Paní zima během svého panování dokázala lidem každý rok nabídnout rozličné podoby. Od nepříjemných plískanic či tuhého mrazu, kdy by Marušce nedokázalo pomoci ani dvanáct měsíčků, až po krásné slunečné počasí s třpytkami na sněhové pokrývce, připomínající bílý kabát posázený diamanty. Každopádně pro nás toto období nikdy nebylo tím nejoblíbenějším a s jistou nostalgií jsme během lednových a únorových večerů vzpomínali na podzim a nemohli se dočkat jara. Nicméně jednoho únorového dne se na nás usmálo štěstí a příznivé počasí nám umožnilo vyrazit na výlet.

Z mnoha nabídek krás naší vlasti jsme si vybrali turisty opomíjené Oderské vrchy, které se navíc nerozkládaly nijak daleko od našeho domova v Olomouci, takže jsme brzy dorazili do Potštátu. V tomto historickém městě jsme se ocitli již podruhé, když mezi oběma návštěvami uběhlo pět a půl roku. Hlavním důvodem bylo několik památek, které jsme opomenuli při prvním putování městem a svůj reparát jsme zahájili u malé kapličky svaté Barbory. Auto jsme zaparkovali v ulici se zajímavým názvem Padesát lánů několik desítek metrů pod kaplí a vydali se na její obhlídku.

Její fasáda, opravená roku 2014, již z dálky zářila žlutě jako zimní slunce nad námi. Po chvilce jsme ke kapli došli a jednoduchou stavbu s trojbokým závěrem bez věžičky a zvonu jsme obešli kolem dokola. Nad vchodem tvořeným obyčejnými dřevěnými dveřmi jsme si v trojúhelníkovém štítě všimli malého okna stejného tvaru, ale více nás zaujaly ty na obou bočních stranách. Jejich spodní část nám připomínala trup lodi, na němž jakoby stál trojúhelníkový stěžeň a zajímavé byly také opět trojúhelníkové skla různých barev, vrhající dovnitř netradiční světelné paprsky.

Přes jednu čirou okenní tabulku jsme nahlédli dovnitř a spatřili jednoduchý oltář, nad nímž visel obraz sv. Barbory, patronky havířů, dělostřelců, architektů a matematiků a mnoha dalších povolání, u nichž hrozí riziko náhlé či násilné smrti a dále rovněž jako ochránkyně proti smrti bleskem, v časech bouří a požárů. Na vnitřní stěnách jsme uviděli čtvercovou kresbu s obrázky a pak jsme si již přečetli pár informací z historie kapličky. Bohužel se nám nepodařilo zjistit, kdy byla kaplička postavena, nicméně se tak pravděpodobně stalo v období mezi první a druhou světovou válkou.

Když jsme se seznámili se skromnými informacemi z historie drobné církevní památky, zamířili jsme k zadní části kapličky. V trojbokém presbytáři jsme nenašli žádné okno, které by prosvětlovalo interiér svatostánku a také zde nebyly žádné ozdobné prvky. U kněžiště jsme zakončili obhlídku kapličky a následně jsme se vydali na silnici, po které jsme se vraceli pomalu k autu. Během zpáteční cesty jsme si z dálky prohlíželi budovu zámku a přilehlé centrum města. A právě k bývalému šlechtickému sídlu jsme vzápětí odjeli.

Naše stříbrné vozítko jsme zaparkovali na Bočkově náměstí u patrně největší atrakci města, kterou byl zmíněný zámek. Jeho historie započala v první polovině 17. století, kdy Podstatský z Prusinovic nechal přestavět starou tvrz z roku 1377 na čtyřkřídlý zámek s obdélníkovým nádvořím jako náhradní a pohodlné bydlení za čtyři kilometry vzdálený hrad Puchart, na němž jsme pro změnu náš výlet zakončili. Ale vraťme se k zámku v Potštátu, jenž byl původnímu majiteli po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován.

Již při první návštěvě nás na tomto faktu nás zaujalo, že byl po roce 1620 věnován Karolině d´Austria, dceři císaře Rudolfa II. a Kateřiny Stradové. Rodiče krásné Karolíny jsme znali velice dobře z krásné pohádky Císařův pekař, pekařův císař, v níž dvojroli obou hlavních postav vynikajícím způsobem ztvárnil Jan Werich, nicméně o jejich dceři jsme slyšeli poprvé. Když jsme se tedy seznámili s historií sídla z vlastních zdrojů, vydali jsme se na obhlídku zámku, který vlastnil od šedesátých let 17.století rod Walderode spolu s rodem Desfous až do roku 1963.

Průjezd na nádvoří bylo do široka otevřen, ačkoliv byl zámek v tento den pro veřejnost oficiálně uzavřen. Takové nabídce jsme nemohli odolat a tak jsme vstoupili do průjezdu se zajímavou klenbou a nehezkými moderními dveřmi. Následně jsme vstoupili přes zasklený portál na nádvoří, kde jsme obdivovali sgrafitovou rustiku na fasádě z přelomu 17. - 18. století. Tehdy nádvoří dostalo klenuté arkádové ochozy na pilířích, které byly ale při klasicistní přestavbě zazděny, což samozřejmě naším očím také neuniklo.

Jakmile jsme si vše prohlédli, vyšli jsme ze zámku zase ven a prohlédli si jej ještě zvenku. Nad vchodem jsme spatřili erb rodu Walderode, nicméně na fasádě jsme nezaznamenali po těch šesti letech žádnou změnu, neboť opravena byla stále jen jeho čelní strana. Na boční straně jsme našli romanticky pocukrovanou pískovcovou kašnu, která spala zimním spánkem a poté jsme již zamířili ke kostelu sv. Bartoloměje, jenž byl postaven v druhém rohu Bočkova náměstí. Před námi se tyčil v jádru gotický kostel s renesanční a barokní úpravou, kterou získal v 19. století.

Důvodem jeho přestavby byl velký požár roku 1866, kdy lehlo popelem skoro celé město, zahynuli lidé a také se roztavily zvony ve věži. Tehdy svatostánek nabyl po pseudoslohové přestavbě současné podoby, kterou jsme následně obdivovali i my. Naši obhlídku jsme začali u trojbokého presbytáře s dvojící vitrážových oken a opěrnými pilíři, mezi nimiž se nacházelo třetí zazděné okno. Na plechové střeše kněžiště jsme spatřili úzký jehlancový sanktusník se zvonem, zakončený dvojitým křížem.

Následně jsme prošli kolem sakristie, jenž byla přistavěna k závěru svatostánku a úzkou uličkou jsme se protáhli kolem lodi kostela, členěnou třemi okny v horní řadě. Prošli jsme kolem bočních dveří a vzápětí jsme stanuli pod mohutnou hranolovou věží, která byla po renovaci zvýšena do současné výšky 38 metrů. Věž byla zakončená jehlancovou střechou s křížem, pod kterou jsme ve zvonicovém patře spatřili vysoká okna. Schodiště ke zvonům pak lehce osvětlovala tři malinká okénka, umístěná pod sebou.

V patě jsme věže jsme k našemu překvapení nenašli dveře, ale průchod, v němž se teprve nacházel hlavní vchod. Zamířili jsme ke vstupu, zkusili vzít za kliku a vejít dovnitř, ale bylo bohužel zavřeno a tak jsme přišli o pohled na křtitelnici z roku 1688 a další výbavu v kostele. Potom jsme shlédli kříž s Kristem nedaleko věže, od něhož jsme se vrátili kolem druhé strany lodi kostela zpět na náměstí. Cestou jsme nahlédli do sakristie, v níž jsme otevřeným oknem uviděli pár kněžských rouch. Následně jsme zamířili na Bočkovo náměstí, na němž jsme shlédli všechny památky, které centrum města turistům mohlo nabídnout.

Seznámili jsme se také s pohnutými osudy Potštátu, které bylo založeno německými horníky, přičemž první písemná zmínka o něm pochází z roku 1322. Zaujalo nás, že již roku 1377 bylo město opevněno pravděpodobně kamennými hradbami, jehož střed tvořilo právě nynější Bočkovo náměstí s vrchnostenským pivovarem uprostřed. O 11 let později Potštát postihl jeden z mnoha požárů města, které později ovlivnily nynější vzhled náměstí. Velký požár totiž přišel roku 1866, kdy lehlo popelem skoro celé město, zahynuli při něm lidé a tak i domy na náměstí dostaly nový vzhled, když přišly o své podloubí.

Během procházky po náměstí jsme shlédli postupně Hodinovou věž a u ní kašnu, sousoší Svaté Trojice s kamenným křížem, Morový sloup, sochu svatého Floriána a samozřejmě mnoho měšťanských domů, které kdysi mívaly podloubí, jenž bylo ale už dávno zastavěno. Spatřili jsme jej totiž pouze na domech na rozích náměstí, u něhož jsme ocenili, že nebylo pojmenované po našem prvním prezidentovi T. G. Masarykovi. S tímto názvem jsme se totiž na našich cestách potkali mnohokrát a Bočkovo náměstí se do Potštátu podle nás hodilo mnohem více.

Děd budoucího českého krále Jiřího z Poděbrad, Boček z Kunštátu a Poděbrad totiž vydal v roce 1388 nejstarší městské privilegium, jimž daroval městu právo vařit pivo ve vlastním pivovaru, který stával celá staletí uprostřed náměstí. Ale vraťme se k naší procházce po centru města. Jen pár metrů od kostela sv. Bartoloměje v dolní části náměstí jsme narazili na šedivý činžovní dům s číslem 30, který si jako jeden z mála zachoval podloubí. Také on byl postaven v průběhu 16.-17.století a jeho majitel z něj inkasoval od nájemců činži.

Vedle činžovního domu jsme shlédli další dva památkově chráněné objekty, taktéž ze stejného období jako jejich soused. Líbil se nám více ten s nižším číslem, který zářil pěknou žlutou fasádou, zatímco dům číslo 29 měl stejnou šedivou barvu jako vedlejší činžovní. V jihozápadní části náměstí jsme si pak prohlédli sousoší Svaté Trojice s kamenným křížem a sochami svatých, které zde bylo postaveno v roce 1748. Po stranách kříže jsme shlédli sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandera. Zaujalo nás, že o tehdejší blahořečení sv. Jana Sarkandera velmi usiloval tehdejší olomoucký arcibiskup.

Poté nám do oka padla hodinová věž, postavená kolem roku 1700. Zaujalo nás, že vedle ní stával městský pivovar, jenž byl zmiňován již roku 1388, kdy jej Boček z Kunštátu daroval městu a který zanikl kolem roku 1830. Dočetli jsme se, že sloužila jako městská hláska a lidem ukazovala přesný čas, neboť nedaleký farní kostel sv. Bartoloměje hodinový ciferník postrádal, jak jsme se o tom při jeho obhlídce sami přesvědčili. Vedle hodinové věže jsme si prohlédli kamennou kašnu, postavenou roku 1881 uprostřed náměstí jako zásobárna vody pro případné hašení požárů.

Dále jsme shlédli barokní morový sloup se sochou Panny Marie, postavený v letech 1715 až 1718 jako poděkování olomouckých měšťanů, kteří se v období velkého moru uchýlili do Potštátu, jemuž se nemoc vyhnula. Na díle sochaře J.W. Sturmera jsme napočítali celkem šest soch. Nejvíce nás okouzlila tvář Panny Marie a její velmi jemné rysy, která vypadala jakoby se stále usmívala. V horní části náměstí jsme narazili na budovu pošty s hřebínkovou klenbou a podloubím a i když bychom to do tohoto domu neřekli, také sídlo listovního úřadu bylo památkově chráněno.

Jelikož jsme však neměli v úmyslu nic posílat, pokračovali jsme rychle v další obhlídce centra. V horní části Bočkova náměstí jsme uviděli barokní sochu patrona hasičů sv. Floriána, zhotovenou Josefem Scherfaufem v roce 1766. Dozvěděli jsme se, že ji nechal vytesat jeden z místních tkalců, jejichž dílny a domy byly požáry velmi ohroženy. Během obchůzky jsme shlédli několik měšťanských domů a jedním z nich byl ten s číslem 17 v horní části náměstí.

Dům se zelenou fasádou byl vystavěn v průběhu 16.-17.století a stal se dokladem charakteru renesanční městské zástavby tehdejší doby. Zaujalo nás na něm kamenné ostění v dolní části domu a po jeho okrajích, které se nám velmi líbilo. V jeho těsné blízkosti se nacházel dům s číslem 15, jenž patřil rovněž mezi památkově chráněné, ale svým vzhledem nám připomínal spíše obyčejný činžovní dům se žlutou fasádou z dob socialismu. Zde jsme naši prohlídku náměstí ukončili a zamířili pěšky na místní hřbitov, přičemž jsme se proplétali úzkými uličkami mírně do kopce.

Naším cílem byl kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž byl postaven krátce po ukončení třicetileté války Martinem Desmarezem, regentem panstva Potštátu. Když jsme k němu přicházeli, tak jsme pod svatostánkem nejdříve narazili na studánku a poté jsme konečně dorazili ke hřbitovnímu kostelu. Nezamířili jsme si to však přímo k vratům na hřbitov, ale obešli jsme si jej nejdříve kolem dokola. Prošli jsme kolem plotu a na konci hřbitova jsme vkročili na bývalou důležitou silnici, po níž kdysi lidé jezdili z Potštátu do Města Libavá a rovněž do zaniklé obce Milovany.

Přestože nám komunikace připomínala spíše místy, než souvisle vyasfaltovanou polní cestu, během krátké chvíle nás minula dvě auta. Docela nás tak překvapilo zjištění, že tato silnice byla ve třicátých letech 20. století zařazena mezi státní komunikace. Kdybychom se po ní vydali, pohybovali by jsme se ve vojenském prostoru Libavá. My jsme ale na rohu hřbitova zabočili doleva a po polní cestě jsme brzy došli do aleje. Stromořadí nás dovedlo zpět ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, jenž byl roce 1658 rozšířen, zřejmě protože do Potštátu proudilo stále více věřících, neboť se proslavil jako poutní kostel.

Na konci aleje jsme se zastavili, neboť se nám odtud nabídl pěkný pohled na celé město Potštát, které jsme měli pod sebou jako na dlani. Nabídky jsme využili a několik minut se výhledem kochali. Pak jsme již dokončili okružní pochůzku kolem kostela a dorazili k bráně do jeho areálu. Na jedné straně jsme si prohlédli mramorový kříž s Kristem a na druhé pak misijní kříž. Následně jsme vstoupili dovnitř areálu a u zdi svatostánku spatřili pár starých hrobů porostlých břečťanem, které místu dodávaly náležitou atmosféru.

Vlevo nám padla do oka velká hrobka Marie Desfours-Walderode, která byla členkou tohoto známého šlechtického rodu. Na náhrobku jsme si přečetli, že se narodila 18. července 1880 v Potštátu a zemřela 13. března 1963 ve stejném městě. Dále zde bylo napsáno, že jejím otcem byl Artur Desfours - Walderode, matkou Michaela Bokůvka z Bokůvky a bratrem Zikmund Desfours - Walderode. Později jsme zjistili, že tato žena roku 1909 dokončila studium lékařské fakulty ve Vídni a stala se lékařkou chudých, když během 1. světové války byla jako vojenská lékařka na různých bojištích. Po válce se vrátila do Potštátu a vykonávala zde lékařskou praxi.

Následně jsme vystoupali po schodech k bočnímu vchodu v lodi kostela a chtěli vejít dovnitř, ale bylo zavřeno. Nicméně nás to moc nepřekvapilo, protože jsme sem přijeli v zimě. Bohužel jsme však neviděli nádhernou vnitřní výzdobu, neboť v letech 1742 - 1743 byl kostel vymalován jedinečnými freskami od Josefa Mathiase Lasslera. Naši pozornost by si zasloužila zvláště centrální fresková malba v hlavní lodi, na které Matka Boží pokrývá svým modrým pláštěm celé křesťanstvo a v popředí klečí tehdejší papež Benedikt XIV. a císař Karel VII. a pak nejstarší panorama Potštátu na vnitřní straně prvního sloupu.

Když jsme se nedostali dovnitř, tak jsme si prohlédli zvenku alespoň samotnou budovu svatostánku. Nad bočním vchodem jsme uviděli půlkruhové vitrážové okno prosvětlující prostor lodi a další dvě byly potom na každé straně. Pak jsme pohlédli vzhůru na sedlovou střechu, na jejímž konci jsme spatřili mohutný sanktusník se zvonem a jehlancovou stříškou. Pak jsme pokračovali do zadní části kostela k čtvercovému presbytáři, který měl na každé straně opět půlkruhová okna a byl podepřen opěrným pilířem.

Následně jsme se vydali na místo odpočinku místních obyvatel. Pomalu jsme kráčeli mezi hroby, ze zvědavosti si pročítali jména zemřelých a přitom jsme si prohlíželi také kostel, na jehož fasádě jsme si všimli jakési tmavé či hnědé barvy, jakoby svatostánek extravagantní malíř polil barvou od shora dolů, ve snaze nechat na něm otisk svého díla. Ve fantaskních představách nám to připomínalo zaschlou krev, ale to samozřejmě nebylo reálné. Během obhlídky této strany lodi jsme zjistili, že vzhled a podoba kostela byla naprosto stejná jako ta předchozí.

Poté jsme došli k věži, jenž byla roku 1833 navýšena a k hlavnímu vchodu, který byl bohužel zamčený. Zaujala nás malá věžička, přilepená k té velké, v níž se ukrývalo schodiště na hudební kůr z roku 1788. Hranolová věž se nad námi tyčila k nebi, ale připadala nám jakási nedokončená, jakoby stavitel nedostal řádně zaplaceno a stavbu ukončil předčasně. Na věži jsme shlédli dvě malá a dvě velké okna, propouštějící světlo na schodiště uvnitř věže a zvonicové patro. Namísto báně jsme na vrcholu věže našli obyčejnou střechu bez kříže.

Potom jsme si přečetli pár informací z historie tohoto hřbitovního kostela a po zjištění historických faktů jsme se vydali stejnými uličkami zpět na náměstí k autu. Cestou jsme si v potravinách koupili malé občerstvení, které jsme o pár desítek minut později snědli na hradě Puchart, kam jsme z Potštátu odjeli. Po několika minutové jízdě jsme přijeli pod zříceninu a náš vůz jsme chtěli nechat odpočívat na malém parkovišti u hostince U tlustého Jana. Nebyla zde živá duše ani jiný povoz se spalovacím motorem, za což mohl zřejmě fakt, že jsme na výlet vyrazili ve všední den a ještě v zimě.

Jenže parkoviště bylo obehnáno páskou se značkou zákaz vjezdu a zavřená byla také samotná hospoda. Byla to velká škoda, neboť o šest let dříve jsme se podívali dovnitř, kde nás obsloužila sympatická hostinská. Kdybychom tu však přišli v 19. století, patrně by nás obsloužil velmi tlustý hostinský, který musel mít speciální židli, protože do jiné by se nevešel. Podle pověsti si do vzpřímené polohy pomáhal lanem zavěšeným na háku poblíž výčepu, ale nic takového jsme zde tenkrát nenašli. Nás však tentokrát neobsloužil ani tlustý Jan, ani nový nájemce pohostinství.

Zklamáni jsme si na informační tabuli u hostince přečetli alespoň pár informací z historie hradu a se zájmem si prohlédli jeho možnou podobu na nákresu. Následně jsme autem odjeli k mostu přes potok Velička, jenž byl zimní královnou pocukrován vločkami sněhu a u něj jsme nechali naše vozítko odpočívat. Vzápětí jsme vyrazili do stejného prudkého kopce jako při první návštěvě. Po několika stovkách metrů jsme po letech opět stanuli na místě zadního hradu s tím rozdílem, že krásné podzimní počasí vystřídala zimní nálada s nesouvislou sněhovou pokrývkou.

Sluníčko se sice snažilo nás zahřát, nemělo však velkou sílu. Jelikož jsme však na sobě měli zimní bundy, nijak to neovlivnilo náš pobyt na hradě. Znovu jsme si prohlédli fragmenty věže a opevnění, které se podle našeho názoru nijak nezměnilo a poté jsme z batohu vybalili svačinu. Od rána jsme totiž nejedli a při pohledu na časový údaj na mobilním telefonu jsme zjistili, že už dávno máme nárok na oběd. Během hodování jsme si z přinesených papírů přečetli několik zajímavých pověstí, týkajících se hradu a jeho obyvatel.

Podle první se poslední majitel Tas z Prusinovic stal údajně loupeživým rytířem a na cestě z Potštátu do Hranic přepadával kupce a obíral je o zboží a peníze. Naloupené zboží prý ukryl ve sklepení hradu, které tam zůstaly i po dobytí a rozboření hradu. Jelikož poklady hlídá velký černý pes spolu s černou kočkou a černým kohoutem, ani nás nenapadlo, abychom se pustili do jeho hledání. Raději jsme si přečetli druhou pověst, podle níž na hrad jednou zabloudil chudý pasáček. Uklouzl a z nohy mu spadla bota otvorem do sklepení.

Pasáček se dal do nářku, protože to byly jeho jediné boty, které měl. Se strachem se spustil do sklepení a hledal botu. Když ji našel, utíkal zpět na světlo denní a venku zjistil, že je plná zlata. My jsme měli smůlu, že jsme při procházce po hradě žádný otvor do sklepení nenašli. Na závěr našeho oběda jsme se seznámili ještě s jednou, tentokrát velmi smutnou pověstí. Poslední majitel hradu prý unikl při dobývání svého sídla na koni a prorazil řetěz svých obléhatelů. Tento loupeživý rytíř na oři dojel až na velkou skálu nad Olšovcem nedaleko Podlesného mlýna.

V patách měl své pronásledovatele a nezbývalo mu než s koněm skočit dolů ze skály do jezera, v němž utonul. Na toto jezero, jakožto pozůstatek vytěženého a zaplaveného břidlicového lomu, jsme se však již podívat nešli. Po jídle jsme prošli kolem zbytků věže, která mívala v přízemí dveře a okna a vydali se k přední části hradu. Hřeben nás vedl směrem k průrvě ve skále, což byl uměle vytvořený 20 až 25 metrů široký příkop, který dělil oba hrady od sebe. Jelikož zde však chyběl mostek, jenž kdysi spojoval obě části, nechtělo se nám složitě slézat dolů.

Díky absenci listoví na stromech jsme však starší místo hradu o lichoběžníkovém půdorysu s rozměry až 37 × 28 metrů viděli dobře i z dálky, přičemž se jednalo víceméně o terénní náznaky a žádné zdivo jsme bohužel nespatřili. Po chvilce jsme se vydali zpět do zadní části hradu, jenž byl založen jako založen jako centrum kolonizace Oderských vrchů na počátku čtrnáctého století a kontroloval cestu ze Slezska ke Hranicím. Znovu jsme se ocitli na místě, kde jsme naši obhlídku Puchartu začali a následně jsme pomalu sestoupili dolů k autu u potoka.

Stejně jako o šest let dříve jsme vzápětí zamířili do Potštátu a poté po dálnici do Olomouce. Završili jsme tak krásný zimní výlet, který jsme věnovali turisty opomíjeným Oderským vrchům. Snad vás tedy tento článek inspiroval k jejich návštěvě. Vášnivým čtenářům bych rád doporučil další články v sekce Velké povídání o výletech, kde najdete spoustu zajímavých informací z našich cest, výletů a dovolených. A nezapomeňte napsat pod články komentáře, související s daným místem. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_se_prosli_Potstatem_a_neobslouzil_nas_tlusty_Jan/