Valašsko jsme v rámci našich výletů navštěvovali pravidelně, jelikož se nám v tomto malebném kraji vždy velice líbilo a během těchto výletů jsme zde poznali mnoho rozličných památek, zajímavostí či přírodních úkazů. Jednoho lednového dne jsme se na východ Moravy vydali znovu, abychom poznali další místa v okolí Valašského Meziříčí, přičemž jsme zavítali i do města samotného. Během procházky centrem valašské metropole jsme si prohlédli několik historických i církevních staveb a zavítali jsme i do muzea řeznictví v Krásně nad Bečvou. Náš stříbrný povoz jsme zaparkovali před prodejnou uzenin a masných výrobků podniku Krásno a vzápětí jsme se již vydali hledat přidružené muzeum.

Vchod jsme našli za rohem a po překontrolování otevírací doby jsme bez obav vstoupili dovnitř. Za dveřmi jsme narazili na první dva exponáty muzea, velkou reklamu na masné výrobky krásenského podniku a hlavně na pokladnu, ve které nás přivítali sympatická zaměstnankyně. U paní jsme získali razítko do památníku ve stylové červené barvě a koupili si vstupenky. Mysleli jsme si, že si pak expozice budeme muset prohlédnout sami, ale opak byl pravdou, neboť se nás paní ujala a celým muzeem nás provedla. Přes promítací místnost jsme prošli do místnosti ve tvaru písmene L, kde se nacházelo největší množství exponátů. Na začátku nás čekaly různé nástroje na pravou českou zabíjačku.

Mezi nimi jsme našli třeba naběračku, cedník, mlýnek na maso, řetízky na očištění prasečích štětin, potravinářský motouz, vědro, velký brusný kotouč a v neposlední řadě kovové háčky nabíječku na jitrnice. Krvavý koutek doplňovaly černobílé fotografie ze zabíjačky, kde hrály hlavní role dvě postavy, tedy nešťastný čuník a většinou obtloustlý řezník v typické zástěře, jemuž asistovalo několik dalších osob. Největší dominantou koutku byl však jednoznačně dřevěný stojan na zavěšení zabitého prasátka a figurína zmíněného řezníka. Trochu nám to tu připomínalo dílnu, ve které ovšem neopracovával své výrobky žádný dělník, ale v níž se připravoval na další masové vraždění nějaký šílenec.

Po shlédnutí předmětů pro starou dobrou ruční práci jsme se přesunuli do sousední expozice se strojní výrobou masa. Naše průvodkyně nám začala vysvětlovat postup průmyslové výroby a s ní souvisejících jednotlivých strojů, které jsme měli před sebou. Nejprve jsme se seznámili s stabilním motorem značky Slavia, které od roku 1911 vyráběli bratři Paříkové v Napajedlech a jenž nahradily parní stroje a lokomotivy. Vedle motoru jsme spatřili mlýnek ze začátku 20. století od firmy Friedrich und Haaga, které se u nás až do roku 1932 velmi dařilo své výrobky pro transmisní pohon prodávat, ale když přišla éra elektrických motorů a hlavně hospodářská krize, společnost zanikla.

Vedle jsme si prohlédli řezačku masa značky Saxonia z počátku 20. století od německé firmy, založenou roku 1895 v Lipsku podnikatelem jménem Otto Wommer. Následoval jeden z prvních kutrů od firmy Friedrich und Haaga s principem míchání a mělnění masa v otočné míse s rotačními noži. Stroj se používal opět jen do třicátých let 20. století, kdy byl nahrazen elektrickým přístrojem. Poté jsme se dozvěděli, že existoval stroj zvaný prátovka, jenž získal svůj název podle mělnění masa za tepla. Průvodkyně nám sdělila, že když se kdysi porazil hovězí kus, tak se maso ještě za tepla namlelo a spojilo se stejným dílem vody, čemuž se říkalo prátování.

Voda ve spojení s teplým masem prý tehdy působila jako lepidlo, výsledný výrobek se nechal uzrát a poté se z něj dělaly uzeniny. Když jsme vstřebali zajímavou informaci, shlédli jsme dva mlýnky. Jeden byl poháněn ještě transmisním zařízením, druhý byl již s elektrickým motorem a jednalo se o řezačku masa s lidovým názvem Vlček. Zaujalo nás, že princip tohoto stroje se používal i v 21. století, což svědčilo o skvělém kumštu našich předků. Vedle pak stál ozubenými koly poháněný kutr Boleslavia z období první republiky, který vyráběla firma Alexanderwerk. Posledními stroji v této části expozice byly narážky na plnění klobás či jitrnic z počátku 20. století a vedle stojící z roku 1922 značky Ideal.

Vzápětí nám průvodkyně připravila malé překvapení, když zmáčkla vypínač, jímž uvedla do pohybu již několikrát zmiňovaný transmisní pohon a ten zase rozběhl vyjmenované stroje a zařízení. Na video se můžete podívat zde. Během pracovní činnosti jsme si vyslechli krátké povídání, které bychom rozhodně chtěli slyšet ještě jednou…Když stroje zase utichly, posunuli jsme se dál. Za rohem na nás čekal prodavač, který nám nabízel typické masné produkty  ve svém řeznickém krámku. Vše bylo stylizované do období první republiky a my jsme byli z provedení obchůdku nadšeni. Okamžitě na nás dýchla atmosféra oné doby, kterou jsme vždy měli rádi, i když pochopitelně nebyla vůbec jednoduchá.

Figurína prodavače nás s úsměvem bedlivě pozorovala a pod dozorem řezníka jsme si prohlédli pult s nářezovým strojem, ručičkovou váhou v typické červené barvě a historickou pokladnou bez displeje. Expozici doplňovaly zástěry, atrapy salámů a fotografie masných výrobků. Kromě nich jsme v krámku našli malou ukázku klasických vah, které pro svou práci potřebovaly závaží a dále několik strojů pro výrobu mletého masa. Na malém obrázku jsme se seznámili s jednotlivými částmi prasečího těla a jelikož byl opřený o okenní rám, nemohli jsme si nevšimnout velmi netradiční skleněné výplně. Namísto jasného průhledu někam do továrny jsme totiž hleděli na historickou ulici ve Valašském Meziříčí.

Okenní tabulku totiž někdo mistrně opatřil krásnými momentkami z ulic valašské metropole z období asi před sto lety a podobné překvapení nás čekalo v další místnosti. Jenže tentokrát jsme na oknech našli rodinné fotografie zakladatele muzea Karla Pilčíka, který sám pochází ze starého řeznického rodu. Od naší průvodkyně jsme se dozvěděli, že první řezník se v této rodině vyučil již roku 1855 a že syn i dcera zakladatele muzea také pracují v oboru. Pro lepší představu jsme si prohlédli rodový strom, který sahal až do roku 1606. V místnosti jsme dále našli různé stroje, které jsme už předtím viděli na začátku naší exkurze a když jsme si vše prohlédli, přesunuli jsme se do jiné části muzea.

V podlouhlé místnosti stál protáhlý dřevěný stůl, sloužící ke přípravě uzenin a dalších masových pochutin, které si zde vyráběli předem objednaní návštěvníci pod dozorem zkušeného řezníka. My jsme nic takového neměli v úmyslu a tak jsme brzy vyšli ven na chodbu, kde se nacházela malá expozice narážek k plnění klobás či jitrnic. Jak už jsme se předtím dozvěděli, přístroje měly trychtýř, kam se vložila masová náplň, poté se připravila propraná střívka k naplnění a směs se narazila dovnitř střeva. Vznikla tak pochutina, kterou znali už staří Sumerové, kteří nám zanechali recepty výrobu klobás na hliněných tabulkách, což nás docela překvapilo.

Následně jsme zamířili do největší místnosti muzea, kterou byl již zmíněný promítací sál. Na stěnách jsme se seznámili s historií výroby masa v Krásně nad Bečvou a pak jsme se pohodlně usadili na židličkách, abychom shlédli zajímavý film. Netradičně pojatý snímek, který natočili tvůrci pod vedením Milana Basela a Marty Santovjákové Gerlíkové, nás provedl historií a současností řeznického řemesla na Valašsku. Sledovali jsme poučný a vtipně laděný příběh s názvem Zabijačka na Valašsku, který nám během 20 minut povyprávěl děda v podání muzikanta a zpěváka Franty Segrada. Zabijačka v dobových oblecích natočená na krásné usedlosti ve Velkých Karlovicích byla pro nás opravdu silným zážitkem, snad protože si v něm valašští řezníci se svými příbuznými.

Filmová rodina na plátně při zabijačce nás zavedla do dvacátých a pak také do sedmdesátých let minulého století, přičemž se na plátně objevil také pořádně vypasený čuník. Naštěstí jsme byli ušetřeni krvavých scén a tak se nám film nakonec docela líbil. A to bylo vše, co jsme v muzeu mohli vidět. Rozloučili jsme se s naší průvodkyní a vyšli ven. Prostory podniku v Krásně nad Bečvou jsme však ještě neopustili, neboť jsme vydali do prodejny masa a uzenin za rohem. Využili jsme tak jedinečné možnosti nakoupit si kvalitní a hlavně čerstvé potraviny od místního výrobce, což jsme o pár minut později učinili ještě jednou. Tentokrát se však jednalo o produkt doslova z jiného soudku, neboť jsme si nakoupili pěnivý mok v pivovaru Holendr.

Po nákupu masného zboží tak náš výlet zdaleka ještě neskončil. Vrátili jsme se k našemu stříbrnému autíčku francouzské výroby, kterým jsme vzápětí odjeli do již zmíněného pivovaru. Co jsme zde zažili a jaké zboží si v hospůdce zakoupili, o tom již vypráví jiný můj příspěvěk. Pokud chcete vědět, jak náš výlet dále pokračoval, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme v zimě chodili po Valašském Meziříčí. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře, děkujeme. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o tomto místě. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě valašské metropole v jakékoliv roční době.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Valasske_Mezirici_-_muzeum_reznictvi/

Historie :

Muzeum řeznictví ve Valašském Meziříčí bylo otevřeno 10. září 2015 a založil jej majitel rodinné firmy MP Krásno Karel Pilčík. Jedná se o unikátní zážitkové muzeum v samotném srdci regionu Valašsko a na každém kroku připomíná výjimečné postavení řeznického řemesla v regionu Valašska a odkazuje na vynikající kvalitu místních uzenářských a masných výrobků.  Muzeum představuje vzácnou přehlídku desítky let starých řeznických strojů z 1. poloviny 20. století. Stroje navíc před očima návštěvníků skutečně ožívají, roztáčí je totiž funkční transmisní pohon poháněný stacionárním motorem.

Historie čerpána z webu

http://www.muzeumreznictvi.cz/

Město Valašské Meziříčí je držitelem turistické známky č.630.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/valasske-mezirici-c630