Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné všechny je poznat za jednu, dvě nebo i pět návštěv. Také my jsme do tohoto velikého města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Při jednom z mnoha navštívení jsme se podívali do centra, přímo napěchovaném památkami a místy, kudy kráčela historie. Onoho zimního dopoledne jsme naše auto zaparkovali na ulici Křenová, vyřídili potřebné pracovní věci v jednom obchodě a vydali se k první památce tohoto dne.

Čekal nás římskokatolický farní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, postavený v letech 1910–1913 v secesním slohu architektem Franzem Holíkem. Kráčeli jsme rušnou ulicí s názvem Křenová plnou chodců, projíždějících aut, tramvají či trolejbusů a najednou se kostel napravo vyloupl mezi řadovou zástavbou, odskočený pár metrů od hlavní cesty. Přešli jsme pěkně vzorně po přechodu pro chodce na druhou stranu ulice, abychom si jej prohlédli pěkně zblízka a když se tak stalo, ocitli jsme se v místech, kde stával špitál pro malomocné zrušený roku 1782 a kostel sv. Štěpána, zbořený v roce 1908.

Naši prohlídku jsme začali pěkně seshora, u věže vysoké šedesát metrů, ukončenou trojdílnou helmou z měděného plechu. Na každé ze stran štíhlé věže jsme našli velké hodiny, pod nimiž pak zvonicové patro prosvětlovaly vysoká okna se žaluziemi. Za nimi jsme jen mohli tušit dva ocelové zvony, které věnoval brněnský majitel slévárny Heinrich Storek a pod nimi jsme spatřili štítovou atiku s malým kulatým okénkem, které zdobila vitráž zobrazující Krista Krále.

O něco níže se pak nacházelo velké průčelní okno, prosvětlující hudební kůr. I na něm jsme si prohlédli krásnou vitráž, která zobrazovala Alžbětu Durynskou rozdávající almužnu chudým. Po stranách tohoto okna až na samém nároží jsme pak uviděli dvě sochy andělů, kteří drželi latinské nápisy, připomínající dokončení a vysvěcení kostela.

Docela nás překvapilo, že přímo z čelní strany měl svatostánek hned tři vchody se třemi předsíněmi. Na tom hlavním se nám líbil portál z umělého kamene s reliéfem zvěstování Panny Marie a holubicí, symbolizující Ducha Svatého. Okolo dveří jsme shlédli ornamenty s motivy vinné révy, lilií a růží a pak jsme zkusili vzít za kliku a vejít dovnitř. Ani jsme se moc nedivili tomu, že bylo zavřeno a tak nám interiér zůstal skrytý.

V obhlídce jsme pokračovali na boční straně kostela, v jehož lodi jsme našli další krásné okenní vitráže, znázorňující sv. Aloise, sv. Mikuláše, sv. Jana Nepomuckého a neznámého biskupa s nemocným. V příční lodi jsme pak našli vitráž zachycující boj se Švédy v roce 1645, brněnské paladium a rektora jezuitské koleje Martina Středu. Minuli jsme boční kapli s vitráží zasnoubení Panny Marie se sv. Josefem a vzápětí jsme prošli kolem sakristie, která byla v roce 1970 rozšířena.

Poté jsme si prohlédli kostel ze zadní strany. V kněžišti jsme napočítali čtyři oválná okna, která byla 2. světové války zničena a po válce obnovena s podobiznami sv. Filomény, sv. Jana Křtitele, sv. Jana Bosca a sv. Jana Vianneye. Jelikož jsme se na druhou stranu svatostánku nemohli kvůli zástavbě dostat, vrátili jsme se na rušnou ulici a po chvilce přemýšlení jsme zamířili do restaurace London Inn naproti kostela na oběd.

Po slušném jídle jsme pokračovali v chůzi a po 150 metrech jsme odbočili na velké parkoviště, za nímž se nacházela židovská synagoga Agudas achim, která byla postavena v letech 1935–1936 ve funkcionalistickém slohu. Když jsme k ní přišli, chvíli jsme pochybovali, jestli taková nevzhledná budova opravdu mohla někdy sloužit k bohoslužbám.  Synagoga totiž vypadala spíše jako skladiště mezi dvěma domy, ale přesto jsme stáli před správnou budovou.

Před námi byla řadová dvoupodlažní stavba čtvercového půdorysu ze železobetonu a cihel, jejíž strop držely železné příhradové nosníky. Na bílé rovné fasádě jsme spatřili obrovité a také jediné čtvercové okno složené ze třiceti dílů, které mělo svého bratříčka na druhé straně ze dvora. Zadní část jsme ale nemohli vidět, protože nebylo jak se tam dostat, stejně jako do interiéru synagogy, jelikož dveře byly zavřené. Proto jsme se zde déle nezdržovali a od synagogy, jenž i v době naší návštěvy stále fungovala, jsme pokračovali za další církevní památkou.

Ulice Křenová nás dovedla na světelnou křižovatku u na okraji historického jádra města a při čekání na zelenou jsme si prohlíželi zajímavý viadukt, který vznikl v letech 1847–1848 při stavbě tratě z Brna do České Třebové, jenž byla zprovozněna 1. ledna 1849 jako součást Severní státní dráhy. Obdivovali jsme jeho šest segmentově zaklenutých oblouků, obložených pískovcovými kvádry a když se konečně na semaforu objevila ta správná uklidňující barva, šli jsme dál.

Prošli jsme pod šest metrů vysokým viaduktem, vedle něhož se nacházel ještě jednokolejný ocelový most, který jsme vzápětí také nechali za sebou. Po chodníku jsme dorazili na Nádražní ulici a stanuli tak na jednom z největších lidských mravenišť na území Brna neboli před vlakovým nádražím. Naštěstí se nám brzy podařilo prodrat se do ulice Masarykova, kde ovšem naše utrpení přírodu milujících turistů pokračovalo.

Po pár desítkách metrů jsme zabočili na Kapucínské náměstí, kde byl přece jen trošku větší klid a kde nám padl do oka kostel nalezení sv. Kříže. Po chvilce váhání jsme se neplánovaně rozhodli zajít do jeho podzemních prostor, sloužících k pohřbívání bratří a dobrodinců řádu kapucínů. Sice jsme zde už před lety byli, ale v roce 2016 proběhla rekonstrukce a tak jsme se těšili na nové expozice morbidního muzea.

Nejdříve jsme si ovšem prohlédli exteriéry svatostánku. Přímo u zdi jsme spatřili velký kříž a pak jsme si prohlédli šest soch svatých od Jana Adama Nessmana z roku 1765, stojících před svatostánkem. Postupně jsme viděli sochy sv. Josefa, sv. Fidélia, sv. Františka, sv. Antonína Paduánského, sv. Felixe a sv. Vavřince od Čeňka Vosmíka z roku 1930, která nahradila zničenou sochu nejsvětější Trojice.

Nad vchodem do kostela jsme v průčelí uviděli mozaiku kázání svatého Františka ptákům a tři okna, prosvětlující vchod do barokního svatostánku. Původní freska byla zničena v 18. století povětrnostními vlivy. Zjistili jsme, že kostel byl postaven v barokním jednoduchém stylu, tak aby byl v souladu se zásadami řádu menších bratří kapucínů. Všimli jsme si, že svatostánek stojí v mírném svahu a proto byla před kostelem zbudovaná opěrná zeď se třinácti schody směřujícími k hlavnímu vchodu.

Dovnitř kostela jsme jen krátce nahlédli, ale i tak jsme viděli hlavní oltář, nad nímž visel obraz z roku 1655 od nizozemského rytce a malíře Joachima Sandrarta s názvem Nalezení svatého kříže. Tento obraz daroval klášteru kníže Lobkovic. Po jeho stranách jsme shlédli dva menší obrazy znázorňující svatého Fidelia a svatého Vavřince oděné v roucho kapucínského řádu.

V průčelí chrámové lodi jsme spatřili oltář svatého Josefa, který byl vyroben v polovině 18. století. Na obraze nad oltářem naším očím neušel svatý Josef s Ježíškem v náručí od Josefa Tadeáše Rottera a po levé straně od oltáře jsme uviděli sochu Panny Marie Lurdské od Josefa Vaňka. Pak jsme si prohlédli druhý oltář v průčelí chrámové lodi, jenž byl vyroben v polovině 18. století a který byl zasvěcen svatému Antonína Paduánskému.

Po prohlídce kostela jsme úzkou uličkou krytou lešením prošli na malé nádvoří a vzápětí jsme vstoupili dovnitř budovy. V pokladně jsme koupili dvě vstupenky a uhradili poplatek za fotografování. Následně jsme po pár schodech sestoupili do první místnosti, kde se nacházela poměrně velká rakev, v níž pod proskleným víkem odpočíval slavný Baron Trenck, jenž pochopitelně okamžitě upoutal naši pozornost.

Trenck býval obávaný vůdce oddílu pandurů, kteří se rekrutovali především z řad zločinců, jenž byli vojenskou službou na straně Rakouska zbaveni svých trestů,  Jeho zčernalé tělo nám připadlo na svou dobu hodně vysoké a v řadách nepřátel musel už za svého života budit jistě hrůzu. Vedle jeho těla jsme spatřili prst, který mu kdosi ukradl někdy před první světovou válkou a jenž jsme při první návštěvě nemohli vidět, protože se sem vrátil až v roce 2017.

Na stěně jsme ještě našli cínové víko baronovy rakve a pak jsme svou pozornost obrátili na druhou stranu místnosti, kde jsme si prohlédli figurínu svaté Klemenciány, uloženou ve skleněném relikviáři v podobě rakve. Přečetli jsme si o ní pár strohých informací a pak jsme se přesunuli po pár schodech do vedlejší místnosti. Zde jsme shlédli výstavu Ars Moriendi, pojednávající o freskách z pražské loretánské kaple, ale moc dlouho jsme se zde nezdrželi.

Pospíchali jsme totiž do chodby, v níž se ve výklenku ukrývaly tři rakve s těly rodiny Grimmů, kterou k dějinám zdejšího kláštera s kapucíny pojily nejen vztahy pracovní, ale také přátelské. V chodbě jsme si také prohlédli malované víka dřevěných rakví a několik panelů, ze kterých jsme načerpali informace o historii pohřebnictví nejen v Brně. Dále jsme si zde přečetli jména dobrodinců, pohřbených v kapucínských kryptách a právě za některými z nich nás dovedla krátká cihlová chodba.

Jednalo se zejména o několik členů rodu Sinzendorfů, kteří zde byli uloženi k věčnému spánku poté, co v 18. století sídlili na hradě Veveří. V rohu krypty naším očím nemohla uniknout socha anděla, jehož ruka ukazovala na tabulku s latinským nápisem Sic transit gloria mundi neboli Tak pomíjí světská sláva. Chvilku jsme zde pobyli a pak jsme se vrátili do cihlové chodby a zabočili doprava.

Dalších pár schodů nás dovedlo do další místnosti, kde byl pohřben Jiří Barnabáš Orelli, jeden z největších dobrodinců kostela a kláštera. Vedle něj pak byla rakev brněnského měšťana Martina Löwa a naproti nim odpočíval malý ministrant, lékař Kašpar ze Šternberka a lékař František Preisler.

Nejvíce mumií jsme ovšem našli ležet v poslední šesté části, kde na holé zemi spočívaly na dvě desítky těl obyčejných bratrů kapucínů. Díky atmosféře nás trochu vyděsily nápisy na stěně, připomínající pomíjivost lidského života. Na jedné stálo Co jste vy, byli jsme i my a na té druhé Co jsme my, budete i vy. Děsivá představa, brrrr.

Tím naše prohlídka krypty skončila a tak jsme se vrátili k pokladně, kde jsme vrátili zapůjčeného tištěného průvodce. Následně jsme vyšli ven na nádvoří a rychle jsme zamítli návštěvu Moravské vesničky, jejíž muzeum se nacházelo vedle vchodu do krypty. Vrátili jsme se na Kapucínské náměstí a přes Biskupský dvůr jsme si to namířili na Petrov na prohlídku úžasné katedrály svatého Petra a Pavla.

Za posledním domem na konci Petrské ulice jsme vyšlapali schody a pak se již objevila mohutná katedrála sv. Petra a Pavla, kterou jsme viděli již od nádraží, neboť se pyšně tyčila nad městem jako maják se dvěma věžemi. Sice jsme zde již byli před lety, ale od té doby uplynulo v řece Svratce hodně vody a tak jsme si chtěli osvěžit paměť a prohlédnout si ještě jednou stavbu známou z desetikoruny.

Hned u schodů jsme si krátce prohlédli sousoší sv. Cyrila a Metoděje, které bylo odhaleno roku 2013 v rámci oslav 1150. výročí příchodu této dvojice na Velkou Moravu. Pak jsme pokračovali v chůzi ke katedrále, která nás svou velikostí znovu naprosto ohromila a jejíž počátky začaly už v 11.–12. století, kdy byla na jejím místě zbudována románská kaple. My jsme měli před sebou novogotickou podobu se dvěma věžemi, která vznikla podle návrhu architekta Augusta Kirsteina v letech 1904–1909.

Přišli jsme před krásný vchod a prohlédli si zvenku průčelí katedrály. Nahoře jsme spatřili štít, na němž byl vytesán Bůh Otec a pod ním holubice Ducha svatého nad velkým křížem se Synem Božím. Po jeho boku jsme ve výklencích našli sochy Panny Marie a svatého Jana Evangelisty. Pod nimi se nacházel latinský nápis podle evangelia svatého Matouše Venite ad me omnes qui laboratis et onerati estis / et ego reficiam vos tollite iugum meum super / vos et discite a me quia mitis sum et humilis / corde et invenietis requiem animabus vestris / iugum enim meum suave est et onus meum leve est.

Pod nápisem zářilo ve slunci velké třídílné okno, prosvětlující hudební kůr, zdobené sochami svatého Cyrila a Metoděje. Na portále nad vchodem do chrámu jsme spatřili sochy svatého Petra a Pavla v nadživotní velikosti. Když jsme se dostatečně vynadívali na krásné průčelí chrámu, přiblížili jsme se ke vchodu chráněném stříškou se sloupovím a vstoupili jsme dovnitř.

Stanuli jsme u dveří a začali se kochat nádhernou výzdobou interiéru, který byl během 18. století poměrně silně barokizován architektem Mořicem Grimmem, což se projevilo především na bočních oltářích, na přestavbě hlavního a také na odstranění značné části gotických prvků z interiéru. Nejdříve jsme se věnovali hlavnímu novogotickému oltáři z let 1890-1891, který vyřezal vídeňský řezbář Josef Leimer podle návrhu architekta A. Prokopa.

Na oltáři pod velkým křížem jsme uviděli polychromované sochy Panny Marie a svatého Jana Evangelisty, po bocích pak svatého Josefa a Jana Křtitele. Líbil se nám oltářní stůl s dřevořezbami či postavy dvanácti apoštolů. Zaujala nás také barevná okna za oltářem, zhotovená v roce 1891 a představující cyklus ze života svatého Petra a Pavla. Vedle hlavního oltáře se nacházela kazatelna se zlacenými reliéfy a štukovými plastikami od Ondřeje Schweigla z roku 1775.

Vpravo od kazatelny jsme shlédli oltář Povýšení sv. Kříže z roku 1777 s ukřižováním Spasitele a třemi osobami pod křížem a vedle něj jsme našli jižní vchod do katedrály a také dveře do Adorační kaple. Vpravo od nich pak byl oltář sv. Prokopa s obrazem stejného světce se sochami od Ondřeje Schweigla, umístěné po bocích obrazu. Vlevo jsme si prohlédli oltář sv. Jana Křtitele s obrazem téhož svatého z roku 1790 a sochami svatého Zachariáše, svaté Alžběty a nad obrazem jsme našli sochu Panny Marie s andílkem a beránkem.

Vedle tohoto oltáře nás zaujala barokní křtitelnice a naproti ní kamenná gotická Madona s Ježíškem z doby kolem roku 1300. Dále naše oči spočinuly na oltáři sv. Barbory s obrazem od Kremsera Schmidta z roku 1791 a sochami svaté Kateřiny Alexandrijské a svaté Tekly. Pak nás čekal oltář svatého Václava s obrazem tohoto světce z let 1788-1779 od malíře Františka Vavřince Korompaye a jeho syna Josefa. Po stranách obrazu jsme shlédli sochy knížete Bořivoje a svatého Ivana, nahoře pak byla svatá Ludmila.

U severního vchodu jsme našli oltář sv. Cyrila a Metoděje z roku 1777 s andělem a orlicí, další anděl pak měl markraběcí korunu markraběcí a pastýřskou berlou. Směrem k hlavnímu oltáři nám neunikl menší oltář sv. Jana Nepomuckého z mramoru, vybudovaný v roce 1752 s obrazy stejného světce a staroboleslavské Madony. Po bocích oltáře stály sochy svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty a vedle se nacházel vchod do Mariánské kaple s oltářem Zvěstování Panny Marie z roku 1795 od Ondřeje Schweigla. Nezapomněli jsme ani na hudební kůr s varhanami od bratří Paštíků z roku 1909 a pak jsme již útroby kostela opustili a vyšli ven.

Zamířili jsme doleva a u zdi svatostánku jsme narazili na bílý náhrobek brněnského biskupa Václava Urbana Stufflera, o kousek dál na kříž s náhrobkem brněnského biskupa Carolusa Pölliga. Vzápětí jsme došli k bočnímu vchodu a po schodech jsme kolem sochy Madony s děťátkem vešli dovnitř. Za vstupním portálem jsme nahlédli do kaple Zvěstování Páně se vzácným renesančním oltářem z ebenového dřeva a pak jsme po točitém kamenném schodišti začali stoupat nahoru.

Konečně jsme dorazili do pokladny, kde paní prodávala vstupenky do sousední klenotnice, do které jsme pouze krátce nahlédli a v níž jsme spatřili bohoslužebné textilie, monstrance, kalichy a další církevní předměty. Potom jsme se po bezmála 130 schodech vydali na vyhlídku, nacházející se v obou osmdesátimetrových věžích, v nichž jsme napočítali celkem pět zvonů.

Zrovna když jsme byli pod nimi, odbila tři čtvrtě hodina a tak jsme se trochu lekli. Co se týče zvonění, tak nás zaujalo, že se zde na Petrově poledne odbíjí už v jedenáct hodin, jakožto připomínka lsti obránců Brna při obléhání švédy během třicetileté války. Poté jsme stanuli v první věži, ze které jsme viděli určité části Brna, jeho široké okolí a v dálce se rýsovala i Pálava.

Pak jsme šli do druhé věže a cestou jsme si všimli kovových krovů a valené klenby kostela. Vstoupili jsme do druhé věže a z jiného směru jsme si prohlíželi špiček brněnských kostelů, střech domů a nekonečného proudění aut po silnicích města. Krásný pohled jsme měli na hrad Špilberk, vysílač Hády za Brnem a samozřejmě na spoustu domů a ulic jihomoravské metropole.

Když jsme se výhledem dosti pokochali, sešli jsme po šíleném schodišti dolů a vyšli opět před kostel. Kráčeli jsme podél výrazně členité lodi svatostánku a po pár metrech jsme našli vchod do krypty z 12. století, která byla odkryta archeologickým výzkumem v letech 1991 - 1993. Škoda, že byla zavřená, neboť jsme tak neviděli původní zdivo starého kostela, rytinu Krista v omítce nebo hrob Ladislava z Lobkovic.

Vedle vchodu jsme uviděli několik zazděných náhrobků, patřících největším přispěvovatelům na chod kostela. Pokračovali jsme dál v chůzi a naši pozornost zaslouženě přitahoval nádherný čtyřboký presbytář s úzkými, velmi vysokými okny v každém oblouku a mohutnými pilíři mezi nimi. Od kněžiště jsme pak zamířili na vyhlídku, nacházející se nad starými městskými hradbami.

Strávili jsme zde hodnou chvíli, během níž jsme se věnovali dění v okolí vlakového nádraží a také jsme pozorovali odpočívající obyvatele v parku pod námi, kteří vyrazili v tento zimní, ale slunečný den na odpolední procházku s dětmi nebo pejsky. Následně jsme se vrátili k závěru svatostánku a podél druhé strany lodi jsme pokračovali v jeho prohlídce.

Minuli jsme další boční vchod a pak jsme si všimli na rohu vnější kazatelny, pojmenované Kapistránka podle františkánského řádového bratra Jana Kapistrána, který v Brně kázal ve druhé polovině roku 1451. Trochu nás překvapilo, že mu tato kazatelna vůbec nesloužila, neboť vznikla až v pozdější době jako připomenutí jeho osoby.

O pár metrů dál jsme narazili na pěkný kříž se zlacenou soškou Krista a opodál na jeden z náhrobků patronů katedrály u zdi kostela. Tím jsme naši podrobnou prohlídku katedrály svatého Petra a Pavla uzavřeli a stejnou cestou, kterou jsme na Petrov přišli, jsme se vrátili na Zelný trh. V našich vzpomínkách jsme jej měli zažité jako místo, kde se vždy něco prodávalo, handlovalo a kupovalo a v tom jsme se nemýlili.

Už ve 13. století bychom si zde mohli koupit vejce, husu, zeleninu, keramiku či veteš, ale tehdy zde nestály žádné domy a lidé tomuto místu říkali Horní trh. Teprve až v 15. století dostalo svůj dnešní název Zelný trh a tenkrát bychom tu našli pranýř či klec pro zločince. V době naší návštěvy, kdy spodní část náměstí byla zalitá zimním sluncem, zatímco tu horní pokryl stín, jsme tu nic takového už nenašli.

Nicméně jiných zajímavostí a památek jsme si zde prohlédli opravdu mnoho a jelikož jsme přišli od Petrova, začali jsme obhlídkou domů v horní části náměstí. Jako první jsme shlédli nárožní dům, který si jako gotický koupili páni z Fanalu, kteří zde bydleli v letech 1688 - 1800 a roku 1709 jej přestavěli do barokní podoby. Další přestavba proběhla roku 1986, kdy jej získal divadelní soubor Husa na provázku. Na domě nás kromě erbu zaujala socha muže, sedícího na parapetu v nejvyšším patře, se kterým bychom si pozice rozhodně vyměnit nechtěli. A jelikož jsme neměli divadlo v úmyslu navštívit, věnovali jsme se vedlejší budově.

Tou budovou byl bývalý palác postavený v polovině 18. století, jenž patřil opatům žďárského kláštera, kteří si původní gotický dům v letech 1752–1753 přestavěli podle projektu brněnského architekta Františka Antonína Grima. V druhé polovině 19. století bylo přistavěno třetí patro a tehdy patřil rodině Lídlů, kteří zde 100 let vyráběli a prodávali hudební nástroje. V době naší návštěvy probíhala rekonstrukce celého domu.

Potom naši pozornost upoutala zelená fasáda budovy nazývaná jako Malý Špalíček, což byla kdysi skupina čtyř gotických a renesančních domů a jejich spojením vznikl jeden honosný dům. Roku 1625 jeden z domů vlastnil brněnský architekt Ondřej Erna a jeho syn, slavnější architekt a stavitel, Jan Křtitel Erna, tento soubor domů nechal přestavět v renesančním stylu. V letech 1969 - 1973 byl Špalíček restaurován. Dnes má objekt multifunkční využití, v části prostor jsou kanceláře, část prostor je využívána restaurací a několika obchůdky.

Od špalíčku jsme popošli pár kroků dolů k další výrazné památce na Zelném trhu, kterým byl sloup Nejsvětější Trojice z roku 1729. Zjistili jsme, že jeho autorem byl Antonín Schweigl, otec významného architekta Ondřeje Schweigla. Když jsme ke sloupu došli, v jeho dolní části jsme uviděli podstavec s ozdobami a tabulkami se zlatým písmem.

Z podstavce pak vystupoval pilíř, na jehož vrcholu jsme spatřili sousoší Nejsvětější Trojice a po stranách jsme shlédli sochy Immaculaty a sv. Jana Nepomuckého a také dva andílky. Vedle sloupu jsme z každé strany na dvou samostatných soklech ještě našli sochy sv. Primitiva a sv. Konstantina a pak jsme se obrátili doleva, abychom si zvenku prohlédli Dietrichsteinský palác.

Tento raně barokní palác nechal postavit olomoucký biskup kardinál František z Ditrichštejna v letech 1614 - 1620, snad podle projektu Giovanniho Giacoma Tencali. Zaujalo nás, že na stejném místě stálo původně pět domů, což nás ale vzhledem k monumentální délce paláce nepřekvapilo. Dále jsme se dočetli, že kolem roku proběhla jeho velká přestavba vedená Domenikem Martinellim a tehdy z původního paláce zůstaly jen hlavní zdi a některé klenby, přičemž byl mimo jiné postaven nový vstupní portál a vestibul.

V 19. století budova sloužila jako Apelační a zemský soud a další velkou přestavbou v letech  1928 - 1929 byly značně pozměněny barokní prvky. Tehdy budova dostala nástavbu, která byla zase snesena v 80. letech. To už Dietrichsteinský palác sloužil převážně výstavním účelům Moravského zemského muzea, pro které byl zakoupen roku 1911. Na budově nás zaujaly především tři dlouhé řady oken a krásný vstupní portál. Jelikož bylo v době naší návštěvy zrovna pondělí, tak muzeum nebylo otevřeno, což nám ale ani moc nevadilo, protože bychom jej z časových důvodů nestihli projít. Na fasádě jsme si ještě prohlédli pamětní desku, upozorňující na to, že před bitvou u Slavkova v Dietrichsteinském paláci pobýval ruský vojevůdce Michail Illarionovič Kutuzov.

Od muzea jsme zamířili k budově městské tržnice, která nám vůbec neladila s okolními domy. Prosklené dvě horní patra a přízemí na sloupech, to vše ve funkcionalistickém slohu řadilo tržnici do 20. století. A nemýlili jsme se, protože jsme se dozvěděli, že budova nahradila tři městské domy, z nichž se ten prostřední na jaře 1941 zřítil a dva sousední byly o několik dní později zbořeny. Prostor zůstal během druhé světové války prázdný a teprve poté byla v letech 1948 - 1950 postavena čtyřpodlažní, pozdně funkcionalistická budova městské kryté tržnice potravin a zeleniny, kterou navrhli architekti Vilém Zavřel, Emil Hruška a Ivan Ráž. Byla pojmenována jako Dům potravin a podle původních plánů měla nahradit prodejní stánky tradičně rozmístěné po celém Zelném trhu.

Dále jsme se dočetli, že v 80. letech minulého století byla budova modernizována a poté fungovala jako víceúčelová stavba, která byla v roce 1997 částečně přestavěna a přejmenována na Obchodní dům Krokodýl. Po roce 2010 sloužil krytý prostor bývalé tržnice již pouze jako skladiště stánkových prodejců z náměstí. Na závěr jsme se dozvěděli, že v letech 2014 - 2017 proběhla obnova původní funkce tržnice i její původní podoby podle projektu architekta Michala Palaščáka. Přes veškerou snahu všech architektů nám sem do historického centra tržnice nezapadala, ale už se stalo. Raději jsme tedy pokračovali v prohlídce krásnějších památek na Zelném trhu.

Tou další pamětihodností byla poměrně veliká kašna Parnas, postavená podle projektu Jana Bernarda Fischera z Erlachu na stejném místě, kde stála jiná kašna již roku 1597. V přístupu k ní nám statečně bránil natažený řetěz mezi betonovými sloupky, ale přece jen jsme našli nechráněné místo a zblízka si prohlédli její sochařskou výzdobu, dílo A. Rigiho, A. T. Krackera a dalších neznámých italských sochařů. Na vrcholu kašny se tyčila socha Evropy stojící na přemoženém drakovi, dole na útesu jsme pak našli sochu Babylonie a vedle ní okřídleného lva. Na dalším útesu seděla Persie, vedle ní nebručel medvěd a ještě jsme zde shlédli sochu s toulcem a šípy a pod ní pak byla okřídlená saň.

Po krásné kašně jsme se věnovali zajímavostem v dolní části náměstí a jako první nám zde padl do oka dům č.20 na rohu s ulicí Radnickou. Honosná budova patřila dvěma pánům, jimiž byli Adolf Bacher a Karel Pětník, kteří v Brně vlastnili několik dalších domů. Jejich zisky plynuly z výstavby nových budov v centru města na začátku 20. století a jejich následného pronájmu. Výjimkou nebyl ani ten Zelném trhu. Prohlédli jsme si secesním romantizující průčelí od Maxmiliana Johanna Montera, které jsme našli i na vedlejším domě č.21, patřící stejným majitelům a šli dál.

Následovala obhlídka hotelu Grandezza, který byl postaven v letech 1914 - 1915 architektem Vladimírem Fischerem. Po zkušenostech s jiným budovami nás ani nepřekvapilo, že na místě dnešního hotelu původně stávaly čtyři domy Cyrilometodějské záložny, prvního českého peněžního ústavu v Brně. Záložna zde začala poskytovat své služby 2. prosince 1882 a soustředila se na českou klientelu. V roce 1914 se záložna rozhodla všechny čtyři domy na východní straně Zelného trhu zbořit a na jejich místě postavit současnou budovu.

Po druhé světové válce zde sídlily různé firmy, třeba Státní spořitelna nebo Prefa Brno. V letech 1969 - 1990 budova sloužila znovuobnovené Právnické fakultě Masarykovy univerzity a v letech 1990–1996 její Ekonomicko-správní fakultě. V roce 1998 budovu zakoupila liberecká firma Grandezza Hotels, podle návrhu architekta Ondřeje Kukrala z Hradce Králové ji přestavěla a 11. května 2012 zde otevřela čtyřhvězdičkový hotel. Na fasádě hotelu jsme nejvíce obdivovali sochařskou výzdobu, kterou provedl brněnský sochař a pedagog Václav Hynek Mach a když jsme si ji dostatečně prohlédli, přesunuli jsme se k další významné stavbě na Zelném trhu.

Tou nebylo nic jiného než jedna z nejstarších divadelních budov ve střední Evropě Brněnská Reduta, která v 17. století sloužila jako městská hospoda. Zaujalo nás, že v roce 1608 zde pobýval arcikníže a budoucí císař Matyáš a v té době bychom zde našli vycpaného krokodýla, jemuž tehdy říkali lidé Brněnský drak. Dále jsme se dočetli, že v hospodě tehdy hostovaly různé kočovné divadelní společnosti, ale divadelní sál byl přistavěn až v letech 1731 - 1732. V roce 1767 se zde údajně konalo první veřejné provedení česky zpívané české opery.

Na sklonku téhož roku zde při své návštěvě Brna vystupoval tehdy jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart a o sto let později Johan Brahms. V 18. století budova několikrát vyhořela, naposledy v roce 1870 a poté nějakou dobu sloužila jako tržnice. Jako divadlo byla opět používána od roku 1919 a v současné době je zde scéna Národního divadla v Brně. Před Redutou jsme si prohlédli andílka s jedním křídlem na vysokém sloupu, který představoval Mozarta a pokračovali v putování po Zelném trhu.

Nad divadlem jsme mezi dvěma uličkami narazili na trojici měšťanských domů, přičemž ten nárožní s číslem 5 měl zachované renesanční jádro s pseudoslohovou úpravou z 19. století. Střední s číslem 6 měl gotické jádro a později byl klasicistně přestavěný, stejně jako výše stojící dům s číslem sedm. Touto trojicí domů jsme uzavřeli celou procházku po Zelném trhu a následně jsme zamířili Květinářskou ulicí na rušnou Masarykovu ulici za prohlídkou kostela svaté Máří Magdalény.

Brzy se před námi objevila čelní strana svatostánku, stojícího na místě synagogy v bývalé židovské čtvrti. Namísto židů a koňských povozů se na této rušné Masarykově ulici pohybovalo velké množství lidí všech národností a poměrně často zde projížděly tramvaje, mířící na vlakové nádraží nebo opačným směrem na náměstí Svobody. Měli jsme tak problém kostel postavený pro brněnské františkány v letech 1651–1654 vyfotit a prohlédnout si jeho průčelí.

Přesto se nám povedlo přes davy lidí prodrat blíže a shlédnout externí výzdobu, která vznikla při přestavbě roku 1852. Na průčelí jsme napočítali čtyři pilastry a v nikách vedle vchodu jsme spatřili vlevo sochu svatého Mikuláše a vpravo sochu svatého Martina z roku 1760, které sem byly přeneseny roku 1870 ze zrušeného kostela sv. Mikuláše na dnešním náměstí Svobody.

Nad sochami jsme uviděli dvě zazděné okna a mezi nimi ve středu průčelí jsme našli kamennou desku s latinským nápisem: Domum tuam decet SANCTITUDO Ps 92,5 MDCCCLI / Venite Adoremus MCMXII (česky: Tvému domu přísluší SVATOST Ž 92,5 (Žalm 92, verš 5) 1851 / Pojďte a klanějme se! 1912 (patrně dle 6. verše Žalmu 95). Nad nápisem se nacházelo jediné prosklené okno na celé čelní straně, prosvětlující hudební kůr.

Zaujalo nás, že se na kruchtu chodívalo uličkou z druhé strany, která byla v roce 1812 zazděna a o 20 let později bylo na jejím místě vestavěno schodiště na hudební kůr. Vedle okna pak byly dvě prázdné niky a celé průčelí bylo završeno trojúhelníkovou štítovou atikou s kulatým okénkem. Potěšilo nás, že dveře do svatostánku byly doširoka otevřené a takovou nabídku jsme nemohli odmítnout. Vstoupili jsme tedy dovnitř a postupně jsme si celý interiér prohlédli.

Na hlavním oltáři jsme uprostřed našli kopii Rubensova obrazu s patronkou kostela svatou Maří Magdalenou, po pravé straně sochu apoštola Petra, po levé straně apoštola Pavla a nad obrazem plastiku nebeského Otce. Vedle něj pak vpravo stála socha svatého Dismase a vlevo svatého Pelegrina a pod obrazem pak zářila zlatá skříňka svatostánku. Po levé straně oltáře se nacházela kazatelna se soškami Krista a čtyřmi postavami, symbolizujícími čtyři tehdy známé světadíly.

Naproti kazatelny jsme si prohlédli oltář se sochou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a vlevo od kazatelny oltář Panny Marie Neposkvrněné. Vedle něj uprostřed kostela pak byl oltář svatého Josefa a po pravé straně kostela jsme postupně shlédli oltáře zasvěcené svatým řádu františkánů, kteří vybudovali kostel - sv. Janu Kapistránu. sv. Antonínu z Padovy a sv. Františku z Assisi. Nezapomněli jsme ani na již zmíněný hudební kůr s varhanami či betlém u vchodu do kostela.

Když jsme si interiér prohlédli, vyšli jsme před kostel na rušnou ulici a zabočili doprava do Františkánské ulice. U zdi kostela jsme si v nice prohlédli zblízka sochu sv. Floriána se dvěma andílky od Antonína Rigy z 1. čtvrtiny 18. století. Anděl vlevo vyléval vodu z mušle na hořící dům, anděl vpravo držel mlýnské kolo. Nad námi se pak tyčila úzká věž s několika okny nad sebou různých tvarů, přistavěná roku 1746 a zakončená vysokým jehlancem.

Následně jsme pokračovali v chůzi ulicí kolem komplexu bývalého kláštera a když jsme se otočili, krátce jsme si prohlédli složitě členěnou loď kostela svaté Máří Magdalény s různým půlkulatými okny v řadě vedle sebe. Poté jsme rychlým krokem zamířili Františkánskou ulicí k nedalekému kostelu svatého Josefa a po chvilce na nás za rohem vykoukla jeho čelní strana, ke které jsme se prodrali přes davy lidí, proudících rušnou Josefskou ulicí. Konečně jsme si mohli na průčelí svatostánku prohlédnout výzdobu.

Nad vchodem jsme uviděli dva erby Ditrichštejnů,  jeden církevní s kloboukem, druhý s insignií Řádu zlatého rouna a také obraz svatého Josefa s děťátkem. Přímo nade dveřmi pak bylo okno, prosvětlující hudební kůr a po jeho stranách jsme v nikách našli sochy sv. Kláry a sv. Anežky České od J. Vaňka. O něco výše jsme pak spatřili římsu, dělící loď od střechy kostela a volutový štít se dvěma pilastry a tyto čtyři ozdobné prvky jsme napočítali také na průčelí.

Poté jsme svou pozornost obrátili ke věži, postavenou mimo osu kostela, ale zahlédli jsme sotva jehlancovou věž a dvě okna, pouštějící světlo do zvonice. Zbytek svatostánku nám zůstal ukryt za zdmi okolních domů a protože i dveře do interiéru byly zavřené, více jsme již neviděli. Prošli jsme se ještě Josefskou ulicí kolem bývalého kláštera, nahlédli do pár obchůdků a pak se vydali směrem k vlakovému nádraží, za nímž jsme měli zaparkované auto na Křenové ulici.

Když jsme k našemu vozu došli, odjeli jsme na okraj Brna do obchodního domu IKEA, kde jsme uskutečnili plánované nákupy a pak jsme odjeli domů do Olomouce. A jak naše putování vypadalo ? Račte si prohlédnout mapu a zjistíte, kudy jsme v centru Brna kráčeli....

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_poznavali_pamatky_v_centru_Brna_behem_zimniho_vyletu/