Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat je všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Při jednom z mnoha navštívení jsme zavítali do brněnských městských částí Jundrov, Bystrc a Kníničky, ve kterých jsme strávili několik hodin. Počasí na květnový státní svátek nám ukázalo svou vlídnou tvář, takže se nám příjemně cestovalo a výlet jsme si náležitě užívali. Prvním z naplánovaných cílů pro tento byla rozhledna Holedná, postavená v roce 2020 nad brněnskými čtvrtěmi Jundrov a Komín, k níž vedlo několik cest z různých stran.

My jsme si vybrali nejkratší variantu výstupu z Jundrova, kam jsme ono květnové dopoledne přijeli a marně hledali volné místo pro zaparkování na ulici Březová. Naštěstí jsme uspěli na navazující Dubové ulici, kde jsme nechali po cestě z Olomouce odpočívat naše černé SUV a vyrazili jsme vstříc rozhledně. Kráčeli jsme Březovou ulicí a když jsme si na dopravní značce všimli nápisu, že parkování v obytné zóně je dovoleno jen na vyznačených parkovištích, jinak řidičům hrozí pokuta až 2.000,- korun, byli jsme rádi, že se nám místečko pro náš povoz povedlo vcelku bez problémů najít. Ulice stoupala stále vzhůru a když paneláky vystřídaly rodinné domy, na tom nárožním nás zaujal plot s dřevěnými sochami velkých sov.

V té chvíli jsme již několik desítek metrů následovali žlutou turistickou značku, která nás protáhla kolem posledních rodinných domů a když se velkým obloukem stočila doleva, asfaltový povrch vystřídala klasická lesní cesta. Po příkrovy stromů jsme o chvilku později dorazili k bráně, která onu cestu přehrazovala, ale pěším byl naštěstí umožněn průchod jakýmsi turniketem. Ten zde nebyl umístěn náhodou, protože jsme se za ním ocitli v oboře, kde se volně pohybovala lesní zvěř a otočný turniket srnkám a dalším zvířátkům zabraňoval v útěku z bezpečí obory. Na bráně visela cedule s varováním, abychom zvěř nekrmili a pohlídali si své psi, ale žádné srnky či jeleny jsme nepotkali a šelmy čeledi psovité jsme sebou do Brna nepřivezli.

Za bránou jsme zabočili doprava a podél plotu, ohraničujícího lesné oboru, jsme museli zvládnout prudký, leč naštěstí nikterak dlouhý výstup po úbočí kopce Holedná, podle něhož vyhlídková věž získala své jméno. Následně jsme přišli na rozcestí, kde se naše cesta v ostrém úhlu stáčela doleva, ovšem zde jsme ji opustili a pokračovali po úzké pěšině rovně. O pár desítek metrů dál se již objevil vstup na mýtinu, kde byla rozhledna vybudována, tvořený ocelovou klecí, která nám připomínala past na hrochy. Nijak jsme nezaváhali a železnou překážkou jsme prošli na palouček a stanuli tak pod věží s úctyhodnou výškou 35 metrů, kolem které na lavičkách a pod přístřešky posedávalo několik dalších návštěvníků s kočárky i bez nich.

Dlouho jsme se však na tomto místě rozhlížet nemohli, protože jsme se zastavili jen pár decimetrů od stromu, na jehož úpatí si velcí mravenci postavili svůj domov a tak jsme rychle popošli k informační tabuli. Chytrá cedule nám prozradila, že rozhledna Holedná byla postavena v roce 2020 nad brněnskými čtvrtěmi Jundrov a Komín a ve své době se stala nejvyšší rozhlednou na území Brna. Zaujalo nás, že původně zde měla stát dvacetimetrová věž ze dřeva, ale protože hrozilo, že by stavbu brzy přerostly stromy, návrh byl architekty přepracován. Odvedli dobrou práci, jelikož pár měsíců po výstavbě Holedná zvítězila v anketě rozhledna roku, ovšem při pohledu na ocelovou věž jsme s názorem poroty úplně nesouhlasili, jelikož nám věž nepřipadla nijak výjimečná.

Po přečtení informací jsme sebrali odvahu a začali stoupat po vřetenovém schodišti na vyhlídkovou plošinu ve výšce téměř 35 metrů. Museli jsme zdolat 208 roštových schodů, které byly průhledné jako dobře umyté okno, takže výstup byl zkouškou nejen našich fyzických sil, ale také psychické odolnosti. Když jsme konečně stanuli na okrouhlé vyhlídkové plošině, mohli jsme se odměnu rozhlédnout po okolní krajině, prozářené jarním sluníčkem a podbarvenou modrou oblohou. Obyvatelům čtvrtí Jundrov, Komín a Žabovřesky, jsme tak hleděli takřka do kuchyní, dále našim očím neunikly domy ve staré části Bystrce a třpytící se vodní plocha Brněnské přehrady či nedaleké městské čtvrti Kníničky, Rozdrojovice a letiště v Medlánkách.

Přehlédnout jsme nemohli ani Kraví horu s hvězdárnou a planetáriem, Wilsonův les i Výstaviště a na vzdálenější straně města též Líšeň či Vinohrady, za nimiž se nacházel zalesněný hřeben Hádů se známým vysílačem. Když jsme se krásným výhledem dostatečně pokochali a pořídili pár fotografií, opustili jsme přesazenou plošinu a sestoupili do bezpečí dolů na pevnou zem. Následně jsme si naposledy prohlédli věž, která měla svým tvarem připomínat kmen dubu a pak jsme se již vydali na zpáteční cestu k autu. Nic složitého jsme nevymýšleli a k našemu povozu jsme se vrátili stejnou cestou. Vzápětí jsme odjeli čtvrti Bystrc, kde se druhým cílem prosluněného dne stal kostel sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty, zvaný též kostel svatých Janů.

Po příjezdu do Bystrce jsme zaparkovali na náměstí 28. dubna, které se svým datem lišilo jen o 14 dní od květnového státního svátku, který se právě psal v kalendáři. Vzápětí jsme vyrazili na obhlídku svatostánku, který zde byl postaven pravděpodobně v první polovině 13. století a část z něj se pak dochovala v západní obvodové zdi hlavní lodi. Cestou z parkoviště jsme narazili na bustu místního rodáka, sochaře, grafika a spisovatele Jakuba Obrovského, který se po studiu v Praze zaměřil na dekorativní nástěnnou malbu a později se stal malířem nahých těl či zářivých látek. Potom jsme již došli k boční straně kostela, na které jsme spatřili několik termálních oken půlkruhového tvaru a pak jsme se přesunuli k průčelí stavby.

Nad námi se tyčila hranolovitá věž, ke které se přimykala válcová přístavba se schodištěm, vedoucí na hudební kůr a ke zvonům. Věž byla zakončena vysokou jehlancovou střechou, pod níž jsme si díky ciferníkovým hodinám zkontrolovali přesný čas. Pod hodinami jsme spatřili okna se žaluziemi a půlkruhovým obloukem, za nimiž jsme tušili přítomnost tří zvonů z roku 1957 a malého umíráčku, který ulila brněnská firma Kercker v roce 1730. Žlutou fasádu věže, která byla k původnímu kostelu přistavěna až na konci 16. století a roku 1862 zvýšena, zdobily nárožní lisény v bílé barvě, díky čemuž na nás stavba působila velice příjemně. Pod korunní římsou naším očím neunikl štukový kříž, nad níž se nacházelo termální okno a pod ním hlavní vchod.

Jelikož byly dveře otevřené, na nic jsme nečekali a vstoupili jsme dovnitř. Okamžitě jsme si všimli obrazů křížové cesty na obou stranách lodi a pak jsme si postupně prohlédli sousoší sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty, sochy Božského Srdce Páně, dále sochy sv. Cyrila a Metoděje z původního kostela, sochy sv. Václava a sv. Ludmily od B. Kavky, sochu sv. Jana Bosca s dětmi od J. Vaňka a dřevěnou sochu Panny Marie Lurdské s dvěma klečícími anděly. Líbila se nám křtitelnice, která měla na víku reliéf skupiny křtu Páně s holubicí Ducha svatého a také dva obrazy sv. Barbory a sv. Anny s dítětem Marií. V presbytáři jsme shlédli fresku od Ludvíka Kolka s názvem Andělé nesoucí Tělo Kristovo Bohu Otci jako oběť, na němž byla v kruhu řada postav světců.

Když jsme se otočili, uviděli jsme varhany z roku 1923, jež zhotovil mistr E. Káše a které byly v roce 1978 opraveny a doplněny brněnskou firmou. Jakmile jsme si interiér pečlivě prohlédli, prošli jsme okolo dřevěných lavic a dvou zpovědnic ven na světlo Boží. Vzápětí jsme zamířili ke kříži s Kristem a na zadní straně soklu jsme si přečetli, že sochařské dílo věnovali manželé Jakub a Klára Obrovský roku 1897. Na přední straně podstavce se pak nacházel zlacený nápis Ke cti a chvále Boží čiňte pokání, což jsme sice vzali na vědomí, ale stejně jsme si jako nevěřící vždycky dělali věci podle svého uvážení. Od kříže jsme se přesunuli k druhé boční straně stavby, na které jsme opět našli několik termálních oken či bočních vchodů.

U jednoho z nich jsme narazili na dřevěný misijní kříž a na fasádě mezi okny našim očím neunikla štuková destička s nápisem: RENOVATUM EST /ANNO DOMINI MDCCCXCVII. Na tom by nebylo nic divného, jen nás zarazilo, když jsme podobnou destičku se stejným textem našli o kousek dál znovu, pouze měla zdobené okraje plastickým rostlinným dekorem. Na konci lodi jsme nabyli dojmu, že byla v minulosti prodloužena, což jsme si později potvrdili při čtení historie kostela na našich mobilních telefonech. Stalo se tak v roce 1843 po zboření kněžiště, k jehož nové verzi jsme poté přišli. Před námi se nacházel čtyřboký presbytář, ukončený apsidou neboli zaoblenou přístavbou, které svatostánku dodávala jistou dávku elegance.

Ke kněžišti přiléhala na jedné straně čtyřboká plochostropá sakristie a na protější straně boční kaple, přičemž obě části prosvětlovalo půlkruhově zaklenuté okno v šambráně. Na apsidě s nízkou stříškou a třemi stejnými okny jsme spatřili vlys korunní římsy, zdobený třemi štukovými medailony s hlavami světců, z nichž jeden byl Lukáš Evangelista. Pravoúhlé kněžiště mělo totéž okno a trojúhelníkový štít, na jehož vrcholu se tyčil kamenný kříž. Na sedlové střeše jsme nemohli přehlédnout vysoký sanktusník s lucernou a jehlancovou střechou a to byla poslední věc, kterou jsme na kostele svatých Janů viděli. Během procházky kolem svatostánku, který finální podobu získal roku 1897, jsme si všimli cukrárny Smile a protože bylo docela teplo, rozhodli jsme se tam zajít.

Cestou jsme narazili na zajímavý pomník tří odbojů v podobě trojbokého jehlanu, jehož vrchol obsadil pozlacený český lev. Pomník byl na tomto místě odhalen v roce 2008 a jeho autorem se stal akademický sochař Otmar Oliva. Po krátké zastávce jsme již rychle došli do voňavé cukrárny s krásnými, leč poněkud dražšími zákusky, ovšem jejich cena nás neodradila od zakoupení točené zmrzliny. Sladká pochutina byla výborná a naše mlsné jazýčky ji zkonzumovaly na prosluněné zahrádce,  na níž jsme neseděli sami, což svědčilo o oblíbenosti cukrárny mezi místními domorodci. Po chvilce jsme se vydali k našemu autu u obchodního domu Javor, ale nikam jsme jím neodjeli, pouze jsme si do něj dali některé věci a jiné vzali sebou.

Rozhodli jsme se totiž do zoologické zahrady, vzdálené odtud několik stovek metrů, dojít pěšky a neriskovat případné problémy se zaparkováním. Předpokládali jsme totiž, že za tak krásného počasí a hlavně během květnového státního svátku bude zvířátka obdivovat mnoho dalších návštěvníků, což se později ukázalo jako pravda. Obvodová ulice nás záhy přivedla k zastávce, z níž jsme kdysi jeli tramvají do přístavu a pak jsme minuli provizorní stánek s čerstvým ovocem, na které jsme dostali chuť. Domluvili jsme se, že pokud zde prodavačka ještě bude ovoce nabízet, až se budeme po procházce zoologickou zahradou vracet k autu, něco si z nabídky vybereme a vzápětí jsme vstoupili na lávku, klenoucí se přes řeku Svratku.

Na mostě jsme se na chvíli zastavili a pozorovali ryby pod vodní hladinou, které si na rozdíl od kolegyň za bránou Zoo mohli užívat svobody. Na druhém břehu jsme prošli kolem občerstvení, zabočili doleva a ulicí s názvem U Zoologické zahrady jsme dorazili na staré známé parkoviště u hlavního vstupu. Moderní doba nabízela dříve nemyslitelné možnosti, k nimž patřilo například zakoupení vstupenky přes telefon, takže jsme se nemuseli zdržovat u pokladny. Fronta sice nebyla nijak velká, ale i tak jsme ušetřili trochu času a přes turnikety jsme rovnou vkročili do areálu zoologické zahrady. Stalo se tak již podruhé, přičemž od naší první návštěvy Zoo uběhlo dlouhých šestnáct let, takže jsme byli zvědaví, co se zde za ty roky změnilo k lepšímu.

Mírně stoupající chodník nás záhy přivedl k tabuli, která nám prozradila loňskou návštěvnost, aktuálně chovný počet zvířat a asociace, do nichž byla zoologická zahrada dosud přijata. Ovšem chovatelské úspěchy a hlavně informace o historii ZOO, jsme si nastudovali na několika dalších cedulích, lemujících dlážděnou cestu. Dozvěděli jsme se tak, že zahrada byla na jiném místě založena již roku 1937 a že území kopce Mniší hora bylo zvířaty obsazeno až po druhé světové válce. Slavnostní otevření expozic proběhlo roku 1953, ovšem první pavilon byl postaven až o tři roky později. Jednalo se o vivárium s 26 nádržemi pro ryby, obojživelníky a plazy. Později byl vybudován medvědinec, v letech 1964 – 1965 dva pavilony pro opice a roku 1972 pavilon exotických plazů.

Nepřekvapilo nás, že v roce 1993 byla brněnská ZOO přijata do Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). O pět let později byl vybudován pavilon Tropické království, kde svůj domov našlo mnoho druhů plazů. V roce 2000 vznikl výběh s ubikacemi pro tygry a levharty, a zároveň byla ZOO přijata do Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA). V letech 2010 – 2013 vznikla Beringie, představující zvířata polárních a subpolárních oblastí, která dostala název podle Beringova průlivu. V roce 2014 byl vystavěn průchozí areál pro australské klokany žlutonohé a na vrcholu Mniší hory vznikla napodobenina africké vesnice včetně velkého safari výběhu pro žirafy, antilopy, pštrosy, zebry či pakoně a jezera s plameňáky.

Posledně jmenované pavilony jsme při naší první návštěvě nemohli vidět a tak jsme mimoděk přidali do kroku, abychom je co nejdříve poznali. Ještě předtím jsme se však zastavili ve venkovní expozici s plazy, z nichž jsme některé potkali ve volné přírodě během našich výletů. Za sklem jsme nejprve pozorovali několik jedinců v Česku nejrozšířenější ještěrky obecné, kterou jsme již jako děti viděli vyhřívat se na kamenech a když se ji snažili chytit, zůstal nám v rukou její ocas, který ji potom naštěstí dorostl. Vedle si sluníčka užíval tvor, který si na rozdíl od ještěrek naše sympatie rozhodně nezískal. Zmije obecná si za sklem užívala jarního sluníčka a my jsme byli rádi, že jsme si tentokrát na jedovatého hada nemuseli dávat pozor, jako když jsme ji potkali v Krkonoších nebo Adršpachu.

Naše oko pak potěšila největší česká ještěrka, která své jméno získala podle typického zeleného zbarvení a protože se u nás vyskytuje jen na několika místech Jižní Moravy a v povodí Labe, Vltavy a Berounky, ještě jsme se s ní ve volné přírodě nesetkali. Pak jsme malý pavilon českých plazů opustili a po chodníku pokračovali vzhůru na rozcestí, na němž jsme se vydali doleva. čekal nás jeden z nejkrásnějších pavilonů brněnské zoologické zahrady, kterým byl ten s názvem Tygří skály. Už podle názvu bylo jasné, jaké zvíře v něm již podruhé uvidíme a tak jsme prošli tunelem a okolo umělé skalní stěny jsme míjeli několik skel, za nimiž jsme se snažili zahlédnout samotářského lovce, jenž nejčastěji lovil kopytníky do velikosti jelena, prasata nebo hrabavé ptáky.

Nejmenší druh tygra, žijící pouze na ostrově Sumatra, se však dobře skrýval a s potížemi jsme jej objevili až za jedním z posledních skel. Pruhovaná kočka zrovna odpočívala a protože byla opravdu špatně vidět, dlouho jsme se zde nezdržovali a vydali jsme se Beringie. Vstup do této expozice tvořila mapa oblasti, ležící v Beringově průlivu mezi Ruskem a Aljaškou, po které jsme se mohli projít, neboť měla celkem velké rozměry. Vzápětí jsme vstoupili do dalšího tunelu s umělými skálami a skly, za nimiž se měla nacházet různá zvířata. Bohužel jsme skoro žádná neviděli, protože rosomák sibiřský trávil čas jinde než u vodopádu a medvědi kamčatští byli zalezlí někde za jezírkem v lese. Jak se později ukázalo, podobná smůla nás čekala v dalších expozicích.

Pěkné prostředí Beringie dotvářela kamčatska chalupa, kde jsme se krátce seznámili s životem v této oblasti a která se nám docela líbila. Následně jsme kráčeli po pěkném dřevěném chodníku, který nás přivedl k torzu lodi sv. Petra, na níž se v letech 1740 – 1741 plavil dánský mořeplavec Vitus Jonassen Beringg. Tento muž na zmíněné lodi zemřel roku 1741 na selhání srdce, ale ještě předtím vstoupil do dějin, když ve službách ruského námořnictva na jedné ze svých expedic prokázal, že mezi severoamerickým a asijským kontinentem existuje průliv, který dnes nese jeho jméno, stejně jako moře a ostrov. Abychom z lodi vystoupili, mohli jsme jednoduše sejít ze schodů, ale mladší část výpravy zatoužila po troše adrenalinu a sjela dolů skluzavkou.

Moderní expozici vystřídala zarezlá klec s dlouhosrstou kočkovitou šelmou s krátkýma nohama, hustou srstí a malýma ušima. Manul neboli kočka stepní zrovna baštil nějakou lahůdku ze své misky, ve své domovině by si však určitě pochutnal na pišťuchách, malých králících, kteří tvoří až polovinu jeho stravy. Sousední bobry jsme pouze minuli a nezastavovali jsme se ani u protější restaurace, kde hodovalo poměrně dost návštěvníků. Hojně obsazené stoly měly jednoduché vysvětlení, neboť drtivá většina stánků na ostatních místech zoologické zahrady byla v květnu ještě zavřená, přestože státní svátek a krásné počasí přilákaly velký počet dětí a dospělých. My jsme naštěstí měli jídlo sebou, ale třeba bychom si někde dali třeba zmrzlinu nebo kávu, od čehož nás odradily dlouhé fronty nespokojených lidí.

Jelikož jsme nešli do restaurace, neviděli jsme ani čvachtající se lachtany. O kousek dál jsme nahlédli dolů do výběhu, jenž obýval severoamerický hlodavec urzon kanadský, který nám připomínal dikobraza a dále zde bylo několik druhů hus, například berneška rudokrká nebo její kolegyně bělolící. Pokračovali jsme dál a za plotem jsme objevili jeřába mandžuského, jehož bílé tělo s černými prvky zářilo v zelením porostu jako maják na pobřeží. Další naše kroky vedly do indiánské chýše kmene Haida, v níž jsme se seznámili s životem etnické skupiny původních obyvatel Severní Ameriky a typických představitelů rybářských kultur, kteří se živí hlavně vodními živočichy. Prohlédli jsme si rovněž předměty, jež tito indiáni používali k lovu či v běžném životě a obdivovali jejich velké totemy.

Když jsme indiánskou chýši opustili, šli jsme dál po chodníku k dalším umělým skalám a tunelu, z něhož jsme pozorovali ptáky v obrovské voliéře s menším jezírkem. Nahoře pod stropem na větvích posedával středně velký dravec luňák hnědý, jenž se neostýchá využívat hnízda jiných druhů, například volavek, kormoránů nebo vran. Na zemi seděl čáp černý, takže jsme nemohli obdivovat jeho dlouhé nohy, nicméně tento plachý obyvatel pahorkatin, lužních a horských lesů si získal naše sympatie. Jezírko na dně voliéry obsadila kajka mořská, neboť se i ve volné přírodě pohybuje v blízkosti pobřežních ostrůvků nebo chráněných zálivů. Sledovali jsme ji raději potichu, abychom ji nevyplašili, jelikož by pak vzlétla jako kachna a vypustila zapáchající trus.

Nezapomněli jsme se virtuálně pozdravit s dalšími kachnami ve voliéře, jimiž byl morčák bílý a polák černohlavý, který navzdory svému jménu hnízdí ve východní Sibiři a zimuje v jihovýchodní Asii, a pak jsme šli dál. Naproti voliéry jsme obdivovali krásnou srst severské sovy sněžní, žijící především v Grónsku a evropské části Ruska, která k našemu překvapení lovívá hlavně ve dne. V sousední kleci spala drobná liška jménem korsak, vyskytující se ve stepích, polopouštích a pouštích od jihovýchodní Evropy až po Bajkal, kde obvykle nevede samotářský život, nýbrž se sdružuje do skupinek. Zaujalo nás, že tento typický noční živočich v případě ohrožení vyskočí na zadní nohy a začne prskat, ovšem nic takového jsme v zoologické zahradě vidět nemohli.

Pak jsme prošli kolem rysího výběhu, ale plachou šelmu jsme v trávě hledali marně. O kus dál nás měl čekat zlatý hřeb večera, ovšem dočkali jsme se spíše nudného bílého kožichu ve dne. Přišli jsme totiž k výběhu, v němž kdysi řádili dva lední medvědi, aby o měsíc později samice Cora porodila dvě mláďata. Tentokrát byla dole pod námi velká šelma sama a tak nějak se smutně dívala na návštěvníky, kteří si ji zvědavě prohlíželi. Bílá krasavice nám bohužel neukázala, jak dobře umí plavat nebo se potápět, protože údajně dokáže pod vodu vydržet až dvě minuty. Zaujalo nás, že ve své domovině dokážou medvědi vyšplhat na téměř kolmé kry a přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu, ale tohle umění jsme v brněnské ZOO sledovat nemohli.

Naproti ledního medvěda se nacházela voliéra s vládcem nebes, jak se přezdívá orlům. Viděli jsme zde posedávat orla východního neboli kamčatského, držící primát největšího představitele svého druhu. Překvapilo nás, že navzdory svému jménu neobývá jen Kamčatku, ale celé východní pobřeží Ruska. Velký pták na zimu odlétal na jih do Japonska, východní Číny či Korey, zatímco my jsme šli pěšky dál a dál. Chodník vytrvale stoupal vzhůru po úbočí Mniší hory a vedl nás kolem nezajímavého porostu bez zvířat. V zatáčce jsme chodník opustili a zamířili ke stromu u plotu, ohraničující areál zoologické zahrady, kde jsme úspěšně nalezli ukrytou schránku. Po odlovu kešky jsme se vrátili na chodník, přičemž další naše kroky vedly kolem obrovských výběhů různých kopytníků.

Velikost výběhů byla jistě příjemná pro pohyb chovaných zvířat, pro návštěvníky však představovala problém v okamžiku, kdy se jejich obyvatelé rozhodli trávit čas jinde, než u plotu. Kozorožec sibiřský se naším fotoaparátem nicméně zvěčnit nechal, i když jsme tohoto asijského kopytníka s dlouhými, obloukovitě zahnutými rohy, museli chvíli hledat. Ovšem vedlejší výběh soba polárního zel prázdnotou, jelikož se obyvatel mrazivého severu zrovna pohyboval někde nahoře. Potěšili jsme se alespoň pohledem na milé jeleny milu, kteří naproti posedávali, aby si odpočinuli poté, co se možná před chvílí proběhli po svém vymezeném území. Připadlo nám neuvěřitelné, že okolo roku 1900 bylo na světě jen 18 kusů těchto jelenů a všichni žili v Anglii, kde se pak naštěstí rozmnožili.

Roztomilé jeleny vystřídali neméně pohlední krasavci, které by však člověk ve volné přírodě zrovna potkat nechtěl. Ovšem za elektrickým plotem vypadalo několik jedinců vlků arktických nádherně, až se nám je chtělo pohladit po těle a podrbat za ušima. Učinili jsme tak alespoň virtuálně a pár minut jsme tyto krásná zvířata obdivovali, aniž by nás napadlo, že tento vlk klidně sežere zajíce i s kůží, chlupy, tukem a kostmi. Už z dřívějška jsme věděli, že vlci žijí v přísně organizovaných společenských skupinách, díky čemuž mohou společně lovit a také bránit své území. Jeden z největších druhů vlka si právem zasloužil naši pozornost i díky tomu, že díky hustému kožichu zvládá život ve velmi chladných oblastech, kde se teploty pohybují i kolem -50 °C.

Když jsme se dostatečně pokochali pohled na působivou šelmu, pokračovali jsme ve výstupu do prudkého kopce a za chvíli jsme dorazili k výběhu pro malé děti, kteří dělali na prolézačkách větší hluk než zvířata. Využili jsme nabídky WC, kterých jinak po zoologické zahradě moc nebylo a pak jsme před dětmi utekli na rozcestí, na němž jsme se vydali doleva. Následně jsme kráčeli kolem oplocených prostor, kde se pásly lamy. Nejprve jsme zahlédli alpaku, jejíž bílá vlna se podobala prachovému peří, což je jeden z důvodů, proč ji v Peru, Bolívii, Argentině a Chile chovají. Ve výběhu nemohla chybět její příbuzná vikuňa se zlatohnědou srstí a krví, přizpůsobenou životu ve vysokých horách, což sice v Brně to nepotřebuje, ale přesto její krevní barvivo účinně váže kyslík a obsahuje více červených krvinek než u jiných savců.

Kráčeli jsme kolem rozlehlého výběhu a pozorovali lamy, když jsme si na plotě všimli cedulky s textem Neštěkej, bojíme se, která se nás netýkala, jelikož jsme sebou psa do Brna nepřivezli. Pomalu jsme směřovali k vratům z dřevěných klacků, kterými jsme o chvíli později vešli do průchozího areálu klokanů. Vzápětí jsme se lekli indiána z kmene Aboridžinců, který seděl na zemi a foukal do jakési trubky, ze které se vyklubal dechový hudební nástroj Didgeridoo. V podstatě se jednalo o termity vyžraný dutý kmínek eukalyptu, který se po vyčištění dutiny z užší strany opatřil náustkem ze včelího vosku a technikou vibrujících rtů rozezněl. Bohužel jsme táhlý nepřerušovaný bručivý tón nemohli slyšet, protože původní obyvatel Austrálie nebyl živý, ovšem jeho figurína byla takřka k nerozeznání od originálu.

Za indiánem jsme spatřili umělou skálou, vyzdobenou kopiemi skalních maleb, jimiž po staletí znázorňovali každodenní život, činnosti domorodců, ale hlavně jejich tradiční náboženskou víru. S úctu jsme kolem snědého muže prošli a pak jsme již mohli klidně sledovat klokany žlutonohé, kteří se v Austrálii přizpůsobili svému životnímu prostředí a mimo jiné se naučili dobře šplhat po skalách. Stalo se tak díky drápu čtvrtého prstu na noze, který mají mnohem kratší než ostatní klokani a drsnému chodidlu s řadou chloupků, jež zvyšují třecí odpor a zamezují sklouznutí. Dalším obyvatelem výběhu byl klokan bažinný s tmavohnědou srstí a světlejším břichem žluté barvy, jenž se živí různými rostlinami, včetně pro nás jedovatým australským bolehlavem.

Na plotě jsme si prohlédli ukázku loveckých zbraní zmíněných Aboridžinců a na konci výběhu jsme narazili na malý domeček. Usoudili jsme, že se do něj klokani uchylují na noc nebo v případě špatného počasí, což potvrzovala vtipná tabulka s přeškrtnutou lidskou postavou a textem : Já vám do ložnice také nechodím. S úsměvem na tvářích jsme klokaní výběh opustili a o pár metrů dál jsme stanuli na dalším rozcestí. Kousek od nás jsme zahlédli velbloudy, ale jejich obhlídku jsme odložili a zamířili jsme k pavilonu se vše říkajícím názvem Exotárium. Ještě než jsme vstoupili dovnitř, posadili jsme se na lavičky vedle pavilonu, z batohů vytáhli vlastnoručně připravené jídlo a při pohledu na další zavřené stánky jsme byli rádi, že jsme nemuseli řešit, kde se najíme.

Po improvizovaném obědě jsme již vstoupili do exotického pavilonu, kde nás přivítal velký pták jménem hoko červený, obývající Střední a Jižní Ameriku. Na větvi seděl černý samec a protože tato americká drůbež žije v páru, nemohla zde chybět hnědočervená samice. Vedle jsme našli krásného australského papouška kakadu růžového, který nám nic neprozradil, ačkoliv bývá velmi hlučný a od návštěvníků se jistě naučil opakovat některá slova. Dále jsme viděli klokánka krysího, který spíše vypadal jako hlodavec než jako klokan, ovšem taktéž se jednalo o obyvatele Austrálie, kde žije v poměrně vlhkých oblastech s hustým porostem. Zaujalo nás, že jeho oblíbenou pochoutkou jsou houby podobné lanýžům, které najde díky citlivému čichu a vyhrabe předními končetinami.

Pak nás čekalo několik ještěrek a jako první jsme shlédli australskou agamu trpasličí, která se honosím ještě druhým jménem Rankinův drak, ovšem okřídlenou bájnou bytost nám nijak nepřipomínal. Ze stejného světadílu pocházela ještěrka s podivným jménem egernie Stokesova, která se ve volné přírodě zajímavým způsobem brání v případě ohrožení. Pokud nenajdou bezpečný úkryt, nafouknou se a přitisknou k podkladu. V kombinaci s trnitým ocasem ještěrky tak divoký pes dingo, liška, kočka, dravý pták, varan nebo had, takřka nemá šanci ještěrku sníst. Sousední box obýval šedohnědý pták dytík velký a pak jsme obdivovali krásné zbarvení několika papoušků, například kakadu palmového a dalších, kteří zářili všemi barvami.

Na protější straně se nacházelo několik akvárií, přičemž v jednom se závratnou rychlostí proháněla sladkovodní želva dlouhokrčka McCordova, která opravdu měla protáhlý krk. Netradiční obsah mělo akvárium o patro výše, které bylo plné plastu a jiných odpadků a jež mělo demonstrovat znečištění světových oceánů. Další menší akvária obývala muréna, dravá ryby z čeledi s typickým hadovitým tělem a v druhém vesele plavaly modré rybičky. O kousek dál jsme našli klokánka králíkovitého, což je noční živočich, který den tráví v hnízdě z trávy a kůry. Překvapilo nás, že v přírodě klokánci pijí jen minimálně, jelikož jim stačí voda, kterou obsahuje jejich nejoblíbenější potrava, kterými jsou houby.

Vzápětí jsme opět obdivovali barevné papoušky, kterými byli poměrně malý pták latam vlaštovčí s převážně jasně zeleným zbarvením, dále neoféma modrohlavá, poletující v suchých oblastech australského kontinentu a nechyběl tu ani ledňáček proměnlivý. Při pohledu na jeho tělo nám byl rázem jasné, proč získal takové jméno, protože byl svrchu modrozelený, zespodu bělavý až béžový a měl bílý pásek kolem krku. Následovalo několik větších akvárii s rybami a pak jsme již narazili na krajtu zelenou. Typický obyvatel deštného pralesa byl omotaný kolem větve, kde stráví drtivou většinu svého času. Tento krásný had ve volné přírodě údajně ani neslézá ze stromu a loví prostě to, co zrovna letí nebo se pohybuje okolo něj.

Pak jsme již exotárium opustili a zamířili do slepé uličky, kde nás čekalo několik velkých zvířat a další pavilon s tropickými potvorami. Nejprve jsme viděli vlka hřivnatého, nicméně tento obyvatel jihoamerických křovinatých lesů a savan s bažinatým povrchem nám připomínal spíše lišku. Pak nás čekala kapybara, největší hlodavec na světě, výborný plavec a skvělý potápěč, který pod vodou vydrží osm až deset minut. Dočetli jsme se, že žijí vždy blízko u vody z termoregulačních důvodů, neboť na souši se jejich mohutné tělo rychle přehřívá a že v nebezpečí vždy utíkají do vody, odkud volají ječivým alarmujícím hlasem. Dále jsme se seznámili s velkým lichokopytníkem jménem tapír jihoamerický, u něhož nás překvapilo, že přes svůj mohutný vzhled umí dobře plavat, potápět se a na skalnatých terénech dokáže vyvinout poměrně vysokou rychlost.

Uprostřed prostoru na konci slepé uličky postával hlouček lidí kolem menšího výběhu, v němž se předváděl na pohled sympatický hlodavec psoun prériový, živící se pýrem, bizoní trávou, určitými druhy slézu a v létě aromatickými keříky, v zimě pak bodláky, kaktusy, kořeny a podzemními cibulemi. Zaujalo nás, že když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. Velice nás udivilo, že jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin. Bylo vidět, že psouni žijí v rodinných klanech, ale stejně nás udivilo, když jsme se dozvěděli, že pokud se potkají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy.

Pozorování psounů nám zabralo několik minut a pak jsme již vstoupili do pavilonu s názvem Tropické království, plného jihoamerických ryb, plazů a obojživelníků. Za dveřmi nás ovšem nemile překvapilo pár prázdných terárií, které zrovna procházela úpravou, což nám v jarní sezóně přišlo nepochopitelné. Prvním zvířetem, které jsme zde viděli, byla ještěrka ze západní Argentiny, Bolívie a Paraguaye, která se nám vůbec nelíbila. Teju červený měl mohutnou hlavu krytou nápadnými štítky a vypadal jakoby ho někdo pomačkal a zahodil, takže jsme nechápali, proč je tak oblíbený mezi chovateli po celém světě. Pak jsme obdivovali nejedovatou užovku korálovku sedlatou, která svým velmi zdařilým napodobením zbarvení smrtelně jedovatých korálovců uniknou pozornosti predátorů.

Čukvala zavalitá naopak naše sympatie nezískala, jelikož tento leguán zrovna krásou nijak neoplýval, ale na druhou stranu jsme jej museli obdivovat za skvělé přizpůsobeni životu v poušti. V nehostinné oblasti totiž dokáže přežít díky lymfatickému vaku na boční straně břicha, v němž si tento leguán uchovává tolik vzácnou vodu. A ještě jeden fakt změnil náš pohled na čukvalu, která se skrývá před predátory ve skalních puklinách, kde se případě ohrožení zapře nohama, nafoukne své plíce a tím se ve štěrbině zaklíní natolik, že je pro útočníka nemožné ji vyprostit. Pak jsme si prohlédli želvu kouzelnou, která nám ovšem nic nevyčarovala a leguánky modrého a modravého, dva obratné šplhavce po skalách, které zvládají včetně kolmých stěn.

Z jakého ostrova pocházel hroznýšovec kubánský, nad tím jsme nemuseli dlouze přemýšlet. Na jeho horní čelisti jsme spatřili jamky, kterými dokáže zaznamenat i minimální rozdíl v teplotě, což mu umožňuje orientaci ve tmě a lov teplokrevných obratlovců v noci, kdy zvládne chytit i létající netopýry. Dalším z řady leguánů byl ten se jménem mangrovový, který ve volné přírodě žije pouze na ostrově Utila, nacházející se severně od Hondurasu v Karibském moři. Následoval jeden z největších a nejmohutnějších leguánů na světě s přídomkem nosorohý, malý leguánek měnivý a želva paprsčitá, za kterou bychom museli odjet na ostrov Madagaskar, protože jinde nežije. Jednodušší bylo přijet za ní sem do Brna….

Hegemonii plazů narušila roztomilá opička kosman běločelý, která chvíli neposeděla na zadku a pořád běhala sem a tam. Sledovali jsme tak hrátky drobného opa s drápky na prstech a nehtem na zadním palci. Pak jsme poprvé v životě viděli vzácnou užovku sanmartinskou, jež vypadala jako chřestýš a kterou na severovýchodě Spojených států poznají podle velmi hlasitého syčení, které hadi produkují prostřednictvím speciální úpravy dýchacího aparátu. Králem hadího večera však byla jednoznačně anakonda velká, která většinu života stráví ve vodě, protože je výborným plavcem. Vodu nemusí dokonce opouštět ani ve chvíli, kdy chce samice naklást vejce. Zaujalo nás, že dokáže spolknout třeba kajmana, přičemž větší kořisti potom běžně tráví několik týdnů.

O anakondu byl v řadách návštěvníků velký zájem, ale podařilo se nám vydobýt si pěkné místečko a vyfotit si ji pod vodou. Následně jsme se zastavili u modravých akvárií, plných různých živočichů a rostlin. Našli jsme tu plavat barevné rybičky různých jmen, mezi něž patřily donka vlnitá, hranobřich valentinův, nemo alias klaun očkatý, kněžík velkozubý, vřeténka mandarín, hlaváč opásaný, kanícek fialovožlutý, králíčkovec dvoupruhový, kreveta tygrovaná, pyskoun šestipruhý, vřeténka ozdobná, parmovec pyžamový, kreveta drsná, parmovec skvělý a vláknoploutvý, klaun ostnitý, hlaváč rainfordův, kambala tropická, pilníkotrn šedozelený či několik druhů bodloka s přídomkem fialový, pestrý, proužkovaný, vlamingův a žlutý.

Následně jsme vstoupili do druhé části pavilonu, kde odpočíval nejmohutnější žijící ještěr varan komodský, o němž se evropský kontinent dozvěděl teprve roku 1912. Nepřekvapilo nás, že vzhledem ke své velikosti je varan dominantním druhem ekosystému, který obývá, přičemž jeho kořist tvoří bezobratlí, ptáci, plazi a jeleny, divokými prasaty či buvoly. Nevzhledného varana jsme rádi vyměnili za roztomilou kočičku ve vedlejším teráriu a neméně půvabnou opičku se vznešeným jménem lvíček zlatohlavý. Své jméno získal díky dlouhé srsti za hlavou, jež připomíná hřívu a kterou při vyrušení ji naježí a vypadá tak větší. Opička se však spíše smutně koukala a ježení si nechala pro jiné návštěvníky.

Pak se za dveřmi tropického království zabouchly dveře a my jsme se slepou uličkou vrátili na rozcestí, kde jsme se začali věnovat velbloudům. Zaujalo nás, že rostliny trhají pomocí dlouhých spodních řezáků, které směřují dopředu a pohybují se proti bezzubé horní části. Zajímavou informací pro nás také bylo, že před vniknutím rozvířeného písku do očí ho chrání silné řasy a podobný účel mají i jeho štěrbinové, uzavíratelné a směrem nahoru posunuté nozdry, které také zabraňují většímu úniku vodních par z těla. Všimli jsme si, že při chůzi nebo běhu zvedá obě pravé nebo levé nohy najednou, což se projevovalo kolébavou chůzí. Dále jsme se dozvěděli, že velbloud dvouhrbý se vyskytuje v Číně a Mongolsku, obývá nehostinné stepi a polopouště a běhá rychlostí až 20 km/h.

Aniž bychom se přesunuli v čase, čekalo nás setkání s dinosaury, přesněji řečeno se třemi exempláři přerostlých ještěrek, které pochopitelně nebyly živé. Nerozuměli jsme důvodům, proč se v brněnské zoologické zahradě nacházeli, ale když už tady byli, tak jsme se u nich zastavili. Prvním na řadě byl obří triceratops, který se pyšnil třemi rohy a vedle něj pak postával býložravý styracosaurus s obrovským rohem na hlavě, jenž nám sice připadal hodně velký, přesto patřil ke středně velkým zástupcům čeledi Ceratopsidae. Třetím do party byl populární stegosaurus, který žil v asi před 150 miliony lety na území Severní Ameriky a své jméno, znamenající střechovitý či zastřešený ještěr, získal podle charakteristických plochých desek, přičemž menší měl na krku a větší na hřbetě a přední části ocasu.

Dlouho jsme se u dinosaurů nezdržovali a raději jsme se po dlouhém chodníku vydali za živými jedinci. Konečně jsme došli k rozlehlému výběhu bizonů, kteří se kdysi v obrovském množství pásla v prériích po celé severní Americe od Aljašky po Mexický záliv. Jenže toto zvíře bylo v 19. století téměř vyhubeno, když z původních 60 milionů kusů jich v roce 1900 zbylo jen těžko uvěřitelných 300. Lidé poté vyvinuli značné úsilí k záchraně těchto zvířat a v roce 2017 byl jejich počet odhadován na 31 000, přičemž pár jedinců zrovna postávalo přímo před námi. V poklidu požírali seno, jakoby si byli vědomi, že jim již konečně nehrozí žádné nebezpečí jak od bílých kovbojů, tak od nás a už vůbec ne od severoamerických indiánů, kteří by sami o pronásledování mohli vyprávět po dlouhé večery.

U bizonů jsme jako praví indiáni našli stopy po ponících, kteří zde vozívali dětské návštěvníky přilehlým lesíkem a pak jsme se vrátili stejnou cestou k dinosaurům. Následně jsme si začali zvědavě prohlížet koně Převalského, jediného přeživšího divoce žijícího druhu koně, který málem následoval osud zmíněných bizonů. Kůň Převalského původně obýval kamenité stepi a polopouště Střední Asie na pomezí dnešního Mongolska a Číny, ale na přelomu 60. a 70. let 20. století téměř vyhuben, když přežil jen díky péči zoologických zahrad a dlouholeté mezinárodní spolupráci. Připadlo nám neuvěřitelné, že před námi postávalo pár exemplářů, pocházející z pouhých třinácti předků ! Chvíli jsme krásná zvířata pozorovali a pak jsme se vydali za neméně hezkými šelmami.

Tou byl lev konžský, jenž žije v suchých a velmi suchých oblastech Angoly, jižního Konga, západní Zambie a Zimbabwe a také v severní Botswaně a Namibii. Věřili jsme tomu, že žije i v Brně, ale důkaz jsme objevili až po pečlivém výběhu, jelikož velké kočky zrovna ležely v trávě daleko od plotu. Nemělo tedy cenu se u něj dlouho zdržovat a raději jsme se přesunuli k ceduli, která nám prozradila informace o původních obyvatelích Jižní Afriky. Jmenují se Sanové, ale my jsme je znali spíše pod názvem Křováci a již dávno jsme věděli, že od střední doby kamenné žijí dosud téměř nezměněným způsobem života. Neustále putují krajinou a sbírají rostlinné hlízy, hmyz, larvy, červy nebo měkkýše, i když v poslední době byli vládou donucení přejít k chovu.

Další naše kroky vedly do krásného areálu na vrcholu Mniší hory, která při naší první návštěvě ještě neexistovala. Zvědavě jsme prozkoumávali napodobeninu africké vesnice včetně velkého safari výběhu pro žirafy, antilopy, pštrosy, zebry či pakoně a jezero s plameňáky. Nejprve jsme procházeli mezi typickými chýšemi, ve kterých se ukrývalo zázemí pro zvířata, sociální zařízení pro návštěvníky, prostor pro vzdělávání, občerstvení a odpočinek. Nejvíce obsazený byl prostor s restaurací, neboť ta byla jednou z mála, jež byla v květnu otevřená ! Hlučící návštěvníky jsme raději opustili a šli se podívat na hezkou vyhlídku, z níž jsme pozorovali obrovský výběh pro zmíněná africká zvířata, v čele s trojicí žiraf a několika zebrami.

Zebra Chapmanova, rozšířená na travnatých planinách a v řídce porostlých savanách ve východní, střední a jižní Africe, na nás vystrkovala zadek, což jsme jí rádi odpustili. Dozvěděli jsme se, že se jejich jídelníček skládá hlavně z trávy, někdy z listů nebo kůry, na které chodí zebry hlavně ráno nebo večer, kdy opouštějí své stinné úkryty. Nedaleko postávaly žirafy síťované, jejichž název je odvozen od červenohnědých skvrn pokrývajících tělo i nohy, oddělených od sebe bílou sítí. Všimli jsme si, že na hlavě má malé růžky měřící patnáct centimetrů, jejichž účel nám zůstal utajen a pak jsme je pozorovali při žraní listí a trávy. Občas se žirafa otočila, když možná díky dobrému čichu něco ucítila, přičemž to patrně nebyl odér přepalovaného oleje, linoucího se z restaurace.

V safari jsme dále spatřili pštrosa dvouprstého, který ve volné přírodě žije v kočujících skupinách o počtu 5 – 50 jedinců, ve kterých vládne přísná hierarchie, neboť dominantní samci a samice řídí přesuny skupiny či prachové koupele. Zaujalo nás, že na cestách za potravou a vodou jsou pštrosi za den schopni urazit 10 - 40 km a putování přerušují pouze v místech s dostatkem potravy. Dočetli jsme se také, že pštrosi konzumují nejen listy rostlin, ale také jejich zrna, poupata, pupeny, květy, plody a také kořeny. Stravu si zpestřuje hmyzem, nepohrdne však ani malými savci, plazy a ptáčaty. Mysleli jsme si, že objeví-li se známky nebezpečí, pštros strčí hlavu do písku. Mýlili jsme se, protože ve skutečnosti se pštros přitiskne se k zemi a aby ukryl svůj dlouhý krk, položí ho na zem před sebe nebo v jiném případě zvolí útěk.

Posledním zvířetem na velké ploše byl buvolec běločelý, jenž vminulosti obýval otevřené travnaté savany v dnešní Jihoafrické republice, Svazijsku a Lesothu, ale kvůli nadměrnému lovu byl už před rokem 1900 téměř vyhuben. Posledních asi 2000 kusů přežilo v Jihoafrické republice a díky chovu byl později vysazen do dalších států, kde předtím nežil. Po chvilce jsme vyhlídku opustili a přesunuli se k vodnímu jezírku, plného krásných plameňáků, jejichž kolonie mohou mít více než 200 000 ptáků. V Brně jsme jich viděli podstatně méně, což nám nijak nevadilo a s potěšením jsme na růžové ptáky upínali své zraky. Zajímalo nás, proč mají takovou barvu a dočetli jsme se, že růžové zbarvení peří je způsobeno karotenem získávaným z potravy.

V případě nedostatku tohoto pigmentu v potravě tito ptáci zbělají, ale evidentně jim v bezpečí zoologické zahrady nic takového nehrozilo, stejně jako kachnám, které bezstarostně proplouvali kolem plameňáků. Líbil se nám ostrůvek a různé detaily v jezírku, ovšem celkově se podle našeho názoru africká vesnice povedla. Za jezírkem se nacházela ještě jedna vyhlídka na safari, kam směřovalo docela dost lidí, takže jsme se raději otočili a areál vesnice jsme opustili. Na letiště do Tuřan to bylo sice docela daleko, přesto jsme jeden aeroplán našli i v ZOO. Vyhledali jsme jej záměrně, protože se v něm nacházela ukrytá schránka, která dlouho neodolávala a brzy nám vydala své poklady. Po úspěšném odlovu jsme již potřetí zamířili na rozcestí s velbloudy a přemýšleli, kam jít dál.

Nakonec jsme se rozhodli pro menší stromovou šelmu pandu červenou, jejíž výběh byl na hlavní trase směrem k východu ze ZOO. Když jsme k ní po pěkném dřevěném chodníku dorazili, netrvalo dlouho a na jednom z mnoha stromů jsme tuto samotářskou šelmu našli. Byli jsme za to rádi, protože jinak obývá horské lesy jižní Číny, Nepálu, Bhútánu, Indie a Myanmaru, přičemž patří mezi nejvýše žijící zvířata na světě, neboť se vyskytuje i ve více než 4 000 m n. m. Potom jsme kráčeli kolem výběhů s klokany a lamami, dokud jsme se nezastavili u prasátka jménem pekari bělobradý. Na obyvatelích jihoamerického kontinentu jsme brzy objevili bílou skvrnu na krku, díky níž prasátko získalo své jméno a pak jsme šli dál.

Cesta klesala stále dolů a znovu jsme se zastavili až u výběhu, v němž se nacházely miloučké surikaty s hrabavými drápy, jimiž budují nory v písku. Zaujalo nás, že obvykle žijí v koloniích až o třiceti jedincích, kterou vede dominantní pár, který jediný se smí rozmnožovat. Pobavilo nás, že se o mláďata ale starají všichni členové skupiny, kteří společně také své území hlídají a brání. Surikaty hodně času tráví sluněním pohodlně natažené na vyhřátém písku či kamenech a do podzemí se uchylují jen za největšího žáru, což v květnu a Brně nehrozilo. Jiné nebezpečí se snažila odhalit hlídka na vyvýšeném místě, jejichž zpřímený postoj vždy vyvolal úsměv na našich tvářích a tento jedinec občas vydal varovné pištění, když někdo přicházel.

Když jsme se pohledy na jedno z nejroztomilejších zvířátek nasytili, pokračovali jsme v cestě, ale záhy jsme narazili na rozestavěný pavilon opic, jehož součástí byla 100 metrů dlouhá vyhlídková lávka. Neváhali jsme a zdolali několik příkrých schodů, abychom se za odměnu rozhlédli po přilehlých prostorech zoologické zahrady. Pavilon opic ovšem ještě zel prázdnotou, ale v budoucnu se ocasatí savci mohou těšit na pěkný obývák. A návštěvníci na oplátku opice uvidí v areálu bez mříží, takže spojenost bude na obou stranách. Z lávky jsme viděli i část Brna, ale širšímu rozhledu bránily vzrostlé stromy, které by chtělo trochu přistřihnout. Jestli se tak stalo, to zjistíme třeba při třetí návštěvě brněnské zoologické zahrady na Mniší hoře.

Lávka ještě nebyla průchozí a tak jsme se po stejných schodech museli vrátit dolů. Vzápětí jsme se vydali k nevzhledným klecím s mřížemi, za nimiž se schovávala malá kočka žijící v Jižní a Střední Americe s názvem jagarundi. A schovávala se tak dobře, že jsme ji neviděli, stejně jako dva druhy lemurů v sousedních klecích. Zvířecí čest tak zachraňoval zavalitý hlodavec s krátkýma nohama, osrstěným silným ocasem a tupým čenichem, který nám vzdáleně připomínal nutrii. Hutia stromová žije pouze na Kubánských ostrovech a je aktivní ve dne, zatímco v noci odpočívá v dutinách stromů nebo v úkrytech mezi kořeny a kameny. Tento všežravec si potravu hledá převážně na zemi, přestože výborně šplhá a dovede se dostat k jídlu i vysoko v korunách stromů.

Dlouho jsme se u hutie nezdrželi a pokračovali dál. Cesta se zatočila a za serpentinou jsme narazili na klec se skvrnitým krasavcem. Za pletivem naše oči s potěšením rentgenovaly levharta, který se vyskytuje pouze na Srí Lance a proto se druhovým jménem nazývá cejlonský. Tento samotářský lovec je aktivní především v noci a na Srí Lance jde o vrcholového predátora bez přirozených nepřátel. Přečetli jsme si, že loví především jeleny axise, muntžaky, dikobrazy a Samary, ale také divoká prasata, zajíce, hulmany rudolící, veverky, ptáky a plazi. Jelikož umí běhat až skoro šedesátikilometrovou rychlostí, byli jsme rádi, že před ním nemusíme utíkat a stačilo jednoduše odejít pryč k dalším klecím.

V nich se měly nacházet sovy, nosál a další zvířata, ale žádné jsme nenašli, ač jsme měli oči na stopkách. Šli jsme tedy dál a na rozcestí jsme zamířili směrem k východu ze ZOO. Cestou jsme se zastavili v malém stánku se suvenýry, kde jsme získali razítko do památníku a pak jsme již rychlým krokem prošli bránou na parkoviště a brněnskou zoologickou zahradu opustili. Následně jsme se vydali zpátky na náměstí 28. dubna, kde věrně čekalo naše černé auto. Za lávkou přes Svratku jsme si ještě ve stánku koupili pár jahod a poté jsme dorazili k našemu povozu, jímž odjeli do nedalekých Kníniček, kde jsme si prohlédli kapli sv. Cyrila a Metoděje. Když jsme ke kapličce přijeli, auto jsme zaparkovali v její bezprostřední blízkosti a bez otálení jsme vyrazili na její obhlídku.

Před námi se k nebi vypínala kaple, postavená v roce 1939 v tehdy oblíbeném funkcionalistickém slohu, na které nás na první pohled zaujal její neobvyklý tvar rotundy. Kdybychom neznali letopočet její výstavby, mohli bychom se domnívat, že vznikla přestavbou staré románské rotundy z období kolem 10. století, ale nebylo tomu tak. Samotná vesnice Kníničky totiž vznikla až ve třicátých letech 20. století v souvislosti se zatopením původní obce Brněnskou přehradou a tak všechny budovy okolo nás ještě nebyly starší než 100 let. Stejně jako naše maličkosti……Během obchůzky kolem kruhové kaple jsme hlavní vchod v podobě dřevěných dveří našli v přední části stavby, nad nimiž jsme spatřili obrovské obdélníkové okno, pouštějící světlo do útrob svatostánku.

Okno zdobila vitrážová mozaika s postavami svatých Cyrila a Metoděje, která se nám docela líbila. Nejvýraznějším prvkem stavby ovšem byla úzká věžička, vystupující z nízké stříšky, kryjící celou rotundu. Věž byla členěna na dvě části, přičemž v užší horní části se za žaluziemi skrýval malý zvon. Spodní díl měl o pár centimetrů větší průměr a byla osazen ručičkovými hodinami, které nám připomněly, že už bychom měli vyrazit na zpáteční cestu domů. Ještě předtím jsme však kapli obešli kolem dokola. V zadní části kaple jsme si prohlédli zbytek věže, která v sobě ukrývala schodiště do zvonice, prosvětlené dvojicí malých obdélníkových okének. Nutno podotknout, že jak hlavní vchod, tak ten věžní, byly oba pevně zamčené, ale nijak nás to nepřekvapilo.

Více jsme toho na netradiční kapli sv. Cyrila a Metoděje nemohli vidět a tak jsme se kolem odpočinkových laviček pomalu vrátili k autu, jímž jsme vzápětí zamířili domů do Olomouce. Sice jsme měli problémy na jedné špatně seřízené světelné křižovatce v Brně, ale přes tyto menší komplikace se nám podařilo z jihomoravské metropole vymotat a najet na dálnici. Pak jsme na žádné problémy nenarazili a za necelou hodinku jsme přijeli do Olomouce. Skončil tak výlet, jenž jsme si narychlo naplánovali až těsně před odjezdem a který byl naprosto pohodový a nenáročný. A brněnská zoologická zahrada vypadala ? Vypadala mnohem lépe než před lety, ale přesto jsme v ní i podruhé zažili zklamání, za která zvířata rozhodně nemohla...

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-byli-po-druhe-navsteve-brnenske-zoo-opet-zklamani