Byla to láska na první pohled, neboť Český ráj nás okouzlil hned během naší premiérové dovolené v tomto malebném kraji a tak jsme se sem v průběhu dalších let rádi vraceli. Většinou jsme v památkami nabitém kousku naší země zasazených do krásné přírody strávili týden, ovšem pravidlo o výjimkách bylo uplatněno i v tomto ohledu. Změnu si v podstatě vyžádalo naše podnikání, které se postupně rozvíjelo a jednoho roku jsme stáli před otázkou, jak zrychlit balení vyrobených mýdel a šumivých bombiček do koupele. Bylo jich stále více a více, takže jsme situaci museli nějak vyřešit a po mnoha úvahách jsme se rozhodli pořídit si balící stroj. Jelikož by nový výrobek stál mnoho desítek tisíc korun, pátrali jsme po bazarovém stroji a náhoda tomu chtěla, že starší a téměř nepoužívaný kousek jsme objevili ve vesnici nedaleko Turnova.

Na jednu květnovou neděli jsme si tedy domluvili prohlídku balícího stroje a také ubytování na tři dny v Karlovicích u Turnova, jelikož jsme rádi spojovali příjemné s užitečným či v tomto případě práci se zábavou. Počasí nám celý víkend přálo a tak jsme se mohli procházet nádhernou přírodou a poznat poměrně dost památek. Jednou z nich byl kostel sv. Jiří v Karlovicích, u něhož jsme po opuštění rodinného penzionu zahájili nedělní putování za zdejšími památkami. Po příjezdu ke svatostánku jsme naše stříbrné auto zaparkovali kousek o církevní stavby na ostrohu nad korytem Radvánovického potoka a ihned jsme zahájili její obhlídku. Před námi se nacházela jednolodní gotická stavba ze 14. století, která byla okolo roku 1871 radikálně přestavěna a v této podobě jsme kostel viděli také my.

Nad hlavní lodí jsme spatřili sedmihrannou sanktusovou věžičku s cibulovou bání, v níž v době naší návštěvy nevisel žádný zvon a pod ní naším očím neunikl otevřený vchod, umístěný mezi tři okna s gotickým lomeným obloukem. Vstup do kostela zdobil zubatý hřeben, kovaná mříž a kruhové okénko. Pozvánku k průzkumu interiérů jsme nemohli odmítnout a proto jsme přistoupili ke dveřím, abychom nahlédli dovnitř. Vzápětí nás sice zastavila pevná mříž, ale část vnitřní výbavy svatostánku jsme shlédli i přes tuto překážku. Hlavní oltář nám sice zůstal skrytý, ovšem dobře jsme viděli varhany na hudební kruchtě ze dřeva, kostelní lavice a kazatelnu ze stejného materiálu, část obrazů křížové cesty na stěnách lodi, krásné skleněné lustry, kříž s Kristem nad vchodem do sakristie, boční oltář a vyřezávaný betlém pod schodištěm na hudební chór.

Obdivovali jsme také vitráže na oknech v lodi, jimiž dovnitř procházely sluneční paprsky zvenku a když jsme si interiér dle možností prohlédli, pokračovali jsme v obchůzce kolem kostela. Pohybovali jsme se přitom po nevelkém hřbitově, obehnaném kamennou zdí a osázeném cypřiši, duby a jírovcem, patřícím mezi památné stromy. Další zastávku jsme si udělali u pětibokého závěru kostela se třemi vitrážovými okny, které se nacházely mezi opěrnými pilíři a za rohem jsme narazili na přistavěnou sakristii s malým hranatým okénkem. Následně jsme kráčeli kolem druhé boční strany, na níž jsme napočítali rovněž tři okna s gotickým obloukem jako u protější kolegyně, ovšem žádný vchod zde nebyl. brzy jsme tak přišli ke kamenné zvonici, v níž visely dva zvony z roku 1707 s reliéfy svatého Jiří a Panny Marie a znaky pánů ze Smiřic a Valdštejnů.

Kamenná zvonice nahradila roku 1850 starou dřevenou kolegyni se šlapacími zvony a tvořily ji pískovcové kvádry spojené maltou. V přízemí jsme objevili vstup s lomeným obloukem a dvoukřídlými dřevěnými dveřmi, které však byly zavřené a ukryté za dekorativní mříží s pozlacenými kříži a ozdobnými klikami v podobě cypřišových šišek. Nad vstupem jsme našli kulaté okénko s ostěním, které bylo zasklené a opatřené barevnou vitráží v podobě květin, protnuté kovovou vlnkou. Všimli jsme si, že směrem vzhůru se s každou římsou věž zužuje a nahoře jsme spatřili dvě úzká vysoká okna s lomeným obloukem. Třetí okno se pak nacházelo na sousední straně věže, nicméně směrem do lodi žádné nebylo, protože hřeben lodi dosahoval do více než poloviny horních oken.

Věž byla zakončena měděnou jehlancovou střechou, na jejíž vrcholu se tyčila malá cibule s dekorativním křížem a to byla poslední věc, kterou jsme na kostele sv. Jiří v Karlovicích mohli vidět. Ještě než jsme církevní areál opustili, prošli jsme se po hřbitově s několika desítkami různě starých hrobů a během chůze jsme rovněž pozorovali zmíněné stromy, které nás sem tam schovaly před ostrým květnovým sluníčkem pod své příkrovy. Po chvíli jsme brankou ve zdi vyšli ven, nasedli do věrně čekajícího auta a pak jsme odjeli do nedalekého Turnova. V okresním městě jsme navštívili místa, která jsme během týdenní dovolené o čtyři roky dříve z různých důvodů vynechali a jedním z nich byla malá hvězdárna v lokalitě zvané Vrchhůra. Přijeli jsme k ní ulicí stejného jména a poté jsme naše auto zaparkovali na prázdném plácku před hvězdárnou.

Prostranství bylo úplně volné, takže jsme si parkovací místo mohli vybrat, ale na druhou stranu z toho vyplývalo, že na hvězdárně nikdo nebude. Naše tušení se vzápětí potvrdilo, jelikož objekt, v němž od otevření v roce 1974 dlouhá léta sídlil AsÚ ČSAV a poté Fyzikální ústav, byl zavřený. Nicméně jsme na to byli připraveni, protože jsme sem přijeli v neděli dopoledne, což na pozorování hvězd nebyla ideální doba a žádná přednáška nebo beseda pro veřejnost se zrovna také nekonala. Dovnitř jsme se tedy nedostali a mrzelo nás také to, že jsme se nemohli rozhlédnout z vyhlídkové rampy na hvězdárně po okolí. Budovu jsme si tedy prohlédli pouze zvenku, což nám netrvalo nijak dlouho a brzy jsme zamířili zpátky k našemu autu. Následně jsme opět osedlali francouzské koně a odjeli hledat Shořalý mlýn s elektrárnou.

O chvíli později jsme zmíněný mlýn na soutoku Stebenky a Jizery našli a když jsme kousek od něj zaparkovali náš francouzský povoz, ihned jsme vyrazili na obhlídku klapáče. Před námi se nacházela třípatrová budova mlýna s elektrárnou a jednopatrovou obytnou částí, v němž se nacházely byty. Jelikož elektrárna v době naší návštěvy stále vyráběla proud, bylo jasné, že se dovnitř nepodíváme, nicméně jsme s tím předem počítali a předešli tak případnému zklamání. Budovy z období první republiky jsme si prohlédli alespoň zvenku a mohli jsme být rádi, že jsme vše stihli ještě před přestavbou mlýnského areálu. Sedm let po naší návštěvě se totiž majitelem pozemků a objektů v ulici Koňský trh stalo město Turnov, které zamýšlelo vytvořit zde druhé centrum města s byty, drobnými službami či mateřskou školou.

Místo tak definitivně ztratí své kouzlo, ale pokrok zastavit nelze. Když jsme si objekty a mlýnský náhon prohlédli, seznámili jsme se s historií mlýna, který zde stával prokazatelně v 15. století, ale nijak bychom se nedivili, kdyby obilí mlel už dříve. Nájemní mlýn disponoval v 17. století pěti koly mlel pro 86 domácností, fungovala u něj také valcha a od konce 18. století navíc panská bednárna. Zaujalo nás, že mlýn v roce 1879 tehdejší majitelé manželé Kolihovi přestavěli z českého složení na moderní americký s Jonvalovou turbínou. Nejvíce nás ovšem překvapilo, že právě Shořalý mlýn byl prvním v českých zemích, v němž bylo zřízeno elektrické osvětlení. Jednalo se o naprostou senzaci a na umělé světlo se chodili dívat lidé z dalekého okolí, kteří do té doby po ulicích chodili potmě nebo jen s pochodněmi či lucernami v ruce.

Na závěr jsme se z vlastních vytištěných papírů dozvěděli, že v roce 1904 byla u mlýna vybudována První elektrárna pro veřejné osvětlování, které zásobovalo polovinu města Turnova i soukromníky elektrickým proudem. Roku 1921 byla elektrárna rozšířena o druhou turbínu rodinou Možných, kteří mlýn vlastnili až do znárodnění majetku komunistickou vládou v padesátých letech 20. století. Když jsme dočetli poslední řádky, nasedli jsme do auta a odjeli na parkoviště u autobusové nádraží, odkud jsme pěšky vyrazili za prohlídkou židovské synagogy. Po mostě jsme překročili mlýnský náhon a ulicí Kramářova jsme brzy k židovské svatyni dorazili. Okamžitě jsme si vzpomněli, jak jsme o čtyři roky dříve marně na vstupní bráně hledali kešku, ale skrytá schránka nebyla pravým důvodem ke druhé návštěvě.

Učinili jsme tak zejména proto, že mezitím synagoga získala vlastní turistickou známku a také se už mohlo vevnitř fotit, což nás minule od exkurze vyloženě odradilo. Zmíněnou bránou jsme tedy znovu vstoupili na dvorek maličké stavby, do níž se před druhou světovou válkou židovské obyvatelstvo chodilo modlit. Vzápětí jsme vkročili dovnitř synagogy, v pokladně si koupili vstupenku a získali razítko do památníku. Paní se nás zeptala, jestli požadujeme výklad, což jsme s radostí přijali a tak se nás ujala a synagogou nás provedla. Nejdříve nám řekla informace o historii domu a pak už byl čas na její prohlídku. U vchodu v předsíni jsme uviděli výklenek, v němž bylo umístěno umyvadlo zvané kijor, které sloužilo k rituálnímu očištění rukou přítomných před bohoslužbou.

Poté jsme sestoupili do hlavní síně, i když se jednalo jen o symbolický stupínek, neboť podle tradice toto zahloubení modlitebního prostoru vychází ze slov 130. žalmu: „Z hlubin volám Tě, Pane...“ Následně jsme si prohlédli střídmou výzdobu synagogy, kde jsme získali další informace z úst naší průvodkyně. Dozvěděli jsme se, že tady nikdy nebývaly zobrazeny lidské bytosti a většinou ani zvířata, takže jsme viděli pouze dekorativní prvky složené z rostlinných motivů, pocházející z přelomu 19. a 20. století. Podél zdi se pak nacházely dřevěné lavice, na nichž sedávali pouze muži, neboť ženy mívaly své místo v jiných prostorách budovy. Uprostřed modlitebního sálu jsme pak na zemi spatřili obrysy dávno zbořené bimy, tedy místa, kde se předčítalo ze svitků posvátné Tóry.

Potom jsme se dozvěděli spoustu informací o svatostánku, v němž bývaly ukládány svitky Tóry s textem biblických Pěti knih Mojžíšových. Ty byly omotány povijanem, překryty bohatě zdobeným stříbrným či mosazným štítem a korunovány korunou ze stejného materiálu. Na dřevěných držácích svitků byly umístěny ozdobné nástavce a dvířka schrány byla překryta oponou a draperií většinou ušitých ze vzácných, bohatě zdobených tkanin, jako byly třeba samety, brokáty a hedvábné damašky. Mohly obsahovat jméno donátora a příležitost, při které oponu synagoze, tedy své komunitě, daroval, např. obřízka či oslava dospělosti syna, uzdravení z nemoci, svatba a podobně. Dále jsme se dozvěděli, že při bohoslužbě se svitek Tóry vyndal ze schrány a přenesl na stůl v prostoru již zmíněné bimi.

V tomto prostoru se za pomalého odvíjení a ukazování dřevěným či kovovým ukazovátkem ve tvaru ručky svitek četl. Zajímavé informace jsme nasávali jako dobře fungující čerpadlo a exotické rituály jsme se snažili zapamatovat a co nejvíce si je představit, ale byl to pro nás zcela jiný svět. Z vyprávění průvodkyně nás dále zaujalo, že komunisté v šedesátých letech 20. století tóry z českých a moravských synagog prodávali do zahraničí, přičemž ta turnovská skončila v USA ve státě Kentucky, kde dodnes slouží fungujícímu židovskému společenství. Vedle svatostánku jsme si pak prohlédli pamětní desky významných členů zdejší židovské obce. Potom jsme hlavní síň opustili a vyšli ven ze dveří. Následně jsme vystoupali po schodišti do prvního patra, kde nám průvodkyně odemkla dveře, abychom mohli vstoupit na galerii.

Ocitli jsme se v místech, kde se pro změnu při modlitbách pohybovaly pouze ženy. Z balkonu jsme shlédli hlavní síň pod námi a také jsme byli blíže krásně zdobenému stropu. Když jsme si galerii prohlédli, sestoupili jsme dolů na dvorek a pak nás průvodkyně ještě zavedla ke Golemovi. Jednalo se o kovovou sochu, poněkud odlišnou od známé hliněné postavy z pražské synagogy či filmu Císařův pekař a pekařův císař, v němž hlavní dvojroli ztvárnil skvělý Jan Werich. Poté jsme se již s milou průvodkyní rozloučili, židovský svatostánek opustili a vydali se za dalšími turnovskými zajímavostmi, které jsme minule neviděli. Po opuštění synagogy jsme ulicemi Trávnice, Jiráskova a Konělupy přišli k bývalému vodnímu mlýnu zvanému Kocourkovský či Podkostelní a jako první nám do oka padla hospodářská budova pily.

Pila v době naší návštěvy stále fungovala a za touto nevzhlednou šedivou budovou jsme spatřili menší stavbu se žlutou fasádou, jež byla zdobena reliéfy a také znakem malé vodní elektrárny, která vznikla roku 1906 na místě původního mlýna a rovněž byla stále ještě v provozu. Když jsme si budovy s jezem, česly a dalšími zařízeními zvenku prohlédli, vytáhli jsme z batohu vlastní vytištěné papíry, abychom se seznámili s historickými fakty. Dočetli jsme se, že první zmínka o Podkostelním mlýně pochází z roku 1516, kdy však již byl sešlý, takže musel být postaven už dávno před tímto datem. Zaujalo nás, že byl opraven a dokonce se stal jedním z největších v Turnově, když měl v roce 1608 šest moučných kol, jedno kolo sladové a valchy. Již dávno jsme věděli, že měšťané museli jezdit do jednoho klapáče, který jim byl přidělen a turnovští obyvatelé nebyli výjimkou.

V Podkostelním mlýně mlelo žito, pšenici či slady k vaření piva okolo 165 osob a v 17. století u něj fungovala také pila či šlejfírna pro kosaře, kováře a nožíře, kteří si sem chodili nabrousit své nástroje. Dále jsme se dozvěděli, že roku 1852 začala na mlýně hospodařit rodina Votrubcova a po padesáti letech nechal tehdejší majitel Emil Votrubec mlýn přebudovat na malou vodní elektrárnu, která dodávala proud Turnovu i okolním vsím. Na závěr jsme zjistili, že Podkostelní mlýn získal své jméno podle nedalekého kostel sv. Mikuláše, ale proč se mu říkalo Kocourkovský, to nám zůstalo záhadou. Nejlogičtějším vysvětlením by bylo, že v určitém období byl jedním z nájemců mlynář Kocourek. Ještě nás napadlo, že takto mlýn mohli lidé z okolí nazývat posměšně, když v něm mletí nefungovalo tak, jak by mělo.

Když jsme dočetli poslední řádky, zamířili jsme zpět k našemu povozu u autobusového nádraží a když jsme k němu dorazili, odjeli jsme hledat pramen Boží voda v Novém parku. Po příjezdu k parku jsme chvíli hledali místo na zaparkování a nakonec jsme vhodné místečko našli v ulici Myšina, odkud jsme se vydali za zdrojem životodárně tekutiny s božským jménem. Do Nového parku jsme sestoupili po několika schodech a sledujíce červenou turistickou značku jsme kráčeli pod vzrostlými stromy. Po 150 metrech jsme zabočili doleva na neznačenou parkovou cestu a záhy se před námi objevila kamenná zídka ve tvaru písmene U, v jejímž středu jsme spatřili dva kameny, položené nahoře na zídce. Do jednoho byl vyrytý nápis Boží voda, což nás utvrdilo v tom, že jsme přišli na správné místo a na druhém kameni se bělal letopočet 1868.

Právě v tomto roce studánka vznikla, ale jestli potom ještě změnila podobu, to se nám nepodařilo zjistit. Pod zmíněnými kameny se nacházel samotný zdroj vody, která vytékala z kovové roury a padala do betonové skruže, odkud se poté vsakovala do okolní půdy nebo po svahu tekla dolů do řeky Jizery. Přistoupili jsme blíže a opláchli si ruce, ale chuť vody jsme neokusili, ačkoliv v té době byla pitná, o čemž svědčilo pár lidí, které jsme o chvíli později potkali s prázdnými lahvemi v taškách. Naštěstí se žádní vetřelci u studánky nevyskytovali v době, kdy jsme si místečko v lese fotili a nijak nás tak čerpání vody neomezovali. Jediným rušivým elementem byla motorová vozidla, která sem tam projela po silnici nad pramenem a vzhledem k nepříliš velké vzdálenosti byl zvuk motorů docela dobře slyšitelný.

Když jsme si vše nafotili a prohlédli, vydali jsme se stejnou cestou zpátky k našemu autíčku, jímž jsme poté odjeli do centra města. Povoz jsme zaparkovali na náměstí Českého ráje, dali si oběd v restauraci Belgický dvůr a po jídle jsme se krátce po centru prošli. Obdivovali jsme pěkné měšťanské domy, radnici, budovu spořitelny, Mariánský sloup s pozlacenou sochou Panny Marie, jenž byl zasazen do pískovcové kašny a také kostel sv. Františka z Assisi, který tvořil součást františkánského kláštera. Obhlídkou památek jsme se však nezabývali nijak podrobně, protože jsme je měli prostudované z minulé návštěvy a pouze jsme se kolem nich prošli stejně, jako místní obyvatelé. Po dokončení okružní procházky jsme se znovu ocitli u našeho auta, jímž jsme odjeli do jedné z vesnic u Turnova.

V malé vísce jsme měli s prodejcem domluvenou prohlídku balícího stroje, vlastní příčiny našeho výletu do Českého ráje a díky navigaci jsme domek našli celkem snadno. Následně jsme zavolali majiteli nemovitosti na jeho mobil a záhy vyšel pán, který nás zavedl do stodoly. Zde jsme si našeho budoucího pomocníka prohlédli a protože se nám stav stroje líbil, rozhodli jsme se jej zakoupit. Chvíli jsme se sice dohadovali o ceně, ale nakonec jsme si plácli, prodejci zaplatili a stroj naložili do auta. Vzápětí jsme vyrazili na cestu a jelikož mělo naše francouzské autíčko k přepravě přizpůsobený kufr, tak bez problémů dovezlo balící stroj do výrobny mýdel v Litovli. I když bychom rádi v tomto kouzelném kraji zůstali déle, naše třídenní dovolená v Českém ráji skončila, ale v dalších letech jsme se sem ještě několikrát vrátili.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-turnove-stravili-cast-nedele-a-pak-si-koupili-stroj