V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Noc mezi třetím a čtvrtým dnem jsme byli ubytováni ve skrytém údolí Ørsdalen, kde ani ty pověstné lišky už nedávaly dobrou noc. Domeček s jediným obyvatelným bytečkem zprvu nepůsobil příliš věrohodně, ale poskytoval vše potřebné a byl čistý. Vyspali jsme se dobře, což bylo důležité, protože nás čekal fyzicky nejnáročnější den, túra na horu Kjerag a přilehlý legendární kámen. Po snídani jsme si sbalili věci, naložili je do auta a opustili skromné turistické ubytování, nejlevnější z celé naší norské anabáze. Ještě než jsme odjeli pryč, šli jsme se podívat na několik desítek metrů vzdálený plácek pro pár aut, na němž jsme při příjezdu do údolí zahlédli pár informačních tabulí. Když jsme dokončili průzkum dění v kouzelném údolí, vrátili jsme se k domku, nasedli do SUV francouzské výroby a vyrazili na další cestu.

Minuli jsme pár domečku, několik vodopádů, desítky ovcí a pak jsme začali zdolávat serpentiny. Stoupání to bylo pro naše zapůjčené bílé auto náročné a to nejen kvůli velkému převýšení, úzké silnici a spoustě zatáček, ale také kvůli ovcím. Vlnité zvířata totiž spokojeně polehávala na silnici a vůbec je nevzrušovalo, že potřebujeme projet. Naštěstí se neochotně zvedly, takže jsme nemuseli vylézat z auta a rozhánět je jako o den dříve. Pak jsme zdolali poslední zatáčku a vjeli do tunelu, do něhož se ovce nedostaly. Bránil jim v tom totiž Ferist, což byl v podstatě rošt přes silnici, který zabraňoval průchodu ovcí či jiného dobytka mimo vyhrazené pastviny. S ohledem na automobilový provoz byla u kovového roštu obvykle dvojnásobná šířka vozovky a vrátka, která se ručně dala zavřít.

Místní obyvatelé totiž nechávali ovce v okolí farmy pást naprosto volně a norští řidiči pro nás nezvyklé podmínky naprosto s klidem akceptovali. Video s ovcemi je k vidění zde. Když se nějaká ta ovce rozvalila doprostřed silnice, prostě přibrzdili a s veškerou opatrností kolem nich projeli. A tak jsme činili i my, když jsme se s nimi někde nejednou setkali. Pomalu jsme projížděli nízkým a úzkým tunelem, který nás na opačné straně vypustil ven u osady Stavtjørn. Minuli jsme sjezdovku, projeli dalšími dvěma tunely a dál jeli po nepříliš široké silnici, vinoucí se mezi skalami na jedné straně a jezerem Austrumdalsvatnet na druhé. Po několika kilometrech jsme se konečně napojili na normální silnici a začali se větší rychlostí přibližovat k našemu cíli, jímž bylo parkoviště Øygardsstølen, z něhož se obvykle vychází na túru za legendárním kamenem Kjeragbolten.

Než jsme však na místo dorazili, museli jsme ujet 112 kilometrů po silnicích, vinoucích se po norských horách. Většinu cesty jsme se pohybovali po běžné dvouproudé asfaltce, občas přerušené nějakým tím feristem, který nás vždy trochu přibrzdil. V některých úsecích silnice vedla vesnicemi, nicméně scenérii krajiny většinou tvořily hory, jezera, řeky, vodopády, pastviny s ovcemi a hluboká údolí. Přestože se na trase vyskytla obtížněji průjezdná místa, cesta vcelku rychle ubíhala až do okamžiku, kdy jsme z páteřní komunikace odbočili a pokračovali po typické horské silničce. Náš francouzský povoz nejprve musel zvládnout výjezd na hřeben hor a po překonání velkého převýšení následnou jízdu po klikaté silnici. Brzy jsme v horském terénu přestali počítat zatáčky, kterých bylo na 25 kilometrech opravdu hodně.

Celkem často jsme potkali jiné auto v protisměru a tak jsme museli využít malých ostrůvků na okrajích silnice, abychom se na uzoučké silničce vzájemně vyhnuli. Zaujalo nás, že tato silnice byla vybudována až v roce 1984 a funguje pouze v letních měsících, protože s prvním sněhem bývá uzavřena. Na rozdíl od řidiče mohl zbytek výpravy za jízdy sledovat přírodní krásy norských hor, tak odlišných od těch středoevropských, alpských i tatranských. Viděli jsme třeba desítky malých jezírek, na jejichž tmavé hladině se odrážely šedivé obrysy okolních skal, na kterých skoro nic nerostlo nebo menší vodopády, rozstřikující vodu až na silnici. A civilizace ? Žádná. Teprve až jsme šílenými serpentinami sjeli dolů k parkovišti Øygardsstølen, objevil se první domeček. Ocitli jsme se v nadmořské výšce 650 metrů nad mořem, kde náš výlet začínal.

S úlevou jsme na placeném parkovišti odložili náš povoz a vydali se do přilehlé chaty se suvenýry a občerstvením. Dřevěná chata dříve sloužila jako salaš a po vybudování silnice byla přeměna na restauraci. Øygardstølen stála na okraji skály přímo nad fjordem Lysebotn a díky ochozu, lemující chatu kolem dokola, byl od domečku nádherný výhled. Ten se nabízel i z dalších míst všude kolem, až se nám z té divoké krásy tajil dech. Když jsme se dostatečně pokochali pohledy na nekonečné okolní šedivé hory, záliv hluboko pod námi a malou vesničku Lysebotn na břehu fjordu, vkročili jsme do útrob bývalé salaše. Očima jsme okamžitě zkontrolovali ceny jídel a smutně jsme museli konstatovat, že si celý den budeme muset vystačit z vlastními zásobami. Naštěstí jsme si do batohu vzali dost jídla, takže jsme cestou hlady netrpěli.

Nabídka suvenýrů byla celkem široká, ale vybrali jsme si jen jeden magnetek. Uvažovali jsme ještě o koupi trička s obrázkem zaklíněného kamene, ale nechtělo se nám ho tahat sebou na túru a tak jsme jeho koupi odložili. Ukázalo se, že to byla chyba, ale nepředbíhejme. Po chvilce jsme vyšli z dřevěného domečku ven a zamířili k jiné budově, v níž se nacházelo WC, jehož použití bylo zdarma. Nabídky jsme využili, protože na túře už nebylo možné zajít na záchod, aniž by člověk znečišťoval přírodu. Vedle toalet jsme si přečetli informace o tom, co nás na trase čeká. Dozvěděli jsme se, že cesta ke kameni měří 5,5 kilometru a protože jsme se museli vrátit po stejné trase i zpět, celkem nás čekalo 11 kilometrů s převýšením 750 metrů.

Nebylo to moc, ale vzhledem k náročnému terénu jsme se museli připravit na to, že zpět na parkoviště přijdeme za pět až šest hodin. Při pohledu na mobilní telefony jsme si uvědomili, že bychom už měli vyrazit, protože na šestou hodinu večerní meteorologické předpovědi hlásily déšť. Na nic jsme tedy nečekali a vyrazili na túru. Trochu nás vyděsilo, jak malincí byli lidé, kteří zdolali více jak polovinu prvního kopce, jehož okraj strmě padal dolů k hladině temného Lysefjordu. Rázem bylo jasné, že výstup bude náročný a to jsme ještě netušili, co nás čeká potom. Okolo parkoviště jsme přišli k lehce podmáčenému trávníku, který jsme přeskákali po kamenech a pak nás již čekalo první stoupání. Sklon svahu nebyl ještě nijak prudký a tak se nám šlo dobře. Když jsme se po chvilce otočili, dřevěný domeček s parkovištěm dole pod námi vypadal, jakoby jsme si právě prohlíželi modelovou železnici.

O pár metrů výše začalo trávy ubývat a jednotlivé kameny vystřídala plochá skála, značně ošoupaná od bot procházejících turistů. Brzy jsme přišli k prvním schodům a tím skončil pohodový výstup. Další naše kroky totiž vedly po hladké skále a abychom na ní neuklouzli, museli jsme se držet natažených řetězů. Trochu nám to připomínalo túry v Tatrách, ale okolní krajina vypadala úplně jinak. První desítky metrů nebyly moc těžké, ale pak přišly strmé úseky, na nichž obuv podklouzávala a museli jsme zabrat rukama, abychom se dostali výše. Poměrně často jsme se potkávali s turisty, vracející se zpět na Øygardstølen, takže jsme zastavovali a čekali, než projdou. I oni měli problémy s tím, aby se nesvezli dolů. Nedovedli jsme si představit, že bychom tudy šli za deště, kdy skála zcela jistě klouzala ještě více.

Během nucených přestávek jsme alespoň popadli dech a společně s dalšími turisty jsme pokračovali v náročném výstupu. Správný směr nám ukazovalo červené písmeno T, které bylo sem tam namalováno na skále či na kamenných mohylách. V jednom obzvláště prudkém místě jsme museli hledat nejsnadnější možnost jeho zdolání. Někde bylo totiž lepší jít kolem řetězů a držet se ho, jinde jsme zase popošli na okraj trasy a zvolili alternativní způsob. Když jsme se pak otočili a podívali dolů, scenérie s parkovištěm a fjordem v nulové nadmořské výšce nabyla ještě miniaturnějších rozměrů. Během výstupu po skále a dvou schodištích se čím dál více otevíral pohled na celý masiv šedých hor a když jsme konečně zdolali první část trasy, mohli jsme se za odměnu pokochat pohledy na tu přírodní krásu, nijak nerušenou lidským výtvory.

Pouze hory a oblaka, nic víc. Měli jsme za sebou nejnáročnější část naší trasy, výstup na Malý Stordalen. Chvíli jsme kráčeli po jeho vršku a pak jsme zahájili krátký, ovšem těžký sestup do rokle. V některých úsecích jsme se pevně drželi řetězů, jinak bychom sjeli dolů rychleji, než by bylo žádoucí. Moc jsme si tak neužili pohledů na krásnou rokli, zarostlou trávou a tekoucím potůčkem, které doplňovaly ostrůvky bílého sněhu. Pro nás Středoevropany byla zmrzlá voda v červenci vzácným úkazem. Sice jsme na sníh narazili o 14 dní dříve v Nízkých Tatrách, ale to jsme se pohybovali ve výšce okolo 1900 metrů nad mořem, kdežto teď jsme sestupovali do výšky asi 750 metrů. Během sestupu jsme si stačili všimnout turistů, kteří šplhali po stezce do strmého svahu, který nás o pár minut později také čekal. A pořád to ještě nebylo všechno !

Nejprve jsme ovšem museli projít roklí po vydlážděném chodníku z kamenů, přičemž jsme míjeli malé jezírko, podmáčené travnaté pásy a také jsme po malém mostku překonali divoký, již zmíněný potůček. Na směrových šipkách jsme zjistili, že máme za sebou pouhých 1,1 kilometru a že k zaseknutému kameni Kjeragbolten zbývá ještě 3,8 kilometru. Oč více to byl pro nás v rokli příjemný, lehce oddychový úsek, o to těžší výstup poté následoval. Kamenné a částečně dřevěné chodníky totiž vystřídalo schodiště a po něm přišel na řadu velmi strmý výškrab s více než metrovými stěnami. Bez řetězů bychom neměli šanci se dostat nahoru. Naštěstí jsme záhy mohli využít další schody. Pak stačilo vyjít po skalních blocích, zdolat krátký výstup kolem mohyl a byli jsme nahoře. Stále jsme však neměli vyhráno.

Následující úsek o délce asi 400 metrů by se dal zařadit mezi rovinaté, nicméně i tak jsme míjeli prohlubně s dešťovou vodu, která neměla kam odtéct nebo mírně trčící kameny. Skalnatá stezka se proměnila v písečnou až lehce bahnitou, takž jsme museli dávat pozor, abychom si nepromočili obuv. Sem tam se cestička rozdělila na více variant, ale protože jsme pečlivě sledovali červené písmeno T, nikam jsme nezabloudili. Zatím. Zanedlouho jsme přišli ke kamenné boudě, v níž se však neprodávalo žádné občerstvení ani suvenýry. Domeček totiž sloužil pouze jako nouzové útočiště pro turisty, které by v horách překvapila nebezpečná bouře či jiné přírodní živly, jež by je ohrožovaly na životě. Dveře do domku byly zavřené a visela na nich cedulka s upozorněním, že se mají otevřít jen v krajní nouzi.

U domečku jsme se posadili na kameny, někteří z nás převlékli propocený oděv a všichni jsme se lehce najedli. Pak jsme se vydali dál. Nejprve jsme sestoupili po značně vysokých schodech a strmým terénem do úžlabiny, kterou protékal potůček, napájený z horských jezírek. Právě kolem něj vedla alternativní, ovšem delší a náročnější cesta na Kjeragbolten, kterou jsme se původně chtěli vrátit, ale nakonec jsme tak neučinili. Ale k tomu se ještě dostaneme. Potůček, který o kus dál padal po skále dolů ke fjordu jsme snadno přeskákali po položených kamenech a pak jsme úbočím svahu dorazili na začátek závěrečného a zároveň nejdelšího stoupání. Šťastnější mravenečci, kteří předtím byli lidmi, měli už část výstupu za sebou a my jsme je záhy následovali. Na oddych však už nebyl čas, jelikož trasa ihned prudce stoupala vzhůru.

Opět jsme se přidržovali řetězů a obuví se snažili hledat zvrásnělé části skály, abychom neklouzali dolů. Občas jsme se řetězu pustili a využili travnatých ostrůvků, poskytujících alespoň nějakou pevnou oporu. Nechtěli jsme totiž riskovat pád z takřka kolmých stěn do Lysefjordu, protože okraj skály byl od nás vzdálen pouze pár metrů. Byli jsme rádi, že po prudkém začátku se sklon svahu zmírnil a dál jsme tak mohli kráčet bez držení. Část výstupu nám zkrátilo další schodiště, za nímž opět následoval krátký úsek s řetězy. To jsme však měli nejdelší výstup takřka za sebou. Konečně jsme zdolali poslední metry svahu Velkého Stordalenu a za jednou z desítek kamenných mohyl jsme stanuli na dlouhé plošině. Vydechli jsme si a s dobrým pocitem jsme se mohli poklidně rozhlédnout po okolí. Nádhera. Nekonečné hory. Šedivá a tajemná krása.

A tyto scenérie jsme si užívali i následujících dva a půl kilometru. Kráčeli jsme totiž po náhorní plošině, kde nečíhalo prakticky žádné nebezpečí. Jednalo se o nejpříjemnější část cesty k zaseknutému kameni, který si Bůh ví proč lidé tak oblíbili a dokonce pro něj byla vyrobena i turistická známka. Ačkoliv jsme sledovali červené písmeno T, nejstarší člen výpravy se tak mocně kochal výhledy, že ze značené trasy sešel. Mírným stoupáním kráčel pořád nahoru, až kolem něj nebyli žádní lidé. Jen on, hory a ticho. Nebylo to bolestivé ticho, kdy se lidské ucho snaží zachytit jakýkoliv zvuk, nýbrž příjemné, horské ticho bez šumu větru, křiku ptáků či cákání vody. A vůbec mu to nevadilo, protože o co byly ochuzeny uši, o to více podnětů získaly oči. Prostě nebylo slyšet nic, ani volání ostatních členů výpravy !

Po návratu do reality si však uvědomil, že poněkud zabloudil a tak očima přejel terén pod sebou a opatrně sestoupil na turistickou trasu. Společně jsme pak došli k celkem velkému zbytku sněhu, kolem něhož jsme museli projít tak, abychom se někde nepropadli. Sníh pro nás představoval malé zpestření a využili jsme ho k focení. Následoval mokrý úsek a pár zatáček, kde bylo obtížené najít správný směr, neboť se dalo jít prakticky kamkoliv. Pomohly nám vysoké mohyly a několik téček na skále. Pak jsme již došli na rozcestí Langavatn - Øygardstøl, kde jsme se rozdělili. Polovina výpravy zamířila na vrchol Kjerag, zatímco druhá se vydala k zaseknutému kameni. Ten byl od nás vzdálen pouhých 300 metrů, ovšem než jsme k němu došli, ještě chvíli to trvalo. Krátký úsek byl totiž určen spíše pro kamzíky.

Poslední stovky metrů totiž vedly úzkou roklinou, v níž leželo mnoho různě velkých kamenů, přes které jsme museli přelézat. A protože zde navíc tekl potůček, museli jsme využít okrajů úžlabiny a lézt po skále. Další překážku představoval na konci rokliny sníh, který částečně odtál a hrozil zhroucením. Raději jsme jej obešli a na zasněžený povrch vlezli až v závěru soutěsky. Celou dobu jsme již viděli náš cíl, legendární Kjeragbolten, bezpochyby nejslavnější a nejnavštěvovanější balvan v Norsku. Tento kámen se během doby ledové zasekl mezi dvě skály a na svém místě zůstal více něž 50000 let. Na tom by asi nebylo nic divného, ale protože pod ním zůstala téměř kilometrová propast, končící na hladině temného Lysefjordu, balvan o velikosti 5 metrů krychlových se díky tomu stal jednou z top turistických zajímavostí Norska.

S úžasem jsme tu přírodní anomálii pozorovali a když se občas na něm objevil člověk, obdivovali jsme jeho odvahu. Chvíli jsme se dohadovali, kdo z nás bude odvážlivce následovat a nakonec se svůj život rozhodla riskovat pouze jediná členka výpravy. Jelikož u kamene nepobývalo moc lidí, brzy se dostala na řadu a po zásluze byla na balvanu vyfotografována. Následně jsme se sešli na malé plošině vedle zaseknutého kamene, kde jsme ve společnosti ostatních turistů z celého světa posvačili. Přitom jsme pozorovali další odvážlivce, které možná stejně jako nás před skokem na balvan překvapila malá cedulka. Nebyl totiž na ní napsán zákaz vstupu ani vstup na vlastní nebezpečí, nýbrž to, že fronta začíná zde. Za dobrého počasí totiž bývá u kamene opravdu narváno a na fotku tak můžete čekat i více než hodinu.

Když jsme se najedli a dostatečně si odpočinuli, pokochali jsme se výhledem z plošiny na Lysefjord a okolní krajinu. Právě odtud občas skáčou příznivci BASE jumpingu do téměř tisícimetrové hlubiny.  Že ta nejkratší a nejrychlejší cesta do cíle nemusí být ta nejlepší, smutně potvrzovalo 11 relativně čerstvých křížků. Potom jsme se vrátili na rozcestí, kde jsme se setkali s druhou půlkou výpravy. Zatímco oni teprve zamířili ke kameni, my jsme se vydali na zpáteční cestu. Chvíli jsme váhali, jestli nezvolíme alternativní trasu údolím kolem vodopádu, ale nepodařilo se ním najít správnou cestu a navíc bylo jasné, že tyto úseky budou hodně podmáčené. Raději jsme tedy kráčeli po krásné horské plošině a pak jsme sestoupili po svahu Velkého Stordalenu k potůčku, kde se obě trasy od balvanu setkávaly.

Vystoupali jsme k chatě a za krátkou plošinou jsme velmi, velmi opatrně sešli dolů do travnaté rokle s jezírkem. Následoval technicky náročný výstup na Malý Stordalen, který dokázal sebrat poslední zbytky sil a to nás ještě čekal sestup dolů na parkoviště. Prudký sešup trval docela dlouho, takže jsme se na parkoviště vrátili opravdu až po šestihodinové túře. Unavení a zároveň šťastní, že jsme výstup na Kjerag ve zdraví zvládli jsme hodili věci do auta a zamířili k prodejně suvenýrů. Bohužel už bylo zavřeno, takže jsme si tričko nekoupili. Sedli jsme tedy do auta a najedli se. Potom jsme brouzdali po parkovišti a s obavami pozorovali zatažené nebe, neboť se přiblížil čas slibované přeháňky. Čekání jsme si zkrátili studování informačních tabulí a také jsme se vyfotili u jakéhosi pomníku s visícím kamenem.

Zmenšený balvan byl zaseknutý mezi dva sloupy, na nichž se nacházely tabule se jmény vítězů netradičního sportovního závodu, kterého se už několik desítek let účastní nejlepší světoví běžci na lyžích, biatlonisté a dálkaři. Ti musí zdolat stoupání z vesničky na břehu Lysefordu sem na Øygardstølen, přičemž na 7,5 kilometrech projedou 27 serpentinovými zatáčkami s průměrným sklonem 10 %, během nichž se z nuly dostanou do nadmořské výšky 600 metrů. Při pohledu na jména a časy vítězných mužů a žen jsme jen nechápavě kroutili hlavou. Po několika minutách se konečně vrátil i zbytek výpravy a protože pršet nezačalo, vše proběhlo v pořádku. Také oni si odpočinuli, najedli se a po zaplacení parkovného jsme mohli společně odjet do 138 kilometrů vzdáleného Stavangeru.

Po dvou hodinách jízdy jsme se hlásili v hotelu Clarion, který představoval naše nejluxusnější ubytování, tak rozdílné od předešlé noci. Téměř opuštěné údolí s ovcemi vystřídal ruch velkoměsta, křik racků a čerstvý vítr od moře. Po večeři jsme rychle ulehli do postelí, neboť jsme druhý den chtěli vyrazit na další, velmi navštěvované místo v Norsku. Bohužel opět zaúřadovalo norské počasí. Původně jsme totiž chtěli navštívit obrovský skalní blok, vysunutý ze svislé kamenné stěny s názvem Preikestolen, tyčící se 604 metrů nad modrou hladinou Lysefjordu, ovšem předpověď meteorologů slibovala hojné přeháňky, takže jsme museli zvolit náhradní řešení, ale o tom již vypráví jiný můj článek. Pokud chcete vědět, jak to celé dál probíhalo, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme čtvrtý den v Norsku podnikli výstup na legendární kámen Kjeragbolten.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/kjeragbolten-legendarni-kamen-nad-lysefjordem​

Historie :

Kjeragbolten se stal bezpochyby nejslavnějším a nejnavštěvovanějším balvanem v Norsku. Velký kámen se během doby ledové zasekl mezi dvě skály a na svém místě zůstal více něž 50000 let. Pod ním zůstala téměř 1000 metrová propast, končící na hladině temného Lysefjordu a právě díky tomu se balvan o velikosti 5 metrů krychlových stal jednou z top turistických zajímavostí Norska. Z boční strany je totiž možné na něj skočit a nechat se na něm vyfotografovat. Nejdříve ovšem musíte zdolat pětikilometrovou trasu, patřící sice mezi náročné, ale nikoli horolezecké. Trasa začíná u restaurace Øygardsstøl, zhruba 650 m nad hladinou fjordu. Jak už to tak bývá, zdejší parkoviště je placené a stání vyjde na 200 NOK. Paradoxně hned na začátku vás čeká jeden z nejnáročnějších úseků trasy. Na první kopec je totiž třeba vystoupat po skalních plotnách, které hlavně za deště bývají kluzké. Není ale třeba se obávat, na pomoc zde byl natažen ocelový řetěz. Následuje krátký sestup do údolí s jezírkem, kde je jasně zřetelný kamenný chodník, který vás dovede k druhému stoupání. Ten je o něco prudší než předchozí a obsahuje nejméně dva prudké úseky. Opět je zde natažen řetěz, takže to hravě zvládnou i děti, a zároveň je to příjemné zpestření turistiky. Po druhém stoupání přichází opět krátký sestup. Tentokrát k rozcestí, kde máte na výběr dvě trasy. Kratší a jednodušší je ta pravá, tou levou se pak můžete vrátit, pokud si budete chtít udělat okruh. Zároveň je možné si udělat krátkou odbočku na vyhlídku na fjord a navnadit se tak na to, co vás čeká nahoře. Poslední stoupání je nejdelší, ale technicky nejjednodušší. Po absolvování se dostanete na náhorní plošinu, ze které se vám při pěkném počasí otevřou super výhledy do okolní krajiny. Teď už máte v podstatě vyhráno. Velké rovné kusy skály vypadají jako z jiného světa a příjemnou procházkou vás dovedou až ke Kjeragboltenu. Dodáte si odvahy a vstoupíte na zaseklý balvan s 1000 metrů hlubokou propastí pod vámi? Odpověď je docela jednoduchá. Na balvan totiž není nutné nějak složitě skákat nebo slézat, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zezadu sem vede docela snadný přístup, takže kdo nemá závratě, může si sem relativně bezpečně zajít a udělat si legendární fotku. Pokud se sem vydáte v létě při pěkném počasí, pak vám jistě budou dělat společnost davy turistů a na vysněné foto si budete muset chvíli počkat. Docela snadno se jim dá uniknout na okolní skalní bloky, ze kterých budete moct nerušeně shlížet na Lysefjord pod vámi. Pak se musíte vydat zpátky a na výběr máte dvě trasy. Doporučuji se vrátit stejnou cestou, alternativní je delší, náročnější a bývá často podmáčená. Šťastnou cestu !

Historie čerpána z webu

https://www.svetoutdooru.cz

Kámen Kjeragbolten je držitelem norské turistické známky č.2.

https://www.turisticke-znamky.cz/norsko.html