Období letních prázdnin se významně přiblížilo k začátku své poslední čtvrtiny a my jsme se rozhodli vyslyšet přání našeho synka, který chtěl podniknout takzvaný geovýlet. Pro nás to v podstatě znamenalo navštěvovat místa, na nichž se ukrývaly menší či větší schránky s papírovým zápisníkem, přičemž některé z nich obsahovaly i zajímavé předměty. Nechtělo se nám jezdit nijak daleko a navíc nás pracovní povinnosti donutily zamířit do Vyškova, takže jsme spojili příjemné s užitečným.

Do Jihomoravského kraje jsme vyrazili až po obědě a protože cesta po dálnici proběhla bez problémů, docela brzy jsme dojeli do Vyškova. Zaparkovali jsme v blízkosti centra města, vyřídili pracovní záležitosti a vydali se na odlov několika místních keší. Památky jsme tentokrát nechali stát bez povšimnutí, takže kdyby budova gymnázia či radnice na náměstí měly oči, jistě by z nich ukápla nejedna slza. Většinu zajímavostí jsme si totiž prohlédli již při minulých návštěvách Vyškova.

Za některými schránkami, které autoři ukryli dále od centra, jsme popojeli naším stříbrným autem a postupně jsme si připsali osm úspěšně odlovených keší. Nejprve nás čekala Zahradníkova pomsta aneb zkouška z dendrologie, poté keška u bikrosové dráhy, následně nám pěkně zahrály vyškovské hodiny, dále jsme stanuli na místě zrušeného cukrovaru a zbořené hospody U Mazánka a při šesté keši jsme se seznámili s Pánem prstenů.

Sedmá nás dovedla ke gymnáziu a za osmou jsme dojeli autem na okraj Vyškova, kde jsme na Olomoucké ulici v křoví nalezli ptačí hnízdo i s jejím umělým obyvatelem. Následně jsme popojeli k leteckému muzeu, u jehož vchodu jsme zaparkovali a krátce nahlédli přes vrata dovnitř. Jelikož jsme si exponáty muzea prohlédli o pár let dříve, nezamířili jsme dovnitř, ale podél plotu za další keškou.

Po několika desítkách metrů prolézání keřů a křovisek jsme dorazili na určené místo. Velikost schránky nás naprosto ohromila, neboť se před námi nacházel cihlový objekt ve tvaru poloviny sudu s dřevěnými dveřmi, jimiž jsme po zadání správného kódu na číselném zámku vstoupili dovnitř. Zde nás čekaly dvě krabice, přičemž jedna byla dřevěná se zápisníkem a druhá plastová obsahovala věci na výměnu, související s leteckou a vojenskou tematikou.

Chvíli jsme se kochali tou krásou a pak jsme se řádně zapsali do logbooku. Následně jsme se podél plotu vraceli na parkoviště a cestou jsme si prohlíželi některé exponáty. Za pletivem nás zaujal třeba raketový komplex 2K6 Luna-2 s raketou 3R10 na podvozku PT-76, obrněné transportéry OT-64, protitankový kanón, kanónové houfnice různé ráže, minomet či protiletadlový kanon. Nejvíce se nám líbil tank T-34, který byl v letech 1940 - 1941 nejlepším středním tankem na světě.

Když jsme dorazili zpět k našemu autu, ihned jsme do něj naskákali a vyrazili směr Pustiměř. Po pouhých dvou kilometrech jsme zabočili doleva a vjeli do obce. Zanedlouho jsme u silnice spatřili drobnou zvonici a i když u ní žádná schránka schovaná nebyla, rozhodli jsme se ji prozkoumat. Auto jsme zaparkovali pár metrů od zvonice, která zde byla vystavěna v 18. století a ihned jsme se vydali na její obhlídku.

Za několik desítek vteřin jsme k drobné památce přišli a začali jí věnovat svou pozornost. Všimli jsme si, že zvoničku chránil nízký kamenný plot s balustrádami, za kterým se ve výklenku nacházela socha sv. Jana Nepomuckého na podstavci. Na soklu jsme si přečetli latinský nápis oznamující, že socha byla obnovena roku 1827 a líbila se nám také pěkná lucernička, která soše dodávala romantickou podobu.

Nad sochou sv. Jana Nepomuckého jsme pak spatřili barokní štítu s nikou, v níž stála malá soška sv. Floriána v oblečení římského důstojníka s nádobou na hašení, který byl považován za patrona profesí souvisejícími s ohněm - hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů či pekařů. Jelikož zvonice sloužily od dob císařovny Marie Terezie také k oznamování požárů, nepřekvapilo nás, že se zde sv. Florián nacházel.

Na vrcholu volutového štítu zvonice jsme spatřili malý křížek a pak jsme si stavbu obešli kolem dokola. Na každém z nároží jsme našli ozdobné lizény, přecházející v římsu pod střechou. Na obou bočních stranách se nacházelo malé okénko, prosvětlující interiér zvonice. Když jsme si drobnou památku prohlédli, vrátili jsme se k našemu autu a pokračovali dál v jízdě. Na křižovatce jsme zabočili doleva po pár stovkách metrů zase doleva.

Na málo používané cestě spojující Pustiměř s Radslavicemi jsme odlovili jubilejní desátou kešku tohoto srpnového dne a následně jsme se vrátili zpět na křižovatku tvaru V a namířili si to za trojicí nejvýznamnějších památek Pustiměře. Vyjeli jsme kopec a zaparkovali u brány do kostelního areálu, kde jsme se ocitli již potřetí. Opakování je však prý matka moudrosti a tak jsme si znovu prohlédli tři církevní památky vedle sebe.

U brány jsme si prohlédli klasicistní kamenný kříž s Kristem z roku 1764 a teprve poté jsme vstoupili do míst, kde se slovo Boží kázalo nejméně od 11. století. Již z minulé návštěvy jsme věděli, že se v těsné blízkosti kostela nacházejí zbytky významné rotundy sv. Pantaleona, zachovalá kaple sv. Anny a navíc se zde kdysi rozkládal ženský klášter sv. Benedikta, přičemž jsme naši exkurzi jsme začali u kostela sv. Benedikta.

Když jsme k němu přišli, narazili jsme na další klasicistní kamenný kříž s Kristem, tentokrát z roku 1769. Následně jsme chtěli vejít dovnitř svatostánku, ale bohužel dveře byly zavřené, takže jsme neviděli interiér kostela. Seznámili jsme se tedy alespoň s jeho historií a když jsme se nedostali dovnitř svatostánku, obešli jsme si jej alespoň dokola a z různých stran si jej vyfotili. Nejvíce nás na něm zaujala vysoká věž s hodinami a cibulovou bání.

Za kostelem jsme našli několik hrobů a křížů a také pěknou sošku Panny Marie Lurdské z roku 1939, umístěnou do klasické kamenné zídky v lurdském stylu. Narazili jsme zde také na Gatsemanskou zahradu, založenou v 15. století. Sochy uvnitř bohužel chyběly, prý z bezpečnostních důvodů. To bylo vše, co jsme si v okolí kostela sv. Benedikta prohlédli a následně jsme zamířili ke kapli sv. Anny, která stála v bezprostřední blízkosti svatostánku.

I kaple byla zavřená, takže jsme její interiéry také neviděli. Alespoň zvenku jsme si prohlédli podobu kaple z roku 1820 a během obhlídky jsme se vlastně pohybovali v prostorách někdejšího ženského kláštera, který zde po roce 1334 založil olomoucký biskup Jan Volek, levoboček Václava II., který později zanikl. V místě bývalého kláštera byly později postaveny raně barokní kaple sv. Anny a kostel sv. Benedikta. Po prohlídce kaple jsme se vydali za rotundou, poslední památkou zdejšího areálu.

Dá se říci, že jsme se pohybovali proti proudu času, protože jsme začali u nejmladší stavby a nakonec jsme si nechali zříceniny románské rotundy, čili tu nejstarší podobu kostelů. Obešli jsme tedy kapli sv. Anny a za ní jsme našli zbytky románské rotundy, kterou založil olomoucký biskup Jindřich Zdík před koncem 11. století a zasvětil ji byzantskému lékaři, sv. Pantaleonovi. U zdi rotundy jsme se stejně jako před pěti lety vyfotili a potom jsme si přečetli informace z její historie.

Následně jsme areál svatostánků opustili a vrátili jsme se k autu, kterým jsme popojeli nad kostely. Vzápětí jsme se pěšky vydali pro kešku Stará Pustiměř, která na nás v lese v podobě trezoru čekala a cestou se nám za odměnu otevřely pěkné výhledu na kostel a okolí. Škoda, že jsme tehdy nepokračovali po cestě ještě kousek dál, neboť bychom narazili na pozůstatky hradu Melice. Nicméně alespoň budeme mít důvod se do Pustiměře vrátit počtvrté.

Po odlovení kešky jsme se vrátili k autu a odjeli do Drysic, kde jsme si prohlédli kostel Narození Panny Marie, jenž byl postaven v letech 1887 - 1889, když předtím místní obyvatelé více jak 100 let chodili na mše do kaple Narození Matky Boží. Auto jsme zaparkovali na kraji silnice přímo u jednolodního svatostánku a vydali se na jeho obhlídku. Když jsme přišli jsme ke vchodu, narazili jsme na zavřené dveře a tak jsme si prohlédli alespoň exteriéry svatostánku.

Nade dveřmi jsme mezi dvěma pilastry spatřili trojúhelníkový štít, nad nímž se nacházelo okno prosvětlující hudební kůr a o něco výše pak byla římsa, dělící věž na dvě poloviny. Ve zvonicovém patře jsme uviděli na všech čtyřech stranách ciferníkové hodiny a okna krytá žaluziemi, za nimiž visel nový zvon z konce 20. století jako náhrada za ty, jenž byly zrekvírované během války. Celá věž byla zakončená vysokou jehlancovou střechou s křížem na vrcholu.

Následně jsme si vedle vchodu prohlédli pískovcový kříž s Kristem napravo a sochu svatého Jana Nepomuckého na soklu nalevo. Vzápětí jsme se vydali na obchůzku kolem lodi kostela, kterou prosvětlovaly tři půlkruhová okna oddělené od sebe pilastry. Poté jsme došli k pětibokému presbytáři, osazeného dalšími sedmi okny s křížovými ornamenty nad nimi, jenž opět od sebe dělily pilastry.

Když jsme shlédli pěkně zdobený závěr svatostánku, kráčeli jsme kolem druhé strany lodi a potom jsme se vrátili k autu. Následně jsme Drysice opustili a odjeli do Brodku u Prostějova prohlédnout si kostel Povýšení sv. Kříže, Po příjezdu do Brodku jsme auto zaparkovali na náměstí před prodejnou potravin COOP, kde jsme si koupili nanuky a pak jsme se vydali na obhlídku svatostánku, jenž byl postaven v 16. století uprostřed městečka na místě staršího kostela.

Přímo před námi se nacházel jednolodní kostel v barokní podobě z roku 1726, jehož stavbu měl na starosti architekt Johann Bernard Fischer von Erlach. Jeho prohlídku jsme začali trochu netradičně na boční straně žluté fasády, jenž byla členěna bílými lizénovými rámy, místy zdvojenými. Mezi nimi jsme spatřili několik oken ve dvou řadách, přičemž dole měla klasický pravoúhlý tvar, zatímco nahoře segmentový záklenek a také jsme zde našli boční kapli.

Následně jsme zamířili k hlavnímu vchodu s kamenným ostěním, chtěli jsme vejít dovnitř, ale v cestě nám stála mříž, přes kterou jsme alespoň do interiéru nahlédli. Z dálky jsme tak viděli hlavní oltář Povýšení svatého Kříže a boční oltáře sv. Martina a Narození Páně. V chrámu jsme dále spatřili dva protějškové obrazy se svatou Barborou a svatou Kateřinou, pocházející pravděpodobně ze zrušených bočních oltářů a líbila se nám také pěkná štuková výzdoba.

Když jsme si vnitřní výzdobu od vídeňského malíře Schmidta a sochaře Baldassara Fontana prohlédli, pokračovali jsme v obhlídce exteriérů stavby. Nad vchodem nás zaujala kamenná deska s latinským nápisem v kartuši a erby šlechtické rodiny z Kleinburgu, která finančně přispěla na přestavbu svatostánku. Na desce jsme si přečetli ještě letopočet MDCCXXVI, kdy úprava stavby proběhla. Deska částečně překrývala kruhové okno se šambránou, nad kterým jsme spatřili bohatě profilovanou římsu.

Nad kruhovým oknem naším očím nemohlo uniknout velké obdélné okno, ale více nás zaujaly dvě sochy světců v úrovni 1. patra v půlkruhově zaklenutých nikách. Nalevo jsme našli sochu sv. Petra s tradičním svazkem klíčů v ruce, nad kterou nechyběla ozdobná římsa a nápis REN.MCMII, tedy datum opravy sochy roku 1902. Ve výklenku vpravo stála socha sv. Pavla, opírající se o meč a pod římsou jsme si přečetli nápis REN.MCMIIL, což nám připadlo jako nesmysl a logičtější by byl letopočet MCMIII, tedy rok 1903.

Nad sochami se nacházely zazděná okna, takže prostor hudebního kůru prosvětlovalo jedno okno uprostřed mezi nimi ve stejné výšce. Následovala hlavní římsa s pěkným barokním štítem, z něhož vystupovala čtyřboká věž se skosenými nárožími, zakončenými římsovými hlavicemi. Na třech stranách věže jsme našli vždy jedno okno obdélného tvaru, propouštějící světlo do patra se zvony a nad nimi jsme si správný čas zkontrolovali na ciferníkových hodinách. Celá věž pak byla zakončena klasickou cibulovou bání bez lucerny.

Po prohlídce bohatě zdobeného průčelí jsme si před kostelem prohlédli ještě pískovcový kříž s Kristem a pak jsme se vydali podél druhé boční strany lodi, jenž vypadala stejně jako ta první. Následně jsme dorazili k pětibokému presbytáři s jediným oknem uprostřed, osvětlující prostor kněžiště, k němuž ze dvou stran byly přistavěny sakristie s oratoří v patře. Obě přípravny pro kněží měly svoje okénko, ale jen jedna disponovala vstupními dveřmi.

Když jsme kostel, postavený na půdorysu latinského kříže obešli dokola, vrátili jsme se k našemu autu a seznámili se s jeho historií. Z ní nás zaujalo, že v 17. a 18. století patřili zdejší obyvatelé pod farnost nedalekých Otaslavic a tak obec usilovala o zřízení samostatné duchovní správy. Pikantní nám připadlo, že se to brodeckým podařilo roku 1785, kdy městečkem projížděl císař Josef II. a zastupitelé se tehdy osmělili a osobně mu podali žádost, které bylo později vyhověno. Po přečtení historických faktů jsme náš vůz nastartovali a odjeli domů do Olomouce, čímž jsme zakončili náš výlet plný odlovených keší.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_hledali_kesky_ve_Vyskove_a_okoli/