V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Noc mezi čtvrtým a pátým dnem jsme strávili v moderním hotelu Clarion ve Stavangeru a jednalo se neluxusnější ubytování v rámci naší norské anabáze, přičemž v ceně byla i snídaně pro všechny členy výpravy. V přízemí hotelu jsme si vybírali z neskutečně bohaté nabídky slaných i sladkých jídel, zeleniny, ovoce a dalších pochutin. Hodováním a popíjením čaje či kávy jsme strávili asi 90 minut, než jsme se s plnými bříšky spokojeně vrátili na pokoje v pátém patře a sbalili si věci. S kufry a batohy jsme pak sjeli dolů k recepci, kde jsme odevzdali klíče a potom se náš řidič vydal pro auto, které jsme měli zaparkované v podzemí sousední budovy. Po zaplacení parkovného nás vyzvedl v recepci, kde jsme mezitím zdarma vyfasovali kávu v kelímku na cestu sebou a pak jsme již mohli společně vyrazit za novými turistickými cíli.

Bohužel opět zaúřadovalo norské počasí. Původně jsme totiž chtěli navštívit obrovský skalní blok, vysunutý ze svislé kamenné stěny s názvem Preikestolen, tyčící se 604 metrů nad modrou hladinou Lysefjordu, ovšem předpověď meteorologů slibovala hojné přeháňky, takže jsme museli zvolit náhradní řešení. Po rychlé poradě jsme se rozhodli pro návštěvu nedalekého památníku Sverd i fjell neboli Meče ve skále. Za pár minut jsme k památníku na okraji Stavangeru dorazili, odložili naše bílé francouzské auto na bezplatném parkovišti a ihned jsme zamířili za naším cílem, který se odtud nacházel co by pověstným kamenem dohodil a zbytek došel pěšky. Památník ovšem ještě nebyl z parkovací plochy vidět, neboť jej ukrývaly stromy a spatřili jsme jej až poté, co jsme došli na konec asfaltu a odbočili doprava.

Po několika desítkách metrů jsme se ocitli na břehu Hafrsfjordu, jehož temné vody omývaly skálu, do nichž byly meče umístěné. Možná za to mohlo počasí, ale u památníku pobývalo jen pár turistů, kteří záhy místo opustili, takže jsme meče měli na pár minut jen pro sebe. Díky tomu jsme z různých úhlů pořídili slušný počet fotografií s poměrně ponurou atmosférou potemnělého nebe a neméně tajemným zbarvením vod zmíněného fjordu. Když jsme si stoupli pod bronzové meče, zbraně nad námi čněly do několikametrové výše, čímž v nás vyvolávaly nicotné pocity a úcty. Na skalce jsme našli pamětní desku s nápisem, jenž nám prozradil autora zajímavého díla, kterým byl sochař Fritz Røed a také to, že památník byl na jihozápadním pobřeží země odhalen v roce 1983 tehdejším norským králem Olafem V.

Když jsme tři meče nafotili, prošli jsme se po pobřeží, na němž jsme našli červenou rybku. Bohužel nebyla zlatá ani živá, takže nám tři přání nesplnila, nicméně i tak jsme plastovou formičku hodili do moře. Brzy se však opět octila mezi kamínky na břehu. Pak jsme se rozdělili na dvě skupiny. Polovina výpravy odešla hledat kešku o kus dál, zatímco druhá se vrátili na parkoviště, kde se nacházela informační cedule, z níž jsme načerpali veškerá historická fakta. Dozvěděli jsme se, že památník zde byl odhalen jako připomínka bitvy u Hafrsfjordu, k níž mělo dojít někdy mezi lety 872 – 900 a která vyústila ve sjednocení země a vznik Norského království. Po bitvě se totiž vítězný vikingský náčelník Harald I. Krásnovlasý prohlásil králem Norů a poprvé sloučil několik drobných království pod jediného panovníka.

Bitva znamenala rozdrcení Haraldovy opozice z jihozápadní části Norska, především Rogalandu, ale také náčelníků z oblasti Sognefjordu, která byla možná podporována Dány. Zaujalo nás, že mnoho poražených, kteří se nepodřídili Haraldově vládě, emigrovalo na Island a také to, že přesný rok bitvy není znám. Tato nejistota je způsobena nedostatkem písemných zdrojů a částečně i tím, že v té době ještě nebyl zaveden křesťanský kalendář. Navíc se údajně většina historiků kloní k názoru, že sjednocení Norska trvalo asi 100 let a nebylo pouze výsledkem jediné bitvy Harsfjordu. Přesto se jednalo o patrně největší ozbrojené střetnutí, jaké do té doby norské území zažilo, a to platilo ještě dlouhou dobu poté. Na závěr jsme se dozvěděli, že největší z mečů připomíná vítěze bitvy, zatímco menší jeho dva protivníky.

Když jsme dočetli poslední řádky, začalo drobně pršet, takže jsme se šli schovat do auta, ale brzy zase přestalo. Vzápětí se nadšení hledači ukrytých schránek vrátili z úspěšného lovu a se zajímavou zprávou. Cestou zpět se zastavili na parkovišti u stánku s občerstvením a když jeden z obsluhujících chlapíků zaslechl jejich hovor, promluvil na ně slovensky. Prozradil jim něco o sobě a přidal ještě tip na další zajímavé místo, které odtud navíc nebylo daleko. Jednalo se o Fluberget, starověké místo ve Stavangeru s obrazy vyrytými do skály, které v dlouhém časovém období vytvářeli zřejmě lidé, kteří v této oblasti hospodařili. Po několika minutách jsme naším bílým francouzským autem přijeli na malé parkoviště u skály a zůstali jsme sedět ve voze, neboť se ze zatažené oblohy, po níž zrovna proletělo letadlo, spustil prudký liják.

Stačilo však chvíli počkat a stejně rychle jako déšť přišel, tak se přesunul dál do vnitrozemí, takže jsme se mohli vydat na obhlídku skalních rytin z doby bronzové. Po několika schůdcích jsme vylezli na travnatou plochu před skálou a začali si rytiny postupně prohlížet. Většina obrazů byla vytvořena na jižní straně skály a místo s jejich největším výskytem rytin na jednom místě bylo nazváno Solární oltář. Na skále jsme shlédli především lodě, které byly nejčastějším motivem používaným v době bronzové. Zaujaly nás také svislé čáry na člunech představující osoby nebo vesla a často se vyskytovaly u prohlubní, které podle některých archeologů mohly sloužit k zachycování krve při rituálních obřadech obětování. Některé rytiny měly tvar písmene Y, což prý připomínalo člověka, uctívajícího pohanské Bohy natahováním paží nahoru.

Jiná vyrytá díla zase vypadala jako stopy nohou a v menším počtu jsme zde našli otisky rukou, které by mohly symbolizovat bohy, kteří nemohli být zobrazeni žádným jiným způsobem. Během prohlížení rytin jsme museli být opatrní, neboť jsme přitom šlapali po mokré trávě a následně kluzké skále a neradi bychom spadli z výšky dvou metrů na asfaltové parkoviště. Když jsme si obrazy prohlédli, sestoupili jsme dolů k cedulím, které nám prozradily historii starobylého místa. Dozvěděli jsme se, že v okolí skály byly objeveny geometrické obrazce, například kruhy a spirály, které patrně představovaly sluneční symboly. Fluberget totiž mohl být místem náboženských setkání a motivy skalních rytin tak mohou souviset s různými rituály plodnosti, životního cyklu a podobných pohanských slavností, jichž bychom se rádi zúčastnili. Nikoliv však jako oběti !

Skalní obrazy na Flubergetu byly objeveny v roce 1879 a o 15 let později archeologové asi 200 metrů odtud nalezli dvě bronzové urny z mladší doby bronzové. Patrně se jednalo o oběť uloženou do bažiny během náboženského pohanského aktu. Nádoby jsou vystaveny v Archeologickém muzeu ve Stavangeru. Na jiném místě v močálu pak byly nalezeny dvě pazourkové dýky a na opačné straně bažiny ještě archeologové roku 1879 objevili bronzovou sekeru, čímž se Fluberget zařadil k významným centrům pohanské kultury v Norsku. Když jsme dočetli poslední řádky, nastoupili jsme do auta a vydali se do 105 kilometrů vzdálené vesnice Jøssingfjord, kam nás přilákalo nově otevřené muzeum. To se roku 2024 stalo součástí globálního geoparku Magma UNESCO, unikátní to krajinu, připomínající povrch na Měsíci.

Jeli jsme po klikaté silnici, lemující ve vzdálenosti 15 – 30 kilometrů pobřeží Severního moře a po více než hodině jízdy jsme konečně dorazili do blízkosti Jøssingfjordu. Zbývalo nám pouze sjet dolů k muzeu, ale předtím jsme se ještě zastavili na malém odpočívadle s vyhlídkou na zmíněný fjord, kde jsme chtěli odlovit kešku. Když jsme bílý vůz odložili na jediném volném místě, narazili jsme u parkoviště na informační panel, díky němuž jsme se seznámili s aférou Altmark, která se zde odehrála 16. února 1940. Jednalo se o událost, kdy prchající německý vojenský tanker Altmark napadla britská plavidla, aby z ní osvobodili zajaté anglické námořníky. Akce v Jøssingfjordu,, při níž byli zabiti čtyři němečtí vojáci, byla sice úspěšná, ovšem nacistická propaganda incidentu využila k ospravedlnění  útoku na Norsko, které bylo do té doby zaujímalo neutrální status.

Po válečném okénku jsme se po pár schodech vydali na přilehlou vyhlídku, z níž se nám naskytl úžasný výhled na Jøssingfjord, okolní skály, vodopád, tunel, elektrárnu a muzeum. Nebýt špatného počasí, viděli bychom i dál na Severní moře, ovšem měli jsme smůlu. Navíc začalo pršet, takže jsme museli skalní vyhlídku s malým pomníkem na válečné události rychle opustit a vrátit se do auta. Za několik minut byl déšť pryč, takže jsme mohli odlovit zmíněnou kešku a potom jsme již zamířili dolů k muzeu. Projeli jsme tunelem Jøssinghavn II, zvládli pár ostrých serpentin, minuli jeden z tisíců norských vodopádů, ferattovou cestu pro odvážné, koleje stoupající strmě vzhůru a následně jsme vůz zaparkovali na bezplatné ploše před moderní budovou muzea. Pak jsme se vydali kolem potůčku Migaren na konec parkoviště, přešli přes most a zastavili se u chytré tabule s názvem Helleren.

Toto pojmenování příslušelo dvojici ikonických domečků pod převislou skálou, neboť v mnoha starých norských názvech Helleren znamenalo skálu, která nabízela lidem a zvířatům úkryt před živly. Po přečtení zajímavých informací jsme zamířili pod 60 metrů dlouhý převis, pod nímž se podle archeologických nálezů lidé ukrývali už v době kamenné a začali si prohlížet oba domy. Do modrého z 18. století jsme se mohli podívat, ovšem červený domek z první poloviny 19. století byl uzavřený, jelikož jej poškozovalo obrovské množství turistů, kteří sem v letní sezóně jezdili. Při pohledu na strohé zařízení malého domku jsme si nedokázali představit, jak v něm kdysi lidé mohli žít. Jejich obyvatelé se živili hlavně rybolovem, ale měli také několik ploch orné půdy v údolí a dobytek, který se pásl na vřesovišti, takže se asi neměli úplně špatně.

Horší to bylo s cestováním, neboť Jøssingfjord byl po souši obtížně dostupný po úzkých stezkách a tak se sem lidé dopravovali hlavně po moři. Teprve v roce 1917 vznikla silnice, po které jsme sem přijeli a o čtyři roky později byl dokončen zmíněný tunel s odpočívadlem. Paradoxně právě v té době se odtud lidé odstěhovali, domky osiřely a až v roce 2001 si je převzalo muzeum. Původně zde stávalo více domků, ale po nich jsme později našli pouze základy. Když jsme si vše prohlédli a nafotili, vydali jsme se zpátky k moderní budově muzea. Museli jsme se vyhnout vodě, kapající z převislé skály, která díky větru od moře měnila směr a často zasáhla neopatrné turisty. Pro lidi, kteří zde žili, však tato voda představovala doslova poklad, protože životodárnou tekutinu nemuseli nosit po úzkých pěšinách dolů ze skal.

Cestou k muzeu nás překvapila další dešťová přeháňka, která nás donutila výrazně zkrátit čas příchodu k prosklené budově s expozicemi. Vstoupili jsme dovnitř, v pokladně zakoupili vstupenky a pak jsme se již začali věnovat prvním expozicím několikapatrového muzea. Krátce jsme si prohlédli důlní lokomotivu a potom jsme se výtahem vyvezli do nejvyššího patra, kde naše exkurze bez průvodce oficiálně začala. Výstava v první místnosti nás lákala k návštěvě dalších míst geoparku Magma s přírodními zajímavostmi, zahrnutými mezi chráněné památky UNESCO. Při pohledu na makety či fotografie z daných lokalit jsme litovali, že jsme neměli šanci se na ně z časových důvodů podívat, jelikož všechny místa do jednoho vypadaly velmi zajímavě. O několik důvodů více, abychom se do Norska zase někdy vrátili !

Následně jsme z místnosti vyšli na dlouhou chodbu a zamířili k další expozici. Cestou jsme nahlédli do nižšího patra, kde se nacházela další část muzea, do které jsme se pár minut později rovněž podívali. Nejdříve jsme se však v několika jiných místnostech seznámili s historií života obyvatel Jøssingfjordu, která se začala odvíjet již v době kamenné. Kromě již známých informací, jež jsme získali u dvou domečků, jsme si na stěně přečetli jména několika významnějších osobností, pocházejících z tohoto místa na pobřeží a díky pěkné animaci jsme snadno pochopili, jak to ve fjordu v dávných dobách chodilo. Vedle panelů jsme našli rybářské koše a truhlu s oblečením, které místní lidé kdysi nosili. Sukně, kabátky, ponožky či čepici jsme si sice mohli vyzkoušet, ale lákavou nabídku jsme raději s díky odmítli a pokračovali jsme v prohlídce.

V jiné časti jsme shlédli příčný řez archeologickými vykopávkami a následující čas jsme strávili u panelu s předměty, které k práci používali lidé, obývající Helleren. Našli jsme zde třeba kotlík, máselnici, pilu na řezání dřeva, kosu, srp, lopatu a jiné drobnější věci. Nechyběly zde ani informace o určitých specifikách, které jim dennodenně život ve fjordu přinášel a jeden z textů připomínal důležitost přepravy po moři. Sousední panel nás přenesl v čase na konec 19. století, kdy v Jøssingfjordu započala industrializace. Vznikla zde továrna na výrobu šamotu, která sice musela být brzy uzavřena, ale díky dobrým podmínkám se zde na začátku 20. století produkovaly jiné suroviny. Na černobílých fotografiích jsme si podobu továrny prohlédli a potom jsme si chvíli hráli s pohyblivými pokojíčky, které měnily vybavení dle toku času.

Roku 1907 byla na začátku fjordu vybudována elektrárna Nedre Helleren, která vyráběl elektřinu z jezer, nacházejících se vysoko v horách. Voda byla k elektrárně dole na pobřeží přiváděna potrubím a síla padající vody vyráběla elektřinu. Po chvíli jsme se přesunuli do další části historické expozice a seznámili se s dějinami fjordu ve 20. století. Nejprve jsme si připomenuli události z roku 1940, kdy zde žilo poklidným životem okolo 200 lidí, nicméně jejich osudy tehdy změnila druhá světová válka. Znovu jsme si pročetli fakta aféry Altmark, kterou německá armáda zneužila k útoku na neutrální Norsko a také jsme pár minut sledovali film o těchto událostech. Uprostřed místnosti jsme si prohlédli model lodi a potom jsme začali studovat co se v Jøssingfjordu dělo v letech 1955 – 1960.

Tehdy asi 4 kilometry odtud společnost Titania zprovoznila v horách důl Tellnes, jeden z největších norských titanových dolů, který ovlivnil život u fjordu, neboť jeho přístav firma rovněž využívala. Nijak nás nepřekvapilo, že tak velká těžba přinesla časem problémy. Prozradil nám to vedlejší panel z období 1983 – 1990, kdy z dnešního pohledu neekologické chování těžařské společnosti plnilo stránky norských novin. Titania totiž zdevastovala část přírody vybudováním asfaltových cest a jinými aktivitami, což se široké veřejnosti vůbec nelíbilo a tak tehdy proběhlo i několik masivních protestů v ulicích měst. Když jsme si panel pročetli, vyšli jsme opět do dlouhé betonové chodby, která nás přivedla do další části expozice. Historické okénko jsme již měli za sebou, takže nás tentokrát čekalo seznámení s horninami a jejich těžbou.

Nejprve jsme si prohlédli vzorky kamenů a pak jsme se kráce věnovali ostaním panelům o geologii. Celkem nezáživnou expozici nám zpestřila informace, že ani skála neprožívá svůj život v poklidu, neboť kámen narušuji povětrnostní vlivy, sopky, těžba v lomech a v případě měkkých hornin také lidé, kteří po nich šlapou. Náčrt průřezu takovou skálou nám osvětlil, jak hornatý masív během staletí pracuje a mění se. Druhé zpestření pak představoval několikametrový tunel, jímž jsme museli projít. Půjčili jsme si baterky a za jejich svitu jsme pak snadno objevili větší či menší kameny, z nichž na světlo vystupovaly železité, stříbrné a jiné žíly. A to byl důvod, proč jsme museli horniny zkoumat ve tmě. Některé jsme studovali detailněji, jiné méně, podle toho, jak se nám líbily. Následně jsme tunel opustili, vrátili baterky a vyšli z místnosti ven.

Opět jsme kráčeli chodbou až ke vstupu s nápisem Technologie, takže rázem bylo jasné, co nás v dalším oddělení bude čekat. Tmavé místnosti dominovala projekce přes celou stěnu a díky této animace jsme snadno pochopili, jak probíhala těžba hornin od nalámaní kamene, přes odvoz do továrny, kde se materiál zpracovával, dělil na užitné a odpadní části, čistil a následně nakládal na lodi v přístavu Jøssingfjord. Ač jsme to nečekali, zdrželi jsme se zde docela dlouho prohlížením zmíněné animace a rovněž tím, že jsme se na hracích panelech snažili získat co nejvíce bodů za uhádnutí výrobků, které se vyráběly z vytěžené horniny. Chyby jsme se snažili napravit novou hrou, přičemž čas ubíhal a blížil se neúprosně k páté hodině odpolední, kdy se muzeum zavíralo. Proto jsme se po ukončení her nijak nezdržovali v přilehlém promítacím kině a šli dál.

Neustále klesající chodba nás přivedla do místnosti s obrazy, kresbami, starými fotkami a plakáty, souvisejícími se zdejší fabrikou, ale ani zde jsme dlouho nepobyli a rovnou jsme krátkým proskleným tunelem prošli do prostor bývalé elektrárny Nedre Helleren. Jak už jsme věděli, vznikla roku 1907 a než se stala součástí muzea, využívala sílu 122 metrů vysokého vodopádu, přičemž zvládla vyrobit přibližně 6 GWh elektrické energie. V budově jsme si prohlédli dva obrovské stroje z třicátých let 20. století, různá drobnější zařízení a nechyběly ani tradiční černobílé hodiny, aby dělníci měli přehled, kolik času zbývá do konce jejich směny. Využili jsme otevřených dveří do kanceláře, posadili se na židli a vyzkoušeli si klasický telefon z černého plastu. Samozřejmě jsme se nikam nedovolali a po chvilce jsme opustili jak kancelář, tak starou elektrárnu.

Přišli jsme ke vstupu do kina, které jsme z časových důvodů vynechali a rovnou jsme se chodbou vydali k poslední expozici. V místnosti jsme objevili jakýsi model hor a pár starých výkresů na zdi, u nichž jsme se také dlouho nezdrželi, takže jsme záhy znovu vstoupili do chodby, která nás dovedla do kavárny. Chvíli jsme přemýšleli, jestli si něco nedáme, ale na kávu už bylo pozdě a hlad jsme neměli. Pokochali jsme se alespoň pohledem na moře přes skleněnou stěnu a poté jsme kolem pokladny vyšli ven před muzeum. Polovina naší výpravy se vzápětí vydala pro kešku, zatímco druhá podnikla procházku k fjordu, na jeho břehu objevila lodní řetěz a různá průmyslová zařízení. Přestože od moře docela silně foukalo, pokochali jsme se výhledem na nekonečnou hladinu, zvlněnou neposedným větrem a užívali si samotu.

Pokud by nám to lidské fyzické dispozice dovolily, viděli bychom tímto směrem 600 kilometrů vzdálené Britské království, které jsme chtěli v budoucnu rovněž navštívit. Po chvilce jsme se otočili a zamířili ke dvojici starých domečků. Než jsme k nim došli, objevili jsme základy dalších stavení a zbytky mola ve skále. K ikonickým domečkům jsme již ovšem nedošli, jelikož jsme kráčeli k budově muzea, za nímž po skále stékal zmíněný vodopád. Krásná scenérie ! Vzápětí jsme se setkali s hledači ukrytých schránek, kteří se vraceli z úspěšného lovu a společně jsme se vrátili k autu. Za pár minut jsme se pobřežní silnicí vydali do 130 kilometrů vzdáleného Kristiansandu, kde jsme měli v hotelu Comfort domluvené ubytování na poslední noc. Cestou jsme se s ničím zvláštním nesetkali a tak jsme po hodině a půl dorazili města s druhým největším přístavem v Norsku a ubytovali se. 

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-paty-den-v-norsku-navstivili-stavanger-a-muzeum-jossing