Lindesnes - nejjižnější maják v Norsku (Lindesnes Lighthouse)
Na nejjižnějším bodu Norska, mysu Lindesnes, byl roku 1656 postaven vůbec první maják v této severské zemi. Varoval lodě před zrádnými útesy a tehdy světlo obstarávalo pouze 30 lojových svíček na vrcholu třístupňové věže. Vítr je ovšem k velké nelibosti námořníků často sfoukl a tak byl maják kvůli nespolehlivosti až do roku 1725 uzavřen. V tomto roce byl vybudován nový maják, který byl roku 1822 vybaven uhelnou lampou, ale i ten později přestal sloužit svému účelu. Postupně jich zde takto bylo vystavěno a zbořeno několik, přičemž každý nový vždy nahradil ten předešlý. V roce 1915 byl postaven současný litinový maják, jenž do výbavy dostal Fressnelovu čočku z předešlé věže a od té doby námořní lodě viděly světlo až ze vzdálenosti 17,7 námořních čili 32,8 kilometrů.
V horkých letních dnech jsme vůbec netoužili potom, aby se naše těla opékala pod sluncem někde u moře v ještě větším vedru, jež by stěžovalo případnou turistiku. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.
Třetí den jsme opustili chatku v krásném kempu Sølvgarden Cottages ve vesnici Rysstad a vyrazili jsme za novými turistickými cíli. Původně jsme chtěli vystoupat na horu Kjerag a přilehlý legendární kámen, ale předpověď počasí slibovala hojné deště, takže jsme nezamířili do hor, nýbrž na jih Norska. Po krátké zastávce u vodopádu Reiårsfossen jsme pokračovali dalších 115 kilometrů k jinému pozoruhodnému přírodnímu úkazu, jímž bylo muzeum lososů u vodopádu Kvåsfossen. Naším dalším cílem byl 46 kilometrů vzdálený Lindesnes Lighthouse neboli maják v Lindesnes, umístěný na samém nejjižnějším cípu Norska. Po příjezdu jsme naše bílé francouzské auto odložili na dostatečně velkém parkovišti, které bylo jako na většině norských míst zdarma a po asfaltové silničce jsme se vydali k našemu cíli.
Červenobílý maják se pyšně tyčil na několik desítek metrů vysoké skále a i když se nacházel nedaleko od nás, lidé postávající okolo něj byli malincí jako mravenečci. Silnička nás vedla k závoře, u níž byla umístěna pokladna, ale ještě než k ní zamířili, udělali jsme si malou odbočku. Do našich tváří se totiž vydatně opíral mořský vítr, jakoby nám tím chtěl připomenout, kde se právě nacházíme. Uposlechli jsme jeho urputných výzev, zabočili doprava a po kamenech jsme přeskákali na okraj pobřeží. Stanuli jsme v téměř nulové nadmořské výšce nad jedním z tisíců malých zálivů s názvem Knarvika, jehož skaliska obrovskou silou bičovaly vlny Severního moře. Zpěněná slaná voda, tříštící se o tmavé kameny, budila opravdový respekt a skutečně bychom se ani na malou chvilku nechtěli ocitnout v moci těchto divokých vln.
Někteří členové naší výpravy dlouho neviděli moře a tak jsme na skaliskách strávili jeho pozorováním několik minut, nicméně to pravé slané potěšení nás ještě čekalo. Video je k prohlédnutí zde. Potom jsme se vrátili na asfaltku a kolem kamenné zdi jsme konečně došli ke zmíněné závoře. Docela nás překvapilo, že v budce neseděla nějaká pracovnice Norwegian Coastal Administration neboli Norské pobřežní správy, odpovědné za infrastrukturu vodní dopravy podél 9200 km dlouhého pobřeží Norska a tím pádem i za provoz zdejšího majáku. V malé budově jsme našli pouze jakýsi prostor s propagačními materiály a automat, v němž si návštěvnici sami kupovali vstupenky. V dohledu se nevyskytovala žádná kontrola, přesto jsme se nezachovali jako někteří chytráci a lístky za asi 220 českých korun za osobu jsme poctivě zaplatili.
Nutno dodat, že nás později nikdo nekontroloval a to dokonce ani při vstupu do útrob majáku či domečků s muzejními expozicemi, ale nepředbíhejme. Následně jsme prošli kolem závory na plácek, jenž nám připomínal přírodní divadlo a vzápětí jsme se zastavili u žulového pomníku z roku 2016. Na jedné straně komolého kvádru jsme si přečetli úryvek z básně norského spisovatele Terje Stigena a text na druhé straně pomníku děkoval všem lidem, kteří se zasloužili o bezpečnost námořníků, pohybujících se kolem rozeklaného severského pobřeží. Pak jsme kolem moderní prosklené prodejny suvenýrů zamířili ke schodišti k majáku. U prvního schodu jsme minuli tabuli s velmi stručnou historii místa, která nám bez ostychu vyzradila, že právě zde, na mysu Lindesnes, byl roku 1655 postaven vůbec první norský maják.
Ten jsme ale vidět nemohli, jelikož byl už dávno byl zbořen a nahrazen modernějším, což se v dalších staletích ještě několikrát opakovalo. K dispozici nám byl současný a stále funkční maják z roku 1915, jenž už nepotřeboval lidskou obsluhu, neboť byl v roce 2003 automatizován. Když jsme si ceduli prostudovali, začali jsme stoupat vzhůru na skálu. Stačilo vyšlapat pár schodů a již se nám otevřel pohled na plácek s pokladnou a parkoviště, jež bylo trochu ukryté za skaliskem. Schodiště pak vystřídal krátký rovinatý úsek, na jehož konci jsme z okraje skály spatřili záliv Knarvika, který z nadhledu nabyl výrazně větších rozměrů a rovněž jsme viděli i jeho nejbližší okolí. Během dalšího výstupu jsme poprvé narazili na betonové opevnění z druhé světové války, ale do úzkých chodeb jsme se zatím nevydali.
Místo toho jsme po dalších schodech pokračovali ve výstupu a o několik desítek vteřin později jsme konečně stanuli na takřka plochém vrcholu skály, na němž se tyčil červenobílý maják a další stavby. Otevřel se nám tak pohled na celém širokém okolí s parkovištěm, zálivem, otevřeným mořem a mysem Lindesnes. Ocitli jsme se tak 2518 kilometrů od nejsevernějšího norského bodu s názvem Knivskjelodden, kam údajně také míří velký počet turistů, ale ten jsme tentokrát neměli v úmyslu poctít svou návštěvou a věnovali se jižnímu výběžku. Přiblížili jsme se k okraji pobřeží a pozorovali Severní moře, které se našim maličkostem zcela otevřelo a nabídlo pro moravského suchozemce nevšední pohledy. Nebylo tedy divu, že jsme fascinovaně hleděli na mořskou hladinu, hlazenou paprsky slunce, které nám v těchto minutách ukázalo vlídnou tvář.
Bohužel se to brzy mělo změnit, ale zatím jsme se mohli kochat a užívat si tu nádheru i s lodí, brázdící moře několik kilometrů od břehu. Video je k prohlédnutí zde. Kupodivu tu nebylo moc jiných turistů, což nám vůbec nevadilo. Když se v dálce nad mořem objevil shluk tmavých mraků, brzy jsme zamířili k majáku, abychom si jej stihli prohlédnout, než začne pršet. Samozřejmě jsme nevěděli, jestli se oblaka nevydají jiným směrem, ale po zkušenostech s norským počasím jsme raději nenechali nic náhodě. Když jsme došli ke schodům, vedoucím ke dveřím červenobílé věže, narazili jsme na podlouhlou informační tabuli, která nám prozradila, že první litinový maják na světě byl vyroben v Anglii a vztyčen na Jamajce v roce 1841. Představovalo to revoluci ve výrobě, neboť se prefabrikované prvky daly rychle sešroubovat a konstrukce vykazovala dobrou pevnost a odolnost i přes extrémní přírodní podmínky.
Dále jsme se dočetli, že jelikož Norsko disponovalo velkými zásobami železa a dostatečným počtem sléváren, brzy začalo také vyrábět litinové majáky. První litinový maják byl vyroben roku 1854 a následně vztyčen na ostrově Eigerøy. Celkem norské železárny vyrobily 41 věží. Maják nad námi pocházel z roku 1915, měřil 16 metrů a jelikož se tyčil na skále vysoké 34 metrů, jeho bílé světlo do dálky blikalo z padesátimetrové nadmořské výšky. Ani nám to tak nepřipadlo. Na druhé straně tabule se pak nacházely fakta o prvním majáku na jižním mysu, který zde vznikl již roku 1656. Provozoval jej jistý Povel Hansson a maják tenkrát přestavovala primitivní dřevěná věž s malou místností na vrcholu, v níž hořela lucerna se třiceti svíčkami. Nedlouho poté začaly stížnosti projíždějících kapitánů plachetnic, pro něž bylo světlo svíček příliš slabé.
Lojové svíčky tak nahradilo hořící uhlí, jenže ani to prý nepomohlo a jindy zase černý kámen z Anglie nedorazil, takže maják často neplnil své poslání. Tehdejší král proto nešťastnému Hanssonovi licenci odebral a dlouhých 75 let zde žádná signální věž nestála. Až roku 1725 král rozhodl, že na mysu Lindesnes budou svítit dva signální ohně z uhlí, aby se odlišil od podobného zdroje světla na severu Skagen's Odde v Dánsku, kde hořel jen jeden oheň. První vznikl v Hammarbergu a druhý na Markøy v souostroví Selør. Vedle majáku stál bílý domeček, do něhož jsme se sice nedostali, ale objevili jsme na něm další ceduli s pokračující historií. Dočetli jsme se, že se v 19. století značně zvýšila pravidelná lodní doprava a rostly požadavky na lepší navigační pomůcky, neboť za mlhy či ve sněhových vánicích nepomohly ani ty nejsilnější majáky.
Světlo bylo tedy vyměněno za zvukové signály houkaček, zvonů, sirén a diafonů, které se rozezněly za mlhy a jiného nepříznivého počasí. Maják na mysu Lindesnes získal mlhovou sirénu v roce 1920, jež byla umístěna právě do bílého domečku u věže, kde jsme právě stáli. V roce 1954 byla siréna vyměněna za mnohem silnější diafon, poháněný stlačeným vzduchem, jehož drahý provoz byl ukončen roku 1988 a nahrazen radary či GPS signály. Ještě že tak, jinak bychom každé dvě minuty slyšeli tři ohlušující rány z nejhlasitější trubka světa ! Navíc paní mlha panovala právě v jiných částech planety, takže jsme mohli být v klidu. Pak jsme se vrátili k majáku a po schodech vstoupili dovnitř. Hned za dveřmi jsme narazili na další informační panely, doplněné o obrázky či fotografie, díky nimž jsme dostali ucelený obrázek, jak to na mysu Lindesnes během staletí vlastně vypadalo.
Kromě již známých informací jsme se dočetli, že v roce 1799 byla zvýšena čtvercová věž, aby námořníci za denního světla snadněji spatřili pobřeží. V roce 1822 byly oba uhelné ohně přeměněny na uzavřená ohniště. O dalších 22 let později bylo provoz na Markøy zastaven, zatímco uhelný maják v Lindesnes pokračoval v činnosti až do roku 1854, kdy byl instalován moderní čočkový přístroj prvního řádu, o němž již byla řeč. Třetí panel vyprávěl v historických souvislostech o výrobě železa a litiny, což nás až tak moc nezajímalo, takže jsme text rychle přeběhli očima a začali stoupat po schodech nahoru. V prvním patře jsme si prohlédli pár fotografií majáku, přičemž mezitím z vyššího patra scházeli dolů jiní návštěvníci, s nimiž bychom se na úzkém schodišti nevyhnuli. Teprve až sešli dolů, tak jsme se mohli vydat do druhé patra, kde se nacházel světelný vysílač.
Do místnosti, z níž pomocí Fresnelovy čočky prvního řádu vycházelo světlo, jsme se ovšem z pochopitelných důvodů nedostali. Přesto jsme na vlastní oči viděli vysílač paprsků, jenž se za tmy každých 20 sekund otáčel a světlo zároveň měnilo intenzitu. Zaujalo nás, že mořeplavci jeho svit mohou vidět až ze vzdálenosti 17,7 námořních mil neboli 32,8 kilometru. Následně jsme malými dveřmi vstoupili na venkovní ochoz a z výšky 50 metrů nad mořem jsme se rozhlédli po okolí. Nádhera ! Celý areál s muzejními expozicemi jsme měli pod sebou jako na dlani a úžasný výhled na moře se nedal zaplatit žádnou platební kartou na světě. Nutno podotknout, že jsme si sebou do Norska nebrali žádnou hotovost, neboť se dle cestovního průvodce mohlo i v tom nejodlehlejším obchůdku platit kartou. Každopádně to byla pravda, alespoň co se týkalo jižní části země.
Z majáku jsme pozorovali kopeček Nesvarden, na němž se pohybovalo několik mravenečků, kteří předtím byli lidmi. Jižní výběžek byl obklopen zálivy Staksvika a Danehavn, které pak přecházely v otevřené moře. Tímto směrem, asi 1,5 kilometru od nás, ležela pod hladinou potopená loď Palatia, ale o ní ještě bude řeč. Na této polovině ochozu se nám okolí pozorovalo dobře, ale když jsme přešli na druhou, opřel se do nás vítr, jenž nás brzy zahnal zpátky. Předtím jsme ještě stihli udělat pár fotografií a pak jsme se schovali do útrob majáku. Jelikož zrovna nikdo nahoru nešel, sestoupili jsme bez meškání do přízemí majáku a vzápětí jsme zamířili na přilehlý kopeček, kde stával jeho předchůdce. Zbyla z něj pouze betonová základna s novodobou anténou a výklenky, kam jsme po schodišti vystoupali a znovu se rozhlédli kolem sebe.
Potom jsme si prohlédli základ starého majáku a bylo nám zcela jasné, k čemu ony výklenky sloužily. Bližší informace nám ale poskytla cedule u schodů, u níž jsme se zastavili poté, co jsme sešli dolů. Nejprve jsme se dozvěděli o obnovení světelného provozu na mysu Lindesnes v roce 1725 a dvojici ohňů, o které se ze své rezidence a vyhlídky na Selhovdenu staral inspektor. Na stanovišti mezi Nesetem a Markøyem dohlížel na hoření uhlí a pokud byl nespokojen, signálním dělem pobízel strážce obou majáků ke zvýšenému úsilí. Kotle byly venku na volném prostranství, nechráněné před povětrnostními vlivy a větrem, což ztěžovalo kontrolu spalování a zvyšovalo spotřebu uhlí, které se muselo vynášet ručně nahoru. Poněkud pikantní až úsměvné nám připadalo, že nosiči uhlí museli být třikrát denně povzbuzeni kořalkou, aby svou práci zvládli..
Když jsme si chytrou tabuli prostudovali, začali jsme se věnovat podzemním chodbám a příkopům, jimiž byl mys doslova protkán. Jednalo se o pobřežní opevnění, které během okupace Norska za 2. světové války vybudovali němečtí vojáci. Tenkrát zde působilo maximálně 400 mužů, kteří zde hlídkovali a v případě útoku z moře mohli využít k obraně čtyři děla. Když došlo v roce 1943 k přemístění těchto palných zbraní do jiné pevnosti, byl u strojovny postaven radar a počet vojáků snížen. Vše bylo trochu zbytečné, protože se žádné velké válečné akce majáku nekonaly. Podzemní chodby byly přístupné pro veřejnost a tak jsme se v chodbách prohlédli zbytky základů po původním majáku, výstavu fotek ostatních věží na jižním norském pobřeží, pozorovatelnu s dalekohledem a prozkoumali jsme také vojenský bunkr se střílnou. Když jsme vylezli ven, zamířili jsme z vrcholové skály dolů k dalšímu bílému domečku a cestou jsme spatřili na skále položenou kotvu, jakýsi památník z roku 1983 ve formě základní lodní výbavy.
Dlouho jsme se u kotvy nemohli zdržovat, jelikož od moře dorazil černý mrak a začalo pršet. Rychle jsme seběhli dolů po schodech a schovali se v bílém domečku, kde se nacházela další muzejní expozice. Zároveň jsme se ocitli v bývalé kuchyni, kde si rodina strážce majáku připravovala jídlo, o čemž svědčily zbytky staré pece na dřevo v jedné ze stěn. Zaujalo nás, že si rodina v okolí majáku sama pěstovala brambory a jinou zeleninu, ovoce či krmivo pro zvířata. Kdysi bychom se tady setkali s kozami, krávami, slepicemi, prasaty a ovcemi, které lidem poskytovaly mléko, vejce a maso. Kromě toho si jídelníček zpestřovali rybami a humry, jejichž přebytky pak prodávali na trhu a za utržené peníze si kupovali jiné potraviny. Vodu pak získávali z cisteren, do nichž zachytávali dešťovku. Kromě pece jsme v kuchyni shlédli velmi detailní historii dění na mysu Lindesnes od 17. století do současnosti, kterou jsme už víceméně znali a dále jsme si zde prohlédli pár zajímavých předmětů.
Našli jsme zde třeba koš, jež stával na útesech a v němž během 17. století hořelo uhlí, dále tu byly žárovky a kahany, které uhelné koše později nahradily či obrovskou skleněnou lucernu, která po nich na vrcholu majáku zaujala místo. Nejvíce nás ovšem zajímal model majáku z roku 1822, u jehož základů jsme před chvílí stáli a docela jsme litovali, že se nedochoval v celé své kráse. Vše jsme si pečlivě prohlédli a ani jsme si neuvědomili, že mezitím venku přestalo pršet, jakoby počasí chtělo dát za pravdu norským obyvatelům, kteří cizincům s oblibou říkají : Nelíbí se ti naše počasí ? Počkej 5 minut a změní se. Přeháňka byla pryč a svěží vítr bleskurychle začal osušovat mokrý povrch skal a chodníků. Po jednom z nich jsme zamířili k další zajímavosti, kolem které jsme předtím za deště pouze proběhli.
Jednalo se o měřící stanici, prostřednictvím které pracovníci meteorologického ústavu hlásí třikrát denně sílu a směr větru, teplotu a tlak vzduchu, počet srážek či teplotu vody a v neposlední řadě pozorují oblačnost a výšku vln. Také jsme si přečetli, že měřicí stanice na mysu Lindesnes byla mezi prvními v Norsku, neboť byla zřízena již v roce 1863. Na závěr jsme dostali varování, že když na tomto místě udeří bouře plnou silou, může výška vlny činit až 25 metrů a při poryvech o síle hurikánu může být člověk snadno smeten přes palubu. Bohužel došlo k nehodám, kdy se návštěvníci zranili nebo je vzaly vlny, ale nic takového momentálně nehrozilo. Od měřící stanice jsme se vydali k menšímu červenému domečku, v němž se nacházela expozice o lodi Palatia, jejichž pasažéři už takové štěstí neměli.
V domečku jsme našli fotografie a informace o potopení německé nákladní lodi Palatia, která byla postavena v roce 1928 a poté se několik let plavila na trase z Hamburku do Karibiku. Po dvanácti letech služby byla prodána do Sovětského svazu, ale dlouho této komunistické zemi nesloužila. Psal se červen roku 1941, když byla v tehdy německém přístavním městě Štětín loď zabavena nacistickou armádou, která ji následně využívala k přepravním účelům. Její poslední plavba proběhla v říjnu 1942, kdy vyrazila oproti plánům opožděně z přístavu v Kristiansandu a díky tomu se Palatia ocitla ve špatném počasí. Vlny byly vysoké až pět metrů, foukal silný proměnlivý vítr a tak se loď stala snadným cílem pro novozélandský torpédový bombardér. Letadlo vypustilo z výšky 60 metrů torpédo, které zasáhlo loď na pravoboku poblíž strojovny.
V té době se na její palubě nacházelo 1000 lidí, většinu tvořili sovětští zajatci, kteří měli pro německou říši pracovat v okupovaném Norsku. Po zásahu torpédem se na palubě rozpoutala panika a když se zajatci snažili zachránit, němečtí vojáci proti nim použili střelné zbraně. Za půl hodiny po zásahu se Palatia potopila a druhou největší lodní katastrofu v norské historii přežilo pouze 78 zajatců a 108 Němců. Vrak byl lokalizován v roce 1997 a ještě tentýž rok byl na útesu odhalen památník, tvořený bronzovým kánětem obecným s rozevřenými křídly. Pomník jsme viděli z dálky a připomínal nám kříž, nicméně expozice nám vše vyjasnila. Ve vedlejší místnosti jsme si prohlédli fotografie lidi, kteří byli během první a druhé světové války vězněni, ale podařilo se jim nesmyslné běsnění přežít. Byla to různorodá směsice tváří v pokročilém věku.
Následně jsme opustili červený domeček a po svažující se asfaltové silničce jsme sestoupili dolů k zálivu Staksvika, v němž se u jiného domku stejné barvy pohupoval motorový člun. Šedá komunikace nás přivedla až na plac s návštěvnickým centrem, do něhož jsme vzápětí vstoupili, abychom si koupili nějaký ten suvenýr. Pečlivě jsme upomínkový předmět vybírali, zatímco jiní návštěvníci v druhé polovině budovy popíjeli kávu nebo čaj. Když jsme si suvenýr vybrali, nahlédli jsme do potemnělé místnosti s výstavou od umělkyně jménem Inna Otzko a pak jsme již zamířili k pokladně. Po zaplacení magnetky jsme se vrátili na parkoviště a odjeli do 170 kilometrů vzdáleného údolí Ørsdalen, kde jsme měli domluvené ubytování v turistickém centru. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme třetí den v Norsku navštívili Kvåsfossen a Lindesnes.
Kompletní fotogalerii najdete zde
Historie :
Na nejjižnějším bodu Norska, mysu Lindesnes, byl roku 1656 postaven vůbec první maják v této severské zemi. Varoval lodě před zrádnými útesy a tehdy světlo obstarávalo pouze 30 lojových svíček na vrcholu třístupňové věže. Vítr je ovšem k velké nelibosti námořníků často sfoukl a tak byl maják kvůli nespolehlivosti až do roku 1725 uzavřen. V tomto roce byl vybudován nový maják, který byl roku 1822 vybaven uhelnou lampou, ale i ten později přestal sloužit svému účelu. Postupně jich zde takto bylo vystavěno a zbořeno několik, přičemž každý nový vždy nahradil ten předešlý. V roce 1915 byl postaven současný litinový maják, jenž do výbavy dostal Fressnelovu čočku z předešlé věže a od té doby námořní lodě viděly světlo až ze vzdálenosti 17,7 námořních čili 32,8 kilometrů. O pět let později maják získal mlhovou signalizací, která byla se souvisejícím strojním vybavením umístěna do budovy vedle červenobílé věže. V letech 1940 – 1945 pobřeží Norska kontrolovala německá vojska a jelikož mys Lindesnes pro ně představoval důležitý hlídkový bod, vybudovala zde malou pevnost se čtyřmi děly, radarem, zákopy, tunely a dalšími obrannými prvky. Zbytky těchto staveb tu jsou vidět dodnes a v zákopech či tunelech se můžete projít. V roce 1950 byla do majáku přivedena elektřina a dosavadní mlhová signalizace byla nahrazena diaphonem neboli zařízením, které vytváří hluboké, silné tóny a dokáže je odesílat na dlouhé vzdálenosti. Roku 1988 mlhová signalizace zcela ukončila činnost, ale zůstala na místě ve funkčním stavu a občas je při zvláštních příležitostech používána. O čtyři roky později bylo na mysu založeno muzeum, které zde pořádá různé výstavy a to i v podzemních chodbách, vybudovaných za války Němci. Maják je stále v provozu, nicméně v roce 2003 byl automatizován, takže dnes už nepotřebuje žádnou fyzickou obsluhu. V moderní prodejně suvenýrů nedaleko pokladny si můžete zakoupit upomínkové předměty či se občerstvit kávou a jinými pochutinami.
Historie čerpána z těchto webů
https://bezasfaltu.cz/poasfaltu/lindesnes-fyr-nejjiznejsi-misto-norska/
Maják Lindesnes nemá turistickou známku.
