Valašsko jsme v rámci našich výletů navštěvovali pravidelně, jelikož se nám v tomto malebném kraji vždy velice líbilo a během těchto výletů jsme zde poznali mnoho rozličných památek, zajímavostí či přírodních úkazů. Jednoho lednového dne jsme se na východ Moravy vydali znovu, abychom poznali dvě obce v okolí Valašského Meziříčí. Prvou z nich byla Zašová a jelikož byla tato vesnice založena na počátku 14. století, dokázala nám nabídnout pár turistických cílů.

Prvním z nich byl poutní kostel Navštívení Panny Marie, vystavěný v letech 1714 – 1725, u něhož jsme po příjezdu do obce zaparkovali náš stříbrný povoz. Vzápětí jsme se vydali dolů k autobusové zastávce pod kostelem, nicméně neměli jsme v plánu Zašovou tak brzy opustit, nýbrž shlédnout pískovcový kříž s Kristem z počátku 19. století. Když jsme k němu přišli, krucifix naše maličkosti značně převyšoval, takže jsme museli zvednout hlavu, abychom ukřižovaného oproti modrému nebi dobře viděli.

Na soklu s volutovými křídli jsme našli reliéf, který nám připomínal Pannu Marii se svatozáří a s obráceným mečem v ruce, který měl zřejmě symbolizovat kříž. Potom jsme se pustili do louskání latinského nápisu na druhé straně podstavce, který zněl : Honori cvltvi et piae venerationi salvatoris nostri crvcem hanc posvit povlvs zaschoviensis svb parocho Antonio Hohn. Pochopili jsme, že tento kříž s modlitbou či spíše se zbožným přáním nechal vyrobit zašovský farář Hohn, jenž zde působil v letech 1805 – 1828.

Od vysokého kříže jsme se po schodišti vydali ke kostelu a cestou nás oslovili valaši. Nejednalo se však o nějaký více či méně důvěrný rozhovor s místními domorodci, ale o další kamenné dílo, jehož autorem byl svérázný sochař František Pavlica. Ten působil v Zašové jako tajemník MNV, obecní kronikář a organizátor výstav uměleckých prací zdejších občanů a pro obec vytvořil sousoší s názvem Valašský pár, u něhož jsme se zastavili. Chvíli jsme si urostlou dvojici v selském oblečení a s typickou valašskou sekyrkou v ruce prohlíželi a pak jsme pokračovali v chůzi k jednolodnímu svatostánku.

Dlážděný chodník nás přivedl k pětibokému presbytáři, jenž byl doširoka rozevřený a měl nerovnoměrně rozmístěná okna. Jedno jsme našli nalevo dole, dvě nad sebou přesně na opačné pravé straně a další dvě se nacházely po jednom na dvou bocích vedle středu kněžiště. Pokud jste tedy počítali dobře, našli jsme zde pět oken, která propouštěla světlo do závěru kostela. Následně jsme svou pozornost obrátili ke klášteru trinitářů, kteří v Zašové působili až do zrušení kláštera v důsledku josefínských reforem roku 1783.

Po naší pravici se nacházela vstupní brána do areálu kláštera, přes kterou jsme nesměle nahlédli, abychom si komplex založený roku 1725 prohlédli. Dovnitř jsme se ale neodvážili a tak jsme se obrátili zpět k presbytáři a pokračovali v obhlídce kostela. Cestou jsme narazili na další kříž s Kristem, jenž byl zhotoven roku 1863, což nám prozradil datum na soklu. I tentokrát se jednalo o pískovcový podstavec, nicméně kříž samotný byl zhotoven z litiny a soška Krista byla pozlacená, takže se v zimním slunci náležitě leskla.

Když jsme se k ukřižovanému obrátili zády, měli jsme před sebou loď kostela, členěnou ozdobnými lisénami, v jejíchž jednotlivých polích jsme napočítali celkem pět obdélných oken s půlkruhovým zakončením. Uprostřed lodi jsme spatřili předsíň s bočním vstupem do svatostánku, ale dveře byly zavřené, což nás ovšem vzhledem k roční době nijak nepřekvapilo. Jelikož k druhé straně lodi přiléhal klášter a fara, museli jsme se spokojit pouze s obhlídkou pravé části kostela. Moc nám to ale nevadilo, neboť nejkrásnější část exteriérů nás ještě čekala.

Nejhezčí částí kostela Navštívení Panny Marie byla celkem bez překvapení čelní strana, ke které jsme vzápětí přišli. Na první pohled nás zaujaly dvě věže s cibulovými báněmi, zakončené úzkými jehlanci a křížem. Mezi věžemi jsme spatřili trojúhelníkový štít s křížem na vrcholu, pod nímž se ve výklenku vyhřívala pískovcová socha svatého Michala, což byl jeden z nejznámějších archandělů a patron vysoko položených míst, vojáků a policistů. Okna ve zvonicovém patře byla obdélná s valeným záklenkem a pod nimi jsme našli malá oválná okénka.

Pod korunní římsou nás čekala hned dvě překvapení v podobě dvojice soch svatých. Na valašském kostele jsme čekali opravdu něco jiného, než sochy sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois. Když jsme se však dozvěděli, že se jednalo o zakladatele řádu trinitářů, bylo nám vše jasné. Obě jména jsme slyšeli poprvé a tak jsme si o nich se zaujetím přečetli, že Jan z Mathy byl francouzský římskokatolický kněz, který měl na konci 12. století vidění anděla s červenobílým křížem na prsou v doprovodu spoutaných otroků. Zážitek chápal jako životní pokyn shůry ulehčovat těžký osud válečných zajatců.

Středomoří bylo tehdy prostorem ustavičných konfliktů mezi křesťany jižní Evropy a muslimy Maghrebu. K promýšlení svého dalšího životního programu rozhodl se pro tři roky poustevnického života v lesích Meauxského biskupství, kde došlo k osudovému setkání s poustevníkem Felixem z Alois a oba dospěli k myšlence založit nový řád, jehož úkolem by bylo shromažďovat prostředky na vykupování křesťanských, ale i muslimských zajatců. Papež Innocenc III. Vše schválil a tak vznikl Řád trinitářů, přičemž se Jan stal jeho prvním generálním představeným.

Po přečtení interesantních informací jsme pokračovali v další obhlídce průčelí, jenž bylo členěno ozdobnými pilastry s patkou. Nad vchodem do kostela jsme našli okno, osvětlující hudební kůr a pod ním jsme spatřili erb Žerotínů, kteří byli majiteli valašského panství. Vzápětí jsme přišli ke dveřím, které byly také zavřené na sedm západů a tak jsme bohužel neviděli velmi zajímavý interiér svatostánku, jenž byl postaven vedle dřevěného kostelíka sv. Anny. Ten už na začátku 18. století nepostačoval přílivu poutníků a tak vznikl barokní svatostánek, který zářil po generální opravě novotou, takže se nám pochopitelně hodně líbil.

Jelikož jsme už viděli z kostelní nabídky vše, co jsme mohli, pomalu jsme se vydali zpět k našemu vozu. Cestou jsme narazili na sochu sv. Jana Nepomuckého s typickou svatozáří kolem hlavy, který stál na pískovcovém soklu s volutovými dříky. Krátce jsme se s knězem utopeným ve Vltavě pozdravili a pak jsme již došli k autu, kterým jsme odjeli k nedaleké rozhledně, odkud jsme kromě valašské krajiny viděli také kostel Navštívení Panny Marie. Auto jsme záhy zaparkovali u zdejšího hřbitova a vzápětí jsme vyrazili k vyhlídkové věži.

Ta byla postavena v roce 2010 na okraji obce Zašová v rámci ekologického projektu, financovaného zejména z Regionálního operačního programu Střední Morava, ze státní pokladny a z rozpočtu obce. Rozhledna, kterou jsme si sami pojmenovali jako Zašovka, se ztrácela ve světle zimního slunce, což nám trochu ztížilo její vyfocení, nicméně i tak se nám podařilo ji zvěčnit v našem fotoaparátu. Zároveň jsme kráčeli parkovou cestou, která nás bezpečně k sedmimetrové vyhlídkové věži dovedla a ihned jsme po dřevěném žebříku vylezli na plošinu ve výšce 2,5 metru, odkud jsme se rozhlédli po valašské krajině.

Kromě samotné obce Zašová s kostelem Navštívení Panny Marie jsme krásně viděli vrcholky Moravskoslezských Beskyd a Hostýnských vrchů. Malebné pohledy vhodně doplňovala příjemná modrá obloha a tak jsme na plošině vydrželi několik minut, abychom se dostatečně pokochali zimní krajinou kouzelného kraje na východě Moravy. Když jsme byli řádně nasyceni krásami Valašska, opatrně jsme po žebříku slezli dolů a pomalou chůzí se vydali zpět k našemu vozu. Cestou jsme míjeli mladé stromky, z nichž po několika letech vyrostou Jaderničky moravské, zdejší tradiční valašské jabloně.

V době naší návštěvy však měly ještě daleko do svého plodného období a také zimní čas nebyl vhodný pro sběr jablíček, takže nás nic nezdržovalo a brzy jsme k našemu vozítku dorazili. Následně jsme odjeli na druhý konec obce Zašové, kde nás čekala obhlídka Stračky. Pod tímto podivným názvem, který nám připomínal opravdu různé věci, se skrývalo poutní místo s pramenem výborné vody, k němuž jsme záhy přijeli naším stříbrným povozem. Auto jsme nechali jen pár desítek metrů od pěkně upraveného areálu, k němuž jsme se vzápětí vydali.

Kráčeli jsme po zamrzlém chodníku a když jsme se prosmýkli mezi dvojicí poměrně velkých kamenů, tvořících jakousi pomyslnou bránu do areálu, ocitli jsme se na místě, kde podle pověsti došlo k záchraně rytíře, smrtelně raněného v boji. K této události mělo dojít ve 13. století, kdy zmíněného rytíře u Zašové pronásledovali Tataři. Tři dny a tři noci bloudil v hlubokých lesích, až na smrt unavený z posledních sil poklekl a vroucně se modlil k Panně Marii. Když únavou usnul, zjevila se mu ve snu Matka Boží s děťátkem. Panna Marie rytíře během snění vyvedla z lesa a když se chlapík posléze probudil, ležel na okraji lesa u pramene vody na dohled nejbližších chalup.

Rytíř pak z vděčnosti nechal postavit na místě kapličku s obrazem Panny Marie. Tuto pověst a několik dalších faktů jsme si přečetli na informační tabuli, na kterou jsme narazili ještě před příchodem k prameni. Zaujalo nás také, že areál vznikl díky obyvatelům místního kláštera Trinitářů, jenž jsme o pár minut dříve také na vlastní oči viděli. Po přečtení různých informací jsme si všimli řetízku, k němuž byla v horní části tabule připevněna malá červená krabička. Mysleli jsme si, že by se snad mohlo jednat o skrytou schránku hry geocaching, ale po jejím otevření jsme zjistili, že jsme se mýlili.

Uvnitř se totiž nacházelo pěkné razítko, jež si hovělo na inkoustem nasycené podušce. K naší smůle jsme si sebou tentokrát nevzali náš cestovní památník, jelikož jsme nepočítali s možností získání nějakého razítka v Zašové. Následně jsme se vydali k samotnému prameni ve stráni, kterou dal zdejší farář Odstrčil v roce 1895 upravit a nechal v ní zřídit jeskyni se sochou Panny Marie Lurdské. Cestou jsme narazili na litinový kříž s Kristem na pískovcovém soklu, jenž byl zhotoven zřejmě v 19. století, přičemž podobné dílo jsme viděli již u kostela Navštívení Panny Marie v Zašové. Zatímco u svatostánku se pozlacená soška Krista leskla v zimním slunci, na poutním místě panoval ono lednové dopoledne temný stín.

Ten vládl ruku v ruce spolu s vlezlým chladem, takže jsme pořád museli dávat pozor, abychom neuklouzli na kluzkém prostranství před pramenem. Pomalu jsme se přiblížili ke schodišti, které začínalo hned za křížem a vedlo k jeskyni se sochou Panny Marie Zašovské, kterou zhotovil olomoucký sochař Rudolf Doležel. Kdybychom sem přišli mezi lety 1895 – 1942, v jeskyni bychom našli klasickou modrobílou sochu Panny Marie Lurdské, která byla během druhé světové války přenesena do kostela Navštívení Panny Marie. Vystoupali jsme až ke světici, jenž v ruce držela děťátko, přičemž socha stála na velkém kameni. Scenérie byla vyšperkována vánoční výzdobou, nicméně v detailnějším zkoumání sochy nám bránila mříž, za kterou byla Panna Marie Zašovská ukrytá.

Vzápětí jsme sestoupili dolů, kde jsme si ve stráni všimli plochého kamene, obklopeného svíčkami a věnci. Na kameni jsme spatřili špatně viditelný reliéf s motivem dvou kopců, na nichž byly kříže a mezi nimi se nacházela zář, vycházející zřejmě z třetího kříže. Patrně se jednalo o vyobrazení Golgoty v Jeruzalémě neboli hory Kalvárie, tedy místa, kde byl podle Bible v 1. století ukřižován Ježíš Kristus. Dále jsme se neúspěšně snažili vyluštit text a zjistit letopočet, který byl do kamene také vyrytý. Potom jsme se přesunuli o pár metrů dál, kde z pochromované trubky vydatným proudem vytékala voda. Jak hlásal nápis na mramorové desce nad zdrojem vody, jednalo se o vodu léčivou, jenž po staletí dokázala uzdravovat lidi i zvířata.

Na nic jsme nečekali a rozhodli jsme se to také vyzkoušet, vždyť to by v tom byl čert, aby nám voda rovněž nepomohla. Přistoupili jsme k trubce a půjčili si hrnek, odložený k tomu účelu na zemi vedle pramene. Když se nádoba naplnila, opatrně jsme životodárnou tekutinu požili. Museli jsme konstatovat, že voda chutnala báječně, ovšem díky zimnímu období byla pořádně studená. Poté jsme si tekutinou promyli oči a potřeli čelo. S odstupem několika měsíců můžeme potvrdit, že voda dostála své pověsti a pomohla nám. Jak, to však zůstane naším tajemstvím. Každopádně můžeme každému návštěvu pramene Stračka doporučit. Po malé ochutnávce naším očím neunikl monogram jména Marie přímo nad tekoucí vodou, který nám trochu připomínal mnohem slavnější maskarón na štítě kaple Matky Boží na Veveří.

Následně jsme vyzděný zdroj vody opustili a svou pozornost jsme obrátili na vedle stojící Boží Muka. Na soklu jsme našli letopočet 1896, tedy datum výstavy pískovcového díla a na dříku jsme si pak přečetli nápis Pod ochranu tvou se utíkáme svatá Boží rodičko. Nebylo tedy žádným překvapením, že vrcholu sloupu stála soška Panny Marie. Světice však byla schována za sklem, které bylo vlivem počasí zamlženo, takže jsme toho moc neviděli. Dlouho jsme se u ní tedy nezdrželi a vydali se pomalu zpátky k autu. Minuli jsme rozcestník i náš poslušně odpočívající vůz, za nímž jsme narazili na první zastavení naučné stezky Zašová. Na tabuli jsme s přečetli informace o zašovském rodákovi, amatérském malíři a sochaři Františkovi Pavlicovi, který zde působil jako tajemník MNV, obecní kronikář a organizátor výstav uměleckých prací místních občanů.

Umělec pro Zašovou vytesal sochu valašský pár, kterou jsme si prohlédli o pár minut dříve prohlédli před kostelem Navštívení Panny Marie, bustu J. A. Komenského a také sousoší Valašská rodina, která stála jen pár metrů od nás. Moc jsme nepřemýšleli a vydali se na obhlídku tohoto zajímavého díla z roku 1973. Před námi se nacházela trojice lidských postav, které byly k sobě v řadě nad sebou přitisknuti, což mělo jistě symbolizovat důležité pouto rodinné soudržnosti. Nahoře jsme našli valašského otce, který držel svou ženu a ta zase jejich dítě. Sousoší jsme si obešli kolem dokola a poté jsme již definitivně zamířili k našemu autu, jímž jsme odjeli do nedalekého Valašského Meziříčí na oběd.

Po příjezdu do města jsme náš stříbrný vůz nechali odpočívat na parkovišti u prodejny Albert a vzápětí jsme se vydali do centra valašské metropole. Minuli jsme autobusové nádraží, prošli opuštěnou tržnicí, za kterou se před námi objevila pěkná budova Krásenského pivovaru. A protože žádného turistu na světě nenasytí jen pohled na navštěvované památky a musí požít také klasickou krmi, rozhodli jsme se zkusit štěstí a najíst se v útrobách pivovarské restaurace. A ihned po vstupu jsme byli mile překvapeni pěkným interiérem.

Hned za dveřmi jsme na levé straně narazili na devět tlakových nádob z nerezové oceli, které se nacházely za sklem ve vedlejší místnosti, které sloužily k dočasnému skladování a konečné úpravě valašského piva. Ve vzduchem chlazených tancích právě zrálo některé z místních pěnivých moků, které jsme později samozřejmě také chutnali. Vedle tanků jsme našli výčep a jelikož jsme sem zavítali těsně po začátku nového roku, byl ještě zkrášlen vánoční výzdobou v podobě girland červené barvy.

Následně jsme se vydali hledat volný stůl a i když před chvílí kostely ve městě odbily poledne, nebyl problém si nějaké místo vybrat. Jeden stůl nám padl do oka a tak jsme se k němu vzápětí vydali. Kráčeli jsme po čedičové podlaze a záhy jsme usedli k tomu našemu stolu. Za pár okamžiků dorazil číšník s jídelním lístkem, u něhož jsme si ihned objednali nealkoholické nápoje a když odešel, začali jsme si vybírat jídlo. Ačkoliv jsme sem přijeli ve všední den, nebylo k dispozici žádné menu a tak jsme si s mírným zklamáním museli vybrat z dražších jídel.

Když jsme si pokrm objednali, začali jsme si prohlížet vybavení restaurace, které na nás udělalo velký dojem. Krásenský pivovar byl totiž otevřen roku 2017 a pojetí budovy restaurace bylo opravdu velkorysé. Líbil se nám nábytek z dubového masivu, dřevěný trámový strop podpíraly silné dubové sloupy a celý interiér doplňovaly litinové sloupy s ozdobnými hlavicemi, zakoupené při demolici novojičínské Tabačky. Také další výzdoba byla z tvrdého kovu a to včetně kamen, v nichž se topilo dřevem, což zpříjemňovalo naše čekání na jídlo.

Naštěstí jsme na přinesení jídla nemuseli čekat nijak dlouho a docela slušně jsme se i najedli. Poté jsme chvíli relaxovali, abychom dobře strávili oběd a přes velká okna s dubovými rámy jsme pozorovali dění ve městě. Po několika minutách přišel opět číšník, u něhož jsme si objednali dva druhy piv v PET lahvích a vzápětí jsme zaplatili celou útratu. O několik vteřin později nás oslovil starší pár u vedlejšího stolu, který se nás zeptal, jaké pivo bychom jim doporučili, což jsme rád učinili, i když by to měl asi udělat spíše číšník.

Zřejmě z nás čišely pivní znalosti, což byla do jisté míry pravda, protože jsme již během našich putování navštívili desítky menších či větších pivovarů. Potom jsme se již vydali ke dveřím a vyšli ven do slunečného lednového dne. Chvíli jsme kráčeli po břehu Rožnovské Bečvy, která od sebe rozdělovala dvě samostatná města, Valašské Meziříčí a Krásno nad Bečvou. Vzápětí jsme vkročili na most, který tyto města v minulosti i naší přítomnosti naopak spojoval a jenž byl ozdoben hned několika sochami.

Tři se nacházely na břehu u pivovaru, kde jsme našli sochy sv. Floriána, sv. Libora z roku 1750 a sv. Valentýna. Když jsme přešli po mostě na druhou stranu, narazili jsme na sv. Ignáce z Loyoly pochází z roku 1739. Zde jsme se na chvíli zastavili a pozorovali budovu pivovaru z druhé strany řeky. Poté jsme se zase po mostě vrátili zpět a zamířili přes tržnici směrem k našemu autu. Nikam jsme však nejeli, neboť jsme se šli podívat na Starou radnici, v níž místní radní sídlili od roku 1580. Pro tento účel tehdy zastupitelé koupili za 500 zlatých dům od vrchnosti – Bernarda ze Žerotína, který jej předtím zabavil jisté Anně z Kunčic „pro její nepořádné chování, kteréž jest proti pánu Bohu a přikázání jeho svatému vedla“.

Hned za tržnicí se před námi na okraji bývalé krásenské návsi radnice objevila, nicméně z tohoto pohledu jsme měli smíšené pocity. Zatímco samotné sídlo radních vypadalo jako malinký zámeček, okolní paneláková zástavba a velmi frekventovaná silnice v její bezprostřední blízkosti náš pozitivní dojem z hezké stavby absolutně zkazilo. Podle nás by radnice lépe vypadala v 19. století s přistavěnou kůlnou na hasičské nářadí, strážní vojenskou budkou či dřevěnou prodejní budkou s nabídkou novin, tabáku a rohlíků. Nicméně tyto přístavky vzaly za své v letech 1957 - 1960 při generální opravě budovy a tak jsme viděli co jsme viděli.

Z rozjímaní nás vytrhla nutnost přejít na druhou stranu silnice, což se nám díky semaforům a zelené barvě podařilo. Poté nás chodník dovedl k samotné budově radnice, která sice sloužila jako sídlo zástupců města Krásno, ale třeba do roku 1790 zde byla v prvním patře škola s učírnou a v přízemí bydlel učitel. V roce 1842 bychom se v noclehárně pro obecní chudé mohli vyspat, což by bylo určitě o něco příjemnější, než skončit v umrlčí komoře. O šest let později bychom zase namísto spaní popíjeli v šenku, nicméně vězení dole by nám hrozilo i nadále a teprve od roku 1877 bychom mohli nakupovat maso od řezníka Antonína Zrůnka Připadalo nám až neuvěřitelné, kolik různých účelů dokázala takto malá budova splnit, nicméně nastal čas ukončit výlet do minulosti a věnovat se obhlídce radnice v 21. století. Před sebou jsme měli stavbu, která se z původní přízemní budovy v letech 1765 – 1766 proměnila v jednopatrovou s altánem a venkovním schodištěm.

My jsme před sebou měli podobou, kterou radnice získala roku 1865, když byla obnovena fasáda, provedena vazba střechy, došlo k výměně šindelů pálenými taškami a vznikl také druhý štít neboli ohňová zeď. Docela nás překvapilo, že jsme na sedlové střeše našli jediný komín, protože ústřední topení bylo v budově nainstalováno až roku 1960, takže úředníkům byla do té doby asi zima. V prvním patře jsme napočítali čtyři okna a na místě potencionálního dalšího jsme našli výklenek s dřevěnou plastikou Valašské madony s dítětem od sochaře Ambrože Špetíka, který své dílo pronajímal městu za symbolický jeden rohlík ročně. Nejvýraznějším prvkem na průčelí však byla čtvercová arkádová lodžie se schodištěm do patra, kde ji podpíraly sloupy s volutovými hlavicemi, akanty a palmetami. Lodžie byla ukončena cibulovou střechou s lucernou a makovicí, krytou měděným plechem. Když jsme si vše prohlédli, přistoupili jsme blíže ke schodišti, u jehož nejnižšího stupně jsme narazili na kamennou desku s krátkou historií radnice.

Na přední straně lodžie našim očím neunikl erb města Krásna a následně jsme po 17 schodech vystoupali do prvního patra, kde náš další postup zarazily zamčené dveře s pískovcovým ostěním, v němž jsme našli letopočet 1765, tedy datum zahájení první velké rekonstrukce budovy. Nad vchodem jsme spatřili pískovcovou desku s textem: ZA VROZENEHO PANA BERNAR/TA Z ZIEROTINA A NA MEZRICZI TOHO/ CZIASV Z IEHO MILOSTI PANA PANA DIE/DICZNEHO PANBVH RACZ DATI JEHO/ MILOSTI DLVHE PANOVANI 1566/. Zblízka jsme si také prohlédli již zmíněnou sošku Valašské madony s dítětem a poté jsme sešli po schodech zpátky dolů. V přízemí jsme narazili na druhý vstup do budovy v podobě dvojitých dřevěných dveří, který byl do této podoby upraven roku 1848. V pískovcovém ostění jsme opět našli letopočet 1765 a nad nim nápis Vrtule, což byl název pro dětský svět her a poznání. V letech 1877 – 1957 bychom si právě zde mohli nakoupit maso u řezníka Zrůnka.

O kousek vedle se nacházel další vchod, tentokrát do nejnižšího patra, kde bývalo vězení. Po jeho zrušení si tu své zboží schovávala před nepohodou prodavačka zeleniny Antonie Brožová, matka významného malíře a národního umělce Josefa Brože. Dlouho jsme se zde nezdrželi a vydali se na obhlídku boční strany budovy. V trojúhelníkovém štítu jsme uviděli dva prázdné výklenky, do nichž by se pohodlně vlezly nějaké sochy svatých, nicméně i tak jsme zde jednoho našli. Jednalo se o svatého Floriána, představitele typického ochránce před ohněm, patrona hasičů, kominíků a zedníků. Na fresce byl znázorněn jako postava ve zbroji římského vojína s mečem a korouhví, vylévající vodu z vědra na hořící dům v připomínce toho, že prý kdysi svou modlitbou odvrátil plamennou zkázu. V prvním patře budovy jsme napočítali tři obdélníková okna, přičemž v přízemí byla další trojice, jedno z nich ovšem bylo zazděné. Hned 12 oken se pak nacházelo na zadní podlouhlé části radnice, kolem které jsme prošli k druhé boční straně.

Také zde jsme spatřili trojúhelníkový štít se dvěma prázdnými výklenky, ale mezi nimi žádná freska nebyla. První patro neprosvětlovalo vůbec žádné okno, pouze v přízemí jsme uviděli obdélníkových oken. Následně jsme se vrátili k přední straně radnice, kde jsme za rohem objevili mramorovou pamětní desku, připomínající oběti během druhé světové války z řad občanů i sovětských vojáků. Zakončili jsme tak obchůzku staré krásenské radnice, která se nám líbila a tak jsme mohli spokojeně vydat směrem k autu. Brzy jsme k němu dorazili, ale ještě pořád jsme nikam nejeli. Naopak, prošli jsme přes celé autobusové nádraží, za nímž nás čekala obhlídka kaple sv. Rocha. jenž byla zřejmě postavena okolo roku 1831, kdy bylo město zmítáno epidemií cholery.

Umístění kapličky nám připomínalo netradiční kruhový objezd, takže bylo s podivem, že ji nepozorný řidič poškodil pouze v roce 1987. Tehdy do drobného svatostánku najel nákladní automobil, který v přední části kaple rozbil dva originální pískovcové sloupy, jenž byly do kapličky přeneseny v roce 1866 ze zbořeného altánu meziříčské radnice na náměstí. Když jsme k drobné církevní stavbě přišli, prohlédli jsme si její kopie, které nesly štítovou nástavbu nad vchodem. Trojúhelníkový štít s hřebínkovým reliéfem a křížem na vrcholu byl tradičně nejzdobnějším prvkem stavby, což dokládalo také obdélníkové prodloužení podpůrných sloupů na okrajích štítu.

Nemohli jsme rovněž přehlédnout nápis nad vchodem Svatý Rochu oroduj za nás, který byl obnoven během rekonstrukce stavby v roce 2015 a jenž symbolizoval poděkování obyvatel za záchranu před cholerou. Když jsme si prohlédli průčelí kaple, přistoupili ke dveřím s gotickým obloukem, které však byly v zimním období zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Vedle vchodu jsme si přečetli krátkou historii kapličky, z níž nás zaujal fakt, že se svatostánek zachoval takřka zázrakem. V 60. a 70. letech 20. století totiž bylo zbořeno mnoho starých domů krásenského předměstí a vznikla nová zástavba v socialistickém duchu.

Po přečtení historických informací jsme se vydali na obchůzku kolem kapličky, přičemž jsme na jejich bočních stranách spatřili dvě termální půlkruhová okna, rozdělená do několika výsečí. Fasádu zdobily krápníkové reliéfy pod korunní římsou a ze střechy vystupoval mohutný sanktusník se zvonkem, používaným při zpěvu Sanctus a během mší. Vzápětí jsme přišli k trojbokému závěru kaple, jenž byl taktéž zdobený krápníky a navíc ještě svislými lisénami. Uprostřed jsme našli malé kruhové okénko, které však bylo zazděné a to byl také poslední prvek, který jsme na svatostánku viděli.

Více nám toho kaplička nenabídla a tak jsme se přes autobusové nádraží vrátili k našemu autíčku před Albertem, v němž jsme si koupili něco sladkého na zub. Naším další cílem byla naučná stezka v Choryni, kam jsme vzápětí zamířili. Když jsme do této obce přijeli, hned za mostem přes řeku Bečvu jsme odbočili doleva a vzápětí jsme v blízkosti silnice zaparkovali naše stříbrné autíčko. Následně jsme se chtěli vydat ke kapli sv. Jana Nepomuckého, ale zmateně jsme zůstali stát, neboť jsme netušili, kudy se ke svatostánku vydat.

Měli jsme na výběr asfaltovou silnici k rodinnému domu napravo, úzkou silničku kolem Bečvy vlevo a uprostřed kamenný chodník mezi stromy. Intuitivně jsme si vybrali prostřední variantu a jak se později ukázalo, udělali jsme dobře. Široký chodník dlážděný kameny nás totiž po pár desítkách metrů spolehlivě dovedl až ke kapli, ale předtím jsme zažili nečekané překvapení. Před námi se totiž objevilo jedno ze zastavení naučné stezky Choryně, které lednové slunce lechtalo svými nesmělými paprsky a o němž jsme neměli ani tušení.

Naučnou stezku jsme totiž při plánování našeho výletu na mapách vůbec neviděli a tak nás informační tabule s prvním zastavením velmi překvapila. Dozvěděli jsme se z ní fakta o zajetí husarů v Choryni v roce 1848, o čemž jsme slyšeli poprvé v životě. O pár metrů dál se nacházelo druhé zastavení, prozrazující informace místní flóře, nicméně vzhledem k tomu, že jsme nepočítali s tím, že bychom si prošli celou stezku, moc jsme se tady nezdržovali a pokračovali dál v cestě za kaplí svatého Jana Nepomuckého. Slíbili jsme si však, že se do Choryně ještě jednou vrátíme a novou naučnou stezku si v klidu projdeme.

Mezitím jsme kráčeli po kamenném chodníku a stále jsme se tak přibližovali k lesu, na jehož okraji se kaplička nacházela. S díky jsme odmítli posezení v dřevěném zamrzlém altánu a pak jsme se octili v místech, kam slabé sluníčko nedokázalo natáhnout své paprsky, díky čemuž jsme se mohli kochat krásami zimní krajiny a pozorovat kouzla paní jinovatky na keřích, trávě a bezejmenném potůčku. Přes ledem spoutaný vodní tok jsme přešli po malém mostě a vzápětí jsme stanuli před schodištěm, vedoucím přímo ke svatostánku. I zde si ledová královna pohrála s výmalbou krajiny a připravila nám bílé představení na zimním jevišti.

Vzápětí jsme začali stoupat po schodišti k zelené kapličce, přičemž jsme vůbec nechytali na zábradlí, které bylo krásně pokryté jinovatkou a brzy jsme stanuli před přední stranou svatostánku. Na nic jsme nečekali a zahájili jsme obhlídku kapličky, na jejímž místě bývala jeskyně se sochou stejného světce, kterou nechal vybudovat Jan Nepomuk Kaltschmidt z Eisenbergu někdy v 18. století. My jsme však před sebou měli kapli z let 1893 – 1894, jenž jeskyni nahradila a na kterou zednický mistr ze Zámrsk Jan Honeš podle vlastního návrhu spotřeboval 2900 cihel. Na sedlové střeše jsme spatřili klasický křížek s mírně nás zklamal obyčejný trojúhelníkový štít bez nějaké výzdoby nebo členění.

Pod korunní římsou jsme na levé i pravé straně spatřili pilastry s patkou, které ovšem nepokračovaly až k zemi, ale končily v první třetině výšky. Následně jsme přistoupili k mříži, přes kterou jsme nahlédli do interiéru drobného svatostánku. Tomu dominoval zděný oltář z roku 1907, na němž stála poměrně velká dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého z místního zámku, která nahradila původní barokní dílo stejného světce od sochaře Jana Havláska z Olomouce, kterou neznámý poberta ukradl. Vnitřek kaple dále zdobilo několik váz s květinami, křížek a svaté obrázky a to bylo vše, co jsme v interiéru mohli vidět.

Poté jsme ohnuli svůj hřbet ke keramické míse, do níž z železné trubky tekla průzračná voda a kterou jsme lehce ochutnali. Byla sice ledová, ale její kvality jsme se nemuseli bát, neboť si sem pro ni chodili lidé už před staletími. Vzápětí jsme popošli pár kroků, abychom zkontrolovali boční strany kapličky, na kterých jsme nenašli žádné okénka a naše zjištění se opakovalo také na plochém presbytáři. Tím jsme dokončili obchůzku kolem kaple a tak jsme zamířili k pár metrů vzdálené informační tabuli třetího zastavení naučné stezky Choryně, na níž jsme si přečetli několik zajímavých faktů z historie svatostánku.

Při čtení textu nás zaujalo, že už roku 1907 musely proběhnout rozsáhlé opravy kaple, když byla opravena střecha, omítky a zadní stěna byla obložena eternitem kvůli vlhkosti. To příliš nesvědčilo o kvalitě díla a spíše nám připomnělo současné neduhy řemeslníků. Když jsme dočetli poslední řádky, sestoupili jsme po schodišti dolů a stejnou cestou se vrátili k autu, jímž jsme odjeli ke kostelu sv. Barbory, jenž byl vystavěn v letech 1785 – 1790 v bezprostřední blízkosti zámku a zároveň s ním vznikla budova fary. Šlechtické sídlo jsme si nechali na později a nejprve jsme se věnovali obhlídce jednolodní církevní stavby.

Začali jsme trochu netradičně u závěru kostela, jenž byl ukončen trojbokým presbytářem s jediným malinkým okénkem. K našemu překvapení jsme u kněžiště narazili hned na dvě sakristie, když k východní zdi přiléhala stará sakristie s oratoří v patře a k západní zdi nová, o patro nižší přípravna kněžích v klasické podobě. Vzápětí jsme se vydali kolem kostelní lodi obdélného půdorysu se zkosenými rohy a zaoblenými kouty, na které jsme napočítali tři okna okny se segmentovým záklenkem. Na střeše naším očím nemohl mohutný sanktusník s lucernou a zvonkem, používaným při zpěvu Sanctus či během mší a poté jsme již dorazili k čelní straně svatostánku.

Jak už se během našich obchůzek kolem kostelů stalo pravidlem, právě zde jsme našli nejvíce zajímavostí a na průčelí církevní stavby jsme mohli obdivovat nejkrásnější výzdobu. Přední části tradičně dominovala hranolová věž, zakončená cibulovou bání a křížem, na které jsme si díky ciferníkům zkontrolovali přesný čas. Pod hodinami jsme spatřili obdélníková okna s dřevěným bedněním, za nimiž se skrývaly zvony. Další, tentokrát malé vějířovité okénko se nacházelo na ozdobném šítu s křídly nad korunní římsou.

Průčelí bylo ve spodní polovině členěno ozdobnými lizénovými rámci a z jeho střední části vystupoval mělký rizalit. Nad vchodem jsme uviděli oválné okno, pouštějící světlo na hudební kůr a pak jsme již přistoupili ke dveřím, abychom se podívali dovnitř. Nijak nás nepřekvapilo, že byl vchod zavřený na sedm západů a tak jsme interiér svatostánku neviděli. Svou pozornost jsme tedy obrátili na dvojici křížů po obou stranách dveří. Zaujalo nás, že vrcholy křížů zakrývaly část dvou prázdných výklenků, v nichž snad někdy stály sochy nebo tam alespoň měly být.

Napravo stál dřevěný misijní kříž bez letopočtu a nalevo od dveří jsme zhlédli kříž s pískovcovým soklem, na němž se nacházela černá kovová tabulka s bílými písmeny. V textu z roku 1857 prosila Rosalie Drexlerová o spasení vlastní duše, k čemuž jí měl dopomoci Ježíš Kristus, visící na kovovém kříži. Poslední věcí, kterou jsme na čelní straně svatostánku viděli, byla dvě okénka nalevo a napravo po bocích předsíně. Jedno osvětlovalo schodiště na kruchtu neboli prostor pro hudebníky a varhaníka a druhé pouštělo světlo do boční kaple.

Následně jsme se šli podívat na druhou boční stranu kostela, na níž jsme napočítali opět tři okna. Identické čtvrté se pak nacházelo na presbytáři, které jsme předtím z druhé strany nemohli vidět. Více jsme toho na exteriérech církevní stavby nenašli a tak jsme se vydali na druhou stranu silnice za světskou památkou, kterou představoval protější zámek. Empírové šlechtické sídlo na nás vykukovalo přes opadané stromy za ohradní zdí podobně jako stydlivá žena schovaná pod peřinou, která nechtěla hned na začátku odhalit své největší přednosti, což nás však neodradilo od toho, abychom se je pokusili dobýt.

Vstup do zámeckého areálu nám mohl zkomplikovat vodní příkop, jenž jako jeden z obraných prvků chránil sídlo před nevítanými návštěvníky a v němž majitelé panství Chorynští z Ledské chovali ryby pro potřeby kuchyně, ale vše nám usnadnil kamenný most, který na začátku 19. století nahradil starého padacího kolegu. Bez problémů jsme také prošli do široka otevřenou bránou a tak jsme bez boje stanuli v areálu bývalého šlechtického sídla. Přímo před námi se tyčila čelní strana čtyřkřídlého zámku, jehož předchůdcem byla vodní tvrz, kterou roku 1480 koupil Ctibor z Ledské, jenž se dle zakoupené vsi začal psát jako Ctibor Chorynský z Ledské.

Od roku 1653 by nás zde mohl pohostit někdo ze svobodných pánů Kaldtschmidtů z Eisenberku, v jejichž rukách setrvala až do roku 1808, nicméně by se tak stalo v poněkud menší budově, jelikož v empírový zámek se tvrz změnila až roku 1822 z popudu nového majitele Jana Křtitele Forgatsche, někdejšího hejtmana Přerovského kraje. Zanechali jsme rozjímáni nad prostřenou tabulí v zámecké jídelně a následně jsme se po zvedajícím se chodníčku přiblížili k hlavnímu vchodu, umístěném mezi dva vystouplé pilastry s patkou. Stejný ozdobný prvek pak členil fasádu po celém obvodu zámku a také okna byla provedena v empírovém slohu s trojúhelníkovým frontonem na konzolách.

Vysoko nad vchodem jsme spatřili atikovou nástavbu s křídly a ciferníkovými hodinami, které sice byly ozdobeny ornamenty, ale působily na nás poněkud sešlým dojmem. Nad vstupem do zámku jsme shlédli erb Jana Křtitele Forgatsche, tedy pána, který držel zámek do roku 1831, nechal vystavět zbylá dvě křídla a dal zavést vodní příkop kolem zámku a také zrušit padací most. Dveře do zámeckého průjezdu byly sice odemčené, ale respektovali jsme klid jeho současných obyvatel. V době naší návštěvy zámek totiž sloužil jako domov pro seniory, o které se staral řád sester sv. Kříže, věnující se hlavně pomoci nemocným a potřebným či práci ve školství.

Tuto římskokatolickou ženskou řeholní kongregaci založil švýcarský kapucín Theodosius Florentini v roce 1856 v Ingenbohlu. O 26 let později kardinál Bedřich Egon z Fürstenberka koupil zámek od posledních šlechtických majitelů rytířů z Holle a přeměnil jen na klášterní sídlo řeholních sester, v jejichž držení zůstal až do roku 1948. Nepřekvapilo nás, že je odtud komunistický režim vyhnal a že se do Choryně řád vrátil až po roce 1989. Následně jsme od hlavního vchodu pokračovali podél boční strany zámku s celou řadou oken v přízemí a prvním patře, přičemž jedno z nich bylo zazděné.

Na budovu se nám v zimním odpoledni naskytl celkem zajímavý pohled, neboť zámek byl krásně osvětlen nesmělým sluníčkem, zatímco jeho okolí pohltil chladný stín. Během chůze jsme po pravé straně minuli přistavěné budovy, sloužící odjakživa k hospodářským účelům a v době naší návštěvy patrně i k těm administrativním. Brzy jsme dorazili k zadní straně bývalého šlechtického sídla, kde jsme našli několik dalších přistavěných budov. Jedna z nich zřejmě sloužila jako márnice, což jsme si odvodili podle kříže s Kristem z roku 1907, stojícím v těsné blízkosti vchodu do nízké budovy.

Mnohem zajímavější ovšem byla úzká podlouhlá stavba ze dřeva, prosklená po celé délce, která nám připomínala kuželnu v zámeckém parku v Kuníně. Jestli však také choryňský altán sloužil k podobné kratochvíli, to se nám nepodařilo zjistit. Vzhledem k velkému množství laviček a židlí uvnitř altánu i kolem něj bylo jisté, že budova sloužila k odpočinku či hromadnému setkávání obyvatel zámku. Opodál jsme uviděli sedmibokou kamennou fontánu, která byla vzhledem k zimnímu období bez vody, ovšem v létě jistě poskytovala všem okolojdoucím příjemné osvěžení. Za vodním prvkem se nacházel zámecký park, jímž protékal potok Pastevník, u něhož jsme spatřili oplocené území pro drůbeží obyvatele.

Do parku jsme se z časových důvodů nevydali a namísto procházky mezi dřevěnými bohatýry jsme zamířili do samotného středu zámku. Vchod s kamenným ostěním se nacházel pod podlouhlým balkonem a vzápětí jsme jím přes průjezd prošli na malinké nádvoří. Naproti nám se nacházely vnitřní dveře do druhého průjezdu, u něhož jsme před chvíli stáli a shlíželi přitom čelní stranu zámku. Také z vnitřní strany dveře zdobil erb, patřící tentokrát roud Choryňských z Ledské z roku 1573, kteří gotickou tvrz přestavěli do renesanční podoby, ale když se zapojili do stavovského povstání, byl jim statek konfiskován a roku 1623 prodán Hynkovi Seveřskému z Kuličova. Na potemnělém nádvoří jsme se však dlouho nezdrželi a brzy jsme průjezdem vyšli ven, abychom se trochu zahřáli slunečními paprsky.

Následně jsme se stejnou cestou vrátili zpátky k bráně a zámecký areál jsme opustili. Nicméně jsme ještě nezamířili k našemu vozu, ale zašli jsme se podívat na opodál stojící pomník místních obyvatel, kteří položili život v bojích druhé světové války v letech 1939 – 1945. Po chvilce jsme již definitivně odešli k našemu stříbrnému povozu, jímž jsme popojeli k prvnímu zastavení naučné stezky Choryňská stráž, přičemž nám do oka padla malá kaple. Její existence byla pro nás velkým překvapením, neboť jsme ji nenašli v žádné mapě, což nám však nijak nebránilo v tom, abychom ji neplánovaně zařadili do našeho seznamu navštívených památek.

Když jsme tedy zaparkovali náš vůz na velkém prostranství u informační tabule, ihned jsme se vydali ke kapli, jejíž výstavbu jsme odhadli na druhou polovinu 19. století. Jelikož jsme však o této drobné církevní stavbě nezískali vůbec žádné informace, mohli jsme se o datu jejího vzniku jen dohadovat. Když jsme ke kapličce se sedlovou střechou dorazili, na jejich bočních stranách jsme nenašli žádná okna a také jsme zjistili, že její zadní část nám zůstane skrytá. Závěr kaple byl totiž vestavěn do zděného plotu, který chránil přilehlý statek před vniknutím nevítaných návštěvníků na jeho pozemek.

Napadlo nás, že možná nějaký bohatý statkář postavil kapličku u svého domu jako poděkování za nějaké uzdravení či narození syna. Stejně tak mohla být vystavěna pro potřeby kolemjdoucích, kteří třeba mířili do sousední vesnice nebo do nedalekého Valašského Meziříčí. Nicméně nastal čas ukončení našeho fantazírování a raději jsme se věnovali obhlídce čelní strany kapličky. Střešní štít měl klasický trojúhelníkový tvar a uprostřed něj jsme našli malinké kruhové větrací okénko. Boční strany zdobily dvojice pilastrů s patkou a nad vchodem jsme uviděli klenák s reliéfem.

Vzápětí jsme přistoupili k dřevěným dveřím s podlouhlými okénky, přes které jsme nahlédli dovnitř. V interiéru kaple jsme spatřili poměrně vysokou sošku Panny Marie s děťátkem, stojící na zeleném dřevěném oltáříku a drobnou květinovou výzdobu. Více jsme toho už na kapličce u statku nemohli vidět a tak jsme se vydali na naučnou stezku Choryňská stráž, která vznikla v roce 2015 a na tříkilometrové trase nám nabídla sedm zastavení. Úvodní tabuli jsme našli na fasádě domu, který se nacházel na vyasfaltovaném plácku, na němž jsme měli zaparkovaný náš stříbrný francouzský povoz.

Na tabuli jsme si prostudovali mapu s jednotlivými zastaveními, nicméně jak se později ukázalo, moc dobře jsme si ji do hlavy neuložili, neboť jsme hned dvakrát zabloudili. Docela nás překvapila informace, že jsme si mohli předem objednat průvodce, který by nás po naučné stezce provedl a navíc by nám poskytl i komentář. Vyvarovali bychom se tak zmíněným problémům s blouděním, jenže jsme o takové možnosti neměli ani tušení a tak jsme se na tříkilometrovou stezku museli vydat sami. Opustili jsme tedy takřka prázdný plac s úvodní tabulí a následovali jsme známé bílo-zelené značky naučné stezky, které nás nejprve vedly po místní silničce.

Kráčeli jsme kolem rodinných domků, přičemž některé zkrášlovala venkovní vánoční výzdoba a atmosféru tohtoto ročního období umocňovala bílá námraza. Zimní královna obsadila stinné místa, což se netýkalo šedého asfaltového hada, který nás dovedl na most přes potok Juhyně. Ocitli jsme se tak na křižovatce a jak už bylo předesláno, právě zde jsme poprvé netrefili správný směr. Namísto toho, abychom pokračovali dál k prvnímu zastavení, tak jsme za mostem zabočili doprava a šli dál podél potoka. Nevědomky jsme se tak vrátili zpátky na trasu naučné stezky, z níž jsme před mostem sešli a kráčeli jsme tak vstříc jejímu sedmému, tedy poslednímu zastavení.

Sledovali jsme líně tekoucí vody Juhyně, které mráz nedokázal svázat svou ledovou silou a po několika desítkách metrů jsme přišli k malému mostu. Jednalo se o ten správný mostek, přes který jsme měli přejít, pokud jsme chtěli jít po trase naučné stezky. Naštěstí jsme si moc nezašli a neztratili tak mnoho času, neboť den se pomalu chýlil ke konci a hrozilo, že za světla nestihneme projít celou stezku. Nepatrně jsme tak zrychlili krok a brzy jsme na druhém břehu Juhyně zahlédli Boží muka, za nimiž jsme se vydali po dalším mostě a vzápětí jsme stanuli před drobnou církevní památkou ze dřeva se soškou Panny Marie.

Světice byla ukryta v bezpečí za sklem a společnost jí dělala květinová výzdoba. Po chvilce jsme se po mostě vrátili na náš břeh a pokračovali uličkou do okrajové části Choryně. Za plotem jsme spatřili slepice, které hlídal kohout, který se na nás nedůvěřivě díval jedním okem. Snad měl obavy, abychom mu neodnesli jednu z jeho svěřenkyň či dokonce neohrožovali jeho samotného na životě. Zahnali jsme myšlenky na kohouta na víně, slepičí vývar a míchaná vajíčka a záhy jsme minuli poslední domek v obci. Asfaltový povrch vystřídala klasická polní cesta, která nás vedla podél několika dvojice chatiček, z nichž nám jedna připomínala perníkovou chaloupku.

Za pár okamžiků se nám však potvrdilo rčení, že zdání klame, neboť když jsme přišli k chaloupce blíže, zjistili jsme, že bychom z ní mnoho cukru na posilněnou nezískali. Některé ozdobné prvky sice připomínaly ono známé pohádkové obydlí, jenže chatka byla celá ze dřeva a obživu by tak poskytla maximálně nějaké dřevomorce. Na druhou stranu nás alespoň nezdržovala nějaká baba Jaga a tak jsme bezpečně proklouzli kolem chaloupky na okraj lesa. Nebylo to však poslední setkání s pohádkovými bytostmi na trase naučné stezky Choryňská stráž a jako předkrm jsme od zimní královny dostali pocukrovanou trávu s čokoládovou zmrzlinou v podobě hlíny.

Dále jsme kráčeli po lesní cestě, která byla naštěstí zamrzlá, neboť za jarních dešťů bychom si naše obutí značně znečistili od hnědého povrchu, což by nelibě nesla zejména ženská část naší výpravy. Cestička nás vedla mezi nízkými stromky a remízky stále dál a dál a zanedlouho se stočila k potoku Juhyně. Přivítali jsme se starou známou a po několika desítkách metrů jsme dorazili k sedmému zastavení naučné stezky. Z informačního panelu jsme se dozvěděli, jaké ryby plavou ve zmíněném potoku a také v nedaleké řece Bečva. Dle sdělení tabule se zde nacházelo 25 druhů, z nichž bylo 15 původních a zbytek do zdejších vod vypustili členové Českého rybářského svazu.

Šest z nich jsme si prohlédli na obrázcích, nicméně dosud jsme znali jen dvě rybičky – parmu obecnou a hadovité tělo úhoře říčního. Poprvé v životě jsme viděli ostroretku stěhovavou, jelce proudníka, nočního tvora mníka jednovousého a hořavku duhovou, která klade své jikry do lastur živých škeblí. Když jsme si podvodníky prohlédli, vydali jsme se dál podél Juhyně, přičemž jsme směřovali nejen k další informační tabuli, ale také k soutoku zmíněného potka s Bečvou. V chůzi nás nezastavil ani padlý strom a ani bílá paní, která na nás čekala na druhém břehu Juhyně. Doufali jsme, že bude mít dobrou náladu a nechá nás projít dál, ale i tak v nás byla malá dušička.

Vzpomněli jsme si na nejznámější z bytostí v bílém šatu jménem Perchta, která se zjevovala na zámku v Českém Krumlově před významnými událostmi, jako například narozením dítěte, svatbou, úmrtím, přičemž šťastné události ohlašovala bílými rukavicemi a klíči u pasu, nešťastnou pak černými rukavicemi. Vzhledem k tomu, že jsme z dálky žádnou tmavou barvu neviděli, naše obavy vzaly za své a o několik vteřin později jsme k bílé paní dorazili. V té chvíli jsme se museli začít smát našemu omylu, neboť ze strašidelného ducha se vyklubal obyčejný bílý ubrus, visící za větev. Mohli jsme se jen dohadovat, zda jej přinesla voda či jestli ubrus někdo záměrně pověsil na strom.

Z místa setkání s bílou paní nás stezky vedla i nadále podél potoka Juhyně mezi holými stromy. Malé potíže nám způsobil drobný přítok zmíněného vodního toku, který nám zkřížil cestu a lehce rozbahnil její bezprostřední okolí. Opatrně jsme jej přeskákali jako laňky a po chvilce jsme již spatřili soutok Juhyně s její výrazně mocnější kolegyní Bečvou. Zaujalo nás, že i ten nejzazší výběžek na soutoku dokázal zaujmout strom, který se nám sice nepodařilo identifikovat, nicméně vzhledem ke svému životnímu postavení si zasloužil náš obdiv. Našim očím také neuniklo, že zatímco naše strana řeky byla pokrytá jinovatkou, protější břeh díky většímu počtu slunečních paprsků dokázal unikat z ledového sevření.

O pár metrů dál se poklidná hladina Bečvy změnila v rejdiště neposedných vlnek, rozdivočených nárazy do kamenů do bílé barvy. Využili jsme zpevněného břehu a po obrovských kamenech jsme sestoupili přímo k dějišti divokých hrátek, abychom si vše prohlédl z první řady. Několik minut jsme dění pozorovali a kochali se přitom přírodním vodním divadlem, přičemž jsme fotoaparátem natočili několik záběrů, které jsou k vidění zde. Následně jsme se vrátili na stezku a po pár metrech jsme narazili na šesté zastavení naučné stezky. Z tabule jsme se dozvěděli, že ono vodní divadlo, které jsme před chvílí viděli, nevzniklo náhodou, ale postaral se o něj člověk.

Lidská ruka totiž právě na tomto místě vybudovala vodní skluz, který překonal pár desítek výškových centimetrů hladiny a záměrně vložené kameny do řeky zabránily erozi, ochránily konstrukci výše položeného mostu a zároveň umožnily rybám přirozenou migraci po řece. Dále jsme se dočetli, že v příznivější roční době bychom zde mohli pozorovat vydry, bobry a pokud bychom se pohybovali tiše, snad bychom zahlédli krásného ledňáčka. V létě bychom na štěrkových a písčitých náplavách Bečvy mohli vidět bílé květy keře s podivným názvem židoviník německý. Proč dostal tento u nás velmi vzácný keř takové jméno, to jsme se však už nedozvěděli.

Když jsme si přečetli kompletní nabídku informací, kráčeli jsme kolem Bečvy dál. Řeka nám v tomto úseku nabídla pohled na přírodní koryto s mnoha tůněmi a štěrkovými náplavami, které zde zůstaly po povodních v roce 1997. Každá mince má dvě strany a tak jsme díky této přírodní katastrofě mohli vidět skalní podklad druhohorního a třetihorního stáří. Zanedlouho jsme přišli k dřevěné boudě, ze které se vyklubala ptačí pozorovatelna a lesní bar v jednom. Bohužel nabídka boudy byla takřka nulová, neboť ptáci odtáhli do teplých krajin a ti co zůstali, trávili svůj čas někde jinde. Rovněž nabídka nápojů, kterou slibovala tabulka uvnitř boudy, se rovnala nule a tak jsme odtáhli s nepořízenou.

Za boudou jsme se poněkud vzdálili od Bečvy a dál šli pod holými listnáči, kterým dělalo společnost několik jehličnanů. Vzápětí jsme se zase ocitli na břehu řeky, kde jsme jako koně při parkurovém skákání museli překonat dřevěné překážky v podobě popadaných stromů. Za tímto místem jsme odbočili mírně doleva a definitivně jsme opustili vodní tok. Rovinatou část stezky vystřídalo krátké stoupání a následné klesání, což nám ovšem nijak nevadilo. Horší bylo, že popadané podzimní listí zaneslo stezku tak, že byla sotva vidět. Moc nám nepomohlo ani to, že tudy v zimě lidé běžně nechodili a nezvýraznili tak svým obutím správný směr.

Nebylo to poprvé, co jsme si mysleli, že v zimě a ve všední den budeme na místě, které se nejmenovalo Karlštejn, Praha či Český Krumlov, úplně sami. Tentokrát jsme se však zmýlili, neboť jsme záhy potkali dvojici turistů, která kráčela v opačném směru jako my. Pozdravili jsme se a vzápětí jsme postupně minuli malou tůňku, v půli kmene zlomený strom a poté nás rozesmutnil pohled na štíhlého dřevěného bohatýra, kterého však nějaký větrný poryv zcela vyvrátil z kořenů. Další nešťastníci se povalovali opodál jako opilci na cestě z hospody domů, nicméně jich nebylo moc. Cesta začala významně stoupat a my jsme museli mít oči na šťopkách, abychom z ní nesešli.

Na kopečku před námi jsme naštěstí zahlédli další informační ceduli, která pro nás v tu chvíli představovala maják, jenž nás navedl do bezpečného přístavu. Vyškrábali jsme nahoru a stanuli u pátého zastavení naučné stezky Choryňská stráž. Tabule nám pro změnu představila ptactvo, které bychom odtud mohli pozorovat. Stejně jako u ryb jsme některé opeřence dobře znali, jako třeba orla mořského, ledňáčka říčního, kormorána velkého volavku popelavou a čápi bílého i černého. Další jména ptáků pro nás byla nová a poprvé jsme tak slyšeli o kachně morčáka velkého, skorci vodním a pouze konipásek bílý nám někde v hlavách zněl povědomě, přičemž jsme si vyjmenované opeřence prohlédli také na kresbách.

Dole pod námi jsme se naposledy pokochali pohledem na řeku Bečvu a pak jsme se dali na další cestu. Minuli jsme posed, na který pozorovatel musel vylézt po podezřele vypadajícím žebříku a dál jsme šli po mírně stoupajícím hřebenu vstříc zapadajícímu slunci. Žhavý kotouč se ztrácel mezi kmeny stromů a mimoděk nám připomněl, že se brzy schová za obzor úplně. Podvědomě jsme přidali do kroku a jelikož si s námi stezka konečně přestala hrát na schovávanou, šlo se nám dobře. Z vrchu na nás dohlíželi listnaté stromy různých druhů, z nichž se nám nejvíce líbila bříza bělokorá, ruský národní strom.

Tento krásný strom jakoby předznamenal pozdější události, ale nepředbíhejme. O pár metrů dál jsme na pěšince našli stopy koně, ovšem byla otázka, před jakou dobou se okované kopyta vtiskly do nyní zamrzlé země. Následně jsme narazili na patník, který byl částečně zapadlý do hlíny a svou značně nahnutou pozicí nám naznačoval, že zde okolo jdoucím slouží zřejmě dlouhou dobu. Stařičký patník se patrně chystal do kamenného důchodu, čemuž jsme se nijak nedivili, když tudy lidé chodili maximálně za účelem procházek a turistiky. Cesta rychle ubíhala a takřka rovně neustále směřovala k okraji lesa, na němž jsme se ocitli po zdolání posledního výraznějšího stoupání.

Na okraji lesa se nám naskytla pohádková podívaná na protější les, od něhož nás dělilo pocukrované pole. Na obzoru před námi se tyčil nejen lovecký posed, který čněl proti nebi jako varovný prst, ale hlavně nejvyšší kopec v našem okolí s prozaickým názvem Choryňská stráž s nadmořskou výškou 376 metrů. My jsme stáli asi o padesát metrů níže a tak jsme celou scenérii pozorovali na pozadí se zimní potemnělou oblohou. Za posedem jsme na nebi spatřili měsíc, jehož moci z posledních sil odolávalo zapadající slunce. Byla to opravdu nádherná podívaná k nezaplacení, kterou by nedokázala pokrýt žádná platební karta na světě. Ani ta zlatá.

Krajina, kterou jsme měli před sebou, nám připomínala území dobrosrdečného, ale trochu sklerotického staříka, který každou zimu obaloval stromy sněhem, aby nebyly holé. K tomu používal berlu mrazilku, která ale měla velkou moc a toho, kdo se jí dotkl zmrazila. Ano, řeč je o Mrazíkovi, jedné z hlavních postav stejnomenné ruské pohádky, který jednou zapomněl berlu doma a Nastěnka se jí omylem dotkla a umrzla. Naštěstí nám nic takového nehrozilo, stáli jsme přece jen dost daleko od jeho panství a navíc v tom našem lese již vládl někdo jiný. Rovněž tento vládce lesa pocházel z ruské pohádky, na což nás předem připravovalo několik bříz, na které jsme předtím narazili.

Jakýpak vládce to byl, to jsme poznali až o několik desítek metrů dál, když jsme se po pěšině, vedoucí stále po okraji lesa, vydali na další cestu. Mírně klesající stezka nás záhy přivedla k obydlí z naskládaných kmenů, přikrytých silnějšími větvemi, ve kterém bezpochyby bydlela baba Jaga. Příbytek ošklivé ježibaby sice postrádal kuří nožku, ale to neměnilo nic na faktu, abychom se v jeho okolí pohybovali opatrně. Když se totiž před její chaloupkou objevil Ivan, tak její příbytek omylem otočil, což Jagu rozzlobilo a povolala na něj svoje stromové prašivce, kteří ho do chaloupky hodili a baba Jaga si ho chtěla upéct. My jsme na lopatě čarodějnice rozhodně skončit nechtěli a tak jsme šli rychle dál.

Cesta začala prudce klesat a když jsme sešli do jakési prohlubně, zase jsme museli vystoupat nahoru. Stezka se napojila na širokou lesní cestu a kdybychom odbočili doprava, rázem bychom se ocitli v království dědečka Mrazíka. My jsme však pokračovali rovně a i když jsme chtě nechtě projít kousek cesty přes zamrzlé území, v pořádku jsme přišli ke křižovatce ve tvaru V. Chvíli jsme přemýšleli, jakým směrem vybrat a nakonec jsme správně zvolili doslova a do písmene tu pravou cestu, která nás po pár desítkách metrů přivedla k malé kapličce Pod Stráží. Bílé omítnutá stavba se nejprve nesměle skrývala za hradbou holých větví a v plné kráse se odhalila, až když jsme stanuli pod ní.

Podle vzhledu jsme odhadli její výstavbu na 19. století, ale jelikož jsme o ní nenašli jedinou zmínku a dokonce o její existenci mlčeli i mapy, jednalo se pouze o naše domněnky. To nám však nezbránilo v tom, abychom si kapličku na kamenné podezdívce zblízka prohlédli. Uprostřed jsme spatřili výklenek se zeleným okenním rámem, v němž se za sklem ukrýval obrázek Panny Marie v tradičním bílo modrém rouchu a kolem ní se nacházela poměrně bohatá květinová výzdoba. Na to, jak byla kaplička úzká a tudíž i výklenek nebyl nijak velký, bylo uvnitř květin docela dost. Pod výklenkem jsme našli skobu, trčící z fasády kaple, na které určitě někdy něco viselo.

V době naší návštěvy však byl háček zcela prázdný. Nad nikou pak byla drobná římsa a celou kapličku kryla sedlová stříška z cihel. Boční strany drobné církevní památky pak neměly žádná okénka a stejný obrázek se nám naskytl poté, co jsme se podívali na její zadní stranu. Snad za to mohl fakt, že jsme se moc zabrali do obhlídky kapličky, možná to zapříčinila naše nepozornost nebo nás to již táhlo podvědomě zpátky do civilizace, každopádně jsme na tomto místě nechtěně trasu naučné stezky opustili a vydali se k prvním domkům v Choryni. Správně jsme totiž měli jít do kopce kolem kapličky na vrchol kopce Choryňská stráž, kde toho času vládl Mrazík.

Po nezpevněné lesní cestě jsme minuli domy na okraji obce a brzy jsme vkročili do vyasfaltované ulice. Přes střechy pokryté jinovatkou se nám odtud naskytl pohled na Choryni pod námi, nicméně výhledy nám ztěžoval lehký opar a hlavně blížící se tma. Přesto jsme si z výšky prohlédli zámek a protější kostel svaté Barbory, které jsme zhruba před 120 minutami viděli pěkně zblízka, když byly tyto stavby ještě zalité sluncem. Když jsme se dostatečně pokochali podvečerními výhledy, pokračovali jsme po klesající asfaltce až na křižovatku, kde jsme přemýšleli kam dál. Stále jsme si totiž mysleli, že jsme naučnou stezku neopustili, ale její pokračování jsme nemohli najít.

Nepomohl nám ani pahýl ovocného stromu, na který nějaká dobrá duše umístila směrovky s názvy nejbližších cílů. Zahradní rozcestník ukazoval cestu do Vysoké, Lhoty či Hustopečí, ale také na Choryňskou stráž. Kdybychom však měli uposlechnout příkazu šipky, potřebovali bychom letadlo nebo vrtulník, jelikož směrovka ukazovala téměř kolmo vzhůru. Po krátké poradě jsme se rozhodli nepokoušet štěstí a vydali jsme se dolů do centra vesnice. Prudce klesající ulice nás dovedla k našemu vozu, kterým jsme odjeli domů do Olomouce. Dnešní výlet tak skončil poněkud neslavně, slíbili jsme si však, že se do Choryně vrátíme a naučnou stezku si projdeme celou. A svůj slib jsme o 14 dní později splnili. O tom však již pojednává cestopis Jak jsme v zimě chodili po Valašském Meziříčí. 

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_navstivili_valasske_obce_Zasova_a_Choryne