Červencové státní svátky všem každoročně nabízely mimořádné pracovní volno, která se mohla využít třeba k nějakému pěknému výletu. Takovou nabídku jsme jednoho roku využili i my, zbývalo nám pouze rozhodnout se, kam pojedeme. Nechtěli jsme cestovat moc daleko od Olomouce, ale nejbližší okolí jsme zase už měli vcelku prozkoumané, takže jsme chvíli marně hledali nějakou novou zajímavost. Nakonec nám při pohledu na mapy přece jen padl do oka cíl, který splňoval naše představy a tak jsme ono sváteční dopoledne nasedli do našeho francouzského vozidla a vyrazili po dálnici na sever Moravy. Naším prvním cílem obec Slavíč, ležící mezi Lipníkem nad Bečvou a Hranicemi, do které jsme brzy v pořádku dorazili.

Projeli jsme uličkami mezi domy v nevelké obci až na místo, kde kdysi ležela železniční trať Severní dráhy císaře Ferdinanda a pak jsme náš vůz zaparkovali na malém plácku u tabule, ze které jsme načerpali informace o našem cíli, nacházejícím se pár metrů pod námi. Zjistili jsme, že se jedná o tunel, jímž jezdily vlaky po jedné koleji mezi Lipníkem nad Bečvou a Bohumínem. Docela nás překvapilo, že původně neměl ani stát, jelikož trať měla být vedena v zářezu hlubokém 12 metrů, ale kvůli nestabilnímu geologickému podloží navrhl vrchní inženýr Karel Hummel vybudování otevřeného tunelu. Ten byl postaven v letech 1845 – 1847 a fungoval obousměrně až do roku 1873, kdy byla postavena druhá kolej na jih od obce.

Zaujalo nás, že se po nové koleji jezdilo do Bohumína, ale do Rakouska se cestovalo stále tunelem ve Slavíči. Na závěr jsme si přečetli, že tudy vlaky přestaly projíždět 30. května 1895, nicméně tunel patřil drahám až do roku 1925. Potom byl převeden po správu obce Slavíč a v následujících sto letech byl tunel jen zavřený nebo využíván jako skladiště brambor. Když jsme se seznámili s historickými fakty, náš hledač ukrytých schránek odešel hledat kešku, zatímco my ostatní jsme mezitím sestoupili do hlubokého zářezu. Vzápětí jsme stanuli u východního portálu kamenného tunelu, kterým od první poloviny 19. století projížděly vlakové soupravy. My jsme zde však našli pouze opuštěný tunel, který jediný připomínal zmíněnou Severní dráhu císaře Ferdinanda a její slavné roky.

Byli jsme mile překvapeni, neboť jsme nečekali, že tunel bude otevřen. Na nic jsme nečekali a vstoupili do útrob tunelu bez kolejí, které odtud byly již dávno odstraněny. Minuli jsme otevřená dřevěná vrata a pomalu kráčeli temným tubusem. Museli jsme dávat pozor na louže, které bohatě zásobovala voda, kapající ze stropu a jako můry jsme mířili za světlem do středu tunelu, kde přece jen svítila alespoň jedna lampa. Pod našima nohama jsme v udusané hlíně spatřili otisky velkých pneumatik, které zde zřejmě zanechaly traktory nebo nákladní vozy v době, kdy tunel sloužil jako sklad brambor. V druhé polovině tubusu se k nám opět připojil náš lovec keší a společně jsme kráčeli za světlem na konci 258 metrů dlouhého tunelu.

Po chvilce jsme na konec tunelu došli a vzápětí jsme zde odlovili druhou kešku. Pak jsme si prohlédli západní portál tunelu, jenž byl o něco vyzdobenější, než kolega na druhé straně. Následně jsme pokračovali ještě několik desítek metrů v procházce mezi vysazenými stromy po pomyslné trati, jejíž profil zde byl ještě pořád dobře vidět. Po několika desítkách metrů jsme se otočili a vydali se na zpáteční cestu, přičemž jsme zažívali zvláštní pocity, stejně jako na jiných místech, jejichž slavné časy už skončily v propadlišti dějin. Zopakovali jsme si tedy průchod tunelem, kterým jsme tentokrát prošli podstatně rychleji a když jsme dorazili k odpočívajícímu stříbrnému autíčku, nastartovali jsme a projeli pod nynější železniční tratí.

Vrátili jsme se na frekventovanou silnici, vedoucí kolem obce Slavíč a po necelých dvou kilometrech jsme ze široké silnice odbočili doprava směrem na obec Jezernice, před kterou nám překřížila cestu již známá železniční trať Severní dráhy císaře Ferdinanda. Jenže místo toho, aby vlaky jezdily ukryté v podzemí, vystavovaly svá ocelová těla na monumentálním, 426 metrů dlouhém a 10 metrů vysokém viaduktu. Auto jsme zaparkovali prakticky pod ním a vydali se na obhlídku viaduktu, jenž byl postaven v letech 1837 - 1842. Prošli jsme po silnici pod mostem a po chodníčku jsme chvíli kráčeli podél jeho oblouků. Kdybychom se prošli kolem celého viaduktu, napočítali bychom 35 větších oblouků a sedm menších půlkruhových oblouků.

Nicméně jsme tak neučinili, protože jsme se již po několika desítkách metrů zastavili u kešky, kterou jsme zde odlovili, zatímco nad našimi hlavami každých pár minut projel nějaký vlak. Jejich počet by dal za 24 hodin jistě neuvěřitelné číslo, protože jsme u viaduktu moc dlouho nebyli a i tak se koleje nad námi každou chvíli rozezněly ocelovým zvukem pod nějakou vlakovou soupravou. Tajnou schránku jsme objevili a pak jsme se vydali zpátky po chodníčku. Napravo od nás se nacházelo pole s natolik nízkým porostem, že jsme v něm zahlédli zajíce. Jeho ušiska vyčnívaly nad obilninu, takže jsme dobře viděli, že si to namířil přímo k nám. Pár metrů od nás se roztomilý zajíček zastavil, zavětřil, zastříhal ušima, otočil se a dal se na útěk.

My jsme hodně pomalejší rychlostí pokračovali podél mostu a zanedlouho jsme přišli k silnici a poté na parkoviště. Zde jsme si všimli veliké informační tabule, na které jsme našli mnoho faktů z výstavby a provozu viaduktu i obce Jezernice. Dočetl jsme se, že jsme právě šli nikoliv kolem jednoho, nýbrž podél dvou různých mostů, přičemž ten starší cihlový byl do provozu uveden v roce 1847 a druhý kamenný byl vybudován až roku 1873 při stavbě druhé koleje. Do čelní zdi mladšího mostu byla osazena pamětní deska s letopočtem dostavby viaduktu, ale té jsme si bohužel při naší obchůzce nevšimli. Když jsme přečetli všechny fakta na tabuli, naposledy jsme se podívali na most, po které právě projížděl nákladní vlak a pak jsme již nasedli do auta, kterým jsme přes Jezernice odjeli do obce Podhoří.

Po příjezdu do této vesnice dostalo naše autíčko zabrat, když muselo vyšplhat do prudkého, ale krátkého stoupání ke kostelu sv. Havla, u něhož jsme vzápětí zaparkovali. Vystoupili jsme z vozu a hodili jedno oko na svatostánek, jehož obhlídku jsme si nechali na později. Pak jsme si začali chystat věci a potraviny na cestu, jelikož nás čekalo 6,5 kilometru pochodu s téměř 300 metrovým převýšením bez možnosti zakoupení občerstvení, takže jsme se museli spolehnout na vlastní zásoby. Sbalili jsme vše potřebné do batohu a vyrazili na cestu. Po úzké asfaltce jsme jakousi boční ulicí kráčeli mezi domy v Podhoří a prohlíželi si krásy malinké vesnice. Postupně jsme prošli kolem požární nádrže, několika stodol, starších i novějších domků, klasické betonové studny či horlivě pracujících rekreantů, zvelebujících prostor u své chaty malým bagrem.

Pěkná úzká asfaltka nás dovedla až ke klasické silnici a na křižovatce těchto komunikací jsme spatřili dřevěný kříž s Kristem. Vedle něj nás štěkotem přivítal pořádně velký pes, který se naštěstí nacházel na druhé straně plotu, takže jsme mohli zůstat v klidu a nepoměřovat se s ním v rychlosti běhu. Šelma nás provázela pár desítek metrů kolem hranice svého území, přičemž jsme se již pohybovali po cyklostezkách s označením 6058 a 6241 a zároveň po již zmíněné silnici, na které nás poměrně překvapivě minulo celkem dost aut. Minuli jsme ceduli, oznamující konec obce Podhoří a takřka po rovince jsme šli dál. Napravo se nacházelo několik chatek a zahrad, zatímco nalevo krajina mírně padala až k dálnici D1, díky čemuž se nám otevřely zajímavé výhledy po okolní krajině Moravské brány.

Na obzoru jsme tak spatřili třeba Lipník nad Bečvou, hrad Helfštýn, město Hranice a několik menších obcí v jeho blízkosti, kolem nichž od pradávna putovali lidé mezi Moravou a Slezskem. Moravská brána totiž vždy byla důležitou komunikací mezi těmito historickými zeměmi, které od pravěku spojovala Jantarová stezka. Jak jsme o pár minut dříve sami viděli, později ji nahradila jedna z prvních a nejdůležitějších železničních tratí Habsburské monarchie, spojující metropoli Vídeň s Haličí na pomezí Polska a Ukrajiny. Po chvíli jsme pokračovali v našem putování a o několik desítek metrů dál nalevo zahrady vystřídala louka, na kterou někdo umístil klasický včelín ve tvaru maringotky. Jelikož byl docela daleko od nás, s jeho obyvatelky jsme se naštěstí tváří v tvář nesetkali.

Včelky jsme sice vždy měli rádi a obdivovali jsme jejich práci, nicméně bylo lepší se s nimi rozloučit s úsměvem na tváři, než s bolavým žihadlem v těle. Následný úsek jsme si zpestřili fotbálkem, ke kterému nám posloužily padlé plody ořešáků, lemující okraje silnice po obou stranách. Když se nalevo objevila další řada chatek, připomínající spíše rodinné domy, mírně klesající asfaltkou jsme dorazili na křižovatku. Modré ukazatele hlásaly, že doprava silnice pokračuje do osm kilometrů vzdálených Hranic a doleva do Uhřínova, kam bychom to měli kilometry dva. Sice jsme za mostem přes potok Žabník opravdu doleva zabočili, ale vzápětí jsme tak učinili ještě jednou a vstoupili na cyklostezku s číslem 6241, přičemž asfaltový povrch vystřídala zpevněná lesní cesta a za okamžik jsme Žabník po jiném mostě překročili.

Podle map se zde na tomto místě měl nacházet  vodopád a zároveň první zastavení multikešky. Abychom tuhle přírodní krásu mohli vidět, museli jsme sestoupit do koryta vodního toku a vzápětí jsme přišli k prvnímu ze tří kamenných stupňů, přes které životadárná tekutina přepadala. Následně jsme začali hledat ukrytou schránku, jenže veškerá naše snaha byla marná. Obrátili jsme kameny v potoce, pročesali břehy, prozkoumali kořeny stromů a nejbližší pařezy, ale krabičku jsme neobjevili. Hledání jsme ovšem nechtěli vzdát tak snadno a proto jsme vylezli po téměř kolmé skále nahoru, abychom zkusili štěstí ještě jednou. Bohužel ani tady se nám nepodařilo kešku najít a tak jsme to po dvaceti minutách vzdali. Alespoň jsme se šli podívat na další dva vodopády, které se nacházely o něco výše.

Celou dobu jsme se pohybovali v korytě potoka, který pramenil pod nedalekou vesnicí Uhřínov a docela překvapivě neprotékal žádnou vesnicí, ale pouze osadami V Žabníku a Kolňa. Později jsme zjistili, že na jeho horním toku existovaly ve středověku dvě další vesnice, které byly roku 1476 uváděny jako pusté. Dále nás zaujalo, že v osadě V Žabníku měl podle plánů z roku 1822 stát vodní mlýn, ovšem vrchnost žádost zamítla, protože se v blízkosti Podhoří a přidružených osad nacházelo pět jiných klapáčů. Když jsme si přírodní nabídku potoka Žabník prohlédli, vodní koryto jsme opustili, aniž bychom se jím museli vracet zpátky a slézat dolů po kluzkých kamenech. Jednoduše jsme zamířili doleva na lesní cestu, která se odtud nepřetržitě zvedala nahoru k vrcholu Juřacka v Oderských vrších.

Po asi 200 metrech se od nás oddělil lovec keší a zalezl do křoví u potoka, kde po chvilce hledání přece jen našel finálovou schránku Žabnických vodopádů. My jsme zatím kráčeli dál do kopce jakousi úžlabinou, přičemž nám stále dělal společnost potok Žabník, který možná kdysi ono úzké údolíčko vytvořil. Nalevo se hned od cesty zvedal svah kopce Juřacka a z pravé strany jsme občas zaslechli zvuk motoru nějakého auta, které šplhalo po silnici, vedoucí do Uhřínova. Netrvalo dlouho a hledač ukrytých schránek nás po úspěšném odlovu dohonil. Vzápětí jsme dorazili k pěkné studánce, pojmenované podle zmíněného kopce, jež nám vůbec neštymoval, přirozeněji by přece jen zněl Juřačka nebo Juračka.

Vzhledem k tomu, že byl pramen v roce 2013 pěkně upraven, rádi jsme se u něj zastavili a chvíli si zde odpočinuli. Stáli jsme před kamennou zídkou, rozdělenou římsou na dvě části. Na horní zídce, která byla nižší a užší než její spodní kolegyně, jsme našli dřevěnou desku s názvem pramene. Z větší spodní zídky trčela zahnutá trubka, z níž vesele tekla proudem voda a těsně vedle ní jsme spatřili výklenek, do něhož tak akorát vlezl hrníček. Jeho lákavé nabídky jsme však nevyužili, nicméně jsme si vodou z pramene jsme opláchli ruce a obličej. Učinili jsme tak záměrně, jelikož jsme se zde chtěli najíst a tak byla trocha hygieny na místě. Zároveň jsme ušetřili vodu z přinesených lahví, která se nám později při stoupání na kopec hodila. Vzápětí jsme si všimli koryta, které na okraji cesty vyhloubila voda padající z trubky a odhalila tím skalnaté podloží.

Následně jsme se posadili na jednu ze dvou laviček, z batohů vyndali přinesené jídlo a lehce posvačili, přičemž jsme pozorovali okolní zelenající se přírodu. Za zvuku tekoucí vody a zpěvu ptáků, ozývajících se z lesa, se nám jedlo příjemně a upřímně se nám ani moc nechtělo jít dál. Čas odpočinku utekl rychle jako voda z pramene a museli jsme pokračovat ve stoupání kolem kopce Juřacky. Na břehu potoka jsme poznali několik divoce rostoucích bylin, bojujících o své místo na slunci s kopřivami a jiným plevelem a pak jsme již dorazili do levotočivé zatáčky. O kousek dále a také výše jsme přišli na křižovatku, čímž jsme dokončili dlouhý levotočivý oblouk, v němž jsme se opět rozdělili. Zatímco nadšený hráč geocachingu zamířil za další keškou přímo na vrchol kopce Juřacka, my jsme pokračovali v jeho obcházení po cyklostezce 6241.

Na krátkou, ale opravdu na velmi krátkou chvíli, se cesta narovnala a stromy napravo vystřídala pěkná louka. Na protějším svahu jsme dokonce zahlédli několik sloupů, připomínajících lanovku a při pohledu do mapy jsme opravdu zjistili, že jsme právě objevili jednu ze dvou místních sjezdovek. Za tímto úsekem jsme se ale opět ponořili mezi stromy. Poměrně hluboko pod námi se v té chvíli nacházelo koryto potoku Žábníku, který o kousek výše začínal své vodní putování. Pramen jsme však v lese nehledali, protože jsme na to vzhledem k nejprudšímu stoupání neměli náladu, ale zato jsme u cesty spatřili obrovské mraveniště. Malé zastavení u obydlí pracovitého hmyzu nám přišlo vhod, protože nám neustálé stoupání připadalo opravdu nekonečné a tak jsme chvíli mravence při jejich činnosti pozorovali.

Pak jsme pokračovali dál a s úlevou jsme zjistili, že jsme se octili na konci našeho výstupu, protože jsme přišli na rozcestí Pod Juřackou, na němž jsme se napojili na modrou turistickou značku, která nás doprovázela po zbytek cesty a vedla buď po rovině nebo z kopce dolů. Dle ukazatelů jsme měli v nohách čtyři kilometry a před sebou pohodovou lesní cestu, po níž jsme se ihned vydali dál. Po 150 metrech jsme se zastavili na křižovatce několika cest a stezek, kde jsme se měli podle plánu setkat s lovcem keší. Lesní náměstíčko však zelo prázdnotou a tak jsme zde zakotvili naši turistickou loď a čekali. Jedna členka naší výpravy se s úlevou posadila na hromadu klád, ovšem k její smůle si vybrala místo, jež už předtím obsadila smola. Když ani po deseti minutách synek nedorazil, tak jsme mu zavolali a domluvili se s ním, že na něj počkáme u vyhlídky.

Opustili jsme tedy modrou značku a zabočili doprava na lesní cestu, zbrázděnou tažením oněch klád, na kterých členka naší výpravy seděla. V místě zvaném v Juřackách jsme minuli mraveniště, pak jsme vstoupili na mýtinu plnou mrtvých dřevených bohatýrů a následně jsme vešli do lesa. Po pár metrech jsme narazili na Špirutovy díry, jejichž prohlídku jsme si nechali na později a pokračovali kousek dál na malou louku s přístřeškem. Zde jsme měli v plánu poobědvat, odpočinout si a také se pokochat úžasnou vyhlídkou po krajině, která se tady nabízela. Nejdříve jsme se na lavičce pod rozpadajícím se přístřeškem najedli a během hodování z vlastních zásob se k nám připojil hledač ukrytých schránek, který na Juřačce odlovil úspěšně kešku a tak se po příchodu tvářil celkem šťastně. A když se najedl, byl ještě spokojenější.

Po jídle jsme popošli pár kroků na okraj srázu, odkud jsme se drahnou chvíli rozhlíželi po okolí. Spatřili jsme třeba obce Loučka, Bohuslávky, Slavkov a v dálce Lipník nad Bečvou. Podle map jsme zjistili, že malá louka sloužila jako startovací rampa pro vyznavače paraglidingu, ale žádného jsme zde nepotkali. Zato si to sem přifičely dvě rodiny s dětmi, kteří kolem nás pouze prošli a namířili si to po kamzičí stezce dolů po srázu. Až později jsme zjistili, že se o něco níže nacházely štoly po těžbě břidlice, kam evidentně s lampami v rukách mířili. Otázka však byla, jestli se dovnitř podívali, protože vstup byl zakrytý mříží. My jsme po chvíli kochání se výhledem zamířili opačným směrem a to k jinému pozůstatku po těžbě, kterou jsme předtím pouze minuli. Vystoupali jsme k zábradlím ohraničené díře čili šachtě, do níž jsme však pouze nahlédli.

Čtrnáct metrů hluboká díra zřejmě sloužila ke vstupu horníků do dolu, když těžba začínala a vyhloubila se šikmá chodba dolů, takzvaná úpadnice. Samozřejmě nás zajímaly další fakta o tomto místě a tak jsme nastartovali moderní techniku, s jejíž pomocí se nám podařilo zjistit několik zajímavých informací. Dozvěděli jsme se, že díry získaly svůj název podle dobrodruha Eduarda Špiruty, který se tu kdysi snažil ve zmíněné šachtě a štolách nalézt zlato, jenže jeho úsilí nebylo korunováno úspěchem a nakonec přišel o veškerý svůj majetek. Dále jsme si přečetli, že ve středověku, byly prý drahocenné kovy v okolí doliny Peklo skutečně nalezeny, takže Špiruta měl holt smůlu a v podzemí narazil jen na samou jalovou horninu. Více jsme toho už nezjistili a jelikož jsme patrně viděli už všechno, tak jsme se vydali na zpáteční cestu.

Vrátili jsme ke křižovatce se smolnými kládami a zabočili doprava. Sotva jsme urazili pár kroků, modrá značka nás svedla z pohodlné široké lesní cesty a poslala nás na úzkou stezku, jež spíše připomínala kamzičí cestičku a navíc se okamžitě začala prudce svažovat, takže nám nohy v botách klouzaly do špičky. Inu kopýtka nám v tuto chvíli prostě chyběla ! Nejmladší členové výpravy si putování zpestřovali házením šišek po sobě, čímž ohrožovali i nás dospělé. Namísto aby se stezka umoudřila a narovnala, klesání bylo čím dál prudší a kamenitější, díky čemuž jsme si neodpočinuli ani při sestupu. Aniž bychom si to zprvu uvědomili, během sestupu jsme se ocitli v hluboké úžlabině, kterou zde opět vyhloubil nějaký vodní tok. Ten však v období letních prázdnin korytem neprotékal, pouze půda v něm byla lehce zvlhčená.

Konečně se splnilo naše zbožné přání a stezka se narovnala. Jako odměnu za vynaloženou námahu jsme dostali pohled. Nejednalo se však o papírovou pohlednici, kterou by nám donesl zbloudilý pošťák nebo kurýr přepravní služby, nýbrž o pohled na úžasný starý kamenný most, přes který jsme vzápětí přešli na druhou stranu suchého potoka. Na stromě jsme si přečetli ceduli, že most byl postaven roku 1780, čímž vzala za své teorie, že by sloužil k dopravě do nedalekého hradu Drahotuš. Pravděpodobně zde ve středověku byl most dřevěný, přes který mířily povozy se zásobami do šlechtického sídla či opačným směrem, ale jednalo se pouze o naši domněnku. Rovněž nás napadlo, že jej možná stavebníci postavili z kamenů, které kdysi tvořily hradní zdivo či paláce, aby si usnadnili odvoz stavebního materiálu ze zchátralé zříceniny.

Každopádně most vypadal úžasně starobyle a pro jiný pohled na něj jsme sestoupili na dno potoka. Absence vody v korytě se nám nyní hodila a tak jsme si úžasnou stavební památku po pěti letech prohlédli z poněkud jiných perspektiv. Most jsme totiž viděli už podruhé, neboť jsme k němu zavítali v rámci jiného výletu, ale tenkrát jsme se u něj moc dlouho nezdržovali, protože se blížila tma. Jen škoda, že zde v době našich návštěv nebyla nikdy keška, určitě by se sem hodila více, než za nějakým počůraným okapem ve městě. Po chvíli jsme zamířili po krásné pohodlné cestě na hrad, jenž si nechal ve 13. století postavit Bohuš z Třeblovic, který byl jedním z nejpřednějších služebníků českého krále Přemysla Otakara II. O pár metrů dál jsme narazili na pár kamenů, jež zbyly z bývalé první brány a poté jsme kráčeli podél návrší, na němž hrad stával.

Jelikož jej celý obepínaly hradby nebo dřevěné palisády, obránci stojící na nich by nás mohli snadno objevit a v případě válečného stavu zlikvidovat. Jenže my jsme neměli žádné špatné úmysly a tak jsme živí a zdraví v pořádku dorazili do místa, kde se cesta prudce lomila doprava. Ocitli jsme se v prostorech druhé brány s věží, za níž kdysi bývala rampa s dřevěným mostem, přepažující hluboký příkop. Poslední část mostu byla zvedací a překlápěla se přes třetí bránu do vnitřního hradu, do něhož jsme se ovšem museli vyškrábat vlastními silami, protože most zde již dávno nebyl. Když jsme tak učinili, museli jsme virtuálně projít vraty jednoduché čtvrté brány, umístěné do staré okružní zdi a pak jsme konečně stanuli podruhé ve vnitřní části hradu. V dobách jeho největší slávy bychom před sebou viděli velkou válcovou věž o průměru zhruba osmi metrů, k níž byla později přistavěno nové křídlo obytného paláce.

Na něho navazovala budova patrového původního paláce, uvnitř rozděleného dvěma příčkami na tři místnosti. Nic takového ve 21. století již dávno nestálo, ale pokud bychom mohli do paláce vstoupit, přišli bychom do velkého rytířského sálu, z něhož se pak vstupovalo do místností, v nichž bydlela rodina hradního pána. V patře pod střechou bychom se setkali se spícím služebnictvem, pokud by tedy nebylo zrovna s pánem na cestách, zatímco v suterénu bychom našli zásoby jídla a vína. Každopádně bychom ve 13. století na hradě potkali přibližně 10 – 15 stálých obyvatel, jichž po rozšíření sídla o předhradí mohlo být více. Když jsme se vrátili do reality, opět jsme hrad na půdorysu elipsy se seříznutým jižním koncem prolezli a nezapomněli jsme zde ani odlovit kešku. Namísto honosných a pevných budov jsme se pohybovali mezi vzrostlými stromy i těmi spadenými.

Namísto pevné dlažby jsme sem tam jsme zakopli o kámen, který byl možná o 700 let dříve součástí hradeb či paláce. Snažili jsme se také chodit pouze po vyšlapaných stezkách, které vznikly během staletí na ruinách hradu, když začal od 16.století chátrat. Z hradní zříceniny se nám líbilo přízemí obdélného paláce, které bylo asi nejvíce zachováno a o kousek výše jsme našli několik kusů zdiva mohutné válcovité věže s průměrem osmi metrů rozmetané výbuchem. Postupně jsme si takto prolézali celý hrad Na konci návrší za palácem jsme pak nalezli zbytky vysunuté pevnůstky, tvořené patrně hranolovou věží a malým dvorkem, která strážila hrad na nejohroženější straně. Jednalo se právě o cestu od Špirutových děr, po které jsme do hradu před chvílí přišli a tak jsme snadno pochopili, že v 15. století už pouze pevnůstka k obraně nestačila.

Proto celou stoupající ostrožnu zabralo táhlé, asi 200 metrů dlouhé vysunuté opevnění s dalšími dvěma kruhovými pevnůstkami, kterou zřejmě postavil loupeživý Boček Puklice z Pozořic. Více jsme toho na Drahotuši vidět nemohli a tak jsme jádro hradu opustili a vrátili se do prostoru druhé brány, odkud se z okraje ostrožny nabízel krásný výhled do krajiny Moravské brány. Na protějším kopci se vypínal hrad Helfštýn, vzdálený od nás vzdušnou čarou šest kilometrů, který se vryl do podvědomí mnoha turistů a byl také znovu obnovován, zatímco Drahotuš upadl do zapomnění. Přitom ve své době Helfštýn v mnohém převyšoval, o což se samozřejmě zasloužil zakladatel hradu Bohuš z Drahotuš a paradoxně bývalý husitský hejtman Boček Puklice z Pozořic, který se jej zmocnil po skončení husitských válek.

Z hradu pak podnikal loupeživé výpravy a aby se v něm cítil bezpečně, v 15. století sídlo vybavil důmyslným fortifikačním systémem. Kromě úžasných výhledů a nostalgického vzpomínání jsme si také přečetli pověst o dvou bratrech, kteří jednu dobu vlastnili oba hrady. Mezi lidmi se od pokolení k pokolení vyprávěla pověst, podle které se dvojčata každý den spolu dorozumívali máváním praporu, ale časem si vymysleli jiný způsob. Z hradu do hradu stříleli z děla na pozdrav železnou kouli, kterou dotyční sebrali a stejným způsobem ji vrátili zpátky. Jednou se ale stalo neštěstí, když koule z Helfštýna zasáhla na Drahotuši prachárnu a jak byla střela letem rozžhavená, nastal výbuch. Ten roztrhl velkou věž a mohutné kamenné kvádry zasypaly celý hrad, který pak zůstal opuštěn a chátral.

Podle jiné pověsti se jeden z majitelů hradu Albrecht z Cimburka rozhodl roku 1403 vykonat pouť do Jeruzaléma. Doma nechal celou rodinu a vyrazil na cestu s několika sloužícími. Do svého cíle dorazil v pořádku a jako správný rytíř se pomodlil u svatého hrobu, jenže při zpáteční cestě jej zajali Saracéni a prodali jej do otroctví. Plynula léta, na Drahotuši už mysleli na nejhorší a to ještě netušili, že Albrecht musel těžce pracovat při hloubení zavlažovacích kanálů. Mezitím na hradě došlo ke krádeži, když sluha Bedřich zcizil šperky a peníze, s nimiž uprchl neznámo kde. O mnoho týdnů později, kdy Albrechta doma už považovali za mrtvého, uslyšel hradní pán po letech češtinu. Oslovil jej onen proradný sluha Bedřich, který svého pána přišel vykoupit. Turek peníze rád přijal, protože si za ně mohl koupit spoustu jiných otroků a sluhu i s pánem propustil.

V pořádku se pak přes Benátky vrátili domů, kde měli všichni z návrat pána radost. Zaujala nás také třetí pověst, podle níž v druhé polovině 19. století myslivec honil lišku, která následována loveckým psem, zmizela v díře na hradní zřícenině. O chvilku později pak muž v zeleném uslyšel k vlastnímu překvapení štěkot svého na druhé straně hradu a díky následnému průzkumu byla objevena tajná chodba, vedoucí do údolí Peklo. Když jsme dočetli i třetí pověst a dostatečně se pokochali pěkným výhledem, území hradu jsme opustili a vrátili se na kamenný most. Odtud jsme pokračovali po modré značce a opět jsme si připadali jako kamzíci bez kopýtek, protože stezka znovu nemilosrdně klesala prudce dolů. S námahou jsme doskákali až na konec lesa, kde mezi větvemi prosvítali domy v Podhoří.

Vzápětí jsme spatřili kostel sv. Havla z druhé strany, než když jsme k němu o pár desítek minut dříve přijeli autem a protože jsme měli tentokrát podstatně více času, pořádně jsme si církevní stavbu prohlédli. Kráčeli jsme kolem kamenné zdi až ke vstupní brance, kterou jsme vešli na hřbitov, obklopující bezprostřední okolí kostela. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1446, kdy měl zcela jinou podobu než v době naší návštěvy, nicméně i tak nám připomínal staré svatostánky, které ještě nepoznamenala barokní přestavba. Obhlídku svatostánku jsme zahájili u věže s jehlancovou střechou, která byla k lodi kostela přistavěna před rokem 1717, kdy nahradila starou dřevěnou zvonici a kterou na rozdíl od naší první návštěvy nezastiňoval vzrostlý strom, jenž byl mezitím někým pokácen.

Pod střechou věže nacházelo zvonicové patro, na němž jsme napočítali tři okna s půlkruhovým záklenkem a jedno malé obdélníkové, za nimiž se ukrýval zvon ulitý v roce 1717 a druhý, vyrobený v osmdesátých letech 20. století v dílně L. Dytrychové z Brodku u Přerova. Na zbytku věže jsme pak našli už jen malá okénka, pouštějící minimum světla na schodiště vedoucí ke zvonům a pak jsme již přistoupili ke dveřím. Vstup byl však zavřený a tak jsme trochu litovali, že jsme si interiér neprohlédli o pět let dříve, kdy se nám tato možnost nabízela. Pokračovali jsme tedy obhlídkou exteriérů kostela a na jeho boční straně jsme spatřili sluneční hodiny, umístěné mezi dvě okna s půlkruhovým záklenkem. Pak jsme došli k přistavěné sakristii, u níž se nacházelo třetí identické okno a když jsme přípravnu kněžích minuli, ocitli jsme se u plochého presbytáře, na němž bylo jediné kruhové okénko.

Následně jsme se přesunuli na druhou stranu lodi bez oken, na které jsme našli boční kapli a u věže na nás pak čekal vstup na hudební kruchtu. Poslední věcí, kterou jsme na kostele viděli, byla věžička na konci střechy, nazývaná sanktusník, v níž se ukrýval malý zvonek, používaný při mších. Více nám toho kostel sv. Havla nenabízel a tak jsme zamířili k našemu povozu, jímž jsme odjeli za obec Podhoří k dálnici D1. Nicméně jsme ještě neměli v úmyslu odjet domů, protože nás o pár minut později ještě čekalo seznámení s ochráncem stáda. Francouzský povoz jsme zaparkovali asi padesát metrů od něj a ihned jsme zde odlovili poslední kešku tohoto červencové dne. Pak jsme se k pastýři vydali přes louku pěšky, přičemž celou dobu stál bez hnutí a když jsme k němu přišli, vůbec si nás nevšímal.

Stále hleděl směrem do Moravské brány, aby chránil projíždějící motoristy, otočen k nám zády, stejně jako ovce, opírající se o jeho nohy. Nám to ale nevadilo, tuto nepozornost jsme mu odpustili, tím spíše, že se jednalo o čtyři metry vysokou sochu o váze 1300 kilogramů. S takovými obry bylo vždy radno zůstat zadobře a protože to byl navíc pastýř přicházející z Valašska, byl nám tím spíše sympatický. Po chvilce jsme se s ním rozloučili a pár minut jsme strávili focením na balíkách slámy. Potom jsme se vrátili k autu a odjeli domů do Olomouce. Měli jsme za sebou pěknou procházku nahoru a dolů o délce 6,5 kilometru, během které jsme obkroužili kopec s krkolomným názvem Juřacka, v jehož okolí jsme našli pár zajímavých turistických cílů. Výlet se nám moc líbil a tak se do Oderských vrchů určitě zase někdy vrátíme….

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_obesli_Juracku_nikoli_Juracku/