Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv a tak jsme do tohoto velkého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Jeden z mnoha těchto výletů jsme podnikli z ryze praktických důvodů, neboť jsme rekonstruovali pokoj a potřebovali koupit korkové plotny pro zavěšení turistických známek, které v daném rozměru prodával jen brněnský hypermarket pro kutily. Nakonec jsme sice na stěnu pokoje nalepili polystyren, ale k tomuto rozhodnutí jsme dospěli právě až poté, co jsme korek viděli v Brně na vlastní oči. A jako většinu pracovních cest jsme i tuhle spojili s poznáním některých památek, přičemž jsme se tentokrát věnovali výhradně těm, nacházejícím se v brněnské městské části Židenice.

Jednou z nich byla kaple sv. Františka na Táborské ulici, nedaleko níž jsme zaparkovali naše černé SUV a vydali se na obhlídku církevní stavby. Nejprve jsme viděli boční část kapličky, na které se nacházelo okno s půlkruhovým záklenkem a sedlovou střechou, z níž vystupovala čtvercová věžička, zakončená jehlancovou stříškou a křížem. Ve věžičce naším očím neunikl zvon z roku 1949, který nahradil ten původní, zabavený během druhé světové války a pak jsme již dorazili k přední straně kapličky, která nebyla po architektonické stránce nijak výrazná. V dolní části trojúhelníkového štítu jsme totiž uviděli pouze kruhový výklenek a pod ním vstup do kaple s profilovaným ostěním, jinak nic víc na fasádě k obdivování nebylo a tak jsme přistoupili k částečně proskleným dveřím, abychom nahlédli dovnitř.

Moc dobře však do interiéru vidět nebylo a ještě hůře se vnitřek fotil, ale i přes ztížené podmínky jsme shlédli mramorový oltář s obrazem sv. Františka z Assisi, klečícím před Kristem a Pannou Marií. Boční oltář obsahoval novodobou sošku Panny Marie, ale ostatní výzdoba pocházela z konce 19. století. S tím souvisela také tabulka za sklem, na které bylo napsáno, že kapli sv. Františka věnovali manželé František a Anežka Vidlákovi ze Židenic pro občany židenské a černovské 2. srpna 1891. Díky cedulce jsme se tak dozvěděli datum výstavby a zbytek jsme vyčetli o chvíli později, když jsme se vrátili do auta. Předtím jsme však ještě prozkoumali kamenný kříž s pozlaceným krucifixem z roku 1878, věnovaný manžely Taláckovými z jiné brněnské čtvrti Juliánov.

Sochařské dílo stálo u boční strany stavby, na níž jsme spatřili stejné okno jako naproti a pak jsme došli k trojbokému presbytáři, jež byl členěn ozdobnými pilastry. Tím jsme obhlídku malé kapličky dokončili a tak jsme se vrátili k autu, kde jsme si z vlastních papírů nastudovali nepříliš bohatou historii stavby, která byla vybudována za více než 3 tisíce zlatých podle projektu brněnského architekta Julia Zedníka. Slavnostní vysvěcení provedl 2. srpna téhož roku zábrdovickým farářem Leopoldem Kolářem a to bylo vše, co jsme se o drobném svatostánku dozvěděli. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme korejský povoz a vzápětí jsme odjeli k židovskému hřbitovu v Nezamyslově ulici, na které jsme bez potíží zaparkovali a vyrazili směrem ke vstupní bráně do areálu.

O několik desítek vteřin později jsme přišli k novorománské obřadní síni, která na přelomu 19. a 20. století nahradila prozatímní předchůdkyni z roku 1863. Novostavba vznikla roku 1900 podle projektu stavitele Josefa Nebehostenyho a v roce 1982 byla zrenovována. Stavba s Davidovou hvězdou a hebrejským nápisem זה השער לבית מועד לכל חי‎ („Toto je brána do domu setkání všeho živého“) na fasádě jasně signalizovala, že jsme dorazili k našemu cíli, nicméně do interiéru obřadní síně jsme se nedostali. Bohužel jsme tak nemohli vidět tři zazděné zlomky středověkých židovských náhrobků, jež byly nalezeny při vykopávkách u vlakového nádraží v centru Brna. Tam totiž býval původní židovský hřbitov, jenž byl ovšem zničený již v 15. století po vyhnání židů českým králem z měst a vesnic na našem území.

Pokračovali jsme v obhlídce exteriérů síně a na fasádě jsme našli pamětní desku, věnovanou osobě Richarda Federa, českého rabína a spisovatele, který poslední roky života strávil v Brně, kde se roku 1953 ujal úřadu vrchního zemského rabína. Po dalších 17 let pak působil v jihomoravské metropoli, navštěvoval okolní židovské obce a synagogální sbory, přednášel, učil a psal. Richard Feder zemřel roku 1970 ve věku 95 let a byl pohřben na Židovském hřbitově v Brně. Když jsme si budovu síně prohlédli alespoň zvenku, přesunuli jsme se k vedlejšímu nízkému domku bývalé stolárny, kde se pro veřejnost nacházel vstup do areálu s informačním centrem, malou expozicí o historii hřbitova a pokladnou. Na zdi této budovy jsme našli tabuli, která obsahovala podivný letopočet 5684 – 1924 a dlouhý hebrejský text.

Pro nás nesrozumitelné klikyháky doplňoval český titulek Kdo po dobu třiceti dnů nenavštívil hřbitov, nechť se modlí nejdříve toto. Dole pod textem jsme spatřili autory povídání, jimiž bylo Chevra kadischa neboli Svaté bratrstvo, jehož členové bez nároku na odměnu zabezpečují všechny rituální a organizační záležitosti související s židovským umíráním a pohřbem. Když jsme vstoupili do malé místnosti, obrátili jsme se na muže v pokladně s dotazem, jestli bychom se mohli podívat do expozice. Exponáty si ovšem zrovna prohlížela skupina dětí, takže jsme dostali zamítavou odpověď, což jsme sice nepochopili, ale rozhodnutí jsme plně respektovali. Prohlídku muzea jsme tedy odložili na pozdější dobu, proklouzli vstupní brankou a vyrazili na obhlídku největšího židovského hřbitova na Moravě.

Vzápětí jsme obešli informační domek na druhou stranu, abychom jej viděli ze všech dostupných úhlů a pak jsme již vykročili na procházku mezi náhrobky. A v nedělním prosluněném dopoledni to bylo opravdu příjemné procházení, byť na takovém neveselém místě, jež ovšem mělo v listopadu úžasnou atmosféru. Hroby, lavičky a cestičky mezi hroby zapadalo listí, sluníčkem osvětlená místa se střídala se stinnými zákoutími pod vzrostlými jehličnany, listí pod našima nohama šustilo tu méně, tam více, jakoby se jednalo o poselstvo stromů, které nám mělo sdělit nějaké důležité zprávy od dřevěných bohatýrů. Každopádně k vidění toho bylo na hřbitově opravdu hodně, neboť se tady tyčilo 9000 náhrobků s více než 11000 hroby, na nichž jsme postupně našli několik zvučných jmen různých profesí.

Zaujalo nás, že židé byli v Brně pohřbíváni podle výše svého majetku, který často dosahoval úctyhodných částek. Hroby těch nejbohatších jsme objevili v zadní části hřbitova, což nebylo těžké poznat podle majestátních náhrobků a obyvatele s menším majetkem jsme viděli dříve, neboť se nacházely blíže obřadní síni. Plocha byla rozdělena na úseky podle čísel a s nejstaršími hroby jsme se setkali v sekcích 1 – 13, kam se pohřbívalo po vzniku hřbitova v roce 1852. Potřebám Židů však tento prostor již za několik let nedostačoval, proto byly zřízeny další sekce 14 – 22 a dalšího rozšíření se areál dočkal v roce 1916, kdy byl výrazně rozšířen východním směrem o úseky 23 – 31. V roce 1935 byl prostor posledního odpočinku židů opět navýšen a tím se s plochou 29 500 m² stal největším židovským hřbitovem na Moravě.

Během procházky jsme narazili také na památník obětem holocaustu, jenž zde byl vytvořen roku 1950 a kolem něhož jsme napočítali 19 kamenů, které sem byly přeneseny ze zrušených židovských hřbitovů v okolí Brna. Památník připomínal období druhé světové války, kdy byla zaznamenána největší úmrtnost v historii hřbitova. Totálně nasazený správce zajišťoval pohřby zemřelých židovských spoluobčanů, kteří žili v Brně nebo zde hledali útočiště z okupovaných území, či sem byli násilně soustředěni k odeslání v transportech do koncentračních táborů. Tehdy zde bylo uskutečněno 807 pohřbů, bohužel mnohým nebylo dopřáno mít vlastní náhrobní kámen a tak v roce 2006 vznikl projekt, jehož cílem bylo osadit neoznačené hroby náhrobkem, aby jména zemřelých nebyla zapomenuta.

Jak už bylo zmíněno, na několika hrobech jsme objevili opravdu zvučná jména, mezi něž patřil Richard Feder, o kterém již byla řeč nebo herec, scénárista a režisér Hugo Haas, jenž se do povědomí diváků se zapsal jako vynikající představitel v rolích divadelních i filmových komických milovníků, středoškolských profesorů a starých mládenců. Dále jsme se setkali s psycholožkou a spoluzakladatelkou českého manželského a rodinného poradenství doktorkou Věra Caponi či podnikatelem, členem brněnské městské rady, mecenášem umění a zakladatelem městské galerie Heinrichem Gomperzem. Odpočíval zde také podnikatel v textilním průmyslu a majitel továrny na sukna Heinrich Kafkam nebo rakouský lékař, novinář, básník a spisovatel Alois Isidor Jajteles.

Našli jsme zde třeba hrob rakouského hluchoslepého básníka, filosofa a novináře jménem Hieronymus Lorm, jenž vytvořil abecedu pro stejně postižené občany. Naším očím neunikl ani český židovský architekt Otto Eisler, který patřil k brněnské meziválečné avantgardě a jenž vyprojektoval synagogu Agudas achim v Brně. Mezi nejhonosnější pak patřily hroby rodiny Löw-Beer, v čele s podnikatelem Alfredem, který provozoval několik textilních továren a byl majitelem různých pozemků, přičemž na jednom z nich si postavil vlastní vilu, kterou jsme navštívili v rámci jiného výletu do Brna. Rodiny Löw - Beerů a Tugendhatů se musely po Mnichovské dohodě kvůli svému židovskému původu obávat o svůj osud, proto většina z jejich příslušníků emigrovala do zahraničí, přes Švýcarsko do Velké Británie a později do Venezuely.

Alfred Löw-Beer však zůstal v okleštěném Československu, aby se pokusil o záchranu aspoň části rodinného majetku. Byl několikrát zatčen a znovu propuštěn, což ho přimělo k tomu, aby začal přemýšlet o útěku Protektorátu Čechy a Morava pod falešným jménem, ale někdo ho zavraždil a jeho mrtvola byla nalezena poblíž železniční trati nedaleko Stříbra. Zaujalo nás, že jeho osudy těsně před smrtí probíhaly velmi dramaticky a dodnes nebyly spolehlivě objasněny. Kromě hrobů této rodiny jsme poprvé na vlastní oči viděli tumby, což byl na našem území vzácný typ náhrobku, sestavený z několika kamenných desek, jež nám svým tvarem připomínaly antický sarkofág či malé domečky s vlastní střechou. Tumby se u nás stavěly od doby renesance, a to většinou nad hroby nejvýznamnějších osobností a v Brně jsme je konečně viděli na vlastní oči.

Na jednom místě hřbitova, kde vládl klid, jsme se seznámili s historií židovského hřbitova, k čemuž nám posloužily papíry, vytištěné doma, které jsme si vzali sebou na procházku. Dočetli jsme se, že po zmíněném vyhnání z českých měst nemohli židé téměř 400 let v Brně bydlet a zpět se mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848. Jelikož neměli kam pohřbívat své zemřelé, na mokřinách v katastru obce Židenice zakoupili roku 1852 dva pozemky o výměře mírně přesahující plochu jednoho hektaru a ještě ve stejném roce zde byl pochován první obyvatel. Nový hřbitov byl ovšem obtížně dostupný, protože jedinou přístupovou komunikací byla neudržovaná cesta vedoucí z olomoucké silnice, kudy jezdívali brněnští formani do juliánovské pískovny.

Navíc kolem protékala strouha, jež se často rozvodňovala a zaplavovala okolní pozemky. Při velkých záplavách v roce 1862 rozvodněná strouha ohrozila hřbitov a zcela zničila příkop, kterým protékala. Příkop byl posléze regulován a za tři roky překlenut mostkem, který přístup ke hřbitovu usnadnil. Stále hrozící nebezpečí bylo zažehnáno vybudováním kanalizační sítě a později byla vybudována jiná příjezdová cesta vedoucí z Židenic. Jak už bylo uvedeno, v roce 1935 byla plocha hřbitova rozšířena na současnou rozlohu a podle stanoviska tehdejších odborníků měly být nové plochy zaplněny hroby do dvaceti let. Nestalo se tak, jelikož vypukla druhá světová válka a po ní se počet židovského obyvatelstva dramaticky snížil. Když jsme posmutnělou historii dočetli, dokončili jsme procházku po hřbitově a na konci se zastavili u márnice.

Pěkná budova byla v těsné blízkosti obřadní síně zprovozněna v roce 1911 a od té doby se v ní prováděla rituální očista zemřelých zvaná tahara. Na stěnách  byly zavěšeny cenné rukopisné texty modlitby Zain adar, česky Sedmý adar a ze stropu visel hlavní kovový lustr s nápisem Duše je svíce Hospodinova. V hale márnice bylo v době, kdy židovská obec čítala dvanáct tisíc členů, zřízeno pět žulových stolů, na kterých spočívala těla zemřelých, než byla rituálně očištěna a vložena do rakví. V době naší návštěvy zbyl pouze jediný a ze dvou byl na hřbitově vztyčen zmíněný památník obětem holokaustu. Když jsme si budovu márnice prohlédli, zamířili jsme k nedalekému informačnímu centru a o chvíli později jsme se opět ocitli před prosklenou stěnou, za níž seděl onen nepříjemný chlapík, který nás předtím nepustil do muzea.

A ani tentokrát nám nedovolil tam zajít, ačkoliv si expozice nikdo zrovna neprohlížel, protože nebyl k dispozici průvodce. Čekat se nám na něj nechtělo a sami jsme si jednu místnost nepochopitelně prohlédnout nemohli, takže jsme si v pokladně koupili pouze turistickou známku a raději ani nežádali o razítko. Vyšli jsme ven, zabočili doprava a podél cihlové hřbitovní zdi jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli k evangelickému kostelu na Jílkově ulici, nedaleko něhož jsme zaparkovali a vydali se na obhlídku církevní svatostánku. V podstatě ihned jsme očima přehlédli celou stavbu, jejíž bílá fasáda zářila v listopadovém sluníčku jako rozsvícený reklamní poutač, jakoby nás na sebe chtěla funkcionalistická budova upozornit. Výzvu jsme s potěšením přijali a začali si evangelický svatostánek prohlížet.

Před námi se nacházel kostel vybudovaný v letech 1934 - 1935 podle projektu inženýra architekta Miloslava Tejce a pod vedením stavitele Františka Zukala, který byl začleněn do zástavby rodinných domků v Jílkově ulici tak, aby přes soukromá obydlí výškově nepřečuhoval. Osa kostela byla rovnoběžná s ulicí, presbytářem byl obrácen k západu a průčelí svatostánku bylo natolik funkcionalisticky strohé, že nám jeho prohlídka zabrala pouhých pět minut. Nejvýraznějším prvkem na církevní stavbě byla nevysoká hranolová zvonice, na které jsme si zkontrolovali přesný čas díky ciferníkovým hodinám a na jejímž vrcholu jsme spatřili kalich místo kříže. Uvnitř věže původně visely tři zvony, ale dva z nich byly za války roku 1942 zrekvírovány a zůstal jen nejmenší, sloužící i v době naší návštěvy.

Průčelí bylo bohatě prosklené na dvou místech. Vlevo jsme našli spoustu obdélníkových tabulek, které se nám nechtělo počítat a vpravo světlo dovnitř modlitebny pouštělo velké kruhové okno. Pod ním se nacházel vchod, k němuž jsme vzápětí přistoupili, ale dveře byly bohužel zavřené. Vedle vchodu jsme nalezli informační nástěnku, obsahující rovněž nejdůležitější fakta z poměrně krátké historie svatostánku, která jsme si s potěšením přečetli. Kromě již zmíněných informaci jsme se dozvěděli, že za kostelem stojí stará modlitebna z roku 1924, která evangelíkům sloužila deset let, než byl postaven nový svatostánek a propojen s tou původní otevřenou chodbou. Nízkou budovu v dvorním traktu jsme však bohužel neviděli, protože nám to souvislá řada domů s přilehlým svatostánkem neumožnila.

Dále jsme si přečetli, že na konci 2. světové války byl kostel téměř zničen bombardováním, nicméně již roku 1946 proběhla jeho oprava a zároveň byly do interiéru instalovány nové varhany od firmy Tuček z Kutné Hory. Zaujalo nás, že byly pojmenovány podle tovární dělnice Františky Ludvíkové, která na postavení hudebního nástroje věnovala celý svůj majetek. Na závěr jsme se dočetli, že v letech 1974 - 1976 došlo k úpravám interiéru podle návrhu výtvarníka a faráře Jiřího Zejfarta, ale text na tabuli již další fakta neprozrazoval. A protože nám toho zavřený evangelický svatostánek více nabídnout nemohl, vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli o pár ulic dál ke kostelu Církve československé husitské. Ten se nacházel na Zengrově ulici, v níž jsme zaparkovali a vydali se na obhlídku jednolodního svatostánku.

Nejprve jsme shlédli obdélnou loď se čtyřmi úzkými okenními pásy, na jejímž konci jsme narazili na schodiště, vedoucí ke dveřím do sakristie. Přípravna kněžích přiléhala k segmentově ukončenému presbytáři, na který navazovala budova fary a také sousední mateřské školky. V nedělní dopoledne zde žádné děti neběhaly a tak jsme měli na obhlídku šedivých budov klid. Následně jsme se vrátili zpět k autu a začali se věnovat 36 metrů vysoké hranolové věži, završenou jakousi čepicí a kuželovou střechou, na jejíž špičce jsme zahlédli kalich a dvouramenný kříž. Na každé straně věže jsme našli pásy úzkých oken, zasahující téměř její celou délku a pak jsme zamířili k průčelí. Přední straně chrámu dominovala mohutný dvouramenný kříž, vystupující nad úroveň štítu, u jehož paty jsme uviděli kalich.

Pod křížem naším očím neunikl kulatý okenní otvor, pouštějící světlo do přední části lodi a pak jsme po širokém betonovém schodišti přistoupili ke dveřím, ale ty byly pevně zavřené, takže jsme pokračovali obhlídce svatostánku. Krátce jsme shlédli druhou stranu lodi, která se podobala své kolegyni z ulice a poté jsme se vrátili k autu, v němž jsme se z vlastních vytištěných papírů seznámili s historií stavby. Dočetli jsme se, že kostel Církve československé husitské v Židenicích byl postaven v letech 1935 – 1936 podle návrhu architekta Stanislava Kučery a zasvěcen Spasiteli. Věřícím se určitě muselo ulevit, protože se od té doby bohoslužby nové církve nemusely konat na provizorních místech jako byly náměstí, hasičské skladiště či hřbitov. Patrně však přispívali rádi, neboť 700.000 korun za výstavbu bylo uhrazeno právě z darů věřících.

Zaujalo nás, že kvůli podmáčenému terénu musely být základy provedeny 1,6 metru pod úrovní ulice, díky čemuž chrám získal sklepní prostory. Sbor byl slavnostně otevřen 5. července 1936 za účasti patriarchy Gustava Adolfa Procházky a biskupa Josefa Rostislava Stejskala. Na závěr jsme se dozvěděli, že za druhé světové války byl chrám poškozen bombardováním a při následných opravách byl zřícený železobetonový strop nahrazen současným dřevěným. Po dočtení dostupných faktů jsme nastartovali a odjeli k nedalekému kostelu sv. Cyrila a Metoděje, jenž se nacházel na velmi frekventované Gajdošově ulici. Po příjezdu k trojlodní bazilice jsme raději zaparkovali v sousední Hrozňatově ulici a vzápětí jsme vyrazili na obhlídku církevní stavby, vybudované podle projektu architekta Klaudia Madlmayra.

Nejprve jsme shlédli 33 metrů dlouhou hlavní loď s různými přístavky. Kostel pro 1200 věřících byl totiž po architektonické stránce složitou stavbou. Výrazným prvkem na této straně byla velká boční kaple s dvojicí vysokých úzkých oken s půlkruhovým záklenkem a sousední čtverhranná budova depozitáře se dvěma řadami oken nad sebou. Nad nimi jsme spatřili půlkruhově ukončené kněžiště a pak jsme se již věnovali 46 metrů vysoké hranolovité věži, jež přiléhala k severní straně kostela. Věž byla zakončena osmibokým nástavcem s nezbytným křížem na vrcholu, pod kterým se nacházelo zvonicové patro s trojitými úzkými okny na každé straně, za nimiž jsme tušili přítomnost čtyř zvonů. Ty byly pořízeny roku 1955, jelikož původní sestava byla zrekvírována o třináct let dříve pro válečné účely.

Díky ciferníkům jsme si uvědomili, že za necelou půlhodinu budou kostelní hodiny odbíjet poledne, ale tak dlouho se nám čekat nechtělo. Na věži jsme ještě shlédli úzká obdélníková okna, která se nacházela v jednotlivých patrech nad sebou a pouštěla světlo na schodiště, vedoucí ke zvonům. U paty věže jsme narazili na přístavek se samostatným vchodem, přičemž za dveřmi se nacházely právě zmíněné schody do zvonicového patra a pak jsme se přesunuli k přední straně svatostánku. Průčelí dominovalo arkádové podloubí s pěti oblouky, kryjící vstup do kostela tak, aby v případě nepříznivého počasí měli příchozí věřící co největší pohodlí. Nad arkádami jsme si prohlédli čtvercový reliéf sv. Cyrila a Metoděje z hořického pískovce od akademického sochaře Julia Pelikána, jehož umělecká díla jsme vídávali při procházkách Olomoucí.

Autor desítek pomníků a sochařské výzdoby totiž působil hlavně v hanácké metropoli, kde roku 1969 také zemřel. Nad reliéfem se nacházela dvě úzká okna s půlkruhovými záklenky a ještě o něco výše pak průčelí završoval trojúhelníkový štít, v jehož středu naším očím neunikl plastický obličej světce. Následně jsme přistoupili ke dveřím, ale ty byly bohužel zamčené a tak jsme se dovnitř nepodívali. Vedle vchodu jsme objevili nástěnku s historickými fakty, které jsme si rádi přečetli. Kromě již zmíněných informací jsme se dozvěděli, že přípravy na stavbu kostela sv. Cyrila a Metoděje započaly již v roce 1910, kdy vznikl spolek pro stavbu katolického chrámu, který ihned začal se shromažďováním finančních prostředků. Následující rok spolek zakoupil komplex pozemků a v roce 1914 nechal vypracovat náčrt nového svatostánku.

Přípravy ovšem přerušila první světová válka a proto byl kostel vystavěn až v letech 1932 – 1935. Dále jsme se dočetli, že během druhé světové války byl chrám značně poškozen, ale brzy po skončení konfliktu byl opraven a život farníků se vrátil do normálních kolejí. Po komunistickém převratu však byla církev utlačována a roku 1953 byla zakládajícímu spolku zastavena činnost. V roce 2003 se dalo vše opět do pořádku a kostel se tak opět stal duchovním centrem farnosti. Když jsme si přečetli dostupné informace, vydali jsme se na obchůzku kolem zbývajících částí kostela. Druhá strana stavby vypadala téměř stejně jako ta protější s tím rozdílem, že jsme zde narazili na schodiště do sklepení a také na železný kříž s Kristem, jehož kovová část byla zasazena do kamenného odstupňovaného podstavce.

Na soklu jsme si přečetli, že kříž nechali ke cti Boží postavit manželé Jiří a Teresie Kratochvílovi z Juliánova roku 1889 a že umělecké dílo bylo nákladem místních občanů roku 1926 obnoveno. Když jsme si kříž prohlédli, dokončili jsme obchůzku kolem kostela a vrátili se k autu, jímž jsme odjeli na Pálavské náměstí, obklopeném z jedné strany paneláky a z druhé přírodou. Když jsme zaparkovali, dali jsme si na záda batoh se svačinou a následně vyrazili za naším cílem, kterým byla naučná stezka Akátky. Než jsme však stačili parkoviště opustit, zastavili jsme se o kousek dál na vyhlídce s prozaickým názvem Pálavské náměstí, ze které však nebylo nic vidět. Kamenná deska s nakreslenou krajinou alespoň milostivě prozradila, že kdyby nám v tom nebránila vegetace, mohli jsme vidět třeba Špilberk, Petrov či kopec Holedná.

Dlouho jsme se na vyhlídce z logických důvodů nezdrželi a vzápětí jsme vkročili do Tvrdonické ulice. Minuli jsme areál základní školy a v zatáčce jsme odbočili doleva na úzkou silnici, která o pár desítek metrů dál končila v lese. Ještě než jsme tam došli, zastavili jsme se na nenápadném místě se třemi lavičkami, odkud se nám naskytl celkem slušný výhled na město. Trochu jsme si tak spravili chuť ze zklamání na Pálavském náměstí a když jsme se dostatečně výhledy nasytili, pokračovali jsme dál. Vstoupili jsme do lesa a klesající asfaltová cesta nás dovedla na rozcestí, kde jsme chvíli váhali, kterým směrem se vydat. Vlevo jsme zahlédli budovu restaurace Sherwood, kde okružní trasa naučné stezky začínala, nicméně my jsme zabočili doprava, jelikož právě tam ukazovala šipka na stromě s nápisem Akátky.

Během následujícího putování po 1,3 kilometru dlouhé naučné stezce jsme doufali, že nás cestou nepřepadne nějaký brněnský Robin Hood a pokud by se tak stalo, hodlali jsme se srdnatě bránit. Trudné myšlenky nás opustily hned poté, co se objevila chytrá cedule s číslem 2, která pojednávala o obnově lesa. Dozvěděli jsme se, že když si příroda nedokázala poradit přirozenou cestou, pomohl jí člověk výsadbou nových stromů v lesních školkách. Bohužel ne vždy se dobrý úmysl vyplatil, protože se často jednalo o monokultury, které snadněji podléhaly škůdcům nebo zvěři. Dále jsme zjistili, kdy se stromky vysazují, jaký způsobem to probíhá, co se předtím musí všechno udělat a jaké výhody či nevýhody taková umělá výsadba vlastně má. K danému tématu jsme si prohlédli pár fotografií a pak jsme šli dál.

Když jsme zdolali krátké stoupání, minuli jsme pěkné odpočinkové místo s lavičkami a pak jsme přišli k ceduli číslo 3 s názvem Výchova lesních porostů. Za poněkud podivným pojmenováním se skrývalo povídání o tom, jak pomoci stromům, aby byly zdravé, krásné a dobře rostly. Zjistili jsme, že u nových miminek se pečlivě vybírá druh dřeviny a místo k vysazení, zatímco staré stromy je potřeba uzdravit prořezáním a odstranit ty, kterým již nebylo pomoci. Také na této tabuli nechyběly barevné fotografie, doplněné o kresby stromů a plánkem, kde se zrovna nacházíme. Když jsme si vše prostudovali, zamířili jsme na přilehlé dětské hřiště, kterých bylo v lesoparku opravdu hodně. Lavičky pro maminky či hodné tatínky a atrakce pro děti však byly v listopadu osiřelé, což nám vůbec nevadilo, ba spíše naopak.

Mohli jsme si tak vychutnat atmosféru lesa, zapadaného listím mnoha barev, které šustilo pod našima nohama cestou k ceduli číslo 4, jež se věnovala lesní těžbě. Prozradila nám, že existuje úmyslné těžení za účelem zlepšení kvality lesa, dále obnovní, kdy se zcela vymýtí 80 let staré stromy a nahodilá, způsobená poškozením bouřemi, sněhem, brouky či houbami. Dozvěděli jsme se, jaké při tom probíhají těžební operace, jakým způsobem se strom pokácí a čím se poté dopravuje na místo odvozu k zákazníkovi. To vše nám sdělil mravenec Lesík, jakýsi maskot a průvodce po naučné stezce Akátky, která byla vytvořena společností Lesy města Brna. Postava mravence měla patrně zaujmout hlavně děti, aby se o koloběh vývoje lesního ekosystému zajímaly, ale podle našeho názoru pro ně byly zajímavější spíše zmíněná hřiště s atrakcemi.

Nicméně nejdůležitější bylo, že se děti během procházky po trase naučné stezky pohybovali v přírodě a neseděli doma u televize nebo počítače. Do pohybu jsme se dali i my po dočtení posledních řádků a po pár metrech jsme dorazili na odbočku, kde jsme zamířili doleva. Opustili jsme tak širokou cestu směřující na sídliště, zatímco užší stezka naše maličkosti po žlutém koberečku z listoví přivedla k ceduli číslo 5 s názvem Zpracování a využití dřeva. Mravenec nás zde pobavil hláškou, že vždycky když dostane chuť na hranolky, zajde si na pilu ! Právě tam se totiž dřevo zpracovává na desky, fošny, lišty, prkna, trámy či laťky. Připadlo nám neuvěřitelné, že každé tři minuty v ČR vyroste takové množství dřeva, jež vystačí na výstavbu jednoho dřevěného domu pro celou rodinu.

Když jsme páté zastavení opustili, nedaleko jsme si všimli nijak vysokého stromu, jež byl celý porostlý břečťanem. Padl nám do oka z poněkud strašidelného důvodu, neboť připomínal v lepším případě anděla na stromě a v horším okřídleného upíra, jehož jsme znali z hororu Van Helsing. Ať tak či tak, rozhodně jsme nemínili čekat, co se ze sedící postavy vyvine a šli jsme pryč. Stezka byla nádherně zapadaná listím, takže jsme si připadali jako při chůzi po žlutohnědém koberci, jen jsme si museli dávat pozor, abychom na něm neuklouzli. Naštěstí se tak nestalo a v pořádku jsme dorazili k šestému zastavení, kde jsme měli strávit Rok s lesníkem. Tolik času jsme neměli a informace o tom, co lesní dělníci dělají během jara, léta, podzimu a zimy, jsme si přečetli během krátké chvíle.

Šli jsme dál po rovinatém úseku trasy, která se v jednom místě prudce zakroutila doleva a hned zase doprava. Právě v druhé zátočině jsme narazili na lavičku a tabuli číslo 7 s názvem Myslivcův rok. Na úvod jsme si přečetli motto mužů v zelených uniformách, podle něhož myslivec nechová zvěř kvůli tomu, aby ji lovil, ale loví ji proto, aby zvířata choval. Poněkud tvrdá výchova se nám vůbec nelíbila a s naším názorem by souhlasilo 101 srnek ze sta. Následovaly fakta o činnostech, jež myslivci dělají během jara, léta, podzimu a zimy, a také mravencovo důležité varování, aby lidé nesahali na opuštěné mláďata. Proč ? Matka totiž před lidmi obvykle ze strachu uteče a skryje se opodál, aby se mohla později ke svému potomkovi vrátit. Stačí, aby lidé odešli pryč, stejně jako my po dočtení poslední informace na tabuli.

Sedmička ležela na křižovatce několika cest, přičemž jedna vedla na hřiště discogolfu, který jsme si zahrát nechtěli a druhá odbočka byla slepá. Končila totiž u studánky Kafélanka, k níž směřovala vyšlapaná cestička, ale ani ke zdroji životodárně tekutiny jsme se nevydali, protože nás vzhled pramene příliš nezaujal. Drželi jsme se tedy dál trasy naučné stezky, které se mírně zvedala ke křižovatce tvaru V, na níž jsme uposlechli šipky a zvolili si levou cestičku. Stále jsme stoupali vzhůru, dokud jsme se znovu nenapojili na širokou cestu, u níž se nacházelo osmé zastavení. Chytrá tabule nám pověděla o vodě v lese, studánkách, pramenech a důležitosti zadržování této tekutiny v zemi. Jako bonus jsme dostali pár vodních rekordů. Odcházeli jsme tak obohaceni o délku řeky Labe, hloubku jezera Bajkal či jméno nejvyššího vodopádu na světě.

Za osmičkou jsme chvíli kráčeli po rovině, ale za druhou křižovatkou tvaru V stezka zase mírně stoupala. Následovala rovinka se zajímavou alejí holých stromů, která v kombinace s listím na zemi potěšila naše oči a třetí véčko, na němž jsme opět zvolili levý směr. O pár metrů dál nás čekalo deváté zastavení s názvem Voda a vzduch, které nám prozradilo starý známý fakt, že stromy představují zelené plíce planety Země. Dřevění bohatýři snižují množství škodlivin, lapají oxid uhličitý, uvolňují kyslík, zvlhčují vzduch a zlepšují tím jeho kvalitu, tlumí hluk a působí příznivě na lidské duševní zdraví. Při pohledu na tu barevnou krásu kolem nás jsme s tímto tvrzením museli pouze tiše souhlasit. Zaujalo nás, že jeden průměrně vzrostlý listnatý strom za den vyprodukuje asi 1000 litrů kyslíku a že benzinové auto stejné množství spálí za 10 kilometrů jízdy.

Děsivé čísla. Náladu nám zlepšila modrá obloha a podzimní sluníčko, které nemělo přes holé stromy problém proniknout na zemi, kde nás pohladilo po tváři i na duši. Do kopce se nám tak kráčelo dobře a zanedlouho jsme přišli k desáté tabuli, která nám představila firmu Lesy města Brno. Právě tato instituce v roce 2018 vytvořila naučnou stezku Akátky a také spoustu jiných na území jihomoravské metropole. Stalo se tak za účelem udržování a zlepšení stavu městských lesů, zajištění vyrovnanosti lesní produkce se zaměřením na přírodě blízké hospodaření, vzdělávání děti i dospělých a zachování lesní kultury ve zdravém stavu. Seznámili jsme se historickým vývojem lesního majetku v Brně či některými přírodními zajímavostmi ve městě a blízkém okolí, včetně rekreačních zařízení v čele s brněnskou přehradou.

Informace byly možná trochu vyčerpávající pro hlavu, ale nohy nám sloužily pořád dobře, takže jsme na chvíli naučnou stezku opustili a seběhli dolů z kopce na rovinaté prostranství s pískovištěm a venkovní posilovnou. Nabídku mučících nástrojů jsme ovšem nevyužili a místo jsme si pouze pasivně prohlédli. Následně jsme vyběhli zase zpátky k desítce, za kterou jsme narazili na další dětské hřiště, které bylo asi největší, jež jsme v lesoparku viděli. Pro děti tu byla k dispozici třeba lezecká stěna, houpací koník, lanová prolézačka a jiné atrakce, zatímco dospělým jistě přišlo vhod dostatečné množství míst k sezení. V čase nedělního oběda zde nikdo nebyl, pouze kolem nás občas proběhl nějaký člověk ve sportovním oděvu nebo neoblečený pes, kterému dal jeho páníček dočasně volnost a svobodu.

U hříště se nacházela úvodní tabule naučné stezky s názvem Semenářství a školkařství, která nám prozradila co je to monokultura, kdy a jaká semínka se sbírají, kolik šišek natrhá zkušený sběrač ze stojícího stromu, jak se zpracovává a skladuje osivo či co se musí udělat, abychom měli pěkné sazenice. Mravenčí průvodce nás pobavil hláškou, že stromky do školky nechodí, protože v ní bydlí a jako na každé tabuli, i na jedničce jsme si prohlédli fotografie, vztahující se k danému tématu. Jak už bylo zmíněno na začátku článku, první zastavení naučné stezky Akátky bylo umístěno u restaurace Sherwood, kam jsme se následně vydali. U vchodu do budovy jsme našli čtyři tabule s nabídkou jednoduchých jídel, ale jíst jsme zde nehodlali, protože jsme si svačinu přinesli sebou v batohu.

K tomu účelu jsme si vybrali lavičku prohřátou podzimním sluníčkem, na kterou jsme se posadili a poobědvali. Během hodování jsme pozorovali pár lidí, kteří kolem prošli nebo zamířili do útrob restaurace. Chvíli jsme přemýšleli, jestli dovnitř rovněž nezajdeme na čaj, kávu nebo svařené víno, ale lákavému pokušení jsme nakonec odolali a po jídle se vrátili k našemu autu. Vzápětí jsme odjeli do hobby marketu Bauhaus, kde jsme si chtěli koupit silné korkové desky, které jsme chtěli doma nalepit na stěnu, abychom měli kam věšet turistické známky. Nicméně jsme si koupi rozmysleli a místo korku jsme o několik dní později pořídili polystyren. Když jsme Bauhaus opustili, odjeli jsme do populárního švédského obchodu na druhé straně Brna, kde jsme utratili hodně peněz za nový nábytek do pokoje, který jsme si posléze vyzvedli ve skladu IKEA nedaleko letiště v Tuřanech. Do Olomouce jsme se vrátili již za tmy, obohaceni o nové zážitky, jednu novou turistickou známku a plným kufrem nového nábytku.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-brne-poznavali-zajimavosti-mestske-casti-zidenice​