Letovice se staly naším domovem na čtyři jarní dny, během nichž jsme byli ubytováni v místním penzionu na okraji tohoto jihomoravského města. Samozřejmě jsme si nenechali ujít širokou nabídku zdejších památek či zajímavostí a téměř všechny jsme si stihli prohlédnout. Vynechali jsme pouze dvě nejvýznamnější památky Letovic, které v době našeho pobytu byly ještě zavřené a jelikož jsme chtěli vidět i jejich interiéry, jejich prohlídku jsme si nechali na příští návštěvu. Jednalo se o zámek a bývalý klášter Milosrdných bratří s barokní lékárnou a přilehlý kostel svatého Václava, nabízející v sezoně průvodcovskou službu. Nicméně i bez nich nám toho v Letovicích k prozkoumávání zbylo poměrně mnoho, přičemž jsme těmto turistickým cílům věnovali celý třetí den pobytu.

Po snídani jsme nastartovali náš francouzský povoz a zamířili jsme za naším prvním cílem, jímž byl farní chrám svatého Prokopa, k němuž jsme po několika minutách přijeli. Auto jsme nechali na parkovišti u nového hřbitova, který roku 1846 nahradil ten původní, rozkládající se v bezprostředním okolí zmíněného svatostánku a vzápětí jsme vyrazili obhlídkou kostela. Vzhledem k tomu, že chrám sv. Prokopa byl vystavěn v letech 1370–1380 na návrší, pociťovali jsme na našich tvářích svěží jarní vítr, který nás po ránu opravdu dokonale probudil. Možná i proto jsme velice dobře vnímali krásy gotické stavby, která se tyčila za kamennou zdí, obíhající celý kostel kolem dokola. Svatostánek k nám byl sice natočen bokem, ale jeho obhlídku jsme zahájili u trojbokého presbytáře.

Ke kněžišti nás propustila branka ve zdi, ozdobená dvojicí malých andílků na soklech a pak se nám již v celé kráse představila nádherná gotická jednolodní stavba, která sice byla v průběhu staletí při opravách škod značně pozměněna, ale tyto přestavby jí nedokázaly sebrat středověkou krásu. Na první pohled nás zaujaly nárožní opěrné pilíře, dělící od sebe tři pole presbytáře. V tom prostředním jsme spatřili malé kulaté okénko, zatímco vpravo i vlevo se nacházela okna s půlkruhovým záklenkem. Okna měla již barokní podobu a byla podstatně menší než ty původní gotické, které zanikly patrně při přestavbě roku 1716, kdy byl kostel ve špatném stavu. Svatostánek tehdy nechal arcibiskup Juraj Sliepčanský - Pohronec celkově opravit v duchu tehdejší moderní doby a tak jsme si následující minuty vychutnávali barokně – gotický koktejl.

Původní gotická okna byla jak v presbytáři, tak v lodi více než dvakrát vyšší a jejich velikost jsme si mohli snadno představit, neboť v bílé omítce zůstaly naznačená kamenná ostění oken. V kostelní lodi jsme na této straně našli dvě barokní okna a pak jsme již přišli ke kapli Panny Marie s původní gotickou klenbou z roku 1380, která měla svůj samostatný vchod. Na nároží kaple jsme spatřili dochovaná gotická okna s mozaikou na okenních tabulkách a našim očím neunikl jeden opěrný pilíř. Na kapli navazovala hranolová věž, která při další přestavbě v roce 1847 nahradila dřevěnou zvonici, stojící před hlavním vchodem. Ta byla zbořena o deset let později poté, co z ní byly odebrány zvony a zavěšeny do zmíněné věže, rozdělené římsami do třech polí.

Dole ve věži jsme narazili na samostatný vchod s pseudogotickým obloukem, dveře však byly z pochopitelného důvodu zamčené. Farníci by zcela jistě nechtěli, aby se jim někdo cizí potuloval po věži a nedej bože kdyby rozhoupal některý ze čtyř zvonů uvnitř. Z vlastnoručně vytištěných papírů jsme zjistili, že tři z nich byly odlity až ve 20. století, nicméně ten čtvrtý pojmenovaný jako Svatý Prokop prý pocházel z roku 1528. Zaujalo nás, že se k němu vázalo hned několik pověstí a podle jedné z nich stával v Bohuňově kostel, který se zřítil při povodni, když se protrhly tamní rybníky. Kostelní zvon se v troskách nepodařilo najít, jelikož ho velká voda odnesla až na louku k Letovicím, kde jej jednoho dne vyhrabal kohout a svině. Pak jej našla kolemjdoucí dívka a zvon byl zavěšen do kostela sv. Prokopa a při zvonění oznamoval své nalezení: „Kohout mě vyhrabal, svině mě vyryla, panna mě našla!“.

Nad historkou jsme se samozřejmě jen pousmáli, ovšem spíše nás zajímalo, proč nebyl, stejně jako ostatní zvony zrekvírován pro válečné účely a další řádky nám ihned na naši otázku daly odpověď. Zvon je totiž velmi těžký, protože váží 2800 kilogramů a tak jej nikdo nedokázal z věže sundat. Zvonicové patro na každé straně prosvětlovalo okno s gotickým obloukem a věž pak kryla jehlancová střecha, zakončená křížem. Střed věže byl opatřen pouze nevelkým kulatým okénkem, takže schodiště nahoru musel být osvětleno jiným způsobem. Když jsme si věž prohlédli, sestoupili jsme po třech schůdkách k další velké zajímavosti kostelního areálu. Jak už bylo řečeno, chrám sv. Prokopa byl postaven na návrší a z města k němu věřící chodili krásnou fortnou.

Pod tímto názvem se skrývá krytá stupňovitá chodba, díky níž byly lidé během výstupu ke kostelu schováni před eventuální nepřízní počasí, ať už lilo jako z konve nebo v létě před horkými paprsky slunce. Fortna svému účelu sloužila celá staletí, ale v roce 1856 už byla v tak dezolátním stavu, že musela být stejného roku znovu vybudována. Takové nabídce jsme neodolali a začali jsme sestupovat dolů. Vždy jsme sešli po čtyřech či pěti schodech a pak jsme šli několik metrů po mírně klesajícím chodníčku k dalším stupňům, dokud jsme se nezastavili asi v polovině chodby. Nad námi se nacházela dřevěná střecha, nicméně větší pozornost jsme věnovali otevřeným průhledům mezi opěrnými sloupy, kterými jsme viděli město pod námi a hlavně dvě velké stavební dominanty Letovic.

Shodou okolností to byly právě ony dva turistické cíle, které jsme tehdy vynechali čili zámek a bývalý klášter Milosrdných bratří a přilehlý kostel svatého Václava. Krásnými výhledy jsme se kochali několik minut a pak jsme se fortnou vydali na zpáteční cestu. Během stoupání jsme si prohlíželi křížové cesty, pověšené na jednotlivých nosných pilířích a brzy jsme znovu stanuli u kostela sv. Prokopa. Zamířili jsme ke vstupnímu portálu s kamenným ostěním, jímž se vstupovalo do kryté předsíně se schodištěm, po němž jsme vystoupali k dřevěným dveřím. Ty byly zasazeny do profilovaného pískovcového ostění s gotickým obloukem a také ony byly zamčené. Dovnitř jsme se tedy nedostali, což nás ovšem nepřekvapilo a tak jsme si u vstupu prohlédli zavěšený misijní kříž s různými letopočty.

Pak jsme sešli ze schodů ven před kostel a začali si prohlížet barokní průčelí, zpevněné dvojicí opěrných pilířů na nároží. Nad vchodem jsme spatřili erb arcibiskupa, jenž se jmenoval Juraj Sliepčanský – Pohronec a který se z vesnického pastýře postupně vypracoval na nitranského biskupa (1648–1660), kaločského arcibiskupa (od 1657) a později na ostřihomského arcibiskupa a uherského primase (1666). Rodiče mu zabili Turci a tak jsme se nedivili tomu, že se angažoval v ochraně země před těmito nájezdníky a dokonce se jako vyslanec císaře Ferdinanda II. vícekrát zúčastnil jednání s Turky v Cařihradě. Podporoval publikační činnost Trnavské univerzity a inicioval výstavbu nových kostelů a poutních míst. Zaujalo nás, že i když zemřel právě v Letovicích na Moravě, pohřben byl v mariánské bazilice Mariazell v Rakousku.

Nad erbem se nacházela korunní římsa a klasický barokní volutový štít s trojúhelníkovou atikou na vrcholu. Následně jsme se vydali za roh, abychom si prohlédli druhou stranu lodi a v tu chvíli nám padl do okna náhrobek neznámého muže v ohradní zdi. Když jsme jej prozkoumali, obrátili jsme svou pozornost opět k boční straně svatostánku a mezi trojicí opětných pilířů jsme našli další vchod s kamenným ostěním a gotickým obloukem, nad nímž se nacházelo barokní okno. Stejně jako předtím na protější straně lodi jsme zde viděli náznaky původních gotických oken a když jsme kolem nich prošli, ocitli jsme se obdélníkové sakristie. Zároveň nám do oka padl náhrobní kámen pana Rautníka. O jakého člověka se jednalo, to se nám bohužel nepodařilo zjistit, ale svůj tip jsme měli.

Podle reliéfu ve formě zkřížených sekyrek a nože v horní části náhrobku jsme totiž usoudili, že to byl patrně vážený občan a bohatý řezník v Letovicích. Za sakristií jsme už nic dalšího zajímavého nenašli a tak jsme prošli jiným otvorem ve zdi než při našem vstupu a následně jsme po chodníku zamířili směrem ke hřbitovní brance. Záhy jsme vstoupili na území posledního odpočinku místních obyvatel, ale náhrobky jsme tentokrát zkoumali pouze zběžně a rychle jsme se přesunuli na druhou stranu hřbitovního areálu. Za ohradní zdí totiž vykukovala špička starého cihlového vodojemu, našeho druhého turistického cíle tohoto dne, jemuž jsme věnovali následujících pár minut našeho života.

Vodárenská věž se nám brzy odhalila skoro celá, nicméně přes hřbitovní zeď jsme se dál nedostali a tak jsme ji pouze přejížděli očima od vrchu dolů. Spodní část věže tvořily kameninové bloky, střední a horní část pak byla vybudována z neomítnutých cihel, které dodávaly štíhlé krásce zajímavější vzhled, než kdyby byla omítnuta. Uprostřed věže jsme našli pár okének a o něco menší průzory jsme zahlédli v horní části, kde naším očím neunikla plechová krytina na vrcholu 20 metrů vysoké stavby. Na odvrácené straně věže se nacházel vstup dovnitř v podobě plechových dveří a nad nimi byl místěn kameninový erb. Tyhle dva prvky jsme však od hřbitova nemohli vidět a mohli jsme si je pouze představovat, když jsme se na věž dívali z dálky poté, co jsme se pohybovali na jiných místech v Letovicích.

Vodárenská věž byla totiž na vrcholu prudkého svahu velice dobře vidět a tak i nadále přitahovala naši pozornost, i když jsme se už věnovali jiným památkám. Ještě než jsme se vydali zpátky k našemu autu, přečetli jsme si z vlastnoručně vytištěných papírů něco z historie věže, jenž byla vystavěna jako součást 58 kilometrů dlouhého březovského vodovodu. Jeho stavba započala roku 1911 a celý systém byl dokončen už během dvou let, přičemž cihlová věž jednoduše řečeno sloužila k odlehčení tlaku v trubkách. Po přečtení krátké historie jsme se přes hřbitov vrátili zpátky k našemu vozu, jímž jsme vzápětí odjeli ke kapličce, stojící přímo pod vodárenskou věží.

Vzhledem k tomu, že kaple stála v těsné blízkosti velice frekventované silnice číslo 43 a chyběl u ní nějaký prostor k zastavení, měli jsme problém se zaparkováním. V úvahu připadalo parkoviště u Penny Marketu, ale to se nacházelo na druhé straně silnice už docela daleko od kapličky, takže jsme si rychle vybrali malinkatý plácek, spojující zmíněnou komunikaci a souběžně vedoucí chodník. Nechtěli jsme s takhle špatně zaparkovaným autem provokovat příslušné orgány policie příliš dlouho a tak jsme rychle vyrazili za obhlídkou drobné kaple, která byla postavena pravděpodobně někdy ke konci 18. století v barokním slohu.

Církevní památka s plechovou krytinou na sedlové stříšce k nám byla natočena boční stranou, na které jsme neviděli žádné okénko a tak jsme rychle přešli k průčelí stavby. Nad korunní římsou jsme spatřili poměrně velký štít s barokním prohnutím a křížkem na vrcholu, nicméně na první pohled nás zaujala kamenná plastika ve středu atiky. V obdélníkovém rámu jsme našli známý výjev Panny Marie s malým Ježíškem v náručí, který v křesťanském světě vždy symbolizoval obětavost, péči a bezpečí. Z našich dřívějších cest jsme už věděli, že Svatá Panna Maria nahradila starší pohanské ochranné víly nebo jiné modly, které za pohanských dob uctívali naši předkové a které měly chránit vodní prameny, na což jsme si ovšem udělali svůj vlastní názor…..

Pod korunní římsou se nacházely dveře, k nimž jsme záhy přistoupili a přes kovovou mříž jsme nahlédli dovnitř kapličky. V interiéru jsme našli zděný oltářík, na němž stála soška Panny Marie v modrých šatech s děťátkem v náručí, kolem které jsme viděli květinou výzdobu. Když jsme pod oltářem uviděli obraz stejné světice, začali jsme místní církevní instituci podezřívat, že jí někdy kapličku zasvětili, ale nenašli jsme o tom žádný důkaz. Po stranách oltáře jsme si prohlédli dva menší obrázky a více v popředí pak visely dva větší obrazy, přičemž všechny představovaly nějaké svaté výjevy nebo přímo blahoslavené osoby. Když jsme si vnitřek kapličky prohlédli, opět jsme se věnovali exteriérům stavby. Přesunuli jsme se k druhé boční straně stavby, na níž opět chybělo byť malé okénko a pak jsme zamířili k závěru kaple, která měla trojboký tvar.

Více jsme toho na drobné církevní památce vidět nemohli a tak jsme si přečetli pár skromných informací z historie kaple, nedaleko které bývalo středověké popraviště, takže je docela možné, že zde dříve plnila smírčí funkci. Smírčí proto, že se u takové kaple odsouzený pomodlil za odpuštění svých hříchů a takto se chtěl smířit s bohem. Zároveň se zde rozloučil s příbuznými a dalšími lidmi, protože dál k popravišti už kráčel jen on a kat. Po přečtení dostupných informací jsme se rychle vrátili zpátky k našemu vozu, jímž jsme vzápětí odjeli za další cíkevní stavbou. Tentokrát se jednalo o budovu Sboru církve bratrské v pkrajové části Letovic s názvem Třebětín.

Po několika minutách jsme konečně přijeli na Okružní ulici, kde se zmíněný sbor nacházel a jakmile jsme vystoupili z auta, chtěli jsme si svatostánek prohlédnout. K našemu překvapení však před námi nestál žádný zdobný kostel s historickou hodnotou, nýbrž ultramoderní budova bez architektonického nápadu, na které nebylo nic hodného obdivu. V ní se scházeli členové dřívější Jednoty bratrské od roku 1966, kteří si na začátku 21. století přistavěli ke staré budově další část, čímž vznikl opravdu moderní svatostánek se vším všudy. Nicméně o nabízené služby této církve jsme zájem neměli a protože na budovách nebylo opravdu vo studovat, ihned jsme odjeli ke kapli sv. Jana Nepomuckého na Třebětínském náměstí.

Když jsme přijeli na bývalou náves, naše auto jsme zaparkovali v bezprostřední blízkosti barokní kaple a vydali se na její obhlídku. Už na první pohled bylo vidět, že stavba původně sloužila jako zvonice a k církevním účelům byla možná přizpůsobena teprve dodatečně. Kaplička totiž měla tvar obdélníkového hranolu bez výrazných okenních otvorů, pouze pod korunní římsou s ozdobnými oblouky jsme spatřili malé kulaté okénka, přičemž některá byla navíc zazděná. Žádná další architektonická výzdoba na fasádě nebyla, což opět dokazovalo primární určení stavby z konce 18. století, která ovšem i tak měla své kouzlo. Na plechové stříšce naším očím neunikl jehlancový sanktusník se zvonkem, používaným při zpěvu Sanctus a během mší, který plnil ještě několik dalších funkcí.

Už z dřívějška jsme věděli, že císařovna Marie Terezie 21. srpna roku 1751 vydala nařízení s názvem ohňový patent, který obsahoval celkem 30 článků. Patent mimo jiné nařizoval službu nočních vartýřů a jejich povinnost v případě požáru bít zvonem na poplach. Jelikož patent nestanovil, jak má zvonička vypadat, tak některé chudší obce měly zvon zavěšen pouze v korunách stromu, ovšem to nebyl případ Třeběnic. Místní obyvatelé měli zřejmě peněz dost a tak si uprostřed návsi postavili zděnou zvonici v barokním slohu, která zároveň plnila funkci kapličky. Zasvěcena byla svatému Janu Nepomuckému, jehož sochu jsme našli uvnitř drobné církevní památky poté, co jsme shlédli její exteriéry.

Poměrně vysokou sochu svatého na oltáři doplňovaly dvě malé sošky Panny Marie a povinná květinová výzdoba spolu s ukřižovaným Kristem na boční straně kaple. Když jsme si interiér stavby prohlédli, přesunuli jsme se k železnému kříži s Kristem a Pannou Marií, jenž byl zasazen do kamenného soklu na podezdívce. Krátce jsme si jej prohlédli a pak jsme se již vrátili k našemu vozu, jímž jsme odjeli do jiné části města Letovice, kde jsme postupně navštívili hned několik vodních mlýnů a jako první jsme si vybrali Kolářův mlýn na samotě za městem, k němuž nás dovedla úzká silnička, která u mlýna zároveň končila.

Naše autíčko jsme zaparkovali na nádvoří mezi budovami postavenými ve tvaru písmene L a vydali jsme se na jejich obhlídku. Na první pohled bylo vidět, že budovy prošly opravou a modernizací, za což v uvozovkách mohla firma Faulhammer s.r.o z východočeské obce Tržek, která roku 2007 areál v Letovicích koupila. Díky tomu jsme mohli obdivovat krásně opravené mlýnské budovy a dosud fungující výrobnu pečiva na konci řady mlýnských budov s nápisem Kolářova pekárna. Na fasádě mlýna, členěné svislými lizénami, jsme spatřili mlynářský erb a pod ním letopočet 1836, tedy datum výstavby areálu. Za okny několikapatrových budov se skrývalo dochované umělecké složení, které se skládalo ze tří částí - čistící, mlecí a vysévací.

Kdybychom se mohli podívat dovnitř, pohybovali bychom se kolem několika výtahů, vysévačů, mlecích stolic, různých řemenů a transmisí, které do pohybu od roku 1930 uváděla Francoisova turbína, jež byla později nahrazena elektrickou energií. Když jsme si budovy mlýna prohlédli, vrátili jsme se k autu, kde jsme si z vlastnoručně přinesených papírů přečetli něco málo z historie Kolářova mlýna. Nejvíce nás asi překvapilo, že fungoval i po roce 1950, kdy komunistický režim zlikvidoval spoustu menších mlýnů, nicméně tenhle měl štěstí. Dále nás zaujalo, že v roce 1939 byl most přes řeku Svitavu, po němž jsme sem přijeli, ve špatném stavu a dokonce hrozil sesutím, takže byl opraven i s finančním příspěvkem mlynáře Koláře.

Když jsme dočetli poslední řádky z historie, tak jsme nastartovali naše autíčko a mlýn, sevřený železniční tratí a řekou Svitavou, jsme opustili a zamířili k dalšímu klapáči s názvem Kubitův, taktéž napájený vodou z řeky Svitavy. Mlýn jsme našli na konci slepé ulice, kde jsme zaparkovali náš stříbrný vůz a vzápětí jsme vyrazili na jeho obhlídku. Na rozdíl od krásně opraveného Kolářova mlýna jsme však viděli cihlové budovy s oprýskanou omítkou, které pramálo připomínaly místo, kde se od 18. stoleté mlelo obilí. Rychle jsme se podívali do vlastních papírů s historií místa a dozvěděli jsme se, že klapáč roku 1826 vlastnil pan Kubita, který však z nějakého důvodu nebyl v mapě uveden jako mlynář a nesl název Podloucký. Vzápětí jsme dostali odpověď na nevyřčenou otázku, proč se musíme dívat na takové nevzhledné budovy.

Dočetli jsme se, že roku 1883 byl Kubitův mlýn přeměněn na Biachovu továrnu na tištěné zboží, která se rychle rozrostla na velkou továrnu Cosmanos lidově nazývanou Modrá. Po přestavbě z původního mlýna mnoho nezůstalo a budovy získaly tovární vzhled, které se nám vůbec nelíbily. Dále jsme zjistili, že po 40 letech měla továrna problémy, fungovala jen částečně a roku 1930 byl její provoz zastaven úplně. Majetek byl rozprodán, některé budovy byly zbořeny a v ostatních vzniklo několik menších firem, ovšem v době naší návštěvy už neexistovaly ani tito nástupci. Zůstaly jen rozpadající se budovy, nepořádek okolo nich, pouze vody řeka stále vyráběly elektrickou energii jakoby se Svitava odmítala smířit se smutnou realitou. Po obhlídce budov jsme nahlédli do vodního náhonu, který byl ovšem plný odpadků, jimž česlo zabránilo v další plavbě po řece.

Nemělo cenu se zde déle zdržovat a tak jsme nasedli do auta a odjelo za třetím mlýnem s názvem Synkův. Doufali jsme, že na něj bude hezčí pohled než na ten Kubitův a naše přání se nám částečně vyplnilo. Synkův mlýn jsme našli na Nádražní ulici vedle železniční trati a když jsme u klapáče zaparkovali náš stříbrný povoz, ihned jsme se vydali na jeho obhlídku. Na první pohled bylo vidět, že budova zrovna prochází rekonstrukcí, neboť omítka byla oklepaná na cihlu a mlýn tak přišel o svůj žlutý vzhled. Nově nasazená plastová okna naznačovala, že majitel domu klapáč upravoval na moderní bydlení, což jsme mu nemohli nijak zazlívat. Vždyť jiné mlýny dopadly daleko hůř, jak jsme na svých cestách už několikrát poznali.

Když jsme shlédli nádvoří u mlýna, šli jsme se podívat na druhou stranu budovy a cestou jsme narazili na pískovcový kříž s Kristem z roku 1811. Nebylo na něm nic zvláštního, neboť Kristus byl pojat v obvyklé ikonografické podobě, s hlavou nakloněnou k pravému rameni a nechyběl ani nápis INRI. Na přední straně soklu jsme si pak přečetli vyrytý nápis. Kvetenj / DAL POSTAwyT / ANTONIN CZERNOWSKY / W ROKU / 1811. Jestli kříž souvisel s nějakou událostí na mlýně, to se nám zjistit nepodařilo, ale onoho roku se mohlo stát nějaké neštěstí nebo jej Antonín Černovský dal vystavět z vděčnosti za vyléčení nemoci či narození zdravého dítěte. Důvod vztyčení kříže však mohl být třeba úplně jiný a zřejmě se jej už nikdy nedozvíme. Na druhou stranu se povídá : Nikdy neříkej nikdy……

Za křížem se nám otevřel pohled na čelní stranu mlýna a na jeho lichoběžníkovém štítu jsme našli zbytky žluté fasády, původní okna a několik pěkných architektonických prvků. Následně jsme přišli na malý mostek, z něhož jsme chvíli hleděli do vod řeky Svitavy, která protékala pod mlýnem. Když jsme se myšlenkami vrátili do reality, vytáhli jsme vlastnoručně vytištěné papíry s historií klapáče, abychom se o něm také něco dozvěděli. Zjistili jsme, že mlýn existoval prokazatelně v polovině 18. století, kdy se jmenoval Hladíkovský. Dále jsme se dočetli, že v roce 1930 vlastnil mlýn, pilu a elektrárnu Rudolf Synek, přičemž vyrobená elektřina sloužila mimo jiné k osvětlení náměstí. Už dávno jsme věděli, že nástup komunistů k moci roku 1948 znamenal v padesátých letech 20. století těžké časy pro spoustu mlýnů, nicméně Synkův mlýn měl větší štěstí.

Dne 5. února 1951 válcový mlýn a část strojového zařízení likvidované pily od Lubomíra Synka převzalo do pronájmu JZD v Letovicích a tak mlýn i pila dále sloužily potřebám zemědělců. Nicméně naše radost byla předčasná, jelikož už za tři roky byl mlýn Synkův zastaven a místo něho byl dán do provozu mlýn v Meziříčku, n.p. Středomoravské mlýny, který svojí kapacitou a moderním strojům stačil potřebám obyvatelstva. V době naší návštěvy mlýn alespoň vyráběl elektrickou energii, ale obilí se v němu už 60 let nemlelo. Více nám toho Synkův mlýn už nabídnout nemohl a tak jsme se pomalu vrátili k našemu autu, kterým jsme odjeli ke kapličce na České ulici.

Když jsme u ní zaparkovali, vyrazili jsme na průzkum této drobné církevní památky. Kaplička stála mezi dvojicí vzrostlých lip, přičemž jedna z nich byla evidentně starší a možná byla zasazena už při vybudování svatostánku. Její mladší a štíhlejší kolegyně snad nahradila poškozenou předchůdkyni, kterou mohl zasáhnout blesk, ale jestli se tak opravdu stalo, to se nám nepodařilo zjistit. Kaplička k nám byla otočena boční stranou, na které jsme nenašli žádné okénko a také jsme viděli půlkruhový závěr stavby, k níž bezprostředně přiléhal plot sousedního domu. Následně jsme se přesunuli k průčelí svatostánku, které nám tradičně nabídlo nejkrásnější tvář církevní památky.

Největší část přední strany kaple zabíral půlkruhově zaklenutý vchod a dva mohutné pilastry s patkami, držící opět půlkruhové zaklenutý štít. Mezi pilastry se nacházely dřevěné dveře, které sice byly zamčené, ale díky mřížím se nám přes ne podařilo nahlédnout dovnitř. V interiéru jsme spatřili malý oltářík se soškou žehnajícího Krista, Panny Marie a drobnou květinovou výzdobou. Nad oltářem visel kříž s Kristem a po jeho bocích stála na konzole soška Panny Marie a naproti ní svatý Jan Nepomucký. Vnitřek kapličky doplňovaly svaté obrazy, nicméně našim očím neunikly pavučiny a prach, které nám trochu pokazily dojem z prohlídky. Když jsme si interiér dostatečně prohlédli, šli jsme se podívat na druhý bok kaple, kde opět chybělo nějaké okénko a to bylo vše, co jsme na kapli mohli vidět.

Vzhledem k tomu, že se nám o barokním svatostánku z 18. století nepodařilo zjistit žádné historické informace, o důvodu její existence jsme pouze spekulovali. Snad mohlo jít o poděkování nějaké bohaté rodiny nebo statkáře Bohu za vyléčení z nemoci či narození vytouženého dítěte. Kaplička mohla také sloužit kolemjdoucím k modlitbě při cestě do Křetína nebo Lazinova v dobách, kdy ještě neexistovala vodní nádrž Letovice, ale určitě se u ní pomodlili také rolníci, pracující na přilehlých zemědělských políčkách. Když jsme zanechali spekulací, zamířili jsme k našemu stříbrnému vozítku, kterým jsme odjeli na návštěvu ke Keltům. Čekal nás jeden velmi zajímavý skanzen, který se hned po svém založení v roce 1999 stal hojně navštěvovaným a oblíbeným místem.

Jednalo se o keltskou usedlost ISARNO, jejíž název byl odvozen od starého keltského názvu pro železo a v dobách své největší slávy modernímu člověku ukazovala, jak před dvěma tisíci lety žili Keltové. Bohužel v době naší návštěvy už několik let usedlost svou činnost neprovozovala, ale ani to nás neodradilo od její návštěvy. Nicméně právě kvůli tomu, že keltská usedlost nefungovala, nenarazili jsme na žádné ukazatele či směrovky, které by nás k ní navedly a tak jsme areál minuli. Teprve podle rady lesníků, kteří pracovali nedaleko přehrady, jsme zamířili správným směrem a brzy jsme naše stříbrné auto zaparkovali na konci slepé ulice před zavřenou bránou do areálu.

Ocitli jsme se mezi omšelými garážemi a pozemky zarostlými křovinami, takže jsme trochu nechápali jeden obydlený domeček, v němž žila rodinka s malými dětmi zřejmě alternativním způsoben života. Alespoň tak nám to připadalo, ale jestli k takovému žití našli inspiraci u keltských sousedů, to jsme se jich raději neptali a raději jsme dírou v oplocení vklouzli do bývalého lomu, v němž byl skanzen vybudován. Po chvilce se nám z cesty otevřel pohled na celý areál keltské usedlosti, respektive toho co z ní zbylo, neboť část budov byla již před naší návštěvou pobořena. Byl to opravdu žalostný pohled na ta dřevěná stavení a příbytky, která tu byla v dobré víře vybudována pro malé i velké návštěvníky, ale i tak jsme byli rádi, že jsme zde alespoň něco ještě našli, neboť o pár měsíců později bylo všechno srovnáno se zemí.

Když jsme tedy očima přejeli areál před námi, vydali jsme se osiřelou usedlostí na procházku mezi rozpadajícími se příbytky ze dřeva, přičemž některé měly stěny vymazané hlínou. Postupně jsme míjeli jeden domeček za druhým a snažili jsme se odhadnout, k čemu asi mohli sloužit. Bylo nám jasné, že šlo hlavně o obytné stavby a také zde nemohly chybět budovy pro řemeslnou výrobu jako byly kovárny, hrnčířské pece a podobně. Keltové se totiž věnovali především hrnčířství, kovářství, kovolitectví, mincovnictví, koželužství, a také košíkářství. V areálu jsme narazili také na menší stavby, jež sloužily buď jako chlévy či jiná útočiště pro domácí zvířenu a v jiných bychom zase našli nějaké sklady pro vyrobené věci či potraviny. Na konci cesty jsme prošli celkem mohutnou bránou, ale areál jsme ještě neopustili a zase jsme se vrátili dovnitř.

Chtěli jsme se totiž ještě jednou projít keltskou usedlostí, měli jsme času dost, jarní sluníčko hřálo a byl tady klid. Cítili jsme se tady naprosto bezpečně a měli jsme pocit, že nad námi drží ochranou ruku keltský hromovládný bůh a pán nebe Taranis. Pomalým krokem jsme se tedy znovu procházeli kolem chatrčí a snažili se představit si, jak to tady asi vypadalo v době, kdy ISARNO fungovalo. Tehdy tu bývalo mnohem více staveb, ve výbězích se pásly ovce, beran, koně, kozy a návštěvník se tu setkal také s kachnami a jinou drůbeží a nechybělo ani štěně a kotě. Dokonce bylo možné se najíst v prodejně občerstvení, kde se kromě jídla prodávalo obrovské množství upomínkových předmětů, představující napodobeniny keltských předmětů, doplněné o informace s významem jednotlivých symbolů a použitím předmětů.

Byli jsme si jisti, že v areálu hrávala podmanivá keltská hudba, která musela skvěle navodit atmosféru keltské vesnice. Opravdu jsme litovali, že jsme ISARNO nenavštívili dříve, kdy se zde konaly dobové jarmarky, bojovali šermíři, zkoušela lukostřelba, jezdilo na koni nebo když zde probíhala soutěž jedlíků. To vše vzal čas a tak jsme se s povzdechem vydali na zpáteční cestu k našemu vozu, kterým jsme následně odjeli na Masarykovo náměstí. Naše auto jsme odložili na malém parkovišti před školou a vyrazili jsme na procházku po náměstí, pojmenovaném po našem prvním prezidentovi. Trochu jsme si povzdechli, že radní neměli více fantazie a místo obligátního Masaryka, který v názvech obsadil desítky náměstí v naší zemi, nevybrali někoho jiného, více spjatého s historií města, například nějakého šlechtického majitele panství.

S tím jsme však nemohli nic dělat, takže jsme jen pokrčili rameny a začali se věnovat tomu, co nám náměstí nabízelo v pevné formě. Překvapivě toho k vidění nebylo mnoho, ačkoliv Letovice měly hodně zajímavou historii a byly osídleny již v pravěku. Vzhledem k tomu, že jsme parkovali u budovy školy, logicky jsme si ji vybrali jako první objekt našeho průzkumu. Škola byla založena 1. října 1952 pod názvem Hudební škola a vyučovalo se zde ve ztížených podmínkách. Zlepšení přišlo až roku 1971, když škola získala novou budovu s většími prostory pro výuku. Současní žáci však mohou být rádi, že se nenarodili o 150 let dříve, kdy to s podmínkami výuky bylo ještě složitější. V druhé polovině 19. století by totiž docházeli do staré radnice, která byla v tak dezolátním stavu, že byla roku 1891 zbourána. Studenti se už předtím rozmístili do několika domů na náměstí, které pro účel vyučování poskytli jejich ochotní majitelé. Škola však nutně potřebovala nové prostory a po mnoha letech snah, problémů a žádostí bylo v roce 1882 usneseno, že nová budova obecné školy bude stát na náměstí na místě starého obecního domu.

Během naší procházky jsme si samozřejmě prohlíželi domy lemující náměstí a docela nás překvapilo, že žádný z nich nebyl zařazen mezi památky. Třeba nárožní dům s lékárnou Milosrdných bratří byl moc pěkný, ale v podstatě se podobal svému sousedovi. Na opačné straně nám padl do oka hotel Karlov s krásnou fasádou zdobenou pilastry a atikovou nástavbou, díky níž svou výškou převyšoval ostatní domy. O 50 metrů vedle nás zaujal dům č.36 s pěkným arkýřem, protaženým nad střechu domu a zakončeným dvojicí malých věžiček. Vedle radnice jsme našli tři domy postavené v duchu funkcionalistického smýšlení s plochou střechou, které tak tvořily protipól ostatním budovám, které dosahovaly maximálně třech nadzemních podlaží.

Měšťanské domy nás tedy mírně zklamaly, čekali jsme vzhledem ke stáří města něco jiného, ale když jsme se rozkoukali, tak jsme si uvědomili, že staré Letovice leží od náměstí východním směrem až za hlavní silnicí č. 43, která městem prochází. Na druhou stranu jsme nečekali, že přímo náměstím bude protékat řeka. Domy na severní straně tvořily ucelenou řadu, kterou přerušila řeka Svitava, čímž náměstí rozdělila na dvě části. Vodní tok překlenoval most a lávka pro pěší, čehož jsme samozřejmě využili a chvíli hleděli do poměrně klidné hladiny 97 kilometrů dlouhé řeky, pramenící u obce Javorník nedaleko Svitav. Napadlo nás, za jak dlouho asi dorazí voda z Letovic do Brna, kde Svitava po staletí spojovala svou sílu s řekou Svratkou, ale pak jsme se vrátili do reality a most jsme opustili.

Vzápětí jsme se vydali za jedním z největších domů na náměstí, kterým byla Nová radnice, postavená roku 1886. Nahradila původní budovu radních, která stávala uprostřed Masarykova náměstí na levém břehu řeky Svitavy až do roku 1891. Stará radnice byla zbourána po výstavbě nové z důvodu dezolátního stavu. Kromě místností pro zasedání představitelů města býval v prvním patře radnice nájemní hostinec, který dostal výpověď v roce 1865. Tehdy se zde místo piva a kořalky začaly do hlav nalévat vědomosti, jelikož v bývalém hostinci vznikla třetí třída školy a následujícího roku přibyla tamtéž čtvrtá třída. V době naší návštěvy už několik desítek let žáci navštěvovali radnici z jiných důvodů, když jim k vyučování sloužily tři školní budovy. Radnice se tak vrátila do zaběhlých kolejí a byl z ní opět řízen chod města.

Před radnicí jsme našli sochu T. G. Masaryka a také zlacený kříž, přičemž mnohem zajímavější osudy mělo sochařské dílo z roku 1931. Tehdy totiž město postavilo novou budovu školy a do přilehlé školní zahrady byla umístěna zmíněná socha T. G. Masaryka. V letech nepříznivých pro demokratický vývoj naší země musela být odstraněna, čehož se ujali občané města, kteří ji pečlivě uschovali. V období Pražského jara roku 1968 se socha Masaryka opět zaskvěla v zahradě školy, aby v období normalizace v roce 1974 opět byla odstraněna. Po politických změnách v roce 1989 se socha stala ozdobou Masarykova náměstí v Letovicích, kde byla instalována před budovou městského úřadu. Dále jsme před radnicí krátce shlédli litinový kříž s Kristem na mramorovém soklu a to bylo vše, co zajímavého jsme na náměstí mohli vidět.

Jak už bylo napsáno, Masarykovo náměstí nás trochu zklamalo, nicméně i tak jsme na něm dokázali najít několik zajímavostí. Během procházky nám hodně vadily velké množství zaparkovaných automobilů a nemile nás překvapilo, že v západní části náměstí zastavovaly autobusy. Naopak jsme z centra města měli krásné výhledy na zámek nahoře nad náměstím, který se hrdě ukazoval všem návštěvníkům podobně jako modelky na molu. Když jsme si tedy všechno prohlédli, zamířili jsme k autu, jímž jsme vzápětí odjeli do penzionu na okraji města, v němž jsme byli ubytováni. Uzavřeli jsme tak třetí den pobytu v Letovicích, který jsme celý strávili v tomto městě.

 Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Letovicich_navstivili_skoro_vsechny_zajimavosti