Turista, který neholduje s příchodem chladných měsíců zimním radovánkám a pohyb na běžeckých prkénkách jej zcela nenaplňuje, postupem času pociťuje z nedostatku navštívených památek a zajímavostí abstinenční příznaky. Takovou nemocí jsme rozhodně trpět nechtěli a tak jsme si na jedno ze zimních období naplánovali minimálně dva výlety měsíčně. Většinou se jednalo o cesty do různých měst, abychom se nemuseli brodit těžkým terénem a jeden z těchto výletů jsme strávili ve východočeské Chocni a jejím bezprostředním okolí.

Ráno jsme nastartovali náš vůz, lehce zasněženou krajinou jsme přejeli hranice Moravy a ocitli se ve východních Čechách. Naším prvním cílem v tomto malebném koutu naší republiky byl Dobříkov, kde jsme si hodlali prohlédnout dřevěný kostel Všech svatých, který původně stával od roku 1679 ve Velké Kopani na Zakarpatské Ukrajině. Když jsme do Dobříkova přijeli, naše auto jsme zaparkovali za kostelem na malém plácku a zavolali jsme telefonem průvodkyni, se kterou jsme měli prohlídku interiéru církevní stavby domluvenou den předem.

Čekání na průvodkyni jsme vyplnili hledáním zdejší skryté schránky, která dlouho neodolala a jakmile jsme ji našli, věnovali jsme svou pozornost samotnému dřevěnému svatostánku. Prohlédli jsme si lehce pocukrovanou obdélnou loď, jenž byla vodorovně členěná a přecházela vzadu do úzkého presbytáře. Zaujalo nás, že v lodi kostela bylo jediné okno, takže jsme se správně domnívali, že uvnitř bude tma.

Stejný počet oken jsme našli i na plochém kněžišti a pak jsme se přesunuli k čelní straně svatostánku s otevřenou předsíňkou a dřevěnou arkádou. Nad ní jsme spatřili pavlač, rovněž opatřenou dřevěnou arkádou, jenž byla stejně jako celý kostel vyrobena z dubových a ručně štípaných trámů. Nad průčelím se vypínala 17 metrů vysoká čtyřboká věž s jehlancovou střechou se šindelovou krytinou.

Po deseti minutách čekání průvodkyně přes zimní počasí přijela na kole, přivítala nás a vzápětí jsme vstoupili do promrzlých útrob kostelíku, v němž nás ihned ohromila vnitřní výzdoba, zejména obrazy a ikony na stěnách. Neméně poutavé bylo i zasvěcené vyprávění naší průvodkyně, od které jsme získali informace o historii svatostánku, jenž byl roku 1857 prodán do vesnice Cholmovec u hranic s Rumunskem za 255 zlatých.

Docela nás tato informace překvapila, protože jsme netušili, že kostel stával předtím někdy jinde než v Dobříkově, kam se přestěhoval jako zchátralý v rozebraném stavu až v roce 1930. Ve východočeské obci byl opět sestaven, poškozené části vyspraveny a již roku 1931 proběhlo slavnostní otevření za účasti patriarchy Církve československé Dr. Gustava Procházky a hostí z Čech, Moravy, Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Když jsme se seznámili s historickým fakty, dozvěděli jsme se informace o vnitřní výbavě kostelíku. Průvodkyně nám sdělila, že tepané dveře navrhla a zhotovila Masarykova odborná škola v Litomyšli v rámci obnovy zničených částí kostela a právě u vchodu jsme si všimli velkého množství nápisů, které představovaly jména a data úmrtí kněží, kteří sloužili v kostele v 18. století.

Velice se nám líbily lipové a dubové deskové obrazy nebo rokokový ikonostas, pocházející ze 17.století, bez kterých se nemohl obejít žádný pravoslavný kostel. Zajímavé byly také předměty vztahující se k českým dějinám, které zde nechal majitel kostela roku 1931 instalovat. Jednalo se o třísku z Husova vězení, prsť z hrobu J. A. Komenského či kámen z rodiště Jana Žižky z Trocnova.

Naše průvodkyně nám podrobně popsala celý kostel, postavený z ručně otesávaných dubových fošen v byzantsko-gotickém slohu a s jejím výkladem jsme byli velice spokojeni, takže jediné co nám vadilo, byla zima od nohou. Společně jsme si prohlédli strop presbyteria, tvořený segmentovou valenou klenbou z fošen, na druhé straně jsme pak viděli kruchtu a úzkou předsíňku, odkud vedlo schodiště na pavlač a věž.

Průvodkyně nám také řekla, že se celá stavba kostela dělila na tři hlavní části. První byla předsíňka s babincem, což byla zadní část hlavní lodi určená pro ženy. Druhou část tvořila hlavní loď určená pro muže a třetí bylo presbyterium, kde byl umístněn oltář, oddělený od hlavní lodi ikonostasem. Když jsme si vše prohlédli, naše exkurze skončila a tak jsme pomalu zamířili k východu ze svatostánku.

U dveří nám ještě paní prodala turistickou známku, dala razítko do památníku a věnovala pohlednice. Pak jsme vyšli z kostela ven, kde jsme se s naší průvodkyní rozloučili a poděkovali za mimořádnou půlhodinovou prohlídku, jenž se nám velice líbila. Potom jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli do Chocně, přičemž jsme prohlídku památek v tomto městě chtěli zahájit na zámku.

Když jsme sem dorazili, naše cesta vedla přes vysoký most poblíž vlakového nádraží, který překlenoval železniční trať z Prahy do Olomouce, jenž byla vystavěna v letech 1842 - 1845. Náš lovec keší vyjádřil přání se zde zastavit, aby mohl ukrytou schránku na tomto místě nalézt a tak jsme se rozhodli mu vyhovět. Zastavili jsme na okraji silnice těsně za mostem a vydali se kešku odlovit.

Když se nám to povedlo, využili jsme neplánované zastávky a zamířili jsme na mostní konstrukci, odkud se nám naskytl pěkný výhled směrem k nádraží v Chocni a na druhé straně na železniční trať, vedoucí na Olomouc. Při pohledu do hloubky pod námi nám připadlo neuvěřitelné, že ještě během druhé světové války zde býval tunel, který zde stával celé století.

Nám ho připomínaly jen betonové stěny pod zvrásněnými skalami v místech, kde dělníci během jednoho roku prokopali cestu pro železného oře. V letech 1844 - 1845 pak proběhlo zaklenutí tunelu, aby zvětralá opuková skála nepadala na koleje. Když jsme hleděli směrem k nádraží, ani nás nenapadlo, že právě na něm 9. května 1945 vybuchlo devět německých vagonů s municí.

Nádraží od nás nebylo nijak daleko, takže jsme se ani nedivili, že výbuch poškodil několik objektů ve městě včetně zámecké kaple, ale také samotný tunel, jehož likvidace započala v roce 1947 a trvalo tři roky, než ho dělníci rozebrali. Když jsme se dostatečně pokochali výhledy na trať a nádraží, vrátili jsme se k autu a pokračovali v jízdě k našemu naplánovanému cíli, tedy k zámku na břehu Tiché Orlice.

Auto zaparkovali u bývalé hospodářské zámecké budovy naproti šlechtického sídla a vydali se na jeho prohlídku. Na první pohled nás zaujala zde zdi zámku vystupující kaple, kterou jsme o pár minut později poznali i zevnitř. Vzápětí jsme vešli průjezdem na nádvoří, z něhož byla dobře vidět řada oken v prvním patře a na dvou stranách v přízemí jsme si všimli trojosých arkád.

Potom jsme vstoupili dovnitř jednoho křídla zámku a nade dveřmi do chodby jsme uviděli pamětní nápis z roku 1562. Po schodech jsme vystoupali do 1.patra, kde se nás ujal starý pán. Zaplatili jsme poměrně nízké vstupné, koupili dvě turistické známky, pohled a také jsme dostali kapesní kalendáříky a razítko do památníku. Pak jsme si již sami prohlédli tři místnosti s expozicemi Orlického muzea.

Jeho prohlídka nám trvala pouhých 10 minut, přičemž jsme v historické expozici postupně shlédli soubor starých tisků, ukázky předmětů s církevní tématikou, ukázky lidových artefaktů z Choceňska nebo zámek s klíči, který byl celý ze dřeva. Nechyběly zde také vyřezávané formy na perník a máslo či krásné loutkové divadlo z období první republiky.

Líbily se nám také staré školní pomůcky jako ozdobný kalamář, tabulka, staré čítanky či posuvný kalendář. Našemu zraku neunikly ani dobové školní lavice firmy FISCHEL rakouského původu z počátku 20. století nebo dubová skříň s krásnou intarzií. V historické expozici jsme viděli věci, které se kdysi běžně denně používaly. Byl zde dřevěný okovaný rýč, dřevěné vidle na seno, cep na mlácení obilí, hrábě na len, stojan na louče, máselnice ke stloukání másla či kolovraty k spřádání lnu.

Ve vitrínách jsme si pak prohlédli předměty z místní řemeslné výroby, kterými bylo tkalcovství, krejčovství a nářadí a potřeby z ševcovské dílny pana Krále z Chocně. Dále jsme zde viděli předměty z historie místní papírny. V dalších vitrínách jsme viděli skleněné lahve na pálenku z konce 18. století a ucelený soubor cínového nádobí. V muzeu byly také vystaveny perkusní terčovnice z konce 19. století, prachovnice, kleště na lití kulek či tříhlavňový kanónek s perkusními zámky usazenými na dřevěné lafetě s možností postupného odpalování.

Na stěně jsme si pak prohlédli velkou mapu choceňského panství z roku 1811, která byla nalezena v roce 1995 na městské skládce. Na mapě jsme viděli Choceň i jednotlivé vesnice, které přináležely k panství Kinských a také polnosti, louky a lesy ve zdejší krajině před dvěma staletími. Líbila se nám i raně novověká pokovená truhla nesoucí na vnitřní straně víka iniciálu W a letopočet 1621, kterou vlastnil významný vojevůdce Albrecht z Valdštejna.

Později tato truhla sloužila jako městská pokladnice. V archeologické expozici jsme pak našli nálezy z přelomu 19. a 20. století z okolí Chocně. Zde nás nejvíce zaujala ukázka žárového pohřebiště lužické kultury. V paleontologické expozici jsme si prohlédli zkameněliny mlžů, břichonožců a hlavonožců. Z období čtvrtohor jsme shlédli kosterní pozůstatky zvířat, nalezených převážně v těžebně štěrkopísku v Běstovicích ve 20. a 30. letech 20. století.

V geologické expozici nás čekaly nálezy druhohorních zkamenělin, přičemž jsme zde viděli především hlavnonožce, ale zaujaly nás také zkamenělé ryby Halec Sternbergi. Během prohlídky muzea jsme z expozic zjistili, že zámek nechal vybudovat v letech 1562 - 1574 Zikmund ze Šelmberka jako své nové renesanční sídlo a také jsme se dozvěděli spoustu dalších informací. Po prohlídce všech expozic jsme se vrátili jsme ke starému pánovi, který nás přes nádvoří zavedl do protějšího křídla zámku.

V něm jsme si prohlédli vnitřek kaple s vysokým klenutým stropem, vyzdobeným mramorem. V čele kaple jsme viděli tři vitrážová okna a zajímavé bylo i šestioktávové tlakové harmonium se dvěma rejstříky. Líbil se nám rovněž oltář z bílého carrarského mramoru s plastikou Panny Marie a Ježíše Krista. Od průvodce jsme se dozvěděli, že kaple se začala rekonstruovat v roce 1989, kdy byly postupně vytvořeny nové vitráže a v roce 1993 byla kaple znovu vysvěcena.

Když jsme si kapli prohlédli, vrátili jsme se na nádvoří, kde jsme se rozloučili s průvodcem a vyšli ven ze zámku. Neodjeli jsme ovšem pryč, ale vydali jsme se na procházku do zámeckého parku, kde jsme sbírali potřebné údaje k multikešce. Právě z parku jsme si mohli dobře prohlédnout z dálky budovu zámku. Všimli jsme si, že se jedná o čtyřkřídlý obdélníkový objekt postaven v renesančním slohu, který byl později barokně upraven.

Park byl opravdu velký a než jsme přešli na druhou stranu, chvíli to trvalo. Na protější straně parku jsme pak zašli do hospody U osla, kde jsme se skvěle najedli a zejména nám chutnal bramborák, kterými byla restaurace proslavená. Pak jsme se vraceli opět parkem k zámku, kde se děti i přes zimní počasí vyřádili na dětském hřišti. Následně jsme získali i zbytek potřebných souřadnic a tak jsme nakonec kešku našli a úspěšně odlovili.

Pak jsme park i zámek opustili a zamířili k bývalému vodnímu mlýnu na břehu Tiché Orlice. Když jsme přešli most přes řeku, tak jsme vzápětí dorazili ke čtyřpatrové budově se secesními prvky z roku 1916, která vznikla po požáru, jenž o rok dříve zničil starý mlýn, elektrárnu i sousední pilu. Mlýn jsme si nejprve prohlédli z jeho přední části, ve které se nacházela prodejna se zdravými potravinami, které jsme si prohlédli za výlohou.

Jelikož jsme však neměli v úmyslu v ní nakoupit, pokračovali jsme v obhlídce mlýna. O kousek dál jsme na budově našli několik reklamních plakátů, které nám prozradily názvy dalších firem, sídlících v místě starého přízemního domku s krupařským krámkem. Ten jsme však již nemohli vidět, neboť jej roku 1884 majitel mlýna Josef Lichtenberg přestavěl na patrovou budovu se šalandou a válcovými mlecími stolicemi, kterou pro změnu spolkl ohnivý kohout roku 1915, kdy zde mouku mlel člen starobylého mlynářského rodu František Syrový.

Následně jsme sestoupili na nábřeží, kde jsme shlédli zadní části mlýnských budov a elektrárny. Dlouho jsme se zde však nezdrželi, vrátili jsme se na most přes Tichou Orlici a zamířili k bývalému knížecímu pivovaru. Když jsme za mostem odbočili doleva, nezapomněli jsme se podívat na mlýn z druhé strany řeky. Právě odtud se nám zdál pohled na mlýn nejkrásnější, když celou kompozici vhodně doplňovala tiše plynoucí řeka s jezem.

Potom jsme se seznámili s jeho historií mlýna, který se jmenoval Horní, později Podskalský a když jej roku 1879 koupil již zmíněný Josef Lichtenberg, nesl název podle nového majitele. Kdybychom se zde pohybovali po roce 1890, na cestu by nám svítily elektrické lampy, které energii získávaly právě mlýnské elektrárny. A když vodní síla nestačila, zařídil Lichtenberg od roku 1894 topení parou. Z této doby pocházel i vysoký tovární komín u mlýna, který jsme však nenašli.

Mlýn, který jsme měli před sebou, byl vystavěn během roku 1916 jako dvoupatrový válcový mlýn, přičemž pro turbíny byla zřízena hluboká betonová stavba a následujícího roku byl mlýn opatřen nejnovějšími stroji a uveden v činnost. Tak jako u jiných mlýnů jsme byli znechuceni tím, že byl v roce 1951 dán do správy a o osm let později znárodněn. Přesto byl až do své smrti v roce 1971 František ve mlýně vedoucím a teprve potom byl provoz zastaven a stroje demontovány.

Bylo nám líto, že mlýn již ukončil svůj provoz a stal se tak nepřístupným. Přesto se nám zimní pohled na mlýn, jez a řeku Tichou Orlici velice líbil. Když jsme si jej prohlédli a dozvěděli se dostupné informace, obrátili jsme se na druhou stranu. Za námi se totiž nacházely budovy bývalého pivovaru. Překvapilo nás, že i když se v něm již od roku 1984 chmelový mok nevařil, byly budovy pivovaru ve vynikajícím stavu, neboť mnoho jiných zrušených pivovarů takové štěstí nemělo.

Jistě tomu pomohl fakt, že se bývalý pivovar stal sídlem několika komerčních firem a že v něm byla také otevřena restaurace. V době naší návštěvy zde sice čepovali pochopitelně jiné pivo, ale i tak jsme byli rádi, že byl pivovar stále využíván. Jelikož jsme se o několik desítek minut dříve naobědvali v hospodě U osla na druhé straně zámeckého parku, neměli jsme v úmyslu zajít do restaurace, takže jsme si pivovar, postavený šlechtickým rodem Kinských v 17. století, prohlédli pouze zvenku.

Před sebou jsme však měli již pivovarské budovy, které byly v 19. století přestavěny do dnešní podoby stejným majitelem panství. Minuli jsme sladovnu, která byla zařízena na zpracování 200 vagónů ječmene ročně, poté samotnou budovu s varnou a ležáckými sklepy a vzápětí jsme prošli kolem vjezdu do areálu. Pokračovali jsme dál k posledním budovám choceňského pivovaru a za nimi jsme opodál odlovili kešku. Po úspěšném nálezu jsme se vydali nazpátek k autu.

Cestou jsme se zastavili u informační tabule naproti vjezdu do pivovaru, která však neposkytovala fakta o pivovaru, ale o nedalekém přírodním parku Peliny. Dlouho jsme se zde tedy nezdrželi a zamířili zpět k našemu vozu, jež bylo zaparkované za pivovarem. Když jsme k němu dorazili, prohlédli si klasický cihlový pivovarský komín a protože jsme předtím nepožili žádné alkoholické nápoje, byli jsme si jistí tím, že komín stál poněkud nakřivo.

Vzápětí jsme u komína odlovili další kešku, nasedli do auta a přečetli si pár informací z historie choceňského pivovaru, který po roce 1850 začal používat spodní kvašení. Díky tomu před vypuknutím první světové války zcela ovládl hospody ve městě a jeho pivo se vozilo do řady šenků v okolí, z nichž některé fungovaly i v době naší návštěvy. Když jsme dočetli poslední řádky historických faktů vonících po pivu, odjeli jsme autem k evangelickému kostelu.

Náš vůz jsme zaparkovali na okraji silnice, která vedla okolo protestantského svatostánku, jenž byl postaven za pár měsíců roku 1869 a vydali se na jeho obhlídku. Bránou v kamenné ohradní zdi jsme vstoupili do kostelního areálu, v němž se nacházela jednoduchá dvoupatrová stavba se zvonovou věží. Na kostele jsme spatřili dvě řady vysokých polokruhových oken, které prosvětlovaly interiér na všech stranách budovy.

Zatímco v prvním patře se okna pyšnily celou svou krásou, v přízemí byly některé z nich zazděny. Následně jsme došli ke vchodu, který byl však zamčený, takže jsme se dovnitř nepodívali. Nad dřevěnými dveřmi jsme spatřili bílou desku, na níž jsme si přečetli žalm Bůh jest naše útočiště i síla a o pár centimetrů výše se pak nacházelo jedno z oken, zasazené do rizalitu, který mělce vystupoval z fasády kostela.

Nad oknem jsme pak našli jeden z výraznějších ozdobných prvků evangelického svatostánku, kterým byl štít ve tvaru oblouku s profilovanou římsou a slepým kulatým okénkem. Nad štítem se tyčila hranolová úzká věž s jehlancovou střechou, jež byla zakončená vysokým křížem. Bohužel červenou věž, která byla přistavěna ke svatostánku až v roce 1893, hyzdily moderní poplašné sirény.

Když jsme dokončili obhlídku kostela, tak jsme si přečetli pár informací z jeho poměrně krátké historie, která se začala psát roku 1869. Základy kostela, hřbitovní zdi a podezdění zahradního svahu byly vybudovány z kamene a nijak nás nepřekvapilo, že se po jeho slavnostním vysvěcení místním evangelíkům jistě velmi ulevilo, neboť již nemuseli vykonávat namáhavou cestu na mše do Sloupnice.

Po přečtení skromných historických faktů jsme se zasněženou cestou vydali k bráně na evangelický hřbitov, který se začal používat také v roce 1869 a jenž se zachoval v původní podobě. Pomalým krokem jsme se pohybovali kostelním areálem, k jehož stavbě byl využit svažitý, kamenitý a pustý pozemek zadluženého vinopalníka Pecháčka, protože evangelíkům ve městě nikdo nechtěl ani nesměl prodat pozemek.

Brzy jsme dorazili na místo posledního odpočinku choceňských protestantů a několik minut jsme se tiše procházeli po hřbitově, ohraničeném opět kamennou zídkou. Následně jsme se vrátili k evangelickému kostelu a bránou vyšli ven na ulici. Vzápětí jsme nasedli do našeho stříbrného vozu, kterým jsme odjeli na další, pro změnu katolický hřbitov s kaplí sv. Anny.

Auto jsme zaparkovali před hřbitovem na malém parkovišti a brankou jsme vstoupili do smutně ztichlého areálu. Pomalu jsme kráčeli po zasněžených cestičkách mezi hroby a užívali si klidu na opuštěném hřbitově, jenž byl v roce 1881 rozšířen až k nové silnici vedoucí k Hemžím. Došli jsme až na spodní okraj hřbitova, odkud se nám přes ohradní zeď naskytl pěkný na mlýn, zámek a pivovar na břehu řeky Tiché Orlice, které jsme si odtud mohli prohlédnout téměř z ptačí perspektivy.

Když jsme se dosyta pokochali zajímavým pohledem, vraceli jsme se zpět. Jinou cestičkou jsme tentokrát šlapali mírně do kopce a po chvilce jsme dorazili ke hřbitovní kapli sv. Anny, která zde byla postavena rodinou Püchlovou v roce 1855. Ihned jsme zamířili ke dveřím, abychom nahlédli do interiéru kaple, ale dveře byly zavřené, což nás nijak nepřekvapilo.

Spíše jsme litovali toho, že jsme uvnitř neviděli rodinnou hrobku Püchlů  a oltářní obraz sv. Anny od malíře Jana Umlaufa z Kyšperku, což byl dřívější název dnešního Letohradu. Nade dveřmi jsme si prohlédli hezký kruhový reliéf s andělem, držícím knihu a brk. Nad ním jsme pak spatřili nástavbu pro zvon, který zde však chyběl. Pak jsme si obešli kapli dokola a všimli jsme si, že její vnitřní prostor prosvětlují dvě okna na každé straně.

Nakonec jsme shlédli trojboký presbytář s dvojicí oken a vzápětí jsme se vydali na zpáteční cestu k autu. Když jsme hřbitov opustili, tak jsme autem odjeli do středu města na Tyršovo náměstí. Jakmile se nám podařilo zaparkovat, vydali jsme se na obhlídku památek v centru města, které u řeky Tiché Orlice začalo vznikat již ve 13. století a jako první jsme shlédli pěknou radnici z roku 1880.

Sídlo radních bylo postaveno na místě původní dřevěné rychty, která několikrát vyhořela. První jednoposchoďová zděná radnice s vížkou a hodinami zde byla vybudována již roku 1564 za vlády Zikmunda ze Šelmberka. V roce 1719 se radnice stala skládkou šatstva a skromného vybavení žoldnéřů a vedle ní se nacházela šatlava s kládou. Po shlédnutí budovy radních jsme si prohlédli ostatní domy na náměstí.

Na první pohled však nevynikaly žádnou historickou hodnotou a bylo vidět, že byly přestavovány nebo nově vybudovány, neboť většinu zničily četné požáry města. Bylo nám jasné, že první domky na náměstí bývaly dřevěné se starodávným podloubím a teprve později byly stavěny jako kamenné s průčelím, které se však nedochovaly. Zaujala nás budova obchodní akademie či bývalý Panský dům, později přestavěný na sokolovnu.

Zjistili jsme, že na Tyršově náměstí bývala také kašna, která byla zrušena. Dozvěděli jsme se, že roku 1867 byla dle plánů stavitele A. Pasovského z Kostelce nad Orlicí postavena vedle radnice škola v pseudogotickém slohu, ze které později vznikla spořitelna. Obyčejný vzhled většiny domů nám bohatě vynahradil krásný pozdně barokní mariánský sloup z roku 1760, který nahradil dřívější sešlou dřevěnou sochu sv. Floriana.

Sloup byl postaven na náklady obce za 772 zlatých, 17 krejcarů a 8 denárů, restaurován byl v roce 1829 a generálně opraven a přeměněn v roce 1905 sochařem Josefem Reilem. Tehdy byly staré sochy vyměněny za nové, místo sv. Agáty zde byla umístěna sv. Ludmila, podstavec byl zbaven obrázku sv. Salvátora a opatřen novým reliéfem sv. Rodiny. Kolem něho byly postaveny nové sloupky spojené řetězy a vysázeno šest mladých lip. Sloupky jsme zde sice našli, ovšem lípy odvál čas a tak jsme zde viděli už nově vysazené mladé stromky.

Potom jsme se krátce zastavili u rozcestníku naproti obchodní akademie a následně jsme již Tyršovo náměstí opustili. Pěšky jsme zamířili k nedalekému kostelu sv. Františka Serafínského a brzy jsme k němu dorazili. Jako první nám však padla do oka bílá samostatně stojící třípodlažní barokní zvonice s bání z let 1702 - 1703 od Mikuláše Rossiho, jejíž fasádu zdobily  lizénové rámy a v nejvyšším patře pilastry.

V prvním a druhém patře 36 metrů vysoké věže jsme spatřili půlkruhově zaklenuté okna s klenáky a také jsme si na ní přečetli český nápis z roku 1736 „Smilujte se nade mnou aspoň vy, přátelé moji: Job, kap. 19.1736“. Zvonici, jenž v minulosti sloužila jako brána kostelního areálu, jsme také obešli kolem dokola.

Kochali jsme se její krásou, přičemž jsme se pohybovali v místech, kde do roku 1895 stála kostnice, což byla přízemní, trojdílná budova z roku 1736, kam byly ukládány kosti nebožtíků, protože starý hřbitov svoji kapacitou už nedostačoval. U kostela se přestalo pohřbívat v roce 1848 a bylo vytyčeno nové místo pro hřbitov Na Skalách, který jsme si prošli o několik desítek minut dříve.

Vedle zvonice nás zaujal barevný domek z roku 1750, v němž býval špitál a v době naší návštěvy v něm sídlil Klub seniorů. Červenou fasádu tohoto domu zdobily bílé doplňky, například lizény a rámy okolo oken. Ze středu domu mělce vystupoval rizalit, v němž se také nacházel vchod do budovy. Nad dřevěnými dveřmi jsme uviděli plastický starší znak města Chocně od J. Paukerta z roku 1922.

V přízemí jsme po obou stranách vchodu našli dvě obdélníková okna, přičemž v 1. patře se pak nacházely tři, navíc zdobené štukovými ornamenty s volutovými motivy a mušlí uprostřed. Dům na nás okamžitě zapůsobil svou elegancí a příjemným vzhledem. Líbilo se nám i zakončení průčelí trojúhelníkovým lehce prohnutým štítem, lemovaným pilastry, mezi nimž jsme našli novodobý kruhový emblém s nápisem městské muzeum, neboť starý špitál sloužil určitou dobu i jako muzeum.

Mezi hlavní římsou a střechou jsme spatřili trojúhelníkový tympanon s bílým reliéfem, představující slunce. Po obhlídce červeného domu jsme se protáhli kolem zvonice a konečně se nám zjevila také samotná budova kostela, který byl tradičně orientován od západu směrem k východu. Prozkoumávání jednolodního kostela, jenž byl postaven v letech 1728-1733 na místě dřevěného svatostánku ze 14. století, jsme začali segmentově uzavřeným presbytářem s osmihrannou sakristii.

Nad přípravnou kněžích jsme spatřili znak Kinských a Dietrichštejnů, majitelů panství, kteří spolu s dalšími přispěli na výstavbu nového kostela. Sakristii i celý závěr kostela zdobily bílé pilastry s patkami, mezi nimiž jsme napočítali tři vysoká okna s polokruhovým záklenkem. Nad hlavní římsou se nacházel štít s volutovými prvky, v jehož středu jsme spatřili výklenek se sochou žehnajícího Krista. Vedle štítu jsme na postranních hranolech uviděli sochy sv. Petra a Pavla a pak jsme se již vydali k presbytáři blíže a krátce jsme u něj shlédli pískovcový kříž s Kristem.

Potom jsme kráčeli podél lodi kostela, jejíž interiér prosvětlovalo sedmero vysokých oken s půlkruhovým zakončením a vzápětí jsme narazili na boční vchod. Vystoupali jsme k němu po několika schůdkách, ale dveře byl zamčené a tak jsme ihned pokračovali dál. Minuli jsme boční kapli a za okamžik jsme stanuli u hlavního vchodu, jenž nás opět nepustil do útrob svatostánku.

V kamenném obložení hlavního vchodu jsme si přečetli letopočet 1733, tedy datum dokončení stavby kostela. Prohlédli jsme také jednoduché průčelí se čtyřmi pilastry a jediným oknem nad vchodem, osvětlující hudební kůr. Nad hlavní římsou jsme našli vysoký volutový štít s dalším oknem a na střeše naším očím neunikl křesťanský kříž. Když jsme si kostel prohlédli a přečetli si jeho historii, šli jsme se ještě podívat na sochu sv. Jana Nepomuckého, stojící nedaleko církevní stavby.

Pak jsme ještě shlédli vedlejší faru, která patřila k děkanství kosteleckému a byla obsazena čtyřmi duchovními, i když na krátký čas v posledním desetiletí 14. století byl farní úřad přenesen do Běstovic. Potom jsme již zajímavý komplex církevní a historických staveb opustili a zamířili jsme k nedaleké staré škole. Trojkřídlá budova s velkým nádvořím na nás zapůsobila opravdu majestátným dojmem a připadalo nám, že se do ní vejdou snad všichni žáci na světě.

Obešli jsme si ji ze všech přístupných stran, ale protože se náš výlet odehrával v sobotu, škola byla zavřená a dovnitř jsme se nedostali. Nemrzelo nás to však tak moc, jako o pár minut dříve, když jsme chtěli vejít do kostela sv. Františka Serafínského. Nicméně i tak jsme na budově našli několik zajímavostí, když jsme na fasádě čelní strany spatřili dvě pamětní desky. Jedna z nich patřila památce padlých legionářů místních rodáků 1914 - 1918 a druhá padlým z choceňska v bojích za svobodnou vlast 1939 - 1945.

Před vchodem do školy jsme narazili na bustu našeho první prezidenta T.G. Masaryka, který tak neunikl naším očím a pak jsme si přečetli pár informací o historii školní budovy. Z ní nás nejvíce zaujalo, že dříve se v Chocni vyučovalo ve starých dřevěných domech, které ale podlehly požáru města a než byla postavena budova, kterou jsme měli před sebou, tak se žáci vzdělávali v budově špitálu, kde byl zřízen i učitelský byt. Když jsme si školu prohlédli a seznámili se s její historií, začali jsme hledat kešku, kterou jsme ale nenašli ani po několika minutách marného pátrání.

Trvalo to celých šest let, než se nám podařilo ukrytou schránku odlovit v rámci dalšího výletu do Chocně, ale to už je jiný příběh. Po neúspěšném hledání jsme se vrátili k autu na náměstí a odjeli do nedalekých Běstovic, kde jsme si prohlédli kostel Všech svatých, postavený v druhé polovině 17. století na základech původního románského kostela, který byl za husitských válek pobořen. Po příjezdu do obce jsme naše auto zaparkovali přímo u kostela a po schodišti jsme vystoupali k brance, kterou jsme vstoupili do církevního areálu.

Před námi se nacházel jednolodní kostel románského půdorysu s hladkými stěnami, který jsme se ihned vydali prozkoumat, přičemž jsme začali netradičně jeho boční stranou. Docela nás překvapilo, když jsme v lodi kostela s valbovou střechou našli jediná dvě okna s půlkruhovým záklenkem, orámované plochou šambránou, která sotva mohly propouštět dostatek světla do jeho interiéru. Bohužel jsme si naši domněnku nemohli ověřit, protože jsme se dovnitř svatostánku nemohli podívat.

Následně jsme došli k plochému závěru kostela s dvojicí oken, totožných s těmi na obou stranách lodi. K téměř čtvercovému presbytáři byla přistavěná sakristie s obdélným vchodem a malým okénkem, přičemž místo pro přípravu kněze nebylo nijak zvláště zdobeno. Během obchůzky okolo kostela jsme si prohlíželi také hroby na hřbitově, který se tady stále ještě nacházel.

Na místě posledního odpočinku nás zaujal náhrobek se jménem Josef Prudič, což býval rolník bydlící v domě číslo 22 v Běstovicích. Našemu zraku také neunikla márnice u ohradní zdi. Když jsme církevní stavbu obešli kolem dokola, vrátili jsme se ke vchodu, který se nacházel pod věží s cibulovou střechou, jenž byla k lodi kostela přistavěna v letech 1782 - 1784. Jakmile jsme dorazili k hlavnímu vstupu do svatostánku s kamenným ostěním, vzali jsme za kliku, ale dveře byl pevně zavřené.

Když jsme se tedy nedostali dovnitř, prohlédli jsme si ještě zvenku věž, ve které kdysi visely tři zvony. Nejstarší pocházel z roku 1481, další z roku 1548 a nejmladší z roku 1774. Dva nejstarší zvony se bohužel nedochovaly, protože byly zničeny za první světové války, kdy byly zrekvírovány pro válečné účely. Zaujalo nás, že věž s volutovým štítem byla jako jediná část kostela zdobená pilastry, které nesly profilovanou římsu, jenž měla na nároží zakulacené rohy.

Na boční straně věže jsme v přízemí i v patře spatřili malé kruhová okna a v patře se nacházelo ještě jedno okénko, osvětlující schodiště na hudební kůr. U čelní strany kostela jsme zakončili jeho obhlídku a vzápětí jsme zde odlovili kešku. Potom jsme církevní areál opustili a po pocukrovaném schodišti jsme sestoupili k našemu autu, v němž jsme se seznámili s historií svatostánku. Vzhledem k tomu, že se již smrákalo, odlovili jsme ještě pár dalších keší v Chocni a pak jsme již odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_zime_poznavali_Chocen_a_okoli