Vánoční svátky pro naši rodinu vždy znamenaly především společně strávené chvíle a s nimi spojenou sváteční pohodu. Samozřejmě pod stromečkem nechyběly různé dárečky, přičemž nám Ježíšek jednoho roku přinesl obálku s poukazem na čtyřdenní pobyt v penzionu v Letovicích, na který jsme se pochopitelně velmi těšili. Termín jsme si vybrali na konec března, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí a to se také stalo. Nebylo sice ještě nijak velké teplo, ale důležité bylo, že ani jeden den nepršelo a tak jsme mohli zavítat na všechny místa, která jsme hodlali poctít naší maličkostí. Když nastal den D, nastartovali jsme naše stříbrné francouzské auto, jímž jsme z Olomouce vyrazili směr Letovice a cestou jsme se zastavili na několika zajímavých místech.

Prvním cílem našeho putování byly Jaroměřice u Jevíčka, ve kterých jsme poznali několik historických památek a jednou z nich byl zámek, postavený roku 1592 na místě 100 let staré tvrze. Naše stříbrné francouzské auto jsme zaparkovali u brány do zámeckého areálu a po pěkné kostkové dlažbě jsme se vydali k bývalému šlechtickému sídlu, které si nechal vystavět Jan Blahoslav Bílský z Kaříšova. Už od brány nám padla do oka krásná a hodnotná sgrafitová výzdoba na fasádě, která se nám velmi líbila. Brzy jsme přišli k hlavnímu vchodu do zámku, nicméně jsme se nijak nesnažili vstoupit dovnitř, k čemuž jsme měli hned několik pádných důvodů.

Věděli jsme totiž, že budovu obsadili pracovníci obecního úřadu a učitelky mateřské školy, takže bychom toho z původního vnitřního vybavení stejně moc neviděli. Navíc jsme do Jaroměřic přijeli za denního světla, takže bychom uvnitř potkali maximálně nějakého úředníka či dítě předškolního věku, zato v noci hrozilo setkání s přízrakem bezhlavého rytíře Bešterence, který se na zámku a v jeho tajných chodbách po setmění údajně zjevoval. O takové zážitky jsme rozhodně zájem neměli a tak jsme si budovu prohlédli pouze zvenku. Dveře zdobil kamenný portál s erbem rodu Bílských z Kaříšova, kterým zámek patřil a vedle erbu jsme si přečetli český citát z Bible.

Nad portálem mezi okny prvního patra jsme spatřili obdélník hnědé barvy, který nahradil původní sluneční hodiny a vedle jsme viděli malé erby rodu Bílských z Kaříšova a rodu Lichnovských z Voštic. Mezi okny v prvním a druhém patře jsme našli několik kruhových podobizen s portréty majitelů panství. Byl zde vyobrazen Jan Blahoslav Bílský z Kaříšova, Janova manželka Kateřina Lichnovská z Voštic, znak rodu Bílských z Kaříšova s písmeny IBBK - Jan Blahoslav Bílský z Kaříšova, znak rodu Lichnovských z Voštic s písmeny KLZW - Kateřina Lichnovská z Voštic, dále pravděpodobně Petr Bílský z Kaříšova a jedna ze dvou manželek Petra Bílského z Kaříšova.

Na této straně zámku nás zaujalo, že okna nebyla stejně velká a dokonce nám připadlo, že nebyla ani v totožné výšce. Co jsme však již nemohli vidět byla zrušená dřevěná pavlač v prvním patře, na níž se vystupovalo dveřmi nad hlavním vchodem a které vedla kolem zámku. Přesunuli jsme se k boční straně zámku, kde se nacházela zasklená veranda, sloužící panstvu pro pěkný pohled do kraje. Nad ní jsme ve štítu budovy uviděli kromě dvou oken ještě nakreslené ciferníkové hodiny, ovšem bez ručiček. Na polovalbové střeše z 18. století jsme spatřili malou věžičku a pak jsme se šli podívat na druhou stranu zámku. Docela nás překvapilo, že na zadní části budovy žádné sgrafity nebyly, zůstaly pouze různě velká okna.

Přízemí zámku navíc hyzdil moderní obdélníkový přístavek, kam zaměstnanci chodili stejně jako král úplně sami. To bylo vše, co jsme mohli na zámku vidět a tak jsme se otočili a krátce se pokochali výhledem na obec pod námi. Pak jsme se již vrátili k autu a odjeli ke kostelu Všech svatých, jenž byl vybudován ve 13. století původně jako gotická jednolodní stavba s věží. Za několik desítek vteřin jsme zaparkovali v bezprostřední blízkosti svatostánku a vydali se na jeho obhlídku. Nejdříve jsme ovšem shlédli pískovcový kříž z roku 1819 a vedle stojící malou kapli, u níž začínala křížová cesta na Kalvárii, na kterou jsme se později vydali, neboť se jednalo o nejvýznamnější památku obce Jaroměřice.

Nejprve jsme však svou pozornost samotnému jednolodnímu kostelu a na nevysoké věži s cibulovitou bání jsme na každé její straně našli podlouhlé okno prosvětlující zvonicové patro, nad nimiž jsme si zkontrolovali správný čas díky přítomnosti černých hodin s bílými ručičkami a čísly. V patě věže jsme našli dveře bočního vchodu a vedle něj hned byla pětiboká kaple s jedním vysokým a dvěma zazděnými okny. Pod nimi se nacházela trojice malých obloukových okének, přičemž samotnou loď prosvětlovalo na této straně jediné okno. V boku kaple jsme uviděli další dveře a pak jsme si prohlédli průčelí svatostánku, kde se nacházel hlavní vchod.

Vstup tvořila předsíňka s obyčejnými dveřmi, dvojicí okének a barokním štítem, přičemž nás docela překvapilo, že se vchod nacházel zde a nikoli na straně s věží, jak to bývalo obvyklé u jiných kostelů. V rohu trojúhelníkového pozemku, na kterém svatostánek stál, jsme si prohlédli sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1882 a pak jsme pokračovali v obhlídce stavby na druhé boční straně, kde se v lodi nacházelo také jen jedno okno a kaple stejného vzhledu jako na první straně. Následně jsme přišli k trojbokému presbytáři, v němž bylo několik oken, propouštějící světlo do kněžiště. K němu přiléhala již zmíněná věž a tím jsme uzavřeli obchůzku kostela, kolem něhož se kdysi nacházel hřbitov.

Na jeho bývalém území jsme si prohlédli sochu svatého Floriána a pak jsme již kostel opustili, jelikož nás čekaly další památky. Vzápětí jsme minuli restauraci U Trojanů, kde jsme si později koupili turistickou známku a přišli jsme na náves. Zde jsme se na chvíli zastavili u sousoší sv. Cyrila a Metoděje, jenž sem bylo umístěno kolem roku 1900 a také jsme shlédli vedle stojící metr a půl vysoký smírčí kříž cyrilometodějský. Další naše kroky vedly k penzionu U Trojanů, u něhož jsme našli jedno ze zastavení křížové cesty. Jednalo se o kamenný pískovcový sloup pyramidálního tvaru a druhý jsme našli o kus dál u zajímavé, leč trochu sešlé historické vily.

Cesta k ní vedla již docela do kopce a k dalšímu zastavení křížové cesty jsme již stoupali s velkou námahou, takže jsme sami na vlastní kůži poznali, že to věřící při výstupu na jakoukoliv kalvárii neměli jednoduché. Trasa pokračovala po svahu kalvárského kopce a v jeho závěru jsme potkali další z kamenných pyramidových sloupů, tvořících druhé až osmé zastavení. Další sloup jsme pak potkali u cesty nedaleko loretánské kaple Panny Marie Ustavičné Pomoci a fary, postavené na půdorysu tvaru ondřejského kříže. Kráčeli jsme dál kolem plotu a přitom jsme si prohlíželi pěkně opravenou budovy fary, která byla postavena v letech 1730 - 1731.

Žádného jejího duchovního obyvatele jsme však nepotkali, pouze jsme narazili na dvojici dělníků, opravujících fasádu loretánské kaple, která byla k faře přistavěna roku 1742. Zaujalo nás, že pod kaplí byla vybudována hrobka, do které byli ukládáni kalvárští duchovní a případně další obyvatelé fary, kteří tak ani po smrti neopustili své místo. Šli jsme dál a brzy jsme přišli k moderní budově, u níž se pohybovalo několik starších lidí. Jednalo se totiž o domov seniorů, jenž nahradil hostinec a tři domky, které kdysi na kalvárii stávaly. Nevzhlednou budovu jsme rychle opustili, zdolali rychle poslední mírné stoupání a stanuli před kostelem Povýšení svatého Kříže na vrcholu kalvárie.

Kostel dal postavit v letech 1712-1714 majitel jaroměřického panství a nejvyšší zemský sudí František Šubíř, po němž byla pojmenována vesnice nedaleko Jaroměřic. Vzápětí jsme vyšlapali po širokých kamenných schodech ke vstupní kovové bráně, umístěnou mezi dvěma hranolovými plochými věžemi a chtěli vejít na nádvoří. Bohužel vnitřní areál byl uzavřen a tak jsme si prošli pouze jeho venkovní část. Na malé desce, umístěné na jedné z věží, jsme si přečetli stručné informace z dějin poutního místa. Na balkoně mezi věžemi jsme pak shlédli sousoší Ecce homo z pískovce. Byla to skupina tří postav v nadživotní velikosti, přičemž uprostřed jsme našli postavu zmučeného Krista s trnovou korunou a v posmrtném rouše.

Po jeho stranách jsme uviděli žoldnéře v římské zbroji a kněze v dlouhém řaseném plášti a s pokrývkou hlavy. Poté jsme přes tepané mříže nahlédli do nádvoří, kde jsme spatřili čtvercovou hrobní kapli Panny Marie a za ní Betlémskou kapli s Kristovou hrobkou. Za kaplemi se již nacházel samotný kostel, na jehož průčelí jsme uviděli tři kalvárské kříže a pod nimi kamenné erby zakladatele kostela a jeho manželky. Když jsme si nádvoří prohlédli, vydali jsme se doleva kolem docela vysoké ohradní zdi, která byla původně pokrytá břidlicovou krytinou. Přišli jsme k bočnímu vchodu na nádvoří, který byl také pevně uzavřen mříží a právě přes ni jsme shlédli zeď z vnitřní strany, takže jsme viděli, že byla členěna deseti pěknými arkádami.

Naším očím neunikl ani zajímavý kámen pomazání těla Kristova, znázorňující místo, kde byl Kristus před pohřbením pomazán. Vedle mříže stál dřevěný kříž, který sem byl umístěn snad jako vzpomínka na zlého ducha Kadrmana, jenž podle staré pověsti škodil lidem a proto se jaroměřičtí obyvatelé roku 1664 usnesli vystavět na vrcholu kopce kříž. K němu pak na den Nalezení a Povýšení sv. Kříže lidé putovali, vykonávali zde pobožnosti a právě tak vznikly první poutě v Jaroměřicích. Po chvilce jsme pokračovali v chůzi podél zdi a vzápětí jsme shlédli i závěr kostela. Když jsme presbytář obešli, zastavili jsme se u druhého bočního vchodu na nádvoří a dostali tak šanci podívat se na vnitřní areál i z opačné strany než před chvílí.

Brzy jsme však šli dál a okamžitě jsme narazili na nám již dobře známý pískovcový sloup pyramidálního tvaru jakožto osmé zastavení křížové cesty. Zaujalo nás, že jaroměřická křížová cesta nejenže neměla klasických čtrnáct zastavení, ale pouze jedenáct, ale zajímavý byl i fakt, že se skládala ze tří různých typů. Na začátku to byla kaple, dále sedm již zmíněných pyramidových sloupů, a na konci se pak jednalo o obraz na nádvoří kostela jako deváté zastavení. Poslední dvě zastavení ve formě obrazů, jsme pak neviděli, neboť se nacházely v chrámu po obou stranách hlavního oltáře, kam jsme se nedostali, takže jsme se ihned vydali kolem zdi zpátky k hlavnímu vstupu se dvěma věžemi.

Kolem nich jsme jen prošli a rychle jsme zamířili k loretánské kapli. Její areál byl dokola oplocený a hlídal jej velký chrt, kterému bychom rozhodně neutekli, takže jsme se o vstup do kaple ani nepokusili. U vchodu jsme si krátce prohlédli pískovcový kříž s Kristem a pak jsme se vydali na zpáteční cestu dolů. Namísto krkolomného sestupu po křížové cestě jsme raději zvolili cestu napříč svahem a brzy jsme došli na náves. V hospodě U Trojanů jsme si koupili turistickou známku a poté jsme došli k našemu vozu, kterým odjeli do nedalekého města Jevíčko. V něm nás čekalo poměrně dost památek a zajímavostí a jejich obhlídka nám zabrala zbytek odpoledního času.

Naše cíle byly většinou soustředěny kolem centra města, nicméně za některými jsme se museli vydat do okrajových částí i mimo Jevíčko. Jedním z nich byl objekt bývalé koželužny, přistavěný k Jaroměřické bráně, která byla zbořena roku 1846 jako předposlední ze čtyř městských bran. Vzhledem k tomu, že se jednalo o součást městského opevnění, koželužna na nás čekala na okraji centra města v Olomoucké ulici, kde se nám však nepodařilo zaparkovat a tak jsme popojeli do sousední Okružní ulice, kde jsme naše francouzské stříbrné vozítko nechali odpočívat po náročné cestě z Olomouce a Jaroměřic a vzápětí jsme se vydali na obhlídku žlutého domečku.

Koželužna s lichoběžníkovým půdorysem se dochovala v původním provedení bez stavebních změn a tak jsme si mohli obydlí řemeslníka prohlédnout v původní barokní podobě z 18. století. Bohužel jsme jej viděli pouze z venku, neboť jsme se dovnitř nedostali a velice jsme litovali toho, že v interiérech domku městští radní nenechali vybudovat nějakou expozici s historickými fakty. Potřebné historické informace jsme načerpali z cedule před vchodem do domku, k němuž jsme brzy po zaparkování dorazili. Dočetli jsme se, že přízemní dům s mansardovou střechou byl postaven roku 1760 v barokním slohu z pálených cihel a částečně z vepřovic a v jeho interiéru bychom našli starý trámový strop a černou kuchyni s chlebovou pecí pro 15 – 20 bochníků.

Podle reklamní tabulky na vratech jsme zjistili, že se v jeho útrobách usadila firma krejčovská a květinářská, takže i v době naší návštěvy dům sloužil řemeslné výrobě, čímž se vysvětlilo, proč nebyl přístupný. Alespoň nás potěšilo, že domek stále sloužil řemeslu jako kdysi. Na závěr jsme koželužnu obhlédli z venku, přičemž jsme na štítové straně domu napočítali tři okna a nad nimi jsme v dřevěném štítu spatřili dobový žebřík, sloužící k zavěšování vyčiněných kůží, které tam skutečně stále visely. Na dlouhé straně domu jsme opět napočítali trojici oken, mezi nimiž se nacházel vchod do domu. Když jsme jej minuli a přišli k druhé štítové stěně bez oken, naskytl se nám pohled na zbytky hradeb, k nimž dům původně přiléhal.

Naplno tak na nás dýchla historie města, jenž bylo roku 1258 povýšeno králem Přemyslem Otakarem II. na město královské a stalo se tak významným centrem zdejší části Hané. Když jsme si celý dům obešli, tak jsme se vrátili k našemu autu, jímž jsme odjeli na Palackého náměstí a následně jsme se vydali pěšky k židovské synagoze. Kráčeli jsme po ulici Třebovská, na které jsme se setkali s mlsnou kočkou, nicméně se nejednalo o žádnou šelmu, ale o pěknou cukrárnu s výbornými sladkostmi a voňavou kávičkou. Následně jsme zabočili doleva do ulice Soudní, v níž na nás okamžitě vykoukla bývalá židovská synagoga, oděná do žlutého hávu a pyšnící se profilovanou korunní římsou.

Samostatně stojící stavba k nám byla otočená zadní stranou, na které jsme spatřili dvě okna s polokruhovým záklenkem a ty stejné jsme pak viděli na boku synagogy, ozdobené nárožními lizénami. Vzápětí jsme stanuli před přední stranou budovy, jejíž průčelí bylo poměrně bohatě zkrášleno různými architektonickými prvky. Úplně nahoře jsme uviděli kalich s křížem, který nám připomněl, že synagogu v době naší návštěvy sbor církve husitské a pod ním se nacházela nízká atika. O něco níže jsme pak uprostřed průčelí našli okno s polokruhovým záklenkem v profilované šambráně a klenákem s reliéfním štítem. Pod oknem se nacházel vstup do synagogy s profilovaným ostěním.

Dveře byly krásně zdobené pilastry na vysokých soklech, které na hlavicích nesly architektonický prvek s názvem supraporta. Další dvě okna s vykrojenými horními rohy a s pravoúhlými šambránami jsme pak našli po obou stranách vchodu, na nichž se nám líbila oválná zrcadla, obklopené dekorativním prvkem v podobě štukových vavřínových listů. Po obhlídce exteriérů stavby jsme zkusili vzít za dveřní kliku, ale synagoga byla zamčená, takže jsme se dovnitř nedostali. Prohlédli jsme si alespoň mramorovou pamětní desku se jmény židovských obětí druhé světové války a pak jsme si z informační tabule naučné stezky u vchodu přečetli historická fakta o synagoze, která se v Jevíčku stala druhou v pořadí.

Tu první, postavenou po roce 1666 ze dřeva na místě bývalého židovského hřbitova, totiž zničil požár, který ve městě řádil roku 1747 a tak se před námi tyčila budova z let 1792-1794. Zaujalo nás, že na stavbu byl použit kámen z farního kostela sv. Mikuláše, který stával na náměstí Komenského a jenž byl zbořen roku 1791. Když jsme dočetli poslední řádky a prohlédli si staré fotografie na tabuli, synagogu jsme opustili a pokračovali v chůzi po Soudní ulici k nedalekému kostelu Nanebevzetí Panny Marie s klášterem Augustinů. Areál konventu se čtyřmi jednopatrovými křídly a kostelem byl vidět již z dálky a protože jsme to k němu od synagogy neměli daleko, již po 200 metrech jsme k němu dorazili.

Na levé straně na nás vykukoval presbytář kostela Nanebevzetí Panny Marie a jeho hranolová věž, jakoby se snažil přitáhnout naši pozornost, ale my jsme se nejprve věnovali obhlídce areálu kláštera, jenž byl založen markrabětem Janem Jindřichem někdy ve druhé polovině 14. století pravděpodobně na místě staršího královského dvora. My jsme před sebou ovšem měli podobu kláštera z 18. století, kdy byl kvůli nedostačující kapacitě rozšířen o samostatnou budovu prelatury. Jednalo se obydlí opata, jenž zde přijímal světské návštěvy, které by jinak narušovaly chod kláštera, přičemž v domě měl vlastní knihovnu, kuchyni, jídelnu a přijímací sál.

Obydlí opata přiléhalo ke kostelu ze severní strany a viděli jsme jej o chvilku později, neboť se přímo před námi rozkládala jiná část kláštera. Jednalo se o jeho nejdelší křídlo, které v době naší návštěvy sloužilo jako městská ubytovna, ovšem snadno jsme si dokázali představit mnichy pohybující se jeho chodbách a spících v jednotlivých místnostech. Augustini za zdmi kláštera trávili společný rozjímavý život v modlitbách, věnovali se studiu, meditaci a duchovní správě, když předtím složili věčný řeholní slib. Zdálo se, že jich v Jevíčku muselo žít hodně, neboť jsme na tomto křídle spatřili dvě řady oken, přičemž v té horní jsme jich napočítali patnáct  a v dolní řadě čtrnáct. Člověk nemusel mít z matematiky jedničku, aby si spočítal, že v dolní řadě chybělo jediné a to z toho důvodu, že jej nahrazoval vchod do průjezdu, do něhož jsme se vzápětí vydali.

Vchod lemovalo pískovcové ostění s klenákem, na němž možná býval augustiniánský znak, tedy otevřená kniha a planoucího srdce, jež bylo proniknuté šípem. Bohužel jsme na klenáku žádný erb nenašli a tak jsme bez zdržení prošli průjezdem na vnější nádvoří, kde jsme našli pár drobných budov. Původně jsme si mysleli, že se tudy dostaneme na rajský dvůr, ale na ten byl přístupný z křídla těsně přiléhajícímu ke kostelu anebo protější části kláštera. K východní části kláštera přiléhal kostel, ovšem zatím jsme z něj viděli pouze hranolovou věž, vystupující ze střechy klášterního křídla. V patě věže jsme uviděli malá kulatá okénka a nad jedním z nich jsme pak spatřili vysoké okno ve zvonicovém patře. Věž byla zastřešena nízkou cibulovou bání a jehlancovou stříškou s tradičním křížem na vrcholu.

Poté jsme prošli průjezdem ven a vzápětí jsme zabočili doprava, přičemž jsme ihned spatřili půlkruhový presbytář svatostánku, který byl rozdělen lisénovými rámci na tři hlavní pole. V obou bočních jsme našli dvě okna s půlkruhovým záklenkem nad sebou a pouze jediné se pak nacházelo v prostřední části kněžiště. Nad horními okny jsme ještě uviděli oválná okénka a pak jsme se již přesunuli k boční straně kostela, na které se netradičně nacházel hlavní vchod do svatostánku. Našim očím nemohly uniknout další lisény, mezi nimiž se opět nacházely okna ve dvou řadách, přičemž v horní jsme napočítali čtyři a v dolní tři kousky. Jedno chybělo ze stejného důvodu jako u klášterního průjezdu, neboť se na jeho místě vyskytoval již zmíněný portál hlavního vstupu, jehož nádhernou kamenickou výzdobu jsme si následně začali prohlížet.

Okolo dveří jsme shlédli profilované pravoúhlé ostění, které pro změnu lemovaly dva bosované pilíře, ukončené výraznou římsou, z níž vybíhaly po stranách dvě voluty. Na nich posedávali andělé, v dolní části těla bohatě zahalení do drapérie, přičemž oba drželi kartuš s letopočtem 1768. V zrcadle kartuše jsme spatřili erb postavy stojící na kašně, což byl znak opata kláštera, završený mitrou. Za kartuší jsme našli okno, nad nímž se nacházeli dva andílci, držící plechový klobouk se střapci. Vedle vchodu jsme si pak krátce prohlédli kamenný kříž s volutovým středním podstavcem a pozlacenou figurou Krista. Kousek vlevo jsme ještě shlédli kovaný rokokový kříž s Kristem a svatým obrázkem, který byl umístěn do pískového soklu s křížem ve spodní části. Pak jsme již prošli kolem kříže z druhé poloviny 18. století k další části kláštera.

Jednalo se druhé nejdelší křídlo klášterního areálu, na němž jsme spatřili opět dvě řady oken, která se nám však už nechtěly počítat. Uprostřed křídla jsme pak narazili na vchod s pískovcovým ostěním, na němž jsme našli letopočet 1682, značící pravděpodobně datum barokní přestavby a rozšíření kláštera. Nad vchodem nás zaujala kartuše s moravskou orlicí, kterou si do svého znaku v polovině 13. století vybral Přemysl Otakar II., když se tento moravský markrabě stal českým králem. Pod kartuší naším očím neunikl letopočet 1847, což byl datum její opravy a rovněž jsme si zde přečetli tento nápis z roku 1593 : NEBVDELI BVH OSTRZIHATI MIESTA NADARMO CSAV TI KTERZI OSTRZIHACI CEHO STALO SE ZAPVRC MISTRV.B.M.I.C.D. Text jsme pochopili ve smyslu žalmu 127, který mimo jiné říká, že nestřeží-li město bůh, nadarmo bdí strážný.

Následně jsme chtěli zajít na prohlídku expozic muzea, jenže to bylo pro návštěvníky k dispozici jen ve středu odpoledne a tak bylo těžké se trefit zrovna do otevírací doby. Zavřené dveře nás mrzely ještě z jednoho důvodu, souvisejícího s klášterem, neboť právě přes muzeum se údajně dalo projít na rajský dvůr nepravidelného tvaru, nasát atmosféru místa a pohroužit se v myšlenkách do období největší slávy Augustinů, kterým klášterní areál v Jevíčku sloužil až do roku 1785, kdy byl v rámci josefínských reforem zrušen. Vzhledem k tomu, že byl kostel Nanebevzetí Panny Marie spojen s klášterem, neměli jsme možnost vidět jeho další strany nebo průčelí. O celém komplexu jsme si tedy alespoň přečetli pár historických informací z přinesených vytištěných papírů, z nichž jsme se třeba dozvěděli, že když přestala kapacita klášterního kostela dostačovat, nechal jej v letech 1762-1766 opat Matyáš Pertschner rozšířit.

Dále jsme se dočetli, že roku 1778 byla k severní části kostela přistavěna Karlem Vincencem z Neuburku kaple s rodinnou hrobkou, kterou jsme pochopitelně také nemohli vidět. Zaujalo nás, že klášterní budovy byly umístěny v těsné blízkosti hradebních zdí, které Jevíčko chránilo před nepřáteli zvenku a právě za městským opevněním vedly další naše kroky. Jeho součástí byla i původně gotická věž stojící kousek od kláštera, která byla vybudována současně s hradbami ve 14. století a doplňovala obranný systém města. Věž jsme krásně viděli už během prozkoumávaní kláštera, od něhož jsme to ke štíhlé krásce v renesančním hávu měli pouhých několik desítek metrů.

Když jsme k ní dorazili, zvedli jsme hlavy a začali si věž prohlížet pěkně od shora, takže jsme nejprve viděli její cibulovou báň, kterou získala roku 1593. Ve stejném roce byla renesančně přestavěna a zvýšena, takže v době naší návštěvy měřila úctyhodných 50 metrů. Pod střechou jsme spatřili ochoz, jenž šťastnější turisté využívali k vyhlídce po hanácké krajině. My jsme měli bohužel smůlu, neboť na jaře byla ještě zavřená. U ochozu jsme očima zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách a pod nimi se nacházelo patro se zvony, ovšem pouze ten největší o váze 1680 kilogramů byl původní. Ostatní tři sv. Václav (850 kg), sv. Pavel (620 kg) a sv. Jan Nepomucký (340 kg) byly zavěšeny roku 1990 a nahradily tak staré zvony z nedaleké již zbořené zvonice.

Jak se stalo smutným zvykem, z původních zvonů byly během obou světových válek ulita děla, i když svému účelu sloužily několik staletí. Pod římsou jsme uviděli dvě malá okénka, pouštějících trochu světla na schodiště uvnitř věže a pak už naše oči sjely až k patě věže, kde se nacházela malinká dvířka. Nejdříve jsme si mysleli, že jimi dovnitř chodívají trpaslíci, ale pravda byla taková, že se jednalo opravdu o vstup do útrob věže. Jak už bylo napsáno, do Jevíčka jsme přijeli příliš bezy před turistickou sezónou a tak jsme se dovnitř nedostali. Na tabulce vedle vchodu jsme si alespoň přečetli pár informací z historie věže, která dotvářela středověkou atmosféru centra města a i díky ní patří Jevíčko k nejvýznamnějším ukázkám tehdejší architektury.

U dveří se nacházela ještě jedna tabulka, pojednávající o největším Čechovi, jímž nebyl nikdo jiný než Jára Cimrman. Ten se prý roku 1907 objevil v Jevíčku, aby jako odborník opravil hodiny na městské věži a pohled z ní mu tak učaroval, že se do Jevíčka ještě několikrát vrátil. Když jsme dočetli další informace o známé české neexistující osobnosti, zašli jsme se podívat za roh na další stranu, kde jsme našli další zajímavost. Jednalo se o znaky Jiříka Žalkovského ze Žalkovic a jeho první manželky, které byly včleněny do fasády věže po zbořeni poslední městské brány roku 1907. Znaky byly totiž původně umístěny právě na Svitavské bráně, která měla z vnitřní strany dřevěná vrata, z vnější strany byla spouštěcí mříž a padací most přes příkop.

Když jsme si šlechtické erby shlédl, zamířili jsme k sousoší sv. Anny Samotřetí z roku 1709, stojící na frekventované křižovatce Okružní a Svitavské ulice. Na podstavci zdobeném aliančním erbem donátorů z roku 1887 jsme si prohlédli sochu světice a pak jsme se již šli konečně podívat na samotnou hradební zeď z lomového kamene, jež byla v některých částech dozděna cihlami. Na jedné straně přiléhala k věži a na druhé se ztrácela za rodinnými domky, které byly kdysi k hradbám přistavěny. Zeď nebyla nijak dlouhá, byli jsme však rádi, že se alespoň část hradeb kolem historického centra Jevíčka dožila 21. století. Před sebou jsme měli nejzachovalejší část, neboť za augustiniánským klášterem a za synagogou byly dochovány spíše rozvaliny hradeb a části valů, na kterých se nacházely zahrady domů.

Po chvilce jsme opevnění opustili a zamířili jsme k nedalekému zámku, jenž byl údajně postaven na místě středověké tvrze. Vzhledem k tomu, že zámek stál na mírné vyvýšině těsně za hranicí městského opevnění, netrvalo dlouho a záhy jsme k němu po kostkové silnici dorazili. Před námi se nacházela jednopatrová budova obdélníkového půdorysu s valbovou mansardovou střechou, která k nám byla otočená boční stranou, na níž jsme k našemu překvapení v lisénových rámcích nenašli žádná okna. V přízemí chyběly úplně a v prvním patře byla okna pravděpodobně zazděna na začátku 19. století. Původně renesanční zámek, přestavěný později barokně, totiž roku 1797 koupilo město a v zámečku zřídilo pivovar.

Později zde vzniklo administrativní a školské centrum, takže se podle našeho názoru novému majiteli okna nehodila do krámu. Na nároží nás zaujala část zámku, která vystupovala z tradičního půdorysu a za ní jsme na východním průčelí spatřili třípatrovou hranolovou věž, jenž těsně převyšovala zámeckou střechu. Věž v sobě skrývala kapli, jež vznikla v rámci barokní přestavby poté, co zámek koupila Marie Františka z Lichtenštejna a nechala jej zvýšit o jedno patro. Do věže jsme neměli šanci se podívat a tak jsme popošli k hlavní straně bývalého šlechtického sídla, kde bylo pro změnu tolik oken, že se nám je nechtělo ani počítat.

Vzápětí jsme přistoupili ke vstupu do budovy, který se nenacházel překvapivě uprostřed průčelí a nad portálem jsme si prohlédli kamenné desky s aliančními znaky Prokopa Podstatského a Jetřicha Podstatského a jeho manželky Elišky z Fulštejna. Jednalo se o šlechtice, kteří zámek roku 1559 nechali postavit v renesančním slohu a když jsme si erby prohlédli, na informační tabuli naučné stezky jsme si přečetli pár faktů z historie sídla. Dozvěděli jsme se třeba, že v letech 1584 – 1722 drželi jevíčský statek Žalkovští ze Žalkovic a že kolem zámku v první polovině 18. století vznikl francouzský park, po němž však už kromě pár stromů nebylo ani památky.

Jakmile jsme došli očima na konec textu a prohlédli si pěkné fotky, šli jsme se podívat na kamenný pomník s bustou myslitele J. A. Komenského. Jeden z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů byl ve své době známý také jako učitel, což nám připomnělo, kdo v době naší návštěvy zámek využíval. Již od roku 1961 v něm totiž sídlila základní škola a později v zámku vznikla také městská knihovna, což ovšem znamenalo, že se dovnitř jako dospělí nepodíváme. Následně jsme se šli podívat na druhou boční stranu budovy, kde jsme tentokrát napočítali čtyři okna v přízemí a stejný počet v prvním patře. Potom jsme již školní budovu opustili definitivně a ulicemi Okružní a Brněnská jsme se vrátili na náměstí.

Už před naší cestou do Jevíčka nám při pohledu do mapy bylo jasné, že nám z hlediska architektury město nabídne perfektní ukázku středověkého uspořádání a to se nám po příchodu na náměstí dokonale potvrdilo. Střed města měl totiž elipsovitý tvar přizpůsobený výspě, na které bylo Jevíčko v první polovině 13. století založeno a díky tomu, že bylo roku 1258 povýšeno králem Přemyslem Otakarem II. na město královské, bylo opravdu na co koukat. Chvíli nám trvalo, než jsme téměř pravidelné čtvercové náměstí o rozloze 14.850 metrů čtverečních obešli, ale kromě našich bot nikdo nachozených kroků nelitoval. Mrzela nás pouze jedna věc a to, že se nedochovala ani jedna ze čtyř bran, jimiž do města přicházeli poutníci, obchodníci i prostí návštěvníci Jevíčka z různých světových stran.

Podoba bran v koutech náměstí není ovšem přesně známa, takže jsme si je při pohledu do rohů náměstí museli představit v naší fantazii a ke každé bráně jsme si ještě přidali domky vrátných, kteří měli povinnost otevírat a zavírat vstupy do města. Dělo se tak ještě roku 1786 vždy po rozednění, kdy byly otevřeny a zavírány pak byly hodinu po západu slunce. Zaujalo nás, že u Chornické brány strašívalo, když se u ní přesně v poledne zničehonic objevil malý chlapeček s kloboučkem na hlavě a džbánkem v ruce. Nikoho si nevšímal, nemluvil, nepozdravil, šel k potoku, nabral tam vodu, vrátil se k bráně a zmizel ještě záhadněji než se objevil. Strašidlo zmizelo poté, co byla brána zbořena, takže jsme ducha potkat nemohli. A co jsme zde viděli ve skutečnosti ?

Nejprve nám padl do oka krásný nárožní dům s lékárnou U bílého anděla a poté na nás čekal dům se zelenou fasádou s bílými architektonickými prvky, jenž vznikl zřejmě spojením dvou starších sousedních budov, o čemž svědčilo rozdělení fasády na dvě poloviny, přičemž pravá část mírně ustupovala dozadu a od levé byla oddělena širokou lisénou. Dům v 19. století ztratil svůj původní renesanční ráz, nicméně i tak jsme na něm dokázali najít zazděné oblouky bývalého podloubí, které v přízemí doplňoval zaklenutý vchod a o pár metrů vedle dřevěný výklad s dveřmi s dvojicí vysokých oken. V první patře jsme našli čtveřici zdvojených oken a pod sedlovou střechou našim očím neunikly oválná okénka. Z historie domu nás zaujalo, že před ním do roku 1885 stávala městská jatka s masnými krámy, které však hyzdily vzhled náměstí a tak je radní odkoupili a v témže roce nechali zbořit.

Potom naši pozornost upoutal pískovcový sloup se sousoším Piety, postavený jevíčským měšťanem Johanesem Frayem u silnice k Opatovicím, jenž byl roku 1811 radním Foytem přemístěn na náměstí před dům číslo 20. Na soklu ve spodní části sloupu jsme vepředu našli letopočet 1811 a špatně čitelný chronogram Matris Dolorosae Statuam exstruxi curavit Carolus Foyth senator, dne 14 Oktobris. Na soklu vzadu jsme  si přečetli nápis KE CTI A CHVALE MATCE BOZI WISTAVIEL IOHAN NESFRAY MIESSCAN A PERNICARZ GEVICKY a pak už naše oči klouzaly po hladkém sloupu k sousoší Panně Marie, držící na kolenou mrtvého Krista. Když jsme si umělecké dílo prohlédli, sloup obehnaný dobovým zábradlím s dvoukřídlou brankou jsme opustili a šli se podívat na další zajímavost.

Následně jsme se vydali k soše prvního prezidenta Československé Republiky, kterou roku 1930 vytvořil akademický sochař Martin Polák. Zajímavé bylo, že původně stála pod pivovarem v Tillových sadech, jenže pak přišla druhá světová válka a tak jsme se nedivili tomu, že musela být ukryta. Socha našla azyl ve sladovně, kde bohužel zůstala ještě dlouhá desetiletí, neboť komunistický režim pro Masaryka neměl pochopení a naši zemi obsadily umělecká díla s postavami jiných prezidentů. Na světlo světa byla znovu vynesena až roku 1990 a tak jsme si toto dílo mohli prohlédnout i my o téměř 30 let později. Kousek od sochy jsme narazili na tabuli naučné stezky a tak jsme si o všech památkách na náměstí přečetli zajímavé informace, včetně těch historických o Jevíčku.

Když jsme dočetli poslední řádky a prohlédli si všechny fotografie či obrázky na tabuli, kráčeli jsme kolem řady domů a na tom s číslem 34 jsme našli kamenný barokní reliéf svaté Trojice z roku 1733 s Pannou Marií, Ježíškem a svatým Josefem. Hned vedle se nacházela dvojice domů s čísly 35 a 36, které nás zaujaly svou atikovou nástavbou v podobě balustrádového zábradlí s trojicí vystupujících kuželek. S podobným architektonickým prvkem jsme se setkali už u jiných měšťanských domů a takovéto atiky většinou sloužily k optickému srovnání výšky budov tak, aby byly všechny stejně vysoké, čímž se měl zlepšit celkový dojem obyvatel a návštěvníků náměstí. Fasády domů 35 a 36 navíc zdobily ještě další drobné prvky a dodávaly jim tak historický vzhled, což se nám pochopitelně líbilo. Dlouho jsme se u nich ale nezdrželi a pokračovali jsme v obhlídce dalších zajímavostí centra města.

Ve středu náměstí na nás čekala osmiboká kašna z roku 1837 se znakem města a drobnou litinovou sochou Amora, která kromě zásobování obyvatel města vodou sloužila také jako krásný estetický prvek. Uprostřed pískovcového bazénu jsme spatřili hranolový sokl, na němž stál nízký sloup s patkou a jednoduchou hlavicí. Na sloupu se nacházel reliéf městského znaku, jímž byla moravská orlice se štítkem s písmenem G na prsou. Reliéf doplňoval nápis na podstavci: IN VIANTE IOSEPHO FISCHER PRAESVLE VRBANI FONTEM LAPIDIBVS CINXERE. Na sloupu jsme ještě viděli kruhovou nádrž a litinovou postavu Amora s lukem a šípy na zádech. Zaujalo nás, že poblíž kašny býval pranýř a také železná klec pro šejdíře a lichváře a ačkoliv by oboje našlo uplatnění i ve 21. století, byly tyto nástroje hanby z náměstí odstraněny roku 1788.

Když jsme si vodní dílo kamenického mistra Leopolda Fischera z Boskovic prohlédli, zamířili jsme k barokní svatojánské soše, pořízenou z městské pokladny roku 1730. Před námi na originálně architektonicky tvarovaném podstavci s andílky, vrcholícím oblačným sloupem, stála socha svatého Jana Nepomuckého, která nás svou velikostí docela ohromila. Na šestiboké základní desce se kovaným zábradlím stál podstavec, na který navazoval střední sokl s nahoře vybíhajícími volutami, které nesly římsu. Na podstavci jsme spatřili kruhová zrcadla s vloženými měděnými hvězdami a na římse jsme našli symboly Jana Nepomuckého - biret, knihu, palmovou ratolest. Ze středu podstavce vyrůstal sloup se sochou zmíněného světce v tradičním oblečení se dvěmi vrstvami drapérie a kožešinovým pláštíkem přes ramena, kterého jsme si opravdu důkladně prohlédli.

Pak jsme se vydali k hotelu Morava, na jehož místě původně stával Panský dům, který už podle názvu patřil vrchnosti a jako poslední jej obývala rodina Herborsteinova. Roku 1884 byla budova koupena záložnou a dům začal sloužit ke kulturním účelům české části obyvatelstva. My jsme ovšem před sebou měli budovu z roku 1939, která svým moderním vzhledem do staré zástavby moc nezapadala. Hotel nám trochu připomínal prvorepublikové budovy, kdy jak se říká frčel funkcionalismus, což znamenalo stavět domy podle jejich funkce a zároveň reagovat na požadavky průmyslu. Tehdy vznikaly účelové budovy jednoduchých tvarů a stavitelé začali používat převážně nové materiály jako byly třeba šamotové cihly, železo nebo beton. Výsledkem byla železobetonová skeletová konstrukce a volný půdorys staveb, které nám nikdy úplně nepadly do oka.

Po obhlídce největších zajímavostí historického centra jsme zamířili do malého obchůdku s potravinami na náměstí, kde jsme si koupili pečivo a sýr. Do večeře v letovickém penzionu bylo totiž ještě daleko, od snídaně v našem domovu ještě dál a my jsme už měli hlad, takže jsme se rozhodli tímto způsobem naplnit naše žaludky. K hodování jsme si vybrali naše auto a dobře jsme udělali, neboť v té chvíli se černý mrak nad Jevíčkem rozhodl sobě ulevit a začalo pršet. Po půlhodinové pauze a jídle jsme zašli do přilehlého informačního centra, kde jsme si koupili turistickou známku a získalo razítko do památníku. Potom jsme již centrum města dali vale, nasedli znovu do auta a odjeli k místnímu hřbitovu na Svitavské ulici, kde jsme u zdi zaparkovali.

Neměli jsme ovšem v úmyslu procházet se mezi hroby, neboť naším cílem byla asi 200 metrů vzdálená kaplička, ke které jsme se vzápětí vydali. Vzhledem k tomu, že k drobné církevní památce nevedla žádná značená cesta a podle našeho názoru o její existenci nevědělo ani mnoho obyvatel Jevíčka, byli jsme rádi, že jsme se připravili předem a vzali si sebou vytištěnou mapu. Proklouzli jsme kolem hřbitovní zdi a po jarním trávníku jsme se dostali na lehce zahloubenou cestu mezi poli, která nás bezpečně dovedla k barokní kapli. Ta stála mezi dvěmi vzrostlými břízami, což našim očím docela lahodilo a vzápětí jsme si začali prohlížet i samotnou stavbu z druhé poloviny 18. století, která byla roku 1825 upravena.

Kaplička měla obě boční strany prohnuté směrem dovnitř, takže zřejmě z tohoto důvodu jsme na ní nenašli žádné okénka a tak jsme rychle zamířili k její zadní části. Závěr kaple byl lehce oblého tvaru bez nějaké zajímavosti, takže jsme se zase vrátili k průčelí stavby, kde jsme architektonických prvků našli daleko víc. Největší část přední strany kaple zabíral půlkruhově zaklenutý vchod s dvoukřídlými dveřmi, nad nimiž se ve výklenku nacházelo dřevěné bednění. Nad vchodem jsme v římse spatřili letopočet 1825 a o něco výše z kaple vystupoval nástavec s mělkým výklenkem, ve kterém byl kříž. Potom jsme přistoupili ke dveřím a přes úzké průzory vyplněné pletivem jsme nahlédli dovnitř. V interiéru jsme našli obraz Panny Marie bez historické hodnoty a tradiční květinovou výzdobu na malém oltáříku.

Nic výjimečného se uvnitř tedy nenacházelo, ale tento fakt nám nijak nezkazil celkový dojem z místa. Pod kůži se nám doslova vtírala atmosféra, jakoby okolo jdoucí lidé pro své následovníky zanechali u kapličky nějakou neviditelnou stopu. Kaple totiž stála u staré polní cesty a tak možná po celá desetiletí sloužila kolemjdoucím poutníků, obchodníkům i prostým venkovanům, kteří přicházeli do města nebo naopak směřovali do Moravské Třebové či Svitav a samozřejmě blízkého Zadního Arnoštova, ale určitě se u ní pomodlili také rolníci, pracující na přilehlých zemědělských políčkách. Po chvilce rozjímání jsme se vydali zpátky k autu, kterým jsme záhy odjeli k nedalekému židovskému hřbitovu, u něhož jsme původně chtěli zaparkovat, ale nestalo se tak.

Nenašli jsme totiž vhodný prostor, kde bychom nás francouzský povoz zanechali, takže jsme kolem hřbitova pouze projeli a za ním jsme odbočili doleva ke garážím. Mezi betonovými kostkami už nebyl problém zaparkovat a tak jsme mohli brzy zamířit za židovskými náhrobky. Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo celý prostor obcházet a pak jít po silnici, vzali jsme to nejkratší cestou, což se ovšem neobešlo bez komplikací. Připadali jsme si jako dostihové koně na Velké Pardubické, neboť jsme museli překonat opravdu hodně hluboký příkop. Za ním se už rozprostírala plocha židovského hřbitova, který byl založen roku 1836 za městem při silnici do Zadního Arnoštova jako druhý v Jevíčku.

Plocha volně přístupného hřbitova byla poměrně rozlehlá, ale když jsme se kolem sebe rozhlédli, spatřili jsme pouze pár stél, soustředěných na jedno jediné místo. Samozřejmě jsme na nic nečekali a šli se na ně podívat. Když jsme k nim dorazili, našli jsme asi 18 náhrobků z let 1836 - 1838, které ovšem nestály na svých původních místech, jelikož do rohu hřbitova byly přeneseny počátkem 90. let dvacátého století a náhrobky tak vytvořily jakési symbolické lapidárium. Když jsme si je prohlédli, zamířili jsme doprostřed areálu, kde jsme pod stromy porostlými břečťanem zahlédli informační tabuli, z níž jsme se dozvěděli pár zajímavých historických faktů.

Dočetli jsme se, že se židovské obyvatelstvo v Jevíčku nejprve pochovávalo na starém hřbitově v sousedství ghetta na valech pod Chornickou alias Židovskou bránou na vnější straně městských hradeb, přičemž původní hřbitov byl užíván v letech 1630-1836 a po založení nového hřbitova sloužil jako sad. Zaujalo nás, že dochované náhrobky z té doby byly na nový hřbitov odvezeny až za nacistické okupace. Poslední pohřeb zde proběhl roku 1942 a nijak nás nepřekvapilo, že za druhé světové války byl hřbitov zdevastován nacisty. Část stél byla prodána a už z dřívějška jsme věděli, že v některých městech lidé používaly náhrobky jako skvělý a levný materiál pro vydláždění svých nádvoří a jiných ploch. Poněkud morbidní, ale praktické využití……

Na závěr jsme se dozvěděli, že plocha hřbitova byla v 70. letech dvacátého století přeměněna na park a tehdy byla také zbořena zchátralá obřadní síň s kamenným desaterem ve štítu. Když jsme se podívali směrem k silnici, viděli jsme přístupovou cestu ke hřbitovu, na který se vcházelo kovanou bránou, umístěné do kamenné zídky se železnými kulatými tyčemi. Všechno však již odvál čas a protože jsme toho na novém židovském hřbitově více nemohli vidět, překonali jsme Taxisův příkop u garáží podruhé. Když jsme došli k autu, tak jsme zamířili k našemu poslednímu cíli tohoto dne, jímž byl gotický hřbitovní kostel. Po cestě za ním jsme projeli pod mostem nedokončené Hitlerovy dálnice, poté jsme asi po 300 metrech odbočili vpravo a pak nás úzká silnička přivedla kolem rybníka přímo pod svatostánek.

Ocitli jsme se na místě, kde možná před staletími stávala středověká vesnice, protože jinak jsme si nedovedli vysvětlit důvod výstavby takhle osamoceného kostelíka. Vzhledem k tomu, že před námi stála nejstarší zachovaná stavba na katastru města Jevíčka, jako obdivovatelé gotického slohu jsme na nic nečekali a vyrazili na průzkum drobné jednolodní stavby. Kráčeli jsme kolem pěkné cihlové zdi, která ohraničovala areál hřbitova s kostelem a brzy jsme přišli ke vstupní bráně. Jako na většiny památek Jevíčka jsme i u kostela sv. Bartoloměje narazili na informační tabuli, určenou pro dětské návštěvníky, která čerpala z knihy Muřinoh a Krchomilka, v níž se to hemžilo jevíčskými pověstmi. Historické informace jsme se dozvěděli o chvíli později a než jsme vstoupili na hřbitov, vzali jsme na vědomí upozornění dvou cedulek na bráně.

Jedna nám zakazovala vstup se psy, což nebyl problém, jelikož jsme sebou žádného neměli a druhá nesla tento text : Hřbitov v úctě měj a mrtvým pokoj dej. Prosbu jsme rádi vyslyšeli, přičemž jsme doufali, že mrtví nám oplatí stejnou mincí a dají pokoj i oni nám. Naše zkušenosti říkaly, že bát se máme spíše živých a tak jsme bez strachu otevřeli bránu a vešli na hřbitov. Následně jsme se pohybovali mezi hroby se jmény obyvatel nedalekých obcí Bělá, Zadní Arnoštov a Víska, kteří zde byli pochováni. Kráčeli jsme pomalu, přičemž jsme očima přejížděli nápisy na náhrobcích a také jsme obdivovali dobře provedenou kamenickou práci, která se na některých hrobech rovnala uměleckému dílu. Zvláště hroby staršího data u cihlové zdi vypadaly úchvatně a rázem tak bylo jasné, která rodina z uvedených vesnic neměla hluboko do kapsy.

Zamračená obloha po dešťové přeháňce a pár téměř rozpadlých náhrobků dodávaly naší procházce ponurou atmosféru a tak jsme byli rádi, že jsme sem přijeli ještě za denního světla. Stále jsme šli kolem ohradní zdi a když jsme minuli jeden roh hřbitova, namířili jsme si to do toho druhého za kostelem. V koutu na nás čekala márnice z pálených cihel, která téměř splývala z přilehlou zdí a spolu tak vytvářely poněkud morbidní dílo. Márnice měla vchod z venkovní strany kvůli pohodlnějšímu ukládání nebožtíků uvnitř, nicméně i ve směru od hřbitova se nacházel otvor podobný dveřím, jenž byl zakrytý dřevěnými latěmi s mezerami. Rozhodně nás však ani nenapadlo, abychom se průzory podívali dovnitř a tak jsme se raději začali věnovat konečně samotné budově kostela, který zde byl založen někdy na přelomu 13. a 14. století.

Svatostánek si částečně zachoval svůj gotický vzhled, takže jsme na jeho boční straně našli pouze jedno menší a druhé vyšší okna bez nějakých zdobných architektonických prvků. Největší pozornost tak poutala šindelová sedlová střecha s věžičkou, která měla cibulovitou báň, lucernu a zdvojený kříž na vrcholu. Věžička ke kostelu přibyla někdy po roce 1600 a původní zvon z roku 1773 z věže zněl až do první světové války, kdy byl odebrán pro válečné účely. Kdybychom se zde ocitli ve správnou chvíli, mohli bychom slyšet dva nové zvony, které sem byly instalovány po řádění ohnivého kohouta roku 1936. Po obhlídce boční strany svatostánku jsme se přesunuli k plochému závěru kostela, na němž jsme našli okno s polokruhovým záklenkem a vysoko nad ním ještě jedno malé kulaté.

Více nás zaujaly mohutné opěráky na obou rozích, které zřejmě kvůli svažitému terénu držely stavbu pohromadě. Vzápětí jsme zašli za roh, za nímž jsme narazili na několik hrobů, přiléhajících k lodi kostela. Mezi nimi se nacházel i hrob Antonína Giessela z Vlachova u Mohelnice, který žil v 19. století poblíž Jevíčka a jenž zemřel roku 1892. Na tom by nebylo až tak nic podivného, jenže se údajně jednalo o posledního místního poustevníka, kteří v okolí pobývali od počátku 18. století. Za hroby jsme na fasádě kostela spatřili dvě gotická okna s lomeným obloukem a pak jsme již přišli k netradiční přístavbě. Jednalo se o byt se dvěma místnostmi, vlastním vstupem a krytým zápražím s dřevěnými sloupy a zábradlím, kam jsme se následně vydali.

Chtěli jsme si totiž na malé tabulce visící na dveřích přečíst pár informací z historie starobylého gotického kostelíka, jehož interiér, krov i přistavěný byt pocházel opět z období po požáru. Dočetli jsme se například, že věžička stála 37 zlatých a 15 grošů a že byla roku 1880 obnovena z darů obyvatel Předního Arnoštova. Zaujalo nás, že roku 1711 město Jevíčko věnovalo poustevníkovi 2 sáhy dřeva a že roku 1906 dřevěný plot nahradila několikrát zmíněná cihlová ohradní zeď. Když jsme dočetli poslední zajímavé informace, vydali jsme se roh k druhé štítové zdi, na níž jsme kromě úzkého obdélného okénka do podstřeší a kulatého okénka do krovu, našli také vstup opatřený pískovcovým portálkem a polokruhovým záklenkem.

Na obou stranách dveří jsme uviděli kamenné hranolové sokly pro sochy z počátku 18. století, které na nich ovšem chyběly, protože sv. Augustin byl ukraden a sv. Monika byla raději uložena na farním úřadě. Dveře byly zamčené, což nás ovšem nijak nepřekvapilo a tak jsme druhou bránou vyšli ven a po schodech jsme sestoupili příjezdovou cestu, z níž jsme si hřbitovní areál také vyfotili. Naší pozornosti neunikla ani zadní část, kde jsme našli výběh určený patrně pro slepice, které zde však zrovna nepobývaly. Na mysli nám tak vytanula otázka, zda kostelní byt vůbec někdo obýval, ale odpověď jsme na ni nedostali. Potom jsme se již vrátili k našemu povozu, jímž jsme odjeli do Letovic, abychom se na čtyři dny ubytovali v místním penzionu na okraji města.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_navstivili_Jaromerice_a_nedaleke_Jevicko/