V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Druhý den po snídani jsme si sbalili věci a potom jsme opustili apartmánový dům v obci Skjetten nedaleko Osla, kde jsme strávili první noc v Norsku. Během noci padala z nebe voda a ranní zatažená obloha rovněž nevěštila nic dobrého, ale prozatím nepršelo a tak jsme vyrazili na Holmenkollen. Po půlhodinové jízdě jsme zapůjčené francouzské auto odložili na bezplatném parkovišti pod největším skokanským můstkem ve zmíněném sportovním středisku a vydali se vstříc nevšedním zážitkům. Kráčeli jsme po asfaltovém chodníku, který nás dovedl k soše norského polárníka, vědce a diplomata Fridtjofa Nansena, jenž se roku 1888 stal vedoucím výpravy, která poprvé přešla Grónsko z východu na západ. O pět let později se rozhodl prokázat prakticky svoji teorii, podle níž se pobřežní ledy Arktidy přesouvají ze Sibiře ke Grónsku přes oblast Severního pólu.

Se svou expedicí nedošel až na pól, ale dokázal přežít v náročných podmínkách arktickou zimu a přinesl řadu poznatků pro pozdější vědeckou činnost. Překonal při tom dosavadní nejsevernější bod dosažený člověkem. V roce 1922 mu byla udělena Nobelova cena míru za jeho velké mezinárodní úsilí o uprchlíky po první světové válce. Pak jsme po dlážděném chodníku přišli přímo pod skokanský můstek HS134 s názvem Holmenkollbakken, jehož prohnutá nájezdová stopa se tyčila nad námi a vzápětí jsme vstoupili dovnitř budovy, ukryté pod věží. Ihned jsme zamířili k pokladně, kde jsme si koupili vstupenky do muzea lyžování, které se v budově spolu s prodejnou suvenýrů a restaurací nacházelo. Pak jsme vkročili do muzejních expozic, nicméně jsme jimi pouze proklouzli, vystoupali o patro výš a vešli do výtahu.

Chtěli jsme totiž využít toho, že zrovna nepršelo, což se tady v Norsku mohlo kdykoliv změnit a déšť by nám zcela jistě výhled z věže totálně pokazil. Výtah nás vyvezl nahoru na skokanský můstek a když jsme z klece vystoupili, ocitli jsme se v prosklené místnosti, kde obvykle sportovci čekají a zároveň se připravují na svůj soutěžní nebo tréninkový skok. Byl to zvláštní pocit stát na takovém, pro nás neobvyklém místě a tak jsme se snažili co nejvíce nasát atmosféru místa, přičemž jsme pozorovali krajinu pod námi. Sledovali jsme třeba vlak metra, kterým na Holmenkollen obvykle přijížděli návštěvníci sportovních závodů, protože v té době sem byl příjezd automobily zapovězen. Dále jsme viděli některé části města Oslo s typickými norskými domy, obklopenými zelení, lesy a modrými jezery, mezi nimiž se kroutily úzké asfaltové silnice a železniční trať.

Následně jsme po schodech vystoupali o patro výš na plochou střechu věže, z níž se nám naskytl kruhový výhled na všechny světové strany. Pravda, kochání nám ztěžoval studený vítr, který bičoval naše tváře, zachumlané do bund a divoce pohyboval s norskou vlajkou na stožáru, ale rádi jsme se s ní vyfotili. Pak jsme pozorovali hlavní město této severské země, nad nímž hrozivě pluly černé mraky. Strávili jsme zde několik minut a pak jsme sešli po schodech na místo, z něhož byla vidět spodní část můstku s doskočištěm. Připadlo nám neuvěřitelné, že při každoročních skokanských soutěžích závodníky sleduje až 30.000 diváků, tísnících se na přilehlých tribunách. Musí to být úžasná atmosféra, když skokan sedí na odrazové lavičce a hledí dolů do hlubiny, zatímco diváci od něj chtějí vidět co nejlepší výkon !

Vítr zesílil, takže jsme se raději stáhli zpět do prosklené přípravny, kde jsme chvíli čekali na příjezd výtahu, jímž jsme se následně svezli dolů. Další čas jsme pak strávili v nejstarším lyžařském muzeu na světě, které bylo založeno již v roce 1923, přičemž bylo těsně před stoletým výročím zrekonstruováno a expozice rozšířeny. U výtahu jsme si prohlédli sportovní fotografie Toma Sandberga, který většinou pořizoval černobílé snímky a postupem času se zařadil mezi nejvýznačnější norské umělce ve svém oboru. Dále jsme zde viděli reprodukci obrazu Knuda Bergstiena z roku 1869, na němž byli vyobrazeni vikingští lyžaři, takže jsme se nemohli divit, že Norové už od počátku patřili mezi nejlepší běžkaře na světě. Další naše kroky vedly do kruhové místnosti, decentně ozářené modrofialovým světlem, kde jsme shlédli první historické předměty.

Ve čtyřech vitrínách jsme našli oblečení a boty z různého časového období, které ostře kontrastovalo se sto let starou černobílou fotografií dámy. Z druhé poloviny 19. století pocházela replika dílny v továrně Rustad Skifabrikk, která patřila mezi první výrobce lyží na světě a svou činnost ukončila roku 1980. Potom jsme si prohlédli několik vcelku velkých modelů, díky nimž jsme si mohli snadno představit proměny kopce na Holmenkollenu, který byl celkem devatenáctkrát přestavěn. Od roku 1892 tu stával dřevěný můstek, jenž o 18 let později nahradila kamenná stavba. Během druhé světové války byl areál využíván jako vojenské zařízení a koncem 40. let byl modernizován. Další rozšíření bylo provedeno před mistrovstvím světa v letech 1966 a 1982 a také v roce 1991. V letech 2008 až 2010 byla celá stavba zbořena a přestavěna.

A právě v této podobě jsme sportovní areál viděli i my. Na kruhovém plátně byly promítány záběry z různých biatlonových, běžeckých a skokanských závodů, které se na Holmenkollenu v minulosti konaly. Dále jsme zde viděli velkou sbírku lyží norského národního týmu, na nichž severští sportovci získali medaile na různých světových soutěžích, mezi nimiž jsme našli třeba lyže sjezdaře Lasse Kjuse a nebo fenomenálního běžkaře Bjørna Dæhlieho. Nechyběly ani staré dřevěné sáně, figuríny oblečené do historických oděvů či novější větrovky a bundy. Jedna z figurín představovala devítiměsíčního kluka, kterého rodiče již v tak nízkém věku postavili poprvé na běžky, neboť údajně od raného dětství všichni v Norsku lyžují. Exponáty doplňovaly barevné nebo starší černobílé fotografie lyžařů a pár kreseb.

Naším očím neunikly ani momentky ze zimních olympijských her, které se konaly v roce 1994 v Lillehammeru a v Oslu roku 1952. Samostatná výstava pak vyprávěla o norské královské rodině, jejíž členové rovněž vždy rádi lyžovali a dokonce se účastnili sportovních soutěží. Ve vedlejší místnosti jsme si prohlédli informační panely, věnující se problematice sněhu, meteorologii, změnám klimatu, životnímu prostředí, době ledové a podobně. Zaujala nás prognóza, jestli v následujících zimách napadne sníh a turista tak podnikne pěší výlet nebo se sveze na běžkách. Moc dlouho jsme se zde ovšem nezdrželi a brzy jsme po schodech sestoupili do přízemí, kde se nacházela úvodní část expozice, věnující se nejstaršímu období lyžování a rovněž polárním průzkumům Fridtjofa Nansena a Roalda Amundsena.

Přivítal nás zde obrovský los, který představoval jakýsi úvod do pravěku, kdy vznikaly jeskynní malby a rytiny. A ačkoliv se tomu dalo těžko uvěřit, již tehdy starověký člověk používal předchůdce lyží, po nichž klouzal na sněhu a lovil zvěř. Nicméně obrázky s jeskynními malbami toho byly důkazem ! Vystaveny zde byly první sněžnice vyrobené lidmi pro chůzi ve hlubokém sněhu a o kousek dál jsme shlédli lyže staré více než 1400 let. Byly to jedny z mnoha dřevěných prkének, jejichž sbírku založil iniciátor muzea architekt Hjalmar Welhaven. Díky tomuto bodrému muži jsme tak viděli lyže z různých regionů Norska, lišící se nejen velikostí a šířkou, ale také dekorativními prvky. Zaujaly nás třeba lyže, které patřily jednomu z prvních dobyvatelů nejvyššího bodu Norska a celé Skandinávie, kterou je hora Galdhopiggen s nadmořskou výškou 2 469 metrů.

Dále jsme viděli lyže vyrobené Sondrem Norheimem, otcem moderního alpského lyžování, který se narodil roku 1825 v Morgedalu v provincii Telemark. Tento tesař všechny své lyže vyráběl ručně. V roce 1868 byl pozván na první soutěže v Oslu a několik z nich i vyhrál, ačkoliv měl již 42 let a jeho soupeři byli o polovinu mladší. Na jeho lyžích jsme si všimli bočního vykrojení, což naznačovalo, že se první carvingové lyže na světě objevily před více než 150 lety. Zaujalo nás, že lyže byly proti vlhkosti chráněny z vrchní strany dehtem nebo lněným olejem, zatímco dobrou skluznost zajišťoval parafínový vosk. Samostatný stojan pak vyprávěl příběh evoluce lyžařských vázání, od nejjednodušších kožených až po nejmodernější modely a zajímavé byly také dřevěné hůlky, které měly vizuálně velmi málo společného s těmi dnešními.

Na závěr jsme si prohlédli předměty ze zmíněných polárních expedic Fridtjofa Nansena a Roalda Amundsena. Prvně jmenovaný muž, jehož sochu jsme potkali před muzeem, nejprve roku 1888 prošel spolu s trojicí dalších krajanů napříč Grónskem. Po návratu začal plánovat výpravu k severnímu pólu nebo se mu co nejblíže přiblížit na speciální lodi, kterou by unášel mořský proud od východosibiřského pobřeží přes centrální Arktidu k východnímu Grónsku. Peníze získal až roku 1892 od vlády a jiných sponzorů, díky kterým nechal postavit speciální loď Fram s vyztuženým oblým trupem, jehož tvar zaručoval, že ji strašlivý tlak ker nerozdrtí, nýbrž pozvedne na led. V létě následujícího roku loď s Nansenem na palubě zamířila do Arktidy, proplula kolem Sibiře a v září zamrzla v mořském ledu, který ji unášel k cíli.

Když se ukázalo, že loď severní pól mine, chtěl Nansen dosáhnout pólu na saních. Na cestu vyrazil v březnu 1895 k pólu spolu s Hjalmarem Johansenem a saněmi s psím spřežením naloženými kajaky a potravinami na sto dní. V extrémně náročném terénu se dostali na do té doby nejseverněji člověkem dosažené místo, ale k pólu se pouze přiblížili na vzdálenost přibližně 400 kilometrů. Přesto byli po návratu do Osla v září 1896 Nansen a Johansen oslavováni jako národní hrdinové, všude je vítaly davy obdivovatelů. Nansen svou loď Fram později svěřil Roaldu Amundsenovi k jeho expedici na jižní pól. Stalo se tak v roce 1910 a v lednu následujícího roku norský polárník přistál v Zátoce velryb, kde měl z předchozích výprav vybudovanou základnu. Následně se několik dalších měsíců připravoval na další cestu a čekal než skončí zima.

Amundsen vyrazil na cestu do nehostinné antarktické pustiny v říjnu 1911 na psích spřeženích táhnoucí saně ze zásobami, které spolu s pěti muži doprovázel na lyžích. Výprava postupovala bez větších problémů a dne 14. prosince 1911 vztyčili na jižním pólu norskou vlajku. Předměty z obou polárních výprav jsme si prohlédli na vlastní oči. Viděli jsme třeba teplé oblečení, člun, sáně, dalekohled, speciální nádoby odolné arktickým mrazům, rukavice, teplou obuv, různé nářadí či zmíněnou norskou vlajku. Nechyběly ani staré fotografie polárníků. Ve společnosti ledního medvěda jsme pak našli moderní člun, který patřil k další části expozice, věnované polárním výpravám. Nutno podotknout, že přízemní část muzea byla umístěna u skály, jejíž stěny nahradily na jedné straně zeď a díky tomu expozice získaly trochu jinou atmosféru. Autentičtější a tajemnější.

Z několika interaktivních prvků muzea jsme si vybrali trenažér, na kterém jsme si vyzkoušeli běh na lyžích, v němž jsme obsadili třetí místo. S virtuální bronzovou medailí na krku jsme expozice opustili a přesunuli se do přilehlé prodejny suvenýrů. Nabídku obchodu jsme si pečlivě prostudovali, ale nic jsme si nevybrali. Ve vitríně jsme dále našli několik pohárů a jiná ocenění norských sportovců, které však pochopitelně nebyly na prodej. Když jsme z obchodu odešli, zamířili jsme do kavárny, kde jsme si koupili capuccino a posadili se ke stolu. Než jsme kávu dopili, přestalo za okny pršet a tak jsme se vydali venkovní průzkum. Před muzeem jsme potkali psa, jenž ovšem nemohl štěkat ani kousat, neboť se jednalo o pomník od norské umělkyně Eleny Engelsen, která jej vytvořila roku 2011.

Šelma zde nestála náhodou, ale jako pocta dlouholeté tradici, kdy během konání světových pohárů na Holmenkollenu o přestávce vyběhne na kopec pes. Pak jsme si prostudovali tabulku rekordů skokanského můstku a jeho technické parametry. Nenechali jsme si ani ujít pohled do doskočiště, obklopené prázdnými tribunami a pak jsme se již pomalu vrátili k autu. Sportovní středisko jsme však ještě neopustili, neboť jsme popojeli pár stovek metrů k soše krále Olava V., který byl roku 1894 zachycen v poněkud netradiční póze coby lyžaře na vyjížďce se svým psem Trollem. Socha původně stála u starého skokanského můstku, ale během poslední rekonstrukce v 21. století byla přesunuta blíže k dřevěné kapli. Kromě sochy krále jsme si prohlédli z dálky můstek a biatlonovou střelnici, kterou jsme dosud znali pouze z televizních záběrů.

Ostatně jsme právě stáli přímo uprostřed běžeckých tratí, na nichž se v zimě prohání závodníci na lyžích. V době naší letní návštěvy jsme na nich zahlédli několik postaviček na kolečkových lyžích, které neodradilo ani nepříznivé počasí. Inu, norská nátura se značně lišila od středozemských obyvatel, o čemž jsme se ještě v následujících dnech několikrát přesvědčili. U sochy krále jsme ještě odlovili kešku a pak jsme odjeli ke zmíněné kapli, ale o její obhlídce již vypráví jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli nezapomeňte rovněž přečíst. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme druhý den v Norsku navštívili Holmenkollen a Heddal. Pokud jste na kopec u Osla také zavítali, můžete své poznatky napsat do komentářů pod tímto článkem. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/oslo-ski-muzeum-a-skokansky-mustek-na-holmenkollenu​

Historie :

Lyžařské muzeum Holmenkollen se nachází na úpatí skokanského můstku v norském Oslu. Bylo založeno v roce 1923 a je nejstarším lyžařským muzeem na světě. Iniciátorem muzea byl architekt Hjalmar Welhaven, jehož soukromá sbírka vytvořila základ historických lyží vystavených v muzeu. Až do roku 1951 byla sbírka umístěna v budově ve čtvrti Frognerseteren v Oslu, ale v souvislosti s přestavbou můstku Holmenkollbakken v roce 1951 bylo muzeum přestěhováno do nových prostor sportovního střediska. Muzeum obsahuje 4000 let historie lyžování, počínaje skalními rytinami z doby kamenné. Zobrazuje také lyžaře a lyže z doby Vikingů, dále představuje vybavení používané při polárních expedicích Fridtjofa Nansena a Roalda Amundsena. Lyžařské muzeum vlastní a provozuje společnost Skiforeningen. Toto sdružení je zodpovědné za organizaci sportů, aktivit a akcí na Holmenkollenu. V roce 2023 byla rekonstruována budova muzea a přibylo několik nových expozic.

Historie čerpána z těchto webů

https://en.wikipedia.org/wiki/Holmenkollbakken

https://en.wikipedia.org/wiki/Holmenkollen_Ski_Museum

https://cs.wikipedia.org/wiki/Fridtjof_Nansen

https://cs.wikipedia.org/wiki/Amundsenova_expedice

Sportovní areál Holmenkollen v Oslu je držitelem norské turistické známky č.7.

https://www.turisticke-znamky.cz/norsko.html