Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo sahá do nadmořské výšky 587 metrů, ale vše nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. I my jsme jich pár poznali během několika výletů do zdejšího kraje a jednou z nich byla studánka U lvích hlav. Za životodárným zdrojem vody jsme vyrazili od lesní chaty s restaurací jménem Bunč, odkud je nejjednodušší vyrazit různými směry po hřebenech Chřibů. Parkování zde bylo zdarma a náš stříbrný francouzský povoz zde odpočíval až do pozdního odpoledne. Počasí bylo nádherné, sluníčko hřálo tak akorát, nefoukal žádný fukéř a tak nám nic nebránilo vyrazit na výlet o délce dvanáct kilometrů.

Cesta rychle ubíhala a brzy jsme se ocitli na místě, kde vpravo odbíhala sotva znatelná stezka, vedoucí na Jeřabčinu skálu. Tři z nás neměli rozhodně v úmyslu se na ni vydat, zatímco náš geosynek byl jiného názoru. Nakonec jsme se domluvili tak, že syn dychtící po druhé kešce tohoto dne odešel za svým cílem a my jsme v okleštěné sestavě pokračovali po stezce kolem lesní školky, dokud jsme nenarazili na dalšího asfaltového hada. Vzápětí jsme zabočili doprava a zamířili ke studánce U lvích hlav, kde jsme měli na našeho synka počkat. Brzy jsme došli na most, který překlenoval jeden z přítoků Bunčovského potoka. V tomto místě se cesta stočila obloukem do protisměru a dál nás vedla po druhém břehu vodního toku.

Když jsme obloukem prošli, tak jsme i přes zurčení potoka uslyšeli dusot, jak někdo, nebo něco, běží po asfaltce směrem k nám. Stádo koní nebo čerty jsme vyloučili, přece jen kopyta mají jiný zvuk a vzápětí jsme si uvědomili, že jsou to zvuky lidského běhu. Nebyl to nikdo jiný, než náš synek, který za námi běžel z Jeřabčiny skály a dohnal nás tak dříve, než jsme došli na domluvené místo. Studánka U lvích hlav však byla již nedaleko. Cesta poté mírně stoupala, přičemž vody Bunčovského potoka putovaly hluboko dole pod námi do svého hlavního toku. A když jsme přešli přes jeho další přítok, dorazili jsme ke krásné studánce, kterou opravdu zdobily dvě lví hlavy. Samozřejmě nás zajímalo, jak takové dílo vzniklo a tak jsme si přečetli pár informací z historie pramene.

Dozvěděli jsme se, že tuto pro zdejší kraj poněkud netradiční ozdobu vytvořil v 19. století syn zdejšího revírníka, který se učil kameníkem a vysekal jednu lví hlavu, kterou ozdobil vchod do hájenky na Bunči. Od roku 1905 se lví ozdoba nacházela asi 2,5 km od Bunče při cestě na Salaš, kde jsme se právě nacházeli. Od té doby se studánka nazývala U Lvích hlav nebo Lví hlavy a dílo bez újmy přežilo dvě světové války. Nedivili jsme se tomu, že po těch dlouhých letech bylo potřeba studánku s hlavami restaurovat, k čemuž došlo roku 2013. Bohužel hlavy o rok později někdo poškodil, ale ani tato vada neubrala nic na kráse místa jako takového. Zkrátka se nám zde velice líbilo a navíc byla studánka o pět let později opravena, což nás samozřejmě potěšilo.

Následně jsme přistoupili přímo ke lvím hlavám, z nichž proudem vytékala studená voda. Tekutina nám posloužila k osvěžení, ale raději jsme ji neochutnali a to i přes lákavou nabídku, tvořenou mnoha hrníčky a hrnky, položenými na kameni. Voda padala do kamenné nádrže pod hlavami a poté odtékala pryč lesními cestičkami, aby poté posílila již zmíněný Bunčovský potok. Když jsme se osvěžili, nezapomněli odlovit třetí kešku na tomto výletě. Po úspěšném nálezu ukrytého pokladu jsme se cestou zpět ke studánce kochali krásami zdejšího místa, přičemž bylo potřeba všímat si pouhých detailů. Naše oči potěšil například žlutě kvetoucí blatouch a další rostlinstvo, naopak ženskou polovinu vyděsil pohled na pavučinu, kterou její neznámý autor s osmi nohama tvořil mezi stonky uschlého bodláku.

Potom jsme zamířili do vedlejšího altánu, kde jsme chvíli poseděli a přitom jsme se radili, jakou cestou se vydáme dál. Potřebovali jsme se totiž dostat na hlavní červenou trasu, vedoucí na Brdo. Zelená trasa totiž vedla dál na loveckou chatu Hubertka a pak pokračovala do obce Salaš, kam jsme se rozhodně neměli v úmyslu dostat. Bohužel žádná značená cesta od lvích hlav na hlavní červenou trasu nevedla, takže jsme se rozhodli jít podle mapy po jakési lesní cestě. Nebyla to však nijak jednoduchá procházka, spíše vedla necestou než cestou, nicméně jak jsme nakonec došli na Brdo s rozhlednou, ke kapli v Roštíně a pak zpátky na Bunč, to se dočtete v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vás připraven příspěvek Jak jsme vyrazili na pupek Chřibů s názvem Brdo.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Salas_-_studanka_U_lvich_hlav/

Historie :

Historie nádherné studánky U lvích hlav sahá až do konce 19. století, i když se začala psát na jiném místě. V myslivně na Bunči bydlel od roku 1886 revírník Richard Spáčil a jeho syn se učil kameníkem. Byl to právě on, kdo vysekal jednu lví hlavu a ozdobil jí vchod do hájenky. Na podstavci se nacházely iniciály revírníkova syna.

Někdy kolem roku 1905 byla hlava přenesena ke studánce při cestě na Salaš, asi 2,5 km od Bunče a doplněna druhou. Během mnoha let byly postupně umístěny tak, aby pramen proudící vody vytékal zároveň z obou hlav. Od té doby se studánka nazývá U Lvích hlav nebo Lví hlavy.

Vytesané lví hlavy bez újmy přežily dvě světové války a obnovy se dočkaly už v roce 2013. Půl roku po zrestaurování kamenných hlav nějací vandalové hlavy totálně zničili tak, že repase již nebyla možná. Bylo proto nutné hlavy sejmout a vytvořit nové, přičemž slavnostní odhalení nové podoby studánky došlo roku 2019.

Historie čerpána z webu

https://alsol.cz/

Studánka U lvích hlav nemá turistickou známku.