Jak jsme se v říjnu nepokochali výhledy z rozhleden Štátula a Chocholík
V rozmezí několika let jsme často jezdívali do Brna za nákupy, čehož jsme vždy využili k poznávání památek ve městě a také v jeho okolí. Nezřídka jsme se ještě před příjezdem do jihomoravské metropole zastavovali na různých místech a tak tomu bylo i na konci října jednoho roku, kdy jsme se věnovali několika zajímavostem na na Prostějovsku a Vyškovsku. Prvním cílem se tehdy stala rozhledna Štátula, k níž jsme dorazili po odbočení z hanácké dálnice D46. Pak jsme odjeli do Vyškova, kde jsme navštívili pouze kapli Panny Marie Vranovské, která byla v místní části Nosálovice vystavěna v letech 1905 – 1907. Následně jsme odjeli do Drnovic za rozhlednou Chocholík, tyčící se od roku 2010 nad kdysi slavnou fotbalovou obcí. Další řádky pak popisují celý náš výlet.
V rozmezí několika let jsme často jezdívali do Brna za nákupy, čehož jsme vždy využili k poznávání památek ve městě a také v jeho okolí. Nezřídka jsme se ještě před příjezdem do jihomoravské metropole zastavovali na různých místech a tak tomu bylo i na konci října jednoho roku, kdy jsme se věnovali několika zajímavostem na na Prostějovsku a Vyškovsku. Prvním cílem se tehdy stala rozhledna Štátula, k níž jsme dorazili po odbočení z hanácké dálnice D46. Nevelkou vyhlídkovou věž jsme sice navštívili již o čtyři roky dříve, ale tenkrát jsme ještě nelovili kešky, která představovala hlavní důvod, proč jsme se za rozhlednou vydali znova. U brány oploceného areálu jsme zaparkovali stříbrné francouzské auto a stejnou cestou jako minule jsme vyrazili vstříc našemu cíli, který byl od nás vzdálený pouze několik stovek metrů.
Zatímco minule se nám po udusaném poli šlo dobře, nyní pro nás zemědělci připravili trať vhodnou spíše pro krosové běžce než pro normální chůzi. Pole bylo totiž řádně zorané a připravené na jarní setí, takže nám hluboké brázdy daly hodně zabrat. Nejmenší členka naší výpravy byla navíc na prvním výletě po zranění kotníku a tak trvalo více než půl hodiny, než jsme k dřevěné desetimetrové věži dorazili. Znovu jsme tak stanuli na okraji lesíka, u něhož na pozemku církve roku 2000 vybudovali místní nadšenci z Telčic vyhlídkovou věž zvanou Štátula, což je jiné označení pro mohylu či pomník připomínající významnou událost. Tento název souvisí s trojbokým cihlovým pomníkem z roku 1809 nacházející se mezi Vřesovicemi a Hradčany, jenž připomíná setkání rakouského císaře Františka I. a ruského cara Alexandra I. před bitvou s Napoleonem u Slavkova roku 1805.
Pomník ovšem nebyl zahrnutý v plánu návštěv pro tento den, a tak jsme se déle nezdržovali a po třech příkrých žebřících vylezli na vyhlídkovou plošinu ve výšce osmi metrů. Bohužel mlhavé počasí skrylo spoustu míst v krajině, takže jsme se v ní orientovali jen podle tabulek na střeše rozhledny. Celkem fádní výhledy na rovinatou Hanou přerušovaly jen zvlněné kopečky za Prostějovem neboli Drahanská vrchovina, na opačné straně se pak vyskytovaly Hostýnské vrchy, mezi nimi Nízký Jeseník a Hrubý Jeseník či Oderské vrchy a když jsme pohlédli směrem na jih, vzadu se určitě rýsovaly nijak vysoké Chřiby. Tedy alespoň jsme to tušili z minulé návštěvy, protože tak daleko vidět nebylo, takže jsme se na vyhlídkové plošině dlouho nezdrželi a slezli dolů. Pak jsme zamířili k zeměměřičskému bodu z roku 1822, jenž byl považovaný za geografický střed Moravy.
Podle dobových informací stávala nad touto mohylou jakási konstrukce sloužící jako rozhledna, ale ta už dávno zmizela v propadlišti dějin. Odlovili jsme zde kešku, jednu z vůbec prvních v naší herní kariéře Geocachingu a pak jsme krátce shlédli vrchol Přediny, ukrytý za plotem areálu. Potom jsme se vydali na zpáteční cestu, kterou naše malá hrdinka zvládla se zatnutými zuby a tak jsme všichni byli rádi, že jsme konečně přišli k autu. Když jsme do našeho povozu nasedli, přečetli jsme si o tomto místě několik zajímavých věcí. Dozvěděli jsme se, že předchůdcem současného stožáru byl 135 metrů vysoký vysílač, budovaný od roku 1936 ministerstvem spojů a dokončený o čtyři roky později okupační správou. Během druhé světové války sloužil pod názvem Reichssender německé armádě, která jej na konci války při ústupu podminovala a odstřelila.
Přitom byla poškozena provozní budova a technické zařízení. Výstavba nového 171 metrů vysokého vysílače proběhla na Předině v letech 1946 až 1947, který svému účelu sloužil do roku 1987, kdy byl nahrazen současným stožárem o výšce 155 metrů. Oplocený areál vysílače patřil do roku 1990 jako utajovaný objekt armádě, který v současné době spravují České radiokomunikace. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme vůz a odjeli do Vyškova. V tomto okresním městě jsme navštívili pouze kapli Panny Marie Vranovské, která byla v místní části Nosálovice vystavěna v letech 1905 – 1907, kdy se také dočkala slavnostního vysvěcení. Po příjezdu na místo jsme naše auto zaparkovali jen pár metrů od kaple a vyrazili na její obhlídku. Před námi stála jednolodní stavba se sedlovou střechou a s křížkem na konci hřebenu.
Průzkum sympatického svatostánku jsme zahájili u půlkruhového presbytáře s pamětní deskou, která připomínala důležité letopočty v historii kaple. Stavitelé zřejmě odvedli dobrou práci, neboť první oprava kaple byla provedena až v roce 1968. Presbytář neměl žádná okna, které jsme následně našli až na obou bočních stranách, mezi ozdobnými pilastry. Pak jsme přišli k průčelí stavby, které dominovala předsazená hranolová věž, zakončená jehlancovou střechou s dvouramenným křížem a makovicí na vrcholu. Pod střechou se nacházelo patro se zvony, jež se ukrývaly za čtyřmi okny a žaluziemi a o něco níže jsme spatřili výklenek se soškou sv. Floriána. Přímo pod patronem hasičů byl vstup do kaple, umístěny mezi dvojici pilastrů s kompozitními hlavicemi, u nichž jsme shlédli okřídlené hlavičky andělů a pěkný byl rovněž půlkruhový fronton s reliéfem trůnícího Boha Otce.
Na věži jsme ještě našli malé okénka, osvětlující schodiště ke zvonům a pak jsme zkusili otevřít dveře, abychom se podívali dovnitř. Byly však pevně zamknuté a tak jsme se přesunuli k pískovcovému kříži, stojícímu jen pár metrů od nás. Našli jsme na něm ukřižovaného Krista a na soklu výklenek se soškou Panny Marie. Nejvíce nás ovšem zaujal neveselý text dole na podstavci, který jsme dokázali přelouskat. Psalo se na něm Zastav člověče svoji chůzi, pohlédni na kříže hrůzy, takto trpěl nás všech Pán, spas si proto kříže sám. Následně jsme z túje u kaple vyhrabali ukrytou schránku. Keška nám prozradila pár informací z historie kaple. která byla zasvěcena Panně Marii Vranovské, jejíž soška obsadila zdejší oltář. Zaujalo nás, že předtím stávala ve farním vyškovském kostele, odkud ji obyvatelé Nosálovic každoročně nosili na pouť do Vranova u Brna.
Poté jsme se vrátili k autu a odjeli do Drnovic za rozhlednou Chocholík, tyčící se od roku 2010 nad kdysi slavnou fotbalovou obcí. Když jsme do ní dorazili, projeli jsme až na konec obce, kde jsme zaparkovali a chtěli se vydat vstříc vyhlídkové věži. Rozhledna nad obcí byla sice na dohled, ale sotva jsme urazili pár desítek metrů, zjistili jsme nepříjemnou skutečnost, že by nás čekalo odtud prudké stoupání po polní cestě mezi zahradami. Vzhledem k indispozici nejmenší členky výpravy jsme se rozhodli vyhledat jinou cestu. Zeptali jsme se tedy pána, který v tento podzimní den pracoval na zahrádce, jestli existuje nějaká jiná cesta na Chocholík. Muž středního věku nás neposlal ke všem čertům, nýbrž ke kostelu svatého Vavřince a tak jsme se tedy vrátili k autu, jímž jsme pro změnu odjeli na úplný začátek Drnovic.
Po chvilce jízdy jsme zaparkovali u svatostánku, od něhož jsme kráčeli po pohodové asfaltové silničce, nicméně rozhledna od nás byla vzdálena více než předtím. Naše rekonvalescentka statečně šlapala, ale i tak trvalo nekonečných 40 minut, než jsme urazili potřebných 1,5 kilometru a dorazili k vyhlídkové věži. Pár desítek vteřin jsme si odpočinuli u základního kamene rozhledny a pak jsme začali stoupat vzhůru. Museli jsme zdolat 144 strašidelně průhledných schodů, než jsme vystoupali na vyhlídkovou plošinu ve výšce 23 metrů, přičemž nad námi zbývaly ještě poslední tři metry železné rozhledny. Bohužel nás tento říjnový provázelo mlhavé počasí a tak jsme toho moc nahoře neviděli. Dohlédli jsme pouze na nejbližší cíle, třeba na Drnovice pod námi a zámek Račice na druhé straně, ale dál již byla pouze mlha hustá tak, že by se dala krájet.
Docela nás to mrzelo, protože za dobrého počasí prý turisté mívají pěkný výhled na Drahanskou vrchovinu, vidět bývá i Pálava, Ždánický les, Chřiby, Hostýnské vrchy, Beskydy a bystrozrací mohou zahlédnout i Alpy. Moc jsme toho tedy neviděli a jelikož nám na věži byla zima, tak jsme po chvilce opatrně sestoupili dolů a vyfotili se u základního kamene, vztyčeném u paty věže. Po patnácti minutách pobytu na kopci Chocholík jsme se vydali stejnou cestou zpět. Naše malá hrdinka toho už měla za celý den plné zuby a tak nepohrdla, když ji nejstarší člen výpravy uchopil a větší část cesty nesl v náručí. Návrat k vozu proběhl rychleji než cesta k rozhledně, ale i tak trval přes půl hodiny. Lehce unaveni jsme konečně nasedli do auta, jímž jsme odjelo do Brna, kde jsme nakupovali v obchodním centru Avion. Následně jsme se bez potíží vrátil domů do Olomouce a uzavřeli tak krátký podzimní výlet.
Kompletní fotogalerii najdete zde