Náhoda tomu chtěla, že jsme o jedněch letních prázdninách vyrazili na víkendový pobyt do oblasti Kolínska, kam jsme tehdy přijeli vůbec poprvé. Do polabské nížiny jsme z Olomouce vyrazili v pátek odpoledne za obrovského vedra a po dvou hodinkách jízdy jsme přijeli do okrajové části Peček, kde jsme předali kus nábytku, jehož prodej byl příčinou našeho výletu. Následně jsme odjeli do Kolína pro dalšího člena naší výpravy a lovce keší v jedné osobě, který sem přijel už ráno vlakem, neboť se nevlezl do auta. Pak jsme se společně přesunuli do penzionu Zlaté slunce, kde jsme byli ubytováni a modlili se, aby konečně přišlo slíbené ochlazení. Večer jsme se dočkali a tak jsme se ráno za příjemné letní teploty mohli vydat na výlet, který jsme praktický celý strávili v Kouřimi.

Nejprve jsme se totiž jeli podívat na bojiště u Lipan, kde proběhla poslední velká bitva husitských válek a teprve potom jsme zamířili do zmíněného malebného městečka. Po příjezdu do Kouřimi jsme naše černé SUV zaparkovali na Okružní ulici a vyrazili za poznáváním památek a zajímavostí, mezi nimiž nechybělo ani seznámení se s exponáty v místním muzeu na náměstí. Abychom se k němu dostali, museli jsme projít nádhernou Pražskou bránou a ulicí stejného jména, která nás kolem bývalého pivovaru přivedla na Mírové náměstí. Ihned jsme zamířili ke staré radnici, ve které muzeum Kouřimska našlo svůj domov už v roce 1964. Budova jako taková však byla postavena již ve 14.století, poté byla renesančně přestavěna, na konci 18. století barokně upravena a radním města sloužila až do roku 1850.

Když jsme přišli ke dveřím, tak ještě než jsme vstoupili dovnitř, prohlédli jsme si tři pamětní desky na fasádě. Vlevo do dveří se nacházela pamětní deska se jmény významných místních rodáků, jimiž byli zoolog a profesor na Karlově univerzitě František Vejdovský, kronikář a katolický kněz Jindřich Václav Zyvalda, univerzitní profesor Jan Fortius Chyba se svým kolegou Matoušem Collinusem z Chotěřiny a konečně právník, politik, soudní písař a mistr pražské univerzity Brikcí z Licka. Na druhé straně vchodu byla jedna deska věnována pouze zmíněnému Matouši Collinovi a na té sousední jsme našli další kouřimské rodáky, jimž byli grafik a sochař Jan Evangelista Růžička, lékař v oboru pediatrie Václav Pexa, malíř Augustin Satra, hudební spisovatel Richard Veselý a grafik František Kysela.

Následně jsme vstoupili dovnitř a kolem stánku informačního centra jsme prošli do vedlejší místnosti s muzejní pokladnou. Zde jsme získali jedno razítko do památníku a zakoupili vstupenku, kterou nám pracovník musel ručně vypsat, jelikož jim zrovna nefungovala tiskárna. Chvilku to trvalo, ale tento čas jsme strávili vtipnou debatou, po níž nás pán zavedl do prvních místností, kde se zrovna konala výstava o včelách a včelařství. Pak se s námi rozloučil a nechal nás, abychom si výstavu i zbytek expozic sami prošli. V přízemí jsme se tedy seznámili s chovem včely medonosné, která byla pro život člověka vždy velmi důležitá a to dokonce natolik, že se naučil ji sám chovat. Podrobnosti o historii včelařství jsme načerpali hned na začátku výstavy z panelu, jenž nám prozradil, že včela medonosná zakončila svůj evoluční vývoj již před 25 miliony let.

Zaujalo nás, že první zmínky o získávání medu byly nalezeny ve španělské jeskyni Cauveas de la Arana na kresbě staré asi 15 tisíc let, která znázorňovala speciální nástroje na získávání a na přepravu medu. Zaujalo nás, že první zmínky o včelaření na našem území pocházejí z 10. až 11. století, když se o nich zmiňují hlavně klášterní dokumenty. Český med byl v té době údajně vyhlášený a Praze se dokonce konaly medové trhy, kde byl náš med směňován se zahraniční solí v poměru 1:1. Dále jsme se dozvěděli, že kdysi včelaření probíhalo dvěma způsoby. Buď se mu věnovali včelníci, kteří užitečný hmyz chovali doma chovali ve vydlabaných kmenech stromů neboli klátech a nemuseli za to platit žádné daně, anebo brtníci, kteří měli včely v lese. Další panely pak pojednávaly o včelích produktech, jejich životu v úlech a o komunikaci mezi sebou.

V místnosti jsme si prohlédli několik dřevěných úlů, z nichž se nám nejvíce líbil ten s postavou Panny Marie z roku 1836 a zajímavý byl i jiný, o 50 let mladší, jenž nám připomínal velkou reproduktorovou bednu. Nechybělo ani několik vykuřovadel na včely, dřevěný lis na vosk z 19. století, pár voskových předmětů, ochranné předměty, bez nichž se včelař neobešel, medomety z první poloviny 20. století a další věci. Výstava to byla zajímavá, pro nás v lecčems užitečná a zase jsme se dozvěděli něco nového. Každopádně jsme z výstavy odcházeli o něco chytřejší a zase o něco více jsme si včel vážili, což jsme dělali už předtím. Dávno jsme už věděli, že bez včel a jejich práce by člověk nepřežil, takže jsme nikdy žádnou včelku úmyslně nezabili, i když nám třeba létala kolem hlavy nebo doma v obýváku.

Pak jsme se vydali do prvního patra, kde na nás čekaly historické expozice, ale na schodišti jsme se ještě zastavili, protože jsme si všimli informačních panelů o ranné historii Kouřimi a východočeském rodu Děpolticů, kteří zde měli svůj hrad. Jednalo se o vedlejší větev dynastie Přemyslovců, jejímž zakladatelem byl Děpolt I., druhorozený syn českého knížete Vladislava I. Děpoltici měli však smůlu, jelikož se nikdo z nich nedostal k tomu, aby se ujal vlády v českých zemích, kterou pevně řídil slavný Přemysl Otakar I. Ten se snažil, aby nadále zůstávala vláda jen v hlavní linii přemyslovského rodu, což vedlo ke střetům s Děpoltem III., jenž se proti němu postavil a to si král nenechal líbit. Roku 1223 vytáhl ke Kouřimi se svým vojskem, město dobyl a Děpolta III. zabil. Jeho rodina se uchýlila do Slezska na dvůr Jindřicha I. Bradatého a vliv Děpolticů už nikdy nenabyl většího významu.

Na panelu jsme si ještě prohlédli přibližnou podobu dřevěného hradu Děpolticů a pak jsme se již vydali do prvního patra, kde jsme na chodbě narazili na staré mapy českého království. Vedle jsme si přečetli historii města, které vzniklo v krajině osídlené lidmi už v mladší doby kamenné, do které v 6. století přišli Slované, kteří zde později založili osadu Stará Kouřim. Zaujalo nás, že se mohutné opevněné hradiště mohlo směle měřit s Prahou, což se mu však stalo osudným, když bylo vyvráceno ve dvou taženích Boleslava I. Hradiště zaniklo kolem roku 936 a poté Přemyslovci založili na sousední ostrožně nové menší hradiště u svatého Jiří, které po vyvraždění Slavníkovců padlo do rukou již zmíněným Děpolticům. Současná Kouřim vznikla ve 13. století asi kilometr od té staré, o což se zasloužil český král Přemysl Otakar II.

Virtuálně jsme moudrému králi poděkovali, protože bez něho bychom si nemohli krásné městečko s mnohými památkami prohlédnout a pak jsme již vstoupili do expozice Středověká Kouřim a Kouřimsko. V první místnosti jsme se ze třech panelů dozvěděli fakta z období raného středověku od konce 10. století do roku 1250. Nejprve jsme si prohlédli podobu zmíněného přemyslovského hradiště na ostrožně sv. Jiří, na němž stávaly dva kostely, ze kterého se dochovaly pouze nevýrazné pozůstatky opevnění a pak jsme si přečetli, jak tehdy Kouřim vypadala a jak se v ní žilo. Pak jsme si prohlédli fotografie s ukázkami dobové architektury a pečlivě jsme prozkoumali kopii plastiky s názvem Kouřimští lvi z první třetiny 13. století, která snad původně byla součástí kazatelny nebo křtitelnice, což vyžadovalo zapojit maximálně naši fantazii.

Na závěr jsme si za sklem prohlédli vystavené předměty denní potřeby objevené při archeologických výzkumech, mezi nimiž byla keramika, železné a kostěné nástroje, mince z 12. a 13. století, obchodní vážky, skleněný prsten, bronzová náušnice, železný nůž, klíče a ostruha či pokladnička. Potom jsme již vešli do druhé místnosti, v níž jsme pokračovali v poznávání vývoje královského města Kouřim a jeho okolí ve středověku. Interiér místností dotvářely architektonické prvky, jež v nás vyvolávaly dojem, že se skutečně nacházíme v dobách dávno minulých. Kolem nás se nacházely předměty z let 1250 až 1450, které používala jak šlechta a církev, tak obyčejný venkovský lid. Dominantou výstavního sálu však byl jednoznačně interaktivní model středověké Kouřimi v podobě kolem roku 1400.

U velkého modelu města jsme rozsvěcováním světýlek u příslušných staveb strávili nejvíce času a snažili jsme si jeho podobu vrýt do paměti, abychom mohli později srovnat středověkou podobu Kouřimi s tou současnou. Trochu nám s tím pomohla velká letecká fotografie města, visící nad modelem a sousední panely, na nichž jsme si přečetli bohaté informace z období 13. a 14. století, kdy Kouřim zažila nebývalý rozvoj. Když jsme si pohráli s modelem, zamířili jsme do rohu místnosti, kde se za gotickým obloukem nacházela imitace středověké kaple. Vedle ní jsme si prohlédli fragmenty architektonických článků, typických pro období gotiky, mezi něž patřil třeba vrchol fiály ve tvaru lilie z proboštství svatého Martina v Kouřimi a svorník s reliéfem anděla z kláštera v Klášterní Skalici.

Na panelu u gotických fragmentů jsme si přečetli, jak se tento sloh uplatňoval nejen v Kouřimi, ale také v Kolíně a přilehlých vesnicích. Dále jsme v této části místnosti shlédli kopii dnes již nezvěstné madony z kostela v Tismicích, která se ztratila na začátku roku 1990. Tato socha prý byla zhotovena pro kartuziánský klášter v Praze na Smíchově a když vypukly husitské bouře, mniši při útěku vzali sochu s sebou. Na noc se zdrželi v Tismicích. Jednomu z nich se v noci měla zjevit Panna Maria a sdělila mu, že když ponechají sochu v tismické bazilice, zachrání jim to život. O dalším osudu mnichů se nepíše, avšak v Tismicích se od té doby začaly dít téměř až zázraky, když se jim vyhnula husitská vojska nebo když za třicetileté války shořela celá vesnice kromě kostela.

V dalším rohu místnosti nás čekala rozměrná vitrína s rozličnými  věcmi ze 13. až 15. století. Za sklem jsme viděli keramické kachle s motivem světce, meluzíny či s rytířem na koni, skleněné číše a poháry, keramický zvoneček, železné klíče a zámek, bronzový křížek a knoflíky, miskovitou lampičku na olej a také hrací kostky. Dále tu byla kuchyňská keramika, další lampy, kleště, tesařské sekery, pověstná otka, koňské podkovy, ostruhy, pokladnička a velký meč ze 14. století. Našim očím neunikly také znaky královských měst zdejšího kraje, mezi které patřil třeba Český Brod, Kolín, Kouřim, Jílové a další. Pokud bychom ve středověku žili, určitě bychom si přáli žít právě v některém z měst založených nebo povýšených králem, jejichž měšťané podléhali přímo panovníkovi a měli tak větší práva než obyvatelé měst poddanských.

Pak jsme již opustili dobu temného středověku a přesunuli jsme se do dalších místností, ve kterých se nacházela expozice s názvem Historická Kouřim a Kouřimský kraj, kde jsme se setkali s exponáty z období od 16. století do poloviny 19. století. Expozice byla rozdělena na tři části a tak jsme se postupně prošli renesanci a raným barokem, poté jsme vstoupili do období vrcholného baroka a nakonec jsme se ocitli v 1. polovině 19. století. Nejprve jsme si prohlédli dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. První pocházela z někdejší královské hospody v Českém Brodě z roku 1780 a druhá na nižším soklu byla asi o 40 let mladší, leč její původní umístění nám zůstalo utajeno. Dále jsme shlédli sochu sv. Šebestiána ze zámeckého kostela v Kostelci nad Černými Lesy z období po roce 1700 a nemohl chybět ani Ježíš Kristus.

Na lístku jsme si přečetli, že malovaná dřevěná soška Krista na Olivetské hoře stávala v interiéru kostela v Poříčanech a pocházela přibližně z roku 1720. V místnosti jsme také shlédli obrazy od malíře Josefa Kramolína, přičemž první pocházel z poslední třetiny 18. století a měl název Ex voto s oltářem sv. Anny, a druhý zobrazoval Pannu Marii se sv. Šebestiánem a Fabiánem. Na jiném obrazu jsme viděli stavbu Noemovy archy z roku 1750 od neznámého středoevropského malíře a následovaly další umělecká díla či klavír s židličkou, takže stačilo se jen posadit a rozeznět krásný nástroj. Nicméně jsme vzhledem k přítomnosti bezpečnostních kamer neměli odvahu klavír vyzkoušet a navíc nám to nedovolila úcta k tak starému předmětu. Pěkná byla také dřevěná truhla na zemi či okna, na jejichž sklech byly připevněny plakáty se starými obrazy.

Když jsme si vše prohlédli, odešli jsme do vedlejší místnosti, v níž na nás čekaly další exponáty z období renesance a baroka, například část malovaného stropu z nedalekého domu na náměstí v Kouřimi. Ve vitríně jsme za sklem shlédli železnou sponu, pečetidlo cechu kožešnického, nádobu ve tvaru ježka, stříbrný korbel a pohár, zlomek kordu, hranolovou láhev s monogramem I.G.Z.K., alabastrovou sošku Ecce homo, dřevěný intarzovaný reliéf, klíč se symbolem krále Vladislava Jagellonského, keramickou kachli s reliéfem královského páru Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské, řezbu ze slonoviny, dýku přibližně z roku 1600 a stejně staré dveřní zámky. V druhém rohu místnosti jsme si na zdi prohlédli namalovaný šlechtický pár a pod nimi stálo na zemi staré křeslo, na němž zřejmě nějaký majitel panství sedával.

Ale to ještě nebylo vše. Církevní předměty zastupovaly sochy Piety ze zámecké kaple v Zásmukách přibližně z roku 1760, dále sousoší sv. Jáchyma s Pannou Marií a svatým Josefem s Ježíškem z roku 1727, které stávalo v kapli Panny Marie Pomocné v Kouřimi a na zdi jsme našli obraz s členy řádu františkánů stojících před Kristem, který byl namalován Silvestrem Hiblerem před rokem 1710. V další vitríně jsme pak viděli dřevěný oltářní svícen, škapulíř, kněžský oděv, hlavu anděla a kompletní sochu anděla Světlonoše z kouřimského kostela sv. Štěpána, světce ze zámecké kaple v Bečvárech, sochu Panny Marie či korunu pro mariánskou sochu, nicméně nejvíce nás zaujalo dřevěné vypodobení márnice z kláštera Františkánů v Zásmukách z roku 1707, které zhotovil opět Silvestr Hibler.

Následně jsme zamířili do místnosti s růžovými stěnami, v níž jsme se seznámili s dalším exponáty kouřimského muzea. Ve vitríně jsme našli atlasovou pánskou vestu vyšívanou dracounem a hedvábím, slavnostní frak z brokátu, ušitý podle francouzské módy po roce 1780, pistoli s křesadlovým zámkem, láhev se šroubovým uzávěrem z habánské dílny, pozoun, portrét z roku 1712, na němž byl vojevůdce z třicetileté války princ Tomáš Emanuel Savojský, cestovní láhev a nakonec jsme viděli dámskou šněrovačku, kterou nosily zámožnější měšťanky v druhé polovině 18. století. V místnosti jsme dále viděli pěkný intarzovaný nábytek, komodu, příborník i s dobovým porcelánem, na zdi visel obraz šlechtice a interiér doplňovalo čalouněné křeslo s červeným potahem, kovová truhla, cínový korbel či zrcadlo se zlatým rámem.

Postoupili jsme do sousední menší místnůstky s tapetami, kde na nás z portrétu na zdi shlížel nějaký pán v obleku. Pod jeho dohledem jsme si zde prohlédli velkou skříň, další truhlu a nad ní jsme v zrcadle uviděli sami sebe. Ve vitríně jsme pak našli cínový korbel, litinové kleště na oplatky, cechovní znak a krucifix, obřadní mísu cechu bednářů, džbán s malbou oráče, hoblíky, formu na perník a ševcovské kopyto. Následně jsme přes prosklenou část dveří nahlédli do místnosti se stylizovaným měšťanským interiérem z 1. poloviny 19. století, vybavený originálním nábytkem a dalšími umělecko-řemeslnými předměty a obrazy, dokumentujícími nejen vkus a dobový styl bydlení, ale i řemeslnou zručnost našich předků. Jakmile jsme si vše prohlédli, přesunuli jsme se do závěrečné expozice, která sice byla malinká, ale zato hodně zajímavá.

Zamířili jsme totiž do úzké chodbičky mezi dvěma místnostmi, ve které byla nainstalována expozice s poněkud morbidním tématem. Jednalo se jakýsi pohřební kout s rakví, stylizovaný do doby vrcholného baroka, v němž jsme narazili na osm mariánských obrazů. Ty pocházely z kostela Narození Panny Marie v Poříčanech a namaloval je český malíř někdy okolo roku 1695. Husí kůži nám naháněl nejen zmíněný kout s rakví a věcmi okolo ní, ale také lebka a nápis Memento mori neboli pamatuj na smrt. Text nám připomněl lidskou pomíjivost a neodvratnou smrt, na kterou by měl být člověk kdykoliv připraven. Jenže jsme byli na dovolené a chtěli jsme si užívat života, takže jsme si jen krátce prohlédli symbol smrt v podobě lebky a přesýpací hodiny, odměřující čas lidského života a pak jsme z prvního patra sešli dolů do přízemí.

Prohlídku expozic muzea jsme tedy měli za sebou a při pohledu na hodinky jsme zjistili, že jsme se zde zdrželi asi půl hodiny. Vzápětí nám tento fakt potvrdilo odbíjení na kostele, oznamující pravé poledne, kdy pracovníkům muzea začínala obědová pauza. Nechtěli jsme je od krmě zdržovat, ale ještě než jsme starou radnici opustili, tak jsme v informačním centru získali šest razítek do památníku a koupili si turistickou známku města Kouřim a památníku bitvy u Lipan. Pak jsme již vyšli ven na náměstí a začali se věnovat zajímavostem, kterých nám centrum nabídlo opravdu hodně. Chcete-li vědět, co dalšího jsme v Kouřimi viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme si po bitvě u Lipan podmanili městečko Kouřim a dozvíte se víc. Pokud jste také navštívili toto historické městečko, napište pod článek komentáře. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Kourim_-_muzeum_Kourimska

Historie : 

Muzeum Kouřimska bylo založeno roku 1906 a jeho prvními exponáty se staly archeologické nálezy uložené ve sbírkách chlapecké školy. Současně se shromažďovaly první dary od jednotlivých občanů Kouřimi a okolí, které si návštěvníci poprvé mohli prohlédnout ve velké zasedací síni Občanské záložny. Na konci roku 1927 byly ve zmíněné síni nově sbírky etnografické, cechovní, církevní, zbraně a numismatika, ale již o tři roky později se sídlo muzea přesunulo do jedné z bašt středověkého opevnění. V prvním patře muzejní bašty byly umístěny archeologické sbírky až do roku 1949, pak bašta sloužila jako depozitář až do počátku 90. let. V roce 1949 byla část archeologických sbírek přemístěna do nově získaných prostor v budově Okresního domu a konečně roku 1964 byly všechny muzejní sbírky přeneseny do budovy staré radnice, kde byla instalována nová expozice o historickém vývoji města, která byla od 70. let postupně inovována. Později byla vybudována další expozice mapující zdejší dějiny, např. „Slovanská Kouřim“. Od roku 1967 je Muzeum Kouřimska v Kouřimi součástí Regionálního muzea v Kolíně jako jeho pobočka. V roce 2004 byla v muzeu otevřena nová stálá expozice "Středověká Kouřim a Kouřimsko" na kterou navázala v roce 2006 další část expozice pod názvem " Historická Kouřim a kouřimský kraj".

Historie čerpána z webu

http://www.muzeumkourimska.cz/

Město Kouřim je držitelem turistické známky č.496.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kourim-c496