Poslední týden v roce mezi vánočními svátky a Silvestrem může člověk strávit různým způsobem. Většina z nás navštěvuje rodinu a příbuzné, část obyvatelstva vyrazí za sněhem na hory, někdo nedělá vůbec nic, jiní vyrazí na procházku a méně šťastní jedinci musí chodit do práce. Náš volný čas jsme využili k odpočinku, rodinným setkáním, kratším i delším procházkám a jeden volný den jsme vyrazili na výlet do Vítkova. Slezské město v opavském okrese jsme sice navštívili již o 12,5 roku dříve, ale tehdy jsme viděli pouze novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a tak jsme do Vítkova zavítali ještě jednou, abychom si prohlédli všechny jeho zajímavosti. První památkou, kterou jsme v zimním Vítkově viděli, byl kostel Nanebevzetí Panny Marie na hřbitově, u něhož jsme zaparkovali naše černé SUV a vyrazili na jeho obhlídku.

Sotva jsme vystoupili z auta, opřel se do nás ledový vítr a tak jsme kráčeli podél hřbitovní zdi z lomového kamene zachumlaní do zimních bund a přemýšleli, jestli jsme raději neměli zůstat doma. Chmurné myšlenky jsme však rychle zahnali, neboť jsme dorazili ke vstupní bráně, u níž se tyčil kamenný kříže z roku 1827. Na nízkém soklu jsme uviděli hranolový podstavec a na jeho čelní straně reliéf postavy Panny Marie Bolestné s mečem v hrudi. Směrem nahoru jsme pak spatřili další podstavec jehlancového tvaru s reliéfem Kristova umučení zakončený křížem s rameny v podobě trojlístku. Následně jsme vstoupili obloukovou bránou do hřbitovního areálu a v ohradní zdi si prohlédli náhrobní kámen, který patřil k nejstarším na hřbitově. Pak jsme se již obrátili ke svatostánku a začali se mu věnovat.

Stáli jsme pod hranolovou věží, které chybělo výrazné zakončení, neboť měla pouze nízkou stříšku. Původně však disponovala cibulovou věží, o kterou věž přišla při požáru, jenž kostel roku 1860 výrazně poškodil. Ve zvonicovém patře jsme našli okna s hrotitým obloukem a další, ale podstatně menší se nacházelo kousek nad stříškou, která chránila vchod do kostela. Přistoupili jsme tedy ke dveřím, abychom zkusili štěstí, ale vchod byl zamčený, což nás ovšem nijak nepřekvapilo. Následně jsme se vydali na obchůzku kolem svatostánku a na boční straně věže jsme objevili přístavek se samostatným vchodem na hudební kůr. Světlo do lodi kostela pouštěla trojice oken s půlkruhovými záklenky a další dvě jsme spatřili na pětibokém presbytáři, k němuž z této strany přiléhala nizoučká boční kaple, prosvětlená dvěma okny.

Pak jsme obešli kněžiště na opačnou stranu, kde nás překvapila opravdu velká sakristie se dvěma páry oken nad sebou a vlastním vchodem. Kolem přípravny kněžích jsme se přesunuli k druhé straně lodi, prolomenou opět třemi okny a čtvrtým malinkým těsně nad zemí. Napadlo nás, jestli tohle okno a nízká boční kaple na protější straně nejsou pozůstatkem starého dřevěného kostela, který věřícím kapacitně nestačil a proto byl roku 1625 vybudován nový svatostánek. O výstavbu jednolodní kamenné budovy s vysokou cibulovou věží se zasloužil Vilém Alexander Oderský, jemuž patřil nedaleký hrad Vikštejn a kostel takto vydržel celých 200 let. Až v roce 1830 proběhly nutné opravy, ale o třicet let později vypukl již zmíněný požár, při němž věž přišla o cibulku a shořelo i vnitřní vybavení. Byly zachráněny jen vzácné obrazy křížové cesty od malíře Ignáce Güntera z roku 1771, které bychom mohli vidět, kdyby jsme se dostali dovnitř.

Obhlídku kostela Nanebevzetí Panny Marie jsme měli úspěšně za sebou, takže jsme se mohli vydat na procházku po městském hřbitově. Chtěli jsme si totiž vidět jeden konkrétní hrob, ale při pohledu na stovky náhrobků nám bylo jasné, že bez řádné nápovědy budeme hledat jehlu v kupce sena. Naštěstí se během svátků na hřbitově nalézalo i dost živých lidí, kteří sem přišli navštívit rodinné příslušníky či známé a tak jsme se těch nejbližších zeptali, kde bychom našli hrob místního rodáka Jana Zajíce. Starší manželský pár sice musel chvíli zapátrat v paměti, ale nakonec si vzpomněli a tak jsme se tím směrem vydali. Cestou jsme se ještě několikrát otočili, abychom si z dálky prohlédli kostel Nanebevzetí Panny Marie, ale zároveň jsme na opačné straně dobře viděli jeho jmenovce v novogotickém kabátu, jenž představoval náš další cíl.

Zhruba uprostřed hřbitova jsme nemohli přehlédnout sochu Ježíše Krista, kterou roku 1905 vytvořil zdejší rodák Josef Mahr, a díky svému umístění a rozměrům se stala dominantou areálu. Socha byla na začátku 20. století odlita z bronzu, takže když jsme k ní přišli blíž, všimli jsme si nazelenalého povlaku, který pokrýval celé umělecké dílo. Před námi se tyčila postava vysokého a štíhlého muže, oblečeného do jednoduchého splývavého oděvu bez jakýchkoliv ozdob, v jehož obličeji jsme rozpoznali laskavý výraz se smutkem v očích. Mírně skloněná hlava a roztažené ruce pak znázorňovaly, jakoby Ježíš něco sděloval lidu. Na soše jsme našli vyryté jméno autora a na kamenném podstavci vzadu jsme objevili jména manželů Josefa a Franzisky Drößlerových, kteří uhradili náklady za toto pozoruhodné dílo.

Po obhlídce sochy Ježíše Krista jsme pomalým krokem došli téměř až k východu ze hřbitova, u něhož jsme v předposlední řadě napravo zahlédli hrob zvláštního tvaru. Jednalo se o místo posledního odpočinku Jana Zajíce, který se 25. února 1969 v Praze upálil na protest proti tehdejší sovětské okupaci a tak jsme k němu ihned zamířili. Vzápětí jsme si již prohlíželi netradiční náhrobek od akademického sochaře Olbrama Zoubka, jenž se svým provedením velmi odlišoval od ostatních hrobů na hřbitově. Na čtyřech masivních koulích byl umístěn sarkofág a jeho víko tvořila mírně zapuštěná silueta ohněm poznamenaného těla. Obličej nesl rysy studenta železniční průmyslovky v Šumperku Jana Zajíce, jehož jméno, datum narození a úmrtí jsme našli na přední straně sarkofágu. Devatenáctiletý mladík chtěl svým činem navázat na Jana Palacha, a tak se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil.

Ve škole jsme se o něm učili jen okrajově, takže jsme vůbec netušili, že se mu z domu nepovedlo vyběhnout ven a zemřel uvnitř budovy. Pohřeb Jana Zajíce se konal ve Vítkově v sobotu 2. března 1969 za účasti asi osmi tisíc lidí, ale ohlas jeho činu byl podle historických informací výrazně nižší než v případě pochodně číslo jedna. Po chvilce jsme smutné místo opustili, vyšli bránou na ulici a zamířili k novogotickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který byl odtud vzdálen co by kamenem dohodil. Brzy jsme k němu dorazili a protože na vršku foukal studený prosincový vítr, rychle jsme jej obešli kolem dokola. Na věži jsme obdivovali vysokou jehlancovou střechu s křížem a sousední menší věžičky coby zdobný architektonický prvek novogotického chrámu, doplněné neméně vzhlednými chrliči.

Na cifernících jsme si zkontrolovali správný čas a pod hodinami jsme spatřili zdvojená okna s hrotitými záklenky, za nimiž se skrývaly zvony, pověšené do věže po skončení druhé světové války. Původní čtyři byly totiž zabaveny pro válečné účely, na čemž nebylo nic zvláštního, ale docela nás překvapilo, že tyto zvony nebyly nově ulity. Největší zvon z roku 1630 dříve visel ve fulnecké zvonici a druhý menší z roku 1666 byl do Vítkova dovezen z farního kostela v Čermné. O něco níže jsme spatřili dvě úzká obdélná okna, osvětlující schodiště do zvonice a pod nimi se nacházela ztrojená okna s gotickým záklenkem. Do trojice oken zasahoval kříž na vrcholu trojúhelníkového štítu, který byl součástí hlavního vchodu do chrámu. Na úžasném ústupkovém vchodu jsme mohli oči nechat, ale dojem nám pokazily pevně zamčené dveře.

Dovnitř jsme se nepodívali a tak jsme pokračovali v obhlídce exteriérů stavby, kterou zkrášlovaly mohutné, několikadílné opěrné pilíře, lemující celý kostel, včetně věže. Po stranách vchodu jsme shlédli dvě sochařská díla. Nalevo to byl pseudogotický kříž na vysokém soklu z bílého vápence, který byl vytvořen na přelomu 19. a 20. století a napravo socha svatého Marka. Dílo bylo vytesáno v 19. století z bílého kamene a znázorňovalo vousatého muže středních let, držícího v pravé ruce psací brk a v levé ruce knihu. Na jeho těle jsme spatřili středověké roucho a u nohou mu ležel okřídlený lev. Na podstavci jsme našli vytesané jméno Marcus a také zlatý nápis, z něhož se nám podařilo vyluštit pouze rok 1861. Zaujalo nás, že socha světce původně stála na náměstí, kde byla součástí morového sloupu, ale za druhé světové války ji nacisté odstranili.

Od té doby sv. Marek ležel v kamenictví, dokud nenašel důstojné místo u vchodu do novogotického chrámu. Následně jsme vykročili na obchůzku svatostánku a na boční straně jsme za rohem narazili na schodiště k bočnímu vchodu. Dveře byly zasazeny do nižší věže, k níž přiléhala úzká věžička, skrývající ve svých útrobách schody na hudební kůr. Pak jsme na lodi napočítali tři vysoká oka s vitrážemi, pod nimiž se v přízemí krčil stejný počet malých, zato zdvojených okének. Na střeše naším očím neunikl protáhlý sanktusník a pak jsme přišli k boční kapli, kterou rovněž zdobila vysoká okna s rozetami. Vedle jsme narazili na velkou sakristii, do níž se přicházelo po úzkém schodišti a kterou taktéž zkrášlovaly opěrné pilíře, novogotická okénka a nahoře trojúhelníkový štít.

Sakristie byla přilepena k polygonálnímu kněžišti s malovanými okny mezi pilíři a když jsme presbytář obešli na druhou stranu, spatřili jsme stejné přístavky jako naproti. Rovněž zbytek lodi vypadal podobně jako protější kolegyně, takže jsme kolem už spíše prošli, než že bychom si boční stranu podrobně prohlíželi. Vzápětí jsme se znovu ocitli před průčelím stavby, kde foukalo nejvíce, což nám kazilo potěšení z pohledu směrem k náměstí. Jak už bylo zmíněno, zdaleka viditelný kostel byl vystavěn na vyvýšeném místě a celému městu vždy dodával pěkný vzhled. Tím spíše nám bylo divné, že v městské kronice bylo toto místo označeno jako nevhodné. Domnívali jsme se, že radní takový zápis učinili kvůli tomu, že tehdejší Vítkov nebýval nijak rozlehlý a kostel vlastně stál na okraji slezského sídla.

V dalších letech se však město rozrostlo a novogotický chrám se tak stal plnou součástí jeho zástavby. Moc dlouho jsme se však výhledem na Vítkov kvůli zimě nepokochali a vydali se zpět na městský hřbitov. Prošli jsme kolem náhrobků ke kostelu a poté jsme sestoupili po schodech do Hřbitovní ulice, kde jsme předtím zaparkovali naše černé auto, jehož barva se skvěle hodila k okolnímu prostředí. Rychle jsme vlezli dovnitř a využili zbytkového tepla k přečtení historických faktů o obou kostelech Nanebevzetí Panny Marie. Z historie toho novogotického nás zaujalo, že byl zbudován z kamene, který podle ústní tradice místních obyvatel dělníci vytěžili při kopání základů, přičemž vytryskl silný pramen, jehož voda v dalších měsících posloužila pro celou výstavbu církevní pamětihodnosti.

A protože životodárná tekutina téci nepřestala, musela být pod sakristií zbudována šachta, která vodu i v době naší návštěvy odváděla do kanalizace. Dále jsme si z vlastních papírů přečetli, že na konci druhé světové války byl chrám poškozen dělostřeleckou palbou. Jeden granát urazil rameno kamenného kříže nad střechou, jiný rozbil okna, přičemž tlak vzduchu vyrazil mnoho tabulí malovaných oken a vznikla tak škoda asi půl milionu korun. Další škody způsobili ruští vojáci, kteří si chrám v roce 1945 spletli s koňskými stájemi, naštěstí byl o rok později kostel opraven za peníze z dobročinných sbírek a ze státního příspěvku. V dubnu 1994 byl novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, socha sv. Marka a přilehlý městský park prohlášen za kulturní památku.

Když jsme dočetli poslední řádky, odjeli jsme ke kapli sv. Anny na ulici Budišovská, po níž jezdilo docela dost aut, tak jsme to naše raději zaparkovali u prodejny Lidl. Obchod s potravinami se nacházel jen pár desítek metrů od církevní stavby, takže jsme k zelené kapličce se sedlovou střechou brzy dorazili a začali si ji prohlížet. Uprostřed trojúhelníkového štítu jsme v mělké nice spatřili svatý obrázek s dámou v červeném šatu a hlavou zahalenou závojem, představující svatou Annu. Světice držela na klíně mladou Pannu Marii v modrých šatičkách, kterou patrně učila modlitbám, neboť dívka měla ruce sepnuté k sobě. Pod korunní římsou se nacházel vchod, k němuž jsme se vzápětí vydali, ale abychom mohli nahlédnout dovnitř, museli jsme odsunout nevzhledný papírový karton.

Z jakého důvodu ho sem někdo dal, to jsme se mohli jen dohadovat, ale významně hyzdil naše fotografie. Nicméně jsme si nedovolili papír dát stranou, aby snad nepřišel nějaký strážník a nepokazil nám výlet. Po odsunutí kartounu jsme přes dveře spatřili dřevěný oltářík, nad nímž visel obraz se stejným motivem, jaký jsme před chvílí viděli na průčelí. Po stranách oltáře se nacházela květinová výzdoba, kříž s Kristem a bílá socha Panny Marie. U stěny jsme nemohli přehlédnout dřevěnou lavici a koberec na zemi před oltářem, nicméně to nejzajímavější viselo na bočních stranách svatostánku. Jednalo se o kamenné tabulky, které byly vetknuty do omítky, na nichž byla napsána poděkování místních rodáků za vyslyšení úpěnlivých proseb, s nimiž v průběhu staletí obraceli k patronce kapličky.

Když jsme si interiér stavby prohlédli, seznámili jsme s historií kaple. K tomu nám posloužil zarámovaný obraz, visící u dveří, který obsahoval poměrně dost všeobecných informací, ale také historická fakta o pěkné kapličce. Dozvěděli jsme se, že kaple byla vybudována okolo roku 1860 na místě bývalých Božích muk, kdy zde stával kříž a okolo něj stromy. Boží muka zde prokazatelně existovaly kolem roku 1765, kdy byly zaneseny do císařských map a také ještě o osmdesát let později při dalším mapování. Kaplička byla zakreslená v pozemkové mapě v půdorysném tvaru v dnešní podobě včetně Božích muk až v roce 1860. Bohužel se nedochovaly žádné podklady o tom, kdo církevní stavbu vybudoval, ale podle ústních informací od místních obyvatel ji nechal postavit zdejší sedlák jako poděkování za vyslyšení prosby o uzdravení jeho těžce nemocné dcery.

Na závěr jsme si přečetli, že v roce 1958 proběhla oprava kříže, který jsme si vedle kaple prohlédli poté, co jsme prostudovali celý text s historií. Docela nás překvapila velikost kříže, jež se mohl směle měřit se zelenou sousedkou, která v 21. století dostala nový hábit. Následně jsme vyšplhali do mírného svahu za kaplí, abychom shlédli půlkruhový závěr stavby a pak jsme již zamířili na parkoviště u Lidlu. Když jsme se k autu vrátili, ještě jednou jsme si z dálky kapličku sv. Anny přeměřili pohledem, aniž bychom tušili, že se sem za pár desítek minut ještě jednou vrátíme. Dalším cílem byl starý pivovar nedaleko centra, který ve slezském městě vznikl zároveň s humnovou sladovnou roku 1650 a svému čelu sloužil více jak 300 let. Když jsme k němu přijeli, zaparkovali jsme u zadní brány pivovarského areálu a vydali se na jeho obhlídku.

Jelikož bylo vaření piva ve Vítkově zrušeno v roce 1975 a od té doby byly budovy částečně využívány jako sklady, už předem jsme věděli, že se dovnitř nepodíváme. Nicméně jsme se alespoň snažili vyfotit a shlédnout exteriéry pivovaru se sladovnou v co největší možné míře, ale ze začátku jsme se pohybovali pouze za plotem. Samozřejmě to značně omezovalo naše možnosti focení, přesto se nám z jedné strany podařilo objektivem zvěčnit pivovar a sousední administrativní budovu. Pak nás napadlo proklouznout kolem využívané části komplexu a naše odvaha byla odměněna otevřenou bránou, nulovým výskytem zaměstnanců, nevrlých obyvatel, zlého psa či hlídače v lidské podobě. Využili jsme toho a obešli si pivovarský komplex v historickém jádru města kolem dokola.

Daleko lépe jsme tak viděli výrobní části pivovaru s typickými komíny a bývalou sladovnu, které vznikly v druhé polovině 19. století. Původní budovy byly tehdy přestavěny do dnešní podoby z režného cihelného zdiva, neboť v tomto období byl zmíněný materiál ve Slezsku velmi oblíbený a z neomítaných cihel vznikla spousta různých budov. Když jsme přešli na druhou stranu, zblízka jsme si prohlédli dvouramenné schodiště s dřevěnou vstupní předsíní do zmíněné administrativní budovy a další menší přístavby okolo. Bohužel nikdo k nám po schodech nesestoupil a nepřišel nás přivítat, protože pokus o znovuobnovení výroby v devadesátých letech 20. století nebyl úspěšný a pivovar nadále sloužil ke skladovým účelům, nicméně nevyužívané části bývalého pivovaru včetně varny zchátraly.

V novém miléniu radní uvažovali o demolici budov. Další variantou byla přeměna pivovaru na administrativní komplex nebo byty pro sociálně slabší obyvatele, ale městu se nepodařilo majetek odkoupit. V roce 2023 byl objekt pivovaru na prodej a šance na jeho záchranu tedy stále existovala. Co bude dál, to ukáže čas. Na závěr jsme shlédli vstupní obloukovou bránu mezi domy č.p. 274 a č. p. 275, což byl hlavní vchod do areálu a následně jsme se vrátili k autu. Potom jsme odjeli k jinému pivovaru s názvem Vikštejn, jehož prohlídku jsme si přes stránky sociálních sítí raději domluvili den předem a pochopitelně ji spojili s nákupem pěnivého moku. Po příjezdu k němu jsme zaparkovali na okraji Těchanovické ulice, budovu malého pivovaru si zvenku vyfotili a pak jsme se vydali k brance.

U vstupu jsme zmáčkli zvonek a téměř okamžitě se ozval milý hlas, jenž nás pozval dovnitř. Ihned jsme tak učinili a ocitli se v malé prodejně, kde nás přivítala milá paní, která se nám od té chvíle věnovala. Nejprve nás zajímalo, jaké druhy piv zdejší sládek vlastně vaří a když jsme se to dozvěděli, vybrali jsme si dva klasické světlé ležáky, žitný speciál, jedno polotmavé a také černé pivo, které jsme si později odvezli domů. Mezitím do prodejny přišel další zákazník a když byl obsloužen, konečně jsme se vydali do výrobny. Naše VIP exkurze začala logicky ve varně, kde v nerezových nádobách vznikal z vody, sladu a chmele základ pro další kvašení. Tento čirý, sladký a hořký roztok se nazýval mladina a jelikož jsme nebyli v pivovaru poprvé, tak nás nijak nepřekvapil fakt, že tekutina ještě neobsahovala žádný alkohol.

Nejdříve si však budoucí pivo muselo projít rmutováním, při kterém se škrob ve sladu změnil na zkvasitelné cukry. Právě tento několikahodinový proces vždy měl lví podíl na chuťovém charakteru vyráběného piva, a že to v rodinném pivovaru Vikštejn od začátku uměli dobře, o tom svědčila stále stoupající produkce lahodného moku. Naše průvodkyně nám prozradila, že původně potřebovali menší množství ležáckých tanků, ale s rostoucím prodejem museli přidávat další a další, aby byli všichni zákazníci spokojení a nasyceni. Ve varně jsme si na stěnách prohlédli fotografie domu, v němž pivovar mezi lety 2018 – 2020 postupně vznikal. Nejprve se však v hlavě Miloslava Večeři zrodila myšlenka obnovit ve Vítkově tradici vaření piva a tak se začal o výrobu oblíbeného nápoje více zajímat.

Udělal si rekvalifikační kurz na sládka a protože oprava starého pivovaru kvůli vysokým nákladům nebyla reálná, začal jej budovat ve vlastních prostorách. Při pohledu na stav domu před realizací stavby nám bylo jasné, že bylo potřeba vykonat hodně práce, než se z něj roku 2020 stal příjemný rodinný podnik, v němž byla radost působit, jak se nám svěřila naše průvodkyně. Když jsme si fotky na zdi prohlédli, přesunuli jsme se do vedlejší místnosti, kde jsme nejprve viděli koutek, v němž bylo pivo plněno do PET lahví a vzápětí zazátkováno. Za rohem jsme se pak prošli podlouhlou místností, kterou po obou stranách značně zužovaly nerezové cylindrokónické tanky, do nichž se po varném procesu přečerpala mladina, aby následně kvasila při nízkých teplotách podle požadované stupňovitosti piva 7 - 10 dnů.

Dozvěděli jsme se, že zdejší sládek poté z mladého piva neodstraňuje kvasnice a nechá jej v ležáckých tancích dozrát 30 až 60 dnů, přičemž celý proces řídí počítač. Když jsme úzký prostor prošli tam a zpátky, nahlédli jsme do maličkého skladu a poté se vrátili do prodejny, kde jsme si odložili náš nákup. Při pohledu na graficky dokonalé etikety nás napadla otázka, podle čeho piva získaly své názvy, protože jsme už věděli, že minipivovar byl pojmenován podle zříceniny hradu Vikštejn, kterou jsme nedaleko města před lety osobně navštívili. Dozvěděli jsme se, že s touto středověkou památkou souvisí i většina názvů jednotlivých druhů piv, která se v rodinném podniku vaří a jedno dokonce neslo přímo jméno hradu. Zákazníci si dále domů odnášeli piva Bílá laň, Černý rytíř, Bastion, Jantarová stezka či Hradní škopek.

Piva Vítek či Vlastín patřila takříkajíc do rodiny, neboť se tak jmenovali někteří její členové. Následně jsme si ještě s naší průvodkyní povídali o různých věcech a po několika minutách jsme se ní rozloučili, poděkovali za milou společnost a vrátili se k našemu autu před pivovarem. Pak jsme odjeli ke kulturnímu domu, za nímž se rozkládal park s expozicí kamenů, který byl slavnostně otevřen v roce 2019 a od té doby se stal oblíbeným místem pro setkávání místních obyvatel. Auto jsme zaparkovali na ulici Květinová přímo u zmíněného kulturního domu a vydali se na procházku nevelkým parkem, který byl od nás vzdálen coby kamenem dohodil. Známé rčení mělo s parkem hodně společného, neboť se v něm nacházelo deset různých hornin, které sem byly dovezeny z různých koutů Severní a Jižní Moravy.

Když jsme přišli ke vstupu do areálu, zdolali jsme pár schodů a zastavili se u chytré tabule, která nám představila největší zajímavosti a pamětihodnosti města, které jsme už většinou tento den navštívili. Dále jsme se dozvěděli, kam se vydat za břidlicí, jelikož pro zdejší kraj tato hornina představovala významný zdroj obživy. Hojně se totiž používala ve stavebnictví, takže byla po staletí na různých místech těžena a díky tomu mohla vzniknout rozsáhlá naučná stezka Dědictví břidlice. Po přečtení dostupných informací jsme zamířili za prvním kamenem, který jsme dobře znali z ulic, domů a dalších míst. Jednalo se o žulu dovezenou z oblastí Šumperka, hlubinnou vulkanickou horninu vzniklou z kyselého magmatu, jež byla složena hlavně z křemene, živců a černé slídy. O pár metrů dál na nás už 13 miliónů let čekal sádrovec z Kobeřic.

Před touto drahnou dobou se totiž tento síran vápenatý vysrážel na dně slaného jezera. Stalo se tak během vypařování moře, jež kdysi dávno celou oblast Nízkého Jeseníku pokrývalo. Vedle jsme shlédli rulu, horninu vzniklou přetavením jiné při teplotě okolo 900 stupňů celsia a oddělením minerálů od původního kamene. Proměna neurčitého druhu horniny na rulu proběhla již v období prvohor, takže jsme viděli jeden z nejstarších kamenů, které by našinec mohl ve Střední Evropě nalézt. Osamoceně postával náš oblíbený vápenec, jehož světlá barva se nám vždy líbila a jeho čisté krásy jsme si nejvíce užili při dovolené na Jižní Moravě a Pálavě. Ve Vítkově jsme mohli vidět kámen z Vilémova, který stejně jako ostatní tvořily zvápenatělé schránky mořských živočichů a řas.

Připadlo nám neuvěřitelné, že před 380 miliony let korálové útesy a ulity bezobratlých vytvořily vrstvy vápenců o mocnosti až jednoho kilometru. Opodál jsme objevili druhý nejoblíbenější kámen, jímž byl čedič. Tento sem byl přivezen z lávového proudu sopky Velký Roudný, kterou jsme osobně navštívili o pár let dříve. Zaujal nás, že jeden z těchto proudů zahradil řeku Moravici a vytvořil tak jezero, jež mnohem později lidé přebudovali na přehradu Slezská Harta. Vedle čediče jsme pak našli břidlici z Nízkého Jeseníku, o které již byla řeč. Následně jsme se věnovali hornině, která vznikla ve stejném období jako břidlice a rovněž pocházela z oblasti Nízkého Jeseníku. Moravská drobě, na rozdíl od šedivé střešní kolegyně, která se usazovala několik let, než se z ní stala břidlice, to trvalo pár minut či maximálně hodin.

Pak jsme se vrátili k sádrovci a prohlédli si sousední luxusní zboží, jenž představoval mramor z Hrubého Jeseníku. Zaujalo nás, že tento drahý kámen původně býval vápencem na dně moře, který byl zatlačen hlouběji do zemské kůry, kde na něj působily vyšší tlaky. Díky tomu se změnila jeho měkká struktura na tvrdý kámen, k čemuž dopomohlo i větší množství uhlíku. Pak přišel na řadu pískovec, z něhož umělci vyrobili v průběhu dějin tisíce soch a který nás naprosto okouzlil ve formě skalních měst v Českém ráji či Adršpachu. Posledními kameny, které jsme v geologickém parku viděli, byl náš třetí nejoblíbenější dolomit. Do Vítkova byl dovezen z Moravského krasu, kam jsme podnikli spoustu výletů a v průběhu let jsme se do oblasti rozsáhlých jeskynních systémů pořád vraceli.

Dolomit před nám vznikl v období devonu před 380 miliony lety během ústupu moře, po němž zůstaly jezera se slanou vodou. Když jsme si světlý kámen prohlédli, popšli jsme na konec parku, kde jsme našli tabuli se seznamem hornin a tak jsme si o nich něco přečetli. Pak jsme vystoupili z parku na ulici a zamířili zpět k našemu černému povozu, kterým jsme o chvíli později odjeli na okraj města. Naším cílem zde byla kaplička na Opavské ulici, která byla postavena patrně v druhé polovině 19. století, ale přesné datum jejího vzniku se nám nepodařilo zjistit. Když jsme se k drobné sakrální památce na okraji města přiblížili natolik, že jsme ji už spatřili na vlastní oči, museli jsme nejprve projet netypickým kruhovým objezdem, který spíše připomínal protáhlou nudli než kruh a teprve potom jsme mohli naše černé SUV zaparkovat.

Vzápětí jsme vyrazili obhlídku zděné stavby se sedlovou střechou, na které jsme nemohli přehlédnout mohutnou polygonální věžičku s nezbytným křížem, v níž se za žaluziemi ukrýval zvonek. Průčelí dominoval trojúhelníkový štít, pod nímž jsme našli dva obdélné větrací otvory a prázdný výklenek, ve kterém možná před lety stávala soška nějakého světce. Pod nikou se nacházel vstup, lemovaný na každé straně svislými lisénami, k němuž jsme vzápětí přistoupili, abychom se podívali do útrob svatostánku. Vchod byl sice zabezpečen zdobenou mříží, ale částečně prosklené dveře nám umožnily nahlédnout dovnitř. V interiéru jsme spatřili oltář, na němž se nacházela bohatá květinová výzdoba, kovové sošky andělů a dřevěná skříňka s postavami světic uvnitř. Dále jsme uvnitř našli několik svatých obrázků a svícny.

Když jsme si interiér prohlédli, věnovali jsme se bočním stranám kaple, na nichž se nacházelo vždy jedno okno, pouštějící světlo dovnitř stavby. Problém nastal ve chvíli, když jsme chtěli vidět závěr kapličky, protože ta stála na soukromé zahradě u rodinného domku. Jelikož se nám nechtělo skákat přes plot, museli jsme pěšky obejít protáhlý kruhový objezd na druhou stranu. Po chvilce jsme si presbytář ze vzdálenosti několika metrů prohlédli a zvěčnili objektivem našeho fotoaparátu. Následně jsme dokončili obchůzku po kruhovém objezdu a zase se ocitli u kaple se žlutou fasádou, která byla nedávno opravena na náklady manželů Marie a Jana Klanertových. Památka na území dříve samostatné obce Horní Ves, která byla roku 1920 připojena k Vítkovu, vypadala díky dobrodincům v dobré kondici a docela se nám líbila.

Více jsme toho už vidět nemohli a tak jsme nasedli do auta, jímž jsme odjeli na náměstí Jana Zajíce, kde jsme však neprozkoumávali žádné památky. Měli jsme už totiž hlad a zahlédli zde otevřené bistro s kebabem, na který jsme dostali chuť. A udělali jsme dobře, neboť za slušné peníze jsme získali chutnou tortilu s pořádnou dávkou masa a zeleniny, kterou jsme v autě konzumovali několik následujících minut. Nicméně spokojené mlaskání nemohli slyšet okolojdoucí na náměstí, nýbrž lidé přijíždějící k Lidlu, k němuž jsme se mezitím přesunuli. Jakmile tortily po dlouhém boji zmizely v našich žaludcích, vešli jsme do prodejny potravin, kde jsme si nakoupili potřebné věci na večer a další dny. Potom jsme se vydali za naším posledním cílem, který představoval Lichtblauův mlýn, postavený na území obce Dolní Ves, jež byla roku 1850 připojena k Vítkovu.

K bývalému klapáči nás přivedla silnice směřující do Oder, kterou celou dobu doprovázel potok Čermná, jehož vody po staletí roztáčely vodní kolo. Když naše černé SUV úspěšně překonalo nepříliš důvěryhodně vypadající most přes zmíněný potok, korejský povoz jsme zaparkovali a vyrazili na obhlídku evidentně opuštěného mlýna. Na dřevěném přístavku jsme sice spatřili cedulku s textem soukromý pozemek, doplněný obligátním nepovolaným vstup zakázán, ale žádný člověk ani hlídací pes se zde neobjevil, takže jsme si mohli v klidu neoplocený areál projít. Největším problémem se záhy ukázalo bahno, do něhož se bořilo naše obutí tam, kde nerostla tráva. Během obchůzky jsme si tedy museli dávat pozor na to, kam šlapeme, ale jinak nás nic a nikdo v následujících minutách neohrožoval.

Kolo na svrchní vodu, které v roce 1930 poháněla Francisova turbína se sice nedochovalo, ale pozůstatky mlynářské technologie jsme na fasádě velkého mlýna ještě objevili. Na jedné straně budovy jsme našli plechové násypníky, na druhé se nacházela nákladová rampa a našim očím neunikla místa, kde fasádu zdobily nápisy majitelů mlýna. Povedlo se nám rozluštit pouze jméno Schustek, který zde hospodařil před druhou světovou válkou, ostatní písmena byla nečitelná a zbyly po nich jen oranžové pruhy cihel v otlučené omítce. Pro pořízení některých fotografií jsme neváhali vylézt na železniční trať, vedoucí nad mlýnem, odkud se nám na budovu naskytl zajímavý pohled. Kráčeli jsme po kolejích pár desítek metrů až na most přes přítok Čermné a doufali jsme, že se přitom v nedaleké zatáčce neobjeví vlak.

Naštěstí žádný zrovna nejel a tak jsme za mostem bez úhony slezli z železničního náspu ke zmíněnému přítoku, odkud jsme mlýn rovněž zvěčnili objektivem našeho fotoaparátu. Malým zpestřením byl brod na polní cestě, směřující od mlýna na přilehlou louku, kterým kdysi projížděli koňské povozy se senem. My jsme se v prosinci rozhodně nechtěli brodit studenou vodou a tak jsme o kousek dál využili dřevěné lávky, která se sice pod námi poněkud prohýbala, ale přece jen se nám podařilo přejít na druhou stranu. V suchém oblečení jsme tak znovu stanuli u přední strany klapáče a následně jsme se vrátili do auta, kde jsme si o něm přečetli pár informací. Z vlastních vytištěných papírů jsme se dozvěděli, že mlýn prokazatelně existoval v roce 1640, kdy jej vlastnil Adam Lichtblau.

Další zpráva o mlýně pocházela z roku 1712, kdy jej koupil po svém zemřelém otci Tomáši Lichtblauovi jeho syn Matouš, ale o tři měsíce později hospodářství přenechal za stejných podmínek svému bratru Ondřejovi. Léta Páně 1764 koupil mlýn s jedním složením Karel Lichtblau od svého otce Ondřeje za 400 tolarů slezských a když roku 1797 zemřel, majetek převzal jeho syn Antonín Lichtblau za 400 tolarů slezských. K další změně majitele došlo 13. září 1806, kdy Josef Hosch prodal mlýn Antonínu Schönwetzovi za 5 000 zlatých rýnských a blíže neznámým způsobem získal Lichtblauův mlýn František Dressler, který jej 31. července 1815 prodal svému stejnojmennému synovi. Neuběhlo ani devět let a František Dressler ml. prodal mlýn Vincenci Kretschmerovi, mlynáři z Rozsochatského mlýna na hradeckém panství.

V době pořizování stabilního katastru byl roku 1836 mlýn ve vlastnictví Antonína Esslera. V roce 1930 zde hospodařil Adolf Schustek a někdy v té době byl mlýn přestavěn do dnešní podoby. Osudy mlýnských budov po druhé světové válce se nám nepodařilo zjistit, nicméně po sametové revoluci patřil olomoucké firmě Morseva, která jej pár měsíců před naší návštěvou patrně prodala soukromé osobě. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme náš vůz a protože jsme měli ještě trochu času, než se prosincové sluníčko schová za zenit, zastavili jsme se ještě v Odrách. Po příjezdu do města jsme podle rady prodavačky ve stánku se svařeným vínem a jinými pochutinami zaparkovali na Masarykově náměstí zdarma a vzápětí jsme se vydali do Kostelní ulice, kde se nacházelo muzeum Oderska.

O chvíli později jsme vstoupili dovnitř bývalého měšťanského šenkovního domu, v němž od roku 2010 sídlilo muzeum a téměř okamžitě za námi z vedlejší místnosti přišel pracovník muzea, u něhož jsme si koupili turistickou známku a vstupenky do expozic. Zároveň nám nabídl možnost prohlídky nedaleké kaple sv. Rodiny, kterou jsme si rádi připlatili, ale nejprve jsme se věnovali exponátům v muzeu. Začali jsme na chodbě, kde se v pěti vitrínách nacházela expozice o historii města a oderského panství. Za sklem jsme si prohlédli archeologické nálezy z období od pravěku po baroko což znamenalo, že nejmladší předměty pocházely z 18. století. Díky těmto exponátům jsme se seznámili se změnami způsobu života lidí v zalesněné oderské kotlině v průběhu tisíciletí, neboť jsme zde viděli obyčejné denní potřeby, ale také luxusní zboží boháčů.

Postupně jsme shlédli pravěké přesleny, hliněnou lžičku, konvolut bronzových předmětů z Mankovic, archeologické nálezy z Milíkova a Vyhnanova, středověkou keramika z historického jádra Oder, středověké a renesanční kachle, renesanční antifonář, dobovou maketu pohřební knihy z 18. století, barokní prsteny či dřevěnou plastiku sv. Floriána z druhé poloviny 18. století. Našim očím neunikl také keramický hrnec z 15. století nalezený při demolici domu v Odrách, renesanční kachle z místní far, drobné zemědělské nástroje, bible z roku 1794, obrazy staré radnice, ukázka opevnění města a pár zbraní. Dobu bronzovou zastupoval třeba půlkulovitý koflík s nepravidelným okrajem, dláta, náramek, hrot oštěpu, několik sekyrek, hliněná poklička lužický popelnicových polí a nechyběly také čepelky z doby neolitu.

V každé z pěti vitrín jsme si přečetli pár historických faktů o daném období. Na protější stěně u hlavního vstupu jsme si ještě prostudovali mapy opavského, krnovského a dalších slezských území a pak jsme se vrátili k pokladně, kolem níž jsme proklouzli do sousední nevelké místnosti s expozicí Svatoanenský kult ve Slezsku. Našli jsme zde dvě 500 let staré plastiky, týkající se kultu sv. Anny a jeho rozšíření v prvních desetiletích 16. století na území českého Slezska. Sv. Anna se stala patronkou matek, manželství, šťastného porodu, ale také horníků, mlýnů, truhlářů, tkalců, krejčích, převozníků či rytířů. Rovněž byla nesmírně oblíbenou patronkou v oblastech s bohatými nalezišti rud. Za sklem se ukrývala sv. Anna z oderského farního kostela sv. Bartoloměje a drobnější socha sedící světice z Bukovce u Jablunkova.

Dozvěděli jsme se, že obě sochy byly vytvořeny okolo roku 1520. Oderská plastika spatřila světlo světa ve Slezsku a sv. Anna Samotřetí z Bukovce byla dovezena z dílny Leonharda Astla v Salcburku. Na stěně opět nechybělo vyčerpávají vyprávění o kultu sv. Anny, které jsme spíše přeběhli očima, než že bychom tabule pečlivě studovali a pak jsme se vrátili na vstupní chodbu. Pracovník muzea nás vzápětí vedl do prvního patra a během stoupání po schodech poukazoval na aktuální výstavu, jejímž hlavním hrdinou byl Otto Brusmann. Na zdech jsme si prohlédli portrét toho fotografa, jehož jméno bylo sice německé, ale přesto se ho netýkal nucený odsun obyvatelstva a mohl zůstat ve svém rodišti i po osvobození Československa v roce 1945. Díky tomu nadále pořizoval fotografie, které ho v okolí Oder proslavily.

Otto Brussmann svůj koníček vlastně proměnil v celoživotní dílo a jeho černobílé snímky z období od 30. do 70. let dvacátého století bývají používány v článcích s historickou tématikou. Pomalu jsme stoupali nahoru a cestou si prohlíželi zmizelou podobu města. V prvním patře jsme se setkali se svatým Janem Nepomuckým, samozřejmě nikoliv osobně, ale prostřednictvím dřevořezby z konce 18. století, která předtím zkrášlovala interiér kostela sv. Bartoloměje v sousedství muzea. S naším průvodcem jsme se ovšem zastavili u úplně jiných soch, jejichž historie byla natolik zajímavá, že jsme si ji se zájmem vyslechli. Před budovou základní školy totiž stávala socha T. G. Masaryka, jejíž slavnostní odhalení mělo proběhnout v roce 1950, ale ze známých politických důvodů se tak nestalo.

V roce 1963 byl pomník našeho prvního prezidenta dokonce úplně odstraněn a o dva roky později ho nahradila plastika J. A. Komenského, který oderským komunistům tolik nevadil. Dozvěděli jsme se také, že v roce 1968 měl být pomník T. G. Masaryka na jiném místě znovu vybudován, ale z této realizace sešlo. Obě díla jsme si však na chodbě prvního patra prohlédli a jako bonus jsme získali hlavu ženy od ostravského sochaře Jiřího Myszaka, který byl autorem busty učitele národů. Následně jsme vstoupili do velké místnosti, kde se nacházela rozsáhlá expozice Proměny oderského děkanátu, v níž jsme našli sbírky věcí z římskokatolických farností ze 17. až do první poloviny 20. století. Jednalo se předměty určené pro bohoslužebné, reprezentační a vzdělávací potřeby kléru i prostých věřících v této části moravskoslezského pomezí.

Expozice nám představila umělecky hodnotná díla, ale i běžnou či lidovou tvorbu. Zaujaly nás zejména dvě plátna s motivy kajícníků sv. Máří Magdalény a sv. Jeronýma, pocházející z augustiniánského kostela Nejsvětější Trojice ve Fulneku od Josefa Ignáce Adlera. Dále to byla plastika Panny Marie Loretánské neboli Černá Madona , kterou nechal zhotovit pro kdysi významné poutní místo, fulneckou Loretu, majitel tamního panství Jan František Bruntálský z Vrbna v roce 1683. Přečetli jsme si, že byla vytvořena v Itálii podle sochy ve Svaté chýši v Loretu a aby měla stejné zázračné účinky, kopie se musela několikrát dotknout originálu. Mezi exponáty nechyběl Jan Nepomucký, Madony s dítětem, svatá Barbora ze sousedního kostela sv. Bartoloměje, Panna Marie ze hřbitovní kaple sv. Rodiny a Ukřižování či Kalvárie.

V expozici jsme dále viděli staré tisky z místní knihovny, obsahující celkem asi 200 knih z let 1490 – 1800, mezi které patřil například římský misál z roku 1740. Líbila se nám kolekce 22 liturgických nádob a bohoslužebná roucha na protější stěně, doplněná o procesní kříže a korouhve, monstrance, ciboria, relikviáře či kalichy. Kromě církevních předmětů jsme v místnosti shlédli tradiční vánoční výstavu papírových betlémů ze sbírky třebechovického muzea a vzácná grafická díla z 16. – 20. století, jejichž tématem bylo narození Páně a souvisejících událostí. Viděli jsme třeba dřevoryt z roku 1510 od slavného renesančního malíře Albrechta Dürera, mědiryt Klanění tří králů z roku 1513 jednoho z nejlepších rytců historie Lucase Van Leydena či Svatou rodinu mezi dvěma anděly od sochaře Jana Müllera, který 30 let působil na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze.

V expozici jsme strávili poměrně dost času a když jsme si sbírky prohlédli, sami jsme se vydali do druhého patra, přičemž jsme si opět prohlíželi fotografie Otto Brussmanna, jemuž byla věnována expozice v poslední místnosti. Shlédli jsme zde některé ze stovek fotek, kterými tento zdejší rodák zachytil podobu města Odry, čímž vytvořil časosběrně hodnotné dílo. Spousta ze snímků byla navíc jedinými, jež ukazovala podobu daného místa budoucím generacím. Mezi ně patřily staré uličky, zimní les, několikrát zmiňovaný kostel sv. Bartoloměje, silnice, mosty, řeku Odru či zaniklý zámek. Dozvěděli jsme se také informace ze života Otto Brussmanna, který zemřel bezdětný v roce 1982 a ve vitríně si prohlédli jeho fotoaparáty či další techniku. A proč nebyl po válce odsunut ? Žil totiž ve smíšeném českoněmeckém manželství s Olgou Foltin z Oder.

V místnosti jsme si dále prohlédli maketu oderského zámku, který jsme bohužel nemohli v reálném měřítku vidět, jelikož šlechtické sídlo zachvátil v lednu 1964 požár a i když mohl být opraven, byl bohužel o 2,5 roku později srovnán se zemí a nahrazen nevzhledným obchodním domem. V expozici jsme se seznámili s historií zámku, jehož předchůdcem byl gotický hrad z poloviny 13. století, který měl podobu pravoúhlého trojúhelníka a uprostřed strany obrácené k náměstí stála mohutná válcová věž. K hradu se připojovaly městské hradby a pod ním se nacházela trojice rybníků, později změněných na zámeckou zahradu. Za pánů ze Zvole došlo k přestavbě na renesanční zámek ve tvaru čtyřhranu, který uzavíral dva dvory. Cesta k zámku vedla od náměstí úzkou uličkou a padacím mostem překonávala hradební suchý příkop.

V letech 1642 – 1643 byl zámek spolu s městem vydrancován Švédy. Po roce 1730 proběhla přestavba na nový barokní zámek, pokládaný za jeden z nejkrásnějších na severovýchodní Moravě, jeho podobu roku 1834 formovaly klasicistně empírové úpravy. V období první republiky jej vlastnila česko-polská šlechtická rodina Potocki, ale tehdy začal zámek chátrat a za německé okupace byl vyrabován. Po druhé světové válce se uskutečnila nákladná rekonstrukce a začal sloužit městským či kulturním účelům. Po zmíněném požáru zůstala zničena střecha a přes statické problémy zůstalo zdivo a klenby bez větších škod. Nastaly však velké průtahy se zahájením oprav či statického zabezpečení a rozhodnutím tehdejšího MěNV Odry byl přes odbor památkářů a kulturní veřejnosti zámek odstřelen.

Červenec 1966 se tak stal jedním z nejčernějších dnů v úctyhodné historii starobylého města a pro nás byl tento akt stěží pochopitelným činem. Na místě zámku byl po té postaven obchodní dům ODRA s masivní betonovou konstrukcí, který byl otevřen roku 1978. Když jsme dočetli smutnou historii šlechtického sídla v Odrách, opustili jsme místnost a zamířili ke starému schodišti. Vysoké dřevěné schody lemoval soubor uměleckých předmětů, které jsme si cestou dolů postupně prohlédli. Viděli jsme dřevořezbu Panny Marie s Ježíškem z druhé poloviny 18. století, stejnou světici na trůně či křest Krista, což bylo původně víko křtitelnice ve spálovském kostela a na obrazech jsme našli scénu legendárního zázraku v jerlochovickém hřbitovním kostele, na druhém bylo ukřižování sv. Petra a třetí měl podobný námět.

Když jsme sešli až dolů do přízemí, znovu jsme se setkali s pracovníkem muzea, který oslovil ještě skupinu dalších návštěvníků a za pár minut jsme se společně všichni vydali na prohlídku již zmíněné kaple sv. Rodiny na hřbitově. Kráčeli jsme pomalým krokem ulicí 1. máje a zhruba po 350 metrech jsme dorazili k našemu cíli. Na zděné kapličce nás okamžitě zaujalo roubení na jižní straně lodi, které zde bylo odhaleno při rekonstrukci v letech 2015 – 2016. Podle slov našeho průvodce roubení zaujímalo větší část stavby, ale částečně jej nahradila cihlová vyzdívka. Pracovník muzea následně otevřel dveře na druhé straně lodi a vstoupili jsme dovnitř kapličky, kde nám do oka ihned padl malovaný strop s figurálními a ornamentálními motivy. Nad presbytářem jsme spatřili postavy Boha Otce a Ježíše Krista s atributy, obklopené andělskými hlavami.

Obě figury v rukou společně držely zlatou korunu, určenou pro Pannu Marii, kterou na scéně Nanebevzetí andělé vynášeli na oblaka k ceremonii korunování. Světice byla vymalována v klasickém modrobílém hávu nad lodí a obě scény tvořily společný celek, mezi nimiž jsme uprostřed stropu našli medailon s holubicí Ducha svatého. Ornamentální výzdobu zastupovaly akantové rozviliny, girlandy a v rozích nad kruchtou také mušle. Průvodce nám prozradil, že malba byla vytvořena klihovými barvami, nanesenými přímo na dřevo bez podkladní vrstvy. Na bočních stranách lodi jsme pak shlédli fragmenty malovaných vedlejších oltářů. Jeden byl zasvěcen sv. Floriánovi a nad novým vchodem se nacházel iluzivně malovaný oltář sv. Petra. Zdi lodi dále zdobila okna s půlkruhovými záklenky, která byla paprsčitě členěna profilovanými lištami s barevnými skly.

Pak jsme se očima přejeli podlahu z tradičního materiálu oblasti Nízkého Jeseníku, kterým byla pochopitelně břidlice a potom už přišel čas na seznámení se s historií stavby. Dozvěděli jsme se, že barokní kaple byla postavena v letech 1718 – 1719 v souvislosti s potřebou vzniku sakrálního objektu v těsné blízkosti nového předměstského hřbitova, který byl následně zasvěcen členům svaté Rodiny. V roce 1985 proběhla velká rekonstrukce kaple, která byla zároveň adaptována na smuteční síň, což negativně ovlivnilo její původní podobu. O 30 let později pak započala poslední oprava, která přinesla několik nečekaných objevů. Bylo odhaleno původně omítnuté roubení, na stěnách objeveny fragmenty obou malovaných oltářů a při odstranění rákosového stropu dělníci narazili na dřevěný strop s 300 let starými figurálními kresbami.

Kaple byla kompletně opravena a od té doby slouží smutečním obřadům, komorním koncertům i komentovaným prohlídkám. Po vyslechnutí pohnuté historie jsme si krátce prohlédli hudební kůr s varhany a pak jsme se již věnovali netradičnímu uměleckému dílu s názvem Otevřený hrob, které nahradilo oltář a bylo společným dílem dvou umělců, malíře Jana Jemelky a sochaře Otmara Olivy. Mělo podobu dvou stejně velkých kruhů z kovu a skla, které byly vůči sobě v zákrytu. S předním šlo posunovat do strany, což jsme si také mohli vyzkoušet, zadní byl pevně ukotvený do zdi a představoval otvor v hrobu. Na předním kruhu pluly mraky, foukal vánek a zrcadlila se na něm mlha i jemné sněžení. Zajímavému dílu jsme věnovali dost času, který si plně zasloužilo, ale už nám to připadlo moc dlouhé.

A protože nám toho interiér kaple už více nenabídl, poděkovali jsme ochotnému průvodci za prohlídku a vyšli ven na světlo Boží. Konečně jsme si mohli v klidu prohlédnout také exteriéry jednolodní stavby se sedlovou střechou, ze které na hřebenu vystupoval oktogonální sanktusník a na obou bočních stranách jsme si postupně prohlédli dvojici oken s barevnými skly, která jsme obdivovali již uvnitř kaple. Dole se nacházel nový vchod, z něhož jsme před chvíli vyšli ven. Zaujalo nás, že byl do boční zdi kaple proražen v roce 2000, aby nahradil původní vstup na přední straně. Návštěvníci smuteční síně totiž ze dveří vystupovali přímo na vozovku frekventované ulice a v důsledku většího provozu automobilů to bylo značně nebezpečné. Vedle nového vchodu jsme shlédli lichoběžníkovou sakristii a za ní trojboký presbytář se zvalbenou střechou.

Potom jsme z areálu hřbitova vyšli ven na ulici, abychom viděli také průčelí stavby. Dole jsme spatřili zmíněný starý vchod, nad nímž nám do koka padl rozeklaný štukový fronton s nejasným architektonickým prvkem ve středu. Po stranách frontou se nacházela dvě obdélná okna s půlkruhovým záklenkem, rámovaná štukovou šambránou, která měla tentokrát čirá skla. Průčelí bylo zakončeno trojúhelníkovým štítem s kruhovým větracím otvorem, který byl členěn dvojicí pilastrů dosedajících na korunní římsu a ozdoben barokními volutovým křídly. Mezi pilastry jsme našli okno a to byla poslední zajímavost, které jsme si na průčelí barokního svatostánku všimli. Následně jsme kapličku se zajímavým interiérem opustili a zamířili k autu na náměstí, kterým jsme se vrátili domů do Olomouce. Nicméně jsme si slíbili, že se do Oder v budoucnu minimálně ještě jednou, neboť se v tomto městě nacházela spousta jiných turistických cílů. A třeba se pak dozvíme, proč byla naproti městského hřbitova postavena nemocnice…..

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-prosinci-navstivili-mesta-vitkov-a-odry