V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Poslední noc jsme strávili v přístavním městě Kristiansand, kde jsme se ubytovali v hotelu Comfort. Po slušné bufetové snídani zbývaly dvě hodiny do odjezdu na letiště v Sandefjordu a tak jsme ještě vyrazili na krátkou procházku. Zamířili jsme do centra a ulicemi v části města zvané Kvadraturen, které architekti namalovali zřejmě podle pravítka, jsme po 300 metrech došli k největší katedrále v jižním Norsku. Nejprve jsme shlédli zadní část církevní stavby a pak jsme mezi kruhovou fontánou a boční kaplí proklouzli k průčelí. Přitom jsme obdivovali novogotické ozdobné prvky na šedivé stavbě, různé výklenky a vysoká okna s hrotitým obloukem, přičemž některá zkrášlovala vitrážová skla. Asi nejvíce se nám ovšem líbily kulaté věžičky se špičatou střechou, které trochu připomínaly starobylý hrad z pohádek.

Samozřejmě jsme obdivovali také 70 metrů vysokou hlavní věž, kterou v roce 1940 zasáhl věž německý dělostřelecký granát a poškodil její horní část. Škody však byly po válce rychle opraveny. Cestou jsme se zastavili u několika kamenů, do jednoho z nichž byly zabodnuty tři kříže. Pod nimi jsme si přečetli vytesaný nápis v norštině, který by se dal přeložit jako Ustupující kříž a otevřený hrob jsou místa, která jsi dal. Těžko říct, co to znamenalo. Pak jsme již přišli k hlavním dveřím s ústupkovým vchodem, osvětlený v noci replikami krásných historických lamp. Bylo nám trochu divné, proč se do katedrály v úterní dopoledne hrnulo tolik lidí a odpověď na tuto otázku nám dal plakát u dveří. Prozradil nám, že právě v tento den se během letní sezóny uvnitř konají varhaní koncerty, o čemž jsme vůbec nevěděli.

Katedrála v Kristiansandu totiž roku 2013 dostala od německého dodavatele nové varhany, čehož místní církev začala využívat k pořádání koncertů zdarma. Příliv návštěvníků nám sice očekávanou poklidnou prohlídku interiérů poněkud zkomplikoval, ale od vstupu do útrob stavby nás úplně neodradil. Vešli jsme dovnitř a v předsíni jsme si prohlédli několik starých obrazů, namalovaných na dřevěných deskách, které byly původně součástí varhanní galerie v předchozí katedrále. Namaloval je pravděpodobně Gotlieb Preuss, který v roce 1748 vyzdobil kůr a královský trůn. Při rekonstrukci kostela v roce 1868 byly malby odstraněny, protože byly považovány za příliš obyčejné. Byly proto přemístěny do muzea v základní škole, což je paradoxně zachránilo před požárem, který kostel v roce 1880 postihl. Při obnově v letech 1959 - 1960 byly obrazy umístěny do předsíně současné katedrály.

Pak jsme vkročili do kostelní lodi, kam se údajně vejde až 1000 návštěvníků. Děkovali jsme Bohu, že jich tady zatím tolik nebylo, ale i tak jsme museli čekat, než se nám některá místa v interiéru svatostánku podařilo vyfotit bez lidí. Pomalým krokem jsme se proplétali mezi dřevěnými sloupy, nesoucí strop lodi a lidmi, kteří sem přišli obdivovat historickou památku nebo poslouchat varhanní koncert a přitom jsme si prohlíželi zajímavosti kostela. Oči jsme mohli nechat na okenních vitrážích, jenž v letech 1932 - 1934 vytvořil Karl Kristiansen a samozřejmě jsme si nenechali ujít ani pohled na oltář s obrazem vzkříšeného Ježíše při setkání s oběma učedníky v Emauzách, který namaloval slavný norský malíř Eilif Peterssen. Dále jsme zde viděli mramorovou křtitelnici, nádhernou vyřezávanou oratoř, kostelní lavice a drobné sošky.

Na hudební kůru jsme si zespodu prohlédli zmíněné varhany, které se měly brzy stát ústředním nástrojem připravovaného koncertu a nezapomněli jsme zapálit svíčku na vysokém kovovém svícnu. Pak jsme již útroby katedrály opustili, vyšli ven a seznámili se s její historií. Mobilní telefony nám prozradily, že tento svatostánek byl v Kristiansandu postaven v letech 1880 - 1885 podle plánů architekta Henrika Thrap-Meyera. Stavba ze šedých cihel v novogotickém slohu se tak stala již třetí katedrálou, která v průběhu staletí na tomto místě vznikla. Nahradila vyhořelou předchůdkyni, ze které architekt využil původní stěny a z tohoto důvodu se oltář nacházel v západní části kostela, a nikoliv na tradiční východní straně. Nejprve zde však od roku 1645 stával malý dřevěný kostel Trefoldigetskirken, který svému účelu sloužil skoro čtyřicet let.

Když byl Kristiansand v roce 1682 jmenován sídlem diecéze, dřevěná stavba ustoupila první katedrále z kamene, která byla vysvěcena roku 1696. V roce 1734 vyhořela a tak byla vybudována druhá katedrála, vysvěcená o čtyři roky později. Ovšem i ta byla roku 1880 zničena požárem, který zasáhl celé město a pak již začala stavba současného svatostánku, jenž jsme právě viděli i my. Po dočtení dostupných informací jsme se začali věnovat zajímavostem na ulici Rådhusgata, která spolu s dalšími uličkami tvořila jakési obdélníkové náměstí s oddychovým parkem. Našli jsme zde poměrně velký počet drobných památek a několik historických domů, které jsme si postupně prohlédli. Začali jsme u katedrály, kde se nacházel pomník norského biskupa, básníka, dramatika a redaktora Johana Storma Muncha.

Pamětní kámen s jeho jménem se u svatostánku nenacházel náhodou, neboť roku 1823 byl Munch jmenován biskupem místní diecéze, která sídlila v právě katedrále a tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1832. V sousedství ctihodného pana Muncha pobýval jeho kolega a nástupce Johan Christian Heuch, který v Kristiansandu vykonával funkci biskupa v letech 1889 – 1904. Tvář tohoto ortodoxního teologa, který se proslavil díky publikaci Vantroens Væsen v níž odsoudil nevěru, jsme si prohlédli na podstavci, kde stála jeho busta. Pietu pomníku, obklopeného květinovou výzdobou, neuctivě narušoval racek chechtavý na biskupově hlavě, ale nebylo to poprvé, co jsme tyhle ptáky viděli posedávat na norských sochách. Následně jsme kolem podivné brány zamířili ke kruhové fontáně, v níž se koupalo pár lidí, čemuž jsme se docela divili.

Teplota vzduchu se totiž pohybovala kolem 17 stupňů, od moře mírně pofukoval chladnější vítr a v mikinách nám bylo teplo tak akorát. Možná se jednalo o otužilé turisty, ale fontánu podle našeho názoru spíše obsadili místní obyvatelé, zvyklí na nízké norské teploty, takže oněch 17 stupňů pro ně bylo vlastně velmi příjemných. Od fontány jsme se odebrali ke krásné budově z červených cihel, která byla postavena roku 1894. Před námi se tyčila stará požární stanice, navržená Johanem Keyserem Frølichem, který se vystudoval v Drážďanech a stal se hlavním architektem při rekonstrukci města, který v roce 1892, zničil 350 budov, tedy asi jednu třetinu Kristiansandu. Na dveřích jsme objevili známou zelenou nálepku s písmenem I, ale do informačního centra jsme nevstoupili a prohlédli si pouze průčelí oku lahodící budovy.

Nad vstupem jsme obdivovali krásný reliéf se lvem a líbil se nám také štít, jehož schodové stupně zdobily volutová křídla a nápis Brandvagt. Pod textem jsme ještě shlédli další reliéf s lidskými postavami a erbem. Pak jsme se podél řady budov vydali k podobné cihlové budově, v níž sídlili radní a městští úředníci. Pěkná radnice byla na náměstí vybudována dělníky z hlavního města ještě před požárem, konkrétně v letech 1863 – 1864. Do té doby v Kristiansandu nestálo mnoho veřejných budov a když ve třicátých letech 19. století bylo potřeba někam umístit kanceláře představitelů města, vznikly plány na vybudování radnice. Budova měla navíc obsahovat soudní síň, kanceláře výběrčího daní, policejního komisaře a smírčího soudce, a také městské vězení, které by nahradilo již nevyhovující staré šatlavy. Vysoké stavební náklady by však městský rozpočet hodně zatížilo a tak byly plány odloženy.

Koncem padesátých let 19. století však vláda nabídla velké příspěvky obcím na postavení nových věznic a radní v Kristiansandu tuhle možnost využili. Návrh nové radnice a vězení vypracoval architekt Carl Emil Kaurin v roce 1860. Jejich slavnostní otevření proběhlo v září 1864. Předsednická síň byla na radnici umístěna v roce 1951. Počátkem osmdesátých let 20. století byla stará věznice zbořena v souvislosti s rozšířením sousední ulice Festningsgata a zároveň byla rekonstruována radnice, nově vyzdobená městským architektem Alfem Erikstadem. Před radnicí jsme narazili na sochu krále Haakona VII., kterou v roce 1950 vytvořil dánsko - norský kreslíř, sochař a grafik Per Palle Storm. Byla sem umístěna na památku připlutí norského krále do města, k čemuž došlo v listopadu 1905, kdy Haaakon VII. složil slavností přísahu a věrnost svobodnému norskému lidu.

Pak jsme se přesunuli k bílé nárožní budově naproti radnice, v níž se nacházel obchod a restaurace. Obědvat jsme zde však nehodlali, neboť jídlo bylo drahé a museli bychom předtím vykrást banku. Bílou budovu si na místě starého větrného mlýna nechalo postavit sdružení řemeslníků ve čtyřicátých letech 19. století. V roce 1917 byla dokončena rekonstrukce domu podle plánů architekta Arsteina Arneberga, který budově vtiskl neoklasicistní styl. Když jsme si zvenku dům prohlédli, pokračovali jsme v chůzi okolo dalších budov s obchůdky, kavárnami a dalšími institucemi. Potom jsme se vydali do zelené části náměstí, městského parku s názvem Wergelandsparken, kde na lavičkách odpočívali turisté, zejména seniorského věku. Pěkně upravené cestičky nás přivedly k velkému pomníku se sochou místního rodáka a básníka Henrika Wergelanda, po němž park získal svůj název.

Umělecké dílo vytvořil roku 1908 Gustav Vigeland a pomník tak nahradil starou kašnu. Možná se tak stalo v místech, kde Wergeland roku 1833 přednesl první veřejný projev. O kousek dál jsme uprostřed trávníku narazili na bustu státníka, pedagoga a státního úředníka Jørgena Løvlanda, který učil na místní základní škole a později v norském parlamentu zastupoval liberální stranu. V letech 1907 až 1908 ve vládě dokonce působil jako ministerský předseda. Následovalo setkání s teologem a biskupem Berntem Støylenem, který byl roku 1914 jmenován biskupem zdejší diecéze a později se zasloužil o rozdělení církevního úřadu. V letech 1925 – 1930 působil jako biskup nově přejmenované diecéze Agder až do odchodu do důchodu. Vedle něj měl svou bustu jeho nástupce v úřadu James Maroni, který tuto práci vykonával dalších 17 let a pak se vrátil do Osla, kde žil až do své smrti v roce 1957.

Vzápětí jsme oba církevní hodnostáře opustili a vydali se k růžové budově latinské školy. Po požáru města v roce 1734 vznikla o dvě léta později nová latinská škola, která měla za úkol vychovávat kněze a připravovat bohaté studenty ke studiu na univerzitě v Kodani. Její součástí byla také lidová škola a veřejná knihovna. V roce 1855 byla škola rozšířena na dvě patra a svému účelu sloužila až do roku 1982, kdy její kapacita již nedostačovala a studenti se přestěhovali do nové budovy. Když jsme si školu prohlédli, vydali jsme se směrem k západnímu přístavu, ale takřka ihned jsme se v ulici Gyldenløves gate zastavili u dalšího historického domu. Jednalo se o starou lékárnu U lva, která fungovala v letech 1849 – 1974 a pak byla nahrazena jinými obchody. Průčelí domu pocházelo z roku 1811, což znamenalo, že před lékárnou dům sloužil jinému účelu, patrně v něm někdo bydlel.

Pak jsme již střed města, které v první polovině 17. století založil a pojmenoval po sobě král Kristián IV. opustili a zamířili k přístavu. Znovu jsme kráčeli širokými ulicemi, které si král přál vybudovat podle renesančních ideálů v mřížkovém pravoúhlém vzoru a po pár minutách jsme dorazili k moři. Dorazili jsme do Západního přístavu v ústí řeky Otra, kde se již ve 13. století nacházelo důležité kotviště a rybářská osada. Právě v těchto místech, pouze na protilehlém břehu, bylo v roce 1641 zmíněným dánským králem založeno město Kristiansand. Od 17. století zde kotvily lodě spojeného dánsko-norského království, dokud nebyla hlavní flotila přesunuta na jiné místo. Od 18. století pak přístav sloužil hlavně pro obchodní účely a na bezpečnost lodí dohlíželi vojáci z přilehlé pevnosti.

Během druhé světové války byly na skalnatém ostrově Odderøya, tyčí se přímo nad přístavem, vybudováno opevnění, které se zapojilo do několika bojových akcí. Po válce zde vniklo velké kontejnerové překladiště a tak jsme po příchodu do přístavu pozorovalo několik nákladních lodí, ale také těch z kategorie výletních. Když jsme si trajekty a další obrovské lodě prohlédli, popošli jsme k bronzové soše norského krále Olava V., kterou roku 1997 vytvořila umělkyně Anne Berit Nedland. Ve společnosti muže, který byl norským králem v letech 1957 – 1991, jsme pobyli pár minut a potom jsme zamířili k nedaleké železniční stanici, k níž nás dovedla jedna z kolejí. Brzy jsme stanuli před krásnou budovou z červených cihel, která byla v centru města Kristiansand dostavěna roku 1895 podle návrhu architekta jménem Paul Due.

Tehdy bývala konečnou stanicí na úzkorozchodné trati do Byglandsfjordu. Když jsme si ji prohlédli, vystoupali jsme po schodišti k hlavnímu vchodu a vkročili do útrob stanice. Zvědavě jsme očima přejeli vcelku moderní interiér, ale dlouho jsme se uvnitř nezdržovali, abychom nerušili klid čekajících cestujících a hlavně proto, abychom nepůsobili podezřele. Na opačné straně vestibulu jsme rychle vyšli ven na nástupiště a rozhlédli se kolem sebe. Naši pozornost upoutalo kolejiště, na jehož konci jsme spatřili ocelové zarážky a květinovou výzdobu. Vydali jsme se za nimi a záhy jsme dorazili ke dvěma kamenům s královskými znaky. Vytesaný text nám prozradil, že jeden z těchto královských kamenů sem byl umístěn na památku otevření úzkorozchodné železniční trati v roce 1896, jejíž provoz slavnostně odstartoval král Oscar II.

Druhý památník byl ke kolejím přidán roku 1938, kdy se král Haakon VII. zúčastnil slavnostního otevření trati, která dostala klasický rozměr. Později jsme se dočetli, že v souvislosti s otevřením nové tratě byla rozšířena výpravní budova a ve stejné době byla konečná stanice přesunuta do Provane. Zaujalo nás, že nádraží v Kristiansandu funguje jako bag station, což znamená, že všechny vlaky při pokračování mění směr. Před nádražím je trojúhelníková trať, kde mohou nákladní vlaky projet Kristiansandem bez odbočení a jedna z kolejí vede také do Západního přístavu. Během prohlížení pamětních kamenů spadlo z nebe pár kapek, ale naštěstí žádná větší přeháňka od moře nepřišla. Však jsme si toho deště za celý týden v Norsku užili až moc. Suchou nohou jsme se tak mohli vrátit do hotelu, kde jsme si sbalili věci a pak jsme v recepci odevzdali klíče od pokoje.

Následně jsme v podzemních garážích naproti hotelu Comfort vyzvedli auto, jímž jsme zamířili na 290 kilometrů vzdálené letiště Sandefjord. Cestou jsme se zastavili v obchodě, kde jsme nakoupili pár posledních potravin a pak jsme již v pořádku dorazili k letišti. V půjčovně jsme odevzdali zapůjčený automobil francouzské výroby a pak nám již nic nebránilo v tom, abychom se vydali do letištní haly. Do odletu zbývalo pár hodin, takže jsme se v klidu najedli, provedli nezbytné úřední úkony, odlovili kešku a odpočinuli si. Před sedmou hodinou večerní jsme se konečně dočkali nalodění na palubu letadla společnosti Rynnair, která nás po dvou hodinách letu bezpečně přepravila do polského Krakova. Když jsme si vyzvedli kufry, nasedli jsme na vlak, jímž jsme odjeli na stanici Bronowice. Následně jsme se již za tmy vydali pěšky k prodejně nábytku IKEA, kde na nás celý týden věrně čekalo naše korejské SUV.

S malou zastávkou na benzinové pumpě jsme v jednu ráno dojeli v pořádku domů do Olomouce a uzavřeli tak norský týden. Moc se nám na severu Evropy líbilo, škoda jen, že většinu dní pršelo. Krajina této severské země nás naprosto ohromila, neboť se naprosto lišila od přírody českých, slovenských a dalších hor ve středu starého kontinentu. Líbila se nám rovněž architektura norských měst, které se v lecčems podobaly těm našim, nicméně nás překvapila některá jejich specifika, například obrovské množství různých soch. A protože tradiční český pískovec by zde neměl šanci přežít, umělecká díla byla většinou vytvořena z bronzu. Sochy v přímořských městech často obsadil racek chechtavý, jehož křik byl slyšet na každém kroku. Neposlední řadě bych rád zmínil Ferist, což byl v podstatě rošt přes silnici, který zabraňoval průchodu ovcí či jiného dobytka mimo vyhrazené pastviny. S ohledem na automobilový provoz byla u kovového roštu obvykle dvojnásobná šířka vozovky a vrátka, která se ručně dala zavřít. Každopádně návštěvu Norska jednoznačně doporučuji všem turistům, které nebaví ležet jen tak na pláži.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-se-sesty-v-norsku-prochazeli-mestem-kristiansand