Svitavy jsme navštívili během zpáteční cesty z pobytu v Letovicích, kde jsme strávili čtyři jarní dny v místním penzionu na okraji tohoto jihomoravského města. Když jsme po poslední snídani v penzionu nasedli do našeho auta, sjeli jsme dolů na Pražskou ulici a pak jsme již nabrali kurz směrem na Svitavy. Návštěvu tohoto města na hranici Čech a Moravy jsme měli v plánu už dlouho, ale vždy jsme projeli okolo za vzdálenějšími cíli a tak jsme se rozhodli, že náš rest smažeme právě v rámci cesty dolů z Letovic do Olomouce. Velice frekventovaná silnice číslo 43 byla v ono nedělní dopoledne poloprázdná a brzy jsme do Svitav bez problémů dorazili. Toto město začalo psát svou historii již ve 12. století a tak nám nabídlo širokou škálu památek a zajímavostí, které jsme všechny zvládli poznat za jeden den.

Nemohli jsme vynechat ani městské muzeum, sídlící od roku 1947 ve vile stavitele Johanna Budiga, jemuž byla po skončení druhé světové války zkonfiskována. Původně to byla jednoduchá budova ve stylu německé renesance, ale na počátku 20. století došlo k jejímu rozšíření o dvě křídla, do nichž bylo umístěno technické a hospodářské zázemí. Kousek od této vily před Penny Marketem jsme zaparkovali náš vůz a vzápětí jsme se vydali do muzea, kde na nás čekalo několik stálých expozic. Vstoupili jsme dovnitř a v pokladně jsme si koupili vstupenky a turistickou známku města Svitavy. Potom jsme již vyrazili na obhlídku první stále expozice, nacházející se ve vstupní části muzea a ve výstavním sále. V chodbě jsme se nejprve seznámili se šestnácti různými příběhy města v dávných i novějších obdobích.

Na jedné straně chodby jsme si postupně prohlédli panely s historickými fakty, z nichž jsme se dozvěděli jak Svitavy přišly ke svému jménu, jak skončil dlouholetý spor o město a jak se rozrůstalo, jaké opevnění obyvatele chránilo či kde se kázalo a rozjímalo. Nechyběly informace tragické, také jsme se dočetli něco o klášteru z červených cihel a varhanách, o putování za betlémskou hvězdou, o duchovním životě ve městě, o dílech sochařských a malířských či o těch z rukou řezbářů. Na závěr nás čekaly fakta z místního průmyslu a osudy zdejšího muzea a také jsme zjistili, kde pomohly peníze mecenášů. Na druhé straně chodby jsme našli mapu městského památkového okruhu a panely s několika nejvýznamnějšími vilami ve Svitavách. Nemohla zde chybět Budilova vila, v níž jsme se právě nacházeli, dále vila továrníka Sigmunda a tragický příběh rodiny Langrů.

Když jsme si vše pročetli, vydali jsme se do další místnosti, kde nás čekala krásná výstava s názvem Od košilky k rubáši. Seznámili jsme se zde s lidovými zvyky a obyčeji, které lidé v minulosti dodržovali a jež je provázely po celý život, od narození až do smrti. V této velmi zajímavé expozici jsme si uvědomili, co všechno už z našich moderních životů vymizelo a jak moc se ten náš lišil od doby před 100 – 200 lety. V první části jsme se dozvěděli informace o starých rituálech v těhotenství a pověrách, spjatým s narozením dítěte. Překvapilo nás, že když byla žena v jiném stavu, byla považována za nemocnou a její okolí nepovažovalo za nic výjimečného, když nastávající maminka ještě před porodem zamřela. Úplně nás šokovalo, že úmrtnost rodiček i kojenců byla poměrně vysoká, kdy se v Evropě pohybovala kolem deseti procent.

Nemohli jsme uvěřit tomu, že v tehdejších špitálech bylo prý číslo ještě vyšší a teprve kolem roku 1900 úmrtnost klesla přibližně na dvě procenta. A přitom stačilo pořádně si umývat ruce a celkově zlepšit hygienu personálu, což přispělo ke snížení výskytu těžkých poporodních infekcí. Další panel nám povyprávěl o samotném porodu, který byl soukromou záležitostí žen. Kolem postele rodičky se v minulosti pohyboval třeba sousedky, příbuzné a samozřejmě nesměla chybět ani porodní bába, které se netěšily vždycky zasloužené úctě jako lékaři. Kvůli nedostatečnému dodržování hygieny, neodborným znalostem a občas i tomu, že si rády přihnuly z lahve naplněné pálenkou. Změnu přinesla roku 1753 známá císařovna Marie Terezie, která přikázala porodním bábám vykonat zkoušky a získat tak osvědčení o odbornosti.

Potom jsme si ve vitríně prohlédli bolestný kufřík, který bába nosila sebou a jenž obsahoval třeba cínovou stříkačku, tkaničky pro převázání pupeční šňůry, nůžky, různé bylinky, mořskou houbu a také nezbytné kleště. V dalších vitrínách jsme viděli věci, které byly potřeba, když se miminko narodilo. Prohlédli jsme si dětské zavinovačky, čepičky, oblečky, peřinky a podobně. Panely na stěně nám mimo jiné prozradily, že košilka patřila k základnímu oděvu menších dětí a toto tradiční oblečení se často zhotovovalo z obnošených či vyřazených oděvů dospělých nebo bylo děděny po starších sourozencích. Nejkrásnější oblečky mělo dítě při křtu, při němž bylo dítě přijato nejen do rodiny, ale také mezi ostatní obyvatele obce. V rohu místnosti jsme narazili na přibližnou podobu venkovské kuchyně, v jejímž rohu se nacházela postel pro rodičku, schovanou za visící plachtou.

Nazýval se koutní plachta či koutnice a toto místo nesměla za normálních okolností žena opustit, jinak mohla vystavit nebezpečí sebe, dítě i okolí, včetně lidí, zvířat, věcí i živlů. Následně jsme vstoupili do druhé části výstavy, kde nás čekala smrt. Děsivé slovo tehdy lidé brali v jiném smyslu, neboť se s ní osobně setkávali velmi často a smrt nebrali jako konec, nýbrž věřili v pokračování lidské existence na jiném světě. V 19. století lidé ke smrti přistupovali na jedné straně s tím, že se jejich duše ocitla na lepším místě, ale zároveň s jejich odchodem pociťovali nepřekonatelný pocit zmaru, bolesti a lítosti. Snad nejhůře lidé nesli smrt svých vlastních dětí a tento fakt se za 200 let v ničem nezměnil. Přesto nás docela překvapilo, že se tehdy umíralo hodně doma v obklopení rodiny, se kterou se umírající rozloučil a spokojeně zemřel.

Na informačních panelech jsme se seznámili s některými pověrami, předzvěstmi smrti a také s úkony nutnými ke konci života i po skonu blízkého člověka a při jeho poslední cestě na hřbitov. Z exponátů nás zaujaly svitavské kované náhrobní kříže, ukázky smutečních oznámení a rádi jsme si poslechli zvuky zvoničky. Trochu nás vyděsil černý havran, sedící nad našimi hlavami a do vytavené rakve jsme se raději nepodívali. Smrt jsme nechali rádi za sebou a pokračovali jsme v obhlídce v další místnosti, kde nás čekalo pár betlémů. Aniž bychom to předtím tušili, Svitavy měly začátkem 20. století přezdívku Město betlémů, neboť zde pracovalo několik betlemářských spolků, řezbářských rodin a počet jesliček v domácnostech dosahoval několika set. Nedivili jsme se tomu, že totalitní režim takové tradici nepřál, a tak mnoho těchto památek zaniklo.

V této expozici jsme se tedy dozvěděli fakta o výrobě betlémů ve Svitavách, které zde začaly vznikat už v 17. století a tak jimi byly už tehdy vybaveny oba zdejší kostely. Dále jsme se dočetli, že v 2. polovině 19. století nastoupila druhá generace laických řezbářů, kteří ještě pracovali podle starých vzorů a tato změna se projevila ve figurální výzdobě betlémů, kdežto scenérie zůstaly zachovány v intencích baroka. V místnosti jsme si prohlédli řezbovaný betlém z mariánského kostela ve Svitavách z poloviny 19. století, poté ještě jeden menší a pak jsme se již věnovali historické expozici. Seznámili jsme se s prací místních řezbářů, zejména Aloise Petruse, jehož výrobky tvořily hlavní část muzejní sbírky. Dále jsme zde viděli střelecké terče, které sami o sobě byly uměleckým dílem a chloubou různých svitavských malířů.

Když jsme si prohlédli exponáty na zdi i ve vitríně, přesunuli jsme se do dalších místností, v nichž jsme shlédli dílo brněnského výtvarníka Rudi Lorenze. Netradiční exponáty byly tvořeny z přírodních materiálů, zejména ze dřeva, kůže a kamenů, ale také z kovu, porcelánu a z obyčejných předmětů denní potřeby. Výstava měla název Ponorka Victoria a postupně jsme v ní shlédli reliéfy, plastiky, skládanky, koláže, či kresby, z nichž vyzařoval charakteristický humor a poezie tohoto umělce. Surrealistický styl předmětů měl ještě jednu zvláštnost, neboť některé z nich si mohli dotykem prohlédnout i slabozrací či dokonce nevidomí návštěvníci, na které Rudi Lorenz ve své tvorbě nezapomněl. Většinou jsme viděli netradiční lodě, letadla či zmíněnou ponorku, které vypadaly opravdu zcela jinak, než ve skutečnosti.

Na následující exponáty jsme se těšili asi nejvíce z celé nabídky svitavského muzea. Jednalo se o expozici prací techniky, která nás zajímala nejen jako turisty, ale také z profesionálního hlediska, neboť jsme v té době vyráběli přírodní mýdla. Nečekali jsme ovšem, že v podlouhlé místnosti horního patra bude tolik různých exponátů ! Za všechno v uvozovkách mohl sběratel Bohumil Doubek z Jevíčka, který v roce 1995 nabídl svitavskému muzeu část sbírky řemesel a domácích strojů, která obsahovala také osm exemplářů praček. Darovaná prací technika se stala základem budoucí ohromné sbírky a postupně jich bylo shromážděno přes 150 různých typů, z nichž jsme si část mohli prohlédnout, neboť další pračky se sem i přes rozsáhlé prostory nevešly. Na nic jsme nečekali a pustili jsme se do jejich obhlídky.

Našli jsme zde pračky z přelomu 19. a 20. století neznámého výrobce a jednu z roku 1900, označenou jako Simplex. Dále tu byla značky Triumph a Řepa z roku 1920, Labuť z roku 1933, Rudolf Weiser z roku 1933, o dva roky mladší Zlatá včela, ČKD Praga ze stejného období a spoustu dalších. Kromě praček z válečných let jsme zde viděli výrobky novější, pocházející již z období komunismu a značně se lišících od starších kolegyň. Nemohla zde chybět tehdy populární značka ROMO, vyrábějící se několik desetiletí ve Fulneku, americká Whirlpool, německá AEG, sovětská Volna, italská Zanussi, kterou si našinec mohl koupit pouze za bony v prodejnách Tuzex a velmi rozšířená slovenská Tatramat, pocházející z Popradu. Dále jsme tu viděli různé odstředivky od stejných výrobců anebo kombinace obou výrobků dohromady.

Nad podobami a fungováním některých praček nám zůstával rozum stát, ale určitě musely nějak prádlo vyprat. Na stěně našim očím neunikla předchůdkyně praček, kterou nebylo nic jiného, než obyčejná dřevěná, kamenná nebo smaltovaná valcha. Jedna z nich byla dokonce vyrobená z břidlice, což jsme považovali za určitou raritu. V místnosti jsme dále našli několik pracích a pěnicích zvonů, různé typy dřevěných plácaček, válečkových ždímaček, vyvařovacích kotlů a jiných pomocníků k dosažení čistého prádla. Se zaujetím jsme si pročetli samotnou historii praní, které se začalo odvíjet od chvíle, kdy se lidé přestali oblékat do kožešin a začali nosit tkané oblečení. Nepřekvapilo nás, že lidstvo nejprve používalo jen vodu, ve které se prádlo máčelo, otloukalo o kameny a máchalo, ale vše se změnilo s používáním namáčecích prostředků.

Rázem bylo praní rychlejší a snadnější ! Novou informací pro nás bylo, že v Egypťané před 5000 lety tuto činnost prováděli hlavně šlapáním prádla ve vodě. Naopak už z dřívějška jsme věděli, že ve starém Římě existovaly prádelny, v nichž valcháři šlapali prádlo ve velikých kádích naplněných bělicí hlinkou, louhem, močí a vodou. Valchář pak v kádi šlapal a dupal, nakonec prádlo vyždímal a vymáchal v čisté vodě. Teprve později se začaly používat různé tlouky a plácačky. Prádlo se před praním máčelo ve vodě, do které se přidala směs zvířecího tuku a dřevěného popela. Žádnou novinkou pro nás nebyl fakt, že s vynálezem mýdla se praní zase zjednodušilo, i když se dlouhou dobu mýdlo používalo jako kosmetický prostředek. A pak přišla valcha, která se v Čechách používala běžně až do padesátých let 20. století.

Přitom první pračka byla sestrojena už v polovině 18. století v Anglii, kterou  Američan Hamilton Smith vylepšil a vznikla tak bubnová verze se lopatkami na rozpohybování prádla. O více než sto let později světlo světa spatřily jednoduché prací stroje, které se postupně vyvíjely do účinnějších podob. Pračky opustily velké prádelny a s pomocí nově založených firem si našli cestu i do domácností a to spolu se ždímačkami. Informační panely nám dále sdělily, že zavedení elektřiny do domů a bytů znamenalo revoluci také v praní a namáhavá ruční práce tak definitivně skončila. Sice se do pracího bubnu musela nalévat předem ohřátá voda, ale i to se časem změnilo a pak už přišla na řadu pračka automatická. S nostalgií jsme si tak prohlíželi černobílé fotografie, které člověk za objektivem zachytil při namáhavé činnosti, kterou před vynalezením praček praní bylo.

Kromě fotek jsme si se zájmem prohlédli různé reklamní cedule výrobců praček a pracích prostředků, které ostatně mezi exponáty také nechyběly. Do oka nám padl čistící prostředek Zuzka, protože se jmenovalo stejně jako nejmladší člen naší výpravy a také namáčecí prostředek NAMO, který jsme na vlastní oči viděli používat naše babičky i rodiče, než si koupili první automatickou pračku. Dále jsme ve vitríně viděli mýdla legendárních značek jako byl Sapon nebo Hirsch a byl tu také populární Jelen. Narazili jsme zde také na jeden oříšek, jenž nebyl překladatelský, nýbrž prací. K čemu sloužily prací ořechy, to jsme fakt netušili. V dolní částí vitríny jsme našli několik kovových žehliček, které k praní kdysi nerozlučně patřily. V době moderních sušiček na prádlo to byl však již zbytečný předmět v domácnosti, který používali opravdu jen puntičkáři.

Naším očím neunikly ani ukázky pracích prášků a sody k namáčení či čištění silně znečištěných oděvů. Nabídku k vyzkoušení máchání ve vaně a žehlení prádla jsme odmítli a vydali jsme se do poslední expozice, kde na nás padla tíseň a deprese. Ostatně nebylo se čemu divit, neboť se týkala rodáka ze Svitav, jímž nebyl nikdo méně slavný než Oskar Schindler. Stálá expozice nám představila životní příběh tohoto muže na pozadí holocaustu, který dokázal během druhé světové války zachránit na 1200 pronásledovaných Židů. Se zatajeným dechem jsme si prohlíželi velkoplošné plakáty se jmény zachráněných Židů a scény z natáčení Spielbergova filmu Schindlerův seznam, kdy se zachránění Židé shromáždili kolem Schindlerova hrobu v Jeruzalémě. Film jsme ovšem neviděli, jelikož nás už předem děsila dusná válečná atmosféra.

V expozici jsme také shlédli okolo 200 černobílých fotografií, na nichž byl zachycen Schindlerův život ve Svitavách, Ostravě, Krakově, Brněnci a v Argentině či Německu. Dočetli jsme se, že se Schindler narodil ve Svitavách v německé rodině pojišťovacího agenta Hanse Schindlera a jeho manželky Františky, později se oženil, ale manželství bylo bezdětné. Překvapilo nás, že v roce 1935 vstoupil do Henleinovy SdP, začal pracovat pro německou rozvědku Abwehr a o tři roky později se stal členem NSDAP. Změna nastala, když se stal majitelem továrny na smaltované výrobky v Krakově, ve které pracovalo okolo 1000 dělníků, z toho asi polovina byli Židé z krakovského ghetta. Postupně se stále více snažil bránit své dělníky a rovněž zámožnější Židy, kteří mu na koupení a provoz továrny půjčili peníze.

V březnu 1943 došlo k likvidaci krakovského ghetta a jeho obyvatele vojáci násilím přesunuli do nového koncentračního tábora v Płaszowě, z něhož Schindler dokázal přesunout asi 600–700 Židů do pobočného tábora u továrny, kde mohli být v relativním bezpečí před vykořisťujícími esesáky. S pomocí úplatků, černého obchodu a dalších nekalých praktik chránil před nacisty své dělníky a to až do roku 1944, kdy se k táboru blížila sovětská armáda a hrozilo zlikvidování vězňů. Schindler zorganizoval přesun necelé tisícovky svých dělníků do továrny v Brněnci, kde pokračoval ve své záchranné činnosti. Dále jsme se dozvěděli, že po válce působil chvíli v Německu a později emigroval do Argentiny, kde se snažil chovat dobytek. Poté, co zkrachoval, přijal pozvání několika svých Židů do Izraele, kde nějakou dobu žil díky jejich finanční podpoře.

Kvůli problémům s alkoholem se roku 1958 vrátil do Německa, kde opět neúspěšně podnikal a o šestnáct let později zemřel ve věku 66 let v Hildesheimu v Německu. Kromě životopisných panelů jsme si ve vitríně prohlédli židovskou Tóru a další předměty a také si pročetli dramatickou historii židovského obyvatelstva, kteří si za svůj domov zvolili Českomoravské pomezí. Následně jsme místnost i muzeum opustili a když jsme vyšli ven před vilu Johana Budiga, tak jsme prošli pochodem pod  frekventovanou silnicí za dalším cílem, jímž byl hřbitovní kostel sv. Jiljí. Po chvilce jsme se ocitli ve Školní ulici a právě v té chvíli nám do oka padla šedivá budova s nápisem Pivovar, o němž se dočtete v mém dalším příspěvku. Chcete-li vědět, co všechno jsme ve Svitavách viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme Svitavy prošli křížem krážem a dozvíte se víc.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Svitavy_-_mestske_muzeum/

Historie :

První muzeum ve Svitavách vzniklo už v roce 1894, kdy sídlilo v prostorách sirotčince do roku 1913. Poté bylo přesunuto do bývalé Strakeleho továrny, v níž se dělilo o místnosti se školou pro ženská povolání, ale významně jej podporovaly městské dotace. V roce 1914 mělo být muzeum slavnostně otevřeno, avšak do jeho osudu zasáhl válečný konflikt. Přesto pokračovaly práce na evidenci cenných sbírek – zbraní, cínového nádobí a obrazů. Po vzniku Československa není o historii muzea nic známo, až roku 1935 vznikl Muzejní spolek, který chtěl zřídit muzeum ve staré radnici na náměstí. I tyto snahy zastavila válka. Až 27. dubna 1947 bylo v bývalé Budigově vile na Smetanově náměstí slavnostně otevřeno nové městské muzeum. V 60. letech byla muzejní budova v žalostném stavu. Konstrukce byly napadeny dřevokaznou houbou a oprava budovy trvala až do roku 1969. Statut muzea se změnil, sbírky byly deponovány a ve městě byly zřízeny pod hlavičkou Okresního vlastivědného muzea v Litomyšli pouze Výstavní síně ve Svitavách. Až v roce 1976 bylo v nové přístavbě budovy zřízeno Okresní muzeum dělnického hnutí. V roce 1990 se statut muzea změnil na Výstavní galerii ve Svitavách a od roku 1991 Městské muzeum a galerie ve Svitavách. Jeho sbírky jsou zaměřeny na dokumentaci řemesel, regionálního umění a prací techniky.

Historie čerpána z webu

http://www.muzeum.svitavy.cz/index.php?L=1

https://www.vitalia.cz/

Město Svitavy má svou turistickou známku č.633.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/svitavy-c633