Naše pracovní záležitosti nás několikrát do roka zavedly do Východních Čech, přičemž hlavním důvodem naší časté přítomnosti v tomto kraji byl dovoz našich produktů do velkoobchodu s mýdly nedaleko Chocně. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili i pro poznávaní zajímavých míst, kterých tu bylo opravdu nespočet a jeden takový výlet jsme využili k návštěvě Luže. Romantické městečko nám toho k prozkoumávání nabídlo poměrně hodně a jednou ze zajímavostí, kterou jsme zde viděli, bylo arboretum s názvem Hamzův park, který založil profesor MUDr. František Hamza roku 1901 jako dětský tuberkulózní ústav s lesoparkem mezi městem a zříceninou hradu Košumberk.

Po příjezdu k areálu jsme naše černé SUV odložili na malé parkoviště přímo naproti vstupní bráně do léčebny a přes vrátnici jsme vstoupili na území s hodnotnou sbírkou cizokrajných dřevin pocházejících ze Severní Ameriky, Asie a také domácích dřevin. Za vrátnicí jsme kráčeli rovně podél hlavní silnice vedoucí třinácti hektarovým areálem a po několika desítkách metrů jsme dorazili k velké tabuli s mapou celého areálu. Chvíli jsme se u ní zastavili, ale vzhledem k tomu, že jsme měli sebou mapu vytištěnou z vlastních zdrojů, zajímala nás spíše historie místa v dolním rohu tabule, kterou jsme si rádi a se zaujetím přečetli.

Dozvěděli jsme se, že šest let po vzniku léčebného ústavu roku 1901 začal profesor Hamza s výsadbou stromů a dalších dřevin ze čtyř světadílů, aby pacientům připravil příjemnější prostředí a tím pomohl k jejich lepší psychické pohodě a rychlejší léčbě. Díky neúnavné činnosti a neustálému rozšiřování dřevin nás čekalo 1400 stromů ve 166 druzích, které díky podzimnímu období získaly barvitější nádech a jehličnany pro změnu zase romantičtější podobu. Vzhledem k těmto skutečnostem jsme se nepodivili tomu, že v roce 2016 se park a arboretum stalo členem Unie botanických zahrad ČR. Přečtené informace nás namlsaly natolik, že jsme se na procházku parkem začali těšit ještě více a tak jsme vyrazili na další cestu.

Jen pár metrů dál od informační tabule s mapou se nacházelo další zastavení naučné stezky, které nám tentokrát poskytlo informace o okolí léčebného pavilonu K. Nejvýraznějším prvkem zde byl pomník s reliéfem zakladatele ústavu, k němuž vždy 6. března v den narozenin profesora Hamzy děti pokládaly květiny, aby mu tak projevily úctu za jeho zásluhy. Na tabuli jsme si také přečetli dobová doktorova slova o významu a poslání ústavu a nechyběl ani seznam takřka stoletých dřevin v okolí pavilonu K. Když jsme se kolem sebe rozhlédli, spatřili jsme třeba skoro 40 metrů vysokou borovici černou, severoamerický jedlovec kanadský a také zerav západní, hojně rozšířenou lípu evropskou, obligátní smrk ztepilý či známý modřín opadavý.

Následně jsme se vydali přes silnici trochu zpátky k červené budově pavilonu R, u něhož na nás pomyslně mávala další tabule naučné stezky. Nacházeli jsme se u budovy ortopedické protetiky, na jejímž místě původně stával přízemní domek, sloužící jako obydlí pro zaměstnance strojovny s elektrickou centrálou. Zaujalo nás, že později zde bylo vybudováno malé zahradnictví, v němž se pěstovala zelenina pro ústavní kuchyni a také se nám líbily černobílé fotografie, díky nimž jsme si mohli lépe historické stavby představit. Na ceduli nechyběl opět seznam dřevin v okolí pavilonu R, kde rostla lípa velkolistá, javor mléč, stále zelený keř pěnišník a také již zmíněná borovice a smrk.

Za cedulí jsme uviděli podivný kámen a tak jsme se k němu po dočtení informací vydali. Když jsme k němu došli, k našemu překvapení se z něj vyklubal pískovcový tuleň. Zvíře však logicky nebylo nijak aktivní jako jeho živí kolegové v zoologických zahradách a tak jsme záhy pokračovali v chůzi po pěkném chodníku, jenž nás vedl podél minigolfového hřiště k senzomotorické stezce, která se podobala známým stezkám bosou nohou jako vejce vejci. Hravé zákoutí doplňovaly dětské prolézačky a menší fotbalové hřiště u budovy skladu. Samozřejmě vše zaštiťovaly vzrostlé stromy a když jsme zvedli hlavy k jejich korunám, spatřili jsme modré nebe, po níž pomalu pluly bílé mráčky.

Zkrátka podzimní idylka ve všech ohledech. Chodník nás dovedl k rehabilitační budově C, u níž jsme však zatím žádnou ceduli nenašli a tak jsme zabočili doleva a zamířili ke dvojici domů s označením S a M. Při pohledu na tyto dvě písmena vedle sebe nás napadlo, zda svou roli v jejich pojmenování sehrál nějaký šotek, neboť jsme nepodezřívali ředitelství areálu z úmyslu vzbuzovat v bystrých návštěvnících hříšné myšlenky a u těch zdrženlivějších rozpaky. Každopádně když jsme dorazili k jedné z nich, čekalo na nás hned několik tabulí naučné stezky, ze kterých jsme načerpali opravdu mnoho informací z historie léčebny.

V podloubí budovy pěkně vedle sebe viselo hned pět cedulí, přičemž ta první pojednávala o samotné osobě profesora MUDr. Františka Hamzy, který žil v letech 1868 – 1930 a již v době studií se velmi zajímal o problematiku dětské tuberkulózy a způsoby jejího léčení. Zaujalo nás, že roku 1897 nastoupil na místo obvodního lékaře v Luži a že si toto místo vybral záměrně, neboť se zdejší klimatické podmínky skvěle hodily pro léčbu zmíněné nemoci. Hned se nám začalo dýchat lépe a tak jsme si dychtivě přečetli další informace o jeho životě a práci, kterou od roku 1922 rozvíjel zejména v Brně při modernizacích místních zdravotnických zařízeních a při přednáškách na nově vzniklé fakultě sociálního lékařství.

Na druhé tabuli jsme se dozvěděli fakta a samotném ústavě v Luži, který vznikl roku 1901 jako vůbec první pro léčbu tuberkulózy ve střední Evropě. Docela nás překvapilo, že svou praxi profesor Hamza zahájil nejprve ve své vile a léčil zde 11 dětí, kterých postupně přibývalo, takže tyto prostory záhy přestaly stačit. Proto roku 1907 začal vznikat nový léčebný areál mezi zříceninami hradu Košumberka a Mariánským chrámem na Chlumku, který o rok později získal název Královský český zemský jubilejní ústav pro děti skrofulosní v Luži. Třetí cedule pokračovala v odhalování historických údajích o ústavu, přičemž jsme se dočetli, že Hamza vybudoval zařízení domácího typu, v němž byla zajištěna sociální rovnost mezi dětmi, přestože na začátku 20. století existovaly výrazné majetkové rozdíly mezi rodinami.

Zaujalo nás, že děti nosily stejné oblečení, kterým byly tmavé plátěné šaty bez rukávů a že základem léčby byla hygienicko-dietetická terapie na posílení tělesné soustavy. Líbilo se nám, že Hamza zavedl laskavý přístup k pacientů, jimž trpělivě vysvětloval podstatu choroby a snažil se jim dát naději na uzdravení. Zavedl také pohybovou terapii a dokonce nechal zřídit košíkářskou, knihařskou a truhlářskou dílnu, čímž vytvořil předchůdce ergoterapie alias léčby prací. Když jsme dočetli události v léčebně, které se staly v letech 1910 až 1928, přesunuli jsme se k vedlejší tabuli, kde na nás čekaly informace, končící rokem 1989 a zahrnující tedy i dobu druhé světové války.

Ze čtvrté tabule jsme se dozvěděli, že během válečného období se tuberkulóza dostala do popředí zájmu a na její výzkum byly věnovány miliardové částky. Nemocní lidé se povinně a bezplatně léčili a mladá generace byla povinně očkována. Okamžitě jsme si vzpomněli na COVID-19, který jsme zažili na vlastní kůži a srovnávali jsme přístup obou generací k léčbě, neboť se v obou případech začaly užívat nové léky a zvýšila se úroveň práce stávajících zdravotnických zařízeních. Dále jsme se dočetli, že po válce ústav nesl název Gottwaldova dětská tuberkulózní léčebna a postupně došlo k útlumu výskytu tuberkulózy. Od roku 1961 pak došlo ke změně zaměření léčebny, která začala přijímat dětské pacienty s poruchami pohybového ústrojí.

Na závěr jsme se dozvěděli o existenci Košumberských dětských sportovních her a pak jsme se přesunuli k poslední tabuli, z níž jsme načerpali informace o období z let 1987 až 2016, kdy došlo k celkové modernizaci ústavu. Následně jsme opustili podloubí a vrátili se na asfaltovou komunikaci, prosvětlenou sluníčkem a vzápětí jsme z ní zase sešli, jelikož nám do oka padlo krásné zákoutí s rybníčkem. Pěknému místečku dominoval klenutý dřevěný most přes malinkou vodní plochu a další prvky, takže jsme takovému elegantnímu pozvání nemohli odolat a s nadšením jsme k němu zamířili. Prošli jsme kolem zaoblených kamenů a zastavili se před mostem, abychom se podívali na zdejší vodní rostlinstvo.

Jaképak by to bylo okrasné vodní jezírko bez leknínů, to si určitě řekli tvůrci pěkného díla a tak sem nezapomněli tuto rostlinu se silným plazivým oddenkem a s kořenem ve stojací vodě přidat. Bohužel na podzim jsme už leknín bílý nemohli vidět a tak jsme museli vzít zavděk zelenou vrbou rozmarýnolistou na jedné straně mostu a vrbou celokrajnou na straně druhé, na kterou jsme narazili ihned poté, co jsme přes mostek přešli na protější břeh. Na jaře bychom na vrbě mohli vidět růžové lístky, ale v listopadu jsme měli prostě smůlu. Nicméně jezírko jako takové se nám líbilo natolik, že jsme se po mostě zase vrátili na začátek a pak jsme opět přešli na druhou stranu. Když jsme dokončili druhé kolečko, zamířili jsme k silnici a dalšímu zastavení naučné stezky.

Cedule byla připevněna na sloup pouličního osvětlení nedaleko pavilonu C a společnost jí dělal rychlostní radar, který se sem tam rozblikal, když kolem nás pomalu projelo auto, zatímco jsme studovali text na tabuli. Dočetli jsme se, že již od roku 1964 byly v léčebně děti zbavovány Perthesovy choroby konzervativní metodou, která ovšem pacienty připoutala na 12 měsíců na lůžko, aby došlo k odlehčení kyčelního kloubu. Samozřejmě nás zajímalo, co to ta Perthesova choroba vlastně je a zjistili jsme, že se jedná o nepříliš rozšířené onemocnění pohybového aparátu u dětí v předškolním věku, jež postihuje více chlapce. Jako prvotní příznak často bývá bolest na přední a vnitřní části stehna, která jde až do kolena, takže dítě končetinu šetří a dochází k napadání na nohu a kulhání.

Opět jsme si uvědomili, jak důležité je být zdravý a moci tak normálně žít a díly tomu třeba cestovat po zajímavých místech, jímž bylo třeba právě arboretum v Luži. Na tabuli jsme se ještě dozvěděli informace o dřevinách, rostoucích kolem pavilonu C, jimž byl malý strom s poetickým názvem hloh kuří noha, známý a velmi rozšířený dub letní, dále cedr atlaský, rostoucí v horách severní Afriky, modřín opadavý či dva druhy borovic se jmény černá a těžká. Následně jsme po asfaltové silničce kráčeli směrem k dalšímu pavilonu, tentokrát označenému písmenem L, který byl postaven v letech 1907 – 1908 a stal se tak druhou nejstarší budovou v košumberské části Hamzova areálu se školou, kuchyní a prostornou školní dvoranou.

Rovněž v době naší návštěvy se v pavilonu nacházelo školní zařízení a také konferenční sál pro různé výstavy, semináře či kulturní vystoupení. Dovnitř jsme se nevydali přestože se v suterénu budovy nacházelo poměrné rozsáhlé Centrum historie léčebného ústavu a zdravotnické péče všeobecně. Muzeum totiž bylo zrovna zavřeno a tak jsme se pouze věnovali obhlídce exteriérů budovy, na které jsme našli velmi zajímavé texty. Jeden zněl takto : Statný mre kmen i kvítek májový, když kořen otráví mu nápoj lihový. A vedle jsme si pak přečetli toto : Kde vadne statný kmen, kde stůně mladý květ, tam mléko přivolá ztracené síly zpět. Z veršů jsme tedy vyvodili závěr, že alkohol škodí zdraví a mléko by mělo být pro lidský organismus tím správným nápojem.

Verše, o jejichž poslání jsme si mysleli svoje, navázaly na dávnou tradici, neboť MuDr. Hamza nechával na fasády budov vyrýt podobné texty, které skládal často sám. Verše měly děti neustále na očích a ty si tak snadno zapamatovaly pravidla dodržování zdravého životního stylu, nicméně do dnešních dnů se žádné básničky nedochovaly, jelikož ony budovy byly zbořeny nebo přestavěny. Všechny tyto informace jsme nastudovali na tabuli, která visela na dalším sloupu pouličního osvětlení, na který jsme narazili poté, co jsme školní budovu opustili a vydali se na další cestu. Když jsme se po přečtení opravdu zajímavých faktů otočili, spatřili jsme další tabuli a nejen to ! Z chodníku se nám naskytl pěkný výhled na lesy za plotem léčebny, čehož jsme využili a na chvíli se zastavili.

Podzimní sluníčko nás zde hladilo příjemně po tváři a tak jsme se nedivili tomu, že příznivých podmínek na tomto místě vedení ústavu využilo ke zřízení přírodní učebny pro děti. Zároveň zde bylo v roce 2016 vysazeno několik modřínů a vznikl tak nový hájek, přesně v duchu původní myšlenky osvíceného doktora, který kdysi areál neustále rozšiřoval a zveleboval. Modříny nicméně nebyly jediným stromy kolem nás, neboť jsme se ocitli v obklíčení lísky turecké, asijského keře arálky vyvýšené, dubu červeného, javoru jasnolistého či našeho národního stromu lípy srdčité. Trochu nás překvapila přítomnost jedovatého tisu červeného, ale ani ten nám nemohl nijak otrávit příjemnou procházku arboretem v Luži.

Další naše kroky vedly k pavilonu A, jenž byl postaven roku 1920 jako dívčí oddělení Spojených chirurgických pavilonů a v němž po roce 1962 vzniklo neurologické oddělené pro léčbu dětí staršího předškolního věku, nicméně v době naší návštěvy v něm již fungovalo rehabilitační diagnostické centrum. Z chytré tabule vyplynule, že kolem nás své větve roztahuje buk lesní rohanův, jasan ztepilý s nápadně převislými větvemi, habr obecný, vysoký a statný liliovník tulipánokvětý a ze Severní Ameriky sem byla přivezena douglaska tisolistá se širokou kuželovitou korunou. Kousek od nás rostl štědřenec odvislý, což nám nic neříkalo, ale když jsme si přečetli, že se mu říká zlatý déšť, rázem jsme byli doma.

Samozřejmě pouze obrazně, neboť jsme se stále nacházeli v arboretu se zajímavými stromy a keři ve východočeské Luži. Jakmile jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se po chodníku dál a ten přivedl ke krytému mostu, jenž spojoval pavilony G a D. Chodba s okny nad námi visela jako pověstný Damoklův meč, nicméně ještě než jsme pod ním prošli, zastavili jsme se u malého hájku s názvem Barevný svět listů. Jednalo se o jedno ze zastavení druhé naučné stezky a nás čekalo prostudování tabule se žlutolistými křovinami. Dozvěděli jsme se něco o fotosyntéze a důvodech, proč zelené listy žloutnou a získali jsme také návod, jak si ze stříbrného jehličí udělat v mžiku zelené.

Cedule nás rovněž informoval o křovinách, které v hájku rostly. Před námi se nacházel japonský javor širasawanův, pichlavý trnovník akát, statný listnatý keř líska obecná, opadavý keř rostoucí do výšky dvou až tří metrů tavola kalinolistá, či ozdobný keř svída bílá se stejně zbarvenými květy. Následně jsme pokračovali v chůzi pod mostem a postupně jsme míjeli několik japonských třešní s názvem sakura ozdobná. Tento 3 až 7 metrů vysoký opadavý strom měl pěkně žlutě zbarvené listy, ovšem krásnějším pohledem by se nám pochlubil v dubnu nebo květnu, kdy jej zdobily růžové květy. Zaujalo nás, že v Číně třešňové květy sakury symbolizují ženskou krásu nebo lásku a v Japonsku se kvůli krátké kvetoucí době stala symbolem pomíjivé povahy života.

Když jsme minuli poslední japonskou třešni, přivítalo nás malé jezírko pod mostem, jenž se konečně napojil do pavilonu D, o němž jsme si později přečetli také několik informací. Nejprve nás totiž čekala cedule s fakty, pojednávající o jiné budově. Tou byl pavilon H z roku 1921, nacházející se na nejvyšším místě areálu a pravděpodobně z důvodu dostatečného zásobování paprsky žhavého kotouče háčko sloužilo helioterapii, tedy léčbě sluncem a ovzduším. Dále jsme se dočetli, že v padesátých letech 20. století bylo do budovy přeloženo ředitelství základní a zvláštní školy a že po rekonstrukci roku 1997 sloužil pro ozdravné pobyty pražských dětí, nicméně v době naší návštěvy v něm byla ubytovna.

Tabule si pro sebe nenechala ani informace o rostlinách v okolí pavilonu H, kde kromě obligátní lípy velkolisté rostly hned tři druhy javoru, mezi nimiž byl i ten s názvem babyka. Dostalo se nám ponaučení, že tento javor získal své jméno kvůli přirovnání k zádům shrbené stařenky, takže by se ve slově mělo psát měkké i. Ovšem jazykozpytci slovo upravili a přidali do vyjmenovaných slov, které jsme se museli učit nazpaměť na základní škole. Nedaleko nás pak rostl skoro 40 metrů vysoký jehličnatý strom s názvem cypřišek nutkajský a také buchtovník alias zmarličník japonský. Bohužel jsme na tomto asijském stromě nenašli žádné buchty, neboť svůj název získal díky okrouhlým listům, které na podzim opadávaly a přitom voněly po karamelu.

Ponechali jsme sladkosti svému osudu a po mírně stoupajícím chodníku jsme šli dál. Vpravo pod námi jsme spatřili dvojici nějakých lidí, kteří kráčeli po stezce vedoucí kolem plotu, jenž chránil léčebný areál. Jelikož jsme se zároveň nezadržitelně blížili ke zřícenině hradu Košumerk, měli jsme přímo před sebou další obranný prvek v podobě valů, na němž se nacházel plaňkový plot. Ten sotva mohl sloužit k obraně šlechtického sídla, ale ve 21. století již nebylo potřeba chránit hrad před dobyvateli, spíše naopak bylo třeba návštěvníkům ulehčit jeho dobytí. K tomu účelu sloužila dřevěná lávka, usnadňující turistům pohyb po sympatické zřícenině, nicméně jsme neměli v úmyslu se k nim přidat. Prohlídku hradu jsme si nechali na další návštěvu městečka Luže a tak jsme pokračovali v procházce po arboretu.

Cesta sice stále vedla pod hradem, ale zároveň se obtočila kolem pavilonu H, za nímž začala klesat a pak nás protáhla alejí s převahou bříz až k již zmíněné budově s písmenem D, postavené na přelomu let 1924 – 1925. Také zde se prováděla léčba sluncem a v průběhu druhé světové války se zde léčily německé děti. Dále jsme si přečetli, že v šedesátých letech 20. století byl pavilon přestavěn a bylo zde zřízeno neurologické oddělení pro kojence, v této době jediné svého druhu v Evropě. Již roku 1955 zde bylo plicní oddělení pro předškolní děti a o 11 let později sem byli umísťovány kojenci po mozkové obrně. My jsme u budovy narazili na pár pacientů po operaci pohybového aparátu, kteří měli více štěstí, než ti na lůžkách uvnitř déčka.

Na tabuli jsme si stejně jako na ostatních prohlédli dobové černobílé fotografie, které na nás působily poněkud depresivně a i zde jsme se seznámili s rostlinami v okolí pavilonu. Nám již známé duby červené, buky lesní, jasan ztepilý a tis červený doplnil asi dva metry vysoký keř kvetoucí v letních měsících bílými květy, na němž nás zaujalo, že se stal jediným evropským druhem svého rodu, jelikož ostatní v Evropě rostoucí muchovníky byly dovezené ze Severní Ameriky. Zajímavá byla také Hugova růže, pojmenovaná po opatovi, který ji roku 1899 během své misionářské služby v Číně poslal do jedné anglické botanické zahrady a odtud se pak rozšířila po Evropě jako jediná žlutá západočínská růže.

Další naše kroky vedly k pavilonu E a vzhledem k tomu, že jich nebylo třeba mnoho, po pár desítkách vteřin jsme k němu dorazili. Stanuli jsme tak před budovou, jenž byla postavena jako předposlední v roce 1928 a v období tuberkulózy do ní byli umísťováni pacienti před propuštěním do domácí léčby. Později zde sídlilo oddělení dětské neurologie, které zde zůstalo i po rekonstrunci v roce 2017 a tak i my bychom zde mohli narazit na batolata s dětskou mozkovou obrnou a jinými neurologickými diagnózami. Kolem nás rostla borovice černá, metasekvoje čínská, severoamerická jedle ojíněná, zerav západní, jedlovec kanadský, cypřišek hrachonosný z Japonska, strom s řídkou korunou dřezovec trojtrnný a původem americká lípa různolistá.

Následně jsme se vydali k pavilonu B, jenž byl spojen budovou F s pavilonem A. Chytrá tabule nám sdělila, že béčko bylo postaveno roku 1920 jako součást Sdružených chirurgických pavilonů, do něhož byli umísťováni chlapci k léčení tuberkulózy. Po přeměně areálu na léčebnu pohybových poruch v béčku vzniklo neurologické oddělení pro děti mladšího školního věku a po rekonstrukci v roce 2004 byly všechny tři zmíněné pavilon spojeny a začali se zde léčit pacienti po cévních příhodách. Když jsme se rozhlédli kolem sebe, uviděli jsme ořešák černý, typickou rostlinu pro aleje s názvem jírovec žlutý, trnovníky akát a bílý, buk lesní rohanův, menší javor ginnala a americké dřeviny liliovník tulipánokvětý či douglasku tisolistou.

Samozřejmě jsme se nezapomněli zastavit také u pavilonu F, u něhož vzniklo spojením s béčkem a áčkem nádvoří, které nechal profesor Hamza vysypat pískem. Jestli si tady děti stavěly bábovičky to jsme se nedozvěděli, nicméně pískoviště bylo využíváno pro terapii sluncem a ovzduším. Rovněž jsme si přečetli, že roku 1924 zde byl postaven pomník s reliéfem zakladatele areálu, jenž byl v devadesátých letech 20. století přemístěn na nám již známé místo při vstupní cestě do léčebny. Okolo nás rostl javor klen, platan javorolistý, buk lesní, smrk ztepilý, pomalu rostoucí keř ruj vlasatá, vysoký štíhlý strom střecha pozdní či vilín virginský, severoamerický keř se žlutými květy.

Potom jsme se vydali k pavilonu M, který byl v letech 1924 - 1925 vystavěn jako škola, nad jejímž vchodem visela bronzová plaketa našeho prvního prezidenta. Po nástupu komunistů k moci byla plaketa schována pod podlahu dílny v truhlárně až do roku 1988 a nyní bychom ji mohli vidět v muzeu, kdyby nebylo ovšem v době naší návštěvy zrovna zavřené. Dále jsme se dočetli, že se roku 1962 škola přeměnila na léčebnu pro děti s Perthesovou chorobou, o které již byla řeč a roku 1996 sem byly přemístěny děti z pavilonu D, které se tady mohli koupat v menším bazénu. Dřeviny u budovy M zastupoval buk lesní a také velkolistý, jedle kavkazská, borovice vejmutovka, bříza bělokorá a javor klen.

Další budovou, která čekala na naši obhlídku byla ta s písmenem I, jenž stála tak trochu bokem od ostatních pavilonů. Chytrá tabule nám záhy prozradila důvod odloučení, neboť byla postavena roku 1923 jako nové infekční oddělení, v němž byly děti přijímány k léčbě a teprve později byly rozmisťovány do ostatních lůžkových pavilónů. Od roku 1996 pak zde sídlilo dětské kožní oddělení a dospělí si zde léčili bolavé záda. V letech 2014 – 2015 proběhla velká rekonstrukce a íčko přivítalo první dospělé v rámci rehabilitace. Po nastudování historie tohoto pavilonu naše oči potěšila přítomnost břízy bělokoré, himalájské, topololisté a Ermanovy, dále jsme zde viděli jeřáby ptačí a nám neznámou odrůdu muk, také zde rostl jinan dvoulaločný a cypřišek Lawsonův.

Opustili jsme íčko a vydali se k pavilonu S, kde na nás čekala zahrádka miniatur. Jak nám prozradila informační tabule, byl tento koutek se zmenšeninami stromů pořízen kvůli touze pracovníků léčebny po borovicích, smrcích a dalších jehličnanech, na něž už jaksi nezbývalo místečko v arboretu. Z toho důvodu využili kouzlo přírody, která vymyslela čarověníky neboli znetvořeniny na stromech a keřích, tvořené větvičkami ve shlucích čili jakési chomáče. Kvůli této dědičné nemoci pak dřevění bohatýři nevyrostou a lidé si z nich tak mohli vytvořit malé lesní zahrádky. Právě takovou zahrádku jsme měli před sebou a aniž bychom museli zvedat hlavy, shlédli jsme zde z výšky jako ptáci různé druhy voňavých borovic, jalovců či vřesů, jež doplňovala ozdobnice čínská a přísavník trojcípý.

Po chvilce strávené ve světě trpasličích dřevin jsme se pomyslně vrátili do toho velkého, i když by se třeba mravenci s naším pohledem nemuseli plně ztotožnit. Následně jsme kráčeli kolem hospodářsko – technické budovy, přičemž na nás dohlížela vzrostlá líska turecká, jež snad kvůli veverkám schovávala oříšky v punčoškách. Vzápětí jsme přišli k poslednímu pavilonu na trase naučné stezky s označením K, který byl postaven již roku 1910 pro infekční pacienty. Dále jsme se dočetli, že v šedesátých letech minulého století došlo k přestěhování těchto nešťastníků do pavilonu M a v káčku začali bydlet zaměstnanci léčebny, kteří ve stejné budově měli k dispozici jesle, závodní ordinaci a mateřskou školu.

V roce 1988 byl kvůli havarijnímu stavu pavilon K uzavřen a po rekonstrukci byl o šest let později předán k užívání dospělým pacientům k rehabilitacím. V okolí káčka jsme při růstu nachytali smrk pichlavý ze severoamerických Skalistých hor, hybridní a docela malý jeřáb duryňský, asijskou jedli kavkazskou, velmi rozšířený javor mléč a krásnou břízu bělokorou. Dále zde byly dřeviny, o nichž jsme slyšeli úplně poprvé jako třeba americký keř netvařec křovitý a přitom jsme jej určitě předtím viděli růst u nějaké dálnice mezi svodidly. Dosud neznámým pro nás byl rovněž asijský osmimetrový svitel latnatý, čínský opadavý strom pavlonie plstnatá, který se údajně z miminka poměrně rychle stane dospělým stromem.

Na travnaté ploše u pavilonu K jsme narazili na pěkné vřesoviště, vytvořené člověkem z řádně kyselé hlíny, betonové zídky a kousku dřeva. Zdánlivě neúrodná půda hostila několik druhů vřesů z celého světa, mezi nimiž nechyběl třímetrový keř z Japonska s názvem datyně zvonkovitá, její 50 centimetrů velká krajanka pieris japonská, u nás se vyskytující medvědice lékařská, které jsme se rozhodně nemuseli bát, dále severoamerická plazivá libavka poléhavá či nám absolutně neznámá mamota širokolistá, stále zelený keř ze severní Ameriky. Naopak jsme velice dobře znali brusinku, taktéž plazivý keřík z čeledi vřesovcovitých s krásně červenými plody, které daly celé rostlině své jméno.

Vřesoviště bylo poslední zajímavostí, kterou jsme v zajímavém arboretu viděli. Následně jsme zamířili na hlavní cestu, která nás dovedla zpět ke vstupní bráně a vzápětí jsme vstoupili do vnitřních prostor vrátnice, kde jsme si koupili turistickou známku. K našemu potěšení jsme zde získali také tři razítka do památníku a tak jsme se mohli spokojeně vrátit k našemu povozu na parkovišti před areálem. Prakticky ihned jsme odjeli hledat židovský hřbitov na okraji Luže, o němž však již pojednává jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme se procházeli parkem v Luži a pak ochutnali Jahůdku. A nezapomeňte prosím napsat pod příspěvky komentáře, pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o tomto místě. Děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě Luže a pěkného okolí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Luze_-_Hamzuv_park_a_arboretum

Historie :

Hamzův park a arboretum založil profesor MUDr. František Hamza na počátku 20. století jako dětský tuberkulózní ústav s lesoparkem na okraji městečka Luže, jenž se postupem času stal hodnotnou sbírkou cizokrajných dřevin pocházejících ze Severní Ameriky, Asie a také domácích dřevin. Snaha MUDr. Hamzy vytvořit svým svěřencům rodinné a příjemné prostředí a i jeho vlastní záliba v cizokrajných dřevinách jej zřejmě vedla k tomu vysadit v areálu léčebny zajímavé cizokrajné, dnes bezmála stoleté druhy dřevin, které se nacházejí na 13 hektarech.

Také v současnosti se plánovanými dosadbami arboreta postupně doplňuje a dotváří sbírka cizokrajných dřevin ze všech kontinentů světa. Zůstává však zachován základní charakter lesoparku. Zásluhou zdejších klimatických podmínek se v arboretu výborně daří bukům. Staleté buky lesní patří ke skutečným dendrologickým perlám Hamzova arboreta. Například kultivar Rohanii – červenolistý buk vznikl péčí sychrovského zámeckého zahradníka pana Maška a na trh byl uveden v roce 1894. Asi nejvzácnějším jehličnanem je v místním arboretu metasekvoje čínská, která byla objevena teprve v 50. letech minulého století. V současné době tu roste na 1400 stromů, a to jak starých původních, tak nově vysazených.

Vznikla zde také zákoutí s voňavými keři a bylinami, například Zahrádka slečny Diorové, kde rostou keře, které voní, i když nekvetou. Najdete tu například takové růže, které obsahují silici intenzivně vonící po jablkách. A patří sem i "buchtovník" – zmarličník japonský, který udiví nosy návštěvníků až na podzim. Jeho opadávající a tlející listí je cítit jako ty nejvoňavější maminčiny buchty. Hamzův park je celoročně zdarma přístupný veřejnosti a vzniklo v něm několik naučných tras. Park je propojen s podhradím Košumberka, kde návštěvníky příjemně překvapí nádherný pohled na samotný hrad a mnoho zvířat včetně jelenů a muflonů.

Historie čerpána z webu

https://www.hamzova-lecebna.cz/

Hamzův park a arboretum v Luži je držitelem turistické známky č.2550.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/hamzuv-park-a-arboretum-luze-c2550