Poslední týden v roce mezi vánočními svátky a Silvestrem může člověk strávit různým způsobem. Většina z nás navštěvuje rodinu a příbuzné, část obyvatelstva vyrazí za sněhem na hory, někdo nedělá vůbec nic, jiní vyrazí na procházku a méně šťastní jedinci musí chodit do práce. Náš volný čas jsme využili k odpočinku, rodinným setkáním, kratším i delším procházkám a jeden volný den jsme vyrazili na výlet do Vítkova. Slezské město v opavském okrese jsme sice navštívili již o 12,5 roku dříve, ale tehdy jsme viděli pouze novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a tak jsme do Vítkova zavítali ještě jednou, abychom si prohlédli všechny jeho zajímavosti. Jednou z nich byl geologický park za kulturním domem, který byl slavnostně otevřen v roce 2019 a od té doby se stal oblíbeným místem pro setkávání místních obyvatel.

Naše černé SUV jsme zaparkovali na ulici Květinová přímo u zmíněného kulturního domu a vydali se na procházku nevelkým parkem, který byl od nás vzdálen coby kamenem dohodil. Známé rčení mělo s parkem hodně společného, neboť se v něm nacházelo deset různých hornin, které sem byly dovezeny z různých koutů Severní a Jižní Moravy. Když jsme přišli ke vstupu do areálu, zdolali jsme pár schodů a zastavili se u chytré tabule, která nám představila největší zajímavosti a pamětihodnosti města, které jsme už většinou tento den navštívili. Dále jsme se dozvěděli, kam se vydat za břidlicí, jelikož pro zdejší kraj tato hornina představovala významný zdroj obživy. Hojně se totiž používala ve stavebnictví, takže byla po staletí na různých místech těžena a díky tomu mohla vzniknout rozsáhlá naučná stezka Dědictví břidlice.

Po přečtení dostupných informací jsme zamířili za prvním kamenem, který jsme dobře znali z ulic, domů a dalších míst. Jednalo se o žulu dovezenou z oblastí Šumperka, hlubinnou vulkanickou horninu vzniklou z kyselého magmatu, jež byla složena hlavně z křemene, živců a černé slídy. O pár metrů dál na nás už 13 miliónů let čekal sádrovec z Kobeřic, protože právě tehdy se tento síran vápenatý vysrážel na dně slaného jezera. Stalo se tak během vypařování moře, jež kdysi dávno celou oblast Nízkého Jeseníku pokrývalo. Vedle jsme shlédli rulu, horninu vzniklou přetavením jiné při teplotě okolo 900 stupňů celsia a oddělením minerálů od původního kamene. Proměna neurčitého druhu horniny na rulu proběhla již v období prvohor, takže jsme viděli jeden z nejstarších kamenů, které by našinec mohl ve Střední Evropě nalézt.

Osamoceně postával náš oblíbený vápenec, jehož světlá barva se nám vždy líbila a jeho čisté krásy jsme si nejvíce užili při dovolené na Jižní Moravě a Pálavě. Ve Vítkově jsme mohli vidět kámen z Vilémova, který stejně jako ostatní tvořily zvápenatělé schránky mořských živočichů a řas. Připadlo nám neuvěřitelné, že před 380 miliony let korálové útesy a ulity bezobratlých vytvořily vrstvy vápenců o mocnosti až jednoho kilometru. Opodál jsme objevili druhý nejoblíbenější kámen, jímž byl čedič. Tento sem byl přivezen z lávového proudu sopky Velký Roudný, kterou jsme osobně navštívili o pár let dříve. Zaujal nás, že jeden z těchto proudů zahradil řeku Moravici a vytvořil tak jezero, jež mnohem později lidé přebudovali na přehradu Slezská Harta. Vedle čediče jsme pak našli břidlici z Nízkého Jeseníku, o které již byla řeč.

Následně jsme se věnovali hornině, která vznikla ve stejném období jako břidlice a rovněž pocházela z oblasti Nízkého Jeseníku. Moravská droba byla navíc nalezena na Drahanské vrchovině a na rozdíl od šedivé střešní kolegyně, která se usazovala několik let, než se z ní stala břidlice, drobě to trvalo pár minut či maximálně hodin. Pak jsme se vrátili k sádrovci a prohlédli si sousední luxusní zboží, jenž představoval mramor z Hrubého Jeseníku. Zaujalo nás, že tento drahý kámen původně býval vápencem na dně moře, který byl zatlačen hlouběji do zemské kůry, kde na něj působily vyšší tlaky. Díky tomu se změnila jeho měkká struktura na tvrdý kámen, k čemuž dopomohlo i větší množství uhlíku. Pak přišel na řadu pískovec, z něhož umělci vyrobili v průběhu dějin tisíce soch a který nás naprosto okouzlil ve formě skalních měst v Českém ráji či Adršpachu.

Posledními kameny, které jsme v geologickém parku viděli, byl náš třetí nejoblíbenější dolomit. Do Vítkova byl dovezen z Moravského krasu, kam jsme podnikli spoustu výletů a v průběhu let jsme se do oblasti rozsáhlých jeskynních systémů pořád vraceli. Dolomit před nám vznikl v období devonu před 380 miliony lety během ústupu moře, po němž zůstaly jezera se slanou vodou. Když jsme si světlý kámen prohlédli, popšli jsme na konec parku, kde jsme našli tabuli se seznamem hornin a tak jsme si o nich něco přečetli. Pak jsme vystoupili z parku na ulici a zamířili zpět k našemu černému povozu, kterým jsme o chvíli později odjeli na okraj města, kde jsme na Opavské ulici shlédli kapličku, o které již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme v prosinci navštívili města Vítkov a Odry.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vitkov-geopark​

Historie :

Geopark ve Vítkově byl slavnostně otevřen v roce 2019 a od té doby se stal oblíbeným místem pro setkávání místních obyvatel. Děti si sem chodí hrát, pořádají se zde různé společenské akce a to nejen proto, že se park nachází hned za kulturním domem. Celkem malý areál všechny návštěvníky seznamuje s deseti druhy hornin, které sem byly dovezeny z různých koutů Severní a Jižní Moravy. Najdete zde například žulu z šumperského Plutonu, sádrovec z Kobeřic, rulu, břidlici z Nízkého Jeseníku, mramor z Hrubého Jeseníku, mramor z Hrubého Jeseníku, dolomit z Moravského krasu, čedič z lávového proudu sopky Velký Roudný či moravskou drobu z oblasti Nízkého Jeseníku a Drahanské vrchoviny.

Historie čerpána z webu

https://www.vitkov.info/

Město Vítkov je držitelem turistické známky č.1262.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/vitkov-c1262