Náhoda tomu chtěla, že jsme o jedněch letních prázdninách vyrazili na víkendový pobyt do oblasti Kolínska, kam jsme tehdy přijeli vůbec poprvé. Do polabské nížiny jsme z Olomouce vyrazili v pátek odpoledne za obrovského vedra a po dvou hodinkách jízdy jsme přijeli do okrajové části Peček, kde jsme předali kus nábytku, jehož prodej byl příčinou našeho výletu. Následně jsme odjeli do Kolína pro dalšího člena naší výpravy a lovce keší v jedné osobě, který sem přijel už ráno vlakem, neboť se nevlezl do auta. Pak jsme se společně přesunuli do penzionu Zlaté slunce, kde jsme byli ubytováni a modlili se, aby konečně přišlo slíbené ochlazení. Večer jsme se dočkali a tak jsme se ráno za příjemné letní teploty mohli vydat na výlet, který jsme praktický celý strávili v Kouřimi.

Nejprve jsme se totiž jeli podívat na bojiště u Lipan, kde proběhla poslední velká bitva husitských válek a teprve potom jsme zamířili do zmíněného malebného městečka. Po příjezdu do Kouřimi jsme naše černé SUV zaparkovali na Okružní ulici a vyrazili za poznáváním památek a zajímavostí, které jsme našli hlavně v centru města. Abychom se do středu Kouřimi dostali, museli jsme projít nádhernou Pražskou bránou a ulicí stejného jména, která nás kolem bývalého pivovaru přivedla na Mírové náměstí. Na jednom z největších náměstí v našich středověkých městech, jsme si prohlédli velké množství památek či zajímavostí, včetně gotického kostela sv. Štěpána, v jehož blízkosti jsme odlovili rovnou dvě kešky. První se nacházela v přilehlé Židovské ulici a pro druhou jsme se museli vydat do nedalekého městského parku.

Nijak nám to však nevadilo, neboť procházku zajímavým parkem jsme stejně měli v plánu. Po úspěšném nálezu první kešky jsme se vrátili na Ptačí ryneček, jakési malé náměstíčko u kostela sv. Štěpána, z něhož jsme otevřenými vraty vstoupil do malého parku s příznačným názvem Na hradbách. Pěkné zákoutí v tomto prostoru vzniklo již v roce 1914, ale již od poloviny 16. století byly prostory mezi vnitřním a vnějším pásmem hradeb pronajímány městem ke zřizování zahrad, které měly převážně užitkovou funkci. Tímto způsobem byl položen základ ozelenění hradebního pásu, na jehož začátku jsme se právě ocitli. Hned za bránou jsme narazili na úvodní informační tabuli, která nám prozradila, že nás v následujících minutách čeká průzkum středověkého opevnění, zkrášlený různou květenou a stromy rozličných druhů a velikostí.

Na nic jsme nečekali a záhy jsme se ocitli u jihovýchodních hradeb, které jsme si mohli prohlédnout jak z venkovní, tak z vnitřní strany. Hlavní hradba se v těchto místech dochovala sice jen v nevelkých fragmentech, ale parkánovou zeď jsme shlédli od zaniklé katovské fortny za kostelem až k bývalé Malotické bráně, která byla bohužel zbořena jako třetí v pořadí roku 1876. Nalevo u hradeb jsme spatřili amfiteátr, sloužící k malým kulturním vystoupením, které na tomto místě zcela určitě mívají netradiční atmosféru. Pódium pod svá ochranná křídla či spíše listoví, vzal nás národní strom, tedy lípa srdčitá a na tomto úkolu s ním spolupracoval vzrostlý jerlín japonský, kvetoucí na konci prázdnin světle žlutými květy. Japonec nám připomínal akát bez trnů a museli jsme si na něj dávat pozor, protože byl celý jedovatý.

Když jsme se k amfiteátru přiblížili, prohlédli jsme si kamenné hradby se střílnami ve dvou výškových úrovních, které měla i hranolová bašta, nacházející se u dětského hřiště na začátku parku. Pak jsme se otočili na druhou stranu a stejně jako kdysi strážci města jsme se podél hradeb procházeli po parkánu, který umožňoval volný pohyb obránců z místa na místo. Po několika metrech jsme narazili na informační panel, z něhož jsme načerpali další informace o jihovýchodních hradbách v Kouřimi a pak jsme opět obdivovali krásy přírody v podobě květin, bylin, jehličnanů či listnatých stromů. Této části parkánu dominoval parterový záhon plný okrasných travin, pod nimiž našla útočiště nijak nebezpečná kočkovitá šelma. Bílo-zrzavá kočka odpočívala před obědem po probdělé noci a nechala nás kolem sebe bez problémů projít.

Na parterovém záhonu jsme také našli vytrvalou bylinu z poněkud záhadným názvem barvínek, nicméně se jednalo o druh brčálu, který místo zkrášlil fialovými květy. Prostor u hradeb zase obsadily hortenzie, které nás doprovodily na konec záhonu, kde na nás čekalo několik jehličnatých stromů, ale i jiné druhy. Nejprve jsme narazili na příjemně vonící zerav západní, jedovatý strom ze Severní Ameriky, který v naší malé zemičce často najdeme na hřbitovech. Opodál rostl častý obyvatel parků s názvem javor mléč, jehož list našel místo na státní vlajce Kanady a líbil se nám i roztodivně pokroucený jehličnan, jehož tvar nám připomínal písmeno ypsilon. Nedaleko jsme objevili šácholan alias magnólii, jejíž ovocná vůně nám vždycky spolehlivě a hlavně příjemným způsobem rozšířila chřípí….

A hned poté jsme narazili na naši oblíbenou katalpu, patřící mezi opadavé nebo stále zelené stromy s nápadnými, rozměrnými listy a pohlednými květy. Také další strom patřil mezi naše oblíbené, přičemž se jednalo o buk červený, zato u jedovatého tisu stejné barvy, jsme se vůbec nezdržovali. Potom jsme se posadili na lavičku mezi skupinkou dřevěných bohatýrů a krátce jsme si zde odpočinuli. Po chvilce jsme prostudovali druhou informační tabuli, díky níž jsme se seznámili s rozdělením parku na hradbách a vzali jsme na vědomí omluvu provozovatelů oddychového místa, neboť se prý park stále ještě mění a obnovuje. Nám se zde však hodně líbilo, takže omluva nebyla podle našeho názoru potřeba. Potom jsme se pomalým krokem vydali ze stínu jehličnanů na volné prostranství, kde jsme po pár metrech narazili na piknikovou louku.

Ocitli jsme se v prostoru, kde ještě před pár lety byla zahrada bývalé zvláštní školy, v níž rostl jabloňový sad zákrsků. V době naší návštěvy nás potěšila přítomnost oblíbeného červeného javoru, který však měl ještě zelené listy, jež na podzim získávají červenou barvu. U hradební zdi jsme našli malý záhon světlomilných rostlin v čele se žlutými květy třapatky srstnaté, dále jsme zde viděli červené zbarvené listy trávničky přímořské, fialovou violku, tulipán s červenobílými pruhovanými květy, stříbrnolistý devaterník s květy růžové barvy a rovněž zde nechyběla šuškarda, oblíbená u ženské části naší výpravy. Vlevo jsme zahlédli náš původní keř klokoč zpeřený s dlouhými květy, z nichž se později vyvinou tobolky s plody, ze kterých se dříve vyráběly náramky, korále a především růžence.

V rohu piknikové louky se nacházel přístřešek s posezením, kde jsme si sice nesedli, ale odlovili jsme již zmíněnou druhou kešku. Následně jsme odmítli nabídku dřevěných lehátek a mírným svahem jsme vystoupali na dětské hřiště. Kromě různých prolézaček jsme zde nalezli malé domky pro trpaslíky, tedy spíše pro rozverné děti, které si svůj příbytek mohli vybrat podle oblíbené pohádky. Animované postavy byly nakreslené ve štítu tří domečků a v nabídce byl nejšikovnější mravenec všech dob Ferda, zlobivá tři prasátka nebo Křemílek s Vochomůrkou. Pro nás dospělé pak byly připraveny stoly se zahradními židlemi či klasické parkové lavičky, ale opět jsme jejich služby nevyužili. Prohlédli si ještě několik dvourozměrných dinosaurů a čtyři zde rostoucí stromy, mezi nimiž byla magnólie, hrušeň, jasan ztepilý a katalpa.

Potom jsme již prostor určený pro děti opustili, prošli piknikovou loukou a portálem proraženým ve zdi jsme sestoupili po schodech dolů pod hradby. Ocitli jsme se v místech bývalého příkopu, jímž jsme šli směrem zpět k amfiteátru, ale v jiné výškové úrovni. Poslední části parku dominovala skalka a zejména celá řada stromů, pod nimiž u hradeb rostlo mnoho stínomilných květin a bylinek. Nejčastěji jsme zde viděli nízkou, modře kvetoucí pomněnkovec velkolistý, dále u zdi rostla nejbarevnější trvalka dlužicha, která záhonky zdobí po celý rok a nesmíme zapomenout ani na modré cesmíny či liliovku hadí. U brány jsme narazili na informační tabuli, z níž jsme se o dolní části parku dozvěděli podrobnosti a pak jsme se šli podívat na zmíněnou skalku, plnou rabatových trvalek a skalniček.

Na skalce rostla třeba mateřídouška, delosperma, lomikameny, devaterníky, plamenky, oman, hvozdíky, badan, rozrazil šedý, svatolina, netřesky, kakost krvavý a také Kleopatřina jehla, která však nesloužila k šití egyptských šatů, protože se jednalo o štíhlou květinu, dorůstající výšky až 70 centimetrů. Rostlinám na skalce dělaly společnost malé borovičky různých druhů, které zpevňovaly svah, takže nehrozil nějaký sesuv. S klidnějším vědomím jsme zamířili zpátky k informační tabuli, přičemž jsme minuli vysokou borovici černou s tmavou kůrou a pak jsme se zastavili pod habrem obecným s převislými větvemi, z jehož tvrdého dřeva se vyrábí násady na nářadí, řeznické špalky a žebříky. Pod tímto stromem, u něhož našla své místo kalina,  jsme před sebou měli jako na dlani celou úzkou část parku, sevřenou hradbami vlevo a plotem u rodinných domků na pravé straně.

Vzápětí jsme po chodníčku vyrazili na poslední cestu parkem a brzy jsme přišli pod vysoký jeřáb muk, jehož dřevo je také hodně tvrdé a proto velmi žádané. O kousek dál nás čekal naopak nízký dřín květnatý, který rostl u jakéhosi kruhového objezdu pro pěší. Cestička se totiž rozdělila do dvou proudů a u jednoho z nich jsme uviděli hloh obecný, jehož sušené květy se v lidovém léčitelství používají pro přípravu odvaru, který zlepšuje srdeční činnost, snižuje krevní tlak, pomáhá při nespavosti a má uklidňující účinky, pokud se užívá dlouhodobě. Správně bychom to neměli do našich článků psát, protože by to mohlo poškodit farmaceutické firmy, ale babky kořenářky vědí své. Pod hlohem rostl další barvínek v našich národních barvách a pak jsme již zamířili k obrovskému javoru mléč.

Ten díky své výšce a rozložitosti dominoval této části parku a z nadhledu se díval na svého druha u hradební zdi, který byl podstatně menšího vzrůstu. Napadlo nás, jestli to není otec se synem, ale pravděpodobně mezi sebou mají jiný příbuzenský vztah. O několik metrů dál rostl u zdi statný listnatý strom se severoamerickým původem, který měl poněkud podivný název. Nahovětvec dvoudomý byl do Evropy přivezen již v roce 1748 a ve své domovině míval přezdívku kávový strom. Když totiž mezi oběma světovými válkami přišla hospodářská krize, tak se ve Spojených státech jeho pražená semena používala jako náhrada kávy, zatímco u nás jsme se museli spokojit s kořeny čekanky. Dalším dřevěným bohatýrem, který se u hradeb vypínal k nebi, byl liliovník tulipánokvětý.

Ani jsme nemuseli studovat botaniku, abychom věděli, že tento národní strom státu Indiana získal své jméno podle podobnosti jeho květů s tulipány. Naproti němu u plotu stál jasan ztepilý, jehož tvrdé a pružné dřevo se používá zejména v truhlářství, při výrobě nábytku a sportovního náčiní. Pak nás potěšila přítomnost další katalpy trubačovité a o kus dál rostla lípa srdčitá a jírovec drobnokvětý, jehož plodům se lidově přezdívá koňské kaštany. Nebylo těžké uhádnout, že přezdívku získaly kvůli tomu, že plody byla krmena zvěř, ale docela nás překvapilo, že se z nich v chudých rodinách lisoval olej na svícení. Jírovec rostl u plotu úplně na konci spodní části parku, za nímž se nacházela patrně soukromá zahrada, kam jsme se tedy již nedostali. Alespoň přes plot jsme viděli mohutnou baštu, zvanou muzejní.

Svůj název získala díky tomu, že byla roku 1930 upravena pro potřeby muzea a do jejího prvního patra byly umístěny archeologické sbírky. Tato expozice zde byla k vidění do roku 1949, pak bašta sloužila jako depozitář až do počátku 90. let dvacátého století. Dál cesta nevedla a tak jsme se museli po chodníčku vrátit zpět. Prošli jsme portálem ve zdi, vyšlapali schody nahoru a po parkánu jsme zamířili k východu na Ptačí ryneček. Další naše kroky vedly znovu na Mírové náměstí, z něhož jsme vstoupili do Hrnčířské ulice, na jejímž konci jsme si prohlédli Husův sbor, o němž však již pojednává jiný můj článek. Chcete-li vědět, co dalšího jsme v Kouřimi viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme si po bitvě u Lipan podmanili městečko Kouřim a dozvíte se víc. Pokud jste také navštívili toto historické městečko, napište pod článek komentáře. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Kourim_-_mestsky_park_Na_hradbach

Historie : 

Dnešní park Na hradbách byl v Kouřimi založen v roce 1914, ale již od poloviny 16. století byly prostory mezi vnitřním a vnějším pásmem hradeb pronajímány městem ke zřizování zahrad, které měly převážně užitkovou funkci. Tak byl položen základ ozelenění hradebního pásu, který je ve městě dodnes zřejmě patrný. Park ve své dnešní podobě byl založen počátkem 30. let minulého století z iniciativy tehdejší Občanské záložny. Dodnes je zajímavý svou výsadbou vysoce hodnotných dřevin. V prostorách parku se zachoval vnější hradební pás s částečně zřícenou hradební věží. V průběhu celé historie městský veřejný prostor, jehož je park součástí, fungoval jako místo k setkávání obyvatel na mnoha úrovních, jako shromaždiště. Odborníci se zmínili, že podle rukopisu je pravděpodobně autorem našeho parku zahradní architekt František Josef Thomayer. Park poskytuje kromě klidného posezení v romantickém prostředí zeleně a prastarých hradebních zdí rovněž možnost seznámit se s některými druhy dendrologicky vysoce hodnotných dřevin, které jsou tu hojně zastoupeny. Nejpozoruhodnější stavbou je zde mohutná půlválcová hradební bašta z přelomu 15. a 16. století, nacházející se na konci dolní části parku, která od 17. století sloužila jako mučírna. Bašta byla dále do roku 1992 využívána jako příležitostné lapidárium místním muzeem a byla nepřístupná veřejnosti.

Historie čerpána z webu

https://www.mestokourim.cz/mestsky-park-na-hradbach/ms-1994/p1=1994

Město Kouřim je držitelem turistické známky č.496.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kourim-c496