V určitém období jsme hojně navštěvovali východočeský kout naší krásné země, zejména Choceň a okolí. Hlavním důvodem těchto výprav byl dovoz našich produktů do zdejšího velkoobchodu s mýdly. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili k poznávaní zajímavých míst v tomto kraji, o které tu opravdu nebyla nouze. Jednoho říjnového dne jsme po odevzdání mýdel odjeli do Vysokého Mýta, kde jsme se seznámili se všemi památkami a zajímavostmi tohoto krásného historického města. Naším prvním podzimním cílem se tenkrát stal kostel Církve československé husitské neboli Husův sbor. Když jsme k němu přijeli, naše stříbrné auto jsme zaparkovali nedaleko kostela a vydali se obhlídku církevní stavby, vybudované roku 1937 na bývalých valech za městskými hradbami.

Cestou ke svatostánku jsme se setkali se lvem, který naštěstí nebyl živý, neboť se jednalo betonovou sochu krále zvířat, kterou vytvořil akademický sochař Vladislav Srba. Jednalo se návrh pomníku obětem první světové války, ovšem k realizaci kamenného díla nikdy nedošlo. Následně jsme již dorazili ke svatostánku na okraji Masarykových sadů, které se předtím nazývaly Rudolfovy. Důvod tohoto pojmenování byl vskutku prozaický, neboť sady byly zřízeny roku 1882 na počest sňatku korunního prince Rudolfa Habsburského s belgickou princeznou Štěpánkou a po vzniku republiky v roce 1918 byly přejmenovány na Masarykovy. Vzápětí jsme si začali prohlížet průčelí kulturní památky, jemuž dominovala plochá věžovitá část, zakončená kalichem s dvojitým křížem a obrovské okno s křížem.

Když jsme si zajímavé průčelí prohlédli, přistoupili jsme ke dveří a zkusili štěstí, nicméně bylo zavřeno, což nás nijak nepřekvapilo. Vydali jsme se tedy na obchůzku kolem lodi, na které jsme napočítali sedmero velmi vysokých a úzkých oken. Narazili jsme zde rovněž na boční vchod, jenž byl opět pevně zamčený a za rohem jsme shlédli obdélnou sakristii, zabírají prakticky celou šíři zadní části stavby. Za přípravnou kněžích jsme museli sestoupit po celkem prudkém schodišti dolů, díky čemuž jsme zvenku viděli suterénní část svatostánku s pěticí oken a dalšími dveřmi. Kostelní loď se vzhledem nelišili od své protější kolegyně, ovšem logicky zde chyběl zmíněný boční vchod nebo kaple. Když jsme došli na konec lodi, po jiných schodech jsme opět vystoupali nahoru a stanuli před průčelím stavby.

V té chvíli nastala příhodná doba na seznámení se s historií zdejší Církve československé husitské, která si ve Vysokém Mýtě svůj kostel vybudovala během pouhých pěti měsíců roku 1937. Z vlastních papírů, jež jsme si vytiskli doma před odjezdem na výlet, jsme se dále dočetli, že v roce 1985 došlo k opravě fasády průčelí a v letech 1999 - 2000 se uskutečnila kompletní oprava budovy. Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se k autu, jímž jsme na nábřeží Mlýnského potoka, kde jsme shlédli Dolní mlýn, u něhož jsme zaparkovali náš stříbrný povoz a bez meškání se vydali na obhlídku klapáče. Budova však již dlouhá léta sloužila k bydlení, takže jsme se dovnitř nepodívali a pochopitelně jsme také respektovali soukromí a nevstoupili pozemek majitele, který dům zrovna opravoval.

Další oplocené objekty v okolí bývalého mlýna nám bohužel znemožnily dům obejít kolem dokola a nafotit jej ze všech stran, nicméně alespoň jeho část naším neunikla. Bez problémů jsme shlédli mlýnský náhon a také dvě strany domu. V důsledku zmíněných oprav jsme však nemohli vidět unikátní nápis, který býval v pískovcovém portálu nad vchodem do mlýna a který byl později vložen do fasády domu. Text hovořil o přestavbě mlýna a bylo na něm uvedeno : Leta bozího 1541 stawyl G.•Bernart•Yozeff. Když jsme si dostupné části bývalého klapáče prohlédli, vrátili jsme se do auta, kde jsme z batohu vytáhli vytištěné papíry a přečetli si o něm pár historických informací. Dozvěděli jsme se, že mlýn na tomto místě stával již v 15. století, když jej roku 1434 vlastnil jistý Říha, ale bližší fakta o jeho podobě se nám nepodařilo zjistit.

Stejně tak zůstalo obestřeno tajemstvím, kdy mlýn získal rod Josefy, který jej roku 1541 nechal zcela přestavět, jak dokládal zmíněný nápis. V držení této rodiny zůstal objekt až do 19. století, kdy jej koupil František Rinkl, který jej prodal Antonínu Vajmarovi. Dále jsme se dozvěděli, že na počátku 19. století byl mlýn klasicistně upraven, o čemž svědčil letopočet 1802 nad vstupním portálem, který jsme také bohužel neviděli. Ve 20. století mlýn přestal sloužit svému původnímu účelu, mlecí technologie byl demontována a dům byl upraven na rodinné bydlení. Na závěr jsme si ještě přečetli poněkud smutnou událost. U posledního mlynáře Ignáce Joseffiho byl zaměstnán stárek Mikus, který se zamiloval do starší z jeho dcer Josefky, ale když se o tom její otec dozvěděl, svého zaměstnance vyhnal.

Bývalý stárek odešel do Ruska, kde byl odveden k carskému vojsku a v armádě chtěl na svou lásku zapomenout. Mezitím mlynář donutil sklenáře Tůmu, aby odvedl nešťastnou Josefku k oltáři. O mnoho let později, konkrétně roku 1815, táhlo Vysokým Mýtem na Paříž ruské vojsko, v jehož čele jel generál, kterým nebyl nikdo jiný, nežli někdejší stárek Mikus. Ve vinárně Na staré poště, kde se chtěl občerstvit, narazil na sestru své milované Josefky a poprosil jí, aby jim domluvila schůzku. Paní Tůmová souhlasila a pak se ještě několikrát sešla se svým milencem, na něhož nemohla po dlouhá léta zapomenout, u staré kostnice na hřbitově, načež se rozešli na vždy. Krátce na to paní Tůmová zemřela a rodinu mlynáře Joseffiho začalo stíhat neštěstí za neštěstím, ovšem nic konkrétního už nám historie neprozradila.

Zaujalo nás, že se dcera paní Tůmové jménem Veronika posléze provdala za kováře Josefa Jirečku a stala se matkou významných literárních historiků Josefa a Hermenegilda. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme náš povoz a odjeli na Tyršovo náměstí. kde jsme si prohlédli další památky. V minulosti neslo název Na Klášteře podle starého kláštera Minoritů, zničeného za husitských válek, jehož zdivo pak posloužilo k výstavbě novým domů. Svou rozlohou patřilo mezi menší náměstí ve Vysokém Mýtě  ještě na počátku 20. století nebylo vydlážděno ani zcela uzavřeno. Jeho rozvoj nastal až v následujícím období, kdy zde vzniklo několik nových objektů. Výstavba menších rodinných domků před první světovou válkou a v období první republiky pak dala náměstí současnou podobu, ve které jsme jej shlédli také my.

Jelikož jsme francouzský povoz odložili přímo před nejkrásnější budovou, která se na tomto náměstíčku nacházela, nemohli jsme obhlídku zdejších památek zahájit ničím jiným, než secesní sokolovnou, na jejíž fasádě jsme našli pár zazděných fragmentů ze zmíněného kláštera. Secesní budova sokolovny byla vystavěna v letech 1900 – 1902 byla podle návrhu architekta Josefa Podhájského, na které se nám nejvíce líbilo vstupní průčelí se třemi velkými okny půlkruhově zaklenutými ve štítech, které byly zkrášleny malbami s motivy ze života sokolského hnutí, štukovou výzdobou, římsami a čučky. Vlevo od tělocvičny pokračovala fasáda jako mírně předsazená, s odlišným členěním. Odlišnou funkci této části budovy zvýrazňuje hřeben střechy orientovaný kolmo na hřeben střechy tělocvičny, na němž byly navíc dvě vížky či lucerny.

Tato část byla trojosá s předsazeným vstupem do objektu zdobený reliéfní štukovou výzdobou, nad nímž jsme spatřili balkon zdobený plastikami sokolů a čučky. Štít opět doplňovaly malby, římsy, vázy a čučky. Vpravo tělocvičnu ukončoval půlkruhový závěr a malá vížka. Před sokolovnou byl roku 1912 odhalen pomník dr. Miroslava Tyrše, českého národního obrozence, kritika, historika umění, estetika a univerzitního pedagoga, který se podílel na vzniku organizovaného tělocvičného hnutí v Čechách, zejména na založení Sokola. Tím se vysvětlovalo, proč byla do středu náměstí umístěna zrovna socha Miroslava Tyrše, autora českého tělocvičného názvosloví a iniciátora prvního všesokolského sletu v roce 1882, který si přál, aby sokolství přispívalo k harmonickému rozvíjení lidské osobnosti a národní kultury.

Zaujalo nás, že utonul v říčce Ötztaler Ache u osady Habichen v Tyrolských Alpách během ozdravného pobytu za nejasných okolností. Autorem pomníku byli Josef Jílek, L. Vocelka a místní sochař Jaroslav Znojemský. Když jsme si zajímavosti na Tyršově náměstí prohlédli, vydali jsme se na procházku centrem města, nabitém památkami či muzejními expozicemi, během které jsme si prohlédli také hradební opevnění a městské brány. Jako první nám padla do oka Vodárenská věž nedaleko Tyršova náměstí, která se v první polovině 14. století stala součástí městského opevnění. Před námi se tyčila dvoupatrová hranolová věž z lomové opuky, stojící v severovýchodním nároží městských hradeb, jejíž zdi byly silné až 1,5 metru. Naším očím neuniklo, že se věž, zakončená stanovou střechou, směrem vzhůru zužovala.

Po ztrátě fortifikační funkce roku 1700 u ní byla prolomena hradba a přistavěna branka k řece. Od roku 1768 sloužila jako vodárna, zásobující dvě kašny a čtyři další vodní nádrže ve městě, přičemž voda byla čerpána z řeky Loučné do nádrže ve věži. Zaujalo nás, že v roce 1816 shořela střecha a o 14 let později byla snížena o dvě horní patra. Oprava věže proběhla v roce 1898 a téměř po sto letech na ni byla položena šindelová krytina. Během obchůzky jsme na ní našli jen pár malých okének, zamčený vchod a barokní okenní výklenek se štukovou šambránou, kterou ve vrcholu zdobil štukový reliéf hlavy andílka s křídly, ale nejvíce nás zaujal zaslepený sedlový portál vstupu do prvního patra s kamenným ostěním. Když jsme si vodárenskou věž prohlédli, sestoupili jsme po schodišti dolů k Mlýnskému potoku a zabočili doprava.

Následně jsme kráčeli podél vody, přičemž jsme na druhé straně míjeli vysoké hradební zdi, které byly zpevněny mohutnými opěrnými pilíři. Cesta mírně stoupala od vody pryč a brzy jsme v dolní části hradeb objevili výpadní branku s mříží neboli fortnu. Ta kdysi sloužila obráncům města vstup na parkán menší ochrannou zdí a chodníčkem, který chlapíkům umožňoval volný pohyb z místa na místo. Zaujalo nás, že v tomto severním úseku hradebního parkánu byla v roce 1906 založena botanická zahrada. Stalo se tak v období, kdy se z důvodu vzdělávání, osvěty a výchovy zakládaly různé botanické či ukázkové zahrady s různým důrazem na didaktickou funkci a roku 1912 byl dokonce vydán knižní průvodce těmito místy. Na začátku 20. století bychom podél parkové cesty míjeli úzké lemy záhonů, osazené rostlinami s informativními cedulkami.

V době naší podzimní návštěvy zde již nic takového nebylo. Nad zdí jsme však spatřili půlkruhovou věž Klášterní bašty z druhé poloviny 13. století, jejíž plášť tvořila opuka. Na severozápadní straně bylo stále patrné někdejší napojení věže na hradební systém. V horním patře jsme našli tři střílny a všimli jsme si, že jehlancovitou střechu kryla břidlice, kterou byla opatřena roku 1862 během rekonstrukce. Kráčeli jsme po vyasfaltované parkové cestě dál a zanedlouho se ocitli v širším prostoru, tvořeném parkánem a opravenými menšími zdmi, o kterých již byla řeč. Široký prostor byl ukončen schodištěm, které vedlo na jedné straně dolů k potoku a na druhé do ulice Svatopluka Čecha v centru města. Pak jsme dorazili na konec této části hradeb a vzápětí jsme vkročili do Vladislavovy ulice, v níž se kdysi tyčila Choceňská brána.

Dodnes se z ní dochovala jen její velká věž zvaná také Karaska, protože malá věž a samotná brána byly zbořeny v roce 1844 a ve stejném století bylo později rozebráno i předbraní. Zaujalo nás, že věž sloužila jako vězení, zvonice či sklad střelného prachu a její dnešní podoba střechy s barokní cibulovitou bání pochází z doby po ničivém požáru města z roku 1774, kdy byla částečně opravena. Líbilo se nám, že věž Choceňské brány unikla na rozdíl od Pražské a Litomyšlské brány rekonstrukcím v duchu architektonického purismu a zachovala si proto původní podobu, včetně ozdobných detailů. Potom jsme vstoupili do Jungmannových sadů, které se opět nacházely na místě původního hradebního parkánu mezi věží Choceňské brány a původním hřbitovem u kostela Nejsvětější Trojice.

První parkové úpravy zde byly prováděny mezi lety 1872 - 1875 na připomínku 100 let od narození Josefa Jungmanna a další proběhly v letech 1905 až 1906. Tehdy zde byly vybudována nová měšťanská škola a byl zrušen hřbitov u zmíněného kostela. Hřbitovní zeď byla zbořena a plocha mezi kostelem a školou byla parkově upravena, přičemž velké množství okrasných dřevin z tohoto období zůstalo dochováno dodnes. Součástí hlavní promenády byl dřevěný hudební pavilon, ale ten už zmizel v propadlišti dějin. Sotva jsme do Jundmannových sadů vkročili, na první pohled jsme si všimli pamětních desek připomínajících události z dějin města, které byly do parkánové hradby vsazovány průběžně od roku 1912 a během procházky jsme si jednotlivé desky se zaujetím samozřejmě pročítali.

Tímto jednoduchým způsobem jsme se o Vysokém Mýtě dozvěděli spoustu zajímavých informací. Cestou jsme prošli kolem pomníku Josefa Jungmanna, který byl v parku odhalen roku 1911 a o kus dál jsme minuli šachový altán, jehož hrací pole zasypalo spadané podzimní listí z okolních dřevin. Když jsme dorazili na konec parku, krátce jsme se zastavili u pomníku 30. pěšího pluku na paměť jeho padlých vojáků v bojích na Slovensku roku 1919. Ten se nacházel v těsné blízkosti kostela Nejsvětější Trojice, který byl postaven roku 1543 v bývalé kněžské zahradě. Renesanční stavbu s gotickými prvky tehdy obklopoval hřbitov, ale my jsme jej viděli v poněkud jiné podobě, neboť na konci byl 16. století kostel prodloužen a navíc později proběhly úpravy v duchu baroka a novorenesance.

Starý hřbitov byl po založení toho nového roku 1906 zrušen a uvolněný prostor byl začleněn do Jungmannových sadů, kdy byla zbořena ohradní zeď. Obhlídku svatostánku jsme zahájili na jeho průčelí, jemuž dominoval štít se sochařskou výzdobou od Bohumila Vlčka, který vytvořil roku 1902. Ve štítu jsme si postupně prohlédli sochy sv. Václava, sv. Vojtěcha, Panny Marie či sv. Vavřince, které se nám spolu se štukovou výzdobou hodně líbily. Pak jsme zkusili štěstí a přistoupili ke dveřím, abychom eventuálně nahlédli dovnitř, ovšem vchod byl zamčený. Pokračovali jsme tedy v obhlídce interiérů svatostánku a obešli jej kolem dokola. Na každé straně lodi jsme našli tři okna s půlkruhovými záklenky, boční vchod a stará zazděná okna. Když jsme došli k závěru stavby, prozkoumali jsme trojboký presbytář.

Ten podpíraly mohutné opěráky a nevynechali jsme ani průzkum čtvercové sakristie na jižní straně kněžiště. Pak jsme zamířili k informační tabuli, která nám prozradila historická fakta z dějin kostela. Dozvěděli jsme se, že po třicetileté válce byl kostel opraven a barokně upraven. Další opravy pak proběhly roku 1769. Zaujalo nás, že u kostela bývala zvonice z počátku 17. století, která byla zbořena roku 1842. Na závěr jsme si přečetli, že poslední větší úprava kostela byla provedena po zrušení hřbitova v letech 1903 – 1911. Následně jsme se šli podívat na sochu sv. Jana Nepomuckého, kterou roku 1736 stvořil nějaký místní umělec. Docela nás překvapilo, že původně stávala u silnice do Luže a do parku u kostela byla přemístěna až na začátku 20. století. Připadalo nám totiž, že zde socha stála odjakživa.

Světec byl vyobrazen v klasické podobě s křížem v ruce a stál na soklu, který pod římsou zdobily hlavy andílků. Na přední straně podstavce jsme si přečetli modlitbu a vzadu poděkování donátorům sochy za její vytvoření. Pak jsme pokračovali v procházce kolem hradeb a za kostelem vstoupili do Tůmovy ulice, kde jsme se zastavili u domu s číslem 1, na němž nás zaujal pískovcový lomený portál. Jednalo se o pozůstatek barbakánu, tedy pozdně gotického obranného systému brány. Rozšíření dělostřelby za husitských válek v první polovině 15. století si totiž vynutilo postupné úpravy starých fortifikačních systémů a barbakány umožňovaly velkou koncentraci palných zbraní obránců a svou hmotou kryly před přímým ostřelováním hlavní bránu. Stejně jako jinde a jindy, i v tomto případě jsme museli uznat chytré řešení našich předků.

Do uzavřené plochy barbakánu se vstupovalo z dnešní zahrady za domem a po projití první brány, zastavěné v nynějším domě, cesta zahýbala k nedochované druhé bráně. Dále vedla k třetí hlavní Litomyšlské bráně, umístěné mezi dvěma věžemi, ke které jsme se vzápětí vydali také my Tůmovou ulicí. Litomyšlská brána si svoji historickou podobu z větší části nezachovala, jelikož byla počátkem 19. století poškozena požárem a z velké části zbořena. V šedesátých letech 19. století však rozhodla městská rada na popud Aloise Vojtěcha Šembery bránu opravit, a to v novogotickém duchu podle plánů architekta Hermanna Bergmanna. Oprava byla dokončena roku 1867 a v prvním roce staletí následujícího byla nad portálem brány vytvořena freska znázorňující sv. Jiří na koni zabíjejícího draka, tedy motiv z městského znaku.

Tato freska byla v roce 1936 nahrazena novou se stejným motivem a v roce 1910 byl probourán průchod malou věží pro pěší, kterým jsme vzápětí prošli, abychom viděli i druhou stranu brány. Když se tak stalo, vrátili jsme se k domu číslo 1 a dál pokračovali Komenského ulicí, která nás kolem renesanční pískovcové brány z počátku 16. století, jediného pozůstatku z Nádherovského a Markvartovského dvora, dovedla do parku Otmara Vaňorného. V něm se nacházel monumentální svatostánek sv. Vavřince, jehož dvě věže tvořily typické panorama Vysokého Mýta. Když jsme k němu přišli, nejprve jsme shlédli zvonici, postavenou v letech 1583 – 1585 ze zbytků zdiva zrušených klášterů. Samostatná stavba vznikla z toho důvodu, že velké zvony přetěžovaly věže svatostánku, nicméně druhé patro pro menší zvony bylo přistavěno až v roce 1720.

Když byl kostel v 19. století zrekonstruován, byly do něj roku 1899 zvony přeneseny a zvonice přestala sloužit svému původnímu účelu. V letech 1985 - 1989 byly její interiéry moderně upraveny a proměněny ve stálou expozici sbírek Městské galerie. Exponáty jsme bohužel neviděli, protože bylo zavřeno, nicméně jsme si prohlédli alespoň exteriéry čtvercové věže, spojené s vedlejší farou ohradní zdí. Na jedné straně jsme nemohli přehlédnout lešení, což byl možná důvod uzavřené galerie a na jiné jsme narazili na malou věžičku, kterou se v minulosti do útrob zvonice se stanovou střechou vstupovalo. Následně jsme zamířili k pár metrů vzdálené soše Madony Knířovské z roku 1816, která původně stávala v aleji při polní cestě mezi Vysokým Mýtem a Knířovem a později byla přemístěna do centra města.

Socha stála na hranolovém soklu s přistavěnými volutami po stranách, zdobeném rostlinnými a penízkovým ornamentem či květinovým věncem s festovy a ještě jsme na něm našli kruhový medailon s Duchem Svatým v podobě holubice či reliéfní monogram Panny Marie. Pak jsme shlédli sochu světice, stojící na zeměkouli, nesené okřídlenými hlavičkami andílků. Madona Knířovská byla spodobněna s korunou na hlavě a v dlouhém rouchu, přičemž v levé ruce držela Ježíška a kolem nohou se jí zezadu obtáčel had, s hlavou položenou na zeměkouli. Když jsme si ji prohlédli, zahájili jsme průzkum trojlodního kostela sv. Vavřince, který se nám díky gotickému slohu moc líbil. Nejprve jsme si prohlédli dlouhé kněžiště se třemi klenebními poli a pětibokým závěrem s vnějšími opěráky, k němuž na jižní straně přiléhala sakristie o třech křížově klenutých polích.

Pak jsme se vydali na obchůzku kolem kostelní lodi se třemi klenebními poli, spoustou ozdobných novogotických věžiček, dračích chrličů, hrotitých oken, opěráků a dalšími architektonickými prvky, na nichž jsme mohli oči nechat. Minuli jsme velkoryse pojaté boční vchody, jež byly chráněny přistavěnými balkony a pak jsme již dorazili k hlavnímu vstupu do chrámu, tvořené ústupkovým portálem a předsíní. Dveře byly otevřené, ale hned za předsíní jsme narazili na mříž, která nám zabránila v dalším postupu. Nemohli jsme tak vidět chrámový kůr s velkými varhanami, vyrobenými v Lomnici nad Popelkou a spoustu bočních kaplí. Z dálky jsme shlédli alespoň cínovou křtitelnici křtitelnice z roku 1499, vyrobenou Ondřejem Ptáčkem z Kutné Hory a hlavní oltář od M. V. Jäckela z roku 1700.

Na něm nás zaujal velký obraz Nanebevzetí Panny Marie od Petra Brandla z roku 1728, jenž byl zakoupen v dražbě v roce 1787 spolu s ostatním vybavením včetně oltářů, které byly později přeneseny do kostela Nejsvětější Trojice a kostelů okolních obcí. Když jsme si prohlédli interiér, věnovali jsme svou pozornost průčelí stavby, jemuž dominovaly dvě 67 metrové věže s vysokými jehlancovými střechami a trojúhelným štítem mezi nimi. Ve věži visel malý zvon sv. Vavřince, jenž byl odlit v roce 1466 v místní dílně a který jako jediný pro svoji historickou hodnotu přečkal rekvírování v obou světových válkách. V druhé věži visel od roku 2003 zvon sv. Jiří , který byl pořízen z peněz veřejné sbírky. Jakmile jsme očima přejeli průčelí krásné stavby, šli jsme se podívat na pomník obětem 2. světové války a poté na sochu sv. Vavřince.

Barokní umělecké dílo před kostelem původně také stávalo u cesty do Knířova, než sem bylo v rámci parkových úprav přeneseno, díky čemuž jsme si čtyři metry vysokou sochu na trojbokém podstavci mohli prohlédnout. Sokl byl na okosených stranách zdoben volutami na okosených stranách a nahoře ukončený profilovanou vypnutou římsou. Na přední straně jsme našli oválnou akantovou kartuši s nápisem, který nám prozradil jména manželů, kteří nechali dílo roku 1741 vyrobit. Svatý Vavřinec byl vyobrazen v kněžském rouchu stojící v kontrapostu, pravou rukou se opíral o rošt a levou ruku měl položenou na prsou. Když jsme světce dostatečně prozkoumali, popošli jsme pár metrů k informační tabuli, ze které jsme načerpali historická fakta o kostele, který byl postaven nejspíše ve 13. století současně s městem.

Dostavěn byl v první polovině 14. století za Karla Plichty ze Žerotína, ale při velkém požáru roku 1461 shořela polovina města i s chrámem, takže z kostela zůstala stát jen jižní věž a část jižní lodi. Docela nás překvapilo, že se místní radní a obyvatelé ihned pustili do stavby nového chrámu a po roce 1500 už stály předsíně západního a severního vchodu. Bohužel roku 1774 došlo opět k požáru, při kterém vyhořela velká část města a ani kostel nezůstal ušetřen. Od této doby kostel chátral a až v roce 1837 došlo k jeho rekonstrukci. Stavba v novogotickém stylu byla dokončena různými architekty na začátku 20. století a v této podobě jsme jej viděli i my. Když jsme dočetli poslední řádky, pokračovali jsme v procházce kolem hradeb. Komenského ulice nás o několik desítek metrů dál přivedla do Havlíčkových sadů, na jejichž okraji jsme narazili na poslední z městských bran.

Před námi se tyčila nádherná Pražská brána, která byla opravena v letech 1882 - 1883 podle plánů architekta Františka Schmoranze a v této podobě jsme ji shlédli i my. Ve své dispozici byla Pražská brána ze všech vysokomýtských bran nejzachovalejší, ale bohužel jí chybělo předbraní, nicméně i tak jsme na ní mohli oči nechat. Bránu tvořily dvě věže a velmi dobře jsme si pamatovali, že jsme o několik let dříve vstoupili do malé věže, po točitém schodišti vystoupali nahoru a dveřmi vkročili na most, po němž jsme přešli do protější velké věže, která sloužila jako vyhlídková, takže jsme si z ní prohlédli centrum města, ale překvapivě byly vidět rovněž Krkonoše, Orlické hory a Králický Sněžník. Malá věž si dodnes dochovala cihelné cimbuří a vysokou zděnou střechu. Nad portálem brány byla v roce 2013 obnovena freska podle návrhu Mikoláše Alše.

Od stejného umělce pocházely i malby na domě nazývaném Na Střelnici z roku 1900, který přiléhal k malé věži. Dům, který patřil spolku ostrostřelců a na jehož zahradě bývala střelnice, jsme si pochopitelně rádi prohlédli a pak jsme se zašli podívat na sochu Přemysla Otakara II., která zde nemohla chybět. Socha ze železa byla u brány vystavěna v roce 2012 jako pocta zakladateli více než 50 měst a hradů v celé Střední Evropě a vyrobil ji vyrobil umělecký kovář a sochař Karel Bureš. Král držel v podpaží listinu o založení města Vysokého Mýta a královské atributy byly pozlaceny, například přilba a pečeť. Jako milovníky historie nás velmi zaujalo, že do sochy byly uloženy ostatky z pohřbu krále Přemysla Otakara II., konkrétně kousky dřeva z rakve či zemina z míst, kde se narodil a zemřel.

Na podstavci z růžové žuly jsme si přečetli jména těch, kteří na sochu slavného přemyslovce přispěli. Podle našeho názoru sem socha krále patřila právem, protože právě na přání tohoto panovníka se po založení města začalo v roce 1262 s jeho postupným opevňováním a nejprve bylo ohrazeno jen příkopem a dřevěnou hradbou. Později přibylo opevnění propracovanější, jako byl hliněný val, příkop, nižší hradba se střílnami, vyšší 12 metrová hradba s baštami a věžemi. Opevnění se skládalo ze dvou pásů hradeb, jež byly posíleny pětadvaceti věžemi a baštami. Byly v nich proraženy tři brány a před každou z nich se nacházel barbakán. V období novověku se hradby začaly postupně bourat, protože ztrácely na významu a to co z nich zbylo, jsme během předcházející minut viděli na vlastní oči.

Následně jsme Pražskou bránou prošli na náměstí, které neslo jméno několikrát zmíněného panovníka a odjakživa tvořilo centrum městského života. Nezvykle velké čtvercové náměstí bylo přístupné dvanácti ulicemi, vždy dvěma v rozích a jednou ve středu každé strany. Na tomto místě pravděpodobně nebyla starší zástavba, a tak lokátoři panovníka Přemysla Otakara II. měli volnou ruku. Rozparcelovali i celé okolí náměstí do podoby, které se pak zachovalo po celá staletí. Plocha náměstí zabrala tolik místa, že do prostoru v hradbách se vešla pouze jedna okružní ulice obíhající spojitě celé město. Přes náměstí, kde se čile obchodovalo, procházela od Pražské k Litomyšlské bráně obchodní stezka a kolem rynku stály již od středověku domy nejbohatších měšťanů, původně stavěné ze dřeva, od 16. století již výhradně z kamene.

V ploše náměstí stálo až do počátku 18. století deset domů, později prodejní boudy a kotce řemeslníků. Travou zarostlé a často rozbahněné náměstí bylo poprvé vydlážděno na počátku 19. století, ale svoji současnou podobu s mozaikovými výjevy, třemi altány, kašnou a slunečními hodinami dostalo po poslední rekonstrukci v letech 1996 – 1997. Na jeho nové předláždění bylo zapotřebí na 5 milionů různě velkých a barevných žulových kostek, na něž jsme začali pokládat naše obutí. Líbilo se nám že od počátku 20. století náměstí neslo název po zakladateli města králi Přemyslu Otakarovi II. a Vysoké Mýto tak nenásledovalo velký počet jiných měst, které po první světové válce přejmenovávali svá centra po našem prvním prezidentovi T. G. Masarykovi. A co jsme na největším čtvercovém náměstí v České republice viděli ?

První na řadu přišla dominantní novorenesanční budova Staré pošty s věží, vyplňující severovýchodní kout náměstí. Byla postavená v roce 1902 na místě původního pivovaru jako sídlo okresního zastupitelství a pošty. Nároží objektu ve styku obou kolmých křídel tvořila polygonální osmiboká věž, ukončená bohatě tvarovanými novorenesančními štíty, zastřešená jehlancovou střechou krytou měděným plechem a ukončena osmibokou lucernou s ochozem a bání. Severní a západní průčelí byla zkrášlena třípatrovými štíty dělenými římsami a lisénami. Zaujalo nás, že slavnostní sál sloužil pro zasedání okresního zastupitelstva a byl vyzdoben secesními nástěnnými malbami Jana Doubka. Na pěti jeho lunetách tak byly zachyceny výjevy z minulosti Vysokomýtského okresu. Po zrušení okresu sloužil zasedací sál jako výstavní prostory Městské galerie Vysoké Mýto.

Naproti jsme si prohlédli Panský dům, vyčleněný v roce 1536 pro potřeby úředníků města, který tvořily původně dva středověké domy, spojené v období renesance v jeden blok. Nová radnice byla označena znakem se lvem a letopočtem, a z této doby pochází rovněž ostění obou portálů. Zaujalo nás, že až do roku 1971 byl ke zmíněné dvojici domů připojen třetí, který byl však zdemolován. Dochovány zůstaly gotické a renesanční konstrukce včetně kleneb. Průčelí domu se staročeskou růžovou fasádou zdobily lisény, římsa, plastický štít se sv. Jiřím a erb v pravoúhlém rámu nade dveřmi. V přízemí jsme napočítali čtyři okna se šambránami, v prvním patře potom pět nižších oken. Líbily se nám dva střešní štíty s lisénami a dvě kuželky mezi nimi, které opticky zvyšovaly výšku domu tak, aby zapadal mezi své sousedy.

O kousek dál nás čekala budova z roku 1433, která ve středověku vznikla jako nová městská radnice. Ve sklepních prostorách bývaly uloženy obecní peníze, městská privilegia, korouhev, pečetě a zbroj. V jádře se jedná o pozdně gotickou budovu, která několikrát vyhořela. V 18. století byla upravena barokně a v 19. století klasicistně. Tehdy dostala svou dnešní podobu včetně věžičky s hodinami. Roku 1849 se budova stala sídlem okresního soudu a pro jeho potřeby byla postavena v zadní části parcely věznice. Z té doby pochází rakouská orlice v průčelí, jedna z mála zachovaných v Čechách. Okresní soud tu působil až do roku 1959. Objevili jsme tady turistické informační centrum, městskou galerii a v jejím zadním traktu, postaveném původně jako vězení, muzeum českého karosářství, které vzdávalo hold zdejší automobilové tradici.

Ve středověku bylo obvyklé, že si lidé na náměstí chodívali pro vodu, která sem byla přiváděna dřevěným potrubím z okolního zdroje. Vysoké Mýto nebylo výjimkou a zásobování vodou v tomto královském městě zajišťovaly dvě kašny, z nichž přebytečná voda odtékala do rybníčku v severovýchodním koutě náměstí. Běžně se stávalo, že se prašné náměstí zalilo vodou a lidé se tak brodili bahnem. Plocha také zarůstala trávou, což se změnilo až v 19. století, kdy bylo náměstí poprvé vydlážděno. Starý zdroj vody na náměstí Přemysla Otakara II. v 21. století nahradila fontána, která se v roce 2018 dočkala opravy. Spolu s výměnou zastaralé technologie provedlo město úpravu vodní plochy. Nové vodní gejzíry hrají po setmění všemi barvami, což jsme bohužel už neviděli, protože jsme Vysoké Mýto opustili ještě za denního světla.

Od novodobé fontány jsme zamířili k mnohem starší památce, která se doslova tyčila uprostřed královského náměstí. Jednalo se o Mariánský či Morový sloup, který zde byl vystavěn jako upomínka na události z roku 1714. Tehdy byl uzavřen Rastadský mír s Francouzi po válkách o španělské dědictví a zároveň ve Vysokém Mýtě zabíjela morová nákaza, a tak byl sloup postaven také jako projev díků Panně Marii za pominutí moru. Díky tomu jsme tak shlédli 14 metrů vysoké pískovcové sousoší, na jehož vrcholu stála socha Neposkvrněné Panny Marie, v rozích jsme pak viděli sochy sv. Floriána, sv. Josefa, sv. Jana Nepomuckého a sv. Vavřince. Na štíhlém hranolovém sloupu jsme na stěnách objevili nápisy a kolem sousoší mladší železné zábradlí, které v 19. století nahradilo původní kamennou balustrádu.

Pak jsme pokračovali v obhlídce domů, které nahradily původní dřevěné, patřící potomkům kolonistů a bohatým patricijským německým rodinám. Když městem táhlo vojsko husitských Pražanů, jejich domy byly pobořeny a definitivně pak strženy v 18.století. Domy měly hluboké sklepy a přepokládá se, že je mohly vzájemně spojovat i podzemní chodby. Podzemní prostory pod náměstím byly ale z valné většiny zasypané. Hodně se nám líbil třeba měšťanský dům s pozdně bohatým barokním průčelím s rokokovými prvky, který se podle známé vysokomýtské rodiny nazýval Brejchův. Hezký byl rovněž jednopatrový dům s pozdně gotickým vstupním portálem z konce 15. století s dochovanými klenbami z období renesance až po klasicismus. Našli jsme v něm penzion U Bakaláře a restauraci, jehož nabídku jsme ovšem nevyužili.

Během procházky po náměstí jsme minuli také velké kované sluneční hodiny, odpočinkové altány či tabuli s informacemi i historii města, jeho podobě a měšťanských domech. Na některých z nich jsme našli různé pamětní desky, připomínající jeho slavné obyvatele. Například na fasádě domu č.p.205 nás deska informovala o tom, že zde žil Josef Sodomka ml., podnikatel, designér a majitel společnosti, který ve Vysokém Mýtě převzal po otci rodinnou firmu a založil zde proslulou a designérsky hodnotnou výrobu karoserií osobních automobilů a později i autobusů. Z této firmy následně vzešel výrobce autobusů Karosa, tedy dnešní závod Iveco Bus Czech Republic.  Ve stejné částí náměstí jsme na nároží shlédli Chadimův dům č.p.203, který patřil proslulému zvonaři Janu Zejdovi, který ulil zvony pro kostely v Chrudimi, Poličce či Holicích.

Deska na domě č.p.15 nám pak prozradila, že se zde v roce 1619 narodil kněz a barokní básník Bedřich Bridel, který překládal a psal náboženská didaktická díla. Na domě č.p.97 s knihkupectvím jsme pro změnu našli desku s informací, že v něm 1. února 1800 nocoval slavný ruský vojevůdce kníže Suvorov, který se zároveň podepsal v pamětní knize střeleckého spolku. Když jsme si všechny pamětihodnosti na náměstí Přemysla Otakara II. prohlédli, začali jsme hledat vhodnou restauraci, kde bychom náležitě královsky poobědvali. Vzhledem k inverznímu říjnovému počasí ženská část výpravy vyjádřila touhu se během hodování zároveň ohřát a jejich přání bylo splněno. U kostela sv. Vavřince jsme totiž objevili penzion Tošovský, v jehož restauraci jsme si dokázali vybrat obědové menu.

O pár minut později jsme si na jídle pochutnávali, přičemž nás zároveň prohřívalo teplo z krbu. Příjemnou atmosféru dokreslovala prskající polénka, živý oheň a načervenalé světlo, takže se nám ani nechtělo po zaplacení vylézt ven. Nedalo se však nic dělat, ale čekalo nás ještě několik památek a muzeí, mezi které patřilo i to s automobilovými exponáty karosáře Sodomky v domě na náměstí. Zanedlouho jsme k muzeu dorazili a vstoupili do prostor turistického informačního centra, kde jsme získali neuvěřitelných sedm razítek do památníku, ale hlavně jsme si zde koupili vstupenky do muzea českého karosářství.  Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom se vydali za prvním exponátem, jímž byl nádherný automobil Aero 50 z roku 1938 a tento červený čtyřmístný kabriolet nám okamžitě padl do oka.

Podle přání jednotlivých zákazníků jej upravovala vysokomýtská firma Sodomka a nás zaujalo, že se Aero 50 v různých modifikacích stalo nejčastěji karosovaným osobním vozem zdejšího podniku, přičemž verze kabriolet před druhou světovou válku stála 44.500 korun, zatímco standardní otevřený vůz mohl zákazník koupit o 7000 korun levněji. Potom jsme si prohlédli další padesátku, ovšem uzavřený typ a dosud nerenovovaný, který se do naší země vrátil z Nizozemska, kde byl rozebrán a chátral. Překvapilo nás, že byl vyroben na zakázku pro Hanu Benešovou, manželku druhého československého prezidenta. Zajímavé bylo, že i když se v Československu před válkou jezdilo vlevo, měly všechny vozy Aero 50 hřebenové řízení s volantem umístěným rovněž vlevo a že se ještě po válce toto krásné auto zúčastnilo několika historických závodů.

Dalším krasavcem byl Walter 4B z jinonické automobilky, který si nechal roku 1930 karosovat prodejce těchto vozů z Turnova. Jelikož se mu však výrobek s květovaným čalouněním nepodařilo prodat, vrátil auto po roce do Vysokého Mýta a Josef Sodomka pro něj našel kupce přímo ve městě. Dozvěděli jsme se, že v Praze - Jinonicích byly vyráběny nejprve motocykly a motorové tříkolky, později i osobní a nákladní automobily, nicméně po znárodnění podniku roku 1948 se zdejší zaměstnanci věnovali hlavně vývoji leteckých motorů. Potom jsme shlédli další vůz před renovací, jímž byla Jawa Minor s poměrně slabým motorem o výkonu 19 koňských sil. Na tabulce jsme si přečetli, že si v roce 1939 automobilka Jawa objednala u Sodomky větší počet vozů k úpravě a to v různých barvách. Podle obchodních knih jich bylo 25 – 28 kusů.

Ze stejného roku pocházel automobil Praga Piccolo, na němž byl demonstrován výrobní postup. Zatímco výrobce dodal auto s kompletním podvozkem, přední maskou, kapotami a blatníky, ve Vysokém Mýtě k němu přidali dřevěnou kostru, kterou následně oplechovali. Poté se vyrobila střecha, vůz se nalakoval a do interiéru bylo vloženo čalounění. Pak už zbývalo pouze doladit detaily a vůz mohl odjet k zákazníkovi. Když jsme si prohlédli nedokončenou pragovku, opustili jsme výstavní prostory a přesunuli se do vězení. Tedy nikoliv proto, že bychom se pokusili nějaký z vozů ukrást, ale protože nás v zadní části muzea, kde bývala městská šatlava, čekaly expozice s historií karosářské firmy Sodomka, kde jsme se seznámili také s výrobními postupy a jejími produkty.

Vstoupili jsme do typické vězeňské chodby a v jednotlivých celách jsme si postupně pročítali informační panely. Nejprve jsme si na zdi prohlédli obrovský nákres automobilu a pak jsme se dozvěděli, jak to celé vlastně celé začalo. Překvapilo nás, že okolo roku 1925 továrna Sodomka málem zkrachovala, protože vyráběla kočáry, o které postupně přestával být zájem a své vykonala také poválečná krize. V květnu téhož roku se vrátil z praxe u firmy Laurin & Klement Sodomkův syn Josef, jehož automobily nadchly a časem se mu podařilo přesvědčit svého otce, aby ve své továrně začal vyrábět také karoserie pro osobní vozy. Na podzim roku 1925 byla u Sodomky zhotovena první karoserie na osobní automobil, a to na podvozku Praga Mignon pro vysokomýtského podnikatele Jana Šplíchala.

Zpočátku byla stavba karoserií pro automobily technologicky podobná výrobě kočárů, ale po roce 1927 došlo ke změně výrobních postupů. Základem kostry se stala výdřeva složená z prvků, které se spojovaly kovovými úhelníky. Mezi jednotlivými prvky se používaly výplně z plsti, což pomáhalo celkovému odhlučnění. Karoserie se potahovala umělou kůží, která se před připevněním nahřála, aby poté lépe přilnula na kostru. Od roku 1926 byla výroba zdokonalena a firma začala vyrábět také nákladní a užitkové karoserie, vše podle individuálních zakázek a s velmi krátkou dodací lhůtou. V únoru 1927 firma obdržela první zakázku na limuzínu a od té doby se luxusní automobily staly důležitou součástí výrobního programu. První kabriolet zhotovila firma Josefa Sodomky v roce 1929.

Pak jsme se přesunuli do prvního patra, kde jsme v dalších celách objevovali historii vysokomýtského podniku. Dozvěděli jsme se, že firmu založil Josef Sodomka na konci 19. století a v dílně se třemi zaměstnanci opravoval vozy a kočáry. Později přešli k jejich výrobě, přičemž vše bylo ze dřeva, doplněné o kovové detaily. Zásadní změnu ve výrobě přineslo v roce 1905 zakoupení parního stroje, který obsluhoval sám pan továrník a řemeslná dílna se tak změnila v továrnu. Původně se všechny výrobky zhotovovaly ručně, ale v roce 1910 majitel zakoupil dřevěný kombinovaný stroj, který velice usnadnil dělníkům práci. Největší rozkvět Sodomkovy firmy představovalo období mezi lety 1906 až 1913, kdy pracovalo v závodě až 14 zaměstnanců. Za války tvořily velkou část produkce zejména potahové vozy pro vojenské účely.

Jak to bylo s přeměnou výroby kočárů na automobily už jsme věděli. Počátkem třicátých let 20. století se zásadně změnil tvar karoserií osobních automobilů. Převažoval aerodynamický charakter s oblými tvary, s protaženými předními blatníky a skloněnou maskou chladiče. Rok 1928 přinesl další mezník. Sodomka vyrobil první autobus na podvozku Škoda 125 s kapacitou 14 míst k sezení. Do roku 1933 bylo zhotoveno asi 35 autobusů na podvozcích domácích automobilek Škoda, Tatra a Walter. Zájem o výrobu autobusů výrazně stoupl až po roce 1937, zejména díky zakázkám z výběrových řízení Ministerstva železnic v Praze. Automobily Josefa Sodomky se pravidelně účastnily soutěží elegance, kde dosáhly mnoha ocenění, a to jak v Československu, tak i za hranicemi. Nejúspěšnější byl rok 1935 s osmi velkými cenami získanými na českém území.

Zaujalo nás, že mezi odběratele patřil například herec Jan Werich, podnikatel Jan Antonín Baťa, hrabě Adolf Schwarzenberg či manželka československého prezidenta Hana Benešová. Škála karosovaných podvozků byla obdivuhodná: Aero, Bugatti, Ford, Chevrolet, Jawa, La Salle, Lancia, Praga, Renault, Rolls-Royce, Studebaker, Škoda, Tatra, Walter a mnohé další. Během druhé světové války tvořily velkou část produkce autobusy a různé speciální karoserie například pro pojízdné dílny nebo sanitní a chirurgické vozy. V roce 1939 bylo vyrobeno několik městských autobusů Praga NDO, série autobusů na podvozku MAN či luxusní autokary na podvozcích Škoda 606 a Tatra 24/58. Zajímavá byla také produkce velitelských automobilů Škoda 903, výroba různých přívěsných obytných vozů, kanceláří nebo ordinací a sanitek.

V prosinci 1944 se změnil název podniku a až do znárodnění v roce 1948 se firma jmenovala J. Sodomka, továrna karoserií ve Vysokém Mýtě. Brzy po skončení válečného konfliktu začal Sodomka spřádat velké plány a chtěl postavit vlastní automobilku, nicméně k tomu nedošlo a dál upravoval vozy jiných značek. Nosným programem podniku se ovšem stala produkce autobusů, autobusových vleků a užitkových karoserií. Kromě sériové výroby autobusů Praga NDO, Škoda 256 B, Škoda 606 DN či Škoda 706 RO byl také v roce 1947 postaven prototyp luxusního autokaru. A pak přišel rok 1948, továrna byla znárodněna a začleněna do nově zřízeného podniku Karosa. V místnostech jsme si kromě pročítání historie prohlíželi modely některých autíček a autobusů, které se ve Vysokém Mýtě vyráběly i nadále pod značkou IVECO.

Po historickém okénku jsme se začali věnovat obhlídce kočárů, jimiž Sodomka odstartoval svou kariéru. Prvou z nich byla bryčka z roku 1914, v níž jezdil Václav Honsa z Běstovic, následoval kočár Mylord, vyrobený roku 1900 z jasanového dřeva v továrně ve Vrchlabí. Tyto lehké polootevřené kočáry se sklápěcí střechou a pevným kozlíkem patřily v 19. století k nejrozšířenějším. Používala je nejen šlechta, ale i movitější měšťané či zámožní sedláci. Běžně se v nich jezdilo ještě ve dvacátých letech 20. století, teprve po válce je postupně vytlačily automobily. Zaujalo nás, že kočí měl pod kozlíkem úložný prostor, v němž nesměl chybět klíč na utahování mosazných matic na kolech a v jiné přihrádce pak sebou vozil koženou přikrývku zvanou tabliér, kterou se chránil v případě nepříznivého počasí.

Pak jsme si prohlédli panské kočárové saně s dvojicí dračích hlav, které kočí řídil ze sedačky uprostřed, což nebylo běžné. Po stranách kozlíku jsme našli monogramy majitele J.V. a na zádi korby jsme shlédli malby se zimní tématikou. Líbily se nám také kulaté lampy v kovových držácích, do nichž se vkládaly hořící svíčky, aby byly saně osvětleny. Následně jsme se věnovali kočáru typu Landauer z počátku 20. století, který patřil k luxusnějším povozům a firmě Sodomka přinesl úspěch. Bylo to docela zajímavé, neboť tento dražší a na výrobu pracnější kočár si nemohl dovolit každý, spíše se v něm vozila šlechta, bohatí měšťané či movití sedláci. Náročnější výroba těchto kočárů však měla patrně pozitivní vliv na pozdější úspěšnou karosářskou kariéru vysokomýtské firmy, která se zavčas přeorientovala na automobilový průmysl.

Na závěr jsme si nechali krásnou Tatru 57 B z roku 1947, která se sice v Kopřivnici sériově vyráběla, ovšem karosárna ve Vysokém Mýtě stvořila jediný exemplář, který stál přímo před námi. S Josefem Sodomkou měl tento vůz ještě jednu spojitost, neboť v roce 1955 se vdávala jeho dcera a bývalý majitel úspěšné firmy vlastnil pouze Velorex. A tak si Tatru půjčil od svého bývalého zaměstnance, aby dceru odvezl k oltáři důstojným způsobem. Smutné. Více jsme toho v muzeu vidět nemohli, takže jsme sešli dolů do přízemí a vyšli ven na náměstí. Další naše kroky vedly do ulice A.V.Šembery, kde se nacházelo regionální muzeum, jedno z nejstarších v Čechách. V roce 1912 se přestěhovalo do domu vysokomýtského rodáka a národního buditele A. V. Šembery, kde sídlilo i v době naší návštěvy.

Když jsme k budově přišli pěšky z muzea českého karosářství, ihned jsme vstoupili dovnitř a vzápětí nás pokladní příjemně překvapila oznámením, že je tento den vstup zdarma. Konala se totiž vernisáž nové výstavy a z toho důvodu se vlezné neplatilo. Paráda. A jako třešničku na dortu jsme v pokladně navíc získali tři razítka do památníku, a tak jsme se mohli spokojeně odebrat na prohlídku exponátů Textilní výstavy, která zachycovala rozdíly mezi domácí a průmyslovou textilní výrobou od počátků do současnosti. Z tabulí na stěně jsme se dozvěděli, jakým způsobem lidé vyráběly oděvy v neolitu či jak v pozdějším období totéž zvládli Keltové a Slované. Nechyběly informace o barvení látek, v jakých oblastech tito lidé žili a text doplňovalo pár autentických exponátů v podobě příze, keramiky a jiných věcí.

Pak jsme v dějinách poskočili do pozdního středověku a následující renesance, kdy už existovaly živnosti, zabývající se výrobou látek, oděvů, nití a podobně. S tím souvisely předměty, které jsme v místnosti shlédli jako třeba kroj, motovidlo, kolovrátky, špulíře, klubka nití a špulky. Prostoru dominoval tkalcovský stroj, nedílná součást staročeských chalup, v nichž se zejména v zimě spřádalo a tkalo doslova jako o život. Dále jsme viděli předměty z textilních podniků Perla a Primona, ze Střední školy uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí a nebo ze současné produkce firmy Filogroupe z Chocně. K nim patřily moderní tkalcovské stroje, které jen vzdáleně připomínaly staré předchůdce, protože byly podstatně větší, než ty z továrny Elitex. V další místnosti jsme si mohli tkaní vyzkoušet, ale této možnosti jsme nevyužili.

Pak jsme vyšli na nádvoří a záhy jsme vstoupili do cihlového přístavku, sloužícího jako garáž. Uvnitř jsme totiž našli expozici karosářské firmy Sodomka, se kterou jsme se už předtím setkali na náměstí, nicméně zde v regionálním muzeu tenkrát ještě pár kousků zůstalo. Naše oči potěšila dětská šlapací autíčka, která nám však Ježíšek bohužel pod stromeček nenadělil a dva panské kočáry. Jak už jsme věděli, firma Sodomka nejprve vyráběla koňské kočáry a povozy, než se začala zabývat moderními automobily, což ji zachránilo od krachu. Dvě auta jsme viděli v druhé části garáže. Jednalo se o kabriolet Aero 50 dynamik, nejluxusnější a nejvýkonnější typ automobilky, u něhož se Josef Sodomka mladší při návrhu nechal inspirovat hlavně soudobými výtvory francouzských a italských konkurentů ve stylu art deco.

Druhým vozem byla Tatra 52, vyráběná v letech 1930 – 1938 v Kopřivnici a to v nejrůznějším provedení. Nejrozšířenější byla limuzína se šestisedadlovou uzavřenou karosérií, dále pak sportovní kabriolet, policejní, dodávkový i sanitní vůz, autodrožka, falešný kabriolet s pevnou střechou na prodlouženém podvozku, osobní drezína či závodní vůz. Z informačních panelů na stěně garáže jsme se pak dozvěděli spoustu informací o slavné karosářské firmě, u které si herec Jan Werich nechal takovou tatrovku 52 upravit. Když jsme si vše prohlédli a pročetli, vrátili jsme se přes dvůr do hlavní budovy a zamířili na právě otevíranou výstavu Cihlářství v Pardubickém kraji. Součástí vernisáže bylo zasvěcené vyprávění pána k danému tématu a občerstvení včetně vína, čehož využili ti z nás, kteří nemuseli řídit. Rázem bylo na světě krásněji !

Chvíli jsme poslouchali zajímavé vyprávění o cihlách a pak jsme si začali procházet exponáty. Kromě originálních historických cihlářských výrobků jsme zde shlédli řemeslné nářadí, modely cihlářských pecí a další předměty. Na stěnách nechyběly informace s historickými výrobními postupy v cihelnách, s konstrukcí a funkcí cihlářských pecí, s archeologickými nálezy, rozmístěním zaniklých cihelen či s vývojem cihlářství. Poprvé jsme se takto zblízka setkali s kolkovanými cihlami, terakotovými architektonickými články pernštejnských staveb, cihlářskými formami nebo keramickými dlažbami v rámci muzejní expozice. Patrně nejvíce nás zaujaly značky na cihlách jimiž si výrobce svůj produkt označoval, což jsme si předtím nějak neuvědomovali, nicméně už jsme se nimi setkali třeba na hradech, kde si kameníci také značili své dílo.

Na závěr jsme si prošli expozici s názvem Kabinet Militária, v níž jsme našli 246 sbírkových zbraní, části výzbroje a výstroje, relikvie vojenských jednotek vysokomýtské posádky a další předměty. V úvodu expozice nechyběl přehled dějin vysokomýtské posádky v letech 1867 – 1990 doplněný o trojrozměrné předměty s vazbou na všechny vojenské jednotky, které v minulosti měly své působiště ve Vysokém Mýtě. V další části jsme si prohlédli chladné zbraně, seřazených chronologicky a zároveň typově. Viděli jsme tak přehledně vývoj šavlí od poloviny 18. století do čtyřicátých let 20. století nebo typové skupiny tesáků, bodáků, kinžálů či kordíků. V části věnované palným zbraním jsme našli především perkusní pistole či pušky z konce 18. století a první poloviny 19. století, například rakouskou perkusní karabinou Wänzel vz. 186.

Dále tu byla rakouská karabina Werndl vz. 1873, puška Werndl vz. 1867, pruská jehlovka systému Dreyse a ruská puška Mosin vz. 1891. Mezi raritní exponáty patřila vzduchová puška „větrovka“ či puška kombinovaná s čakanem. Velké množství palných zbraní z Balkánu a blízkého východu jsme pak shlédli v části nazvané orientální salonek a závěr expozice byl věnován doplňkům výzbroje a výstroje. Když jsme si všechno prohlédli, sešli jsme dolů do přízemí a regionální muzeum opustili. Následně jsme se vrátili k autu na Tyršově náměstí, jímž jsme ihned odjeli k Hornímu mlýnu, zvanému též Panský, Svrchní či Holubíkův. Auto jsme nechali na parkovišti na břehu Mlýnského potoka, jehož vodstvo kdysi roztáčelo kolo nedalekého klapáče a vzápětí jsme se po mostě, zapadaném podzimním listím, vydali ke mlýnu.

Ten se dochoval v plně funkčním stavu i s vnitřním vybavením z třicátých let 20. století, ale bohužel jsme se do útrob budovy nedostali. Rádi jsme si jej ovšem  prohlédli alespoň zvenku v podobě, kterou získal během přestavby v letech 1921 – 1922. Na vysoké budově se nám líbil štít a architektonické ozdoby kolem oken či v nižších patrech mlýna. Krátce jsme shlédli sousední pilu či obydlí mlynáře a nezapomněli jsme ani na vodní náhon, který se k našemu potěšení taktéž dochoval spolu s jalovým žlabem, odtokovým kanálem a turbínovou kašnou. Vodník v náhonu u parkoviště nás nijak nevyděsil, navíc se zrovna věnoval své nevěstě, kterou byla patrně nějaká princezna, neboť jsme na její hlavě spatřili korunku.  Na hlavní mlýnské budově jsme pak našli pamětní desku, která připomínala založení klapáče ve středověku.

Ovšem abychom zjistili kompletní historii mlýna, museli jsme se vrátit k autu a vytáhnout papíry, jež jsme si předtím doma vytiskli. Pěkně v teple jsme si pak začali pročítat důležitá data a fakta, týkající se Horního mlýna, jenž vznikl někdy koncem 14. století. První známka o něm však pocházela z roku 1443, kdy na mlýně pod Choceňskou bránou hospodařil mlynář Kulhavý a Řehoř Dvořák. Zaujalo nás, že mlýn zanedlouho koupil jakýsi muž jménem Quidus , který jej však dlouho nevlastnil, neboť již roku 1447 jej prodal Stěchovi. Trochu jsme však nepochopili, proč si Quidus o pět let později koupil mlýn zpět od Kačky Stěchové. Co ho k tomu vedlo ? Rychlý zisk ? Kdo ví. Další majitelé se pak v držení mlýna různě střídali až jej roku 1498 získal nějaký Pavel, který polovinu prodal Dobkovi a právě tehdy se mlýn jmenoval Panský.

Měl tři složení, krupník, pilu a stroj na předení bavlny. Dále jsme se dočetli, že Na přelomu 19. a 20. století mlýn tvořila dvoupatrová zděná budova s valbovou střechou, typická pro umělecké složení, po jejíž pravé straně se nacházela tři vodní kola na spodní vodu. Na druhém břehu náhonu stála dodnes dochovaná pila, kterou jsme před chvílí viděli. Tehdy mlýn patřil Josefu Kašparovi, který se roku 1892 stal prvním starostou Společenstva mlynářů ve Vysokém Mýtě. Po manželově smrti vedla válcový mlýn s pilou vdova Marie Kašparová, která v letech 1921 - 1922 nechala mlýnici zvýšit o třetí patro, zakončené rovnou střechou a v téže době přistavěla jedna vysokomýtská firma k pile místnost pro lokomobilu, jež sloužila jako záložní pohonná síla pro pilu i mlýn. Nijak nás nepřekvapilo, že po znárodnění budovu převzaly různé socialistické podniky.

Mezi ně patřily Východočeské mlýny a pekárny Pardubice, poté Okresní národní výbor Ústí nad Orlicí a konečně jednotné zemědělské družstvo, které si zde zřídilo sklad. Naštěstí nedošlo k úplné devastaci majetku či dokonce zboření mlýna, který byl roku 1991 vrácen soukromým majitelům a ti následně obnovili provoz pily. Na začátku 21. století dokonce spustili malou vodní elektrárnu a pěkně upravili okolí mlýna, takže se nám tu docela líbilo. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme náš stříbrný francouzský povoz a vyrazili na zpáteční cestu do Olomouce. Uzavřeli jsme tak další z mnoha pracovně – zábavných cest do okolí Chocně a rozhodně jsme zde nebyli ještě naposledy. Proto si někdy přečtěte i jiné cestopisy z východočeských měst a vesnic, které najdete v sekci Velké povídání o výletech.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-jeden-rijnovy-den-venovali-pamatkam-vysokeho-myta