Salabovy lázně, tedy spíše to málo, co z nich zbylo, jsme navštívili v rámci naší první výpravy do městečka Brandýs nad Orlicí. Během tohoto zimního výletu jsme poznali spoustu památek a zajímavostí v tomto malém městečku a hned na úvod jsme zamířili do zmíněných zaniklých lázní. Museli jsme projet Lázeňskou ulicí, která svým názvem lidem připomínala zašlou slávu výše zmíněných lázní a po chvilce jsme minuli značku hlásající konec města Brandýs nad Orlicí. Za posledními domky jsme zastavili na prostranství před studánkou U Salabových lázní, která nás sem vlastně přivedla.

Silnice dál pokračovala údolím Loukotnického potoka v přírodním parku Orlice, kde se nacházely zaniklé Salabovy lázně, které zde vznikly někdy v 19. století. Tehdy bychom nedaleko od nás zahlédli dvě budovy, přičemž v pravé se nacházely parní a vanové lázně a byt pro hosty, zatímco v levé bývala restaurace, kde kávou, dobrým chlebem, máslem a chutným pivem hostinský posloužil. Dále tu byl sál, byt pro hosty v prvém poschodí a nechyběl výborný sklep či vyvýšená prostora s lavicemi a kuželníkem. Nic takového jsme zde bohužel nemohli vidět, protože v letech 1948 – 1950 byly zchátralé lázně zbourány a stát zůstala jen hospoda.

V prostorách restaurace vznikly během druhé světové války byty a po skončení bojů již nebyl hostinský provoz obnoven. Nebylo tedy zde co obdivovat a tak jsme se vydali ke studánce, která se nacházela na druhé straně Loukotnického potoka. Museli jsme přejít přes chatrnou lávku, plně zapadající do atmosféry opuštěného místa, což se nám bez úrazu povedlo a vzápětí jsme přišli k samotnému pramenu. Voda vytékala z trubky na zem a hned zase záhadně mizela, přestože dno bylo vybetonované. Celý pramen pak zakrýval přístřešek z červených cihel s obloukovým vchodem.

Vodu jsme neochutnali, ale kdysi prý byla mezi hosty Salabových lázní velmi oblíbená. Po chvilce jsme se vrátili k autu a vzhledem k zimnímu počasí jsme nevyužili možnosti posedět pod dřevěným přístřeškem u silnice. Nasedli jsme do našeho stříbrného auta a vrátili se zpět do Brandýsa, kde jsme zaparkovali u kruhového objezdu. Vzápětí jsme se vydali k budově Rehabilitačního ústavu, o kterém se více dozvíte v mém dalším článku. Chcete-li vědět, jak probíhalo celé naše putování, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme hopsali po Brandýse nad Orlicí. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Brandys_nad_Orlici_-_studanka_u_Salabovych_lazni/

Historie :

Kdy byl postaven objekt hostince a vanových lázní u silnice vedoucí z Brandýsa k Seči, které až později dostaly svůj název po dlouholetém majiteli Františku Salabovi, se nepodařilo jednoznačně zjistit. Podle jednoho z pramenů byl původní hostinec postaven v roce 1822. První doložený záznam o domu a hostinci čp. 79 pochází až ze sčítání lidu v roce 1870 a uvádí, že majitelem domu tehdy byl hostinský Antonín Dvořák, a že v něm žil s manželkou a synem.

Další záznam v okresním živnostenském rejstříku z července roku 1884 mluví o tom, že v hostinci čp. 79 v letních měsících provozoval výčep piva František Lifka. Ten byl v té době správcem brandýského pivovaru. Z téhož pramene pochází záznam z  roku 1885, který dokládá, že výčep piva a kořalky zde vedla Anna Hannak. Ve kterém roce došlo k rozšíření hostince o budovu parních a vanových lázní se zjistit nepodařilo.

Že zde lázně existovaly již před rokem 1885 dokládá obrázek z knihy Děje a paměti Brandejsa nad Orlicí, sepsané JUDr. Fr. Břet. Kadlčíkem a vydané v roce 1886. Parní a vanové lázně zmiňuje i František Faltus ve své brožuře Výletní město Brandýs nad Orlicí, vydané v roce 1889, kde uvádí: „...přijdeme do ulice Loukotník a po několika minutách octneme se v utěšeném lesnatém údolí, kde stojí akciové lázně sestávající ze dvou budov. V pravé budově jsou parní a vanové lázně a byt pro hosty; v levé budově jest restaurace, kde se vždy kávou, dobrým chlebem, máslem a chutným pivem poslouží; pak jest tu sál a taktéž byt pro hosty v prvém poschodí. U samých lázní jest výborný sklep a před restaurací vyvýšená prostora s lavicemi a kuželníkem.“

Je doloženo, že v roce 1887 patřily lázně „Spolku lázeňskému v  Brandýse nad Orlicí, společenstvu s.r.o.“. Ten v  tomto roce uzavřel nájemní smlouvu, kterou pronajal celou lázeňskou nemovitost na tři roky Karlu Příborskému, řediteli choceňského panství, za roční nájemné 250 zlatých. Za lázeňský spolek smlouvu podepsali G.Hannak jako předseda a Fr. Jeništa a G.Stock jako členové výboru. 

Lázeňskému spolku se ale v podnikání zřejmě příliš nedařilo. Již zanedlouho totiž kolovaly zprávy, že se lázně budou prodávat v dražbě a v městské radě se vyskytla myšlenka, že by bylo možné je koupit a pak dále prodat. Ke koupi lázní městem skutečně došlo, a to v roce 1891, ale již za 2500 zlatých a s představou, že město je bude pronajímat za nájemné kolem 200 zl. ročně.

Prvním nájemcem byl hostinský Antonín Krištof z České Třebové a dalším pak v roce 1892 František Svět, sládek brandýského pivovaru. Výnos nájmu za dobu od roku 1891 do roku 1894 byl ale pouhých 197 zl. celkem. Město se proto rozhodlo k prodeji, inzerovalo jej a ze zájemců byl vybrán Josef Mohelský z Litovle, který měl lázně převzít k 30. dubnu 1895 za 2 700 zl.

Pokud nový majitel skutečně lázně převzal, bylo to jen nakrátko, protože již v listopadu 1895 vlastní lázeňský objekt František Salaba. Ten si začal vést hned od začátku skutečně dobře. Ihned požádal o povolení stavebních úprav, které spočívaly ve zřízení čtyř pokojů z  tanečního sálu. V roce 1897 pak požádal o  rozsáhlejší stavební adaptace - přístavbu 6 pokojů pro hosty v podkroví restaurační budovy, stavbu verandy nad sklepem ve skále na druhé straně potoka a koupil pozemek na severní straně hostince k přístavbě dalších bytů a rozšíření dvora.

V následujícím roce postavil novou kolnu a konírnu. Zřejmě se snažil i o propagaci svých lázní, jak dokládá pohlednice odeslaná v březnu 1898 a na které je již používáno označení „Lázně Salaba“ . Samotný hostinský provoz v lázních nový majitel zřejmě pronajímal, jak dosvědčují záznamy z obchodního rejstříku. V roce 1896 je nájemcem Marie Luttnová, v roce 1902 František Vyskočil, v  roce 1904 Karel Novotný a v roce 1911 Karel Dvořák. Jméno Karla Dvořáka, nejprve jako nájemce a později jako majitele, se objevuje znovu ve třicátých letech.

Lázně Salaba byly ve své době oblíbeným výletním cílem především letních hostů a tak není divu, že se objevují na celé řadě pohlednic. Objekt lázní zůstal v majetku rodiny Salabovy až do třicátých let 20. století. V roce 1935 prodala vdova Františka Salabová lázně Karlu Dvořákovi, který je převedl v roce 1938 na Františka Dvořáka. V roce 1941 se novým majitelem stal Antonín Šebek, hostinský z Českého Brodu. V době války byla hostinská činnost uzavřena a pokoje pro hosty byly přeměněny na byty. Po válce pak již nebyl provoz lázní obnoven. Lázně za války i po ní nebyly udržovány a pustly. Pro značně zchátralý stav byla budova kuchyně a samotných lázní, které stávaly po pravé straně silnice při pohledu od města, mezi lety 1948-1950 zbourána. Rovněž hostinský provoz nebyl obnoven. Vdova po majiteli, Anna Šebková, pak v  následujících letech prodala bývalou restaurační budovu manželům Václavíkovým pro bytové účely.

Historie čerpána z webu

http://www.estudanky.eu/6075-studanka-u-byvalych-lazni

http://www.mesto-brandys.cz

Studánka u Salabových lázní v Brandýse nad Orlicí je držitelem turistické známky č.1140.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/brandys-nad-orlici-c1140