V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do kouzelné severské země a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Z mezinárodního letiště v Sandefjordu jsme se zapůjčeným autem přesunuli do 110 kilometrů vzdáleného Osla, v němž jsme strávili zbytek dne. Po příjezdu do města jsme francouzský bílý vůz zaparkovali zdarma v rezidenční čtvrti Ellingsrudåsen a pak jsme si šli do supermarketu Kiwi koupit balenou vodu na pití. Následně jsme zamířili ke vstupu do metra, které se nacházelo jen pár desítek metrů od obchodu a uvnitř chodby jsme si v automatu koupili jízdenky. Pak jsme sjeli výtahem hluboko do podzemí a když jsme z klece vystoupili, nestačili jsme zírat. Ocitli jsme se v chodbách s přírodními horskými stěnami, takže jsme si připadali jako na exkurzi v jeskyni a nikoliv jako v metru. Na větší rozjímání však nebyl čas, neboť nám za pár minut odjížděl vlak a tak jsme úžasnou chodbou sestoupili dolů k čekající soupravě.

Ellingsrudåsen byla totiž od svého otevření v roce 1981 konečnou stanicí druhé linky metra, kterou jsme se svezli do centra města. Během jízdy jsme na několika zastávkách z reproduktorů slyšeli hlášení, oznamující naši polohu a nemohli jsme přeslechnout ani upozornění, že se dveře zavírají. V norštině tato věta zněla asi takto : Do jedné rukys. Cesta ubíhala a přibližně po dvaceti minutách jsme vystoupili na zastávce u Národního divadla. Vzápětí jsme opustili podzemní prostory a zahájili procházku po historickém středu města, kde jsme poznali několik památek a zajímavostí. Vzhledem k názvu stanice metra bylo celkem jasné, že během špacíru nemůžeme minout budovu Národního divadla, která byla postavena roku 1899 podle projektu architekta Henrika Bulla a tak se Nationaltheatret stalo první památkou, kterou jsme v Oslu viděli.

Před námi stála budova se třemi scénami, na nichž současný návštěvník může vidět činohry, hlavně norská dramata. My jsme se dovnitř divadla nedostali a ani jsme neměli v úmyslu na nějaké představení zajít, nicméně alespoň jsme si budovu ze žlutých cihel obešli kolem dokola. Na divadle nás zaujala zejména drobná sochařská výzdoba, rizality se sloupy, středová střešní kopule a komín na okraji zadní části budovy. Obhlídku nám bohužel stěžoval plot, který postavili stavebníci, opravující divadlo jako na potvoru zrovna, když jsme poprvé přiletěli do Osla. Díky renovacím jsme neviděli ani sochy Henrika Ibsena a Bjørnstjerne Bjørnsona, které byly zakryty zelenou plachtou. Sochy nestály před hlavním vchodem do divadla náhodou, neboť díla těchto dvou umělců byly spolu s těmi od Ludviga Holberga prvními, které se tu odehrály.

Jména všech třech pánů jsme si přečetli mezi sloupy na hlavním průčelí budovy, která se dochovala bez větších přestaveb v původní podobě. Vnitřní prostory však byly v letech 1972 – 1973 upraveny a zmodernizovány. Rozšířil se počet hereckých šaten, kanceláří a sociálního zařízení. Změn k lepšímu doznalo také vybavení jeviště, byla přestavěna hlavní scéna a přibylo více sedadel pro diváky. Zaujalo nás, že Národní divadlo bylo založeno jako soukromá instituce a teprve od roku 1929 mu norská vláda začala poskytovat skromnou podporu. Přes několik krátkých období, kdy byla některá ze scén uzavřena, norské Národní divadlo funguje dodnes a to je dobře. Potom jsme se šli podívat na moderní fontánu, která se nacházela v bezprostřední blízkosti divadla. Na solidní fotku u stříkající vody jsme si museli chvíli počkat, protože se kolem ní pohybovali jiní turisté, ale vyplatilo se.

Nutno podotknout, že podobná situace nastala prakticky u každé zajímavosti v parku Studenterlunden, neboť ten se stal oblíbeným místem k odpočinku místních obyvatel a také zahraničních turistů, kteří sem chodí obdivovat zeleň a vodní prvky. A protože se prostor kolem fontány nazýval Johanne Dybwad plass, nemohla zde chybět socha této norské divadelní herečky a producentky. Rodačka z Osla byla přes 50 let hlavní herečkou Národního divadla a za své zásluhy získala královskou medailí a další ocenění. Na opačné straně fontány u divadla stála socha norského herce, umělce, tanečníka, choreografa a instruktora, který se jmenoval Per Pavels Aabel. Veřejnost si jej pamatovala jako skvělého vypravěče a baviče, který taktéž získal řadu ocenění, včetně toho královského. Jeho následovníkům bývá každoročně udělována cena pojmenovaná Per Aabel.

Třetí socha u fontány ztvárňovala Wenche Foss, což byla přední divadelní a televizní herečka, která rovněž obdržela řadu ocenění. Zaujalo nás, že její pohřeb na jaře 2011 přenášela televize v přímém přenosu a byl hrazen norskou vládou. Wenche Foss se tak stala teprve pátou ženou v historie této severské země, které se dostalo takové cti. U boční strany Národního divadla jsme narazili na památník Ludviga Holberga z roku 1939, jenž byl obklopen nádhernou květinovou výzdobou. Norsko-dánskému dramatikovi, prozaikovi a osvícenskému učenci dělali společnost komediální postavy Henrika a Pernille, a také racek chechtavý, který poněkud neuctivě seděl na jeho hlavě. Přínos práce Ludviga Holberga spočíval především v popularizaci vědy či vytvoření nového dánského básnictví a dramatiky, kterou povznesl na vysokou úroveň.

Pak jsme si krátce prohlédli sochu Cyklisty a přesunuli se k restauraci pod širým nebem, která zde vznikla v sedmdesátých letech 20. století a o dvě desetiletí později byla přestavěna. Jelikož jsme v ní nechtěli jíst, pouze jsme kolem ní prošli a zastavili se u Hudebního pavilonu. Když roku 1864 byla postavena první restaurace Fritzners Pavilon, následně vznikl také hudební pavilon, který roku 1920 nahradila zděna stavba od architektů Chr Morgenstierna a Arneho Eideho. Před hudebním stánkem jsme pak obdivovali sochu Johana Halvorsena, což byl norský hudební skladatel, dirigent a houslista. Jeho skladby rozvíjely národní romantické tradice reprezentované Edvardem Griegem, jehož velmi obdivoval a upravil některá jeho klavírní díla, jako například pohřební pochod, který se hrál na Griegově pohřbu.

Zaujalo nás, že se Halvorsen dokonce přiženil do jeho rodiny, když si vzal Griegovu neteř. Následně jsme překročili ulici s názvem Roald Amundsens gate a zamířili k soše norského spisovatele a básníka Henrika Wergelanda. Tento muž v roce 1829 promoval na nedaleké univerzitě a zasloužil se o vytvoření spisovného dánsko-norského jazyka. Jeho socha byla v obležení hlučných ptáků, kteří okupovali také přilehlou vodní plochu, jež byla naším dalším cílem. Na břehu nádrže jsme našli dvě dvojice nahých dětí. Nejprve jsme se vyfotili u chlapečků a pak u děvčátek, stejně jako spousta jiných turistů, které naštěstí nahota nijak nepohoršovala. Pak jsme se vydali na procházku kolem vody, kterou někteří otužilci dokonce využili ke koupání. V totiž Oslu svítilo sluníčko a bylo asi 23 stupňů, což na zdejší poměry představovalo opravdu vysokou teplotu.

Cestou jsme sledovali tryskající proudy vody ze středu nádrže a po chvilce jsme narazili na sochu Cecílie. Jednalo se o první umělecké dílo, představující ženu s nevyléčitelnou rakovinou prsu. Na konci nádrže se v malém lesíku na ostrůvku skrýval jelen s laní. Nebyli pochopitelně živí, nýbrž z bronzu. Pouť po parku Studenterlunden jsme zakončili u zvláštních veřejných toalet, jejichž služby jsme nevyužili. Nastal ten správný čas dozvědět se nějaká fakta z historie parku, obklopeném čtyřmi ulicemi Karl Johans gate, Stortingsgata, Frederiks gate a Roald Amundsens gate, jenž byl založen roku 1837 a ihned se stal oblíbeným místem pro setkávaní studentů. Během švédsko-norského studentského setkání v roce 1852 se v parku konala velká recepce a při této příležitosti byl pojmenován Studenterlunden.

V roce 1888 park získalo město, které o 11 let později nechalo na jeho okraji postavit Národní divadlo se sochami Bjørnstjerne Bjørnsona a Henrika Ibsena před vchodem. Severní stranu divadla pak roku 1939 obsadil pomník Dyre Vaas Holberga. Kolem roku 1920 z centra zmizely poslední velké stromy, které pokrývaly starý park Ruseløkk a poté byly odstraněny další nevzhledné stavby. Roku 1928 vznikl podchod do stanice metra, kvůli čemuž byla část parku několik let nepřístupná. V sedmdesátých letech 20. století získalo centrum nový vzhled, nicméně my jsme jej viděli v podobě, kterou dostal po roce 1990. Moc se nám zde líbilo, ale nastal čas posunout se dál k budově Parlamentu. Vládní sídlo leželo za parkem Eidsvolls plass, v němž jsme si cestou k parlamentu prohlédli několik soch, kterých bylo v celém městě požehnaně.

První na řadě byl Carl Joachim Ambro, norský novinář, spisovatel a politik, který u parlamentu nestál náhodou, jelikož byl 20 let jeho předsedou. Na opačné straně parku jsme shlédli postavu jeho předchůdce Johana Sverdrupa, zakladatele liberální strany, které zároveň předsedal. Neúspěšného politika vystřídala Christiana Fredrika alias Christiana VIII., což byl norský a dánský král. Tento muž sehrál v dějinách země velmi důležitou roli, neboť stál v čele norského hnutí za nezávislost. V únoru 1814 svolal setkání známých šlechticů do Eidsvollu, kde se Christian Frederik s předními zástupci země dohodl na vytvoření ústavního Národního shromáždění a vytvořil novou norskou vlajku. O tři měsíce později byla díky tomu podepsána norská ústava a Christian Fredrik se stal králem. Ne na dlouho, protože se to nelíbilo sousednímu Švédsku, ale to by bylo na dlouhé povídání.

Když jsme si zklamaného krále prohlédli, vydali jsme se ke lvům, jejichž autorem byl norský sochař Christopher Borch. Králové zvířat strážili bránu do parlamentu a dokonce bylo podle nich pojmenováno návrší jako ] Løvebakken  alias Lví kopec. Zaujalo nás, že zvířata ze žuly vytesali trestanci Søren Andersen Buskerudseie a Theodor Pedersen Vøyen. Brána byla zavřená a tak jsme se blíž k budově nedostali a pouze přes plot shlédli sochu W.F.K Christie. Byl to norský právník a od roku 1814 člen norského Ústavodárného shromáždění, jehož byl také tajemníkem. Pak jsme sešli z návrší dolů a pod zábradlím si krátce prohlédli menší sochu P. Ch. Michelsena, což byl norský politik, první premiér nezávislého norského státu a klíčová postava rozdělení Švédsko-norské unie, k němuž došlo roku 1905.

Potom jsme si konečně zvenku prohlédli budovu parlamentu, postavenou v letech 1860 – 1866 ze žlutých cihel podle návrhu švédského architekta Emila Victora Langleta. Zaujalo nás, že norský parlament byl zřízen již roku 1814, ale několik desetiletí dalších využíval různě pronajaté budovy ve městě, dokud nebylo rozhodnuto o vybudování vlastního sídla. Když se tak stalo, byla budova pro potřeby zákonodárného sboru příliš velká a tak zde sídlilo několik dalších vládních agentur, ale jak se parlament rozšiřoval, byly tyto úřady vystěhovány jinam. Během druhé světové války byl objekt zabrán německou armádou a využíván jako kasárna a později se do budovy nastěhoval říšský komisař Josef Terboven s administrativou. Po válce byla budova parlamentu renovována a norská vláda v něm úřaduje dodnes.

Prohlédli jsme si půlku parlamentu a během obchůzky jsme se ocitli na náměstí s názvem Stortings plass, jenž bylo vybudováno v letech 1841 - 1843. Poněkud pikantní nám připadlo, že se pro něj prý občas používá také pojmenování Dasslokket, které získalo podle bývalého veřejného podzemního záchodu pod náměstím. Našli jsme zde sochu Christiana Krohga, norského malíře, spisovatele a novináře, sedícího na soklu před velkým obchodním domem v novobarokním stylu, ale my jsme zamířili do prodejny Way Nor na protějším rohu. Jednalo se o dvoupatrový obchod, doslova nabitý různými suvenýry, kde jsme neočekávaně strávili více jak půl hodiny. Věciček s norskými vlaječkami a jinými označeními země či města Oslo zde bylo tolik, že jsme na nich mohli oči nechat a dělalo nám velký problém si vybrat, co v tak skvěle zásobeném obchodě koupit.

Dokonce nás ani nenapadlo, že bychom si odtud něco neodnesli a takřka vůbec nám nezáleželo na tom, že pro našince nebyly suvenýry vůbec levné. Na druhou stranu naše bankovní účty nákup v rozumném množství nemohl zruinovat, tedy pokud bychom si z obchodu nechtěli odvézt obrovského losa, stojícího ve výloze nebo o nic menšího medvěda ledního. Jelikož by však tato zvířata potřebovala vlastní letenky, raději jsme si vybrali figurku trolla, pár magnetek a flaušovou bundu, která se v následujících deštivých dnech nejstaršímu členu výpravy náramně hodila. Po zaplacení dárkových předmětů jsme z obchodu zamířili k univerzitním budovám, které se nacházely nedaleko. Kráčeli jsme podél parku Studenterlunden, který jsme si o několik desítek minut dříve prošli a zanedlouho jsme ke školním budovám dorazili.

Zastavili jsme se na okraji obdélníkového pozemku, v jehož rozích stály jednotlivé univerzitní budovy. Jednalo se o Domus Academica, Domus bibliotheca, Professorboligen a Professorboligen. Norské názvy dávaly tušit, k čemu a komu stavby sloužily. Všechny jsme si zvenku prohlédli a do hlavní školní budovy jsme dokonce vstoupili, abychom krátce prozkoumali vestibul. Na velkém prostranství mezi univerzitními budovami jsme dále narazili na tři sochy, u nichž jsme se samozřejmě zastavili a prohlédli si je. První umělecké dílo představovalo historika P. A. Munche, jenž se proslavil prací o středověké historii Norska či překladem legendárních severských ság. Pak jsme se seznámili s Fridtjofem Nansenem, norským polárníkem, vědcem a doplomatem, jenž byl v roce 1888 vedoucím výpravy, která poprvé přešla Grónsko z východu na západ.

Třetím do party byl Anton Martin Schweigaard, norský pedagog, právník, ekonom a v letech 1842 - 1869 člena norského parlamentu, jehož silná víra v ekonomické schopnosti země z něj udělala předního mluvčího v parlamentu pro stavbu železnic a rozvoj poštovních a telegrafních služeb. Díky tomu je široce uznáván za pomoc při přeměně nerozvinutého Norska na kapitalistickou ekonomiku. Za poslední sochou v parku jsme se již nevydali, neboť se blížil čas zaplacené a předem domluvené exkurze Královského paláce, jenž byl vybudován v letech 1825 – 1849 na kopci Bellevue podle projektu architekta Hanse Ditleva Franciscuse Linstowa. Palác si nechal vystavět švédský a norský král Karel XIV., ale ten se jeho slavnostního otevření již nedožil, když v roce 1844 zemřel. Zaujalo nás, že jeho potomci ve Švédsku vládnou dodnes !

Ke spodní části návrší Bellevue jsme přišli ulicí Karl Johans Gate, kde jsme minuli strážní budku královské gardy a širokou ulicí jsme se pomalu přibližovali k našemu cíli. Brzy jsme dorazili na náměstí před palácem, na němž král přijímal zahraniční hlavy států při jejich oficiálních návštěvách, dále zde představoval nové členy norské vlády a kde Jeho Veličenstvo pravidelně kontrolovalo královskou gardu. Čas od času se tady také setkává královská rodina s obyvateli země, kterým král s manželkou a dalšími členy mávají z balkonu, ovšem my jsme takové štěstí neměli. Nicméně s jedním králem jsme se přece jen setkali. Byl to již zmíněný švédský a norský král Karel XIV., jehož jezdeckou sochu jsme potkali uprostřed náměstí před palácem. Zaujalo nás, že se vládcem země stal v roce 1818 a že byl před svou korunovací známý jako Jean-Baptiste Jules Bernadotte.

Byl to totiž francouzský občan a bývalý generál Napoleonovy armády, po jehož smrti na jaře roku 1844 lékaři na jeho ruce objevili tetování s heslem Smrt monarchům ! Život je zkrátka plný paradoxů ! Sochu jsme si obešli kolem dokola, vyfotili se u ní a pak jsme se šli podívat do rohu náměstí, kde stála malá budova strážnice. Byla postavena rok po smrti krále Karla XIV ve stylu švýcarské chaty a sloužila jako ubytovna vojáků královské gardy. S jedním z nich jsme se setkali poté, co jsme dům strážných opustili a vydali se k paláci, jenž byl členem gardy poctivě strážen. A protože voják nic nenamítal, rádi jsme se s ním vyfotili a pak jsme již spěchali za roh budovy ke vstupní bráně. Měli jsme totiž předem domluvenou prohlídku vnitřních prostor královského sídla a jelikož se začátek exkurze neúprosně přiblížil, museli jsme exteriéry nechat na pozdější dobu.

U brány postávali průvodci, u nichž jsme se přihlásili a poté jsme bránou prošli na vnitřní nádvoří, kde nás ochranka zastavila. Museli jsme odevzdat veškeré elektronické věci jako mobily, fotoaparát a zbytek jsme si uložili do skřínek uvnitř paláce. Ve vestibulu jsme vyčkali pár minut do začátku prohlídky a pak jsme se s dvojicí průvodkyň vydali na exkurzi. Ta začala v horní části vestibulu, kde bývají vítáni hosté přijíždějící na bankety anebo lidé, jež čekalo vyznamenání před jejich audienci u krále. Nás zde přivítala průvodkyně, která nám anglicky začala vyprávět historii paláce a královské rodiny. Ve vestibulu nám prozradila, že ulice Karl Johans gate byla postavena ve třicátých letech 19. století, aby spojila centrum města s královskou rezidencí a pak nás upozornila na některé prvky ve stylu piano nobile.

Jednu stěnu zabíralo pět vysokých oken, mezi nimž se nacházely dveře na zmíněný balkon paláce, z něhož se nám naskytl pohled na ulici, kterou jsme sem přišli. Vestibul lemovalo 20 krémově bílých sloupů ze štukového mramoru, zatímco jeho stěny s palmetami a rumělkou byly laděny do světle růžové barvy a sloupy měly krémově bílou barvu. Líbil se nám také bílý kazetový strop, schodiště s červenými koberci či sádrové reliéfy králů Karla IV. z roku 1879 a Oscara II. z roku 1882. Dále jsme si ve vestibulu prohlédli několik soch a pak jsme se přesunuli do Bílého salonu, jenž sloužil jako audienční místnost královny. Potom jsme vešli do sousední Sněmovní síně s kazetovým stropem, která byla sladěna do modré, bílé a zlaté barvy. Prohlédli jsme si zde královský trůn z poloviny 19. století a modré čalouněné židle ostatních zasedajících, jež byly vyrobeny v roce 1880.

Sálu dominoval dlouhý stůl z kubánského mahagonu a velký secesní lustr, na němž byl napsán norský citát : Země bude postavena na zákonech. V rozích místnosti jsme našli lampy ve tvaru slzy, pocházejí z dob rekonstrukce paláce, která proběhla v devadesátých letech 20. století. Obrazy na stěnách pak zobrazovaly důležité události v dějinách monarchie od rozpadu unie mezi Norskem a Švédskem. Potom jsme vstoupili do mnohem menší místnosti s názvem Ptačí komnata, která sloužila jako předpokoj pro ty, kteří čekali na audienci u krále. Výzdoba královské čekárny byla dokončena roku 1843 a krásami norské krajiny měla lidem přinášet potěšení a zkrátit čekání. Návštěvník měl mít dojem, jakoby se nacházel v otevřeném zahradním altánku a také my jsme se s potěšením podívali na některé z nejznámějších a nejpůsobivějších norských vyhlídek.

V místnosti jsme dále viděli šest motýlů a 43 norských ptáků, jimž na stropě dominoval orel mořský. Zaujalo nás, že od doby výstavby pokoje nebyly kromě čištění stěn provedeny žádné další změny, ať už ve výzdobě či ve funkci. Dubový nábytek pocházel z roku 1846 a skládal se z konzolového stolku, zrcadla, dvou pohovek a 12 židlí v novorenesančním stylu. Na závěr jsme se dozvěděli, že svítidla v Ptačím pokoji byla mezi prvními v Norsku, která byla napájena elektřinou a pak jsme šli dál. Vstoupili jsme do menší jídelny v pompejském stylu pro 60 hostů, kde se konaly méně formální oficiální večeře a obědy. V denní jídelně jsme shlédli část palácové sbírky porcelánu Flora Danica a pozlacených stříbrných příborů. Potom jsme plynule přešli do velké jídelny, jejíž stěny a strop zdobily malby řeckých bohů a bohyní z roku 1841.

Nábytek byl ovšem o více jak 100 let mladší. Podlaha ve velké jídelně byla pokryta kostkovanými dubovými parketami, které však nebyly původní, jelikož místnost měla na zemi původně prkna. Síň pro 225 osob byla původně osvětlena osmi skleněnými lustry, ty však byly v roce 1903 rozebrány, prodány na aukci lustrů a na jejich místo byly umístěny elektrické lustry. Dle průvodkyně se zde v současné době konají bankety pro státní návštěvy či oslavy při příležitosti jiných významných událostí. Při nich jsou prý dodržovány určité tradice. Hosté například do sálu vstupují za zvuku Gammela Jægermarse neboli za Pochodu starého lovce a projevy státníků jsou ohlašovány úderem velkého mosazného zvonu z roku 1952. Bankety mají většinou čtyři chody, trvají tři hodiny a královský průvod pak vychází ze sálu za tónu Valdresmarsjen neboli Pochodu Valdres.

Zaujalo nás, že jídelna byla původně osvětlena osmi skleněnými lustry, ty však byly v roce 1903 rozebrány a prodány na aukci, aby královská rodina získala peníze na rekonstrukci paláce. Na jejich místě jsme tak našli elektrické lustry z doby krále Oscara II, propojené girlandami ze skleněných hranolů. Potom jsme odešli do Velkého tanečního sálu, největší dominantě druhého palácového patra, zasahujícího i do vyššího podlaží, kde se nacházela galerie. Ochoz obklopovalo 12 sloupů z bílého štukového mramoru a 24 dřevěných sloupů. Na krátkých stranách od ochozu ke stropu jsme pak napočítali dalších 12 mramorových sloupů. Líbil se nám nebesky modrý kazetový strop ze dřeva s papírovými ozdobami, který prý byly pro tanečníky bezpečnější, než sádrové. V sále s parketovou podlahou jsme dále viděli osm velkých zrcadel, čtyři na každé podélné stěně.

Průvodkyně nás poté opět upozornila na lustry. Původní svíčkové byly totiž rovněž prodány v aukci roku 1903, kdy je nahradila elektrická světla ve tvaru rozety, nesoucí monogram krále Oscara II. Nábytek zahrnovaly dvě zlacené židle s vysokými opěradly a područkami, a pět židlí, čalouněné sytě červeným sametem. Židle byly určeny pro krále Oscara I., královnu Josefínu a jejich pět dětí. Sál byl dále vybaven volně stojícími a vestavěnými lavicemi čalouněnými červeným plyšem. Tanečníci se mohli podívat ven do parku jedním s deseti oken, ověšených sytě červenými sametovými závěsy, které byly lemovány původními třásněmi z roku 1846, zdobenými prýmky z bohatého zlatého hedvábí. Když jsme si taneční sál prohlédli, vydali jsme se směrem ke kapli, kde jsme strávili závěrečnou část naší exkurze.

Brzy jsme se ocitli v kapli, kde se konaly křty, biřmování či mše a v poslední době také koncerty komorní hudby. Průvodkyně nám prozradila, že kaple je jedinou místností, která nese monogram krále Karla IV. s letopočtem 1843, ačkoliv místnost byla dokončena až o několik měsíců později. Dále jsme zde viděli šest pilířů, které nesly klenbu lodi a sádrový reliéf čtyř evangelistů od sochaře Hanse Michelsena. Chór byl zakončen půlkruhovou apsidou, stěna za oltářem byla vyrobena z růžového štukového mramoru, přičemž samotný oltář vznikl ze stejného kamene bílé barvy. Vlevo od oltáře se nacházela kazatelna, ale nejvíc se nám líbil bohatě zdobený strop, jenž zhotovil Peder Wergmann v létě 1843. Na závěr jsme se dozvěděli, že kaple byla restaurována v roce 2004 do původní podoby z poloviny 19. století. Stalo se tak v souvislosti se křtinami princezny Ingrid Alexandry.

Když jsme si kapli prohlédli, vrátili jsme se do vestibulu, kde naše prohlídka skončila. Vzali jsme si věci ze skříňky a venku u ochranky jsme si vyzvedli elektronické hračky. Potom jsme se vydali na procházku parkem, jenž obklopoval královský palác ze všech stran a vyznačoval se travnatými plochami či starými majestátními stromy. Palácový park vznikl současně s výstavbou nového Královského paláce a byl založen na ideálním modelu přírody, který převládal v evropském zahradnictví v polovině 19. století. Z časových důvodů jsme si prošli jen jeho část a procházku jsme zahájili u sochy spisovatelky Camilly Collett, označované jako první norská feministka. Byla mladší sestrou norského básníka Henrika Wergelanda a je uznávána jako jedna z prvních přispěvatelek realismu v literatuře.

Pak jsme sešli dolů k jednomu ze tří rybníků, jen byl pojmenován jako Kongespeilet, podle spisu určených pro mladé prince nebo krále. Název by se dal přeložit jako knížecí zrcadlo, ale jestli budoucí norští panovníci seděli u rybníka a v jeho hladině hledali moudra, o tom se nám nepodařilo nic zjistit. Na břehu jsme narazili na královnu Sonju, manželku norského krále Haralda V., která se vyučila švadlenou a později studovala francouzštinu, angličtinu a historii umění na Univerzitě v Oslu. V roce 1959 se seznámila s princem Haraldem a začali spolu chodit. Až poté, co Harald dal najevo, že si žádnou jinou ženu nevezme, souhlasil jeho otec, král Olaf V. a norský parlament se svatbou, která se konala 29. srpna 1968 v katedrále v Oslu. Vlády v Norsku se ovšem pár ujal až v roce 1991, kdy král Olaf V. zemřel a přenechal svou funkci synovi.

Na břehu rybníka nám ještě zapózoval racek chechtavý, kterých bylo v Oslu opravdu hodně, přičemž tito hluční ptáci ze všeho nejraději posedávali na hlavách soch. Těch bylo ve městě o něco méně, než racků ! Po chvilce jsme se vydali parkovou cestičkou k druhému rybníku z něhož tryskala fontána a pak jsme zamířili zpět k dvoukřídlému paláci se třemi podlažími. Zaujalo nás, že Královský palác byl za posledních 150 let několikrát modernizován, obvykle v souvislosti s příchodem nového panovníka, kteří zde ale pobývali jen občas. To se změnilo až s vládou krále Haakona VII. a královny Maud, kteří v roce 1905 palác obsadili natrvalo a tak došlo na jeho další úpravy. Aby bylo možné vyhovět jejich potřebám, byla instalována sada královských apartmánů s koupelnami a toaletami. Jak už jsme věděli z exkurze, v devadesátých letech 20. století proběhla velká rekonstrukce a v této podobě jsme palác viděli i my.

Jakmile jsme dokončili obhlídku palácových exteriérů, posadili jsme se na lavičku nedaleko jezdecké sochy, posvačili a pobavili se o tom, co jsme v královském sídle viděli. Potom jsme již zamířili z parku ven, ale cestou jsme se ještě zastavili u sochy zmíněné královny Maud. Její jméno jsme neslyšeli poprvé, neboť na počest této princezny z Walesu nazval norský polárník Roald Amundsen neznámé pohoří v Antarktidě, které objevil při své úspěšné výpravě k jižnímu pólu v roce 1911. Její jméno nese rovněž Země královny Maud a záliv v Kanadě. Pak jsme již území Královského paláce opustili, vyšli ven z parku a vzápětí jsme zamířili k přístavu v mořském zálivu s názvem Pipervika. Nejprve jsme kráčeli ulicí, pojmenované po slavném básníkovi Henriku Ibsenovi, přičemž jsme minuli jeho muzeum a zároveň poslední bydliště.

Na návštěvu domu, v němž Ibsen žil v letech 1895 až 1906 však nebyl čas, takže jsme kolem muzea jen prošli, přičemž jsme naše obutí kladli na zajímavé nápisy v norštině, které s osobou básníka zřejmě nějak souvisely. Vzápětí jsme přišli na široké prostranství 7. juni plassen, jemuž dominovala obrovská socha norského krále Haakona VII., který jako první z vládců začal trvale obývat zmíněný Královský palác. Nejen tímto krokem si získal sympatie norského lidu, u něhož byl velmi oblíbený. Z placu jsme sestoupil po širokém schodišti do čtvrti s pěší zónou Vikaterrassen, kde se nacházel soubor obchodů, služeb, restaurací, kaváren a kulturních zařízení. Obdivovali jsme zde zajímavou architekturu, která korespondovala s terasovitým názvem čtvrti a zanedlouho jsme došli k soše norského právníka, soudce a politika Jense Evensena.

Na cedulce u sochy jsme se dozvěděli, že se tento člověk stal také ministrem obchodu a že býval expertem na mezinárodní práva. Zaujalo nás, že vyjednal obchodní dohodu Norska s Evropským hospodářským společenstvím v roce 1972 a zajistil vládní příjmy z ropy. Po chvilce jsme pokračovali jsme dál a brzy jsme dorazili k monumentální koncertní síni. Před námi se nacházela Oslo Concert Hall, základna norského filharmonického orchestru a centrum kulturního života v Oslu, v němž se během roku odehraje kolem 300 vystoupení rozmanitých stylů od klasické vážné hudby, až po koncerty světových populárních interpretů. Za prosklenými okny budovy se skrývaly dva koncertní sály, několik zasedacích a cvičných místností, velký společenský sál s bary, dále tu byly pokladny, kanceláře, kavárna Diorama a Stenersenovo muzeum.

Koncertní síň jsme si opět prohlédli pouze zvenku. Před budovou jsme našli sochu věnovanou norskému skladateli, dirigentovi a houslistovi Johanovi Svendsenovi, jenž složil dvě symfonie, houslový a violoncellový koncert, romanci pro housle a také řadu norských rapsodií pro orchestr. Na budově jsme si prohlédli obrovské plakáty, lákající na aktuální nabídku koncertů, jichž se bohužel nemohli zúčastnit a pak jsme vystoupali po schodech vzhůru na Johan Svendsens plass. Na prostoru obklopeném moderními budova jsme shlédli dvě zajímavá umělecká díla v nadživotních velikostech. Sousoší s lidmi ještě vypadalo normálně, nicméně druhá socha nám připomínala velkého pavouka, což nelibě nesla ženská část naší výpravy. Popošli jsme dál, naposledy si prohlédli koncertní síň z druhé strany a pak jsme vstoupili do ulice královny Maud, která nás dovedla k bývalé železnicí stanici s názvem Oslo West Station z 19. století.

Krásnou budovu s nárožními věžemi a zlatým medailonem na průčelí jsme si prohlédli jen zvenku a během obhlídky jsme se seznámili i s jeho historií. Budova byla postavena podle návrhu architekta Georga Bulla v tehdy módním italském stylu z omítnutého cihelného zdiva. Zaujalo nás, že se v letech 1872 až 1980 jednalo o konečnou stanice Drammen Line, kam rovněž jezdily vlaky dalších linek. V roce 1921 proběhla rekonstrukce budovy a o rok později společnost Narvesen na nádraží otevřela dva kiosky. V zimě roku 1942 byla část stanice poničena a nádraží muselo být na čtyři měsíce uzavřeno. Svému účelu stanice sloužila až do roku 1989, kdy byla veškerá doprava přesunuta na nové hlavní nádraží v Oslu. V roce 2005 zde bylo otevřeno Centrum Nobelovy ceny míru za účasti norského krále Haralda V. a jeho rodiny. Od té doby prý do jednoho z nejnavštěvovanějších norských muzeí zavítá přibližně 250 000 návštěvníků ročně. 

Mezi ně jsme bohužel nepatřili my, neboť se blížil podvečer a muzeum bylo zavřeno. Nicméně světla bylo během naší procházky dost a dost, protože červencové noci v Norsku trvaly jen tři hodiny a pojem černočerná tma zde v létě vůbec neznali. Když jsme si Centrum Nobelovy ceny míru prohlédli, začali jsme se věnovat ostatním památkám na Radničním náměstí. Nejprve jsme se věnovali budově radnice, postavené z červených cihel v letech 1931 až 1950 podlé návrhu architektů Arnsteina Arneberga a Magnuse Poulssona, kteří se prý nechali inspirovat sídlem radních ve Stockholmu. S postupem let byly jejich plány upraveny dle módních trendů, v tomto případě dle zásad strohého funkcionalismu. Na sídle radních jsme obdivovali dvě věže, přičemž nižší měřila 63 metrů a vyšší ještě o tři metry více. Ve východní věži se nacházelo 49 zvonů, které se od sedmé ráno do půlnoci každou hodinu rozeznívaly tóny od klasických skladeb až po novější pop. 

Zaujalo nás, na stavbu radnice byly použity menší cihly, než bylo tehdy obvyklé a svými rozměry se podobaly těm středověkým, ale proč tomu tak bylo, to jsme se nedozvěděli.V budově radnice se pořádají různé akce a ceremoniály a nejznámějším z nich je udílení Nobelovy ceny za mír, které se zde koná každý rok v prosinci. Nad hlavním vchodem radnice jsme s úžasem obdivovali jedny z největších evropských astronomických hodin o průměru 8,6 metrů, jejich minutová ručička měřila úctyhodných 5,7 metrů. Přední část budovy dále zdobila socha patrona města sv. Hallvarda, barevné reliéfy s výjevy ze starodávné sbírky písní Poetická Edda a bronzový reliéf nad vstupem od Josepha Grimelanda, který je rovněž autorem sochy Osloská dívka, nacházející se vysoko nad vchodem. Na západní zdi jsme pak našli sochu krále Haralda III. na koni. 

Na prostranství před radnicí jsme ještě shlédli šest samostatných soch od Per Palle Storma, zobrazujících dělníky, kteří budovu postavili a šli jsme dál. Cestou jsme potkali ještě jiné sochy, představující většinou nahé ženy s dětmi a zastavili jsme se také u fontán. Přitom jsme se procházeli po Rådhusplassen na nábřeží Oslofjordu a naprosto v klidu si prohlíželi další zajímavosti. Vůbec bychom neřekli, že ještě před rokem 1994 by to nebylo možné, protože do té doby tudy vedla mezinárodní silnice E18, po níž jezdilo přes 20 tisíc aut denně a to i přesto, že o čtyři roky dříve byl pod náměstím otevřen silniční tunel Festning. Městská rada proto zakázala motorovým vozidlům vjezd a Radniční náměstí se stalo pěší zónou. Jen tramvaj zde jsme občas potkali, ale ta nám nijak nepřekážela. Stejně tak by nás při pohledu na pěkné budovy okolo nenapadlo, že před sto lety zde bývaly běžné domy a bohatší vrstva obyvatel Osla tuto oblast vnímala jako chudinskou čtvrť.

Byty zde prý byly na nízké úrovni, hygiena zdejší lidí nedostatečná a jejich morálka byla údajně velmi uvolněná. Možná i proto představitelé města vypracovali plány na modernizaci čtvrti a roku 1916 vyhlásili architektonickou soutěž, kterou vyhráli Arnstein Arneberg a Magnus Poulsson. Jejich plán zahrnoval vydláždění náměstí žulou a vytvoření městského otevřeného prostoru namísto parku, a za tím účelem roku 1921 radní vyvlastnili část pozemků na nábřeží Piperviky. A jak to bylo dál, to už jsme věděli. Samozřejmě jsme se nezapomněli zastavit také na nábřežním molu, z něhož jsme se kochali pohledem na záliv a lodě, kotvící v přístavu. Občas některá z nich vyplula a musela se přitom vyhnout obřímu trajektu, který se zrovna pohyboval dál na moři. Každopádně to pro nás byla netradiční podívaná a tak jsme se na břehu chvíli zdrželi.

Potom jsme kolem sochy potápěče zamířili směrem k hradu, který se vypínal nad přístavem, ale na ten nám už opravdu času vůbec nezbýval. Nicméně jsme se ještě zastavili u sochy norského šlechtice a admirála Petera Tordenskjolda, jenž se proslavil cenným vítězstvími nad Švédy ve velké severní válce. Tehdy proti sobě bojovala unie Dánska, Norska a Ruska, jejímž společným nepřítelem byl pobaltský rival Švédsko. Wessel vstoupil do námořnictva právě v době, kdy dánské válečné loďstvo útočilo na švédské zásobovací lodě a brzy projevil mimořádnou odvahu a námořní dovednost, čímž odstartoval svou úspěšnou vojenskou kariéru. Zaujalo nás, že pro válečné časy byl viceadmirál Tordenskjold vybaven dobře, zato mírový život snášel špatně. Stýskalo se mu po vzrušení z boje a tak začal cestovat po Evropě.

V Hannoveru u kurfiřtského dvora se pustil do milostných dobrodružství a karbanu, což se mu stalo osudným. Při jedné karetní hře viceadmirál obvinil jednoho švédského plukovníka, že podvedl kamaráda a následná rvačka skončila vyzváním na souboj. V něm měl norský hrdina nevýhodnou zbraň a protivník jej tak snadno probodl kordem. Viceadmirál upadl na zem a po chvíli zemřel v náručí svého komorníka. U sochy jsme se vyfotili a pak jsme se znepokojením sledovali blížící se mraky nad mořem, které neomylně směřovaly k městu a tak jsme se vydali na cestu k nejbližší zastávce metra. Záhy jsme se zastavili v místech, kudy vedla strmá cesta k hradební bráně na chudé předměstí Piperviken. Právě sem byla v roce 1972 umístěna socha, aby připomínala dobu, kdy si král Karel IV. přivezl z Kodaně své vlastní hudebníky.

Mladí hudebníci prý byly díky krásným a barevným uniformám mezi chudým obyvatelstvem Pipervikenu oblíbení, ale radost jim určitě dělali i díky svému uměleckému nadání. Následně jsme kráčeli ulicí Rosenkrantz, která dělala čest židovskému jménu, jelikož byla plná obchodních domů nebo hotelů. Minuli jsme třeba osmipatrový hotel Rosenkrantz, postavený pro účastníky zimních olympijských her v roce 1952, gymnázium, Nové divadlo a další domy. Pak jsme konečně dorazili k zastávce metra, ale vchod byl uzavřený a ještě k tomu začalo pršet. Rychlým krokem jsme tedy zamířili k nejbližší tramvajové zastávce a než přijel náš spoj, schovali jsme se v přilehlém domě před stále zesilujícím deštěm. Přes mobilní telefony jsme si koupili jízdenky a za několik minut přijela ta správná tramvaj, která nás odvezla k Národnímu divadlu.

Pak jsme se přesunuli do podzemí a přibližně za deset minut dorazila souprava, kterou jsme odjeli na zastávku Ellingsrudåsen. Znovu jsme zašli do obchodu Kiwi, koupili si nějaká levnější plechovková piva v přepočtu za 70 českých korun a pak jsme již nasedli do auta, jímž jsme zamířili do našeho ubytování za městem. Za necelou půlhodinu jsme za trvalého deště dorazili do obce Skjetten, kde jsme měli předem zaplacené apartmány, v nichž jsme strávili první noc v Norsku. Vybalili jsme si věci, dali si sprchu a v plně vybavené kuchyňce jsme si uvařili rychlou večeři. Pak jsme vypili piva a šli rychle spát, protože noční přesun na sever Evropy byl náročný. Usnuli jsme jako miminka a ráno jsme vyrazili na Holmenkollen, ale o tom již pojednává jiný můj cestopis, tak si jej ve volné chvíli nezapomeňte rovněž přečíst.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/oslo-radnicni-namesti-radhusplassen​