Naše skupina se řadí k těm turistům, kteří s příchodem chladných měsíců neholdují zimním radovánkám a pohyb na běžeckých prkénkách je zcela nenaplňuje. Každou zimu tak s přelomem roku pociťujeme z nedostatku navštívených památek a zajímavostí abstinenční příznaky. Takovou nemocí jsme rozhodně trpět nechtěli a tak jsme si na jedno ze zimních období naplánovali minimálně dva výlety měsíčně. Většinou se jednalo o cesty do různých měst, abychom se nemuseli brodit těžkým terénem a jeden z těchto výletů jsme strávili ve východočeském Brandýse nad Orlicí a bezprostředním okolí.

S pokřikem Hopsa hejsa do Brandejsa jsme ráno nastartovali náš vůz, krajinou bez sněhové pokrývky jsme přejeli hranice Moravy a ocitli se ve Východních Čechách. V tomto kraji se nám vždy líbilo a tak jsme zde nebyli jsme poprvé ani naposledy. Při minulé zimní návštěvě o dva roky dříve jsme v Chocni zapomněli navštívit Dolní mlýn a tak jsme svou východočeskou misi zahájili právě na břehu Tiché Orlice. Když jsme do Chocně přijeli, navigace nás zavedla k zámku, který jsme ale pouze minuli a dál pokračovali po Pardubické ulici, jenž kopírovala nábřeží Tiché Orlice.

Během jízdy jsme pár metrů od zámku spatřili místo, kde se od hlavního toku této řeky odděloval mohutný mlýnský náhon, k němuž jsme záhy dojeli po ulici T.G. Masaryka. Zároveň jsme uviděli i samotnou budovu bývalého klapáče, u něhož se ale nedalo zaparkovat a tak jsme kolem něj projeli a auto nechali na malém parkovišti nedaleko mlýna. Vzápětí jsme se k němu vydali a po pár desítkách metrů jsme k mlýnu dorazili. Mlýn jsme si prohlédli pouze zvenku, jelikož jsme se dovnitř domu nedostali, což nám však moc nevadilo, protože se mlecí zařízení nedochovalo.

Kdybychom však nevěděli, že se zde už v 16. století mlela mouka, asi by nás ani nenapadlo, k čemu budova v minulosti sloužila. Pravděpodobně to netušila ani drtivá většina obyvatel Chocně, protože klasicistní budova Dolního mlýna byla silně přestavěna a jeho účel připomínaly snad jen vody Tiché Orlice, která dříve roztáčela vodní kolo klapáče. Pokračovali jsme v obhlídce třípatrového domu se sedlovou střechou, v jehož přízemí jsme našli dvě velké výlohy, mezi nimiž byl vchod do obchodu útrob budovy.

V době naší návštěvy se dole nacházela prodejna sportovních potřeb a nahoře byla herna s hospodou. Celé přízemí laskavě přikrývala markýza, nad kterou jsme napočítali další dvě patra, přičemž každé z nich z čelní strany prosvětlovala pětice oken. Na boční straně u náhonu jsme pak napočítali čtveřici oken v prvním i druhém patře, pouze přízemí bylo zazděné. Vzadu jsme pak viděli pouze dvě řady vysokých oken, které zasahovaly přes tři patra. Všimli jsme si také dvou nově přistavěných trojúhelníkových výstupků na zadní straně a jednoho na rohu u řeky.

Kdysi bychom se v těchto místech za budovou brodili v jalové vodě, která zde vytékala z mlýna, když teprve okolo roku 1930 byla část náhonu zasypána v rámci regulace Tiché Orlice. Poté, co jsme dokončili obhlídku mlýna, tak jsme chvíli hleděli na líné vody Tiché Orlice a po pár minutách jsme se vrátili k autu. Vzápětí jsme odjeli do Brandýsa nad Orlicí, kde jsme poznali mnoho zajímavostí, což vzhledem k velikosti města, bylo celkem překvapivé. Jinými slovy, i když měl Brandýs svá nejlepší léta už za sebou, dokázal pořád nabídnout dostatek turistických cílů.

Jako první cíl jsme si zvolili studánku u bývalých Salabových lázní, takže jsme museli jet po Lázeňské ulici, která svým názvem jako jediná připomínala zašlou slávu výše zmíněných lázní. Minuli jsme značku hlásající konec města Brandýs nad Orlicí a za posledními domky jsme napravo zastavili na prostranství před studánkou. Cesta dál pokračovala údolím Loukotnického potoka v přírodním parku Orlice. Právě tam se nacházely zaniklé Salabovy lázně, nás ale zajímala studánka, která se nacházela na druhé straně Loukotnického potoka.

Museli jsme přejít přes chatrnou lávku, plně zapadající do atmosféry opuštěného místa a když jsme přišli k pramenu, viděli jsme, že voda vytéká z trubky na zem a hned zase mizí, přestože dno bylo vybetonované. Celý pramen pak zakrýval přístřešek z červených cihel s obloukovým vchodem. Vodu jsme neochutnali, ale prý kdysi byla mezi hosty Salabových lázní velmi oblíbená. Po chvilce jsme se vrátili k autu a vzhledem k zimnímu počasí jsme nevyužili možnosti posedět pod dřevěným přístřeškem u silnice.

Nasedli jsme do auta a vrátili se zpět do Brandýsa, kde jsme zaparkovali u kruhového objezdu a vzápětí jsme se vydali k budově Rehabilitačního ústavu. Bránou jsme vstoupili do jeho areálu a začali jsme si prohlížet podlouhlou budovu ústavu. Na ní nás zaujalo průchozí podloubí v přízemí, kde se procházeli pacienti a také jejich příbuzní, kteří je přijeli navštívit. Všimli jsme si, že z podélné stavby vystupují dva rizality, mezi nimiž se nacházel vchod do budovy.

Každou chvíli někdo vyšel ven nebo naopak zmizel uvnitř, zřejmě poté, co se prošel parkem za budovou, kam jsme se ovšem nešli podívat. Na obou rizalitech se nám líbily renesanční štíty s pilastry a jeden menší jsme ještě viděli uprostřed budovy nad vchodem. Štíty zakrývaly část střechy a všimli jsme si jejich trojúhelníkového tvaru a také ozdobných váz. Zaujala nás také spousta oken ve dvou patrech nad oblouky v přízemí, takže jsme pochopili, že se uvnitř nachází spousta pokojů.

Při obhlídce budovy jsme v přízemí viděli kavárnu s venkovním posezením a stylově zrekonstruovanou jídelnu. Dovnitř jsme však nešli a tak jsme si pouze přečetli, že rehabilitační komplex se skládá z vodoléčby, bazénu, sauny, elektroléčby, ergoterapie a tělocvičen na individuální a skupinovou léčebnou rehabilitaci. Líbilo se nám, že ke zpříjemnění pobytu pro odpočívající klienty byly vybudovány dvě relaxační zóny a to „Rudé moře“ s ukázkou fauny a flóry exotického vodního světa, včetně korálových útesů.

V druhé relaxační zóně „Amazonská džungle“ jsou akvária s cizokrajnými rybami a s želvami nádhernými a voliéra s amazoňany modročelými, spolu s relaxační hudbou. Součástí léčby je i pramen s mírně léčivou minerální vodou, který jsme také neviděli. Zato jsme si všimli prázdné fontány mezi budovou a bránou. Byli jsme zde v zimě, takže v ní voda neproudila, zato v létě zde zkrášluje spolu s květinami prostor před vchodem do budovy. Když jsme si budovu v krátkosti prohlédli, seznámili jsme se s historií rehabilitačního ústavu, který zahájil provoz v květnu roku 1898.

Kdybychom si po přečtení historických faktů chtěli odpočinout, mohli bychom využít nabídku rekondičních a relaxačních pobytů, které v Brandýse nabízejí. Zjistili jsme, že jsou vhodné pro klienty s problémy pohybového aparátu způsobené denní zátěží v zaměstnání, sportovním zatížením i problémy, které vznikají s přibývajícím věkem. Místo odpočinku nás však čekala prohlídka dalších památek, takže jsme se vrátili k autu na parkovišti a popojeli kousek dál, abychom si prohlédli kostel Nanebevstoupení Páně.

Auto jsme zaparkovali na silnici u sokolovny pod svatostánkem a po schodišti jsme se k němu vydali. Když jsme schody zdolali, ocitli jsme se v úzké uličce, která ke kostelu evidentně nevedla a najednou jsme nevěděli kudy kam. Využili jsme tedy díry v plotě a vstoupili do kostelní zahrady, ve které se dříve nacházel hřbitov. Mezi holými stromy a keři jsme nízkou trávou došli k čelní straně kostela. Nad námi se tyčila věž se zaoblenými nárožími, zakončená polygonální cibulovou bání s otevřenou lucernou ve vrcholu završenou makovicí s křížem.

Věž v sobě ukrývala pětici zvonů, žádný z nich se však během naší obhlídky neozval. Zkusili jsme otevřít dveře a vejít dovnitř, ale bylo zavřeno, což nás ale moc nepřekvapilo. Bohužel jsme tak neviděli hlavní oltář z poloviny 18. století s volutovým nástavcem a další vybavení interiéru svatostánku a tak jsme se seznámili alespoň s historií současného barokního kostela, který byl postaven na místě starší stavby, připomínané ve 14. století.

Potom jsme si prohlédli samotnou věž, pod jejíž bání jsme spatřili půlkruhově zaklenuté okno ve zvonicovém patře, které od zbytku průčelí oddělovala římsa. Pod ní se nacházel trojúhelníkový tympanon a o něco níže další okno. Nad vchodem jsme našli letopočet 1788, tedy datum výstavby svatostánku. Následně jsme si jednolodní kostel obešli dokola a prohlédli si jednoduchou fasádu, členěnou lizénovými rámci. Kráčeli jsme kolem lodi s trojlaločně zaklenutými okny a na střeše kryté eternitem jsme si všimli malého sanktusníku.

Na jedné straně lodi nás zaujaly náhrobky u zdi, přičemž další dva mohutné náhrobky, zjevně o něco starší, jsme pak uviděli u zdi, obíhající část kostelního areálu. Potom jsme dorazili k oválnému presbytáři s několika vysokými okny, k němuž byla přistavěna přízemní sakristie s nízkou oplechovanou valbovou střechou, ukončená pod římsou kostela. Když jsme si závěr svatostánku prohlédli, vyšli jsme bránou v ohradní zdi ven a po silničce vedoucí okolo kostela jsme se vydali směrem dolů.

Po chvilce jsme došli na hlavní silnici, na které jsme opodál parkovali a pochopili tak, že se ke kostelu dalo bez problémů dojet autem. To bychom se však neprošli kostelní zahradou a možná by jsme přišli o jeden ze zajímavých pohledů na svatostánek. Když jsme dorazili k autu, popojeli jsme o kousek dál na náměstí, na němž jsme vůz nechali stát až do našeho odjezdu. Z náměstí jsme se pak vydali se úzkou stezkou mezi domy do prudkého kopce na půl kilometru vzdálenou zříceninu hradu Brandýs, který vznikl na přelomu 13. a 14. století za pánů z Brandýsa pocházejících ze Saska a používajících přídomku po svém sídle Brandis v blízkosti Lipska. 

Ze začátku jsme kráčeli mezi zahradami a na některých plotech jsme spatřili tabulky, upozorňující na působení českých bratří v Brandýse. Když jsme minuli poslední domy a překonali nejprudší stoupání, ocitli jsme se těsně pod hradem. Díky odstranění náletových dřevin a tomu, že v zimě nebyl hrad zahalen listím stromů a keřů, jsme krásně viděli celou obvodovou zeď hradu. Pokračovali jsme v chůzi do kopce a o několik metrů dál jsme odlovili první kešku.

Po úspěšném nálezu jsme došli až do východní části hradního areálu, kde se nacházelo první předhradí s již nedochovanou obdélnou budovou o rozměrech 8x16 metrů s přistavěným přístřeškem. Předhradí chránil asi deset metrů široký příkop vytesaný ve skále, do něhož jsme záhy vstoupili. Prošli jsme pod dřevěnou lávkou, která tento příkop překlenovala a po níž jsme se později dostali do další části hradu. Nejdříve jsme ale zamířili pryč od středověkého sídla na vrchol kopce, kam jsme se vydali pro druhou kešku.

Chvíli jsme ji hledali, ale nakonec ani tato ukrytá schránka neodolala a vydala nám svoje tajemství. Vzápětí jsme se vrátili do prvního předhradí a po již zmíněné lávce jsme přešli do toho druhého, kde bývala tři metry silná štítová zeď spolu s parkánovou zdí a také podobná budova jako v prvním předhradí. My jsme zde našli ale pouze zbytky po čtyř pilířích a tak jsme se zde déle nezdržovali a vkročili jsme na lávku přes další příkop. U vstupu do jádra jsme minuli suťový kužel, zřejmě pozůstatek válcové věže a za ním jsme vešli bývalou bránou do prostor vlastního hradu podkovovitého půdorysu, který chránila 2,5 metru silná obvodová zeď.

U hradeb na jihu, západě a severu stávaly budovy, ze kterých jsme už bohužel mnoho neviděli. Nicméně díky zachovaným okénkům v obvodové hradbě jsme zjistili, že některé z nich byly podsklepené a tak mohly sloužit jako zásobárny pro hradní paláce. Prošli jsme si celé jádro hradu, které obíhal parkán, na který bylo možné postavit prak či později děla. Z přední strany hradní zříceniny jsme se pokochali krásným výhledem na téměř celé město. Pod sebou jsme měli domy, kostel Nanebevstoupení Páně, kde jsme pár minut předtím byli nebo o kousek dál budovu rehabilitačního ústavu, na který jsme se byli také podívat.

Jakmile jsme se pokochali výhledem, seznámili jsme se z historií hradu a když jsme dočetli poslední řádky, přešli jsme obě lávky přes příkopy a kamzičí stezkou jsme sestoupili zpět dolů. Další naše kroky vedly k Novému zámku a když jsme k němu dorazili, před námi se objevil patrový obdélníkový objekt s mansardovou střechou, který jsme si prohlédli nejprve z jeho čelní a boční strany. Poté jsme se šli podívat na zadní část stavby, kde jsme přes plot nahlédli do zahrady, v níž rostl nepřehlédnutelný buk červený.

Když jsme statný strom shlédli, seznámili jsme se s historií panského sídla Trautmannsdorfů, kteří jej v letech 1781 - 1783 nechali postavit v místech někdejšího kláštera Jednoty bratrské, později panského domu. V době naší návštěvy však zámek sloužil jako dětský domov, což byl také důvod, proč jsme se dovnitř nemohli podívat. Nicméně obyvatele zámku jsme potkali při procházce, když jsme se vydali do centra města na Komenského náměstí, na kterém jsme shlédli další památky Brandýsa nad Orlicí.

Když jsme na náměstí přišli, tak jsme si jako první prohlédli krásnou budovu radnice, ve které se nachází Pamětní síň Jana Amose Komenského. I když jsme zde byli v sobotu, bylo zavřeno a vůbec celé městečko na nás působilo ospale a jakoby na něj všichni zapomněli. Dovnitř jsme se tedy nedostali a neviděli jsme tedy expozici o životě a díle J. A. Komenského, které vzniklo v Brandýse nad Orlicí při jeho pobytu ve městě v letech 1622 až 1625. Napsal tady několik spisů, zejména slavný Labyrint světa a ráj srdce.

Dozvěděli jsme se, že pamětní síň zde byla otevřena roku 1957, přičemž samotná radnice byla postavena v secesním slohu roku 1901 a nahradila starší stavbu z roku 1776. Všimli jsme si, že uprostřed budovy vystupoval rizalit, do něhož byl umístěn vchod do radnice. U dveří jsme pak viděli dva sloupy po stranách a nad vchodem malý balkonek, jenž zřejmě kdysi sloužil k projevům politiků. Na balkonek se vcházelo dveřmi z radnice, které byly také po stranách ozdobeny sloupy, jenž byly nad vchodem zakončeny do oblouku. Nad balkonem jsme spatřili nápis radnice a celý rizalit byl zakončen secesním štítem.

Na střeše jsme si všimli věžičky se zvonem a otočnou korouhví a vzápětí jsme již zamířili do středu náměstí, kde jsme našli dřevěný altánek. Zaujalo nás, že zde kdysi bývala litinová kašna ze slévárny ve Slaném, ale po válce byla odstraněna. Zjistili jsme, že samotný dřevěný hudební pavilónek byl postaven roku 1910 a o nedělích sloužil jako místo pro vojenskou kapelu dragounského pluku z Vysokého Mýta. Roku 2001 byl rekonstruován a posunut na nové místo, kvůli nové úpravě průjezdní komunikace.

Pak jsme pokračovali v chůzi na druhou stranu náměstí, kde stál zajímavý Mariánský sloup se sochou Panny Marie z roku 1798. Sloup byl postaven na náklady Johanky a Václava Kellerových proto, aby ochraňoval město před epidemiemi, hlavně moru, a živelnými pohromami. Zjistili jsme, že se jedná o dílo kameníka Františka Mělnického a sochaře Pavla Mělnického z Vamberka. Před námi se tyčil jónský válcový sloup, zdobený závitnicemi pod římsou s hladkým válcovým dříkem.

Na čtyřbokém pískovcovém podstavci sloupu jsme našli sotva čitelný nápis a vzadu letopočet 1798, kdy byl sloup postaven. Dále jsme si přečetli, že původní socha Panny Marie roku 1811 kvůli silné vichřici spadla a rozbila se. Po dlouhých patnácti letech byla obnovena a její poslední renovace pak proběhla v roce 2001. Když jsme si mariánský sloup prohlédli, upoutala nás pamětní deska na jednom z domů v rohu náměstí.

Nápis na ní hlásal, že zde stával starý zámek, v němž se narodil Karel Starší ze Žerotína 14.září 1564. Na desce byl zároveň datum jejího vzniku, a to 22.srpna 1897. Zjistili jsme, že starý zámek si nechal v letech 1553 - 1558 v podhradí hradu Brandýs nad Orlicí postavit Bohuš Kostka z Postupic. Nepřekvapilo nás, že tak učinil kvůli pohodlnějšímu bydlení. Panství odkoupila roku 1558 vdova Libuše z Lomnice, která jej roku 1559 odkázala svému synovi Janovi staršímu ze Žerotína.

Jak jsme si již přečetli, tomu se zde dne 14. září 1564 narodil syn a pozdější významný moravský šlechtic období renesance, Karel starší ze Žerotína. Zaujalo nás, že v roce 1624 zde Karel starší hostil Jana Amose Komenského, jenž tu napsal díla Labyrint světa a ráj srdce a Hlubina bezpečnosti. V roce 1636 Karel zemřel a význam zámku upadl, takže jej roku 1644 získala Marie Zárubová z Hustířan a roku 1652 Jan Fridrich z Trautmannsdorfu. Dějiny o dalším osudu zámku mlčely, ale přečetli jsme si alespoň jak vypadal.

Starý zámek byla prý rozsáhlá renesanční stavba se sedmnácti pokoji, čtyřmi komorami a náležely k němu konírny a zahrada s letohrádkem, rozprostírající se směrem k řece Orlici. Dnes jsme na místě zámku našli měšťanské domy, které jsme si také prohlédli a na jednom z nich jsme našli další pamětní desku. Ta nám oznamovala, že zde žil v letech 1894 - 1920 Hanuš Wihan, který byl významným českým violoncellistou a hudebním pedagogem.

Pak jsme se přesunuli zpět na druhou stranu náměstí a kousek od radnice jsme si v krátkosti prohlédli zajímavé dílo s názvem Den co den z roku 2003. Zjistili jsme, že autorem plastiky je Lukáš Rittsteim, který ji věnoval městu. To bylo vše, co jsme na náměstí v Brandýse nad Orlicí zajímavého našli a následně jsme okolo našeho zaparkovaného auto prošli pod železničním mostem, prohlédli si zezadu Nový zámek a vydali se do přírody směrem ke koupališti, kde jsme našli několik dalších zajímavostí.

Během naší chůze jsme narazili na pěknou kapličku Panny Marie, kolem které tekl malý potůček, jenž se vléval do soustavy malých chovných rybníčků místních rybářů. Když jsme vodní tok překročili, stáli jsme před jednoduchou kapličkou z hrázděného zdiva, krytou obyčejnou střechou bez kříže. Přišli jsme blíž, vyšlapali po dvou schodech a nahlédli přes dveře dovnitř. V interiéru jsme si prohlédli jednoduchou výzdobu, ze které nám nejvíce padl do oka plastický obraz Panny Marie s děťátkem.

Následně jsme shlédli jednoduchý exteriér kaple bez nějaké výzdoby, přičemž nejvýraznějším prvkem na ní byly hnědé vchodové dveře s horním obloukem. Dveře byly z poloviny prosklené a nad nimi jsme si přečetli nápis sv. Maria, oroduj za nás. Zaujalo nás, že celá kaple byla vystavěná ze dřeva, nicméně její stěny byly omítnuty na bílo. Když jsme viděli vše podstatné, tak jsme kapličku opustili a následně jsme zamířili k nedalekému bludišti a pomníku J.A. Komenského.

Když jsme k bludišti dorazili, zjistili jsme, že v zimním období bývá labyrint zavřený, takže jsme si nezabloudili. Prohlédli jsme si alespoň pěkné fotky bludiště na informační tabuli, otočili jsme se a zamířili přímou cestou k pomníku. Po několika schodech jsme přišli až těsně k obelisku, odkud jsme měli pěkný výhled právě na bludiště a okolí. Pak jsme se seznámili s důvodem, proč zrovna zde pomník stojí.

Docela nás překvapilo, že zde snad stával domek Komenského, ve kterém se skrýval v letech 1622 - 1625, tedy v době pobělohorské, kdy byli čeští bratři pronásledováni. Dále jsme zjistili, že zde Komenský napsal slavný Labyrint světa a ráj srdce a také několik dalších spisů.  Ještě jsme si přečetli, že pomník ve tvaru obelisku byl vybudován v roce 1865 a po chvilce jsme sestoupili zpět na chodník. Vzápětí jsme se okolo koupaliště vydali k zajímavé technické památce, kterým bylo Babylonské dělo soudného dne.

Když jsme minuli koupaliště, bylo dělo už z dálky vidět, i když se jednalo pouze o malou část hlavně. Až jsme k němu přišli, viděli jsme před sebou vlastně pouze trubku velkého průměru o délce šest metrů, protože před námi byl jen jeden díl z 26, ze kterých se dělo o ráži 1000 mm mělo skládat. Po příchodu jsme ihned odlovili kešku a vlezli dovnitř trubky. Pak jsme seznámili s důvodem proč zde od roku 2006 jedna část děla ležela a zjistili také několik dalších informací.

Nedaleko od nás mezitím projelo několik vlaků po železniční trati Ústí nad Orlicí - Choceň a když jsme si informace dočetli, zamířili jsme kolem koupaliště k pomníku a bludišti, odkud jsme se pak vydali do kopce na zříceninu hradu Orlík. Od pomníku J.A. Komenského jsme kráčeli po modré turistické značce pěšinou a po necelém kilometru prudkého stoupání jsme přišli na plošinu, kde byla louka a stála zde nějaká zemědělská usedlost.

Před nám na stromě visela cedulka s nápisem Orlík, ale marně jsme se kolem sebe dívali, kde že ten hrad asi stával. Domy před námi snad mohly ke hradu patřit jako jedna ze dvou usedlostí, o kterých existuje zmínka roku z 1506, ale jistě jsme to nevěděli. Nicméně hrad se nacházel asi sto metrů od nás, vedla k němu vyšlapaná pěšina a zbytky zdí se daly poznat podle toho, že na nich vyrostla oplocená vodárna. K tomuto středověkému sídlu jsme se však nevydali a u nesmyslné cedulky jsme si alespoň přečetli skromnou historii hradu, který vznikl již na přelomu 13. a 14. století na konci náhorní planiny na levém břehu Tiché Orlice.

Po přečtení informací  jsme se již vraceli po pěšině dolů, ale po pár desítkách metrech jsme odbočili na ještě užší cestičku. Kráčeli jsme tak vlastně pod bývalým hradem po stezce, která se později spojila se zelenou turistickou značkou a po chvilce jsme dorazili k Čertově rokli a lávce. Ocitli jsme se nad lávkou, ke které jsme museli trochu sestoupit a také se sklouznout po blátě. Pak jsme přes lávku nad roklí přešli na druhou stranu, kde jsme narazili na turistickou tabuli, z níž jsme o chvíli později načerpali zajímavosti o tomto pěkném místě.

Na skalnatém dně jsme viděli několik větších a řadu menších stupňů, přes které prý při deštích či při jarním tání divoce skotačí voda. Na příkrých stráních rokle jsme spatřili původní porosty, kde byl nejvíce zastoupený buk a pak jsme si zašli pro kešku. Následně jsme se prošli po levé straně rokle, která v jednom místě byla až deset metrů hluboká. Cesta dál po této straně nevedla a tak jsme se vrátili k lávce a zastavili se u jedné z cedulí naučné stezky, která turisty dovede z Brandýsa nad Orlicí do Oucmanic.

Na příkrých stráních rokle jsme spatřili původní porosty, kde byl nejvíce zastoupený buk a pak jsme si zašli pro kešku. Následně jsme se prošli po levé straně rokle, která v jednom místě byla až deset metrů hluboká. Cesta dál po této straně nevedla a tak jsme se vrátili k lávce a zastavili se u jedné z cedulí naučné stezky, která turisty dovede z Brandýsa nad Orlicí do Oucmanic. Zde jsme se z tabule dozvěděli všechny informace o lávce, rokli i hradu Orlík, který jsme hledali o pár minut dříve. Zjistili jsme například, že po staletí se říčka pod námi zařezávala do skalního opukového masívu, čímž zde vytvořila hlubokou rokli o délce půl kilometru.

Když jsme si vše přečetli, vydali jsme se po zelené značce přes lávku na pravou stranu rokle a následně zpět k pomníku J.A. Komenského. Po pár minutách jsme došli k odpočívajícímu autu na náměstí a vzápětí jsme Brandýs nad Orlicí opustili. Následně jsme se jeli podívat na Betlémský mlýn u Zálší. Auto jsme zaparkovali u silnice na začátku polní cesty, která nás poté vedla ke mlýnu, ale ještě než jsme ke klapáči došli, odlovili jsme kešku. Vzápětí jsme po pár desítkách metrů došli k rybníku Lačnov, jehož vody se líně pohupovaly nad budovou mlýna.

Docela nás překvapilo, když jsme zjistili, že samotný rybník pochází již ze 14.století a je tak mnohem starší než mlýn. Chvíli jsme přes rákosí hleděli na hladinu, která v podvečerním čase měla poněkud tajemnou atmosféru a pak jsme svou pozornost obrátili k samotné budově mlýna, která se nám okamžitě zalíbila, protože jsme dosud viděli pouze moderní stavby, nebo různě přestavěné mlýny. Jenže tento kouzelný domek nám spíše připomínal starou chaloupku s doškovou střechou a jelikož jsme zde byli úplně sami a navíc byla téměř tma, místo na nás zapůsobilo atmosférou minulých století.

Dům jsme si prohlédli z různých stran, přičemž jsme před sebou měli podobu mlýna z přelomu 18. a 19. století. Na čelní straně budovy, tedy ze směru odkud jsme přišli, jsme nenašli žádné okno, které by pouštělo světlo do mlýnice s torzem staršího technologického vybavení. Když jsme přišli k této stěně blíž, uviděli jsme mlýnský náhon, kterým kdysi proudila voda z rybníka a pak padala na vodní kolo s horním náhonem, z něhož jsme ale spatřili pouze pahýl hřídele. Rozhodli jsme se podívat blíž a tak jsme sešli ze svahu dolů k místu, kde se dřevěné kolo otáčelo celá staletí.

Po shlédnutí torza vodního kola jsme prozkoumali i zadní část domu a při pohledu na celkem nízkou chaloupku nám připadlo neuvěřitelné, že mlýnice měla čtyři patra, nezbytně nutné k osazení takzvaného uměleckého složení. Za mlýnem jsme si také všimli, jak těsně voda obtékala vlastní budovu a kam tekla dál. Pak jsme se vrátili na cestu a na podlouhlé straně jsme spatřili dvě malá okénka, mezi nimiž se uprostřed nacházely staré dveře do vstupní síně, ze které se vcházelo do kuchyně, obytné světnice a světničky.

Popošli jsme pár metrů dál a na dřevěném štítu domu jsme shlédli sluneční hodiny, vsazené mezi malinké okénka. Na sedlové střeše jsme našli pálené tašky, ale v minulosti se na ní nacházely rákosové došky, podle kterých mlýn Betlém získal své jméno, jelikož se v představách prostých lidí prý mlýn podobal betlémskému chlévu. Sami jsme se u rybníka přesvědčili, že o rákosí tu opravdu nebyla nouze. Vedle mlýnské budovy jsme si krátce prohlédli prasečí chlívek a sousední stodolu a pak jsme již kouzelné místo opustili a už téměř za tmy jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_hopsali_po_Brandyse_nad_Orlici/