V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do kouzelné severské země a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Z mezinárodního letiště v Sandefjordu jsme se zapůjčeným autem přesunuli do 110 kilometrů vzdáleného Osla, v němž jsme strávili zbytek dne. Po příjezdu do města jsme francouzský bílý vůz zaparkovali zdarma v rezidenční čtvrti Ellingsrudåsen a pak jsme si šli do supermarketu Kiwi koupit balenou vodu na pití. Následně jsme zamířili ke vstupu do metra, které se nacházelo jen pár desítek metrů od obchodu a uvnitř chodby jsme si v automatu koupili jízdenky. Pak jsme sjeli výtahem hluboko do podzemí a když jsme z klece vystoupili, nestačili jsme zírat. Ocitli jsme se v chodbách s přírodními horskými stěnami, takže jsme si připadali jako na exkurzi v jeskyni a nikoliv jako v metru. Na větší rozjímání však nebyl čas, neboť nám za pár minut odjížděl vlak a tak jsme úžasnou chodbou sestoupili dolů k čekající soupravě.

Ellingsrudåsen byla totiž od svého otevření v roce 1981 konečnou stanicí druhé linky metra, kterou jsme se svezli do centra města. Během jízdy jsme na několika zastávkách z reproduktorů slyšeli hlášení, oznamující naši polohu a nemohli jsme přeslechnout ani upozornění, že se dveře zavírají. V norštině tato věta zněla asi takto : Do jedné rukys. Cesta ubíhala a přibližně po dvaceti minutách jsme vystoupili na zastávce u Národního divadla. Vzápětí jsme opustili podzemní prostory a zahájili procházku po historickém středu města, kde jsme poznali několik památek a zajímavostí. Když jsme si prošli centrum a prohlédli Královský palác, zamířili jsme k přístavu v zálivu Pipervika, kde jsme našli spoustu obdivuhodných architektonických skvostů. Jedním z nich byla bývalá železniční stanice s názvem Oslo West Station z 19. století.

Krásnou budovu s nárožními věžemi a zlatým medailonem na průčelí jsme si prohlédli zvenku a během obhlídky jsme se seznámili i s jeho historií. Budova byla postavena podle návrhu architekta Georga Bulla v tehdy módním italském stylu z omítnutého cihelného zdiva. Zaujalo nás, že se v letech 1872 až 1980 jednalo o konečnou stanice Drammen Line, kam rovněž jezdily vlaky dalších linek. V roce 1921 proběhla rekonstrukce budovy a o rok později společnost Narvesen na nádraží otevřela dva kiosky. V zimě roku 1942 byla část stanice poničena a nádraží muselo být na čtyři měsíce uzavřeno. Svému účelu stanice sloužila až do roku 1989, kdy byla veškerá doprava přesunuta na nové hlavní nádraží v Oslu. V roce 2005 zde bylo otevřeno Centrum Nobelovy ceny míru za účasti norského krále Haralda V. a jeho rodiny.

Od té doby prý do jednoho z nejnavštěvovanějších norských muzeí zavítá přibližně 250 000 návštěvníků ročně. Mezi ně jsme bohužel nepatřili my, neboť se blížil podvečer a muzeum bylo zavřeno. Nicméně světla bylo během naší procházky dost a dost, protože červencové noci v Norsku trvaly jen tři hodiny a pojem černočerná tma zde v létě vůbec neznali. Když jsme si Centrum Nobelovy ceny míru prohlédli, začali jsme se věnovat ostatním památkám na Radničním náměstí, ale o tom již vypráví jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli nezapomeňte také přečíst. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme se první den v Norsku procházeli centrem Osla. Jestliže jsme tyto místa osobně navštívili, napište prosím své poznatky pod článek do komentářů. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/oslo-nobelovo-centrum-miru-a-muzeum​

Historie :

Nádražní budova s názvem Oslo West Station (Vestbanestasjon) byla na břehu zálivu Pipervika postavena v 19. století podle návrhu architekta Georga Bulla v tehdy módním italském stylu z omítnutého cihelného zdiva. V letech 1872 až 1980 se jednalo o konečnou stanice Drammen Line, dokud nebylo otevřeno metro. Až do jeho uzavření to bylo hlavní nádraží pro vlaky na Sørland Line, Drammen Line a Vestfold Line. V roce 1921 proběhla rekonstrukce a o rok později společnost Narvesen otevřela na nádraží dva kiosky. V zimě roku 1942 byla část stanice poničena a nádraží muselo být na čtyři měsíce uzavřeno. Svému účelu stanice sloužila až do roku 1989, kdy byla veškerá doprava přesunuta na nové hlavní nádraží v Oslu. V roce 2005 zde bylo otevřeno Centrum Nobelovy ceny míru za účasti norského krále Haralda V. a jeho rodiny. Nechyběla ani nositelka Nobelovy ceny za mír Wangari Maathaiová. Centrum přivítá přibližně 250 000 návštěvníků ročně a je jedním z nejnavštěvovanějších norských muzeí, z něhož je pěkný výhled na přístav. Autorem podoby a vybavení centra je britský architekt David Adjaye a americký designér David Small. Centrum Nobelovy ceny míru financuje norské ministerstvo kultury, soukromí sponzoři a vstupné. Centrum kromě vyprávění příběhu Alfreda Nobela a dalších Nobelových cen představuje laureáty Nobelovy ceny za mír a jejich práci. K tomu slouží multimediální a interaktivní technologie, výstavy, setkání, debaty, divadlo, koncerty a konference, stejně jako široký vzdělávací program a pravidelné prohlídky s průvodcem.

Historie čerpána z webu

https://en.wikipedia.org/wiki/Oslo_West_Station

https://en.wikipedia.org/wiki/Nobel_Peace_Center

Město Oslo nemá turistickou známku.