Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

Během pátého dne pobytu jsme se pohybovali na československém pomezí, kde jsme navštívili několik míst, obdařených dřevěnými turistickými známkami. Jedním z nich bylo horské sedlo a rekreační osada Třeštík, ležící nedaleko hraničního přechodu Bumbálka. Přijeli jsme sem stříbrným francouzským autem, které jsme nechali odpočívat u chaty Celnica a šli se podívat na její starší kolegyni s nikterak vynalézavým názvem Třeštík. Ačkoliv si v ní turista běžně mohl dát třeba polévku již v osm hodin ráno, my jsme z nějakého záhadného důvodu narazili na zavřené dveře. Byla to škoda, protože jsme stavbu z 19. století, kterou tehdy provozoval oblíbený majitel zájezdního hostince Martin Třeštík, chtěli vidět i zevnitř. Už tenkrát se zde totiž zastavovali pocestní, formani a další lidé, aby si odpočinuli a občerstvili se.

Podle průvodce z roku 1895 zde bodrý hostinský v lidovém kroji nabízel čerstvé máslo, vejce, brynzu, rožnovské pivo i doutníky, a k lidem promlouval jadrnou a rázovitou řečí. Poněkud zklamáni jsme se tedy vrátili k chatě Celnica, která podle názvu patrně sloužila pracovníkům pohraniční kontroly, vešli jsme dovnitř a koupili se zde turistickou známku. Dokonce jsme získali razítko do památníku, což nám trochu zvedlo náladu. Pak jsme přemýšleli, jestli se pokusíme zdolat prudkou sjezdovku, abychom se pokochali výhledy z jejího vrcholu, ale celkem rychle jsme tuhle hříšnou myšlenku zavrhli. Naším následujícím cílem byla totiž rozhledna Sůkenická, která nám za mnohem menší námahu nabídla ještě lepší pohled na Beskydy, Javorníky, Kysuce a dokonce na Malou a Velkou Fatru.

Na Třeštíku začínala pěkná trasa po hřebeni Vsetínských vrchů směrem na Soláň a do Vsetína či opačným směrem do Makovského průsmyku, ovšem my jsme si později vybrali jinou trasu. Následně jsme nasedli do auta, opustili Třeštík a odjeli na nedaleký hraniční přechod Bumbálka, odkud jsme se vydali na již zmíněnou vyhlídkovou věž Sůkenická. Pár desítek metrů jsme kráčeli po hlavní silnici, z níž jsme pak odbočili na úzkou asfaltku, stoupající vytrvale k chatě Sůkenická. Po necelém půl kilometru, za starou studánkou u dřevěné chaloupky, jsme asfaltovou cestu vyměnili za žlutou turistickou značku a lesní pěšinu, která nás po dalších 300 metrech dovedla až k rozhledně. Výstup nahoru jsme ještě o chvilku odložili, neboť jsme nejprve chtěli odlovit kešku.

Schránka byla skryta za osmibokou věží a vcelku rychle se nám ji podařilo najít. Teprve pak jsme zamířili k pokladně, v níž jsme si koupili vstupenky a turistickou známku, ovšem razítko do památníku jsme požadovali marně, jelikož ho prý záměrně přemístili do nedaleké chaty Sůkenická. Následně jsme po 137 schodech vystoupali na vyhlídkovou plošinu ve výšce 26 metrů, odkud se nám naskytl krásný pohled na hřebeny Beskyd, Javorníků a slovenských hor. Výhled to byl poněkud fádní, všude jen lesy, minimum budov, žádné města či jiné pevné body, nicméně jako milovníci přírody jsme si zelených obrázků užili dosyta. Po několika minutách jsme slezli dolů, vytáhli z batohu papíry, které jsme si doma před dovolenou vytiskli a seznámili se s poměrně krátkou historií vyhlídkové věže.

Dozvěděli jsme se, že byla postavena roku 1998 jako základnová stanice pro mobilní operátory, aby si ve zdejší oblasti lidé mohli zavolat. Ovšem správa Chráněné oblasti Beskydy vydala ke stavbě věže povolení pouze za podmínky, že objekt nenaruší ráz krajiny a bude využitelný pro návštěvníky hor. Projektant stavby, jímž byla ostravská Teplotechna, proto navrhla konstrukci tvořenou betonovým jádrem, jež zůstalo skryto pod dřevěným pláštěm ze smrkových prken. Rázem nám bylo jasné, proč měla věž osmiboký tvar. Více jsme se toho už nedozvěděli, takže jsme se stejnou cestou vrátili zpět na Bumbálku a začali se věnovat zajímavostem, která nám horské sedlo ve výšce 870 metrů nad mořem mohlo nabídnout. Nebylo toho sice moc, ale přece jen jsme pár zajímavostí na hranicích dvou států objevili.

Jelikož Bumbálkou procházela silnice od Rožnova pod Radhoštěm do slovenského Makova, bývala zde v minulosti moravská část hraničního přechodu, zatímco slovenská ležela o stovky metrů níže. Na velmi širokém prostranství jsme si prohlédli několik budov, které tady celníci využívali a pak jsme se vydali hledat kešku. Když se nám ji podařilo bez potíží nalézt, zamířili jsme k hotelu Bumbálka na slovenské straně hranice, která byla postavena v letech 1934 - 1935 Robertem Seifertem z Jablunkova. Tento muž si nejprve pronajímal nedalekou Masarykovu chatu a když si postavil vlastní, stal se prvním chatařem na Bumbálci. Náš obdiv si získal za to, že v těžkém období druhé světové války napomáhal partyzánskému odboji a pak jsme již vstoupilo do hotelu, jehož jádro po rekonstrukci tvořila původní dřevem obložená budova.

Uvnitř jsme si chtěli hlavně koupit slovenskou turistickou známku a proto nás potěšilo, když bylo dřevěné kolečko v restauraci k dispozici a dokonce jsme zde získali i razítko. Pak jsme vrhli rychlý pohled na hodinky a zjistili jsme, že brzy bude poledne, čas oběda. Velký hlad jsme sice ještě neměli, ale protože jsme si nebyli jisti, kde a za jaké peníze se později budeme moci najíst, prostudovali jsme jídelní lístek a následně se v hotelu Bumbálka naobědvali. Jídlo bylo chutné, obsluha příjemná, platba v korunách možná a proto jsme pohostinské zařízení opustili se spokojeným výrazem ve tváři. S plnými bříšky jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli na již zmíněnou Masarykovu chatu, stojící pouze několik stovek metrů od hraničního přechodu na kopci Beskyd, takže jsme u ní brzy zaparkovali.

Vzápětí jsme se vydali hledat další skrytou schránku a protože jsme ji celkem rychle nalezli, brzy jsme se z lesa vrátili zpět. Vzápětí jsme vstoupili do útrob chaty a v restauraci u výčepu jsme si koupili turistickou známku. Získali jsme zde i dvě razítka do památníku a jelikož jsme před chvíli obědvali v chatě na Bumbálce, nabídku restaurace jsme nevyužili a vyšli zase ven. Následně jsme se po cestě přesunuli na kopeček nad chatou, kde jsme narazili na informační tabuli a zajímavý sloup. Samozřejmě jsme se u chytré tabule zastavili, abychom si o tomto místě něco přečetli. Dozvěděli jsme se, že turistická Masarykova chata na Beskydě vznikla díky iniciativě Klubu českých turistů Moravská Ostrava, který ji nechal vystavět v letech 1923 – 1924 na hraničním hřebeni mezi Českem a Slovenskem.

Chata na kamenné podezdívce byla celá dřevěná, na čemž nebylo nic divného, ale docela nás překvapilo, že na střeše měla rozhlednu. Jako jedna ze dvou v té době byla pojmenovaná po prvním československém prezidentu T. G. Masarykovi, který ji však nikdy nenavštívil. O 10 let později byl poblíž chaty vztyčen dřevěný Sloup vzájemnosti s motivem moravskoslezské orlice a slovenským křížem, a slovy Poznajme sa, Milujme sa. My jsme pár metrů od cedule uviděli jeho novou verzi z roku 2014 s nápisem Poznajme sa, buďme priaťelia. Dále jsme se dočetli, že se Masarykova chata stala oblíbeným cílem turistů a výletníků, mimo jiné i Petra Bezruče, ale stavbu bohužel v roce 1952 zničil ohnivý kohout. Stalo se tak v důsledku neodborné manipulace s petrolejovou lampou, protože v té době ještě nebyl do budovy zaveden elektrický proud.

Z chaty zůstaly jen rozvaliny základové podezdívky, jež jsme spatřili přímo za cedulí. V sedmdesátých letech 20. století došlo nedaleko původní chaty ke stavbě nové, která byla roku 2013 zmodernizována a v této podobě jsme ji viděli i my. Na závěr jsme si přečetli, že v nářečí kraje znamená slovo bezkydy místo s vykáceným porostem a právě podle bylo pojmenováno celé beskydské pohoří. Když jsme dočetli poslední řádky, prohlédli jsme si zmíněný Sloup vzájemnosti a pak jsme se již pokochali krásnými výhledy na valašskou krajinu. Nedivili jsme se tak tomu, že sem v minulém století chodilo tolik lidi a že Masarykova chata patřila mezi velmi oblíbená místa turistů a výletníků. Ostatně i v době naší návštěvy bylo v restauraci poměrně dost strávníků, takže se v tomto ohledu patrně nic nezměnilo.

Když jsme se pokochali výhledy, vyrazili jsme pěšky po červené turistické značce směrem ke slovenské chatě Kmínek. Jen pár metrů od Masarykovy chaty jsme narazili na lyžařský vlek Klema, který v létě pochopitelně zel prázdnotou a díky odlesněným částem se nám odtud naskytly další pěkné výhledy na valašské kopečky, v čele s Lysou horou. Na malou chvíli jsme se zde zastavili, pokochali se kouzelnými přírodními scenériemi a slíbili si, že se na královnu beskydských hor musíme v brzké době konečně vydat. Učinili jsme o necelé tři měsíce později, ale to je jiný příběh. U sjezdovky jsme odlovili kešku a pak jsme pokračovali v putování za slovenským cílem, vzdáleným přibližně dva kilometry. Téměř okamžitě začala cesta prudce klesat a její povrch byl docela kamenitý, takže jsme museli dávat pozor, kam položíme naše obutí.

Neradi bychom totiž o nějaký kámen zakopli a způsobili si nějaké nepříjemné zranění. Naštěstí se tak nestalo a v pořádku jsme sestoupili o 50 výškových metrů níže do osady Smutníky, kterou kdysi tvořilo několik chalup, z nichž v době naší návštěvy zbyly jen dvě. Podle vyprávění již bohužel zemřelých starousedlíků vedla do sedla z obce Bílá údolím Smradlavé stará obchodní cesta, která se zde větvila. Zatímco jedna část vedla do slovenského Makova, druhá úbočím kopce směřovala k chatě Kmínek. Než jsme Smutníky upustili, odlovili jsme u cesty další kešku a pak jsme šli dál. Sotva jsme z bývalé osady vytáhli paty, museli jsme zdolat prudké stoupání, během něhož jsme zase vyšlapali zpátky téměř všechny výškové metry, o které jsme předtím sestoupili do sedla Smutníky.

Výstup nám ztěžovalo rozvášněné červencové sluníčko a absence stromů, které zde sice před lety vyrůstaly, ale poměrně nedávno byly vykáceno a proto jsme se celou dobu pohybovali na novodobé lesní mýtině. Za vynaloženou odměnu jsme se na vrcholu kopce pokochali výhledy na Májovský průsmyk a okolí. Další cesta vedla již po hřebeni, takže se vždy jen tak lehce zvlnila a nekladla na naši fyzičku velké nároky. Šlo se nám tedy dobře, cesta díky tomu rovněž rychle ubíhala a nutno podotknout, že jsme celou dobu kopírovali československou hranici. Většinou jsme kráčeli pod příkrovy stromů, mezi nimiž občas vykoukl nějaký průhled do krajiny, ale už jsme se výhledy nezdržovali. Brzy jsme přišli k odbočce s reklamní tabulí na stromě, která lákala k navštívení chaty Sněžná, nabízející domácí kuchyni, saunu a ubytování.

Nabídce jsme ovšem úspěšně odolali, neboť chata Kmínek byla odtud opravdu jen kousíček, takže jsme její českou kolegyni pouze minuli a po 300 metrech jsme dorazili na rozcestí Nad Kmínkem. Zde se k červené značce přidala zelená kamarádka a obě barvičky nás po půl kilometru klesání společně přivedly k našemu cíli. Docela nás překvapilo, že v období letních prázdnin u chaty nepobývalo mnoho lidí, přitom Kmínek nabízel venkovní posezení s udírnou a osvěžení v bazénu. Ještě než jsme zamířili ke slovenské chatě zastavili jsme se u kapličky na české straně hranice. Přesněji řečeno, lidová kaple v podobě dva metry vysokého cihelného pilonu se šindelovou střechou stála na Moravě, neboť hranice procházela přesně středem cesty. Na čelní straně stavby jsme našli skleněnou niku, ve které se ukrývaly dvě lidové dřevořezby.

Ty zpodobňovaly netradičně postavy světců a v zadní straně drobné církevní památky jsme objevili malý nekrytý výklenek se svatým obrázkem. Pak jsme se o ní pokusili zjistit pár informací, ovšem dozvěděli jsme se pouze to, že zdejší odlesněná samota o několika dřevěných objektech byla pod názvem Chovanetz zobrazena již na mapě II. vojenského mapování, které proběhlo v letech 1836 – 1852. Možná si již tehdy obyvatelé samoty postavili drobnou kapličku pro své modlitby a rozjímání, každopádně na historické fotografii z roku 1930 jsme viděli svatostánek v dnešní podobě. Když jsme si výklenkovou kapličku prohlédli, šli jsme hledat kešku, kterou jsme brzy našli a následně jsme se vrátili k chatě. Malebná chaloupka s květinovou výzdobou v oknech se nám moc líbila a rovněž její interiér lahodil našemu oku, takže jsme zde byli velmi spokojeni.

Ve výčepu jsme si koupil turistickou známku, nanuky a také jsme zde získali razítko do památníku. Následně jsme vnitřní prostory opustili, posadili se venku na lavičku a jali se konzumovat ledové pochoutky. Když z nanuků zbyly jen dřevěné klacíky, vytáhli jsme z batohu vytištěné papíry, z nichž jsme načerpali pár historických faktů o chatě Kmínek. Dočetli jsme se, že ji nechal postavit hostinský Vincent Kmínek roku 1918 a od samého začátku chata přitahovala četné návštěvníky jak ze slovenských osad, tak i z údolí Bílé. Po druhé světové válce byl vlastník chaty odsunut a znárodněný objekt měnil majitele. Ještě v roce 1948 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce, která dala chatě dnešní podobu a pak se v jejím držení vystřídalo několik socialistických podniků. K další úpravě pak došlo v roce 1988.

Ve 21. století soukromý majitel chatu dále zveleboval a modernizoval, aby vyhovovala nárokům současných turistů a možná i proto se nám tady hodně líbilo. Když jsme dočetli poslední řádky, vyrazili jsme stejnou cestou zpět k autu. Poté, co jsme Masarykově chatě došli, odjeli jsme do Velkých Karlovic a protože do večeře zbývalo ještě dost času, odlovili jsme v okolí hotelu Horal tři kešky. Potom jsme se již vrátili do srubu, kam jsme přijeli za pár minut. Pátý den pobytu byl tedy takřka za námi. Po večeři jsme si pustili televizi a dívali se na fotbalové mistrovství Evropy 2016, které zrovna probíhalo. Po skončení dramatického večerního zápasu jsme se odebrali na kutě, abychom si odpočinuli, jelikož nás další den čekal výstup na rozhlednu Miloňová, tyčící se nad Velkými Karlovicemi.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-se-pohybovali-po-ceskoslovenskych-hranicich-v-okoli-bum