Horký letní den na konci srpna byl jako stvořený pro polehávání u vody, kdy příroda neotužilým lidem nabídla jednu z posledních možností ke koupání v přírodě za příjemné teploty vzduchu i vody. Neodolatelnou nabídku jsme využili i my, ovšem tak trochu jiným způsobem, než by se mohlo zdát. Jednodenní výlet jsme opravdu takřka celý strávili u přehrady Slezská Harta, jenže jsme nelenošili na pláži, ale navštívili několik zajímavosti v jejím okolí. Vše začalo zastávkou v Moravském Berouně, kde jsme se v místní části Ondrášov zastavili u velmi známého minerálního pramene, který lidé znali již ve 13. století. Naše stříbrné auto jsme odložili na malém plácku nedaleko zdroje minerálky a vzápětí jsme se k němu přes silnici vydali. Záhy jsme u pramene stanuli a ihned jsme se chutnou vodou osvěžili.

Docela jsme se podivili tomu, že za načerpání minerálky tehdy nikdo nechtěl nic zaplatit, čehož zjevně využívali místní obyvatelé a ve velkém sem chodili plnit své lahve, sudy, barely a další všemožné nádoby. Vodu jsme nejen ochutnali, ale ve velkém vedru jsme se minerálkou také pokropili, ovšem za pár minut byla naše trička zase suchá. Během krátkého pobytu u vydatně tryskající vody jsme rovněž obdivovali sochařské umělecké dílo nad pramenem, které místu dodávalo jakýsi šmrnc a nezapomněli jsme ani na pořízení fotografií, potřebných pro získání bodíku do hry geocaching. Na informační tabuli jsme pak získali další údaje pro uznání kešky kategorie Earth, čímž jsme se zároveň seznámili s dlouhou historií Ondrášovky, které se ve středověku velmi dlouhou dobu říkalo šternberská kyselka.

Zastavovali se zde prakticky všichni, kteří cestovali po trase ze Šternberka do Opavy, aby uhasili žízeň, odpočinuli si a udělali něco pro své zdraví. Kyselka byla totiž už ve 14. století prohlášena za zdraví prospěšnou a všichni obyvatelé z okolí měli právo tuto léčivou a chuťově výbornou vodu bezplatně čerpat.  Nedivili jsme se tedy tomu, že si ji lidé velmi brzy oblíbili a dávali jí přednost před ostatními nápoji. Blahodárné účinky minerální vody na místní obyvatelstvo, které překypovalo zdravím, veselostí a pracovitostí, nezůstaly samozřejmě bez ohlasu, ale prvnímu chemickému rozboru byla kyselka podrobena až roku 1771 Heinrichem Johanem von Crantzem. Dále jsme se dočetli, že na přelomu 18. a 19. století tu zásluhou knížete Lichtensteina vznikly malé lázně, jejichž věhlas se brzy roznesl až do Prahy, Vídně i Krakova.

Díky tomu sem přijíždělo mnoho lázeňských hostů, kteří se léčili z různých onemocnění, hlavně pak nedostatku červených krvinek, kurdějí, křivice, onemocnění sliznice, žaludku a střev či onemocnění nervového systému. Lázně vzkvétaly až do roku 1821, kdy do pramene začala pronikat sladká voda a vinou neschopnosti správců kyselka zanikla, což nás hodně překvapilo. Nicméně o 60 let později byl pramen obnoven a následující období opět přineslo rozkvět lázní, které bohužel zanikly s odsunem německého obyvatelstva po druhé světové válce. Na závěr jsme si přečetli, po roce 1948 pramen přešel pod státní správu, která jej provozovala 45 let, než byla zprivatizována a prošla modernizací tak, abychom si vodu mohli vychutnat i v 21. století.

Výjimečnost Ondrášovky mezi minerálními vodami vždy spočívala ve velmi nízkém obsahu sodíku, díky čemuž nedochází k překyselení žaludku a vysokém obsahu vápníku, který příznivě ovlivňuje vývoj skeletu u dětí a má vliv při léčbě odvápňování kostí, jež může trápit starší populaci. Také proto jsme se vody ještě jednou napili a učinili jsme tak právě včas, neboť sem přijel důchodce s vozíkem a prázdnými kanystry. Potom jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do přilehlého Moravského Berouna, kde jsme jej zaparkovali v uličce nedaleko náměstí 9. května, na které jsme vzápětí zamířili. Během obhlídky zdejších pamětihodností jsme se z vlastních zdrojů zároveň dozvěděli něco o historii Moravského Berouna, jehož centrum začalo vznikat pod již zaniklým hradem, který stával na Křížovém vrchu, jen pár desítek metrů od současného náměstí.

Dřevěné domy v podhradí se o století později zformovaly do jakéhosi předchůdce náměstí, když bylo před rokem 1339 založeno město Beroun na Moravě. Podnětem pro jeho vznik byla hornická činnost, jak dokládá městský znak obsahující kleště a hornické kladivo. V rámci německé kolonizace se Moravský Beroun stal střediskem dolování a zpracování železné rudy. V roce 1577 dostalo město od císaře Rudolfa II. právo konat dva výroční trhy a po čase získalo i právo volného obchodu a trhu a výčepní právo. Město s většinou německých obyvatel bylo postiženo třicetiletou válkou či známými čarodějnickými procesy a svůj největší rozkvět zažilo až na přelomu 18. a 19. století v souvislosti s tkalcovskou výrobou a s textilním průmyslem, z něhož se postupně vyvinul dnešní podnik Granitol.

Textilní výrobky později nahradila produkce plastových technických a obalových fólií či svařovaných výrobků z těchto fólií. Když jsme dočetli poslední řádky z historie města, začali jsme se věnovat zajímavostem na náměstí. Jako první jsme shlédli kamennou fontánu, ze které v horkém letním dni k našemu potěšení tryskala voda jako o život. Fontána byla na náměstí vybudována až během velké rekonstrukce, která proběhla v letech 2008 – 2010. Tehdy zároveň zmizela stanice benzinové pumpy, kterou léta provozovali naši příbuzní, dokud neodešli do důchodu. Chvíli jsme pozorovali hrátky neposedné vody a přitom jsme nechali svá těla osvěžovat vodní mlhou, která se z fontány šířila do okolního prostoru. Následně jsme se vydali k mnohem starší památce, která se na náměstí ovšem objevila také až po zmíněné rekonstrukci.

Jednalo se o sochu Panny Marie Immaculaty od J. M. Scherhaufa z roku 1760, která sice původně na náměstí stávala, ale někdy mezi lety 1920 - 1930 byla přemístěna k závěru kostela Nanebevzetí Panny Marie a zpět se vrátila až po osmdesáti letech. Socha světice s hvězdnou svatozáří stála v bohatě řaseném šatě na zeměkouli ovinutou bronzovým hadem měla a na ruce měla posazeného Ježíška, který držel kříž. Prohlédli jsme si také podstavec s vykrajovaným zrcadlem na čelní straně, který přecházel v druhý sokl, jenž byl dole zdoben volutami, doplněnými palmovými listy. Na čelní straně jsme našli plasticky provedený monogram Krista a reliéf srdce ovinutého trnovou korunou s třemi hřeby, pod nímž se nacházel letopočet 1760. Na zadní straně podstavce jsme následně objevili nápis Reno. Ano. 1860 – F.G.A.N.S.

Po obhlídce sochařského díla jsme se přesunuli ke starobylé lípě, kde jsme odlovili kešku. Lípa byla na náměstí vysazena přibližně 16 let po tragickém požáru, který na jaře roku 1779 centrum Moravského Berouna. Shořelo při něm 49 měšťanských, 34 malých domů, kůlny, stáje, stodoly a sýpky. V následujících letech byla prováděna výstavba nových, již zděných, domů. V této době byla také na náměstí zasazena lípa připomínající tuto velkou tragédii, která roku 2005 získala titul Strom Olomoucka. V roce 2014 se ve stínu lípy objevila dřevěná socha, kterou Moravskému Berounu věnovalo polské partnerské město Bieruń. Stalo se tak při příležitosti oslav 675. výročí od první písemné zmínky o Moravském Berouně a socha dostala jméno Prokůpek. Svatý Prokop byl totiž patron horníků, s nimiž bylo město několik staletí úzce spjato.

Během procházky po náměstí jsme si samozřejmě prohlíželi také domy, které centrum města obklopovaly, nicméně žádný z nich již neměl památkovou hodnotu. Výjimku tvořila radnice, kde jsme před 5 lety koupili turistickou známku. Jednalo se dům postavený v letech 1775 - 1776 na místě bývalé hospodářské budovy, kterou obec koupila pro tyto účely. Do té doby jako radnice sloužila budova bývalého fojtství. Nová radnice byla v letech 1825 a 1870 - 1871 empírově přestavěna. Po 1. světové válce bylo vybudováno podloubí v přízemí radnice. Před námi se nacházela jednopatrová, podsklepená budova se středním rizalitem ukončeným tympanonem s městským znakem. Radnice byla zakryta sedlovou, při nároží zvalbenou střechou a v přízemí naše oči potěšilo podloubí, které domu dodávalo ten pravý historický vzhled.

Po prozkoumání exteriérů radnice jsme nasedli do vyhřátého auta, jímž jsme Lidickou ulicí zamířili ke kostelu Povýšení svatého Kříže, stojícího u přilehlého Křížového vrchu, kde se odehrávaly nejstarší dějiny budoucího města Moravský Beroun. O chvíli později jsme naše vozítko odložili na bezplatném parkovišti u zmíněného svatostánku a vydali se na jeho obhlídku. Před námi se tyčil zděný kostel, jenž byl postaven podle plánů fulneckého stavitele Mikuláše Thalherra roku 1754 na místě starého dřevěného předchůdce, který sloužil zdejším obyvatelům, horníkům a dalším lidem již od dob založení města. Nejprve jsme shlédli plochý presbytář s jedním oknem v horní části kněžiště a oblými bočními stěnami, na nichž naším očím neunikla další dvě okna. Ta měla trochu větší rozměry a nacházela se dole v přízemí.

Na ploché části presbytáře jsme si všimli pamětní desky, jež poukazovala na opravy exteriérů stavby, které proběhly podle původních plánů za pomoci prostředků Ministerstva vnitra Spolkové republiky Německo. Následně jsme minuli sakristii a kolem boční strany kostela, na které jsme spatřili vysoké okno s půlkruhovým záklenkem a ozdobné lisény, jsme zamířili k hlavnímu vchodu. Brzy jsme stanuli před vstupním portálem s kamenným ostěním, ale dveře byly bohužel zavřené, takže jsme se dovnitř nemohli podívat. Vzhledem k tomu, že po druhé světové válce byl interiér kostela zcela zničen a v době naší návštěvy tento stav stále nedoznal žádných změn, nemuseli jsme toho litovat. Pokračovali jsme tedy v obhlídce opravených exteriérů a nad vchodem jsme spatřili okno s půlkruhovým záklenkem, nad nímž se nacházela korunní římsa.

Výše jsme uviděli hranolovou věžičku s cibulovou bání, zakončenou křížem a okny, za nimiž visely zvony, které jsme však nemohli vidět. Když jsme si průčelí stavby prohlédli, otočili jsme se a udělali pár kroků ke zděné bráně s půlkruhovým záklenkem, ve které byl zazděn znak se šternberskou hvězdou a medvědem. Jednalo se o pozůstatek původní ohradní zdi kolem areálu hřbitova, jenž se okolo kostela kdysi rozkládala, nicméně jsme po něm nenašli žádné stopy. Pak jsme ještě šli prozkoumat druhou boční stranu, kterou členila boční kaple a opět zdobily lisény a protože nám toho kostel Povýšení sv. Kříže už k viděni nenabídl, zamířili jsme na Křížový vrch, na němž se nacházel park se starými stromy, zřícenina středověkého strážního hradu, drobné stavby a také poutní kaple Nalezení sv. Kříže.

Jelikož se park od kostela nacházel coby kamenem dohodil, prakticky okamžitě jsme do něj vstoupili a po upravených cestičkách jsme po chvíli dorazili k jednomu ze 14 zastavení křížové cesty. Jednalo se o zděné výklenkové kapličky z roku 1842, které nahradily původních 14 dřevěných zastavení, jež po 23 letech zchátraly. Míjeli jsme jedno zastavení za druhým tak trochu na přeskáčku, protože jsme netrefili začátek křížové cesty, ale nijak nám to nevadilo. Pod milosrdným stínem vzrostlých stromů jsme kráčeli pomalu do kopce a občas jsme se u některých zastavení pár okamžiků zdrželi, abychom si blíže prohlédli klasické výjevy z utrpení Ježíše Krista. O pár minut později jsme dorazili na vrchol kopce s názvem Křížový vrch, na němž byla roku 1752 vystavěna poutní kaple Nalezení sv. Kříže.

Stalo se tak za vlastní peníze svobodného pána Friedricha Lichtblauma, který správcem kaple ustanovil poustevníka Konráda Thanela. Při pohledu na kapli velmi zajímavého tvaru nás vůbec nenapadlo, že se vlastně díváme na novostavbu. Kaple Nalezení sv. Kříže totiž zřejmě zchátrala nebo byla zbořena, protože v roce 1995 byla vystavěna nová. Před námi se tyčila stavba s netradičním trojbokým průčelím, k němuž byla připojena oválná vstupní předsíňka, opatřená mříží. Přes ni jsme se sice dál nedostali, ale i tak jsme se přes mříž mohli podívat do interiéru sakrální stavby, který však zel prázdnotou a neviděli jsme v něm vůbec nic. Ani zlámaná grešle nebo zapomenuté montérky se tam neválely. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů kaple, kterou v horních částech trojbokého průčelí prosvětloval stejný počet oken s půlkruhovým záklenkem.

Nad nimi jsme spatřili trojúhelníkové štíty s kříži na střechách a pak jsme kapli obešli kolem dokola. Na bocích svatostánku se pak nenacházel žádný architektonický prvek a docela nás překvapilo, že závěr kaple měl půlkruhový tvar, protože jsme vzhledem k zajímavému členění průčelí čekali něco jiného. Není bez zajímavosti, že kaple Nalezení sv. Kříže vznikla v místě jádra středověkého hradu, který byl vybudován majiteli panství Šternberky někdy ve 14. století. Když jsme si kapličku prohlédli, zaměřili jsme se na průzkum zbytků šlechtického sídla. Podoba opevněného sídla však byla velmi jasná, protože samotné jádro hradu okolo církevní stavby bylo již srovnané a také celý kopec byl v následujících staletích mnohokrát upravován. Terasa pod kaplí byla na západní straně zpevněna zdivem dosud neurčeného stáří.

Je tedy možné, že souvisela se středověkou činností. Staršího původu byly zcela jistě dvě rovnoběžné rozpadající se zídky na východní straně pod jádrem. Patrně se jednalo o pozůstatky parkánu, čili prostoru před samotnými hradbami, který byl z přední strany chráněn náspem a po němž se pohybovali obránci hradu z místa na místo. Několik zbytků zdiva jsme pak postupně objevili po celém areálu, ale jejich účel nám zůstal utajen. Jediným pozůstatkem po obytné zástavbě hradu tak byla část do skály zasekané místnosti na severním konci jádra. V jižním výběžku pod hradem jsme potom narazili na gloriet, sloužící jako vyhlídka, další dvě novodobé budovy jsme našli na západní terase pod jádrem a na jednom místě jsme se potkali s chytrou cedulí naučné stezky Křížový a Kočičí vrch.

Ze zastavení stezky jsme načerpali pár skromných faktů o hradě a zbytek jsme zjistili z vlastních zdrojů. Dozvěděli jsme se, že hrad se v písemných pramenech uvádí poprvé v roce 1406, kdy jej získal Lacek z Kravař a od svého vybudování sloužil k ochraně blízkých železnorudných dolů a hutí. Hrad pobořil při tažení husitských vojsk proti Zikmundovým spojencům z okolí Šternberka známý vojevůdce Prokop Holý a již nebyl obnoven. Zříceniny postupně chátraly, místní obyvatelé zdivo rozebírali svá výstavbu vlastních domů a na další různé stavby, což mělo za následek, že středověký hrad takřka úplně zmizel. Zachovaly se jen pozůstatky hradebních zdí, o kterých byla řeč a energie, kterou na Křížovém vrchu stavba zanechala. Během procházky hradní zřícenou jsme kromě zbytků středověkých zdí postupně narazili na další stavby.

Jednalo se o již zmíněný gloriet, vysílač, sochu ženy, kašnu, pomník obětem 1. světové války s německými nápisy, kamennou mísu s reliéfy a při východu z parku na torzo pomníku. Následně jsme park na Křížovém vrchu opustili a i když se nám v něm líbilo, jako hráče geocachingu nás docela mrzela absence nějaké skryté schránky. Potom jsme se Horní ulicí vrátili k autu u kostela Povýšení sv. Kříže, jímž jsme odjeli do nedaleké obce Dvorce. Další zastávku si udělali až za tímto bývalým městem. Stalo se tak u malé kapličky, stojící na vrcholu stoupání silnice z centra Dvorců směrem k vesničce Májůvka. Auto jsme zaparkovali na malém plácku přímo u drobné církevní stavby s trojúhelníkovým štítem a sedlovou střechou pokrytou břidlicí, která podle slušného stavu musela být pár let před naší návštěvou opravena a vyrazili na její průzkum.

Před námi stála kaplička, jejímuž průčelí dominoval velký vstupní portál s půlkruhovým záklenkem, ke kterému jsme vzápětí přistoupili. Kdybychom sem přijeli o několik desítek let dříve, u vstupu bychom narazili na dřevěné dveře, ale v 21. století se zde nacházela ocelová mříž, přes kterou jsme pohodlně nahlédli do útrob stavby. Interiér však byl velmi skromně zařízen, neboť jsme uvnitř spatřili pouze obraz Ježíše Krista a vázu s květinami na místě oltáříku. Rychle jsme vnitřek přejeli očima a pak jsme si prohlédli hladké boční stěny a trojboký závěr kaple. Potom nám již nic nebránilo v tom, abychom nalezli zdejší ukrytou schránku a připsali si do hry geocaching další úspěch. Ocenili jsme, že se autor snažil ke kešce napsat pár vět o historii kapličky, ale bohužel se mu nepodařilo najít žádný záznam o tom, kdy byla vystavěna.

Podle jednoduchého stavebního slohu a mohutné lípy, pod kterou se kaplička trochu skrývala jsme usoudili, že se tak stalo v první polovině 19. století. Stejně tajemný byl i důvod vzniku drobné sakrální stavby. Mohlo jít o poděkování nějaké bohaté rodiny nebo statkáře Bohu za vyléčení z nemoci či narození vytouženého dítěte nebo naopak vznikla na místě nějakého neštěstí. Téměř jistě se tak nestalo roku 1714, kdy byla občanka Rozina obviněna z čarodějnictví a následně upálena. Pravděpodobnější období výstavby kapličky spadalo do čtyřicátých let 18. století, kdy Dvorce poznamenaly války o dědictví rakouské nebo rok 1751, kdy město vyhořelo a nějaký ctihodný občan ji nechal vybudovat z vděčnosti za ušetřený majetek či život. Tentýž případ mohl nastat roku 1834 při dalším požáru nebo v roce 1866.

Tehdy sem za prusko-rakouské války pruští vojáci zavlekli choleru a neléčitelné nemoci podlehlo téměř 300 obyvatel města. Anebo to bylo úplně někdy jindy. Každopádně od té doby kaplička při cestě do Opavy sloužila kolemjdoucím k modlitbě a určitě se u ní pomodlili také rolníci, pracující na přilehlých zemědělských políčkách či dřevorubci, přivážející dřevo z okolních lesů. Když jsme si vše prohlédli, nasedli jsme do auta a odjeli k přehradě Slezská Harta. Po příjezdu k tomuto vodnímu dílu jsme naše stříbrné auto odložili na parkovišti kousek od hráze a než jsme se k ní vydali, šli jsme odlovit kešku. Po úspěšném nálezu jsme zamířili k nedaleké informační tabuli, ze které jsme načerpali fakta nejen o přehradě, ale také o přívozu, jehož atraktivní přepravní služby jsme později využili.

Chytrá tabule nám prozradila, že stavba Slezské Harty byla zahájena v roce 1987 a dokončena o deset let později. Již v roce 1986 však byly vybudovány některé objekty zařízení staveniště a ještě předtím byl prováděn rozsáhlý geologický průzkum celé oblasti. Nepřekvapilo nás, že před zahájením stavby bylo nutné zajistit pokácení všech stromů, keřů, vysekání porostů, zbourání a odklizení budov a zařízení v zátopovém pásmu, byly postaveny náhradní byty, domy a zařízení pro vystěhované obyvatele. Dále jsme se dočetli, že následovalo zřízení hotelového areálu v Razové pro stavbaře přehrady, došlo i na přeložky plynovodu, telefonních a elektrických vedení, vybudována nová čerpací stanice pro úpravnu vody v Leskovci nad Moravicí a to včetně přivaděče surové vody.

Silničáři kolem budoucí přehrady položili nové asfaltové silnice pro stavební stroje a bylo nutné vztyčit několik mostů k zajištění dopravy potřebného stavebního materiálu. Byla zahájena těžba štěrkopísků podél koryta řeky Moravice v Leskovci a Karlovci, obnoven jeden kamenolom a zřízeno jíloviště u lesa nad Leskovcem. Původně plánovaný termín dokončení vodního díla byl rok 1992, ale v důsledku celospolečenských změn v roce 1989, pochybností o pokračování stavby i pro nedostatek finančních prostředků, k tomu došlo o pět let později. Na závěr jsme zjistili, že napouštění nádrže začalo počátkem roku 1996 a bylo ukončeno již v roce 1998 kvůli katastrofickým povodním, k nimž došlo o rok dříve a které jsme v Olomouci zažili na vlastní kůži. Celkové náklady na vybudování vodního díla Slezská Harta činily na 2,5 miliardy korun.

Poslední informaci bylo, že přehrada byla v té době podle rozlohy devátá největší v České republice. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se na hráz, z níž jsme nejprve nahlédli do hlubiny pod námi, kde tekla řeka Moravice v betonovém korytu, ústící poté do přírodního toku. Dále jsme spatřili několik menších domečků, v níž se nacházelo pracoviště elektrárenských zaměstnanců. Součástí díla se totiž stala také vodní elektrárna se dvěma Francisovými turbínami o výkonu 2,75 a 0,4 megawattů. Pak jsme svou pozornost upřeli na vnější část hráze, pokrytou travinami a kameny. Později jsme se dozvěděli, že sypaná hráz přehrady dostala do vínku šikmé jílové těsnění, dvoustupňový pískový filtr a štěrkovou přechodovou část. Zpevněna byla kameny a ke skalnímu podloží připojena injekční štolou a jakousi vázanou stěnou.

Následně jsme se po chodníku vydali na hřeben hráze. Z jedné strany jsme míjeli asfaltovou silnici a z druhé nás od klidné hladiny odděloval betonový plot. Když jsme se přes něj nahnuli, uviděli jsme kamenitou zeď, snižující se šikmo prudce do vody. Chvíli jsme ji pozorovali a občas jsme i zahlédli ocas nějaké ryby, po níž zůstalo jen rozšiřující se kolo na hladině. Možná to byl kapr nebo parma, cejn, lín či jeden ze pstruhů, kteří zde našli svůj domov. Potom jsme pokračovali v pomalé chůzi po hrázi a čím dál více jsme se přibližovali k odběrné věži, která trčela z vody jako maják. Zjistili jsme, že věž slouží k odběru surové vody a to ze čtyř různých míst. Vedl k ní dlouhý most, ale když jsme k němu přišli, přivítala nás zamčená branka a tak jsme se k ní blíže nedostali, což se ovšem dalo čekat.

Pokračovali jsme tedy o kousek dál a z uctihodné vzdálenosti jsme zahlédli vrata ve skále na konci hráze. K čemu vchod sloužil jsme se nedozvěděli a dál se nám jít už nechtělo. Byli jsme téměř na konci 540 metrů dlouhé hráze, vysoké až téměř 65 metrů a tak jsme se otočili a vrátili se k autu na parkovišti. O chvíli později jsme francouzským povozem zamířili do Leskovce nad Moravicí a cestou jsme se zastavili pro kešku u vodárny, odkud jsme opět spatřili část přehrady. Pak jsme již dojeli do Leskovce, kde jsme se zastavili na oběd v restauraci U Marka. Právě odbilo poledne a i když jsme si záhy objednali jídlo, starší číšnice nestíhala. Když se venkovní zahrádka zaplnila, byli jsme rádi, že jsme přijeli ještě brzo a nečekali moc dlouho, ale i tak jsme zde strávili hodinu.

Po obědě jsme popojeli do vedlejší obce Razová, do níž nás především přilákal místní lom na tufity, nicméně jsme nezapomněli ani na jiné zdejší pamětihodnosti. Po příjezdu do starobylé vesnice, o které existuje první písemná zmínka z roku 1288, jsme auto nechali na velkém parkovišti a vydali se do nedaleké restaurace v rekreačním a školícím centru pro turistickou známku. Když jsme si dřevěné kolečko v bývalém statku úspěšně zakoupili, vrátili jsme se na parkoviště a vyrazili do zmíněného lomu. Z asfaltové silnice jsme brzy uhnuli na polní cestu a v mírném kopci jsme dorazili k malé kapličce, jenž byla v dolní části obce postavena někdy v 19. století německými starousedlíky. Na chvíli jsme se u této drobné církevní památky se sedlovou střechou zastavili a krátce si ji prohlédli.

Naši obhlídku jsme logicky začali na čelní straně kaple, kterou kdysi hyzdil držák elektrického vedení, ale v době naší návštěvy již byl naštěstí odstraněn a nemohli jsme si nevšimnout, že celý exteriér kapličky musel být před pár lety opraven. Průčelí stavby bylo zdobeno pilastry v trojúhelníkové štítu jsme spatřili reliéf katolického kříže na podstavci, na němž před opravou býval německý nápis s názvem kaple, který bohužel nebyl již obnoven. Na bočních stranách stavby, stejně jako na jednoduchém presbytáři jsme nenašli žádná okna, která by pouštěla světlo do interiéru kapličky, který jsme si také chtěli prohlédnout. Vylezli jsme tedy po svahu až ke kapličce a přistoupili k dřevěným dveřím, jejichž horní část tvořila kovaná železná mříž. Přes ni bylo dovnitř pěkně vidět, ale v interiéru jsme uviděli pouze pověšený kříž na zadní stěně a prázdný dřevěný oltářík.

Mnohem zajímavější ovšem byla původní výmalba stropu a stěn kaple, která na svou opravu teprve čekala. Více jsme toho v interiéru svatostánku nenašli a tak jsme sestoupili zpět na cestu, po níž jsme zamířili do zmíněného lomu. Z asfaltové silnice jsme brzy uhnuli na polní cestu a v mírném kopci jsme dorazili k malé kapličce, kterou jsme si prohlédli a pak jsme sestoupili zpět na cestu, po níž jsme zamířili do dolu. Polní cesta nás záhy vedla k malému lesíku, v němž jsme správně tušili lom a o chvíli později jsme došli k železnému kříži na podstavci z tufitu, odkud se nám otevřel pohled na část přehrady. Napadlo nás, že kříž zde někdo možná postavil na paměť lidem, kteří po staletí tvrdě pracovali v místních lomech, ale kdo ví. Chvíli jsme se zde zdrželi a pokochali se výhledem po kraji i po vodní ploše.

Vodní hladina se pod ostrým sluníčkem leskla a my jsme pouze tušili, že tímto směrem se rozkládala obec Karlovec, jenž byla až na kostel jako jediná celá zatopena. Voda přehrady zalila sice ještě dalších pět vesnic, ale pouze částečně. Jednalo se o obce Nová Pláň, Razová, Dlouhá Stráň, Leskovec a Roudno. Potom jsme odbočili vlevo na stezku, která nás dovedla k bývalému lomu, jehož část ležela dole pod námi. Nejnadšenější hledač ukrytých schránek odešel odlovit opodál kešku a my jsme zatím opatrně sestoupili na dno lomu. Procházeli jsme se po pěkném trávníčku podél téměř rovných stěn, které vypadaly jakoby je někdo shora ukrojil. Brzy jsme došli na konec lomu, kde jsme pocítili chladnější vzduch než nahoře, což bylo vzhledem k vedru příjemné, takže jsme se zde chvíli jsme se zde zdrželi.

A protože jsme v lomu byli sami, tak jsme si užívali klidnou atmosféru a zároveň jsme si prohlíželi tufitové stěny. Po pár minutách jsme se vydali na druhou stranu lomu, což byl vlastně jeho začátek, protože jsme přišli z opačného směru. Cestou jsme potkali torzo vany, která byla vysekaná z jediného tufitového bloku. Později jsme se dozvěděli, že mělo jít o dar místních kameníků císařovně Marii Terezii. Před dokončením kameník nejspíše narazil na skrytou sopečnou pumu a téměř hotový artefakt pukl. Dílo tak zůstalo nedokončeno a torzo vany bylo ponecháno v centrální části lomu. O kousek dál napravo jsme našli menší stopy po těžbě na nižších stěnách a také zajímavý průchod na pole, připomínající tunel bez stropu. Nalevo jsme pak narazili na altánek s lavičkou a také na informační tabuli.

Právě zde nastal správný čas si něco o tufitech přečíst. Dozvěděli jsme se, že je to vlastně pevný sopečný nános popele a písku s podílem vulkanické složky, pocházející ze sopky Velký Roudný, která před více než jedním milionem let vybuchla. Zaujalo nás, že když z ní vytekla láva, tak přehradila řeky, čímž vzniklo jezero a do něj padal sopečný prach a popel. Ve vodě se usazoval nebo byl splavován a vzniklý sediment byl onen tufit. A protože tufity byly lehké a dobře opracovatelné, tak je o mnoho let později lidé začali těžit. Stalo se tak již ve 14. století a to metodou řezání velkých desek a bloků pilou. Tufity byly používány jako stavební materiál a vznikly z nich arkády bruntálského zámku či opatského kostela v Opavě a mnoho dalších staveb. Dále jsme se dočetli, že po staleté tradici byla činnost v lomu v roce 1945 přerušena.

Po odsunu německého obyvatelstva se již těžba neobnovila. Důvodem mohlo být, že odešli zkušení dělníci, kteří kameni rozuměli, kteří uměli efektivně těžit. Protože se tufit tvořil sedimentací, musely být i metody jeho dobývání odlišné od těžby čediče či běžného lomového kamene. Dynamit i jiné trhaviny by tento relativně křehký materiál velmi poškodily a tak byla ve středověku hornina vylamována ručně. Do kamene se vysekaly drážky, později se do něj vrtaly díry. Do takto připravených otvorů se vrážely klíny z tvrdého dřeva, které se polévaly vodou, aby se roztáhly. Později používané ocelové klíny se obkládaly plechem, aby se dosáhlo většího třecího efektu a hornina nepopraskala sama. Postupným zarážením za sebe seřazených klínů dosáhli kameníci odlomení celého bloku tufitu.

V pozdějším období byly bloky řezány pomocí ocelového lana nebo svazků drátů. Aby se lano při řezání nepřehřálo, polévalo se vodou, pro snadnější řezání se používal křemenný písek. Tímto způsobem dokázali zdejší lamači odřezat ohromné a rovné bloky, o čemž svědčí kolmé stěny lomu. Po oddělení a vytažení bloku o velikosti 1 x 1 x 2 metry mohli lamači materiál zpracovat na potřebné menší kusy. Pracovníci postupovali po vrstvách, ve kterých se sopečný prach ukládal a přímo v lomu formátovali desky, patníky, překlady, koryta a další materiál pro finální výrobky. Když jsme si přečetli úplně všechny informace, vydali jsme se do zmíněné obce. Kráčeli jsme krásnou alejí a stromy nás kryly před paprsky slunce. Zatímco vpravo se sem tam zaleskla hladina přehrady, vlevo jsme spatřili ještě několik tufitových stěn.

Po několika stovkách metrů jsme vyšli z aleje a narazili na první domy v obci. Spěchali jsme do přístavu, neboť nám zbývalo pár minut do odjezdu lodi, kterou jsme se chtěli přepravit do Roudna na druhé straně přehrady. Přišli jsme právě v čas a těšili se na plavbu. Bohužel před námi nastoupilo devět lidí a vzhledem k omezené kapacitě lodi nám kapitán oznámil, že může vzít již jen jednoho. To nám bylo platné jak parní válec na půdě a tak jsme s díky odmítli. Loď s pasažéry odplula a my jsme zůstali v přístavu sami. Rozhodli jsme se, že zde nebudeme čekat zbytečně hodinu, než se loď zase vrátí a vydali jsme se po silnici zpět k autu. Za velkého vedra jsme se do mírného kopce ploužili a cestou jsme si prohlédli několik staveb vytvořených z tufitů, na což nás upozorňovaly žluté tabulky s popisem.

V Razové jsme našli třeba mohutnou ohradní zeď, která byla postavena z tufitových kvádrů na ochranu přilehlé komunikace před bočním sesuvem nebo statek s celou řadou stavebních prvků z lávového kamene. Připadalo nám, že šedočerná hrubozrnná hornina vystupovala snad z každého domu nebo zdi v obci a s těmito pocity jsme konečně jsme došli k našemu stříbrnému autíčku. Rozpálený povoz jsme raději trochu vyvětrali a potom jsme odjeli na horní konec Razové, kde jsme si prohlédli kostel svatého Michala. Auto jsme zaparkovali pod svatostánkem ve stínu památné lípy hned vedle fary, jež byla částečně vystavěna z tufitu a ihned jsme se vydali na obhlídku kostela, jenž byl postaven uprostřed obce v letech 1580 - 1590 na místě staré dřevěné modlitebny.

Vzápětí jsme se vstoupili na monumentální kamenné schodiště se čtyřmi podestami, novodobým kovovým zábradlím a zídkami po stranách, které vedlo ke kostelu. Cestou jsme po straně schodiště minuli zánovní mramorový kříž s Kristem na starším pískovcovém podstavci a naproti němu jsme spatřili kamenný pomník s křížem se jmény obětí první světové války. Přečetli jsme si na něm prakticky pouze německé jména zdejších obyvatel a pak jsme již zdolali poslední schody a stanuli před čelní stranou svatostánku. Před námi se nacházela renesanční jednolodní stavba s mohutnou hranolovou věží, zakončená cibulovou bání s křížem. Pod ní jsme si zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách a o něco níže zvonicové patro prosvětlovalo úzké gotické okénko.

Další, ještě menší jsme pak našli pár metrů nad vchodovými dveřmi, ke kterým jsme se vzápětí vydali. Bohužel byly pevně zavřené, takže jsme si renesanční výbavu svatostánku nemohli prohlédnout. Zavřené byly také vedlejší dveře, za nimiž se nacházelo schodiště vedoucí na hudební kůr s varhanami, které roku 1862 vyrobila firma Rieger v Krnově. Do třetice všeho dobrého a zlého, i poslední vchod se schodištěm na věž byl zamčený, takže nám nezbývalo než se vydat na obhlídku boční strany, takřka nedobytné církevní stavby. Na lodi svatostánku jsme spatřili čtyři opěrné pilíře, mezi nimiž se nacházela dvě vysoká okna s vitrážemi a také boční vchod do útrob kostela. Za námi se rozprostíral místní hřbitov, jehož obíhala omítaná ohradní zeď s cihelnou a kamennou korunou, přičemž jsme v této zdi při obchůzce kostela uviděli dřevěná vrata a objekt márnice.

Potom jsme dorazili k pětibokému presbytáři se čtveřicí vitrážových oken a stejným počtem opěrných pilířů. Na fasádě kněžiště jsme našli tabulku se jménem faráře Andreasem Langerem, který žil v letech 1799 - 1889 a zřejmě byl v kostele pohřben. Na druhé boční straně svatostánku jsme narazili na sakristii, přistavěnou k presbytáři a poté jsme na lodi objevili trojici oken a opěrných pilířů. Tím jsme dokončili obhlídku kostela sv. Michala a tak jsme se po schodech vrátili k našemu vozu pod lípou. O chvíli později jsme odjeli do obce Mezina, která nám překvapivě nabídla hned několik turistických cílů a jedním z nich byl kostel Nejsvětější Trojice. Svatostánek jsme objevili v centru vesnice, která byla založena v roce 1258 za vlády českého krále Přemysla Otakara II. a přímo u kostela ve stínu mohutného stromu jsme vůz zaparkovali.

Vzápětí jsme vyrazili na jeho obhlídku. Kráčeli jsme podél krásné ohradní zdi z lomového kamene vymezující církevní areál a zároveň jsme si přitom prohlíželi boční stranu svatostánku, v jehož lodi se nacházela dvě vysoká obdélníková okna. Na valbové střeše nás zaujal mohutný sanktusník s cibulovitou věžičkou, jenž nám při procházce okolo kostelíka jednou zazvonil. Následně jsme brankou v ohradní zdi vstoupili do vnitřního areálu kostela a po pěkně upravených chodníčcích jsme zamířili k závěru svatostánku. Cestou jsme si všimli několika náhrobků, samostatně stojících křížů a také novějšího kolumbária. Nabídku laviček k posezení jsme odmítli a vzápětí jsme přišli k trojbokému presbytáři, na němž jsme spatřili malinké kruhové okénko, pod kterým se nacházela sakristie.

Zatímco kostel byl vystavěn v letech 1777 - 1778 jako jednolodní stavba se zaklenutou valenou klenbou, samotná přípravna kněžích byla přistavěna v pozdějším období. Na zbývajících dvou stranách presbyteria jsme pak našli stejná dvě okna, které jsme už předtím viděli v lodi. Vzápětí jsme pokračovali v obchůzce svatostánku a na druhé boční straně jsme spatřili identická okna jako na té první. Pod jedním z nich jsme narazili na dřevěný přístřešek, v němž se nacházel slaměný ponocný s hlásnou trubkou, halapartnou v ruce a věrným psem u nohou. Po připomínce zimního období jsme dorazili k čelní straně kostela, do jehož útrob se vstupovalo z malé předsíňky. Když jsme přišli ke dveřím, bylo zavřeno, což nás ovšem nijak nepřekvapilo, jelikož jsme už měli podobnou zkušenost u kostelů v jiných městech a obcích naší země.

Svou pozornost jsme tedy věnovali venkovnímu průčelí s jedním oknem nad vchodem a volutovým štítem s hodinami na fasádě, nad nimž jsme spatřili trojúhelníkovou atiku. Obhlídkou čelní strany kostela jsme zakončili obchůzku kolem svatostánku v Mezině a následně jsme se vrátili k autu, kterým jsme popojeli dál až na konec obce, kde jsme se zastavili pod stromem s lavičkou, odkud se nám naskytl pěkný výhled po krajině Nízkého Jeseníku. Hlavním důvodem ke krátké zastávce byla ovšem ukrytá schránka, kterou jsme úspěšně objevili a po návratu k autu jsme odjeli k rozcestí pod Venušinou sopkou. Zde jsme povoz odložili a po polní cestě se pěšky vydali vstříc vyhaslému vulkánu. Kráčeli jsme krajinou, kde na přelomu třetihor a čtvrtohor před jeden a půl milionem let probíhalo bouřlivé období.

Přesněji se střídala období, během něhož byly z jícnu sopek vyvrhovány sypké a plynné sopečné materiály s obdobími, kdy z vulkánu naopak pokojně vytékalo žhavé a husté magma. Urazili jsme přibližně 600 metrů a stanuli uprostřed stratovulkánu, který si lidé přizpůsobili obrazu svému, neboť jsme spatřili dvě lavičky se stolem. Vyhaslá sopka nikomu již ublížit nemohla a tak jediné co zde občas vydávalo větší teplo byl oheň trampů a jiných výletníků. U laviček jsme narazili na informační tabuli, k níž jsme se vydali, abychom nasáli o sopce nějaké vědomosti. Zjistili jsme, že jsme se octili v nadmořské výšce 654 metrů a že jsme se zde pohybovali po vrstvách sypkých pyroklastik neboli sopečného popela, lapili, tufy, sopečné pumy a balvany. Okolo nás se nalézaly horniny s podivnými názvy jako nefelinický bazanit, olivinický nefelinit nebo limburgit.

Dočetli jsme se, že místní sopky jsou z geologického hlediska velice mladé, neboť začaly vznikat počátkem pleistocénu jako stratovulkány, které prorazily silné spodní karbonské vrstvy staré okolo 320 miliónů let. Zaujalo nás, že sopky Nízkého Jeseníku vznikaly v období, kdy naší krajinou začínal kráčet člověk neandrtálský, který se proslavil jako lovec mamutů a podle posledních výzkumů nebyl tak hloupý, jak se dosud předpokládalo. Připadali jsme si trochu jako na obrovském antukovém tenisovém kurtu, jelikož vrchol sopky byl struskou a sopečným pískem zbarven do rezavé barvy. Horniny byly v minulosti intenzivně těženy jako stavební materiál a těžbou zde vznikla prohlubeň, ke které jsme se po přečtení informací vydali. Stanuli jsme na vrchním okraji prohlubně, jenž nám připomínala kráter.

Nicméně v tomto případě platilo ono známé rčení a zdání opravdu klamalo. Spatřili jsme zde plazící se miminko užovky obojkové a také cedulku s nápisem nebezpečí pádu. Přes toto varování jsme se rozhodli vzít to dolů nejkratší cestou, ale hned po prvním kroku jednomu z nás nohy podjeli jako na klouzačce. Naštěstí jej druhý v řadě pohotově zachytil a poučeni jsme se vydali po cestičce, pozvolně klesající k těžební jámě. Než jsme sestoupili na dno, otevřel se nám pěkný výhled na Bruntál a blízké okolí s pastvinami. Pak jsme již opatrně sešli do červeného pekla s mělkou jeskyňkou, kterou jsme prozkoumali. Našli jsme zde jakousi žábu a protože jsme jí nikdo nedal pusu, princezna se z ní nestala. Chvíli jsme prozkoumávali dno mylného kráteru a pak jsme se vrátili na cestičku a následně zpět na místo plochého jícnu.

Prohlédli jsme si zde několik sopečných pum, čili velkých balvanů, vyvržených sopkou. Poté jsme se vydali ještě pro jednu kešku na nejvyšším místě sopky a pak jsme již zajímavé místo opustili a stejnou cestou jsme se vrátili k autu. Poté došlo na rozhodování, co podnikneme dál, protože původně jsme chtěli jet do Leskovce nad Moravicí, půjčit si v přístavu šlapadla a brázdit vody přehrady. Plán jsme změnili a zamířili do jiného přístavu, konkrétně do toho v Razové, kde jsme byli již o dvě hodiny dříve. Tentokrát jsme zaparkovali až dole u závory před přehradou a vydali se k nástupnímu molu. V tu chvíli se za zatáčku objevila stará známá loď, kterou se chtěli předtím přeplavit na druhou stranu Slezské Harty a protože jsme tentokrát měli několik minut čas, tak jsme popošli k vodě.

Fascinovala nás asfaltová silnice, mizející ve vodě přehrady, která se o pár stovek metrů dál zase vynořila na protějším ostrohu. U mola jsme narazili na tabuli, z níž jsme opět načerpali informace o přehradě a sotva jsme dočetli poslední řádky, kapitán zaparkoval své plavidlo u mola. Cestující z Roudna vystoupili a když odešli, zůstali jsme s kapitánem sami. Ten otočil ručně loď správným směrem a pak jsme se již mohli nalodit. Polovina z nás tedy vstoupila na loď, kde jsme u sladkovodního vlka zaplatili jízdné, koupili si turistickou známku přívozu a získali razítko do památníku. Druhá polovina naší výpravy potom odešla k autu, kterým odjeli přes Leskovec nad Moravicí do Roudna, kde na zbytek týmu měli čekat. Po chvilce kapitán zapnul motor a nejmladší členka výpravy s tím nejstarším vyrazili vstříc protějšímu břehu.

Loď poháněná elektromotory se jménem Rouza nás vezla pětikilometrovou rychlostí a tak jsme v klidu mohli pozorovat nejen vodní hladinu, ale i to, co se děje na břehu. Kapitán nám řekl, že rokem 2016 se začala psát první sezona přívozu, což nás trochu překvapilo, neboť jsme si mysleli, že zde jezdí nejméně dvacet let. Pobavili jsme se i o dalších věcech a cesta nám rychle ubíhala. Po asi 25 minutách jsme dopluli do přístavu v obci Roudno, kde jsme lodivodovi poděkovali za jízdu a katamarán opustili. Video z plavby si můžete prohlédnout zde. zápětí jsme vyrazili na místo domluveného setkání, které se sice nacházelo jen 300 metrů od přístavu, nicméně nás čekal pekelný výšlap. Po celodenním chození na sluníčku jsme výletování měli už plné kecky, ale museli jsme zatnout zuby a kopec nahoru vyjít pěkně po svých.

Nemohli jsme totiž motorizovaným členům naší výpravy zavolat, aby pro nás přijeli rovnou do přístavu, protože díky špatnému signálu nefungovaly mobilní telefony. Když jsme se dobelhali na křižovatku, čekali jsme na místě setkání dalších dvacet minut, než pro nás první půlka výpravy přijela. S úlevou jsme nasedli do auta a po radostném shledání jsme odjeli nahoru ke kostelu sv. Michala Archanděla, který jsme si po zaparkování prohlédli. Před námi se tyčila jednolodní pozdně barokní podélná orientovaná stavba, kterou z modré oblohy vehementně zalévalo podvečerní slunce a na níž jsme nejprve viděli jednu stranu lodi se třemi okny a boční kaplí. Následně jsme vstoupili brankou v ohradní zdi do církevního areálu a zamířili k polygonálnímu presbytáři, na němž nás na první pohled zaujaly mohutné opěrné pilíře.

Kněžiště prosvětlovala čtveřice oken a mezi opěráky jsme narazili na kříž s Kristem. Pak jsme se šli podívat na opačnou stranu lodi, k níž byla přilepena čtvercová přípravna kněžích a kterou zdobila stejná trojice oken jako u protější kolegyně. Na konci lodi jsme narazili na kryté schodiště, vedoucí na hudební kůr, jež sousedilo s hranolovou věží, krytou stanovou střechou, na jejíž špičce jsme spatřili nezbytný kříž s malou bání. Na věži kostela jsme díky ciferníkovým hodinám s ručičkami z 24 karátového zlata zjistili, že čas již hodně pokročil a tak jsme mimoděk prohlídku svatostánku v Roudně urychlili, abychom domů přijeli ještě v nějaký rozumný čas. Pomohly k nám tomu i zavřené dveře hlavního vchodu, takže jsme se dovnitř nedostali a mohli ihned pokračovat v obhlídce exteriérů církevní stavby.

Pod hodinami jsme v horní polovině věže našli dvě okna nad sebou, jež lemovaly ozdobné lizény a v dolní části nad vchodem jsme uviděli jen jedno okno. Tím naše obhlídka kostela skončila. Díky tomu, že svatostánek byl v letech 2008 – 2009 opraven, docela se nám líbil a mrzet nás tak mohly jen dvě věci. Litovali jsme, že jsme neviděli interiér kostela a že sem nějaký místní kačer neumístil kešku. Byli jsme totiž přesvědčení, že by taková historická památka měla být do hry geocaching rozhodně zapojena. Následně jsme se krátce prošli po hřbitově, který kostel dosud obklopoval a pak jsme se seznámili s jeho historií, ovšem moc informací se nám zjistit nepodařilo. Z vlastních papírů jsme se dozvěděli pouze toliko, že kostel sv. Michaela Archanděla byl dostavěn v roce 1656 a patrně sloužil jako filiální.

Podle dobových zápisů zde byla v roce 1782 zřízena lokálie a o dva roky později kuracie. Na závěr jsme si přečetli, že stavba byla v 19. století opravena. Pak jsme již vyšli brankou ven a kolem ohradní zdi jsme zamířili k tabuli, která dělala reklamu naučné stezce Po vulkanitech, kterou jsme si pouze krátce prostudovali, jelikož jsme její trasu neměli v úmyslu v tento den projít. Potom jsme již zamířili k autu a po staré silnici, spojující Moravský Beroun a Roudno jsme odjeli na rozcestí lesních cest a turistických tras, nazývané odpradávna Červený kříž. Tento název podtrhoval mohutný dřevěný kříž sroubený z velkých břeven, u něhož jsme zaparkovali a šli si jej prohlédnout. Celkem vysoký kříž byl natřený hnědočervenou barvou, která nám připomínala krev. A jak jsme se o chvíli později dozvěděli, toto místo opravdu poznamenala tragická událost.

Po obhlídce kříže jsme popošli kousek do lesa, kde jsme úspěšně nalezli předposlední kešku tohoto srpnového dne a pak jsme se posadili do malého přístřešku, kde jsme se seznámili s osudy zdejšího místa. Informace od autora kešky nám prozradily, že rozcestí Červený kříž bylo zaznamenáno už v historických vojenských mapách z počátku 19. století. Samozřejmě nás hlavně zajímalo, proč bylo takto barevně pojmenováno a následující řádky nám doslova vyrazily dech. V roce 1643 zde byla totiž upálena čarodějnice Rozálie a na paměť exekuce zde byl postaven dřevěný kříž, který se určitých okolností opravdu zbarvoval do červena. Lidé prý viděli, jak ze země kolem kříže šlehaly ohnivé plameny, které zářily tak silně, že zbarvily jeho siluetu do ruda a zdálo se, že po ničivém ohni zůstane na místě jen hromádka popela.

Netrvalo však dlouho, ohnivá záře začala slábnout a po chvíli stál na ztichlém rozcestí jakoby ničím nedotčený tmavý kříž. Zaujalo nás, že tímto způsobem varoval duch čarodějnice Rozálie všechny, kteří se spolčovali s temnými silami proto, aby rychleji dosáhli úspěchů, slávy a bohatství. Rychleji, než jim mohli kdy slíbit andělé, jejichž cesty k cílům byly určeny jen trpělivým. Tak popisovala stará báj pocity lidí, kteří se octli na lesní křižovatce u Červeného kříže a jimž tento zdánlivě obyčejný dřevěný kříž prostřednictvím ducha čarodějnice Rozálie odhalil své tajemství. My jsme naštěstí žádného ducha během pobytu u kříže nepotkali a tak jsme se po dočtení mrazivé pověsti vrátili k autu, kterým jsme vzápětí jeli dál po staré cestě a ještě před Moravským Berounem jsme se zastavili ve staré pískovně. U jezírka s průzračnou vodou jsme mezi kameny objevili Smaragdy v písku, což byl název pro pěknou kešku a po jejím odlovení jsme již bez prodlení dojeli domů do Olomouce a zakončili tak náročné celodenní putování.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-se-toulali-v-okoli-slezske-harty