Webové portály s nabídkami neodolatelných slev občas přišly s nějakým zbožím nebo pobytem, jenž nás zaujal a rozhodli jsme si jej zakoupit. Mezi ně patřila rodinná vstupenka do Expozice času ve Šternberku, kterou jsme si pořídili a pár dní před vypršením termínu jsme do rodného města nejstaršího člena výpravy vyrazili. Když jsme do Šternberka přijeli, naše stříbrné auto francouzské výroby jsme odložili v centru města na parkovišti u obchodního domu a vzápětí jsme zamířili do nedalekého muzea hodin s názvem Expozice času. Už z dálky nás upoutala bílá boční strana domu s namalovanými slunečními hodinami, neklamná známka toho, že jsme na správné cestě a za několik desítek sekund jsme stanuli před vchodem jednoho z nejstarších domů ve Šternberku.

Dům zde stával již na začátku 16. století a bývala v něm tržnice, hostinec, poté v roce 1593 sladovna a od roku 1674 zde byla dočasně umístěna mučírna a vězení. Objekt sloužil také pro podnikání s kameninou, porcelánem, v 19. století se tu nacházela výrobna pálenky a likérů a od roku 1952 pak byla budova využívána pro kulturní účely. Po roce 1989 dům chátral, nicméně v době naší návštěvy byl krásně opravený a tak jsme bez obav vstoupili dovnitř. Ihned jsme zamířili do pokladny, kde jsme předložili vytištěné vstupenky, které jsme koupili už několik dní předtím přes známý slevový portál. Zároveň jsme zde získali razítko do památníku a samozřejmě jsme si nezapomněli koupit první verzi turistické známky. Pak už nám nic nebránilo v tom, abychom vyrazili do první expozice.

Následně jsme se kolem velkého hodinové stroje na chodbě u výtahu vydali do úvodní expozice, kde jsme nahlédli do vesmíru, v němž před téměř 14 miliardami let začal při velkém třesku odtikávat čas. Uprostřed potemnělé místnosti se tyčilo pět kamenů připomínajících Stonehenge a v ose za ním svítilo slunce, jakožto hlavní středobod sluneční soustavy. O tomto britském fenoménu, považovaném za chrám Slunce, astronomický kalendář nebo za svatyni mrtvých předků, jsme si přečetli pár informací a pak jsme se věnovali panelům na stěnách expozice. Na nich jsme se podrobně seznámili s postupným vznikem vesmíru a zjistili, co se dělo v různých časových úsecích po velkém třesku. Zaujala nás projekce mlhovin na stropě a možnost si prostřednictvím interaktivní hry vyzkoušet znalosti sluneční soustavy.

Hned úvodní část expozice se nám hodně zalíbila a ještě více jsme se začali těšit na ty v druhé místnosti, věnované kalendářům, kterých jsme zde našli opravdu hodně ve formě fotografií na stěnách. Zjistili jsme se, že před nynějším Gregoriánským kalendářem existoval lunární či juliánský, dále jsme zde viděli čínský, egyptský či perský kalendář, ale stejně nás nejvíce zaujal nejpokročilejší kalendář domorodých obyvatelů Střední Ameriky čili ten mayský. Po shlédnutí kalendářů jsme se vyfotili u velké sochy římského vojevůdce Julia Caesara, jenž byl zakladatelem Juliánského kalendáře a následoval odchod do vedlejší expozice. V prostorné místnosti s klenutými stropy si prohlédli nejstarší hodiny lidské historie, například sluneční, které naši předci používali již v období kolem 5000 let před Kristem.

Před námi se tyčil vysoký jehlan, jenž později nahradil obyčejný dřevěný kolík zaražený kolmo do země, který býval umístěn hned vedle kamene a podle jeho stínu se dalo určit, kolik je přibližně hodin. V několika skleněných vitrínách jsme pak našli menší exempláře slunečních hodiny a různé intervalové hodiny, které neměřily denní, ale určitý uplynulý čas. K těm nejznámějším patřily přesýpací hodiny, které byly prvními přesnými a spolehlivými měřidly času. K našemu překvapení jsme se dozvěděli, že nebyly plněny jen pískem, ale také třeba jemně rozdrcenými skořápkami. Vůbec poprvé v našich skromných životech jsme se setkali s pojmem vodní hodiny, což bývala nádoba s malým otvorem ve dně, kudy tekutina pomalu vytékala a rysky uvnitř nádoby označovaly uplynulý čas.

Nejvíce nás zaujalo, že v klášterech se používaly ohňové hodiny, což byly konopné provazy s pravidelně umístěnými uzly, na nichž se určoval čas podle postupného spalování provazu. Novinkou pro nás byly i knotové hodiny, tvořené kahanem a skleněnou nádobou na olej s vyznačenou stupnicí, přičemž olej vydržel hořet obvykle od šesti večer do osmi do rána. Dozvěděli jsme se, že podobně fungoval i první známý budík, pocházející ze staré Číny. Nad kovovou mísou byly umístěné svíčky, do nichž byla zespodu umístěna kovová kulička. Když svíčka dohořela, tak spadla kulička do mísy, a probudila tak třeskotem spáče. Poměrně elegantní řešení, navíc byly svíčky různě dlouhé, a stačilo tak před spaním zapálit tu patřičně dlouhou, odpovídající dobou hoření potřebnému času vstávání. Jak byli ti naši přeci chytří !

Uprostřed místnosti se pak nacházely v řadě za sebou tři prosklené koule s mapami světa a jakýmsi hodinovým strojem. Poté nás čekal poslední sál v přízemí s názvem Místnost myslitelů. Na stěnách jsme si přečetli citáty velkých myslitelů, jenž byly určitě poučné a mnohdy i zábavné. Svá moudra nám sdělil třeba polský astronom a matematik Mikuláš Koperník, italský astronom, filosof a fyzik Galileo Galilei, dánský astronom, astrolog a alchymista Tycho Brahe či německý matematik, astrolog, astronom, optik a evangelický teolog Johannes Kepler. Uprostřed místnosti seděl pod jabloní anglický fyzik, matematik, astronom, alchymista a teolog Isaac Newton, dívající se na spadlé jablka a vymýšlející právě teorii relativity. Neodolali jsme a s tímto myslitelem a autorem tří pohybových zákonů jsme se vyfotili.

Tím jsme dokončili prohlídku první části muzea a pomalu jsme se přesunuli po schodišti do druhého patra, kde nás čekaly mechanické hodiny, které vznikly koncem 13. století v anglických klášterech a jenž byly poháněny závažím. Dozvěděli jsme se, že prvním oscilátorem bylo vahadlo, jenž později nahradilo přesnější kyvadlo a ukázka těchto strojků naším očím také neunikla. Od 15. století se začaly vyrábět přenosné a kapesní hodinky poháněné pružinou, které jsme našli v malé skleněné vitríně. Ve velkém sále jsme shlédli spoustu různých druhů mechanických či sloupkových hodin a několik strojů pro orloje, jenž se začaly vestavovat do věží radnic a katedrál už v polovině 14. století. Obraz známého staroměstského orloje jsme našli mezi okny i se sochami anděla a smrtky, která budila trochu hrůzy.

Více se nám však líbila malba středověkého města Šternberk, namalovaného přes celou délku stěny. Následně jsme se zašli podívat do dobové hodinářské dílny, kde jsme u stolu hodináře nahlédli řemeslníkovi pod zlaté české ručičky. Ve třech skleněných vitrínách jsme viděli některé zvláštní hodiny, na zdi visely píchačky i známé kukačky a vedle nich stály krásné dřevěné kyvadlové hodiny. Na stěně nás zaujal obraz středověké dílny, jak jinak než hodinářské a pak jsme se již věnovali obhlídce exponátů ve vedlejší místnosti. Zde nám byl čas představen poněkud jinou formou, než jen strohým měřením, protože jsme na vlastní oči viděli, co čas znamená ve výtvarném umění a v hudbě. Shlédli jsme zde vývoj módy a to dokonce na několika figurínách, dále jsme si přečetli posun v medicíně či jak se vyvíjela v historii hudba.

Moc  jsme se tady ale nezdrželi a pospíchali do sousední expozice s elektrickými a elektronickými hodinami. Dočetli jsme se, že elektronické hodiny vznikly v polovině 20. století a brzy začaly používat křemenný oscilátor, díky nimž bylo měření velice přesné. Opět jsme ve skleněné vitríně a na stěně viděli pár takových hodin a také starý elektrický stroj, který byl postupně zmenšován až do kapesní velikosti. Ještě jsme si zde udělali jasno v časových zónách na velké informační tabuli a na té sousední jsme se snažili pochopit systém poledníků a rovnoběžek. Po chvilce jsme pokračovali do další expozice s názvem Čas v pojetí vědy od antiky po současnost. Seznámili jsme se zde s Johnem Harrisonem, anglickým tesařem, hodinářem a vynálezcem, který sestrojil lodní chronometr.

Zjistili jsme, že tento strojek, který jsme viděli ve vitríně, umožnil spolehlivé určování zeměpisné délky a tím bezpečnou přepravu na dlouhé vzdálenosti ještě v plachetnicové éře. Vzápětí jsme si vyzkoušeli pocity člověka stojícího na nultém poledníku v Greenwichi v Anglii, od něhož se počítá zeměpisná délka. O kousek dál jsme obdivovali model cesiových vodotryskových atomových hodin, ale nejvíce nás upoutala maketa Hubbleova vesmírného dalekohledu, který na oběžnou dráhu Země vynesl v roce 1990 americký raketoplán Discovery. Jelikož do šternberské verze byla zabudována webová kamera, využili jsme možnosti se vyfotit a přímo z expozice poslat svůj snímek elektronickou cestou na internet. Potom jsme vstoupili do poslední místnosti, kde jsme shlédli výrobky šternberského závodu Chronotechna.

V této fabrice se v letech 1946 - 2000 vyrobilo více jak šedesát milionů budíku a hodin pod značkou Prim, ale po sametové revoluci podnik zanikl. V jiné části expozice jsme našli pěkné výrobky z olomouckého regionu a tím naše prohlídka expozice času skončila. Vrátili jsme se do přízemí, historickou budovu opustili a protože jsme v horkém květnovém dni dostali chuť na zmrzlinu, využili jsme nabídky prodejce v okénku naproti obchodního domu a studenou pochutinu jsme si zde zakoupili. Po malém občerstvení jsme nasedli do auta a centrum města opustili. Následně jsme po úzké asfaltové silnici kopírovali potok Sitka, který nás přivedl do lesnatého údolí Dolního Žlebu. Projeli jsme takřka až na konec obce ke koupališti, u něhož jsme vůz zaparkovali a po modré turistické značce vyrazili za netradiční zajímavostí.

Po mostě jsme překonali bezejmenný přítok zmíněné Sitky a poté jsme kolem neposedného vodstva kráčeli asi 300 metrů až na rozcestí, kde modrá trasa uhýbala prudce doleva. Zatímco dosud stezka lesem stoupala poměrně mírně, po opuštění potůčku nás čekalo velmi prudké stoupání, jež nám dalo hodně zabrat. Výstup navíc ztěžovaly popadané stromy, větve či drobné klestí a tak jsme byli rádi, když jsme po náročném výstupu stanuli u spodního stupně asi 20 metrů dlouhého schodiště, které někdo vybudoval z krásných kamenů. Menší či větší kamenné bloky vypadaly jakoby je sem záhadný stavitel dovezl z nějakého hradu, přičemž nás ihned napadl ten nejbližší ve Šternberku, ale nezaznamenali jsme nikde v médiích zprávu, že by na bývalém šlechtickém sídle zaměstnanci postrádali část zdi, hradeb nebo dokonce místnosti.

Patrně byly kameny sesbírány v blízkém okolí, nicméně nám stále v hlavě rezonovala otázka, kdo si dal tu práci a schodiště vybudoval. A také proč ? Při pohledu do mapy bylo totiž evidentní, že tudy žádná frekventovaná stezka nikdy nebyla a větší město leželo na opačné straně. Navíc silnice do přilehlých vesnic vedla logicky údolím a nikoliv prudkým svahem, kudy by chodili jedině tak kamzíci či jiná lesní zvěř. Bohužel jsme záhadě nepřišli na kloub, protože mapy, internet ani tištění průvodci o kamenných schodech nic nevěděli. A nepomohl nám ani autor ukryté schránky, kvůli které jsme obětovali naše síly a vyškrábali se na toto odlehlé místo nedaleko rozcestí U kukačky. Zakladatel kešky nás sice správně nasměroval, takže jsme poklad objevili pod kamenem zcela bez potíží, ale vůbec jsme nevěřili tomu, co k ní napsal.

Autor se totiž domníval, že schody jsou pozůstatkem malého hradu, ale to nám připadalo naprosto nepravděpodobné a mylné tvrzení. Po odlovení keše jsme se společně novým členem výpravy, jímž byl hlodající červík, vydali na zpáteční cestu a protože se nám z kopce šlo podstatně lépe, zanedlouho jsme se znovu ocitli u koupaliště. Vzápětí jsme nasedli do auta a odjeli k nedaleké kapličce, vystavěné roku 1896 v tyrolském stylu podle projektu architekta Maxe Herzoga na náklad knížete Jana II. z Lichtenštejna. Povoz jsme zaparkovali na plácku přímo naproti drobné církevní stavby a ihned jsme se vydali na její obhlídku. Před námi stála obdélná kaple se sedlovou střechou, z níž výrazně vystupoval čtyřboký sanktusník s lucernou a úzkou jehlancovou stříškou, jenž byl na vrcholu zakončený makovicí s křížkem.

Průčelí kaple dominovala dřevěná socha Ukřižovaného Krista na kříži jetelového typu, která se nacházela ve štítu, členěném lizénovými rámci a zdobený trámovím. Na nároží nás zaujala pěkná rustika a pak jsme již zamířili k ústupkovému portálu, abychom nahlédli do interiéru kapličky, což se nám však přes zavřené dřevěné dveře nepodařilo. Sestoupili jsme tedy z krátkého schodiště s nízkými bočními parapety dolů a prohlédli si obě boční strany, kde jsme našli zdvojená okna v pískovcové šambráně s půlkruhovými záklenky, pouštějící světlo do útrob stavby. Nakonec jsme si nechali trojboký závěr kaple a to bylo vše, co jsme na pěkném svatostánku mohli vidět. Otočili jsme se a vrátili se k autu, kde jsme si přečetli pár strohých informací z historie kapličky, kterých bylo opravdu velmi málo.

Kromě faktů z doby výstavby jsme pouze zjistili, že v letech 2012 – 2013 byla kvůli zatékání opravena střecha kaple a nic víc. Zklamáni jsme byli také z toho, že u takové pěkné kaple nebyla schována keška, ale nedalo se nic dělat. Když jsme dočetli informace, které jsme si doma vytiskli na papír a vzali sebou na výlet, nastartovali jsme náš vůz a odjeli do okrajové části Šternberka s názvem Světlov, kde jsme chtěli odlovit kešku u Čertovy skály. Když jsme k ní přijeli, zjistili jsme, že autor schránku umístil na horní plošinu skály a protože jsme nechtěli riskovat své zdraví, rozhodli jsme se k ukrytému pokladu přijít z vrchní strany. Znovu jsme tedy nastartovali auto a zamířili do centra města, kde jsme se zastavili u mohutného kostela Zvěstování Panny Marie, u něhož se také skrývala jedna keška, kterou jsme u zdi bez problémů našli.

Potom jsme kolem šternberského hradu vyjeli prudký kopec a za zámeckou zahradou jsme zabočili do ulice Ořechová, kde jsme zaparkovali v blízkosti penzionu s prozaickým názvem U hradu a po žluté turistické trase jsme vyrazili k Čertově skále. Po 300 metrech jsme k ní přišli a pak už jsme schovanou schránku vcelku rychle vypátrali. Potěšilo nás, že autor keše k tomuto místu připsal pěknou pověst, kterou jsme si na skále přečetli. Dozvěděli jsme se, že kdysi jednoho sedláka v lese překvapilo špatné počasí a tak se před deštěm schoval pod převis Čertovy skály. Když se o chvíli později setmělo, uslyšel muž ze tmy divoké burácení, řehtání koní a vytí psů. Zvuky se stále blížily a když se ozývaly ze skalní plošiny nad ním, náhle uslyšel těžký pád, jako kdyby se zřítilo obrovské břemeno.

Skála se zachvěla, pak hluk ustal, ale opět se ozval a zanikl v dálce. Vyděšený sedlák omdlel a tak ho našli druhý den lidé ležet v bezvědomí. Když později vyprávěl své zážitky, několik zvědavců se odvážilo vylézt na skálu a našli tam otisk koňského kopyta a krvavé stopy. Od té doby se tomuto místu začalo říkat Čertova skála, protože zde údajně rohatí honili ubohou duši, o kterou se mezi sebou pohádali a jeden ďábel se přitom zřítil dolů. Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se po žluté značce zpět k autu, jímž jsme odjeli do malé zemědělské obce Stádlo, abychom si prohlédli zdejší kapličku na návsi. Auto jsme zaparkovali kousek od církevní památky a vyrazili na její průzkum. Před námi se nacházela kaple se žlutou fasádou, kterou si postavilo několik stovek zdejších obyvatel v roce 1829.

Zároveň ji nechali zasvětit svatému Floriánovi, patronu hasičů, hrnčířů, kovářů, kominíků, sládků, bednářů zedníků a horníků. Letopočet výstavby jsme našli nad dřevěnými dveřmi, k nimž jsme vzápětí přistoupili, ale byly pevně zamknuté, takže jsme se dovnitř nepodívali. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů stavby, kterou na průčelí zdobily dva pilastry, mezi nimiž se nacházel zmíněný vchod. Nad korunní římsou jsme pak viděli trojúhelníkový štít s dvěmi menšími okny, který na vrcholu přecházel v nízkou hranolovou věž. V ní visel zvon, který jsme objevili za dalšími okny, které prosvětlovaly prostor zvonice ze všech stran. Věž byla zakončena prohnutou jehlancovou střechou s dvojitým křížem na vrcholu a když jsme si ji prohlédli, popošli jsme k boční straně nedávno opravené kaple.

Na boku svatostánku jsme našli větší okno s půlkruhovým záklenkem a totožné jsme objevili o chvíli později na opačné straně. Mezitím jsme prošli kolem trojbokého závěru s hladkou fasádou a u druhého boku kapličky jsme obhlídku stavby ukončili. Potom jsme se snažili zjistit, jestli zvláštní název obce něco vyjadřuje a podařilo se nám zjistit, že Stádlo by se dalo přeložit jako místo, kde stojí dobytek, nebo kde je ohrada pro něj. Pak jsme již náves opustili, nasedli do auta a přesunuli se na jiné místo obce, která od svého založení na konci 13. století vždy spadala pod šternberskému panství. O pár desítek metrů dál jsme hledali zdroj vody, u něhož se nacházel náš poslední cíl tohoto dne. Pochopitelně se jednalo o další ukrytou schránku, která byla v tomto případě uložena na soukromém pozemku.

Ovšem autor keše při jejím založení získal od majitele povolení, takže vstoupili jsme na jeho území zcela legálně. Pak jsme již malou kešku rychle odhalili a připsali si tak další nález do statistik hry geocaching. Spokojeně jsme se tak mohli vrátit k autu, kterým jsme přes sousední Moravskou Huzovou odjeli domů do Olomouce, čímž jsme uzavřeli krátký odpolední výlet. Pokud jste obce Stádlo, Dolní Žleb nebo město Šternberk také navštívili či o zmíněných místech máte dokonce relevantní informace, můžete napsat dolů pod článek svůj komentář. Pomůžete tak ostatním turistům získat přehled o aktuálním dění, za což vám předeme děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě mého rodného města, kde na vás čeká hrad, expozice času, muzeum slavného automobilového závodu do vchu Ecce Homo a několik dalších památek.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-ve-sternberku-merili-cas