Toho roku se listopadový státní svátek vůbec nepovedl. Tedy alespoň co se týče počasí, neboť když jsme si pár dní předtím plánovali výlet do oblasti Kyjova, nesměle svítilo podzimní sluníčko a nic nenasvědčovalo tomu, že Moravu zasáhne inverzní počasí. V předvečer odjezdu na Slovácko jsme svolali radu starších a rozhodovali, zda nebude potřeba naše plány změnit. Hlasování dopadlo nerozhodně, jelikož polovina porotců chtěla zůstat u původního plánu a druhá měla v úmyslu vyrazit do pohoří Jeseníků, abychom se ve vyšších nadmořských výškách pohybovali nad šedivou hmotou na obloze. Jak se později ukázalo, pravdu neměl nikdo a dokonce se nenacházela ani někde uprostřed, ale správná odpověď byla skryta pod písmenem C, což znamenalo zůstat doma a užívat si v teple a klidu volno.

Nicméně jsme přece jen vyrazili směrem k městu Kyjov, ačkoliv od rána byla pořádná zima a všude v nížinách vládla namrzající paní mlha. Cestou jsme se zastavili  v obci Nesovice, abychom si prohlédli zámek s prozaickým názvem Nové zámky. Rozmary paní přírody byly ovšem příčinou toho, že jsme zámek po příjezdu do obce neviděli, ačkoliv jej Záviš z Víckova nechal postavit v letech 1561 – 1571 nad Nesovicemi na mírném návrší. Museli jsme se tak spolehnout na naši navigaci a důvěra do ní vložená se nám vyplatila, jelikož jsme po chvilce naše stříbrné autíčko zaparkovali přímo u brány zámeckého areálu. Bohužel dál jsme se nedostali, neboť zámek byl roku 2001 v rámci restitucí navrácen do soukromých rukou a veřejnosti byl otevřen pouze v letech 2003 – 2005. V tomto období jsme tolik necestovali a tak jsme prohlídku zámeckých interiérů nestihli.

Ještě horší byl fakt, že lidem zůstal uzavřen park a bezprostřední okolí zámku, takže jsme se na krásnou budovu ve stylu opevněné italské vily Barco mohli dívat jen z dálky. Navíc jsme obhlídku měli ztíženou mlhavou inverzí, což na druhou stranu dvoukřídlé jednopatrové renesanční budově dávalo ojedinělou atmosféru. Přes ztížené podmínky jsme si nemohli nevšimnout, že zámek nebyl dostavěn, protože mu chyběla další dvě křídla, díky kterým by budova byla uzavřena a vzniklo by tak vnitřní nádvoří. Když už jsme se přes zamčenou bránu nedostalo dovnitř, prošli jsme se alespoň krátce kolem plotu, abychom si zámek se specifickým renesančním cimbuřím vyfotili. Na budově se nám asi nejvíce líbily okrouhlé arkýře se střílnami na nároží, střešní atiky, volutové šíty a arkády na budoucím nádvoří.

Moc dlouho jsme se ovšem kolem plotu neprocházeli, jelikož nám byla zima a zámek nám toho z této strany už více nabídnout nemohl. Vrátili jsme se tedy k autu, posadili se dovnitř a přečetli si pár informací z historie zámku, který se k našemu překvapení stal po roce 1750 významným kulturním centrem a dokonce se tady prý hrávaly antické hry. Už o deset let později však změnil majitele a ztratil význam jako panské sídlo, takže po následujících 200 let živořil a některé hospodářské budovy v zámeckém areálu byly zbořeny. Z historie nás ještě zaujalo, že za druhé světové války daroval sám Hitler objekt říšskému Němci Büchelmeyerovi. Další špatné období pak zámek čekal v období komunismu, kdy bylo šlechtické sídlo znárodněno a JZD sem umístilo drůbežárnu a sýpku. Naštěstí v době naší návštěvy zámek vypadal mnohem lépe, protože se restituenti pustili do náročných oprav a dokázali mu vrátit jeho krásu.

O to větší škoda, že jsme se dovnitř nedostali, ale nedalo se nic dělat. Ještě se sluší dodat, že když jsme Nesovicemi projížděli o půl roku později a svítilo sluníčko, zámek jsme si vyfotili z dálky. Když jsme dočetli poslední řádky, tak jsme nastartovali náš francouzský povoz a odjeli hledat ukrytou schránku v rámci hry Geocaching. Bez navigace a bez dat v telefonu jsme zamířili do bývalé nesovické cihelny, kde jsme jen podle papíru a shromážděných indicií pomáhali našemu začínajícímu lovci keší hledat skrytý poklad. Po několika dlouhých minutách se nám to podařilo a tak jsme mohli spokojeně odjet do obce Hýsly u Kyjova, kde jsme navštívili dnes již zaniklou rozhlednu Johanka, postavenou na mírném návrší nad obcí. Cesta uběhla docela rychle a po několika minutách jsme po naše stříbrné autíčko zaparkovali za nějakým velkým vinařstvím, od něhož vedla přímá cesta k rozhledně.

Následně jsme se po této polní cestě vydali k vyhlídkové stavbě a za pár minut jsme k ní došli. Stanuli jsme tak na mírném návrší s názvem Johanka, na němž byla 11 metrů vysoká věž roku 2006 postavena. Kousek od věže jsme objevili tabule, na kterých jsme si přečetli pár informací o obci Hýsly, jejích zajímavostech, okolní přírodě a také o samotné vyhlídkové stavbě. Když jsme si text celý pročetli, vyšlapali jsme po několika betonových schodech k plotu a brankou jsme vstoupili dovnitř oploceného areálu. Vzápětí jsme po 39 dřevěných schodech vystoupali na vyhlídkový ochoz ve výšce osmi metrů a rozhlédli se po krajině. Naše oči však kvůli mlze nedohlédly moc daleko, maximálně na nejbližší domky v obci Hýsly, na druhé straně na pomník se sochou svatého Jana Nepomuckého a také na ovečky, které se pásly přímo pod rozhlednou.

Právě na tyto milá zvířata jsme se šli podívat, když jsme po chvilce slezli z věže dolů. Pár minut jsme je pozorovali a záviděli jim jejich vlnu, která je jistě příjemně zahřívala, zatímco nám byla zima, ačkoliv jsme na sobě měli oblečené teplé bundy. Déle jsme se zde tedy nezdržovali a zamířili jsme zpět k našemu vozu. Cestou jsme řešili problém, kde bychom mohli koupit turistickou známku, protože kromě ovcí v areálu rozhledny nikdo nebyl a tak zbývalo jen druhé prodejní místo na obecním úřadě. Bohužel jsme sem přijeli v den státního svátku, takže úřad byl zavřený a tak jsme si museli dřevěné kolečko nechat poslat za měsíc od výrobce. Přestože v tento den bylo špatné počasí, byli jsme rádi, že jsme rozhlednu vůbec někdy viděli, protože v roce 2016 byla kvůli špatnému stavu stržena a nová už na kopci Johanka vystavěna nebyla.

Zmrzlí a mírně rozladění jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli do centra Kyjova, kde jsme si v rohu Masarykova náměstí spravili náladu výborným obědem. V lepším rozpoložení jsme se pak prošli po náměstí, z něhož jsme se vydali k nedalekému zámečku, v němž se nacházelo muzeum. Dovnitř jsme ovšem nešli, pouze jsme u budovy odlovili další kešku a prohlídku expozic kyjovského muzea jsme si nechali na příští návštěvu. Následně jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli ke kostelu sv. Josefa Kasalanského. Svatostánek byl od náměstí vzdálen pouze 200 metrů, takže jsme u něj brzy zastavili a zahájili jeho obhlídku. Před námi stála kaple vystavěná v letech 1864 – 1868 stavitelem Josefem Bergerem na místě bývalého svatostánku sv. Jana Nepomuckého, který byl součástí piaristické rezidence.

Jelikož jsme už dávno věděli, že piaristů byli členy školního řádu a zároveň skvělými učiteli, nepřekvapilo nás, že jsme vedle nejmladší kyjovské sakrální stavby našli gymnázium. Podobně jako o půl roku dříve u kapucínského kostela na náměstí jsme mohli vidět bohužel prakticky pouze čelní stranu svatostánku, neboť zbytek zůstal skryt mezi sousedními budovami. Z ulice jsme tedy viděli pouze průčelí a horní část kaple, protože zadní část se nám schovala do dvora gymnázia. Pod věží v trojúhelníkovém štítu jsme spatřili oblouček v novorománském stylu a na úzké čtyřboké věži jsme uviděli trojdílná okna. Poté jsme zamířili ke dveřím kaple nad nimiž jsme našli pěknou keramickou mozaiku Posledního soudu od akademického malíře Jano Köhlera, který žil v sousedních Strážovicích.

Nad vchodem jsme si pak prohlédli sochu anděla strážného, který při nás ale nestál, protože když jsme chtěli vejít dovnitř kaple, narazili jsme na zamčené dveře. Uniklo nám toho mnoho, ale nedalo se nic dělat a protože se nám venku nechtělo zmrzat, vrátili jsme se do auta. V teple a klidu jsme si pak přečetli něco o historii kaple a piaristech v Kyjově. Dočetli jsme se, že tento řád v Kyjově působil v letech 1760–1897. Zaujalo nás, že v roce 1780 se zde žáci setkávali pouze s pěti lidmi, přičemž jeden z nich byl představený, tři vyučující a posledním byl bratr, který se věnoval misijní činnosti na venkově. Po přečtení historického textu jsme nastartovali náš vůz a zamířili na sídliště kousek od vlakového nádraží, kde jsme odlovili jednu z mnoha keší, které jsme tento mrazivý den našli.

Vzápětí jsme již Kyjov opustili a odjeli do pár kilometrů vzdálené vesnice Bukovany, kam nás přilákala replika holandského větrného mlýna. O pár minut později jsme projeli zmíněnou obcí a vzápětí jsme zaparkovali u hotelu s restaurací nabízející místní pochutiny. Obvykle bychom zde potkali lidi při jízdě na koních či hrajících minigolf, ale zahlédli jsme jen pár odvážlivců pouštějících draky, z nichž mnohdy byl vidět pouze ocas. Celý areál mlýna s okolními domečky pro ubytované byl ponořen do mlhy, zkrátka nejlépe udělal ten, kdo zůstal doma. Od auta jsme hned zamířili do vyhřáté restaurace, kde jsme si koupili turistickou známku a získali razítko do památníku. U baru jsme také zaplatili symbolické vstupné do rozhledny v podobě větrného mlýna holandského typu.

Poté jsme zamířili k budově mlýna, kam nás zavedla milá slečna a pustila nás dovnitř. V přízemí hořelo dřevo v krbu a tak jsme se rychle zahřáli, přičemž jsme se nacházeli v dolní části mlýna, kde se pořádaly společenské akce. Na stěně obložené dřevem jsme spatřili dva obrazy, na nichž byl ztvárněn majitel areálu se svou manželkou. Naše průvodkyně nám zde prozradila, že patnáct metrů vysoká replika mlýna byla postavena a slavnostně otevřena v roce 2004, když se tvůrcem mlýna stal pan Josef Kouřil z Kyjova, který si stavbou mlýna splnil svůj dětský sen. Slečna nás překvapila informací, že lopatky mlýna neroztáčí vítr, ale motor a pak se s námi rozloučila a odešla zpět do restaurace. My jsme vzápětí vystoupali po schodech do prvního patra, kde shlédli několik uměleckých děl, obrazů a keramiky a následně jsme pokračovali ve výstupu do druhého podlaží.

V něm jsme si prohlédli průřez historií obce Bukovany, výstavu starých užitkových předmětů a pár fotografií ze života obce. Za pár minut jsme po točitých schodech vystoupali na ochoz ve výši jedenácti metrů, odkud jsme ale nic neviděli a taky nám tam byla pořádná zima. Z krytého ochozu mlýna bychom normálně mohli vidět Kyjovsko, Chřiby, Babí lom, Podluží, Bílé Karpaty a za dobré viditelnosti i Slovensko, ovšem paní mlha nám bez milosti překazila veškeré plány. Rychle jsme sestoupili dolů po 64 schodech a vyšli ven do psího počasí. Vzápětí jsme se vrátili do vyhřáté restaurace a zatímco šel synek hledat místní skrýš s keškou, my jsme si dali kávu a občerstvení. V teple jsme si poseděli dvacet minut a když se hledač ukrytých schránek vrátil z úspěšného odlovu, zaplatili jsme účet.

Pak jsme se vrátili k našemu autu a vyrazili směrem k domovu. Během zpáteční cesty domů jsme se ještě zastavili v obci Archlebov, abychom zde u kostela sv. Rocha a sv. Šebestiána odlovili kešku. Při té příležitosti jsme si samozřejmě prohlédli i samotný kostel, jenž vystavěn na místě staršího kostela v letech 1729 - 1731. Naše stříbrné vozítko jsme zaparkovali v uličce u svatostánku a brankou v plotě jsme vklouzli na hřbitov, který se u jednolodního kostela nacházel. Pomalu jsme se procházeli mezi hroby a přitom si prohlíželi boční stranu stavby se třemi okny s půlkruhovým záklenkem, které od sebe dělily ozdobné zdvojené lizény. Pomalým krokem jsme se dorazili k půlkruhovému presbytáři se dvěma okny s půlkruhovými záklenky a když jsme plynule přešli na druhou stranu stavby, přišli jsme k přízemní sakristii z roku 1836 se stanovou střechou.

Za přípravou kněžích jsme minuli dvě stejná okna, která jsme už viděli na druhé straně lodi a pak jsme již dorazili k hranolové věži. Ocitli jsme se před nejstarší částí celého kostela, neboť raně barokní věž se stanovou střechou pocházela ještě ze starého kostela. Pod střechou jsme si zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách, pod nimiž se nacházela okna ve zvonicovém patře, za kterými jsme jen mohli tušit přítomnost čtyř nových zvonů z roku 1994, pocházejících z dílny Marie Tomášové - Dytrychové z Brodku u Přerova. O něco níže jsme spatřili úzká okna s půlkruhovým záklenkem a pod nimi pro změnu obdélníková okna, pouštějící světlo do vstupní části interiéru. Tam jsme chtěli vstoupit i my, ale dveře byly zavřené a tak jsme se dovnitř nepodívali. Na závěr obhlídky kostela jsme si všimli, že střecha svatostánku byla sedlová, přičemž nad kněžištěm přecházela ve valbovou.

Následně jsme se šli podívat na pomník obětem 1. a 2. světové války s nápisem Kde domov můj, což nám připomnělo, že bychom se už měli vrátit domů. Nicméně jsme ještě odlovili zmíněnou kešku a když jsme vyšli ven z kostelního areálu, za bránou jsme narazili na výklenkovou kapli sv. Josefa. Nahlédli jsme dovnitř a za kovanou mříží jsme spatřili barevnou sošku svatého s malým Ježíškem v náručí. Potom jsme již prošli kolem kříže s Kristem a uličkou se vrátili k našemu autu, jímž se přes Slavkov u Brna a dálnici D46 vrátili domů do Olomouce. Cesta proběhla v pořádku a po několika desítkách minut jsme se opět ocitli doma. Uzavřeli jsme tak nepříliš povedený výlet, který jsme měli strávit spíše na horách, kde by nás určitě inverze netrápila. Anebo jsme měli raději zůstat doma, pořádně si odpočinout, věnovat se dětem či jen relaxovat u televize. Ale to už je otázka z kategorie historických…..

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_okoli_Kyjova_pocitovali_ucinky_inverzniho_pocasi