Město Holešov, rozkládající se východně od Kroměříže pod masivem kouzelných Hostýnských vrchů, jsme poprvé navštívili v rámci jednoho červnového výletu a poznali jsme zde dvě památky. První z nich byl holešovský zámek, nedaleko něhož jsme na malém parkovišti nechali naše černé SUV a vyrazili na obhlídku šlechtického sídla. Na zámku a v přilehlém parku jsme strávili téměř dvě hodiny a následně jsme začali hledat restauraci, neboť nejen památkami jest turista živ. Naštěstí jsme nebloudili dlouho, protože takřka ihned jsme narazili na hospůdku V podzámčí, kde jsme se usadili a za rozumné peníze jsme skvěle poobědvali. Po jídle jsme ještě chvíli seděli, poručili si klasický i nealkoholický pěnivý mok na osvěžení a teprve po hodince odpočinku jsme vyrazili na cestu za dalším cílem.

Zámeckou ulicí jsme se vydali k Zemanově kovárně, přičemž jsme po pravé straně měli zámeckou budovu a nalevo jsme míjeli komplex budov kláštera trinitářů s kostelem sv. Anny. Ve výklenku v ohradní zdi kláštera jsme spatřili sochu sv. Jana Nepomuckého, pod jehož dohledem jsme o 50 metrů dál zabočili doleva a pak jsme již konečně dorazili ke zmíněné kovárně. Nízký domeček s bílou fasádou a červenou střechou v nás okamžitě vyvolal sympatie a líbily se nám i okrasné květiny pod okny. Potom jsme prošli kolem hlavního vchodu a zdi, která od dveří vybíhala směrem do ulice a vzápětí jsme spatřili tři kroužky asi deseticentimetrového průměru. Kruhy visely na zdi ve stejné vzdálenosti od sebe a pro nás nebylo problém určit, že sloužily k uvazování koní, na nichž přicválali kovářovi zákazníci nebo jeho známí.

Pro snadnější přístup z domku ke koním byl ve zdi otvor, vysoký tak akorát pro tehdejšího člověka, který býval menšího vzrůstu, než lidé ve 21. století. Na fasádě domu jsme našli nápis Malé muzeum kovářství, který nás utvrdil v tom, že jsme byli na správném místě a pod ním jsme uviděli druhý vchod. Nicméně jsme se odebrali k tomu hlavnímu, z něhož zrovna vyšla průvodkyně se dvěma dámami a zeptala se nás, jestli máme zájem o prohlídku. Kývli jsme na souhlas a přidali se k malé výpravě. Vzápětí jsme si vyzkoušeli výšku zmíněného portálu ve zdi a dveřmi pod nápisem Malé muzeum kovářství jsme vstoupili přímo do kovárny. Ocitli jsme se tak v centru starého řemesla, jenž lidé provozovali už od 3. tisíciletí př.n.l. a které zažilo skutečně velký rozmach ve 12. století př.n.l. v Asii a jižní Evropě.

V našich představách se v souvislosti s kovářstvím nejvíce objevovaly koně a podkovy, kterých v Zemanově kovárně viselo poměrně dost, ale kromě nich kováři vyráběli nástroje pro zemědělce. Několik různých druhů zemědělských potřeb jsme měli možnost v Holešově také vidět, například kovové obruče na kola, různá očka, závěsy, postroje a věci k práci na polích. Docela nás překvapilo, že v moderních kovárnách řemeslníci používali stojanové vrtačky, svěráky, stroje na ohýbání železné pásoviny či nůžky na stříhání plechu. Trochu tak vzala za své naše romantická představa o práci kováře, kterou jsme získali v českých pohádkách, ale nikdy jsme nepochybovali o tom, že se jednalo o velmi těžké a namáhavé řemeslo. Když jsme se tedy v rychlosti rozhlédli kolem sebe a nasáli černou atmosféru, průvodkyně nás začala seznamovat  s tím, jak to v kovárně chodilo.

Dozvěděli jsme se, že hlavní náplní práce kováře bylo opravdu okovávání koní, kteří potřebovali každé dva měsíce nové podkovy. Vzhledem k tomu, že na nedalekém zámku panstvo chovalo velký počet ořů, v Zemanově kovárně měli vždycky dost práce. Podrobně jsme se seznámili s problematikou nasazování kopyt na koně, ovce nebo kozy, které také kováři museli okout, aby bylo toto zvířectvo zdravé. Zaujala nás informace, že pokud někdo našel ztracenou podkovu, zanesl ji kováři a dostal za ni zaplaceno, čímž patrně vzniklo rčení, že podkova přináší štěstí. Následně jsme získali přehled o dalších činnostech kováře, který vyráběl řetězy, pily a jiné nářadí. Pak nám průvodkyně začala představovat jednotlivé nástroje, které řemeslník používal, přičemž jedním z nejdůležitějších byla kovadlina, vážící i 200 kilogramů.

V českých zemích se prý používala německá varianta bez rohů s řadou čtvercových otvorů, sloužících pro vkládání utínek či zápustek. Kovadlina prý byla zapuštěná do země a její dřevo časem zkamenělo, čímž vznikl pevný blok, sloužící k vykování těžkých kusů železa. Nepřekvapilo nás, že srdcem každé kovárny byla výheň neboli obezděné ohniště, určené pro rozžhavení kovu. Naším očím neunikl ani komín, jímž odcházely spaliny a kouř, nicméně nám vyrazila dech informace, že se přímo pod ohništěm Zemanovy kovárny nacházel vstup do tajné chodby. Pomocí šikovně umístěného zrcadla se nám podařilo nahlédnout na začátek chodby, které údajně vedla několika směry. Jedna větev měla vést do kostela sv. Anny a zámku, druhá zase k protějšímu hostinci, z něhož se ozývaly hlasy návštěvníků na zahrádce.

Průvodkyně nám prozradila, že chodba byla průchozí přibližně do roku 1934, kdy byla při budování městské kanalizace zasypána a v době naší návštěvy bychom v ní ušli sotva pár metrů. Jaká škoda ! Byl by to pro všechny turisty jistě velký zážitek na závěr exkurze v kovárně do chodby sestoupit a projít třeba do zmíněného hostince ! Další fakta se týkaly měchu, bez něhož by ve výhni nehořel dostatečně silný oheň. Zjistili jsme, že kovář měchy nejprve poháněl ručně nebo šlapáním a teprve později k tomu sloužil elektromotor s ventilátorem. V Zemanově kovárně byl měch umístěn na půdě ve speciální dřevěné konstrukci, odkud byl potrubím spojen s výhní. Kovář měch ovládal pákou s řemenem, který procházel malým otvorem ve stropě vpravo od výhně. Jelikož byl měch z půdy sejmut, mohli jsme si jej pohodlně prohlédnout a zemi u výhně.

Na závěr pobytu v kovárně jsme se dozvěděli, že na náměstíčku se zmíněným hostincem U Cabiša probíhaly kdysi dobytčí trhy a že holešovští bývali vyhlášenými chovateli skotu. Následně jsme úzkými dveřmi vstoupili do bývalého kovářského skladu, kde se nacházelo malé muzeum. Nejprve jsme si prohlédli kovářské nářadí v čele s několika druhy kladiv, které řemeslník používal asi nejvíce. Dále jsme zde viděli různé kleště, jež kovář potřeboval pro držení dlouhých tyčí při nahřívání železa, ale také na trhání zubů či na vytahování hřebíků z kopyt. Nechyběly zde utínky, což byl speciální sekáč nebo rýhováky pro určení hloubky rýhy, průbojníky pro vyrážení děr, pilníky na úpravu kopyt a opracování železa či hřebenovky, což byla speciální deska s otvory, kterými se pěchovaly hlavy hřebíků nebo nýtů.

V místnosti jsme shlédli několik druhů podkov a seznámili se s jejich výrobou. Prostřední částí malé expozice dominoval věžní hodiny ze zámku v Holešově, jenž tvořily dva bicí stroje, rozdělené na čtvrťový a hodinový. První z nich se ze zámecké věže ozýval každou čtvrthodinu, druhý pouze v celou hodinu tolikrát, kolik bylo zrovna hodin. Dozvěděli jsme se, že stroj ze 137 dílů byl starý asi 200 let a že jej z bronzu a železa vyrobila neznámá firma. Dále jsme se dozvěděli něco z historie kovářství v Holešově, jejichž cech byl ve městě založen již roku 1551. Na staré fotografii jsme viděli podobu kovárny v roce 1962 a také jejího posledního majitele. Každopádně nás překvapilo, že Zemanova kovárna byla i v době naší návštěvy plně funkční a občas v ní nějaký kovář staré řemeslo dokonce předváděl.

Následně jsme malou místnost opustili, vyšli z kovárny ven a rozloučili se s dvěma dámami, které již měli celou exkurzi za sebou, zatímco nás čekaly ještě dva další pokoje. Ve vstupní místnosti jsme obdivovali pec s kotlem, v němž se ohřívala teplá voda, aby se kovář mohl večer umýt a jít čistý do postele. Nad pecí visela dřevěná tyč s bylinkami, které jsme většinou bez problémů poznali, neboť jsme část z nich používali při výrobě přírodních mýdel. Potom nás průvodkyně začala seznamovat s historií Zemanovy kovárny, která v Holešova stála již od roku 1550, kdy sloužila vrchnosti. Do soukromých rukou se dostala 31. března 1776, kdy tehdejší majitel zámku Ludvík Rudolf Erdödy prodal kovárnu poddanému kováři Václavu Gargulákovi za 2000 rýnských zlatých, což bylo v té doby hodně peněz.

Roku 1809 zdědil kovárnu po matce vdově Kateřině její syn Karel Gargulák a o 38 let později ji v dražbě získala rodina Zemanů, podle nichž byla kovárna nazývána. Průvodkyně nám dále sdělila, že velkého rozkvětu se kovárna dočkala za posledních držitelů Holešova z rodu Wrbnů, kteří ve velkém chovali koně a kováře nutně potřebovali. Posledním kovářem z tohoto rodu byl Emil Zeman, který docházel do kovárny až do roku 1953. Poté kovárna pustla a dokonce se uvažovalo o její demolici, ale díky zdejším turistům byla zachráněna a roku 1958 se stala kulturní památkou. Dále jsme se dozvěděli, že o 10 let později byla kovárna opravena a opět sloužila svému účelu. Posledním kovářem, který v kovárně vykonával kovářské řemeslo, byl místní rodák Pavel Ševeček, který získal mnoho ocenění za své luxusní nože vyráběné z damaškové oceli.

Pak jsme se přesunuli do vedlejší místnosti, kde rodina bydlela a z níž jsme nahlédli do vedlejší jizby, kde lidé spali. Viděli jsme zde lidový selský nábytek, například malovanou truhlu, dřevěnou postel a vedle ní dětskou postýlku. Jelikož lidé byli tehdy věřící, nemohl chybět svatý obraz, visící nad postelí. Dále jsme tu našli židle, lavici, malou truhličku, na zdi visela polička s lucernou, kterou si tehdy běžně svítili na cestu. My jsme stáli ve větší místnosti, kde jsme viděli formičky na máslo, které ale většinou chudí lidé ani nejedli a prodávali ho, aby měli peníze na jiné věci či potraviny, jako byl třeba cukr nebo mouka. Z dalších exponátů nás průvodkyně upozornila na mírku, měřící obsah a vochle, sloužící k pročesávání lnu. Pak přišla na řadu truhla. Nebyla to však obyčejná truhla, neboť se do ní ještě nikdo nepodíval.

Klíč totiž chyběl a obsah truhly tak do dnešních dnů zůstal návštěvníkům ukryt. Během prohlídky jsme s původkyní nakousli spoustu dalších témat, jako například postavu obra Drásala, působení švédských vojsk na území Moravy či selské povstání v okolí Vsetína. Starší paní nicméně hodně věcí zapomínala, ale to nám nijak nevadilo, protože působila velmi mile a spíše nevěděla, o čem mluvit dříve. Znala toho opravdu hodně, fakta nám vyprávěla klidným hlasem a text neměla rozhodně nijak uměle naučený. Společně jsme si povídali o životě našich předků, který nebyl nijak lehký a i díky tomu jsme namísto obligátní půlhodiny v kovárně strávili 75 minut. Na závěr jsme zaplatili vstupné a srdečně s naší průvodkyní rozloučili.

Ačkoliv jsme měli pocit, že bychom s milou paní strávili klidně několik hodin, tak jsme Zemanovu kovárnu, naplněnou atmosférou starých časů, opustili a vydali se na zpáteční cestu k autu. Když jsme se po 100 metrech opět ocitli u zámku, ještě jednou jsme proklouzli bránou do parku a strávili zde dalších pár minut. Tak moc se nám zde líbilo… Chcete-li vědět, co všechno jsme v Holešově viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme navštívili města Hulín a Holešov a dozvíte se víc. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě Holešova či jeho okolí, které turistům nabízí poměrně velký počet zajímavých cílů, od přírodních krás až po architektonické skvosty ve městech. Kroměřížsko s Hostýnskými vrchy, zámky na rovinaté Hané a lidovými stavbami ve vesnicích si rozhodně vaši pozornost zaslouží…

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Holesov_-_male_muzeum_kovarstvi_Zemanova_kovarna/

Historie :

Stará panská kovárna na Holajce stávala nedaleko vedle zámku již od roku 1550 a sloužila vrchnosti, včetně období za vlády zdejších pánů z rodu Rottalů, kteří drželi holešovské panství v letech 1650 až 1762. Do soukromých rukou se dostala 31. března 1776, kdy tehdejší majitel zámku Ludvík Rudolf Erdödy prodal „proti obydlí panského zahradníka ležící kovárnu i s obydlím a všemi inventárními věcmi“ poddanému kováři Václavu Gargulákovi za 2000 rýnských zlatých. Roku 1809 zdědil kovárnu po matce vdově Kateřině její syn Karel Gargulák. Rod Zemanů, podle nichž je kovárna nazývána, získala tuto živnost v dražbě roku 1847 za 1550 zlatých konvenční měny. Velkého rozkvětu se kovárna dočkala za posledních držitelů Holešova z rodu Wrbnů. Ti díky své zálibě v chovu koní kováře a podkováře ve své blízkosti nutně potřebovali. Posledním kovářem z tohoto rodu byl Emil Zeman, který jak pamětníci dosvědčují, docházel do kovárny až do roku 1953. Poté kovárna pustla a dokonce se uvažovalo o její demolici. Díky podnětu historičky PhDr. Vlasty Fialové a Vlastivědného kroužku se její záchrany ujal turistický odbor místní tělovýchovné jednoty, v jehož čele stál Vladimír Hošek. Kovárna se od 3. května 1958 stala památkou a je v Ústředním seznamu kulturních památek zapsána pod č. 47888/7-7166. Turisté dostali kovárnu do správy v roce 1968 a podařilo se ji opravit k dalšímu užívání. Posledním kovářem, který v kovárně vykonával kovářské řemeslo, byl místní rodák Pavel Ševeček, který získal mnohá národní i mezinárodní ocenění za své luxusní nože vyráběné z damaškové oceli.

Historie čerpána z webu

https://www.holesov.info/historie-kovarny

Zemanova kovárna v Holešově má svou turistickou známku č.2656.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/male-muzeum-kovarstvi-holesov-c2656