V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Noc mezi druhým a třetím dnem jsme strávili v krásném kempu Sølvgarden Cottages ve vesnici Rysstad, nacházející se uprostřed hornaté části jižního Norska. Pronajali jsme si zde nadstandardně vybavenou chatku na břehu řeky Otra, tekoucí dlouhým údolím Setesdal, tvořící společně kouzelnou přírodní scenérii. Po probuzení se polovina naší výpravy odebrala do hlavní budovy kempu, kde si přikoupila luxusní snídani, zatímco ta druhá se najedla mnohem skromněji z vlastních zásob. Po snídani jsme se šli podívat k řece, která v Rysstadu nabyla poměrně velké šířky a proto zde tekla mírným proudem. Prošli jsme se po břehu a pak jsme zamířili k hlavní silnici, u které jsme si prohlédli zajímavou autobusovou zastávku a nedaleký hřbitov. Když začalo poprchávat, vrátili jsme se do kempu a sbalili si věci.

O pár minut později přišli přejedení jedlíci ze snídaně a tak nám nic nebránilo v tom, abychom vyrazili za novými turistickými cíli. Původně jsme chtěli vystoupat na horu Kjerag a přilehlý legendární kámen, ale předpověď počasí slibovala hojné deště, takže jsme nezamířili do hor, nýbrž na jih Norska. Po příjemné silnici jsme ujeli asi 25 kilometrů, když se před námi objevil Reiårsfossen, jeden z nejvyšších a nejpůsobivějších vodopádů v regionu Aust Agder. A protože jsme shodou okolností potřebovali vytáhnout pár věcí z kufru auta, využili jsme odstavného parkoviště, které se nacházelo u silnice jen pár desítek metrů od 230 metrů vysokého vodopádu a vzápětí jsme se již kochali pohledem na tu krásnou přírodní scenérii, kterou narušovaly jen stromy mezi parkovištěm a spodní částí vodopádu.

Jelikož jsme se však tady zastavili zcela neplánovaně, netušili jsme, že k úpatí skály, po níž voda stékala dolů, vede malá cestička a tak jsme blíže nešli. Stejně tak jsme nevěděli, že k horní části vodopádu v serpentinách stoupá úzká silnička až do výšky přes 500 metrů nad mořem, ale to by nás ještě více zdrželo. Přišli jsme tak ovšem o pohled na velké jezero Store Reiårsvatn, které vodopád napájelo, ale nedalo se nic dělat, nemohli jsme všechno stihnout. Výhled na vodopád byl navíc určitě působivější od silnice, vinoucí se podél řeky Otry v údolí Setesdal. Přesto jsme nebyli nijak zklamáni, protože včerejší déšť vydatně vodopád posílil a Reiårsfossen tak stékal dolů mohutným proudem. Po chvilce jsme se vrátili k autu, vybrali z kufru francouzského bílého vozu potřebné věci a pak jsme si na mobilních telefonech o vodopádu vyhledali nějaké informace.

Dozvěděli jsme se, že Reiårsfossen získal své jméno na základě staré legendy, podle které se jeden z dělnických synů Reiår zamiloval do farmářské dívky ze zmíněného města Ose. Farmář mu dceru slíbil za podmínky, že na koni třikrát přejede přes vrchol vodopádu, což se mu podařilo, ale když chtěl podniknout ještě jeden přejezd na počest své nadcházející svatby, nešťastný Reiår spadl i s koněm dolů a oba zahynuli. Příběh tedy nedopadl dobře, ale potěšilo nás, že o tomto vodopádu existovala nějaká fakta a v tomto případě dokonce pověst. Jak jsme se během putování po jihu Norska totiž na vlastní oči přesvědčili, vodopádů bylo v této severské zemi velmi mnoho. Jejich počet se lišil podle divokosti krajiny, ovšem nám připadalo, že skoro z každé skály v Norsku stékala dolů voda.

A protože jsme v rámci našeho tripu urazili denně stovky kilometrů, z nepřeberného množství norských vodopádů jsme jich viděli několik desítek, a to nám dokonce stačilo sedět v autě a během jízdy pozorovat okolní krajinu. Jaký to rozdíl od nesrovnatelně menšího počtu českých nebo slovenských vodopádů, za nimiž jsme se museli vydat pěšky do divoké přírody, což nám ale na druhou stranu nijak nevadilo. Ale vraťme se do Norska. Když jsme dočetli poslední řádky, naposledy jsme očima přejeli vodní divadlo a potom jsme jeli dál. Během krátkého pobytu u padající vody sice nepršelo, ale když jsme po 115 kilometrech konečně dorazili k muzeu lososů u vodopádu Kvåsfossen, lilo jako z konve. Chvíli jsme seděli v autě, přemýšleli co dál a pak jsme rychle přeběhli ke dveřím modré budovy a vstoupili dovnitř.

Ocitli jsme se ve velké místnosti s pokladnou, informačními panely, malým občerstvením a regály se suvenýry, které nás však svou nabídkou trochu zklamaly. Chybělo nám zde totiž více předmětů s motivem muzea a spíše jsme v regálech našli věci z norskými vlaječkami, figurky trollů, hračky či hodně dřevěného nádobí. Následně jsme zamířili k pokladně, kde jsme si koupili vstupenky a potom nám paní anglicky vysvětila život lososa od jeho narození až po dobu, kdy se tato ryba vydává na svou dalekou pouť. Když jsme si krátké povídání vyslechli, sestoupili jsme po děravém železném schodišti do podzemí, kde se nacházela většina expozic. Prohlídku jsme začali v tunelu, jehož stěny lemovaly tabule s informacemi o životě lososů a s tím souvisejícími událostmi.

Dozvěděli jsme se, kde všude ve světě bychom lososy potkali, jakými cestami putují mezi oceány či o uprchlících z farmářských chovů, které později rybáři chytili v divokých norských řekách. Vedle jsme si porovnali rozdíly mezi pravými lososy a pstruhem duhovým, patřícím také mezi lososovité ryby. Další panel vyprávěl o lovu těchto ryb, který se stal velmi populárním nejen mezi místními obyvateli, ale také u mnoha jiných Evropanů. Nechyběly ani informace o nebezpečích, které těmto rybám hrozí od mořských korýšů, velryb, ptáků, různých parazitů či jakými nemocemi trpí. Následně jsme se dozvěděli, jaké přípravy předcházejí dlouhým cestám z moře do norských řek, jakou potravou se živí, jak rostou, jaké rozdíly jsou mezi malými a dospělými lososy či o způsobech jejich smrti.

A proč vlastně dospělí jedinci během svého života migrují proti proudu řek hluboko do vnitrozemí kontinentů ? Jednoduše proto, aby v rodných řekách vyvedli další generaci. Mladí lososi pak v horních tocích řek tráví začátek života a až po několika letech se vydají zpět do moře, aby zde rychle dospěli a zamířili zase zpět domů. Zajímavé bylo vyprávění o tom, jak losos najde zpáteční cestu. V rané fázi života si údajně vtisknou do paměti určité parametry okolního prostředí a ty jsou pak schopni vyhledat během třecí migrace. Zapamatovávání prý probíhá po celou dobu, kdy ryby žijí ve sladké vodě. Nechyběla zde ani mapa, podle které losos z Atlantiku migruje do oblastí po celé Evropě od Islandu, Norska, Švédska, Finska, Dánska, Pobaltí, Polska, Německa, Francie, až po severní Portugalsko.

Bylo toho hodně, co jsme se o těchto chutných rybách dozvěděli, ale byl čas se posunout dál. Zamířili jsme ke dveřím na konci tunelu, odkud se ozýval značný hluk a tak jsme samozřejmě byli zvědavi, co jej způsobuje. Když jsme vstoupili do další potemnělé místnosti, rázem nám bylo všechno jasné. Spatřili jsme tři velká akvária, jimiž protékala říční voda a tak jsme na nic nečekali, a šli se podívat blíž. Netrvalo to dlouho a za sklem se objevili první lososi. Zvědavě jsme si je prohlíželi, zatímco ryby činily totéž, ale z opačné perspektivy. Co se jim asi honilo hlavou, když sledovaly zírajícího člověka ? Těžko říct, každopádně to dva jedince brzy přestalo bavit a zmizeli v nažloutlé vodě pryč. O pár desítek vteřin se však objevili další. Nebo to byli ti stejní lososi ? Čert či spíše troll, aby se v tom vyznal !

Pak jsme přistoupili k vedlejší nádrži, pod kterou se nacházela cedulka s informacemi o tření lososů a jejich prvotním životě v řece. Dozvěděli jsme se, že největší úlovek ze zdejší řeky vážil skoro 18 kilogramů a byl chycen v roce 2008. U sousedního akvária nám cedulka prozradila fakta o lososím žebříku, který ve tvaru L směřoval z dlouhého nepřístupného tunelu k akváriím a následně dolů k řece. Žebřík vznikl roku 2014 a měří celkem 220 metrů, disponuje 46 nádržemi a výškový rozdíl mezi a začátkem a koncem činí 20 metrů. Zaujalo nás, že v tunelu bylo nainstalováno počítadlo ryb, které tímto způsobem překonávaly vodopád Kvåsfossen. Dále jsme se dočetli, že se za sklem v závislosti na ročním období objevuje nejen losos, ale také pstruh či úhoř. Jiná tabulka nám prozradila, že než začali první lososi po žebříku putovat, uběhly tři roky od jeho výstavby.

Jelikož byl tunel, směřující proti proudu uzavřen, vydali jsme se opačným směrem dolů k řece. Kráčeli jsme po svažujícím se chodníku podél žebříku s nádržemi a čím dál více jsme se přibližovali k ústí tunelu, dokud nás nezastavilo zábradlí. O pár metrů dál řeka za ohlušujícího rachotu divoce bičovala spodek umělé jeskyně a bílá barva vody dávala najevo, jak velkou sílou Lygna pod vodopádem disponuje. Nevšední scénu jsme pozorovali několik minut a vůbec nám nevadily pavučiny, visících nad našimi hlavami ze skalního stropu. Naopak, norští pavoučci vytvořili krásná symetrická díla, tak kontrastující s jejich smrtícím účelem. Když jsme se dostatečně vynadívali na tu přírodní krásu, vydali jsme se pomalu zpátky k akváriím a natočili přitom krátké video, které si můžete prohlédnout zde.

Na malou chvíli jsme se ještě zastavili u prosklených nádrží a potom jsme prošli tunelem ke kovovému schodišti, po němž jsme vystoupali do prvního patra. Vzápětí jsme otevřeli dveře, za nimž se nacházela další část expozice, tentokrát pojednávající o působení člověka na místa, která obývala lososí populace a to včetně řeky Lygna. Prohlédli jsme si tak svítící panely s informacemi o již zmíněném rybolovu, norských továrnách, vodní dopravě na zdejších jezerech a fjordech, což byly všechno faktory, ztěžující lososům život či dokonce vedoucí k jejich smrti. V místnosti jsme se dlouho nezdrželi a po malém ekologickém okénku s velkými důsledky jsme znovu vkročili na železné točité schodiště, po němž jsme vystoupali do druhého patra a ocitli se tak zpátky v přízemí u pokladny či vedle suvenýrů.

Ihned jsme se přesunuli do vedlejší místnosti, sloužící k odpočinku a kreativní práci dětí, které sem jezdily s rodiči nebo v rámci školních výletů. Kreslit jsme si tady sice nechtěli, ale rádi jsme využili možnosti pořízení fotografie s vycpaným medvědem, který stál na zadních nohou v rohu místnosti. Podle popisu byl grizzly uloven roku 2010 na Aljašce a v době smrti vážil úctyhodných 500 kilogramů, čemuž odpovídala i jeho dech beroucí výška. Po konstatování, že bychom se s ním v přírodě rozhodně nechtěli setkat tváří v tvář, jsme se odebrali k oknům, zabírajícím celou protější stěnu. Posadili jsme se na lavice a pohodlně pozorovali tok řeky dole pod námi, která v tu chvíli již měla za sebou divoké extempore v soutěsce. Při pozorování jsme si uvědomili, že venku již přestalo pršet a tak jsme vyrazili na vyhlídkový můstek.

Vcházelo se na něj dveřmi z odpočinkové místnosti a díky jeho děrované podlaze bylo trochu strašidelné vidět dolů na řeku, protékající hluboko pod námi. Můstek byl po stranách opatřen celkem vysokým zábradlím, ale na konci se nacházelo průhledné sklo, představující opravdový zážitek, nikoliv však pro lidi, trpící strachem z výšek. Na můstku jsme strávili několik dalších minut pozorováním vodního divadla, které se nám prostě neomrzelo, přičemž jsme pořídili pár fotografií na památku. Během focení dokonce vysvitlo sluníčko, jev to v tento den nevídaný, ale to se mělo brzy zase změnit. V dálce jsme totiž zahlédli zlověstně černošedé mraky, které se k nám přibližovaly a tak jsme pobyt na můstku museli zkrátit, jelikož jsme měli v úmyslu zajít ještě k vodopádu, který jsme si stoprocentně nechtěli nechat ujít.

Vrátili jsme se tedy do místnosti s medvědem, minuli velkou obrazovku s filmem o lososech a kolem pokladny jsme z muzea vyšli ven. Nad budovou vedl kolem silnice chodník, po němž jsme se vydali k několik desítek metrů vzdálenému vodopádu. Netrvalo dlouho a přišli jsme k mostu nad řekou Lygna, po němž jsme přešli na druhý břeh. Zmíněný vodopád, jenž získal svůj název podle vesnice Kvas, byl od mostu dobře vidět, přesto jsme po cestičce pokračovali ještě kousek na nevelkou vyhlídkovou plošinu, která nabízela ještě vylepšené pohledy na přírodní scenérii. Znovu, ovšem tentokrát z jiného úhlu pohledu, jsme tak sledovali divoké vlny řeky, která se asi třicet metrů pod vyhlídkou prodírala úzkou skalní soutěskou a po dvou stupních postupně padala přibližně o deset metů níže.

Z plošiny jsme také dobře viděli otvor, připomínající vstup do jeskyně, v níž jsme se o několik minut dříve nacházeli. Jak už jsme věděli, nejednalo se o přírodní jeskyni, ale o uměle vyražený tunel, jímž proplouvali lososi při svém tažení o mnoho kilometrů dál do vnitrozemí Norska. Dokud nebyl tunel vystavěn, rybí pouť končila právě tady u vodopádu Kvåsfossen. Strávili bychom tady ještě delší dobu, ale šedivé mraky právě dorazily k muzeu a z nebe začaly padat kapky vody, jako by jí tady nebylo už dost. Polovina naší výpravy nasadila pláštěnky a vyrazila po stezce odlovit velkou kešku, zatímco druhá rychlým krokem zamířila stejnou cestou na parkoviště u muzea. Mezitím se hodně rozpršelo a tak jsme doufali, že hledači skrytých schránek brzy přijdou za námi k autu.

Než se tak stalo, vytáhli jsme z kufru zásoby a skromně poobědvali. Po jídle jsme v mobilu náhodou narazili na legendu, spojenou s vodopádem Kvåsfossen. Podle ní jakýsi troll, jenž měl rád lososí maso, umístil doprostřed řeky kámen, který sem přinesl z několik kilometrů vzdáleného řečiště. Ryby tak nemohly dál proplouvat a staly se pro trolla snadným úlovkem. O mnoho tisíc let později lidé kámen využili při stavbě mostu a ačkoliv to vypadalo, že se každou chvíli převrhne, spočíval v řece dlouhé věky. Mlsný troll zatím na lidské konání a lososí schody nijak nereagoval, ale v budoucnu jsme nemohli vyloučit nějaký zlomyslný čin, jímž se člověku za jeho dílo pomstí. Chvilku po dočtení legendy dorazili v pořádku hráči geocachingu z úspěšného lovu, svlékli pláštěnky a rychle vklouzli do auta.

V pohodlí francouzského bílého vozu se před další cestou rovněž najedli a pak jsme pokračovali v jízdě na jih. Naším dalším cílem byl 46 kilometrů vzdálený Lindesnes Lighthouse neboli maják v Lindesnes, umístěný na samém nejjižnějším cípu Norska. Cestou se objevilo na obloze sluníčko, mraky odfoukl čerstvý vítr od moře někam dál do vnitrozemí a hlavně konečně přestalo pršet. A to bylo dobře, protože prohlídka majáku zahrnovala nejen vnitřní prostory, ale rovněž procházku kolem červenobílé věže či po skalnatých útesech na mysu Lindesnes, jenž nám svým tvarem připomínal velrybu. Státní silnice nás přivedla z hor na pobřeží, kolem něhož jsme pokračovali v jízdě asi 15 kilometrů až na bezplatné parkoviště u majáku, kde jsme odložili naše auto a po asfaltové silničce se vydali k našemu cíli.  

Červenobílý maják se pyšně tyčil na několik desítek metrů vysoké skále a i když se nacházel nedaleko od nás, lidé postávající okolo něj byli malincí jako mravenečci. Silnička nás vedla k závoře, u níž byla umístěna pokladna, ale ještě než k ní zamířili, udělali jsme si malou odbočku. Do našich tváří se totiž vydatně opíral mořský vítr, jakoby nám tím chtěl připomenout, kde se právě nacházíme. Uposlechli jsme jeho urputných výzev, zabočili doprava a po kamenech jsme přeskákali na okraj pobřeží. Stanuli jsme v téměř nulové nadmořské výšce nad jedním z tisíců malých zálivů s názvem Knarvika, jehož skaliska obrovskou silou bičovaly vlny Severního moře. Zpěněná slaná voda, tříštící se o tmavé kameny, budila opravdový respekt a opravdu bychom se ani na malou chvilku nechtěli ocitnout v moci těchto divokých vln.

Někteří členové naší výpravy dlouho neviděli moře a tak jsme na skaliskách strávili jeho pozorováním několik minut, nicméně to pravé slané potěšení nás ještě čekalo. Video je k prohlédnutí zde. Potom jsme se vrátili na asfaltku a kolem kamenné zdi jsme konečně došli ke zmíněné závoře. Docela nás překvapilo, že v budce neseděla nějaká pracovnice Norwegian Coastal Administration neboli Norské pobřežní správy, odpovědné za infrastrukturu vodní dopravy podél 9200 km dlouhého pobřeží Norska a tím pádem i za provoz zdejšího majáku. V malé budově jsme našli pouze jakýsi prostor s propagačními materiály a automat, v němž si návštěvnici sami kupovali vstupenky. V dohledu se nevyskytovala žádná kontrola, přesto jsme se nezachovali jako někteří chytráci a lístky za asi 220 českých korun za osobu jsme poctivě zaplatili.

Nutno dodat, že nás později nikdo nekontroloval a to dokonce ani při vstupu do útrob majáku či domečků s muzejními expozicemi, ale na to se nedalo spolehnout. Následně jsme prošli kolem závory na plácek, jenž nám připomínal přírodní divadlo a vzápětí jsme se zastavili u žulového pomníku z roku 2016. Na jedné straně komolého kvádru jsme si přečetli úryvek z básně norského spisovatele Terje Stigena a text na druhé straně pomníku děkoval všem lidem, kteří se zasloužili o bezpečnost námořníků, pohybujících se kolem rozeklaného severského pobřeží. Pak jsme kolem moderní prosklené prodejny suvenýrů zamířili ke schodišti k majáku. U prvního schodu jsme minuli tabuli s velmi stručnou historii místa, která nám bez ostychu vyzradila, že právě zde, na mysu Lindesnes, byl roku 1655 postaven vůbec první norský maják.

Ten jsme ale vidět nemohli, jelikož byl už dávno byl zbořen a nahrazen modernějším, což se v dalších staletích ještě několikrát opakovalo. K dispozici nám byl současný a stále funkční maják z roku 1915, jenž už nepotřeboval lidskou obsluhu, neboť byl v roce 2003 automatizován. Když jsme si ceduli prostudovali, začali jsme stoupat vzhůru na skálu. Stačilo vyšlapat pár schodů a již se nám otevřel pohled na plácek s pokladnou a parkoviště, jež bylo trochu ukryté za skaliskem. Schodiště pak vystřídal krátký rovinatý úsek, na jehož konci jsme z okraje skály spatřili záliv Knarvika, který z nadhledu nabyl výrazně větších rozměrů a rovněž jsme viděli i jeho nejbližší okolí. Během dalšího výstupu jsme poprvé narazili na betonové opevnění z druhé světové války, ale do úzkých chodeb jsme se zatím nevydali.

Místo toho jsme po dalších schodech pokračovali ve výstupu a o několik desítek vteřin později jsme konečně stanuli na takřka plochém vrcholu skály, na němž se tyčil červenobílý maják a další stavby. Otevřel se nám tak pohled na celém širokém okolí s parkovištěm, zálivem, otevřeným mořem a mysem Lindesnes. Ocitli jsme se tak 2518 kilometrů od nejsevernějšího norského bodu s názvem Knivskjelodden, kam údajně také míří velký počet turistů, ale ten jsme tentokrát neměli v úmyslu poctít svou návštěvou a věnovali se jižnímu výběžku. Přiblížili jsme se k okraji pobřeží a pozorovali Severní moře, které se našim maličkostem zcela otevřelo a nabídlo pro moravského suchozemce nevšední pohledy. Nebylo tedy divu, že jsme fascinovaně hleděli na mořskou hladinu, hlazenou paprsky slunce, které nám v těchto minutách ukázalo vlídnou tvář.

Bohužel se to brzy mělo změnit, ale zatím jsme se mohli kochat a užívat si tu nádheru i s lodí, brázdící moře několik kilometrů od břehu. Video je k prohlédnutí zde. Kupodivu tu nebylo moc jiných turistů, což nám vůbec nevadilo. Když se v dálce nad mořem objevil shluk tmavých mraků, brzy jsme zamířili k majáku, abychom si jej stihli prohlédnout, než začne pršet. Samozřejmě jsme nevěděli, jestli se oblaka nevydají jiným směrem, ale po zkušenostech s norským počasím jsme raději nenechali nic náhodě. Když jsme došli ke schodům, vedoucím ke dveřím červenobílé věže, narazili jsme na podlouhlou informační tabuli, která nám prozradila, že první litinový maják na světě byl vyroben v Anglii a vztyčen na Jamajce v roce 1841. Představovalo to revoluci ve výrobě, neboť se prefabrikované prvky daly rychle sešroubovat a konstrukce vykazovala dobrou pevnost a odolnost i přes extrémní přírodní podmínky.

Dále jsme se dočetli, že jelikož Norsko disponovalo velkými zásobami železa a dostatečným počtem sléváren, brzy začalo litinové majáky také vyrábět. První z nich byl vyroben roku 1854 a následně vztyčen na ostrově Eigerøy. Celkem norské železárny vyrobily 41 věží. Maják nad námi pocházel z roku 1915, měřil 16 metrů a jelikož se tyčil na skále vysoké 34 metrů, jeho bílé světlo do dálky blikalo z padesátimetrové nadmořské výšky. Ani nám to tak nepřipadlo. Na druhé straně tabule se pak nacházely fakta o prvním majáku na jižním mysu, který zde vznikl již roku 1656. Provozoval jej jistý Povel Hansson a maják tenkrát přestavovala primitivní dřevěná věž s malou místností na vrcholu, v níž hořela lucerna se třiceti svíčkami. Nedlouho poté začaly stížnosti projíždějících kapitánů plachetnic, pro něž bylo světlo svíček příliš slabé.

Lojové svíčky tak nahradilo hořící uhlí, jenže ani to prý nepomohlo a jindy zase černý kámen z Anglie nedorazil, takže maják často neplnil své poslání. Tehdejší král proto nešťastnému Hanssonovi licenci odebral a dlouhých 75 let zde žádná signální věž nestála. Až roku 1725 král rozhodl, že na mysu Lindesnes budou svítit dva signální ohně z uhlí, aby se odlišil od podobného zdroje světla na severu Skagen's Odde v Dánsku, kde hořel jen jeden oheň. První vznikl v Hammarbergu a druhý na Markøy v souostroví Selør. Vedle majáku stál bílý domeček, do něhož jsme se sice nedostali, ale objevili jsme na něm další ceduli s pokračující historií. Dočetli jsme se, že se v 19. století značně zvýšila pravidelná lodní doprava a rostly požadavky na lepší navigační pomůcky, neboť za mlhy či ve sněhových vánicích nepomohly ani ty nejsilnější majáky.

Světlo bylo tedy vyměněno za zvukové signály houkaček, zvonů, sirén a diafonů, které se rozezněly za mlhy a jiného nepříznivého počasí. Maják na mysu Lindesnes získal mlhovou sirénu v roce 1920, jež byla umístěna právě do bílého domečku u věže, kde jsme právě stáli. V roce 1954 byla siréna vyměněna za mnohem silnější diafon, poháněný stlačeným vzduchem, jehož drahý provoz byl ukončen roku 1988 a nahrazen radary či GPS signály. Ještě že tak, jinak bychom každé dvě minuty slyšeli tři ohlušující rány z nejhlasitější trubka světa ! Navíc paní mlha panovala právě v jiných částech planety, takže jsme mohli být v klidu. Pak jsme se vrátili k majáku a po schodech vstoupili dovnitř. Hned za dveřmi jsme narazili na další informační panely, doplněné o obrázky či fotografie, díky nimž jsme dostali ucelený obrázek, jak to na mysu Lindesnes během staletí vlastně vypadalo.

Kromě již známých informací jsme se dočetli, že v roce 1799 byla zvýšena čtvercová věž, aby námořníci za denního světla snadněji spatřili pobřeží. V roce 1822 byly oba uhelné ohně přeměněny na uzavřená ohniště. O dalších 22 let později bylo provoz na Markøy zastaven, zatímco uhelný maják v Lindesnes pokračoval  v činnosti až do roku 1854, kdy byl instalován moderní čočkový přístroj prvního řádu, o němž již byla řeč. Třetí panel vyprávěl v historických souvislostech o výrobě železa a litiny, což nás až tak moc nezajímalo, takže jsme text rychle přeběhli očima a začali stoupat po schodech nahoru. V prvním patře jsme si prohlédli pár fotografií majáku, přičemž mezitím z vyššího patra scházeli dolů jiní návštěvníci, s nimiž bychom se na úzkém schodišti nevyhnuli. Teprve až sešli dolů, tak jsme se mohli vydat do druhé patra, kde se nacházel světelný vysílač.

Do místnosti, z níž pomocí Fresnelovy čočky prvního řádu vycházelo světlo, jsme se ovšem z pochopitelných důvodů nedostali. Přesto jsme na vlastní oči viděli vysílač paprsků, jenž se za tmy každých 20 sekund otáčel, přičemž světlo zároveň měnilo intenzitu. Zaujalo nás, že mořeplavci jeho svit mohou vidět až ze vzdálenosti 17,7 námořních mil neboli 32,8 kilometru. Následně jsme malými dveřmi vstoupili na venkovní ochoz a z výšky 50 metrů nad mořem jsme se rozhlédli po okolí. Nádhera ! Celý areál s muzejními expozicemi jsme měli pod sebou jako na dlani a úžasný výhled na moře se nedal zaplatit žádnou platební kartou na světě. Nutno podotknout, že jsme si sebou do Norska nebrali žádnou hotovost, neboť se dle cestovního průvodce mohlo i v tom nejodlehlejším obchůdku platit kartou. Každopádně to byla pravda, alespoň co se týkalo jižní části země.

Z majáku jsme pozorovali kopeček Nesvarden, na němž se pohybovalo několik mravenečků, kteří předtím byli lidmi. Jižní výběžek byl obklopen zálivy Staksvika a Danehavn, které pak přecházely v otevřené moře. Tímto směrem, asi 1,5 kilometru od nás, ležela pod hladinou potopená loď Palatia, ale o ní ještě bude řeč. Na této polovině ochozu se nám okolí pozorovalo dobře, ale když jsme přešli na druhou, opřel se do nás vítr, jenž nás brzy zahnal zpátky. Předtím jsme ještě stihli udělat pár fotografií a pak jsme se schovali do útrob majáku. Jelikož zrovna nahoru nikdo nešel, sestoupili jsme bez meškání do přízemí majáku a vzápětí jsme zamířili na přilehlý kopeček, kde stával předchozí maják. Zbyla z něj pouze betonová základna s novodobou anténou a výklenky, kam jsme po schodišti vystoupali a znovu se rozhlédli kolem sebe.

Potom jsme si prohlédli základ starého majáku a bylo nám zcela jasné, k čemu ony výklenky sloužily. Bližší informace nám ale poskytla cedule u schodů, u níž jsme se zastavili poté, co jsme sešli dolů. Nejprve jsme se dozvěděli o obnovení světelného provozu na mysu Lindesnes v roce 1725 a dvojici ohňů, o které se ze své rezidence a vyhlídky na Selhovdenu staral inspektor. Na stanovišti mezi Nesetem a Markøyem dohlížel na hoření uhlí a pokud byl nespokojen, signálním dělem pobízel strážce obou majáků ke zvýšenému úsilí. Kotle byly venku na volném prostranství, nechráněné před povětrnostními vlivy a větrem, což ztěžovalo kontrolu spalování a zvyšovalo spotřebu uhlí, které se muselo vynášet ručně nahoru. Poněkud pikantní až úsměvné nám připadalo, že nosiči uhlí museli být třikrát denně povzbuzeni kořalkou, aby byla práce hotová.

Když jsme si chytrou tabuli prostudovali, začali jsme se věnovat podzemním chodbám a příkopům, jimiž byl mys doslova protkán. Jednalo se o pobřežní opevnění, které během okupace Norska za 2. světové války vybudovali němečtí vojáci. Tenkrát zde působilo maximálně 400 mužů, kteří zde hlídkovali a v případě útoku z moře mohli využít k obraně čtyři děla. Když došlo v roce 1943 k přemístění těchto palných zbraní do jiné pevnosti, byl u strojovny postaven radar a počet vojáků snížen. Vše bylo trochu zbytečné, protože se žádné velké válečné akce majáku nekonaly. Podzemní chodby byly přístupné pro veřejnost a tak jsme si v chodbách prohlédli zbytky základů původního majáku, výstavu fotek dalších věží na jižním norském pobřeží, pozorovatelnu s dalekohledem a prozkoumali jsme také vojenský bunkr se střílnou. Když jsme vylezli ven, zamířili jsme z vrcholové skály dolů k dalšímu bílému domečku a cestou jsme spatřili na skále položenou kotvu, jakýsi památník z roku 1983 ve formě základní lodní výbavy.

Dlouho jsme se u kotvy nemohli zdržovat, jelikož od moře dorazil černý mrak a začalo pršet. Rychle jsme seběhli dolů po schodech a schovali se v bílém domečku, kde se nacházela další muzejní expozice. Zároveň jsme se ocitli v bývalé kuchyni, kde si rodina strážce majáku připravovala jídlo, o čemž svědčily zbytky staré pece na dřevo v jedné ze stěn. Zaujalo nás, že si rodina v okolí majáku sama pěstovala brambory a jinou zeleninu, ovoce či krmivo pro zvířata. Kdysi bychom se tady setkali s kozami, krávami, slepicemi, prasaty a ovcemi, které lidem poskytovaly mléko, vejce a maso. Kromě toho si jídelníček zpestřovali rybami a humry, jejichž přebytky pak prodávali na trhu a za utržené peníze si kupovali jiné potraviny. Vodu pak získávali z cisteren, do nichž zachytávali dešťovku. Kromě pece jsme v kuchyni shlédli velmi detailní historii dění na mysu Lindesnes od 17. století do současnosti, kterou jsme už víceméně znali a dále jsme si zde prohlédli pár zajímavých předmětů.

Našli jsme zde třeba koš, jež stával na útesech a v němž během 17. století hořelo uhlí, dále tu byly žárovky a kahany, které uhelné koše později nahradily či obrovskou skleněnou lucernu, která po nich na vrcholu majáku zaujala místo. Nejvíce nás ovšem zajímal model majáku z roku 1822, u jehož základů jsme před chvílí stáli a docela jsme litovali, že se nedochoval v celé své kráse. Vše jsme si pečlivě prohlédli a ani jsme si neuvědomili, že mezitím venku přestalo pršet, jakoby počasí chtělo dát za pravdu norským obyvatelům, kteří cizincům s oblibou říkají : Nelíbí se ti naše počasí ? Počkej 5 minut a změní se. Přeháňka byla pryč a svěží vítr bleskurychle začal osušovat mokrý povrch skal a chodníků. Po jednom z nich jsme zamířili k další zajímavosti, kolem které jsme předtím za deště pouze proběhli.

Jednalo se o měřící stanici, prostřednictvím které pracovníci meteorologického ústavu hlásí třikrát denně sílu a směr větru, teplotu a tlak vzduchu, počet srážek či teplotu vody a v neposlední řadě pozorují oblačnost a výšku vln. Také jsme si přečetli, že měřicí stanice na mysu Lindesnes byla mezi prvními v Norsku, neboť byla zřízena již v roce 1863. Na závěr jsme dostali varování, že když na tomto místě udeří bouře plnou silou, může výška vlny činit až 25 metrů a při poryvech o síle hurikánu může být člověk snadno smeten přes palubu.  Bohužel došlo k nehodám, kdy se návštěvníci zranili nebo je vzaly vlny, ale nic takového momentálně nehrozilo. Od měřící stanice jsme se vydali k menšímu červenému domečku, v němž se nacházela expozice o lodi Palatia, jejichž pasažéři už takové štěstí neměli.

V domečku jsme našli fotografie a informace o potopení německé nákladní lodi Palatia, která byla postavena v roce 1928 a poté se několik let plavila na trase z Hamburku do Karibiku. Po dvanácti letech služby byla prodána do Sovětského svazu, ale dlouho této komunistické zemi nesloužila. Psal se červen roku 1941, když byla v tehdy německém přístavním městě Štětín loď zabavena nacistickou armádou, která ji následně využívala k přepravním účelům. Její poslední plavba proběhla v říjnu 1942, kdy vyrazila oproti plánům opožděně z přístavu v Kristiansandu a díky tomu se Palatia ocitla ve špatném počasí. Vlny byly vysoké až pět metrů, foukal silný proměnlivý vítr a tak se loď stala snadným cílem pro novozélandský torpédový bombardér. Letadlo vypustilo z výšky 60 metrů torpédo, které zasáhlo loď na pravoboku poblíž strojovny.

V té době se na její palubě nacházelo 1000 lidí, většinu tvořili sovětští zajatci, kteří měli pro německou říši pracovat v okupovaném Norsku. Po zásahu torpédem se na palubě rozpoutala panika a když se zajatci snažili zachránit, němečtí vojáci proti nim použili střelné zbraně. Za půl hodiny po zásahu se Palatia potopila a druhou největší lodní katastrofu v norské historii přežilo pouze 78 zajatců a 108 Němců. Vrak byl lokalizován v roce 1997 a ještě tentýž rok byl na útesu odhalen památník, tvořený bronzovým kánětem obecným s rozevřenými křídly. Pomník jsme viděli z dálky a připomínal nám kříž, nicméně expozice nám vše vyjasnila. Ve vedlejší místnosti jsme si prohlédli fotografie lidi, kteří byli během první a druhé světové války vězněni, ale podařilo se jim nesmyslné běsnění přežít. Byla to různorodá směsice tváří v pokročilém věku.

Následně jsme opustili červený domeček a po svažující se asfaltové silničce jsme sestoupili dolů k zálivu Staksvika, v němž se u jiného domku stejné barvy pohupoval motorový člun. Šedá komunikace nás přivedla až na plac s návštěvnickým centrem, do něhož jsme vzápětí vstoupili, abychom si koupili nějaký ten suvenýr. Pečlivě jsme upomínkový předmět vybírali, zatímco jiní návštěvníci v druhé polovině budovy popíjeli kávu nebo čaj. Když jsme si suvenýr vybrali, nahlédli jsme do potemnělé místnosti s výstavou od umělkyně jménem Inna Otzko a pak jsme již zamířili k pokladně. Po zaplacení magnetky jsme se vrátili na parkoviště a vyrazili do 170 kilometrů vzdáleného údolí Ørsdalen, kde jsme měli domluvené ubytování v turistickém centru. Nejprve jsme jeli stejnou cestou po pobřeží, kterou jsme záhy opustili a pokračovali po státní silnici dál.

Ačkoliv se jednalo o jednu z páteřních silnic, pohybovali jsme se nejčastěji rychlostí 70 – 80 kilometrů za hodinu, jelikož se prostě nedalo jet svižněji. Dvouproudá silnice se kroutila jako had, vedla údolími podél vysokých kopečků či po břehu jezer a řek, takže i kdybychom chtěli, porušovat předepsanou rychlost se prostě nedalo. Asi 30 kilometrů před cílem jsme opustili státní silnici a zbytek cesty jsme jeli po úzké asfaltce, široké tak akorát pro jedno auto. Nejprve jsme minuli malou osadu, nějakou farmu a nikoliv poprvé jsme se setkali s norskou zajímavostí zvanou Ferist. Pak jsme v bezprostřední blízkosti míjeli skály nalevo a jezero Austrumdalsvatnet napravo, projeli jedním tunelem a vzápětí druhým. Následoval průjezd kolem sjezdovky v osadě Stavtjørn a pak jsme vjeli do třetího tunelu.

Ten byl velmi nízký a úzký, takže jsme jím projeli velmi opatrně a poté jsme se ocitli v horní části úžasného údolí. Hned za tunelem jsme narazili na další Ferist, což byl v podstatě rošt přes silnici, který zabraňoval průchodu ovcí či jiného dobytka mimo vyhrazené pastviny. S ohledem na automobilový provoz byla u kovového roštu obvykle dvojnásobná šířka vozovky a vrátka, která se ručně dala zavřít. Místní obyvatelé totiž nechávali ovce v okolí farmy pást naprosto volně a norští řidiči pro nás nezvyklé podmínky naprosto s klidem akceptovali. Když se nějaká ta ovce rozvalila doprostřed silnice, prostě přibrzdili a s veškerou opatrností kolem nich projeli. A tak jsme učinili i my, když jsme se s nimi někde nejednou setkali. Než jsme sjeli do údolí Ørsdalen, museli jsme zvládnout několik nebezpečných serpentin.

Projížděli jsme jimi opravdu hodně pomalu mimo jiné i proto, že silnici na několika místech zabraly ovce. Některé z nich se neochotně zvedly a odklusaly za svodidla, jiné se daly na útěk hned, ale dvě z nich ležely uprostřed asfaltového hada jakoby se nechumelilo. Tedy ono opravdu nesněžilo, pouze lehoučce poprchávalo, nicméně nám nezbylo nic jiného, než vybrat toho nejstatečnějšího člena posádky, jenž vystoupil z auta, aby ovce rozehnal. Když se tak stalo, konečně jsme mohli sjet dolů a za pár minut jsme podél dalších pastvin dorazili k nejlevnějšímu ubytování v rámci naší norské anabáze. Jednalo se totiž o skromné turistické ubytování v údolí, kde ani ty lišky už nedávala dobrou noc. Domeček s jediným obyvatelným bytečkem zprvu nepůsobil příliš věrohodně, ale poskytoval vše potřebné a byl čistý. Vyspali jsme se dobře, což bylo důležité, protože nás čekala náročná túra na horu Kjerag a přilehlý legendární kámen, o němž byla řeč na začátku článku. Jak jsme všechno zvládli, to vám již prozradí souhrn čtvrtého pobytu v Norsku.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-treti-den-v-norsku-navstivili-kvasfossen-a-lindesnes​