Plánování výletů občas není věru jednoduché a leckdy zabere hodně času, ovšem sem tam vstoupí do hry paní náhoda a vyřeší vše sama. Podobně nepředvídatelná dáma zaúřadovala i jednoho únorového dne, kdy nás zavedla do královského města Litovel. Tehdy jsme se do hanáckých Benátek jeli podívat na obchodní prostory, v nichž se nám naskytla možnost otevřít výrobnu a zároveň prodejnu ručně vyráběných přírodních mýdel, a při té příležitosti jsme poznali čtyři zajímavosti. Po příjezdu do Litovle jsme auto zaparkovali v Palackého ulici a když jsme si zmíněné prostory prohlédli, šli jsme se podívat na Staroštíkův vodní mlýn. Stále funkční klapáč jsme sice viděli již o půl roku dříve, ale vodní mlýny se nám vždy líbily, takže jsme mu opět věnovali pozornost.

Od jeho druhé obhlídky nás neodradilo ani mrazivé počasí, zatažená obloha a absence bílé pokrývky, která by budovám dodala romantičtější atmosféru. Nejprve jsme se věnovali nižší dvoupatrové budově, kde se nacházely kanceláře a sídlo firmy, která zde od roku 1990 vyráběla krmné produkty pod taktovkou Svatopluka Staroštíka. Tomu byl mlýn vrácen v restituci, když jeho otci roku 1948 komunisté živnost zakázali a budovu jednoduše ukradli. Na svou práci byl mlynář zřejmě hrdý, neboť jsme na fasádě mlýna nad oknem našli jeho jméno v podobě poměrně velkého nápisu. Pak jsme popošli blíže ke vratům, jež nás přivítaly se široce rozevřenou náruči a tak jsme se nesměle šli podívat na nádvoří. Kostkami dlážděný prostor byl liduprázdný, přesto jsme neustále očekávali příchod nějakého pracovníka, jejichž auta byla ve dvoře zaparkovaná.

Nikdo nás však nevyhodil a tak jsme si nerušeně nádvoří mlýna prohlédli. Zaujala nás zejména dřevěná přístavba, podepřená kovovými sloupy, která spojovala dvě části mlýnského komplexu, nicméně jsme nezjistili, k čemu sloužila. Zajímavá byla také dlouhá násypka, trčící z mlýnice jako ruka, podaná na pozdrav a když jsme si vše prohlédli, vyšli jsme zase ven na ulici. Vzápětí jsme obdivovali další části vodního mlýna, jehož historie se začala odvíjet již roku 1384, kdy se mu říkalo Přední či Prašivý mlýn. Zaujalo nás, že tehdy u něj končily hranice města, zatímco v 21. století bychom museli ujít ještě několik stovek metrů, abychom spatřili dopravní značku s nápisem Litovel. Nad průjezdem nám do oka padl mlynářský erb a líbila se nám i bělostná fasáda budovy z roku 1888 se žlutými doplňky na nárožích a ozdobnými pilastry.

O chvíli později jsme již stanuli u vysoké budovy mlýnice. Pod ozdobným trojúhelníkovém štítem jsme si přečetli nápis První umělecký válcový mlýn jako připomínku na rok 1899, kdy jej převzala akciová společnost od Rudolfa Raaba. Zatímco na čelní straně mlýnice jsme napočítali hned 12 vysokých oken a několik malých v horní části budovy, na boku jsme okna našli pouze ve vyšších partiích stavby. Tuto skutečnost jsme pozorovali z mostu s červenobílým zábradlím, s jehož pomocí jsme překonali mlýnský náhon. Naskytl se nám odtud také pohled na další část mlýnice, v níž se ukrývala transmise s velkým kolem, pohánějící soustavu mlýnského zařízení a chvíli jsme kalné vody, protékající mlýnským náhonem, pozorovali.

Pak jsme již velký vodní mlýn opustili a vrátili se k našemu autu, jímž jsme odjeli do okrajové části města s názvem Chořelice, kam nás přilákala kaple sv. Floriána. Netrvalo dlouho a naše stříbrné auto jsme zaparkovali na návsi v bezprostřední blízkosti kapličky a ihned jsme vyrazili na její obhlídku. Před námi stála typická venkovská kaple, jejíž výstavbu si zaplatili místní obyvatelé poté, co si roku 1846 nejprve podali žádost na magistrát města v Litovli a když jim bylo vyhověno, ještě téhož roku bylo započato se stavbou, která byla dokončena o dvě léta později. Zaujalo nás, že novostavba měla být vysvěcena roku 1848, ale kvůli deštivému počasí, jež trvalo 14 dní, z toho sešlo a tak byla podána farářem nová žádost v květnu následujícího roku.

Bohužel se nám nepodařilo zjistit, kdy zasvěcení patronu hasičů svatému Floriánovi skutečně proběhlo. Obestřen záhadou zůstal i letopočet 1857, napsaný římskými číslicemi, který jsme objevili na fasádě v průčelí kaple, protože se tenkrát nic významného v Chořelicích nestalo. A kdyby ano, jistě by tuto událost zapsal místní kronikář do své knihy, k čemuž však nedošlo. Na barokním štítě jsme ještě spatřili větrací okénko a pak jsme již přistoupili ke dveřím pod korunní římsou. Vstup byl sice zavřený, nicméně se nám podařilo přes kované mříže a ochranné pletivo nahlédnout dovnitř. V interiéru jsme uviděli pár svatých obrázků, dřevěné lavice a samozřejmě nemohl chybět hlavní oltář s korpusem ukřižovaného Krista.

Následně jsme pokračovali v obhlídce interiérů stavby, na níž se nám líbily zdobné lisény, které jsme našli i na obou bočních stranách poté, co jsme se vydali na obchůzku kolem svatostánku. Mezi svislými lisénami jsme na bocích kaple uviděli dvojice okének s půlkruhovým záklenkem, zatímco půlkulatý závěr stavby prosvětlovalo jen malé kruhové okénko. Od presbytáře jsme zamířili k pískovcovému kříži s Kristem, který před vchodem do svatostánku nechala umístit na své náklady Anna Malá z Chořelic v roce 1860. Z jakého důvodu tak učinila, to jsme se mohli jen dohadovat, ale patrně za tím stála hluboká víra v Boha. Dalším důvodem mohlo být narození dítěte nebo naopak měl kříž připomínat památku zesnulého příbuzného.

Na závěr jsme očima přejeli sedlovou střechu, z níž se k nebi vypínal sanktusník s lucernou, v němž visel od roku 1912 zvonek, jehož tón se po krajině rozléhal během mší. Když jsme si církevní stavbu prohlédli, vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli do nedaleké obce Unčovice, kde jsme si prohlédli další kapličku. Po několika minutách jsme náš vůz zaparkovali na okraji Unčovic, a vzápětí jsme vyrazili za nedalekou památkou, na které nás hlavně zaujala její smutná historie. O chvíli později jsme přišli ke kapličce z konce 18. století, jenž byla postavena na místě, kde se loučil odsouzenec na smrt oběšením se svým životem, blízkými lidmi a světem živých. Škaredé počasí dodávalo místu patřičnou atmosféru, což nám vyhovovalo a protože zde kromě nás nikdo nebyl, nerušeně jsme si smírčí kapli začali prohlížet.

Na vrcholu barokního šítu jsme spatřili nezbytný křížek a pod korunní římsou se stříškou jsme našli dveře, k nimž jsme vzápětí zamířili, abychom nahlédli do interiéru stavby. Uvnitř jsme uviděli malý oltářík, na němž stály svíčky, malý kříž s Kristem a dvě zarámované modlitby. Dominantou interiéru však byla soška Panny Marie v zadní části kapličky, která byla schovaná za sklem. Více jsme toho uvnitř vidět nemohli a tak jsme pokračovali v obhlídce exteriérů stavby, jejíž nároží zdobily pilastry s patkou. Na obou bočních stranách jsme nenašli žádné okénka, která by prosvětlovala vnitřek kapličky, jejíž závěr měl půlkruhový tvar. Když jsme si stavbu se sedlovou střechou prohlédli, přečetli jsme si pár informací z její historie, které nám poskytla tabulka u lavičky vedle kaple.

Nechyběly zde fakta o obci Unčovice a se zájmem jsme si prohlédli obrázky, na nichž byla vyobrazena zmíněná tvrz. Když jsme dočetli poslední řádky, vzhledem k počasí jsme odmítli nabídku laviček k posezení a vydali se po cyklostezce směrem na Rozvadovice. Kráčeli jsme po stejné trase jako odsouzenec, který po smíření se s bohem kráčel v doprovodu strážných a kata k šibenici, která stávala o kousek dál v mírném svahu. Než cesta začala klesat, zastavili jsme se u starého stromu, který jako mladík možná sledoval skupinky lidí, směřujících k popravišti. Pod dřevěným bohatýrem jsme krátce shlédli kamenný sloup s litinovým korpusem Krista a o několik desítek metrů dál jsme konečně přišli na místo, kde stávala šibenice.

Bohužel po kamenných zdech s dřevěnou konstrukcí již nezůstaly žádné stopy, avšak ono místo s pohnutou historií jsme poznali bezpečně. Místo šibenice totiž o mnoho let později zaujal dřevěný sloup s obrázkem sv. Františka, který sem podle pověsti nechala umístit žena, jejíž muž jménem František zahynul ve válce v daleké zemi a ona mu nemohla vystrojit pohřeb. Od té doby se tomuto místu se začalo říkat U Františka a zachumlaní do bundy jsme na něm strávili pár minut, abychom nasáli šibeniční atmosféru. Následně jsme pokračovali po asfaltové stezce až do Rozvadovic, kde jsme si již podruhé prohlédli kostel Nejsvětější Trojice, jenž byl vystavěn v letech 1935 až 1936 na místě kaple z roku 1776. Obhlídku obdélné stavby jsme začali na jeho přední straně, na níž nás zaujaly dvě věci.

První z nich byl dvouramenný kříž, čnící ze soklu, umístěném na vrcholu sedlové střechy. Kříž byl po staletí součástí znaku Uherského království, ale i šlechtických i městských znaků a stal se státním znakem Slovenska. Z jakého důvodu jej český architekt Klaudius Madlmayr nechal posadit na moravský kostel jsme se však nedozvěděli. Pouze jsme se domýšleli, že by to mohlo být z důvodu kultu sv. Cyrila a Metoděje, který tento architekt obdivoval, neboť tento starý symbol arcibiskupů a patriarchů byl velmi rozšířený ve francouzské, španělské, uherské a slovenské heraldice. Pod střechou jsme krátce shlédli štít, který byl takřka celý bez nějaké zajímavé výzdoby. Teprve pod pomyslnou korunní římsou, které byla na nárožích fasády pouze naznačena, jsme našli druhou zajímavost.

Tou byl plastický reliéf Nejsvětější Trojice, jíž byl svatostánek zasvěcen. Spatřili jsme na něm postavy starého Boha Otce, ukřižovaného Ježíše Krista a Ducha svatého v podobě holubice. Nechyběl ani trojúhelník v podobě Božího oka či dva záhadné znaky, které nám připomínaly zednářské symboly, ale nic víc se nám o nich nepodařilo zjistit. Následně jsme se vydali k hlavnímu vchodu, jenž byl krytý stříškou, podepřenou čtveřicí nosných sloupů, abychom nahlédli také dovnitř. Po třech schodech jsme vystoupali na prostranství před vchodem, který byl k našemu překvapení otevřen a tak jsme si mohli prohlédnout rovněž interiér kostela. Uvnitř jsme spatřili hlavní oltář ze dřeva, zdobený opět motivem Nejsvětější Trojice s ukřižovaným Kristem, holubicí, Bohem a dvěma klečícími anděly.

Po obou stranách jsme pak uviděli dvě poměrně velké sochy svatých. Mimo kněžiště jsme našli další dvě barevné sochy, přičemž vlevo se nacházela Panna Marie a vpravo žehnající Ježíš Kristus. Na závěr jsme shlédli obrazy křížové cesty po obou stranách dřevěných lavic a poté jsme se vydali na obhlídku zbývajících exteriérů svatostánku. Nejprve jsme spatřili dvě okna s půlkruhovým záklenkem, prosvětlující loď kostela a vzápětí jsme narazili na mohutnou hranolovou věž, vestavěnou netradičně do boční strany stavby. Na třech stranách jsme napočítali tři okna pod sebou a další jsme uviděli ve zvonicovém patře. Věž byla zakončena jehlancovou střechou a křížem, tentokrát klasickým jednoramenným.

Prošli jsme kolem vchodu do věže a poté jsme stanuli u přípravny kněžích, tedy sakristie. Za rohem nás pak čekal plochý presbytář bez oken, jehož jedinou výzdobu tvořil bílý kříž nakreslený na žluté fasádě. Pokračovali jsme dál a na druhé straně kněžiště jsme přece jen uviděli jedno okénko. Další tři identická okna pak byla na lodi, kolem níž jsme přišli opět před kostel, čímž jsme zakončili obhlídku rozvadovické církevní stavby. Pak jsme se po cyklostezce vrátili zpátky k autu, jímž jsme odjeli domů, kde jsme se začali domlouvat, jestli se Litovel stane novou destinací pro naše podnikání. A protože se nám prostory líbily, rozhodli jsme se v Litovli výrobnu mýdel zařídit, což způsobilo, že jsme památky ve městě a okolí začali navštěvovat mnohem častěji…..

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-se-rozhodli-otevrit-v-litovli-mydlarnu