Zelená brána v centru města Pardubice byla naším cílem v rámci třídenního pobytu, během něhož jsme byli ubytováni v nedalekých Dašicích v krásné roubence. Po příjezdu do města perníku jsme naše auto nechali na velkém parkovišti naproti vlakového nádraží a pěšky jsme zamířili do středu Pardubic. Pohodovou chůzí jsme kráčeli po rušné Palackého třídě a po pár desítkách metrů jsme minuli pivovar Pernštejn, v němž jsme měli o dvě hodiny později domluvenou exkurzi. Na ochutnávku piva jsme však měli ještě čas, takže jsme šli pořád rovně, až jsme dorazili k velké světelné křižovatce, kde jsme se napojili na třídu Míru. Vzápětí jsme přišli ke kostelu sv. Jana Křtitele, který jsme si pochopitelně prohlédli a následně jsme se lehce občerstvili v protějším McDonaldu. Poté jsme pokračovali pěší zónou po trolejbusových kolejích, přičemž jsme měli Zelenou bránu neustále na očích. Měli jsme větší štěstí než princ Velen v pohádce Princ a Večernice, kterému se jeho cíl v podobě hradu pořád vzdaloval, protože krásná věž k nám byla blíž a blíž.

Konečně jsme došli až na konec třídy Míru a ocitli se tak na náměstí Republiky, kde se druhé straně silnice tyčila 59 metrů vysoká věž s bránou, kterou se od roku 1507 vyjíždělo z města směrem na Prahu. Ihned jsme za kamennou kráskou zamířili a po cestě jsme minuli podchod, uzavřený mříží. Nápis KRA KRA v podchodu nám připomněl, jak jsme do této několik let zavřené restaurace chodili při naší první návštěvě Pardubic léta páně 1995. S nostalgií v srdci jsme došli k přechodu přes silnici, kde nás zastavila červená barva na semaforu. Sledovali jsme projíždějící auta před námi, která se pohybovala v místech bývalého hradního příkopu, jenž byl roku 1776 zasypán. Konečně se rozsvítila zelená barva a tak jsme se spolu s dalšími chodci vydali na druhou stranu silnice k jediné dochované bráně z původního městské opevnění. Před 300 lety bychom kráčeli po jednom ze dvou padacích mostů pro pěší a povozy, překlenující příkop, v němž tekla městská řeka. Za příkopem se tenkrát nacházel půlkruhový barbakán, jenž býval stavěn nad branami hradů, tvrzí, pevností a umožňoval ochranu brány před dělostřelbou a zároveň dovoloval obráncům brány chráněný přístup nad její prostory.

Nás však žádní obránci naštěstí neostřelovali, takže jsme si v klidu mohli prohlédnout vnější výzdobu Zelené brány. Nad gotickým průjezdem jsme našli kamenný reliéf, který nechali v roce 1903 na věž umístit pardubičtí radní dle návrhu Mikoláše Alše. Spatřili jsme na něm erbovní pověst pánů z Pardubic, jehož podobu město pojalo do vlastního znaku. Nad reliéfem se v prvním patře nacházel pár okének, pouštějící světlo do dvou světniček, ve kterých okolo roku 1542 bydlel jistou dobu mistr Jiřík Olomoucký, kterého po požáru města v roce 1538 pověřil rozsáhlou renesanční přestavbou Jan z Pernštejna. Stavitel tehdy upravil výšku věže do současné podoby a změnil i předbraní, které zvýšil je o jedno poschodí a ozdobil renesančním štítem s vysokou atikou s lisénami s obloučky navrchu. Tyto ozdobné prvky se nám velmi líbily, stejně jako zlatá makovice a deseticípá hvězda na vrcholu věže ve výšce 59 metrů či zejména mimořádně krásná pozdně gotická střecha tvořená třemi patry stříšek, hranoly s osmi jehlovými věžičkami a vysoko protažená střední špice.

Když jsme se pokochali krásami věže na této straně, nastal čas podívat se také dovnitř Zelené brány, jenž své jméno získala v roce 1547. Minuli jsme hlouček maminek s kočárky, postávající na městském znaku, který byl umístěn do kostkové dlažby chodníku a vešli jsme do průjezdu, v němž jsme zjistili, že Zelenou bránu ve skutečnosti tvoří dvě stavby za sebou a to bílé renesanční předbraní a vlastní brána s věží. Po kostkové dlažbě jsme prošli první částí průjezdu, v jehož polovině býval dřevěný kolový most přes druhý hradební příkop. Zde jsme se na chvíli zastavili a rozhlédli se kolem sebe. Na pravé straně jsme měli gotickou branku, která zde byla zřízena v roce 1925 při stavbě Angločeskoslovenské banky a jenž byla na straně k Pernštýnskému náměstí zaslepena. Nad námi se tyčila skoro šedesát metrů vysoká věž s hodinami, kterými byla osazena v roce 1886, přičemž roku 1912 získala světelné ciferníky. Zaujalo nás, že ve stejném roce byla z věže odstraněna omítka z roku 1843 a my jsme díky tomu viděli plnoštíhlou krásku v její kamenné nahotě.

Nalevo od nás jsme pak našli průchod do útrob věže a tuto nabídku jsme prostě nemohli odmítnout. Po točitém a značně úzkém schodišti jsme vydali do prvního patra, kde jsme narazili na pokladnu, do které jsme ihned zamířili. Minuli jsme figurínu panoše, lákajícího na výstavu a vzápětí jsme stanuli u kasy. U velmi příjemné paní jsme si koupili vstupenky, dřevěnou turistickou známku a také jsme zde získali razítko do našeho památníku. Následně jsme ve dvou místnostech, kde okolo roku 1542 bydlel zmíněný mistr Jiřík Olomoucký, shlédli výstavu Latinsko-americká unie ve stylu mezinárodních přehlídek. Viděli jsme díla tří umělkyň z Chile a Mexika a jednoho mexicko-slovenského páru, ale dlouho jsme se zde nezdrželi a vrátili se zpět ke schodišti, po němž jsme do prvního patra přišli. Nedali jsme se však na sestup dolů, nýbrž jsme opustili předbraní a přes starobylé dveře jsme vstoupili do samotné věže. Rázem jsme se ocitli v jiném světě a také u první expozice, kterých jsme postupně poznali celkem pět.

V prvním patře věže jsme za dřevěným zábradlím spatřili několik figurín lidí a jednoho zubra, představující pověst o vzniku znaku rodu Pernštejnů, který vnímavý člověk v Pardubicích najde na mnoha historických památkách. Před námi se nacházel statečný uhlíř Vaněk, který pocházel z uhlířské osady Ujčov, jenž ležela nedaleko dnešního jihomoravského hradu Pernštejn. Podle pověsti se v roce 564 v lesích kolem hradu Zubštejn potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich i zabil. Na Zubštejně právě pobýval moravský markrabě Jošt Vilibald Brandenburg a ten vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví. Uhlíř Vaněk také v lese zubra několikrát potkal, ale pokaždé se mu podařilo utéct. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem utíkal, ukryl se do své boudy, ale zubr na něj stále dorážel. Vaněk nevěděl, co má dělat, tak začal zubra krmit chlebem, který měl u sebe. Zubr se po chvíli uklidnil. Potom mu pokaždé, když na sebe v lese narazili, Vaněk nějaký chleba dal, až si na něj zvíře natolik zvyklo, že si nechalo všechno líbit. Ochočenému zubrovi Vaněk provlékl nozdrami houžev upletenou z proutí a zubra přivedl markraběti na Zubštejn. Vládce Vaňka bohatě odměnil, přenechal mu celé území, které dokázal obejít za jeden den od slunce východu do slunce západu. Na paměť statečného uhlíře Vaňka měli jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Houžev symbolizovala chytrost a odvahu, která přemáhá hrubou sílu.

Když jsme tedy zjistili jak Pernštejnové ke zvířeti v erbu přišli, začali jsme stoupat po dřevěném schodišti do druhého patra, kde jsme si vyslechli pověst o jiném savci ve znaku. I zde bylo pár lidských postav, ale jen polovina koně, takže nám ihned došlo, že se bude jednat o pověst o vzniku znaku města Pardubic. Zpoza gotické brány se ozývaly zvuky bitvy, která se kdysi odehrála u Milána, které dobývali odvážní čeští bojovníci. Tehdy tábořilo pomocné vojsko české krále Vladislava II. před italským městem Milánem, do něhož se vloudilo několik odvážných bojovníků z českého ležení. Sebrali tam mnoho kořisti a pak pospíchali na koních, které ukradli v městských konírnách pryč, aby je spící milánští nezpozorovali, nezajali a neztrestali. Avšak právě když se blížili k otevřené bráně, obyvatelé města je zpozorovali a křičeli na věžní stráž, aby spustila těžkou mříž. Strážný přeťal provaz na němž mříž visela, a ta padla na koně, s nímž se jeden ze smělých bojovníků jménem Ješek opozdil. Mříž přeťala koně v půli, ale Ješek prý vzal přední půlku koně i se sebranou kořistí na svá bedra a takto obtížen doběhl českého ležení. Tam se ukázal králi Vladislavovi II., jenž stejně jako všichni kolem něho užasl. Odměnil pak Ješka za ten odvážný čin znakem, jenž měl v červeném poli přední polovinu bílého jízdního koně se zlatou uzdou a s levou nohou zdviženou. Když se Čechové s velikou slávou vrátili od pokořeného Milána do vlasti, obdržel statečný Ješek od krále část země v kraji prácheňském. 

A tak jsme se milým způsobem dozvěděli, jak se znak bílého půlkoně v červeném poli až do Pardubic dostal. Poté jsme pokračovali ve výstupu po dřevěných schodech a za pár desítek vteřin jsme stanuli ve třetím patře věže, kde jsme narazili další expozici. Tentokrát se jednalo o pracovnu městského kronikáře, bělovlasého muže ve středověkém rouchu a jeho ženu v selském oblečení, nabízející koláče na podnose. Rádi bychom se nechali pohostit či se zapsat do kroniky, bohužel mezi námi byla skleněná výplň, připomínající výlohu obchodu. Za panímámou se nacházel věžní hodinový stroj, který jsme si krátce prohlédli a s nepořízenou jsme odtáhli do čtvrtého patra, kde na nás čekal hodinář v renesančním hávu. Na pracovním stole měl položeny různé nástroje, které potřeboval ke svému řemeslu či údržbě a několik náhradních dílů. Blíže jsme se k němu přes dřevěnou přepážku ale nedostali a tak jsme se nemohli zeptat, jestli k opravám hodinového stroje musí chodit o patro níž za městským kronikářem.

Následně jsme vykročili do posledního pátého patra a takřka jsme na schodišti přehlédli městského trubače. Muž v zeleném oděvu s trubkou zavěšenou na ruce stál tak trochu stranou schodiště, nicméně v období starých Pardubic byl pro všechny velmi důležitou osobou, neboť právě trubač alias ponocný hlásil obyvatelům města kolik je hodin. My jsme si vystačili s moderními přístroji a navíc jsme měli dobře spočítáno, že nám na ochoz chybí jen pár schodů, takže jsme trubači ukázali záda a rychle zdolali zbytek schodiště. Ocitli jsme se na poměrné úzkém ochozu, z něhož se nám naskytl krásný pohled nejen na staré i nové Pardubice, ale i na vzdálené okolí. Z nejbližších cílů jsme jako na dlani měli kostel sv. Bartoloměje či areál zámku, kde kdysi končilo město, dále dlouhou třídu Míru, kterou jsme sem došli a náměstí Republiky, kde byly v 18. století stáje pro koně, zaniklé v 19. století. Přímo pod námi se nacházelo Pernštýnské náměstí s radnicí a krásnými historickými domy, za nimiž vykukovala špička kostela Zvěstování Panny Marie.

Čím více se městská zástavba vzdalovala od Zelené brány, tím modernější podobu domy měly. Dále nás zaujaly automatické mlýny od architekta Gočára na břehu řeky Chrudimky, za nimiž se tyčil hrad na Kunětické hoře. Za městem se pak rozléhala typická polabská rovina a na obzoru byly trochu vidět vrcholky Orlických hor. Několik minut jsme se kochali pohledem na Pardubice a okolí a poté jsme vydali dolů. Minuli jsme všechny expozice a místo, kde byly zavěšeny zvony, když v roce 1653 vyhořela zvonice kostela sv. Bartoloměje. Tehdy byly zbylé zvony přeneseny na Zelenou bránu, ale když v roce 1661 do věže uhodilo, bylo to považováno za zlé znamení a do rychle opravené zvonice byly zvony vráceny. Když jsme vyšli ven z věže, dali jsme se doleva na nádherné Pernštýnské náměstí, které jsme si celé prošli a pak jsme se vrátili opět k Zelené bráně. Nezamířili jsme však do známého severního průjezdu, nýbrž jsme vkročili do toho na jižní straně věže, který vznikl při stavbě Městské spořitelny v letech 1914 - 1917. Další naše kroky vedly k další perle univerzitního města Pardubice a to ke kostelu svatého Bartoloměje, o němž pojednává již jiný můj článek, tak si jej určitě také nezapomeňte přečíst.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Pardubice_-_vyhlidkova_vez_Zelena_brana/

Historie :

Významná dominanta města Pardubic s názvem Zelená brána se skládá z renesančního předbraní a vlastní brány s 59 metrů vysokou věží a stala se cenným zbytkem městského opevnění z počátku 16. století. Původní brána v tomto místě vznikla zřejmě v letech 1330-1340, kdy Arnošt ze Staré a jeho syn Arnošt z Pardubic založili a nechali opevnit nové město.

V roce 1507 Vilém z Pernštejna zpevnil opevnění, dal město obehnat hradbami s příkopem. Stavbu prováděl mistr Paul, který na západní straně vybudoval nové přízemní předbraní zdobené gotickým štukem. Před ním byl hradební příkop se dvěma padacími mosty a lávkou pro pěší a ještě před nimi byl přes Městskou řeku dřevěný kolový most s předmostím. Šikmo k předbraní byl zřízen mohutný barbakán, umožňující boční ostřelování případného útočníka. Do prostoru mezi věží a předbraním bylo možné spustit ochranný hřeben z fošen opatřených kovovými hřeby. V tomto místě jsou na jižní stranu malá vrátka, kterými jedině se nechalo projít k hradbám na jižní straně města.

Po požáru roku 1538 provedl Jan z Pernštejna rozsáhlou renesanční přestavbu celého města. Jeho stavitel Jiřík Olomoucký mimoto zvýšil předbraní o jedno poschodí a ozdobil jej renesančním štítem s vysokou atikou s lisénami a s obloučky navrchu. V prvním patře byly zřízeny dvě malé světničky, kde bydlel jistou dobu i sám mistr Jiřík. Současně byla do dnešní výšky a hrubé podoby vystavěna také věž. Při pohledu ze Zelenobranské ulice je patrné kde začíná nástavba z této doby. Věž se zlatou makovicí a deseticípou hvězdou na vrcholu byla vyzdvižena do výšky 59 m. Zdobí ji zejména mimořádně krásná pozdně gotická střecha tvořená třemi patry stříšek, hranoly s osmi jehlovými věžičkami a vysoko protažená střední špice. Zelenou branou je nazývána od roku 1547.

Od své výstavby musela být brána často opravována a podle potřeb doby byla také upravována. Když v roce 1653 vyhořela zvonice kostela sv. Bartoloměje, byly zbylé zvony přeneseny na Zelenou bránu. Když ale v roce 1661 do věže uhodilo, bylo to považováno za zlé znamení a do rychle opravené zvonice byly zvony vráceny.

Za okupace roku 1741 a 1744 snesli Prusové měděnou střechu a poškodili trámoví. Měděný kryt byl opravován také v roce 1801 a zcela vyměněn v roce 1980. Roku 1760 byly na věž instalovány hodiny z radnice II, která stála na rohu náměstí a Pernštýnské ulice, nové hodiny pak byly osazeny v roce 1886 a světelnými ciferníky opatřeny v roce 1912.

Hodinový stroj byl znovu vyměněn v roce 1939. V roce 1776, kdy byly mezi Městskou řekou a městem postaveny jezdecké kasárny, byly odstraněny padací mosty a prostor k dřevěnému mostu zasypán. Roku 1886 byl dřevěný most přes řeku nahrazen železným.

Vzhled věže doznal závažných změn v roce 1843, když byla snesena dřevěná pavlač pod střechou a hlavní zdivo až po střechu bylo omítnuto. K restauraci došlo až v roce 1912, kdy pod střechou byl obnoven dřevěný ochoz a zdivo trupu věže bylo obnaženo. Na průčelí předbraní dali pardubičtí radní v roce 1903 umístit reliéf dle návrhu Mikoláše Alše. Zpodobňuje erbovní pověst pánů z Pardubic, jejichž erb užívají Pardubice jako městský znak. Na jižní straně věže a předbraní byl při stavbě Městské spořitelny v letech 1914-1917 zřízen průchod. Obdobně na severní straně byl v roce 1925 při stavbě Angločeskoslovenské banky zřízen průchod, který však je na straně k Pernštýnskému náměstí zaslepen. Největší nebezpečí Zelené bráně hrozilo v roce 1875, kdy se velmi vážně uvažovalo ji včetně předbraní z komunikačních důvodů zbořit. Zásahem vídeňské Ústřední památkové komise bylo toto nebezpečí zažehnáno, takže se z krásné památky můžeme těšit dosud.

Zelená brána je přístupná veřejnosti a je z ní krásný výhled na Pardubice a okolí. V prostorách předbraní je instalována výstavka připomínající historii Zelené brány a některých dalších objektů Městské památkové rezervace. Kromě archiválií včetně map, plánů města a historických fotografií si zde lze prohlédnout i sádrové modely Zelené brány a kostela sv. Bartoloměje.

Historie čerpána z těchto webů

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zelen%C3%A1_br%C3%A1na

http://www.zelenabrana.eu

Zelená brána Pardubice je držitelem turistické známky č.1060.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/zelena-brana-pardubice-c1060