršově náměstí v Chocni a po úspěšném doručení jsme zašli i zde do informačního centra, kde jsme si do památníku otiskli další tři razítka. Teprve potom jsme zamířili za naším cílem ležícím uprostřed polí, jen kousek od obcí Újezdec a Morašice u Litomyšle.

Když jsme projeli prvně jmenovanou vesnicí, zabočili jsme do nádherné březové aleje, která nás dovedla až k památnému místu, kde se podle pověsti Čeští bratři před svým odchodem do ciziny naposledy loučili s vlastí. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali u vstupní brány, kterou jsme vzápětí vešli do areálu paloučku, na němž odpradávna rostly francouzské růže a jenž byl roku 1906 postupně upravován do současné podoby. Hned za bránou jsme narazili na informační tabuli, na níž jsme si přečetli stručnou historii místa, pár pověstí a také něco o Českých bratrech.

Velmi podrobné informace jsme pak zjistili později během procházky krásným podzimním parkem na třinácti tabulích, umístěných podél chodníčku. Od brány jsme zamířili k protějšímu měděnému pomníku ve tvaru čtyřhranného sloupu s kalichovitým vyústěním, který zde byl odhalen v roce 1921. Když jsme k němu přišli, spatřili jsme na jeho vrcholu zlacenou zeměkouli o průměru půl metru. Dále jsme na všech stranách sloupu našli měděné reliéfy, představující symbolická vyobrazení vztahující se k českým bratřím. Nechyběla zde jména členů Jednoty bratrské, věnování tvůrců památníku a slova Aloise Jiráska, který zde při slavnostním odhalení 19. června 1921 přednesl před 70 000 přítomnými návštěvníky řeč.

Když jsme si sloup ukrytý za mříží prohlédli, šli jsme se podívat za něj, kde na obdélníkovém pozemku obehnaným nízkým plotem obvykle kvetou růže vysazené do tvaru kalicha. Ani nás nepřekvapilo, že v době naší podzimní návštěvy jsme zde nenašli žádnou kvetoucí růži, nicméně pár červených květů jsme objevili na záhonech podél obdélníku. Potom jsme se šli podívat na první panel naučné stezky, na němž se dočetli, že galská růže se nejčastěji objevovala v okolí území obývaném Kelty a nechyběly ani další informace o této intenzivně vonící květině. Dále jsme se zde dočetli, že první zmínka o paloučku pochází z roku 1776, jaké slavnosti a kdy zde probíhají a že nás čeká ještě dvanáct podobných panelů.

Zaujala nás také mapa parku ve tvaru osmičky, na které jsme našli i seznam vysázených stromů, z nich většina začala svůj růst roku 1925. Na druhé straně památníku jsme našli další panel, na němž byla spoustu faktů o výstavbě sloupu, významu reliéfů na něm a ještě jsme zde našli historii úprav tohoto kouzelného místa. Když jsme si vše přečetli, vrátili jsme se k bráně, před níž jsme odbočili doleva a po pár metrech jsme přišli k malé chatce, kde ale nikdo nebyl. Vzali jsme si alespoň zdarma publikaci o Růžovém paloučku a pokračovali k třetímu informačnímu panelu, z něhož jsme se dozvěděli, že palouček byl osídlen po celá tisíciletí, protože se nalézal v blízkosti dávných stezek a obchodních tras.

Dále zde byly fakta o již neexistujícím klášteře v nedaleké obci Tržek, v jehož zakládajících listinách byl palouček poprvé písemně zmíněn. Líbila se nám pověst, podle které loučící se čeští bratři zde měli zakopat zlatý kalich, který se ale nikdy nenašel či že z jejich slz zde měly vykvést bílé růže. Nejvíce nás ale zaujal důvod, proč nikdy nebylo toto místo zoráno jako okolní pole. Tím důvodem měla vzorová polní míra, kterou měl palouček představovat a tak nesměl být nikdy zničen. Potom jsme šli dál chodníčkem obklopeným nažloutlými lípami, kterých bylo v parku ze všech dřevěných bohatýrů jednoznačně nejvíce.

Po pár metrech jsme přišli k čtvrtému panelu, jsme si přečetli další pověsti. Jedna vyprávěla třeba o velké bitvě, po níž se na tomto místě mělo sejít sedm králů, kteří na rozkvetlém paloučku sjednají věčný mír. Dále tu bylo hned několik děsivých příkladů, proč netrhat zdejší růže, které odtud prý nejde vzít a přesadit jinam. Ten, kdo se o to pokusil, přišel o majetek, dobytek a někteří dokonce o život svůj nebo svých blízkých. Zaujala nás smutná pověst o ruských vojácích procházejících tudy za napoleonských válek roku 1799 a veselá o vozkovi z Růžového paloučku, který zahnal mor. Také jsme zjistili, v jakých knihách a časopisech se o paloučku psalo či co se vyrábělo v pazderně.

Na závěr jsme si přečetli, že osada Tři Kocoury, přes kterou jsme po opuštění paloučku jeli do Litomyšle, vznikla okolo roku 1680 na místě, kde se vybíralo mýto u nové silnice. Pak jsme se přesunuli k dalšímu panelu, na které se psalo o postavě Aloise Jiráska, o jeho Starých pověstech českých či o tom, že o paloučku napsal článek a že roku 1921 zde přednesl již zmíněný projev. Po chvilce jsme pokračovali v chůzi ve stínu lip, mezi nimiž prosvítalo podzimní slunce a dokreslovalo tak úžasnou atmosféru místa. Minuli jsme střed osmičkového parku a na začátku druhého bříška jsme narazili na panel, popisující důvody českého exilu od 16. do 18. století, kde jsme se dočetli, že Češi odcházeli ze země v pěti vlnách právě kvůli násilné katolizaci obyvatel a náboženské nesvobodě.

Zaujalo nás, že i náš národ měl svého piráta, který v 17. století tři roky přepadával španělské obchodní lodě v Karibiku a také to, že čeští bratři šířili svou víru u Eskymáků, otroků v Karibiku, indiánů v Americe, Laponců či na jihu Afriky. Dlouho jsme se zde nezdrželi a vydali se za dalším panelem, který pojednával o podobném tématu. Dozvěděli jsme se, kam našinci odcházeli v 19. a 20. století a také proč. Zjistili jsme, že tentokrát to bylo hlavně z ekonomických důvodů, když se vydávali za moře za lepšími výdělky a třeba v USA dokonce získali zemědělskou půdu, ukradenou indiánům. Češi a Moravané ale odešli i do Chile, Rumunska či na Ukrajinu, kde vytvořili české osady a komunitu.

Nejvíce nás zaujalo, že jedním ze starostů Chicaga byl obyvatel Kladna nebo že prezidentem Brazílie byl potomek Čechů. Brzy jsme šli dál a ocitli se na vrcholu druhé osmičky a zároveň v polovině naší procházky parkem, kde se nacházel další panel. Také zde jsme načerpali fakta o exilech do zahraničí, jež proběhly z politických důvodů ve 20. století. Uvedené data jsme si dobře pamatovali, protože se zde psalo o Mnichovské dohodě 1938, komunistickém převratu 1948, sovětské okupaci 1968 a také roku 1977, kdy odcházeli členové Charty. Vedle stojící lavička lákala k posezení, ale my jsme kráčeli dál ve stínu českých národních stromů, zatímco o pár metrů dál nás slunce pohladilo po tváři.

Přišli jsme k tabuli, na níž bylo pomocí map názorně ukázáno, kam a kdy exulanti odcházeli, nicméně skoro okamžitě jsme kráčeli k dalšímu zastavení naučné stezky. Byl zde panel se jménem Václav Klejch Lažanský a tak jsme se o něm dozvěděli, že to byl český písmák, exulant, editor a nakladatel s velkým přínosem pro protestanskou literaturu, který působil v Žitavě, kde vydával především drobné knihy tzv. špalíčky, jenž pak byly pašovány do Česka a na Slovensko. Prohlédli jsme si i obrázky jeho knih, přečetli si něco o Žitavě a pak jsme se kolem impozantního buku přesunuli k dalšímu panelu. Už jsme si říkali, jak to, že jsme dosud nenašli tabuli s hlavní postavou zdejšího místa, posledním biskupem Jednoty bratrské a jedním z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů.

Až jedenácté zastavení nám poskytlo informace o životě, práci a myšlení Jana Ámose Komenského a také o Jednotě bratrské. Na fotografiích jsme poznali několik míst, týkajících se protestantské církve, třeba domek na sboru v Kunvaldu, kde byl v roce 1457 založen první sbor Jednoty bratrské či pomník Komenského v Brandýse nad Orlicí, který zde napsal rukopis Labyrint světa a ráj srdce, pojednávající o smyslu lidského života, jeho práci a snažení. Když jsme si zajímavé texty přečetli, šli jsme dál a vstoupili do poslední čtvrtiny parku. Na panelu dvanáctého zastavení jsme se zdrželi jen krátce, neboť se týkal spolku, který o palouček dlouhá léta pečoval, což bylo jistě šlechetné, ale pro nás nezajímavé.

Následovalo poslední třinácté zastavení a tabule s historií paloučku, jeho symbolikou a plánkem parku. Také jsme se dozvěděli proč se lípa stala českým národním stromem a co jaká dřevina v parku vyjadřuje. Když jsme si dočetli text závěrečného panelu, pomalu jsme se vydali k bráně, kterou jsme vyšli ven. Minuli jsme naše auto a podél plotu jsme na jeho konci našli přístřešek s lavičkami, na které jsme se posadili a kochali se výhledem na pohoří Králického Sněžníku, siluety Orlických hor a částečně byly vidět i Krkonoše. Po několika minutách nás hlad donutil vrátit se k našemu odpočívajícímu francouzskému autíčku, kterým jsme přes Tři Kocoury odjeli do Litomyšle.

Zapakovali jsme v historickém centru na Toulovcově náměstí u kostela a vydali se do restaurace U Komínků, kde jsme se tradičně dobře najedli. Po brzké večeři jsme se pak vydali na zpáteční cestu domů do Olomouce a vůbec jsme netušili, že se na Růžový Palouček ještě někdy vrátíme. Snad se vám naše vyprávění líbilo a pokud vás dokonce inspirovalo k návštěvě tohoto místa, tím lépe. Ještě prosím nezapomeňte napsat pod příspěvky komentáře, děkujeme. Nejen že tak pomůžete ostatním turistům získat aktuální informace o tomto místě, ale vaše postřehy mohou být pro nové návštěvníky užitečné a zajímavé. Děkujeme a račte si přečíst pokračování článku, tentokrát se zimním nádechem.

Podruhé jsme se na Růžový Palouček zajeli podívat o pouhé tři měsíce později a opět se tak stalo během cesty do Chocně, kam jsme jeli kvůli obchodní záležitosti. Tentokrát jsme nejprve zavezli naši zásilku do obchodu na Tyršově náměstí v Chocni a po úspěšném doručení jsme ve městě odlovili tři kešky. Teprve potom jsme zamířili za naším cílem ležícím uprostřed polí nedaleko osady Tři Kocoury, kde jsme se na rozdíl od podzimní návštěvy zastavili.

Zaparkovali jsme kousek za křižovatkou u altánu, v němž jsme se dočetli zajímavé informace z historie obce, která vznikla u nové silnice mezi Litomyšlí a Chrudimí. Zjistili jsme, že ji nechal vystavět majitel místního panství hrabě Jan Bedřich z Trautmannsdorfu v roce 1680 a při vstupu na novou silnici také nechal vybírat mýtné. Nedaleko závory, kterou podepíraly tři sloupy, takzvaní kocouři, tak postupně vznikl přístřešek pro výběrčího mýta, poté řeznictví a dvě hospody.

V altánu jsme si dále přečetli záznam z kroniky o místním řezníkovi Pachtovi, který sekal maso načerno, neplatil daně a za to ho vrchnost odsoudila k trestu mnoha ran holí. Silný řezník ale snesl jen první ránu, pak rozbil lavici, ke které byl přivázán a jednou z jejích noh zbil pány, kteří ho přišli potrestat. Docela nás překvapilo, že potom už po řezníkovi daně nechtěli, namísto toho, aby ho ještě více potrestali.

Když jsme dočetli poslední řádky, odlovili jsme kešku a za altánem jsme si prohlédli studnu, nacházející se u desátého domu, který byl zbourán při stavbě nové silnice. Zaujalo nás, že se voda ze studny čerpala točením kola klikou a s pomocí protizávaží šlo točení lehčeji. Po prohlídce technického unikátu jsme se vrátili k autu a po zledovatělé silničce jsme přijeli k pár desítek metrů vzdálenému Růžovému paloučku.

Zaparkovali jsme u brány a šli najít další ukrytou schránku, což se nám po delším pátrání podařilo. Po úspěšném odlovu nám nic nebránilo v tom, abychom vstoupili do zasněženého arboreta, které vypadalo úplně jinak než na podzim. Žlutozelenou barvu totiž vystřídal bílý kožich, do něhož příroda zdejší areál na zimu oblékla. Z informační tabule u brány visely rampouchy, listnaté stromy byly holé jako novorozeňata a parkové cesty snadno prozrazovaly kolik návštěvníků se po nich od poslední sněhové nadílky mezitím procházelo.

Od brány jsme zamířili k měděnému sloupu, na jehož ohrazení byla přidělána cedulka upomínající na vznik Československa v roce 1918. Prohlédli jsme si na ní podobu naší republiky v tehdejší podobě a pak jsme se vydali na cestu parkem. Minuli jsme zasněžený kiosek s bílou čepicí a kráčeli jsme kolem informačních panelů, ze kterých jsme na podzim načerpali mnoho zajímavých faktů. Text na nich byl nyní ukryt pod vrstvou sněhu, takže bylo dobře, že jsme jej znali z minulé návštěvy.

Brzy jsme dorazili do půlky parku, který nám v této podobě připadal jaksi menší, snad protože byl zcela odkrytý. Jelikož nám byla pořádná zima, svižnou chůzí jsme došli na konec druhé osmičky a začali se vracet zase zpátky. Na jednom místě jsme minuli jehličnan, jehož větve se svěsily k zemi pod tíhou sněhu, jinde jsme zase obdivovali uměleckou práci paní přírody, která zavěsila na informační panely rampouchy. Po chvilce jsme dorazili zpátky k bráně a zmrzlí jsme nasedli do našeho autíčka, kterým jsme odjeli do Litomyšle za odlovením dalších dvou keší. Potom jsme již odjeli zpátky domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Litomysl_-_Ruzovy_paloucek/

Historie :

Růžový palouček je památné místo, které bylo 1. ledna 1989 prohlášeno kulturní památkou. Nachází se asi 7 km západně od Litomyšle mezi obcemi Morašice a Újezdec, má rozlohu asi 1,85 ha, je porostlý galskými růžemi a obklopený parkem, v němž se nachází měděný památník českých bratří. Jako Červený palouček je zaznamenán v josefínském katastru z roku 1787 s poznámkou o neužitečnosti.

K jeho velké známosti přispěl výrazně spisovatel Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Místo jej zaujalo v roce 1876 v době, kdy vyučoval na gymnáziu v Litomyšli. Umístil pověst o rozloučení českých bratří s rodnou krajinou po porážce českého stavovského povstání do Starých pověstí českých. Osobně se pak zúčastnil odhalení památníku.

Pověstí se k tomuto místu v různých variantách vztahuje celá řada. Po velké bitvě by se zde např. mělo sejít sedm králů, kteří na rozkvetlém paloučku sjednají věčný mír. Loučící se čeští bratři zde měli zakopat zlatý kalich. Z jejich slz zde také měly vykvést bílé růže. Růže odtud nejde podle dalších pověstí vzít a přesadit jinam. Palouček se též brání všem narušitelům. Několik pověstí se vztahuje i k ruským vojákům procházejícím tudy za napoleonských válek.

Růžový palouček byl ve druhé polovině 19. století místem mnoha shromáždění. V roce 1903 vznikl Spolek pro získání Růžového paloučku veřejnosti. O tři roky se spolku opravdu podařilo místo odkoupit. Kromě starosti o palouček bylo jeho cílem také vztyčení památníku na tomto místě. Sibiřskou měď jako materiál darovali českoslovenští legionáři a památník podle návrhu architekta Aloise Meteláka vyhotovila Řemeslnická škola v Litomyšli. Památník má tvar čtyřhranného sloupu s kalichovitým vyústěním, na kterém je umístěna zlacená zeměkoule o půlmetrovém průměru. Na všech stranách sloupu jsou měděné reliéfy. Jedná se o symbolická vyobrazení vztahující se k českým bratřím. Nachází se zde také jména členů Jednoty bratrské, věnování tvůrců památníku a slova A. Jiráska. Sloup obklopuje ze všech stran mříž, na níž je připomenuto odhalení památníku, které se uskutečnilo 19. června 1921.

Slavnostní řeč před asi 70 000 přítomnými návštěvníky pronesl A. Jirásek. Park v okolí byl osázen v roce 1925 architektem Kulišanem a nachází se v něm např. jinan dvoulaločný. Do roku 1938 se na Růžovém paloučku konala setkání v den připomenutí upálení Jana Husa. Po druhé světové válce byla tato tradice obnovena pouze na dva roky. V roce 1952 byla nuceně zastavena činnost spolku. Ten se obnovil až v roce 1990 jako Spolek přátel Růžového paloučku v Újezdci, který se opět o místo stará a pořádá zde znovu slavnosti.

Historie čerpána z webu

https://www.ruzovypaloucek.cz/

https://cs.wikipedia.org/wiki/R%C5%AF%C5%BEov%C3%BD_palou%C4%8Dek

Růžový palouček u Litomyšle je držitelem turistické známky č.2136.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/ruzovy-paloucek-u-litomysle-c2136