Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Zatímco lužní lesy jsme brázdili na kole nebo pěšky, do hanáckých vesnic, lemujících pozoruhodný kousek naší země, jsme většinou zajížděli autem. Naše výpravy vždy startovaly v hanácké metropoli, kterou jsme poprvé navštívili v srpnu 2007, ale pouze jsme si v informačním centru koupili turistickou známku, prošli se po náměstí a jeli pryč. Litovel jsme si podrobněji prohlédli o 20 měsíců později, kdy jsme sem přijeli zeleným korejským povozem, který jsme nechali na neplaceném parkovišti kousek od centra a vydali se na jarní obhlídku litovelských památek. Po obhlídce pamětihodností na náměstí jsme zamířili k městskému muzeu, k němuž jsme brzy dorazili.

Před námi se nacházela žlutá budova, přilepená z vnějšku ke zbytku středověkých hradeb, která většinu své historie sloužila jako střelnice. V průběhu staletí byla několikrát přestavěna, přičemž my jsme v podobě z 19. století, kdy získala dnešní podobu. Zaujalo nás, že roku 1822 zbloudilá střela proletěla stropem a zabila mladou číšnici. Budova byla zbořena a nově postavena, aby se následně stala kulturním centrem. Mimo střelby zde byla hospoda a probíhaly zde akce jako ochotnické divadlo, plesy či večírky. Později došlo k dalším drobnějším přestavbám. Střelnice zde fungovala až do roku 1934, kdy německá ostrostřelecká společnost předala budovu městu. To však již budova zažila v průběhu 1. světové války lazaret a po jejím skončení zde v prvním patře vzniklo muzeum.

Pozdně klasicistní budovu jsme si obešli kolem dokola, přičemž jsme na fasádě našli střelecký znak, který připomínal dávnou historii stavby. Znak se sestával ze dvou zkřížených pušek, zelenobílého praporku a rohu na prach, zavěšeného na šňůře v horní části erbu. Pak jsme již vstoupili do útrob stavby a ocitli se v předsíni, na jejímž konci bylo schodiště, vedoucí do horních pater. Vystoupali jsme nahoru a v pokladně si koupili vstupenky. Získali jsme i razítko do památníku. Následně nás pan pokladní provedl expozicemi a pověděl nám hodně informací. Muzeum tvořily sice jen dvě velké místnosti, ale i tak jsme zde strávili půl hodiny. Pak jsme budovu opustili a vrátili se na náměstí, přes které jsme pokračovali rovně ke Svatojánskému mostu, ale o tom již vypráví cestopis Jak jsme navštívili muzea v Litovli, Mohelnici a Zábřehu.

V dalších letech jsme sem tam do Litovle zavítali v rámci některých výletů, později jsme si zde otevřeli výrobnu mýdel a občas se městem prošli. Jelikož se muzeum nacházelo nedaleko mýdlového obchodu, často jsme tam chodili na obědy za slušnou cenu. Když se však ceny začaly zvyšovat a obsah na talíři zmenšovat, změnili jsme lokál a chodili jinam. Samotné muzejní expozice jsme však shlédli až 14,5 roku po první návštěvě. Stalo se tak v jedno slunečné zářijové odpoledne, kdy jsme sem přijeli černým korejským SUV, jež jsme zaparkovali v Palackého ulici a vydali se k muzeu, kde celý výlet začal. Hlavním důvodem, proč jsme si chtěli expozice prohlédnout znovu byl fakt, že mezitím došlo k rozšíření expozic. Když jsme kolem božích muk došli ke známé žluté budově, ihned jsme vkročili dovnitř a po schodech zamířili k pokladně.

V kase jsme zaplatili vstupenky a jako bonus jsme získali pět krásných razítek do památníku. Následně jsme se sami vydali na obhlídku expozic a začali jsme v té s názvem Litovelská řemesla první poloviny 20. století. Stálá expozice nám k vidění nabídla různé řemeslnické nástroje i hotové výrobky, především řezbářské, kovářské, ševcovské, sedlářské, cukrářské, kadeřnické, řeznické, krejčovské a další. Přečetli jsme si staré litovelské noviny, nahlédli do kadeřnického salonu, prozkoumali řezníkův ráj plný nebezpečných nástrojů, shlédli výrobky krejčího, nahlédli pod pokličku cukrářské výrobny, obdivovali výrobky z keramiky a nevynechali jsme ani obhlídku práce mistra kováře. Seznámili jsme se tak se s tím, jak se dříve připravovala zmrzlina, žehlilo prádlo, zpracovávalo železo nebo podbíjely boty. 

Hodně se nám líbila mimo jiné sedlářská dílna, kterou muzeu daroval její původní majitel z nedaleké Nové Vsi. Některé vystavené předměty jsme si mohli vyzkoušet, ale nabídku jsme nevyužili. Dále jsme zde viděli staré hodiny, nádobí, vyřezávaný nábytek, váhy a jiné obchodnické zařízení či staré fotografie, z nichž doslova čišela historie. Zajímavé byly též školní pomůcky, mezi které patřily břidlicové tabulky, které se používaly ještě během druhé světové války, jelikož byl nedostatek papíru. Netradiční předmětem pak byla výšivka z roku 1893, na kterou si nejmladší žáci zapisovali do paměti abecedu a číslice. Byla toho zde ještě spousta k vidění, takže jsme se v historické expozici o životě v Litovli v minulém staletí zdrželi. Pak jsme se přesunuli do druhé části místnosti, kde nás čekala expozice o dějinách města.

Nejprve jsme ovšem shlédli entomologickou výstavu, ale moc dlouho jsme se sbírkám mrtvých motýlů nevěnovali, protože nám bylo líto chycených exemplářů. Raději jsme se seznámili s historií Litovle od založení města až po současnost a prohlédli si předměty, spojené s různým časovým obdobím. Dozvěděli jsme se, že Litovel byla založena v polovině 13. století českým králem Přemyslem Otakarem II. V jeho sousedství stála již řadu let slovanská rybářská ves, jejíž existenci umožňovala rozvětvená řeka Morava. Rybářský původ města připomíná městský znak, na němž je vyobrazen kapr a štika v modrém poli. Dále jsme se dočetli, že z královského města se po husitských válkách stalo na několik století poddanství. Litovel totiž tehdy patřila postupně do majetku rodů Vlašimů, Boskoviců a Lichtenštejnů.

Éra Boskoviců byla pro město významná, jelikož Litovel pod jejich vládou vzkvétala. Naopak Lichtenštejnové ve svém velkém majetku nevěnovali Litovli pozornost a ta postupně ztrácela svůj význam. K úpadku se přidala třicetiletá válka a následné období požárů a morových epidemií. Litovel se ocitla na prahu úplné zkázy, z níž se město jen pomalu zotavovalo. Významný zlom ve vývoji města znamenala konstituce a zrušení poddanství v roce 1848. Litovel se stala okresním městem a rychle se zvyšoval počet českých obyvatel. Podnikaví čeští občané se zasloužili o vytvoření řady nových podniků a rozvoj města. 20. století zahájila Litovel zcela pod českou správou. Po světových válkách a období komunismu se vrátilo do Litovle kouzlo svobody, díky které bylo město zkrášleno, ale také zmodernizováno.

Bohužel mnohé památky středověku jako městské brány či cechovní domy, zcela ustoupily nové výstavbě a díky své poloze v Litovelském Pomoraví městu uškodily také povodně. Po následných rekonstrukcích Litovel změnila svou tvář, čehož jsme byli svědky během několikaletého působení v naší výrobně mýdel na Palackého ulici. Samozřejmě nás zajímala také historie samotného muzea, které v bývalé střelnici vzniklo na začátku 20. století jako součást národně emancipačních snah českého obyvatelstva v Litovli a od počátku hrálo významnou úlohu v kulturním životě města. Postupem času se v něm podařilo shromáždit velmi cenné a bohaté archeologické, národopisné, numismatické a zoologické sbírky, které byly centrem zájmu mnoha badatelů. Roku 1960 však bylo muzeum převedeno pod správu Vlastivědného ústavu Olomouc.

Sbírky litovelského muzea byly postupně převedeny do Olomouce a ještě horší časy nastaly ke konci devadesátých let 20. století, kdy byla budova střelnice přes opakované rekonstrukce ve velmi špatném technickém stavu. Po povodních roku 1997 bylo muzeum zcela zrušeno a zástupci města ho znovu obnovili až roku 2005. Když jsme si vše prohlédli a pročetli, vyšli jsme ven na schodiště a začali stoupat do druhého patra. Cestou jsme si prohlíželi nádherně malované střelecké terče, památku na původní účel historické budovy. A že se nejednalo jen o rekvizity, o tom svědčilo mnoho dírek po kulkách, které se do terčů zaryly před mnoha desítkami až stovkami let. Když jsme zdolali poslední schod, vstoupili jsme do místnosti, věnované hudebním přístrojům, které nedokázaly plně nahradit ani moderní digitální technologie.

Expozice, otevřená na začátku roku 2016 nesla název Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu a tak je zcela jasné, co jsme v podkroví viděli. Představovala vývoj těchto mechanických zařízení pro reprodukci hudby od konce 19. století až do současnost. Nejstaršími vystavenými exponáty zde byly různé hrací strojky z konce 19. století, ovšem převážná část výstavy byla věnována gramofonům. Zhlédli jsme tady některé staré přístroje z manufaktur, především však výrobky litovelských gramofonových závodů, to jest nejprve firmy Křižík, která byla později převzata známou značkou Tesla a nakonec firmou SEV Litovel, která v tradici výroby přístrojů pokračovala i v době našeho působení ve městě. Seznámili jsme se i s historií vývoje gramofonových desek vyráběných v Loděnici na Berounsku.

Výstavu doprovázely dobové fotografie litovelského fotografa Miroslava Pinkavy, které byly promítány ve smyčce na třech obrazovkách a pomocí dotykové obrazovky jsme si pustili i některé staré oblíbené melodie. Zaujalo nás, že většina vystavených exponátů byla funkční, což dokazovalo kvalitu tehdejších výrobků. Jakmile jsme si netradiční expozici prohlédli, odebrali jsme se do protější místnosti, kde nás čekal Gustav Frištenský. Samozřejmě nikoliv osobně, ale v rámci expozice, věnované tomuto slavnému zápasníku v řecko-římském stylu, který v Litovli prožil významnou část svého života a také zde roku 1957 zemřel. Jeho podobu jsme si prohlédli na plakátu s portrétem Gustava Frištenského na červeném pozadí, německým nápisem „Heute im Zirkus“ a českým nápisem „GUSTAV FRIŠTENSKÝ, CHAMPION EVROPY, AMATÉR r. 1903. ROTTERDAM, PROFESIONÁL r. 1929. PRAHA.“

Tato expozice byla otevřena také v roce 2016 v nových prostorách získaných rekonstrukcí podkroví budovy, takže jsme ji při první návštěvě nemohli vidět. Rádi jsme se tak seznámili se životem a sportovní kariérou Gustava Frištenského, který se narodil roku 1879 v Křečhoři u Kolína, vyučil se řezníkem a od roku 1900 začal soutěžit v řeckořímském zápasu. Překvapilo nás, že za pět let amatérské kariéry vybojoval na 2000 zápasů bez jediné prohry, což ho předurčilo k profesionální dráze. Zápasil 40 let a jako profesionál slavil na 10 000 vítězství, přičemž některé duely vyhrál ještě po své padesátce. V expozici jsme viděli originály vybojovaných ocenění, dobové plakáty, posilovací zařízení, která využíval při svém tréninku, ale také předměty z jeho statku v Lužicích či připomínající jeho věznění za druhé světové války.

Slavný sportovec dokonce propůjčil své jméno jednomu z litovelských piv, které se vařilo v nedalekém pivovaru. Nestalo se tak náhodou, neboť se v roce 1906 zúčastnil závodů v Litovli a po jejich skončení silákovi předala kytici růží Miroslava Eldnerová, dcera prvního sládka zdejšího akciového pivovaru. Přeskočila jiskra a o tři roky později se oženil. Od té doby trénoval na pivovarské zahradě a od roku 1917 bydlel s manželkou ve vile, která zároveň sloužila jako správní budova pivovaru. Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme po schodišti do přízemí, vyšli ven před muzeum a poté jsme zamířili do Smetanových sadů, o nichž pojednává samostatný článek. Celou procházku městem najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká cestopis Jak jsme v Litovli navštívili nové muzeum harmonik a jiné pamětihodnosti.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/litovel-mestske-muzeum​

Historie :

Muzeum Litovel sídlí ve Smyčkově ulici v Litovli v trojpodlažním objektu bývalé střelnice, který je chráněnou kulturní památkou. Muzeum se zaměřuje na historii města a jeho nejbližšího okolí. Ve třech výstavních sálech jsou umístěny stálé expozice věnované litovelským řemeslům, zápasníku Gustavu Frištenskému a historii gramofonové výroby a v jednom výstavním sále se střídají dočasné tematické výstavy. Muzeum také pořádá různé akce pro veřejnost, mezi nimi zejména každoroční Oživlá řemesla, zaměřená na prezentaci starých výrobních technik. Muzeum vzniklo na začátku 20. století jako součást národně emancipačních snah českého obyvatelstva v Litovli a od počátku hrálo významnou úlohu v kulturním životě města. Postupem času se v něm podařilo shromáždit velmi cenné a bohaté archeologické, národopisné, numismatické a zoologické sbírky, které byly centrem zájmu mnoha badatelů. Roku 1960 však bylo muzeum převedeno pod správu Vlastivědného ústavu Olomouc a jeho sbírky byly postupně převedeny do Olomouce. Na konci devadesátých let 20. století byla jeho budova přes opakované rekonstrukce ve velmi špatném technickém stavu a po povodních roku 1997 bylo muzeum zcela zrušeno. Město Litovel ho znovu obnovilo roku 2005.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum_Litovel

Město Litovel je držitelem turistické známky č.711.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/litovel-c711