Náhoda tomu chtěla, že jsme o jedněch letních prázdninách vyrazili na víkendový pobyt do oblasti Kolínska, kam jsme tehdy přijeli vůbec poprvé. Do polabské nížiny jsme z Olomouce vyrazili v pátek odpoledne za obrovského vedra a po dvou hodinkách jízdy jsme přijeli do okrajové části Peček, kde jsme předali kus nábytku, jehož prodej byl příčinou našeho výletu. Následně jsme odjeli do Kolína pro dalšího člena naší výpravy a lovce keší v jedné osobě, který sem přijel už ráno vlakem, neboť se nevlezl do auta. Pak jsme se společně přesunuli do penzionu Zlaté slunce, kde jsme byli ubytováni a modlili se, aby konečně přišlo slíbené ochlazení. Večer jsme se dočkali a tak jsme se ráno za příjemné letní teploty mohli vydat na výlet, který jsme praktický celý strávili v Kouřimi.

Avšak ještě než jsme do malebného městečka přijeli, zajeli jsme se podívat na místa, kde se dne 30.5.1434 odehrála poslední velká bitva husitských vojsk. Stalo se tak u obce Lipany, z níž jsme po úzké asfaltové cestě přijeli na kopec Lipská hora, kde jsme naše černé SUV zaparkovali. Ihned poté, co jsme náš povoz opustili, otevřel se nám krásný výhled do české krajiny, kterou jsme očima přejížděli několik minut, v čemž nám nezabránilo ani chladnější ranní počasí po včerejší bouřce. Viděli jsme nejen nejbližší vesnice v polabské nížině jako například Vitice, ale také vzdálenější cíle v podobě horského hřebenu Krkonoš, dvou kopců se středověkým hradem Bezděz a úplně vzadu se tyčily nejbližší vrcholky Českého středohoří. Potom jsme se přesunuli k informační tabuli u parkoviště, abychom si o bitvě něco přečetli.

Dočetli jsme se, že zde střetly spojené síly radikálních husitů Táborů a Sirotků, vedené Ondřejem Keřským, Prokopem Holým a Janem Čapkem ze Sán na straně jedné a koalice umírněných kališníků a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, starého spolubojovníka Jana Žižky z Trocnova na straně druhé. Jelikož jsme základní školu opustili už velmi dávno, tak nás tato informace překvapila, neboť jsme netušili, že zde proběhl v podstatě bratrovražedný boj. Dále jsme se dozvěděli, že v bitvě byla polní vojska drtivě poražena a že zde zahynul i vůdce radikálů a nejvlivnější husitský politik Prokop Holý, což mělo velký vliv na další vývoj Českého království. Porážka radikálního husitského hnutí otevřela cestu ke kompromisní dohodě s katolickou církví a císařem Zikmundem Lucemburským.

Panovník se známou přezdívkou liška ryšavá výměnou za titul českého krále podepsal v Jihlavě roku 1436 právní dokument, který českým kališníkům a jejich církvi oficiálně přiznával právo na svébytnou existenci. Když jsme si přečetli všechna dostupná fakta o slavné bitvě, vydali jsme se po štěrkovém chodníčku k vlastnímu památníku, který zde byl vybudován roku 1881. Před námi se tyčila 11 metrová mohyla z pískovcových kvádrů ve tvaru kužele, kterou zhotovil kameník Karel Koutek. Ono sobotní ráno jsme zde sice nebyli úplně sami, ale rozhodně se zde netísnilo 20 tisíc lidí, jako při slavnostním odhalení památníku 11. září 1881. Nedovedli jsme si představit, že ještě více lidí sem přišlo roku 1870 v rámci protestní akce nazvané tábor lidu, kdy český národ požadoval v Rakousko-uherské monarchii stejné postavení, jaké si vydobyli Maďaři.

Když jsme přišli k mohyle blíž, prohlédli jsme si na různých stranách podstavce pamětní desky, které sem postupně přibývaly jedna po druhé. Nejstarší byl ovšem patrně vyrytý datum 4.9.1881 a vzpomínka kutnohorského sokola na Jana Roháče z Dubé, čelního husitského hejtmana a jednoho z nejbližších přátel Jana Žižky. Nechyběla ani připomínka padlého Prokopa Holého nebo oslava vzniku samostatného Československa sokolkou obcí. Jedna deska z roku 1928 pro změnu připomínala na bitvu z první světové války u Tvorova, další texty pomyslně zvedaly varovný prst, aby náš národ nezapomněl, za co zde husité bojovali. Ovšem nebylo nám jasné, kteří z nich byli vlastně ti dobří a kdo patřil k těm zlým. K nenovějším deskám patřila ta z roku 1991, kdy v Lipanech proběhl Den národního smíření.

Když jsme mohylu obešli kolem dokola a prohlédli si všechny desky a přečetli texty na nich, vydali jsme se přes louku do lesíka, abychom v něm odlovili kešku. Ukrytá schránka nám neodolávala dlouho a vydala nám svoje tajemství, takže jsme se mohli spokojeně vrátit k našemu povozu na parkovišti, jímž jsme vyrazili zpátky. Po cestě do Lipan jsme se ještě zastavili u studánky, kterou jsme zahlédli, když jsme jeli nahoru k památníku na Lipské hoře. Auto jsme nechali na okraji malého paloučku před studánkou a vydali jsme se na její obhlídku. Před námi se nacházela široká kamenná zeď ze žulových kvádrů, v jejímž středu jsme viděli korýtko pro výtok vody, k němuž jsme vzápětí zamířili. Museli jsme ovšem našlapovat velice opatrně, neboť zelený palouček po nočních deštích připomínal zrádná šumavská blata a neradi bychom hned na začátku výletu někam zapadli.

Když jsme ke zdroji vody konečně přišli, ocitli jsme se u pramene Vrbčanského potoka, který možná místní obyvatelé znali odjakživa a pravděpodobně jej také v minulosti využívali k pití a hospodářským účelům. V době naší letní návštěvy však z korýtka žádná netekla a louže pod žlabem byla velmi pravděpodobně pozůstatkem včerejší bouřky, takže jsme museli oželet malé osvěžení. Následně jsme si prohlédli bronzovou desku, zavěšenou přímo nad výtokem vody,  na které jsme spatřili reliéf klečící ženy, podávající sovětskému vojákovi hrnek s vodou, nad nimiž našel místo ještě osedlaný kůň. Ve spodní části desky jsme si pak přečetli nápis Rudé armádě osvoboditelce s dodatkem květen 1945, kdy skončila druhá světová válka v Evropě, po které se českoslovenští občané mohli zase na chvíli svobodně nadechnout.

Docela jsme se divili, že desku někdo nepoškodil, jako některé jiné památníky Rudé armády u nás. K těmto událostem docházelo hlavně na začátku devadesátých let 20. století nebo v roce 2022, kdy ruská vojska vpadla na území Ukrajiny. U Lipan naštěstí zvítězili nejen umírnění husité, ale také zdravý rozum a tak jsme si studánku prohlédli celou a nepoškozenou. Potom jsme odmítli nabídku dvojice laviček k odpočinku, neboť náš výletní den teprve začínal a vzápětí jsme nasedli do auta, jímž jsme odjeli směrem na Kouřim. Když jsme se od obce Třebovle k našemu významně přiblížili, objevila se u silnice kaplička sv. Anny, u které jsme vzápětí zastavili a vydali se na její obhlídku. Drobná církevní stavba se schovávala pod mohutným kaštanem, který mohl být vysazen v době výstavby kapličky.

K tomu došlo v první třetině 18. století na místě, kde od středověku stávaly gotická boží muka. Už dávno jsme věděli, že bývaly stavěny na návrších, rozcestích či křižovatkách, aby okolo jdoucího upozornily na daleký rozhled, přírodní zajímavost, významnou bitvu, nějaké neštěstí, hranice pozemků nebo správní území obcí, ale proč byly postaveny boží muka nad Kouřimí, to jsme se nedozvěděli. Kapličku jsme si prohlédli v podobě z druhé poloviny 19. století, kdy proběhla její úprava. V její horní části jsme spatřili trojúhelníkový štít, ozdobený pásem kvádrů z omítnutých cihel, které nad korunní římsou obíhaly celou stavbu dokola. Průčelí na nároží zaujaly dva pilastry s patkami, mezi nimiž se nacházel otevřený vchod do interiéru kaple, čehož jsme využili a podívali se dovnitř.

Obloukem s klenákem a dvojicí polovičních pilastrů jsme tedy vstoupili do útrob svatostánku, v němž jsme na zemi a na stěnách našli několik svatých obrázků. Na dvou byl vyobrazen Ježíš jako miminko, na dalším seděl u poslední večeře a interiér doplňovalo několik svíček. Potom jsme vyšli ven a obešli si kapličku kolem dokola, přičemž jsme na každém nároží narazili na pilastry s patkou. Za to, že jsme mohli kapličku obkroužit bez problémů, jsme virtuálně poděkovali zemědělcům, kteří již sklidili plodiny z pole za církevní stavbou. Během obchůzky jsme zjistili, že kaplička se stanovou střechou měla hladké stěny a plochou zadní část, ovšem žádné další výrazné prvky jsme neviděli. Po chvilce jsme tedy opět přišli na plácek před kaplí, kde jsme předtím zaparkovali a vzápětí jsme odjeli ke kostelu Nejsvětější Trojice.

Náš povoz jsme zaparkovali na Okružní ulici nedaleko církevní stavby, postavené roku 1591 na nově založeném hřbitově za městskými hradbami a vyrazili jsme na její obhlídku. Do hřbitovního areálu jsme vstoupili pseudogotickou bránou z 19. století a vzápětí se před námi objevilo průčelí jednolodního kostela se sedlovou střechou, na níž jsme spatřili osmibokou věžičku s malým zvonkem. Ve štítu jsme uviděli dvě úzká okénka a pod korunní římsou se nacházelo třetí, tentokrát obdélného tvaru, jenž prosvětlovalo hudební kruchtu uvnitř svatostánku. Pod korunní římsou nás ještě zaujala dvě písmena X, umístěné na okraje průčelí, nicméně se nejednalo o nějaká římská čísla, ale pravděpodobně o stahovací prvky na fasádě. Později jsme je při procházce městem viděli ještě na dalších budovách v Kouřimi.

Potom jsme již zamířili k hlavnímu vchodu s kamenným ostěním, nad nímž jsme spatřili desku s letopočtem 1591, tedy datem výstavby kostela a vedle dveří jsme našli několik náhrobních desek novějšího data. Pak jsme chtěli vejít dovnitř, ale dřevěné dveře byly pevně zamčené a tak jsme si bohužel interiér zajímavého kostelíku nemohli prohlédnout. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů stavby a když jsme kráčeli kolem boční strany, naším očím neunikla další dvě okna různé velikosti a tvaru. Vzápětí jsme přišli k trojbokému presbytáři, na němž nás nejvíce zaujaly mohutné opěráky a okna s gotickým hrotitým obloukem bez kružeb. Na fasádě jsme našli další dvě novější náhrobní desky. Nejhorší pro nás bylo, že mezi presbytářem a ohradní zdí bylo tak málo prostoru, že se závěr kostela nedal pořádně vyfotit.

Následně jsme zamířili k druhé boční straně stavby, kde jsme našli další okna, půlkruhově zaklenutý boční vchod s kamenným ostěním a také schodiště do přístavku. Za ním jsme narazili na velkou zajímavost v podobě dvou renesančních dětských náhrobků z doby kolem roku 1600. Trochu nás zarazil datum 20.9.1896 na vyšším náhrobku, ale zřejmě se jednalo o den dokončení renovace, protože desky byly evidentně opravdu staršího původu. Z textu na náhrobcích se nám podařilo vyluštit pouze jméno Viktorie, nicméně podle omšelých erbů v dolní části desek bylo zřejmé, že pohřbené děti měly urozený původ. Když jsme si desky se zaujetím prohlédli, zamířili jsme znovu před čelní stranu kostelíka a pak jsme se již začali procházet po hřbitově s několika cennými náhrobky.

Nezapomněli jsme se také otočit a vyfotit si kostel z dálky, zatímco jsme pomalu směřovali do zadní části hřbitova, abychom prozkoumali i oddělenou židovskou část, která vznikla roku 1904 v zadní části hřbitova křesťanského. Kráčeli jsme mezi hroby až ke kamenným pilířům, které tvořily jakousi bránu na židovské území, ale když jsme jí prošli, k našemu překvapení jsme spatřili další klasické náhrobky. Teprve až po několika dalších desítkách metrů nás chodníček přivedl do nejzazšího rohu hřbitovního areálu, kde jsme konečně narazili na 23 židovských náhrobků, které všechny pocházely z první poloviny 20. století. Na zdejším hřbitově se totiž pohřbívalo pouze do roku 1939, než začala druhá světová válka a odsun židovských obyvatel, kterých v Kouřimi nikdy nežilo mnoho.

Například v roce 1890 zde bylo jen 92 Židů, kteří neměli vlastní synagogu, pouze modlitebnu v domě na náměstí. Po druhé světové válce už nebylo koho pohřbívat a tak část plochy židovského hřbitova zabraly hroby ostatních obyvatel a urnový háj. Docela nás tento fakt překvapil, protože jsme se s něčím podobným dosud nesetkali. Alespoň nás potěšilo, že valná většina stél byla vztyčená a pouze dva náhrobky ležely na zemi. Na stélách jsme našli většinou hebrejské nápisy, ale také české a nebyla nouza ani o kombinaci obou jazyků. Když jsme se prošli okolo všech náhrobků, vrátili jsme se na chodníček, jenž nás kolem urnového háje přivedl až k bývalé obřadní síni. Ani ona už nesloužila svému účelu a tak nemělo cenu se zde déle zdržovat. Opustili jsme tedy nejen židovský hřbitov, ale i ten křesťanský a vyšli zase ven na ulici.

Potom jsme si kostelík vyfotili i z Okružní ulice, i když nám to značně ztěžovaly vzrostlé stromy a následně jsme se začali věnovat středověkému opevnění, které bylo budováno současně s výstavbou města již v polovině 13. století. Zaujalo nás, že na jeho stavbu osobně dohlížel dle dochovaných záznamů král Přemysl Otakar II., který ho dával v roce 1261 za vzor i ostatním královským městům. Nicméně my jsme hradby viděli v podobě, kterou získaly po přestavbě po polovině 15. století, když skončily husitské války. Stáli jsme před severními hradbami v prostou parkánu, na němž se měšťané pravidelně procvičovali ve střelbě a za vnější zdí jsme spatřili cimbuří se střílnami, za kterými se nacházel ochoz pro obránce města. Opodál jsme zahlédli jednu z parkánových bašt, u které býval hluboký příkop, jenž byl však již dávno zasypán a přeměněn v sad.

Když jsme si hradby prohlédli, přečetli jsme si o nich pár informací z tabule naučné stezky, která u severních hradeb měla zastávku číslo 6. Jen pár metrů od této tabule se nacházela druhá, obsahující dvě zajímavé pověsti. Jedna z nich se týkala hradeb a jmenovala se O velikém holubím ohni a kouřimské letkyni. Podle pověsti kdysi Kouřim obléhal nepřítel, který však celé týdny nedokázal městské hradby dobýt, až se jedné noci vyplížila brankou ven stará bába a zamířila do nepřátelského ležení. Vojáci ji chytili a odvedli k veliteli, jemuž poradila, jak dobýt její vlastní nenáviděné město. Museli pochytat holuby, ocas jim potřít smůlou, pak nebohé ptáky zapálit a vypustit. Když tak učinili, vyděšení ptáci odletěli do holubníků a cestou zapalovali střechy domů. Město se tak ocitlo v plamenech a v tu chvíli obléhatelé zaútočili znovu na hradby.

Celou noc trval boj s ohněm i žoldnéry v ulicích města, ale ráno se obráncům podařilo plameny uhasit a vojáky vyhnat zase ven za hradby. Po čase pak nepřátelé odtáhli pryč a byl zase chvíli klid. A jak to dopadlo s proradnou babou ? Měšťané ji vypátrali, posadili do obléhacího praku a vystřelili pryč od hradeb. Zrádkyně prý letěla přes Klášterní Skalici na sever a dopadla v místech, kde byl později postaven mlýn. Dostal jméno Havraní podle černých ptáků, kteří se snesli na mrtvé bábino tělo a roznesli ho po celém kraji. Když jsme dočetli poněkud morbidní pověst, opustili jsme severní parkán a zamířili do centra Kouřimi. Vstoupili jsme do ulice Pražská a stejné jméno nesla i jediná dochována brána, která se pyšně tyčila před námi k nebi. Původně sice měla o jedno patro více, ale i tak na nás zapůsobila monumentálním dojmem.

Mohli jsme si ji v klidu prohlédnout, neboť se nás žádný strážný neptal na účel návštěvy a jelikož v českých zemích vládl zrovna mír, na hradbách nemuseli hlídkovat ani obránci města. Když jsme tedy zabočili do Pražské ulice a přišli k bráně blíž, ocitli jsme se v místech bývalého hradebního příkopu, přes který bychom se dostali díky padacímu mostu. Následně jsme se přesunuli k tabuli pátého zastavení naučné stezky, která byla umístěna přímo na fasádě brány a něco si o ní přečetli. Dozvěděli jsme se, že Pražská brána byla postavena v druhé polovině 13. století a že se do jejího prvního patra původně vcházelo pouze z ochozů přilehlé hradby, jelikož dnešní vnější schodiště vzniklo až po odbourání hradeb v 19. století. Vstupní dveře na obou stranách věže jsme si o chvíli později prohlédli na vlastní oči, přičemž ten na východní straně byl ještě původní a druhý západní z červeného pískovce byl osazen v 15. století.

Na závěr jsme si přečetli, že krov střechy byl vyměněn v 17. století a pak jsme šli dál. Vzápětí jsme vstoupili do vnějšího raně gotického portálu s valeným klenutým průjezdem, který kdysi uzavírala vrata a mříž posunovaná vertikálně v tesaných drážkách. Byl to zvláštní pocit, pohybovat se v místech, kudy do města po staletí chodívali nejen obyvatelé Kouřimi, ale také obchodníci, sedláci, řemeslníci, vojáci či žebráci, ale také tudy v kočárech nebo na koních projíždělo panstvo a čeští králové. Když jsme průjezdem prošli na vnitřní stranu věže, opět jsme si ji prohlédli, přičemž nás sem tam vyrušilo projíždějící auto. Raději bychom byli, kdyby jsme slyšeli klapot koňských kopyt na kočičích hlavách, svist biče ve vzduchu a okřikování kočího, ale tohle období už odvál čas a stalo se součástí historie.

Na jednu stranu to bylo dobře, protože většině lidí se nežilo dobře, když třeli bídu s nouzí a museli podstupovat ústrky od šlechty, na druhou stranu bychom alespoň na chvíli chtěli v těchto dobách pobývat. Ale opravdu jen na chvilku…Více jsme toho na Pražské bráně vidět nemohli a tak jsme nádherné stavbě ukázali záda a šli dál. Kráčeli jsme ulicí stejného jména, která nás po pouhých 100 metrech přivedla k nárožnímu domu, jenž byl součástí pivovarského komplexu, což byl náš další cíl. Jednopatrový dům s klasicistní fasádou patrně sloužil jako sídlo správy pivovaru, který vlastnilo město a pronajímalo ho většinou zde pracujícím sládkům. V domě se samostatným vchodem z ulice snad později bydlela rodina Linhartů, která pivovar vlastnila v letech 1891 – 1926.

Že jsme na správném místě, to nám napověděla tabulka s příznačným názvem Pivovarská ulice, do které jsme vzápětí zamířili. Na rohu domu jsme minuli nákolník neboli ochranný patník z kamene, který vyčníval z nároží tak, aby zabraňoval poškození stavby vozidly a pak jsme již kráčeli kolem další části budovy až k vratům na nádvoří. Bohužel byly pevně zavřené, takže jsme se na dvůr nemohli podívat a museli jsme se spokojit pouze s obhlídkou exteriérů bývalého pivovaru, v němž se pěnivý mok přestal vařit roku 1925. Když pivovar o rok později koupil zde působící sládek Jaromír Řehák, k obnově vaření piva nepřistoupil a objekt nadále využíval jako sladovnu, což platilo i v době naší návštěvy, byť se majitelé mezitím několikrát vystřídali. Na komplexu nás nejvíce zaujal komín a hvozd, v němž se zpracovával ječmen pro výrobu sladu.

Na fasádě budov nás ještě zaujalo několik písmen X, nicméně se nejednalo o nějaká římská čísla, ale pravděpodobně o stahovací prvky na fasádě, které jsme viděli i na dalších stavbách ve městě. Více jsme toho na současné sladovně zvenku vidět nemohli a tak jsme se vrátili zpátky do Pražské ulice, zabočili doleva a pokračovali do centra na Mírové náměstí. Ihned jsme zamířili ke staré radnici, ve které muzeum Kouřimska našlo svůj domov už v roce 1964. Budova jako taková však byla postavena již ve 14. století, poté byla renesančně přestavěna, na konci 18. století barokně upravena a radním města sloužila až do roku 1850. Když jsme přišli ke dveřím, tak ještě než jsme vstoupili dovnitř, prohlédli jsme si tři pamětní desky na fasádě, na nichž se nacházela jména významných místních rodáků.

Byl zde uveden zoolog a profesor na Karlově univerzitě František Vejdovský, kronikář a katolický kněz Jindřich Václav Zyvalda, univerzitní profesor Jan Fortius Chyba se svým kolegou Matoušem Collinusem z Chotěřiny a konečně právník, politik, soudní písař a mistr pražské univerzity Brikcí z Licka. Na druhé straně vchodu byla jedna deska věnována pouze zmíněnému Matouši Collinovi a na té sousední jsme našli další kouřimské rodáky, jimž byli grafik a sochař Jan Evangelista Růžička, lékař v oboru pediatrie Václav Pexa, malíř Augustin Satra, hudební spisovatel Richard Veselý a grafik František Kysela. Následně jsme vstoupili dovnitř a kolem stánku informačního centra jsme prošli do vedlejší místnosti s muzejní pokladnou. Zde jsme získali jedno razítko do památníku a zakoupili vstupenku, kterou nám pracovník musel ručně vypsat, jelikož jim zrovna nefungovala tiskárna.

Chvilku to trvalo, ale tento čas jsme strávili vtipnou debatou, po níž nás pán zavedl do prvních místností, kde se zrovna konala výstava o včelách a včelařství. Pak se s námi rozloučil a nechal nás, abychom si výstavu i zbytek expozic sami prošli. V přízemí jsme se tedy seznámili s chovem včely medonosné, která byla pro život člověka vždy velmi důležitá a to dokonce natolik, že se naučil ji sám chovat. Podrobnosti o historii včelařství jsme načerpali hned na začátku výstavy z panelu, jenž nám prozradil, že včela medonosná zakončila svůj evoluční vývoj již před 25 miliony let. Zaujalo nás, že první zmínky o získávání medu byly nalezeny ve španělské jeskyni Cauveas de la Arana na kresbě staré asi 15 tisíc let, která znázorňovala speciální nástroje na získávání a na přepravu medu.

Zaujalo nás, že první zmínky o včelaření na našem území pocházejí z 10. až 11. století, když se o nich zmiňují hlavně klášterní dokumenty. Český med byl v té době údajně vyhlášený a Praze se dokonce konaly medové trhy, kde byl náš med směňován se zahraniční solí v poměru 1:1. Dále jsme se dozvěděli, že kdysi včelaření probíhalo dvěma způsoby. Buď se mu věnovali včelníci, kteří užitečný hmyz chovali doma chovali ve vydlabaných kmenech stromů neboli klátech a nemuseli za to platit žádné daně, anebo brtníci, kteří měli včely v lese. Další panely pak pojednávaly o včelích produktech, jejich životu v úlech a o komunikaci mezi sebou. V místnosti jsme si prohlédli několik dřevěných úlů, z nichž se nám nejvíce líbil ten s postavou Panny Marie z roku 1836 a zajímavý byl i jiný, o 50 let mladší, jenž nám připomínal velkou reproduktorovou bednu.

Nechybělo ani několik vykuřovadel na včely, dřevěný lis na vosk z 19. století, pár voskových předmětů, ochranné předměty, bez nichž se včelař neobešel, medomety z první poloviny 20. století a další věci. Výstava to byla zajímavá, pro nás v lecčems užitečná a zase jsme se dozvěděli něco nového. Každopádně jsme z výstavy odcházeli o něco chytřejší a zase o něco více jsme si včel vážili, což jsme dělali už předtím. Dávno jsme už věděli, že bez včel a jejich práce by člověk nepřežil, takže jsme nikdy žádnou včelku úmyslně nezabili, i když nám třeba létala kolem hlavy nebo doma v obýváku. Pak jsme se vydali do prvního patra, kde na nás čekaly historické expozice, ale na schodišti jsme se ještě zastavili, protože jsme si všimli informačních panelů o ranné historii Kouřimi a východočeském rodu Děpolticů, kteří zde měli svůj hrad.

Jednalo se o vedlejší větev dynastie Přemyslovců, jejímž zakladatelem byl Děpolt I., druhorozený syn českého knížete Vladislava I. Děpoltici měli však smůlu, jelikož se nikdo z nich nedostal k tomu, aby se ujal vlády v českých zemích, kterou pevně řídil slavný Přemysl Otakar I. Ten se snažil, aby nadále zůstávala vláda jen v hlavní linii přemyslovského rodu, což vedlo ke střetům s Děpoltem III., jenž se proti němu postavil a to si král nenechal líbit. Roku 1223 vytáhl ke Kouřimi se svým vojskem, město dobyl a Děpolta III. zabil. Jeho rodina se uchýlila do Slezska na dvůr Jindřicha I. Bradatého a vliv Děpolticů už nikdy nenabyl většího významu. Na panelu jsme si ještě prohlédli přibližnou podobu dřevěného hradu Děpolticů a pak jsme se již vydali do prvního patra, kde jsme na chodbě narazili na staré mapy českého království. Vedle jsme si přečetli historii města, které vzniklo v krajině osídlené lidmi už v mladší doby kamenné, do které v 6. století přišli Slované, kteří zde později založili osadu Stará Kouřim.

Zaujalo nás, že se mohutné opevněné hradiště mohlo směle měřit s Prahou, což se mu však stalo osudným, když bylo vyvráceno ve dvou taženích Boleslava I. Hradiště zaniklo kolem roku 936 a poté Přemyslovci založili na sousední ostrožně nové menší hradiště u svatého Jiří, které po vyvraždění Slavníkovců padlo do rukou již zmíněným Děpolticům. Současná Kouřim vznikla ve 13. století asi kilometr od té staré, o což se zasloužil český král Přemysl Otakar II. Virtuálně jsme moudrému králi poděkovali, protože bez něho bychom si nemohli krásné městečko s mnohými památkami prohlédnout a pak jsme již vstoupili do expozice Středověká Kouřim a Kouřimsko. V první místnosti jsme se ze třech panelů dozvěděli fakta z období raného středověku od konce 10. století do roku 1250.

Nejprve jsme si prohlédli podobu zmíněného přemyslovského hradiště na ostrožně sv. Jiří, na němž stávaly dva kostely, ze kterého se dochovaly pouze nevýrazné pozůstatky opevnění a pak jsme si přečetli, jak tehdy Kouřim vypadala a jak se v ní žilo. Potom jsme si prohlédli fotografie s ukázkami dobové architektury a pečlivě jsme prozkoumali kopii plastiky s názvem Kouřimští lvi z první třetiny 13. století, která snad původně byla součástí kazatelny nebo křtitelnice, což vyžadovalo zapojit maximálně naši fantazii. Na závěr jsme si za sklem prohlédli vystavené předměty denní potřeby objevené při archeologických výzkumech, mezi nimiž byla keramika, železné a kostěné nástroje, mince z 12. a 13. století, obchodní vážky, skleněný prsten, bronzová náušnice, železný nůž, klíče a ostruha či pokladnička.

Potom jsme již vešli do druhé místnosti, v níž jsme pokračovali v poznávání vývoje královského města Kouřim a jeho okolí ve středověku. Interiér místností dotvářely architektonické prvky, jež v nás vyvolávaly dojem, že se skutečně nacházíme v dobách dávno minulých. Kolem nás se nacházely předměty z let 1250 až 1450, které používala jak šlechta a církev, tak obyčejný venkovský lid. Dominantou výstavního sálu však byl jednoznačně interaktivní model středověké Kouřimi v době kolem roku 1400. Perfektně jsme tak viděli podobu města a prstence hradeb v dobách největší slávy, kdy ještě stály všechny čtyři městské brány - Pražská, Kolínská, Malotická a Lešská. Pod kostelem sv. Štěpána jsme spatřili menší vstupní bránu zvanou fortna, která se nacházela nad domkem kata.

Kouřim byla totiž královské město, které si mohlo dovolit platit vlastního popravčího, nicméně jako každý kat, i ten kouřimský bydlel mimo centrum. Do vlastního města sice vstupoval pouze touto katovskou brankou, stejně jako další osoby považované za nečisté, na druhou stranu při něm stálo svým způsobem štěstí, protože to na mši v kostele nad Ptačím Rynečkem neměl nijak daleko. U velkého modelu města jsme rozsvěcováním světýlek u příslušných staveb strávili nejvíce času a snažili jsme si jeho podobu vrýt do paměti, abychom mohli později srovnat středověkou podobu Kouřimi s tou současnou. Trochu nám s tím pomohla velká letecká fotografie města, visící nad modelem a sousední panely, na nichž jsme si přečetli bohaté informace z období 13. a 14. století, kdy Kouřim zažila nebývalý rozvoj.

Když jsme si pohráli s modelem, zamířili jsme do rohu místnosti, kde se za gotickým obloukem nacházela imitace středověké kaple. Vedle ní jsme si prohlédli fragmenty architektonických článků, typických pro období gotiky, mezi něž patřil třeba vrchol fiály ve tvaru lilie z proboštství svatého Martina v Kouřimi a svorník s reliéfem anděla z kláštera v Klášterní Skalici. Na panelu u gotických fragmentů jsme si přečetli, jak se tento sloh uplatňoval nejen v Kouřimi, ale také v Kolíně a přilehlých vesnicích. Dále jsme v této části místnosti shlédli kopii dnes již nezvěstné madony z kostela v Tismicích, která se ztratila na začátku roku 1990. Tato socha prý byla zhotovena pro kartuziánský klášter v Praze na Smíchově a když vypukly husitské bouře, mniši při útěku vzali sochu s sebou.

Na noc se zdrželi v Tismicích. Jednomu z nich se v noci měla zjevit Panna Maria a sdělila mu, že když ponechají sochu v tismické bazilice, zachrání jim to život. O dalším osudu mnichů se nepíše, avšak v Tismicích se od té doby začaly dít téměř až zázraky, když se jim vyhnula husitská vojska nebo když za třicetileté války shořela celá vesnice kromě kostela. V dalším rohu místnosti nás čekala rozměrná vitrína s rozličnými  věcmi ze 13. až 15. století. Za sklem jsme viděli keramické kachle s motivem světce, meluzíny či s rytířem na koni, skleněné číše a poháry, keramický zvoneček, železné klíče a zámek, bronzový křížek a knoflíky, miskovitou lampičku na olej a také hrací kostky. Dále tu byla kuchyňská keramika, další lampy, kleště, tesařské sekery, pověstná otka, koňské podkovy, ostruhy, pokladnička a velký meč ze 14. století.

Našim očím neunikly také znaky královských měst zdejšího kraje, mezi které patřil třeba Český Brod, Kolín, Kouřim, Jílové a další. Pokud bychom ve středověku žili, určitě bychom si přáli žít právě v některém z měst založených nebo povýšených králem, jejichž měšťané podléhali přímo panovníkovi a měli tak větší práva než obyvatelé měst poddanských. Pak jsme již opustili dobu temného středověku a přesunuli jsme se do dalších místností, ve kterých se nacházela expozice s názvem Historická Kouřim a Kouřimský kra. V ní jsme se setkali s exponáty z období od 16. století do poloviny 19. století, které byly rozděleny na tři části. Postupně jsme prošli renesanci a raným barokem, poté jsme vstoupili do období vrcholného baroka a nakonec jsme se ocitli v 1. polovině 19. století.

Nejprve jsme si prohlédli dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. První pocházela z někdejší královské hospody v Českém Brodě z roku 1780 a druhá na nižším soklu byla asi o 40 let mladší, leč její původní umístění nám zůstalo utajeno. Dále jsme shlédli sochu sv. Šebestiána ze zámeckého kostela v Kostelci nad Černými Lesy z období po roce 1700 a nemohl chybět ani Ježíš Kristus. Na lístku jsme si přečetli, že malovaná dřevěná soška Krista na Olivetské hoře stávala v interiéru kostela v Poříčanech a pocházela přibližně z roku 1720. V místnosti jsme také shlédli obrazy od malíře Josefa Kramolína. První pocházel z poslední třetiny 18. století a měl název Ex voto s oltářem sv. Anny a druhý zobrazoval Pannu Marii se sv. Šebestiánem a Fabiánem. Na jiném obrazu jsme viděli stavbu Noemovy archy z roku 1750 od neznámého středoevropského malíře.

Následovaly další umělecká díla či klavír s židličkou, takže stačilo se jen posadit a rozeznět krásný nástroj. Nicméně jsme vzhledem k přítomnosti bezpečnostních kamer neměli odvahu klavír vyzkoušet a navíc nám to nedovolila úcta k tak starému předmětu. Pěkná byla také dřevěná truhla na zemi či okna, na jejichž sklech byly připevněny plakáty se starými obrazy. Když jsme si vše prohlédli, odešli jsme do vedlejší místnosti, v níž na nás čekaly další exponáty z období renesance a baroka, například část malovaného stropu z nedalekého domu na náměstí v Kouřimi. Ve vitríně jsme za sklem shlédli železnou sponu, pečetidlo cechu kožešnického, nádobu ve tvaru ježka, stříbrný korbel a pohár, zlomek kordu a hranolová láhev s monogramem I.G.Z.K., alabastrová soška Ecce homo a dřevěný intarzovaný reliéf.

Dále zde byl klíč se symbolem krále Vladislava Jagellonského, keramická kachle s reliéfem královského páru Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské, řezba ze slonoviny, dýka přibližně z roku 1600 a stejně staré dveřní zámky. V druhém rohu místnosti jsme si na zdi prohlédli namalovaný šlechtický pár a pod nimi stálo na zemi staré křeslo, na němž zřejmě nějaký majitel panství sedával. Ale to ještě nebylo vše. Církevní předměty zastupovaly sochy Piety ze zámecké kaple v Zásmukách přibližně z roku 1760, dále sousoší sv. Jáchyma s Pannou Marií a svatým Josefem s Ježíškem z roku 1727, které stávalo v kapli Panny Marie Pomocné v Kouřimi. Na zdi jsme našli obraz s členy řádu františkánů stojících před Kristem, který byl namalován Silvestrem Hiblerem před rokem 1710.

V další vitríně jsme pak viděli dřevěný oltářní svícen, škapulíř, kněžský oděv, hlavu anděla a kompletní sochu anděla Světlonoše z kouřimského kostela sv. Štěpána, světce ze zámecké kaple v Bečvárech, sochu Panny Marie či korunu pro mariánskou sochu, nicméně nejvíce nás zaujalo dřevěné vypodobení márnice z kláštera Františkánů v Zásmukách z roku 1707, které zhotovil opět Silvestr Hibler. Následně jsme zamířili do místnosti s růžovými stěnami, v níž jsme se seznámili s dalším exponáty kouřimského muzea. Ve vitríně jsme našli atlasovou pánskou vestu vyšívanou dracounem a hedvábím, slavnostní frak z brokátu, ušitý podle francouzské módy po roce 1780, pistoli s křesadlovým zámkem, láhev se šroubovým uzávěrem z habánské dílny, pozoun a portrét z roku 1712, na němž byl vojevůdce z třicetileté války princ Tomáš Emanuel Savojský.

Nechyběla cestovní láhev a nakonec jsme viděli dámskou šněrovačku, kterou nosily zámožnější měšťanky v druhé polovině 18. století. V místnosti jsme dále viděli pěkný intarzovaný nábytek, komodu, příborník i s dobovým porcelánem, na zdi visel obraz šlechtice a interiér doplňovalo čalouněné křeslo s červeným potahem, kovová truhla, cínový korbel či zrcadlo se zlatým rámem. Postoupili jsme do sousední menší místnůstky s tapetami, kde na nás z portrétu na zdi shlížel nějaký pán v obleku. Pod jeho dohledem jsme si zde prohlédli velkou skříň, další truhlu a nad ní jsme v zrcadle uviděli sami sebe. Ve vitríně jsme pak našli cínový korbel, litinové kleště na oplatky, cechovní znak a krucifix, obřadní mísu cechu bednářů, džbán s malbou oráče, hoblíky, formu na perník a ševcovské kopyto.

Následně jsme přes prosklenou část dveří nahlédli do místnosti se stylizovaným měšťanským interiérem z 1. poloviny 19. století, vybavený originálním nábytkem a dalšími umělecko-řemeslnými předměty a obrazy, dokumentujícími nejen vkus a dobový styl bydlení, ale i řemeslnou zručnost našich předků. Jakmile jsme si vše prohlédli, přesunuli jsme se do závěrečné expozice, která sice byla malinká, ale zato hodně zajímavá. Zamířili jsme totiž do úzké chodbičky mezi dvěma místnostmi, ve které byla nainstalována expozice s poněkud morbidním tématem. Jednalo se jakýsi pohřební kout s rakví, stylizovaný do doby vrcholného baroka, v němž jsme narazili na osm mariánských obrazů. Ty pocházely z kostela Narození Panny Marie v Poříčanech a namaloval je český malíř někdy okolo roku 1695.

Husí kůži nám naháněl nejen zmíněný kout s rakví a věcmi okolo ní, ale také lebka a nápis Memento mori neboli pamatuj na smrt. Text nám připomněl lidskou pomíjivost a neodvratnou smrt, na kterou by měl být člověk kdykoliv připraven. Jenže jsme byli na dovolené a chtěli jsme si užívat života, takže jsme si jen krátce prohlédli symbol smrt v podobě lebky a přesýpací hodiny, odměřující čas lidského života a pak jsme z prvního patra sešli dolů do přízemí. Prohlídku expozic muzea jsme tedy měli za sebou a při pohledu na hodinky jsme zjistili, že jsme se zde zdrželi asi půl hodiny. Vzápětí nám tento fakt potvrdilo odbíjení na kostele, oznamující pravé poledne, kdy pracovníkům muzea začínala obědová pauza. Od zasloužené přestávky jsme muzejníky nechtěli zdržovat, ale ještě chvíli jsme ve staré radnici zůstali.

V informačním centru jsme si totiž koupili turistickou známku města Kouřim a památníku bitvy u Lipan a také jsme zde získali šest razítek do památníku. Teprve poté jsme vyšli ven a začali se věnovat zajímavostem, soustředěné na Mírovém náměstí, které se svou rozlohou cca 16 250 m2 patří k největším v našich středověkých městech. Líbilo se nám, že se na něm zachovalo původní dláždění z konce 19. století, na druhou stranu jsme museli dávat pozor, aby někde špatně nedošlápli. Nejprve jsme si prohlédli budovu Staré radnice, která byla uprostřed kouřimského náměstí postavena ve 14. století v gotickém slohu a o 200 let později byla renesančně přestavěna. V letech 1670 a 1692 vyhořela, ale vždy byla opravena. V roce 1782 radnici přestavěl architekt Jan Josef Wirch do pozdně barokní podoby, z níž se dochovaly lunetové klenby.

V letech 1849 - 1850 byla přistavěna zadní část a vzápětí budova přestala sloužit vedení města, které se přestěhovalo do nového sídla. V šedesátých letech 20. století byly v budově instalovány muzejní sbírky, v roce 1992 dostala radnice novou střechu, fasádu a byly provedeny další nezbytné opravy. Stáli jsme u jednopatrové budovy s mělkým středovým rizalitem v hlavním západním průčelí, které bylo členěno ozdobnými pilastry a okenními římsami. Na tomto průčelí jsme uviděli barokní reliéfní městský znak a na tom jižním jsme narazili na kamenný kvádr z původního žaláře s vyrytým nápisem „… seděl jsem tu pro kantora“ z roku 1653. Bohužel jsme nezjistili, co se s panem učitelem stalo či jakou roli v případu sehrál.

Následně jsme se věnovali zajímavostem ve středu náměstí, mezi něž patřil také pěkný rozcestník se směrovými šipkami a vedle stojící sloup se soupisem památek. Na sloupu se nacházela trojice oválných desek s význačnými turistickými cíli v Kouřimi a nám se na nich líbil historický vzhled, díky němuž oba sloupy na náměstí působily naprosto přirozeně, jakoby zde stály už odjakživa. Jen o pár decimetrů vedle obou sloupů se nacházel Památník astronomického středu Evropy od Jaroslava Poula z roku 2010. Původně jsme si mysleli, že jsme se právě v onom středu starého kontinentu ocitli, jenže vzápětí jsme byli naším hráčem geocachingu vyvedeni z omylu. Pravý astronomický střed Evropy alias průsečík 50. rovnoběžky a 15. poledníku, se podle něj nacházel asi 1,5 km od města v poli u silnice vedoucí na Svojšice, kde již o dva roky dříve odlovil kešku.

Pomník tvořila drátěná zeměkoule, sestavená z rovnoběžek a poledníků na dvou sloupcích, stojících nad mramorovou deskou s mapou ČR a vyznačenou Kouřimí, nad kterou se vznášelo železné závaží, zavěšené na ocelovém lanku. Ačkoliv tedy nápis na zmíněné desce hlásal, že se jedná o geografický střed Evropy, my jsme věděli své….Následně jsme zamířili do stínu vzrostlých stromů, pod nímž se nacházely pěkné lavičky a také informační tabule naučné stezky s číslem 1, která nám prozradila některá fakta o středověkém opevnění města. Na obrázku jsme si prohlédli středověký plán města se systémem opevnění v podobě, která se zachovala na mapě stabilního katastru z roku 1841. Během procházky městem jsme si toto opevnění velmi podrobně prohlédli a museli jsme konstatovat, že se na něm od poloviny 19. století prakticky nic nezměnilo, což jsme považovali za velký zázrak.

Když jsme si fakta o městských hradbách přečetli, vydali jsme se ke kašně čtvercového půdorysu z roku 1850, jejíž stěny zdobily oválné reliéfy v obdélných polích. Ze středu nádrže vystupoval hranolový sokl, z něhož vytékala dvěma proudy voda a na němž stála socha Panny Marie Immaculaty, zachycená ve svém tradičním postoji na zeměkouli obtočené hadem a se sepjatýma rukama. Zaujalo nás, že socha byla původně umístěna na Mariánském sloupu, vztyčeného podle neověřené místní tradice roku 1694. O umístění ve výšce svědčily protáhlé proporce dolní části postavy, oděné do splývavé drapérie, mírně zčeřené do spirálovitě stočených záhybů. Podle tabulky s různými letopočty bylo sochařské dílo několikrát opravováno, ale tyto zásahy naštěstí nijak nesnížily jeho kvalitu.

Od kašny jsme zamířili pod dva památkově chráněné jasany, v jejichž stínu stál pomník obětem 1. a 2. světové války. Na betonovém díle jsme v horní části našli nápis NA PAMĚŤ SPOLEČNÝCH BOJŮ A VÍTĚZSTVÍ a pod ním druhý ZDE ULOŽENA JE PRSŤ Z BOJIŠTĚ ZBOROVSKÉHO, u něhož se nacházela jakási měděná nádoba. Ta nám připomínala urnu a trochu nás zamrazilo, když jsme si uvědomili, že obsahuje hlínu nasáklou krví československých vojáků, kteří v červenci 1917 bojovali za svobodu v blízkosti ukrajinské obce Zborov. Pod nádobkou jsme si na černé desce přečetli jména kouřimských občanů, zahynulých v první světové válce a o něco níže pak byla druhá deska, tentokrát se jmény obětí druhé světové války. Dlouho jsme se na tomto smutném místě nezdrželi a šli se podívat na další zajímavosti Mírového náměstí.

Kolem nás se nacházelo 35 měšťanských domů na původních středověkých parcelách, vytyčených při založení města ve 13. století. Po mnoha požárech a následných přestavbách si však bohužel žádný z domů nezachoval původní středověkou podobu, přesto jsme některým z nich věnovali větší pozornost. Prvním domem, který jsme podrobněji shlédli, byl dům tělocvičné jednoty Sokol s číslem 79, který vznikl na místě gotického domu "U hroznu" v letech 1894 - 1896. Rozlehlý sál v zadním traktu s původní štukatérskou a malířskou výzdobou byl na přelomu 19. a 20. století jedním z hlavních center zdejšího společenského života. Na sousedním domě č.78 jsme pak našli pamětní desku Františka Kysely, který se v tomto domě v roce 1881 narodil. Byl to významný český výtvarník, profesor a rektor umělecko - průmyslové školy v Praze.

Pak nás čekala řada domů v dolní části náměstí. Začali jsme u nárožního domu č. 48, jenž měl původně renesanční podobu a na počátku 20. století získal dnešní vzhled. Podobně na tom byl jeho soused s č. 47, který současnou podobu získal v druhé polovině 19. století. Zaujalo nás, že se v něm dochovaly mohutné středověké klenuté sklepy, částečně vytesané do skály. O něco dál stál dům č. 44, jenž vznikl v letech 1998 - 1999 podle návrhu architekta Jana Bočana jako novodobá zástavba proluky po zbořeném středověkém domě, ale jeho mládí na něm nebylo vůbec poznat. Pak jsme se zastavili u nárožního domu č. 42 se středověkými sklepy, jenž byl do současné podoby upraven v 18. a 19. století. Nejvíce nás na něm zaujalo, že jeho součástí bylo sýpkové patro, v němž se skladovaly obilniny.

Následně jsme se museli kousek vrátit, protože jsme u domu č. 44 minuli pomník Prokopa Holého, ukrytý pod stromy blíže středu náměstí. Památník husitského vojevůdce, byl odhalen v roce pětistého výročí bitvy u Lipan a tvořilo jej několik balvanů. Ten největší z nich byl přivezen z lomu u vesnice Chotýš nedaleko Kostelce nad Černými lesy a našli jsme na něm tabulku s nápisem "Prokopu Velikému" a letopočty 1434 - 1934. Vzhledem k tomu, že Kouřim patřila k husitským městům, tak nás přítomnost takového pomníku nepřekvapila. Nástupce po smrti Jana Žižky na pozici hlavního hejtmana husitské polní obce si takovou poctu navíc zasloužil, neboť své vojáky vedl 10 let a neprohrál žádnou bitvu v poli, až teprve bitvu u Lipan 30. května 1434. Na památník této bitvy jsme se byli podívat o pár desítek minut dříve a podorbnosti najdete na začátku tohoto článku..

Od kupy balvanů jsme se vydali směrem ke kostelu sv. Štěpána. Cestou jsme minuli řadu domů s čísly 12, 11, 10 a 9, na nichž jsme nenašli nic zajímavého a brzy jsme stanuli pod 34 metrů vysokou goticko - renesanční zvonicí. Nad námi se tyčila hranolová věž, dílo italského mistra Filippa z roku 1525, představující nejvýznamnější dochovanou renesanční stavbu v Kouřimi. Zaujalo nás, že zvonice byla v době svého vzniku nižší než dnes a její původní dřevěné zvonové patro bylo zastřešeno renesanční helmicí s ochozem, ale obě tyto části shořely roku 1670 za jednoho z četných požárů města. Zvonice je známa především zavěšením svých zvonů srdcem vzhůru, které jsme viděli o pár let dříve v Rovensku pod Troskami, ale zde v Kouřimi jsme tu možnost bohužel neměli.Zavřené dveře zvonice nás trochu překvapily, neboť jsme na internetu našli informaci, že je věž přístupná.

O to dříve jsme si tedy prohlédli opodál stojící pískovcovou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1716 od neznámého autora, zhotovenou nákladem kouřimského děkana Antonína Jana Marche. Na hranolovém pilíři s obdélnými zrcadly jsme našli zbylých pár písmen nějakého textu a na něm jsme našli vlastní podstavec sochy s nepříliš srozumitelným chronogramem CVRTVM / AVXILIV. Postava světce byla oblečená v kanovnickém rouchu, zformovaném do měkkých záhybů, Výrazně rozšířená rocheta splývala ke kolenům v mohutných záhybech a mozzeta utvářela měkké horizontální záhyby. Pohled světce byl upřený k nebesům, přičemž smekal z hlavy biret, chystal se pokleknout a v levé ruce držel drobný kovový krucifix.

Prohlídku staré radnice jsme měli už za sebou, ale ta nová nás čekala hned po obhlídce sochy sv. Jana Nepomuckého. Nová radnice nesla číslo popisné 145 a vznikla v letech 1880 – 1881 na místě středověké svatoštěpánské školy v pseudorenesančním slohu původně jako sídlo Občanské záložny. Stejně jako stará radnice byla sídlem muzejních expozic a to v letech 1906 – 1964, k čemuž sloužil sál v přízemí. V době naší návštěvy zde sídlila pošta a samozřejmě zde měl kanceláře městský úřad, ale do reprezentačních interiérů s malířskou a štukatérskou výzdobou z 80. let 19. století jsme se nedostali. Až později jsme se dozvěděli, že rok před naší návštěvou vyskočila z třetího patra radnice tehdejší starostka Kouřimi, která po pádu zemřela. Naštěstí jsme o tom nevěděli a v klidu jsme si budovu prohlédli.

Po chvilce jsme se přesunuli k růžovému domu, jehož počátky sahají až do doby založení královského města v polovině 13. století. Tehdy u vyústění Malotické ulice vznikl gotický měšťanský dům, jehož nejstarší známou majitelkou je až v roce 1620 měšťanka Voršila Zlonická, která jako nekatolička odešla po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 do emigrace a její pozůstalý majetek připadl do vlastnictví české královské komory. Opuštěný dům byl roku 1634 postoupen kouřimské farnosti pro zřízení nového sídla děkanství, jehož původní sídlo bylo zničeno. V roce 1692 vypukl v domě požár, který zničil nejen samotnou budovu, ale také všechny domy na západní straně náměstí, v Pražské ulici, radnici a věž Pražské brány. Vyhořelé děkanství se brzy dočkalo obnovy v barokním slohu, ale roku 1811 děkanství znovu vyhořelo společně se všemi domy v přilehlé Malotické ulici.

Budova byla obnovena o 20 let později, kdy získala dnešní klasicistní podobu a současně byly nově postaveny hospodářské budovy na nádvoří. Od děkanství jsme se přesunuli znovu do středu náměstí, kde v 15. století stávaly kupecké krámy. Po přestavbě v první polovině 19. století je nahradily čtyři domy, které prostor dokázaly romanticky oživit a vůbec nám nepřipadlo, že zde stávalo něco jiného. Na domě s číslem 5 a bílo – růžovou fasádou jsme našli pamětní desku se jménem kouřimského rodáka Františka Václava Netáhlíka (1844–1916). Tento chlapík byl známý nejen jako cukrář, ale také jako všestranný umělec samouk, jehož tvorba sahala od cukrařiny po malířství a sochařství. Barevnou fasádu měly také sousední domy, oděné do žlutého či zeleného hávu a všechna obydlí dohromady působily opravdu harmonicky a mile. Jakmile jsme si je všechny z venku prohlédli, vrátili jsme se k domům v horní části náměstí.

Zastavili jsme se až naproti Staré radnice u domu s číslem 118, jenž byl postaven v roce 1908 na místě gotického předchůdce a od svého počátku nesl název Okresní. Zaujalo nás, že v letech 1951 - 1964 v jeho prvním patře sídlilo kouřimské muzeum, nicméně v době naší návštěvy jsme zde v přízemí narazili na prodejnu potravin. Na výloze nás překvapil nápis Čechové, kupujte u Čechů a na nároží jsme obdivovali výrazný věžovitý arkýř a líbilo se také pseudorenesanční průčelí se secesními prvky. Vedle se pak nacházel dům čp. 117, jehož přestavbu si na přelomu 18. a 19. století vzali na starost majitelé svojšického panství Althanové, po kterých získal i své dnešní jméno. Asi nejvíce nás překvapilo, že si i přes ty různé přestavby dům zachoval starou černou kuchyni, gotické sklepní prostory a klenuté renesanční či barokní klenby.

O kousek dál jsme narazili na krásný dům se zelenou fasádou, na které jsme spatřili černého orla, podle něhož získal svůj název. Původně středověký dům získal později barokní fasádu a v roce 2012 byl opraven. V době naší návštěvy v něm sídlila lékárna, které ostatní domy mohly jen závidět, například hned ten sousední s číslem 115. Barokní dům z 18. století, v jehož patře se dochovaly původní záklopové stropy a dekorativní barokní malba z počátku 18. století, působil o hodně skromněji, ale i on se ním líbil. Škoda jen, že kavárna v něm byla zavřená. Následně jsme minuli otevřenou prodejnu s pečivem a zastavili se až u ústí Pražské ulice, kde stál dům č. 108. Našli jsme jej bohužel prázdný, ale předtím v něm sídlila spořitelna, jenž vznikla na místě velkého středověkého "Rybovského domu" v roce 1925 v konstruktivistickém slohu podle projektu architekta Antonína Falcmana.

Na nároží nás zaujal vikýř, pod nímž jsme obdivovali portál s alegorickými sochami Píle a Spořivost od sochaře Václava Amorta. U bývalé spořitelny jsme dokončili naši okružní procházku po Mírovém náměstí, které nám toho z hlediska turistického nabídlo opravdu hodně. Pomalým krokem jsme se vrátili ke kostelu sv. Štěpána, představitele jedné z nejvýznamnějších památek svého druhu u nás. Svatostánek v rohu náměstí si totiž přes všechny pozdější úpravy zachoval raně gotický styl, vzešlého ze sasko-hesenského prostředí s vlivy burgundské gotiky. Když jsme k němu přišli, byli jsme naprosto ohromeni jeho gotickou krásou a naše pocity úžasu ještě znásobil fakt, že po celý středověk byl kostel oficiálním sídlem kouřimského arciděkana, tedy nejvyššího duchovního správce jihovýchodní části středních Čech.

Navíc jako patroni kostela do něj vstupovali nepřetržitě od jeho založení až do roku 1918 čeští králové, což v nás k němu vyvolávalo ještě větší úctu. Ještě než jsme se pustili do obhlídky exteriérů, zamířili jsme k hlavním dveřím do kostela, které sice byly zavřené, ale díky dvěma proskleným částem se nám podařilo nahlédnout dovnitř. Nemohli jsme sice shlédnout všechno, ale i tak toho bylo k vidění docela dost. Pokochali jsme se třeba pohledem na křížovou žebrovou klenbu a na stěnách jsme viděli nástěnná dekorace z roku 1905 od Františka Urbana, který navrhl barevné dekorace vitráží oken a ze stejného roku pocházel pseudogotický hlavní oltář z od Jana Kastnera, S. Zálešáka a V. Mráze. Na konci 19. století byla také pořízena pseudogotická kazatelna, zdobená složitými architektonickými řezbami a deskovými malbami evangelistů.

Na břevně triumfálního oblouku jsme spatřili velký barokní krucifix, který je zdařilou prací neznámého sochaře z poloviny 18. století. Z barokního období jsme našli několik obrazů či lavice z doby po roce 1670. Nad námi se nacházela kruchta s varhanami od Karla Schiffnera z let 1879 - 1880, které jsme díky omezenému výhledu pochopitelně vidět nemohli, stejně jako další vnitřní vybavení a tak jsme poodešli od dveří a začali studovat průčelí trojlodní baziliky. Gotický sloh nás od té chvíle doprovázel na každém kroku, viděli jsme jej při jakémkoliv pohledu na kostel a protože se v naší malé zemičce většinou svatostánky přestavovaly barokně, mohli jsme na něm oči nechat. Líbil se nám hned zmíněný vstupní portál s původním raně gotickým ostěním, nad nímž jsme spatřili typické okno s lomeným obloukem, jež bylo navíc zdobeno čtyřlaločnými otvory, které nám připomínaly čtyřlístky.

Nad tímto velkým oknem jsme našli tři menší v řadě vedle sebe a na závěr jsme shlédli štít se zdobnými reliéfními sloupky. Našim očím nemohly uniknout mohutné opěráky, přičemž dva se nacházely na krajích čelní strany a další dva vybíhaly od spodu až ke zmíněnému štítu a dotýkaly se jeho okrajů. Mezi opěráky jsme ještě uviděli dvě úzká střílnová okna, nad nimiž byly dva trojlaločné otvory. Následně jsme se vydali doprava na obhlídku boční strany kostela. Minuli jsme nárožní opěráky a záhy jsme narazili na boční vstup. Nade dveřmi jsme našli menší okno a další čtveřici totožných trojdílných oken ze 16. století jsme napočítali nad krycí stříškou. Za vchodem se nacházely další dva opěráky, mezi nimiž jsme spatřili velké okno, pouštějící světlo do útrob božího chrámu.

Vzápětí jsme přišli k sakristii s pětibokým závěrem, která od svého vzniku roku 1370 sloužila jako kaple. Také sakristie byla opatřena úzkými hrotitými okny, ale nás na ní zaujalo úplně něco jiného. Na přípravně kněžích jsme totiž spatřili první ze třinácti renesančních náhrobníků bohatých měšťanů nebo nižší šlechty z druhé poloviny 16. a počátku 17. století, které se původně nacházely v podlaze kostela uvnitř a roku 1905 byly osazeny do venkovních zdí. Postupně jsme si na stěnách sakristie prohlédli náhrobky manželů Pirynových a jejich dětí z let 1600 - 1614, náhrobky Kateřiny Hrabalové z roku 1582, Jana Bakaláře a neznámé měšťanky s růží z období kolem roku 1600. Když jsme za sakristií narazili na půlpalcové schodiště do jižní věže, spatřili jsme na ní pískovcový kříž s reliéfem lebky ze třetí čtvrtiny 18. století, jenž je podle nepodložené místní tradice považován za náhrobek kouřimského kata.

Jak už bylo napsáno, tak půlpalcová věžička ukrývala schodiště do jedné ze dvou věží, které byly až do roku 1744 o patro vyšší a dokonce je spojoval můstek. Ačkoliv nám věže připadaly jako dostatečně pevné, ve středověku nebyly příliš stabilní a tak roku 1525 zvony putovaly do nově postavené samostatné zvonice, kterou jsme viděli o pár minut dříve. Mohutné věže se nacházely po stranách pětibokého presbytáře, který byla rovněž vybaven opěráky a hrotitými okny s kružbami, jenž pouštěla světlo k oltáři. Dále jsme si všimli dvou pětibokých postranních kaplí na jižní a východní straně kněžiště a v bezprostřední blízkosti zdi nás zaujal prostý kamenný kvádr, označující hromadný hrob vojáků padlých v bitvě u Kolína. Kolem městského kostela sv. Štěpána se totiž dříve rozkládal starý hřbitov.

Ten musel být kolem presbytáře oproti okolního terénu navýšen a podepřen kamennou zídkou, aby byl ve stejné výšce jako jeho zbývající část. Na této ploše stála úzká výklenková kaplička, na které jsme však nenašli žádný obraz ani světce, takže jsme se záhy vydali k druhé boční straně kostela. Našli jsme na ní dvoudílná, bohatě profilované okna  a pozdně románský portále z roku 1260, který si uchoval původní podobu s pětilaločně vykrojeným nadpražím a ostěním s polosloupky, ukončenými hlavicemi s bohatým rostlinným dekorem. A nechyběly zde ani náhrobky, přičemž se tentokrát jednalo o desky Anny Kožešnice z roku 1602 a manželů Polentových z let 1615 a 1619. Vzápětí jsme opět stanuli před hlavním vchodem a ihned jsme zamířili již podruhé k sakristii na druhé boční straně.

O pár minut dříve jsme totiž u přípravny kněžích zahlédli informační ceduli s názvem Tajuplná místa Podlipanska, na které jsme si přečetli tři zajímavé pověsti. První pojednávala O protestantské mši v chrámu sv. Štěpána, která zde měla proběhnout v období po bitvě na Bílé hoře, kdy katoličtí kněží převraceli protestantský lid na svou víru. Jednomu z děkanů se to dařilo tak dobře, že v Kouřimi zbylo jen sedm nekatolíků, kteří se jednoho večera před ochodem do zahraničí sešli v kostele a při světle několika voskových svící se prý za doprovodu varhan modlili tak vroucně, že se zvuky vtiskly do starých kamenů v chrámu. Podle pověsti prý lze za jasných nocí z chrámu slyšet tlumený zvuk varhan a sbor modlících se hlasů. Ve třicátých letech 17. století v Kouřimi působil jiný děkan, který způsobil řadu násilných skutků, například zplodil dvě nemanželské děti, které záhy zemřely za podivných okolností.

Děkan je prý pochoval v sakristii, ale to ještě nebylo vše. Svou děvečku nechal šít šněrovačku z kostelního ornátu a když město obsadili vojáci, tak s nimi jezdil po kraji, přepadával vesnice, loupil a zabíjel. Nedivili jsme se tedy tomu, že ho roku 1633 nechal arcibiskup Harfách zatknout, zbavit úřadu a vyhnat ze země. Druhá pověst nazvaná O zhýralém páterovi a hrůzyplné mši duchů vyprávěla o tomtéž církevním násilníkovi, jehož roku 1631 navštívil v jeho světnici duch, který po něm chtěl, aby už šel sloužit mši. Jenže vykutálený děkan minulý večer hodně popíjel a ducha odmítl. Za hodinu už za ním přišli dva s loučemi a nutili děkana vstát z lože, což hodnostáře naštvalo a poslal je ke všem čertům. To pro změnu zase rozlítilo duchy a vzápětí do místnosti zavřenými dveřmi vstoupili další tři a vyhrožovali děkanovi, že jestli mši neodslouží, zle se mu povede.

Děkan konečně poslechl, vstal, oblékl se a za doprovodu příznačných bytostí vešel do chrámu. Když se však najednou otočil, strnul hrůzou, protože kostel byl plný duchů, kteří se na něj sápali, strhávali z něj šaty a nakonec ztýrali jeho tělo. Pak jej duchové nechali být a se slovy Mluv pravdu, kaž pravdu, zmizeli. Polomrtvý děkan se odpotácel do sakristie, převlékl se a nechal svolat mši, při níž ukazoval užaslým farníkům své zmučené tělo a místo obvyklých řečí slyšeli kázání o tom, kolik duší má dnes skrze modlitby přijít ke spasení. Toho roku se děkan opravdu polepšil, ale dlouho mu to nevydrželo a znovu se vrátil k pivu a ženským. Jak to s ním pak dopadlo, to už víme. Třetí pověst se jmenovala O bílé paní kouřimské a vyděšené školačce, takže nám bylo jasné, jaké aktérky budou hlavními postavami děje. Jednoho dne zmíněnou žákyni čekal perný den ve škole a tak se rozhodla výuku tentokrát vynechat.

Když šla kolem kostela sv. Štěpána, spatřila pootevřené dveře a vklouzla dovnitř. Nikoho zde neviděla a tak začala bloumat po kostele, až přišla ke schodišti do krypty sv. Kateřiny. Zvědavost byla silnější než strach a tak sestoupila do hrobky zalité sluncem. Opět zde nikdo nebyl, ale najednou se zničehonic objevila paní v bílých šatech a s úsměvem jí pokynula, aby přistoupila blíž k jedné ze stěn, v níž se objevil otvor. Školačka uvnitř zahlédla kosti, úlomky dřeva a zlaté předměty, ale byla tak zdřevěnělá strachem, že se nemohla pohnout. V tom bílá paní zmizela a vyděšená žákyně na nic nečekala a vyrazila nejkratší cestou ven. Ve škole se najednou cítila bezpečně, což jsme plně chápali. Zážitek si dívka nenechala pro sebe, ale když se později kouřimští občané šli do krypty podívat, nic nenašli.

Po městě se pak začalo vyprávět, že bílá paní školačce ukázala tajný úkryt, v němž od středověku odpočívaly ostatky svatých. Když jsme dočetli poslední pověst, tak jsme odlovili rovnou dvě kešky. První se nacházela v přilehlé Židovské ulici a pro druhou jsme se museli vydat do nedalekého městského parku. Nijak nám to však nevadilo, neboť procházku zajímavým parkem jsme stejně měli v plánu. Po úspěšném nálezu první kešky jsme se vrátili na Ptačí ryneček, jakési malé náměstíčko u kostela sv. Štěpána, z něhož jsme otevřenými vraty vstoupil do malého parku s příznačným názvem Na hradbách. Pěkné zákoutí v tomto prostoru vzniklo již v roce 1914, ale již od poloviny 16. století byly prostory mezi vnitřním a vnějším pásmem hradeb pronajímány městem ke zřizování zahrad, které měly převážně užitkovou funkci.

Tímto způsobem byl položen základ ozelenění hradebního pásu, na jehož začátku jsme se právě ocitli. Hned za bránou jsme narazili na úvodní informační tabuli, která nám prozradila, že nás v následujících minutách čeká průzkum středověkého opevnění, zkrášlený různou květenou a stromy rozličných druhů a velikostí. Na nic jsme nečekali a záhy jsme se ocitli u jihovýchodních hradeb, které jsme si mohli prohlédnout jak z venkovní, tak z vnitřní strany. Hlavní hradba se v těchto místech dochovala sice jen v nevelkých fragmentech, ale parkánovou zeď jsme shlédli od zaniklé katovské fortny za kostelem až k bývalé Malotické bráně, která byla bohužel zbořena jako třetí v pořadí roku 1876. Nalevo u hradeb jsme spatřili amfiteátr, sloužící k malým kulturním vystoupením, které na tomto místě zcela určitě mívají netradiční atmosféru.

Pódium pod svá ochranná křídla či spíše listoví, vzal nás národní strom, tedy lípa srdčitá a na tomto úkolu s ním spolupracoval vzrostlý jerlín japonský, kvetoucí na konci prázdnin světle žlutými květy. Japonec nám připomínal akát bez trnů a museli jsme si na něj dávat pozor, protože byl celý jedovatý. Když jsme se k amfiteátru přiblížili, prohlédli jsme si kamenné hradby se střílnami ve dvou výškových úrovních, které měla i hranolová bašta, nacházející se u dětského hřiště na začátku parku. Pak jsme se otočili na druhou stranu a stejně jako kdysi strážci města jsme se podél hradeb procházeli po parkánu, který umožňoval volný pohyb obránců z místa na místo. Po několika metrech jsme narazili na informační panel, z něhož jsme načerpali další informace o jihovýchodních hradbách v Kouřimi.

Pak jsme opět obdivovali krásy přírody v podobě květin, bylin, jehličnanů či listnatých stromů, přičemž této části parkánu dominoval parterový záhon plný okrasných travin, pod nimiž našla útočiště nijak nebezpečná kočkovitá šelma. Bílo-zrzavá kočka odpočívala před obědem po probdělé noci a nechala nás kolem sebe bez problémů projít. Na parterovém záhonu jsme také našli vytrvalou bylinu z poněkud záhadným názvem barvínek, nicméně se jednalo o druh brčálu, který místo zkrášlil fialovými květy. Prostor u hradeb zase obsadily hortenzie, které nás doprovodily na konec záhonu, kde na nás čekalo několik jehličnatých stromů, ale i jiné druhy. Nejprve jsme narazili na příjemně vonící zerav západní, jedovatý strom ze Severní Ameriky, který v naší malé zemičce často najdeme na hřbitovech.

Opodál rostl častý obyvatel parků s názvem javor mléč, jehož list našel místo na státní vlajce Kanady a líbil se nám i roztodivně pokroucený jehličnan, jehož tvar nám připomínal písmeno ypsilon. Nedaleko jsme objevili šácholan alias magnólii, jejíž ovocná vůně nám vždycky spolehlivě a hlavně příjemným způsobem rozšířila chřípí….A hned poté jsme narazili na naši oblíbenou katalpu, patřící mezi opadavé nebo stále zelené stromy s nápadnými, rozměrnými listy a pohlednými květy. Také další strom patřil mezi naše oblíbené, přičemž se jednalo o buk červený, zato u jedovatého tisu stejné barvy, jsme se vůbec nezdržovali. Potom jsme se posadili na lavičku mezi skupinkou dřevěných bohatýrů a krátce jsme si zde odpočinuli. Po chvilce jsme prostudovali druhou informační tabuli.

Díky ní jsme se seznámili s rozdělením parku na hradbách a vzali jsme na vědomí omluvu provozovatelů oddychového místa, neboť se prý park stále ještě mění a obnovuje. Nám se zde však hodně líbilo, takže omluva nebyla podle našeho názoru potřeba. Potom jsme se pomalým krokem vydali ze stínu jehličnanů na volné prostranství, kde jsme po pár metrech narazili na piknikovou louku. Ocitli jsme se v prostoru, kde ještě před pár lety byla zahrada bývalé zvláštní školy, v níž rostl jabloňový sad zákrsků. V době naší návštěvy nás potěšila přítomnost oblíbeného červeného javoru, který však měl ještě zelené listy, jež na podzim získávají červenou barvu. U hradební zdi jsme našli malý záhon světlomilných rostlin v čele se žlutými květy třapatky srstnaté.

Dále jsme zde viděli červené zbarvené listy trávničky přímořské, fialovou violku, tulipán s červenobílými pruhovanými květy, stříbrnolistý devaterník s květy růžové barvy a rovněž zde nechyběla šuškarda, oblíbená u ženské části naší výpravy. Vlevo jsme zahlédli náš původní keř klokoč zpeřený s dlouhými květy, z nichž se později vyvinou tobolky s plody, ze kterých se dříve vyráběly náramky, korále a především růžence. V rohu piknikové louky se nacházel přístřešek s posezením, kde jsme si sice nesedli, ale odlovili jsme již zmíněnou druhou kešku. Následně jsme odmítli nabídku dřevěných lehátek a mírným svahem jsme vystoupali na dětské hřiště. Kromě různých prolézaček jsme zde nalezli malé domky pro trpaslíky, tedy spíše pro rozverné děti, které si svůj příbytek mohli vybrat podle oblíbené pohádky.

Animované postavy byly nakreslené ve štítu tří domečků a v nabídce byl nejšikovnější mravenec všech dob Ferda, zlobivá tři prasátka nebo Křemílek s Vochomůrkou. Pro nás dospělé pak byly připraveny stoly se zahradními židlemi či klasické parkové lavičky, ale opět jsme jejich služby nevyužili. Prohlédli si ještě několik dvourozměrných dinosaurů a čtyři zde rostoucí stromy, mezi nimiž byla magnólie, hrušeň, jasan ztepilý a katalpa. Potom jsme již prostor určený pro děti opustili, prošli piknikovou loukou a portálem proraženým ve zdi jsme sestoupili po schodech dolů pod hradby. Ocitli jsme se v místech bývalého příkopu, jímž jsme šli směrem zpět k amfiteátru, ale v jiné výškové úrovni. Poslední části parku dominovala skalka a zejména celá řada stromů, pod nimiž u hradeb rostlo mnoho stínomilných květin a bylinek.

Nejčastěji jsme zde viděli nízkou, modře kvetoucí pomněnkovec velkolistý, dále u zdi rostla nejbarevnější trvalka dlužicha, která záhonky zdobí po celý rok a nesmíme zapomenout ani na modré cesmíny či liliovku hadí. U brány jsme narazili na informační tabuli, z níž jsme se o dolní části parku dozvěděli podrobnosti a pak jsme se šli podívat na zmíněnou skalku, plnou rabatových trvalek a skalniček. Na skalce rostla třeba mateřídouška, delosperma, lomikameny, devaterníky, plamenky, oman, hvozdíky, badan, rozrazil šedý, svatolina, netřesky, kakost krvavý a také Kleopatřina jehla, která však nesloužila k šití egyptských šatů, protože se jednalo o štíhlou květinu, dorůstající výšky až 70 centimetrů. Rostlinám na skalce dělaly společnost malé borovičky různých druhů, které zpevňovaly svah, takže nehrozil nějaký sesuv.

S klidnějším vědomím jsme zamířili zpátky k informační tabuli, přičemž jsme minuli vysokou borovici černou s tmavou kůrou a pak jsme se zastavili pod habrem obecným s převislými větvemi, z jehož tvrdého dřeva se vyrábí násady na nářadí, řeznické špalky a žebříky. Pod tímto stromem, u něhož našla své místo kalina, jsme před sebou měli jako na dlani celou úzkou část parku, sevřenou hradbami vlevo a plotem u rodinných domků na pravé straně. Vzápětí jsme po chodníčku vyrazili na poslední cestu parkem a brzy jsme přišli pod vysoký jeřáb muk, jehož dřevo je také hodně tvrdé a proto velmi žádané. O kousek dál nás čekal naopak nízký dřín květnatý, který rostl u jakéhosi kruhového objezdu pro pěší. Cestička se totiž rozdělila do dvou proudů a u jednoho z nich jsme uviděli hloh obecný.

Jeho sušené květy se v lidovém léčitelství používají pro přípravu odvaru, který zlepšuje srdeční činnost, snižuje krevní tlak, pomáhá při nespavosti a má uklidňující účinky, pokud se užívá dlouhodobě. Správně bychom to neměli do našich článků psát, protože by to mohlo poškodit farmaceutické firmy, ale babky kořenářky vědí své. Pod hlohem rostl další barvínek v našich národních barvách a pak jsme již zamířili k obrovskému javoru mléč. Ten díky své výšce a rozložitosti dominoval této části parku a z nadhledu se díval na svého druha u hradební zdi, který byl podstatně menšího vzrůstu. Napadlo nás, jestli to není otec se synem, ale pravděpodobně mezi sebou mají jiný příbuzenský vztah. O několik metrů dál rostl u zdi statný listnatý strom se severoamerickým původem, který měl poněkud podivný název.

Nahovětvec dvoudomý byl do Evropy přivezen již v roce 1748 a ve své domovině míval přezdívku kávový strom. Když totiž mezi oběma světovými válkami přišla hospodářská krize, tak se ve Spojených státech jeho pražená semena používala jako náhrada kávy, zatímco u nás jsme se museli spokojit s kořeny čekanky. Dalším dřevěným bohatýrem, který se u hradeb vypínal k nebi, byl liliovník tulipánokvětý. Ani jsme nemuseli studovat botaniku, abychom věděli, že tento národní strom státu Indiana získal své jméno podle podobnosti jeho květů s tulipány. Naproti němu u plotu stál jasan ztepilý, jehož tvrdé a pružné dřevo se používá zejména v truhlářství, při výrobě nábytku a sportovního náčiní. Pak nás potěšila přítomnost další katalpy trubačovité a o kus dál rostla lípa srdčitá a jírovec drobnokvětý, jehož plodům se lidově přezdívá koňské kaštany.

Nebylo těžké uhádnout, že přezdívku získaly kvůli tomu, že plody byla krmena zvěř, ale docela nás překvapilo, že se z nich v chudých rodinách lisoval olej na svícení. Jírovec rostl u plotu úplně na konci spodní části parku, za nímž se nacházela patrně soukromá zahrada, kam jsme se tedy již nedostali. Alespoň přes plot jsme viděli mohutnou baštu, zvanou muzejní. Svůj název získala díky tomu, že byla roku 1930 upravena pro potřeby muzea a do jejího prvního patra byly umístěny archeologické sbírky. Tato expozice zde byla k vidění do roku 1949, pak bašta sloužila jako depozitář až do počátku 90. let dvacátého století. Dál cesta nevedla a tak jsme se museli po chodníčku vrátit zpět. Prošli jsme portálem ve zdi, vyšlapali schody nahoru a po parkánu jsme zamířili k východu na Ptačí ryneček.

Další naše kroky vedly znovu na Mírové náměstí, z něhož jsme vstoupili do Hrnčířské ulice, abychom si prohlédli kostel Církve československé husitské, nacházející se stále ještě za ochrannými hradbami středověkého opevnění.  Našli jsme jej na konci Hrnčířské ulice, v níž jsme shlédli boční stranu modlitebny se třemi okny. Zadní část a druhá boční strana nám však zůstaly skryty, neboť se staly součástí zástavby rodinných domků, takže jsme mohli vidět již pouze průčelí kostelíku. Přední strana se nacházela na ulici s názvem Nové město, do níž jsme vzápětí přišli a krátce si průčelí s mělkým rizalitem prohlédli. Menší husitské svatostánky totiž většinou nenabízely nějakou honosnou výzdobu a stejně tomu bylo i zde v Kouřimi.

Vchod, který byl samozřejmě zavřený, neboť jsme sem nedorazili v době bohoslužby, tvořily obyčejné dřevěné dveře, nad nimiž bylo okno, které bychom si nedali ani do sklepa. O něco výše nad římsou jsme spatřili dvojitý křesťanský kříž s třetím nahnutým břevnem, nad nímž se nacházela hranolová věžička červené barvy. To bylo vše, co jsme na modlitebně Církve československé husitské mohli vidět a tak jsme si ještě přečetli něco z jeho historie, k čemuž nám posloužili vlastní vytištěné papíry. V podstatě jsme se pouze dozvěděli, že Husův sbor byl postaven v letech 1934 - 1935 podle návrhu Karla Venci z Kouřimi a slavnostně otevřen u příležitosti oslav pětistého výročí bitvy u Lipan dne 5. července 1935 biskupem Stanislavem Kordulem.

Po přečtení dostupných informací jsme se otočili, abychom vykročili za další církevní památkou, ale v tom jsme se zarazili, neboť jsme na fasádě protějšího domu zahlédli pamětní desku. Zvědavost nám nedala a šli jsme se podívat, k jaké příležitosti byla na dům osazena. Vzápětí jsme zjistili, že se v tomto nízkém domku roku 1849 narodil český zoolog a profesor na Karlově univerzitě František Vejdovský, který se zabýval se především bezobratlými živočichy a jako první na světě popsal kmen vodních živočichů řádu strunovců. Následně jsme vkročili do ulice Československé armády, která vyústila v místech, kde stávala další z městských bran. Upozornila nás na to další cedule naučné stezky s číslem dvě, na níž jsme shlédli vedutu s podobou města okolo roku 1600 od Johanna Willenbergera.

Dále jsme se dočetli, že hranolová Olešská brána s průjezdem byla na západě města zbořena jako první roku 1840 a tím byl umožněn vznik nové části Kouřimi. Když jsme si dostupné informace na tabuli přečetli, věnovali jsme se obhlídce kaple Panny Marie Pomocné na druhé straně silnice, jenž byla postavena v letech 1724 – 1727 nákladem kouřimského děkana Antonína Jana Marche a opata sedleckého kláštera Oty Zahrádeckého. Tito dva pánové tak chtěli uctít památku pěti cisterciáckých mnichů z bývalého proboštství, kteří byli údajně na tomto místě v roce 1421 upáleni husity. Tento fakt nás zaujal, stejně jako to, že stavební projekt původně vypracoval český barokní architekt Jan Blažej Santini, ale ten zemřel ještě před zahájením stavby a tak se realizace ujal neznámý architekt, který projekt zmodernizoval v duchu blížícího se rokoka.

Když jsme přešli přes silnici na druhou stranu, ocitli jsme se před pětiúhelníkovou stavbou s konkávně vybranými nárožími, které zvýrazňovala pásová bosáž. Následně jsme svatostánek obešli kolem dokola a na každé straně kaple jsme našli obdélné okno s horním obloukem a volutovým vykrojením s výraznými lichoběžníkovými klenáky. Když jsme kapličku prozkoumali ze všech stran, tak jsme po třech širokých schodech vystoupali ke dveřím, které ovšem byly zamčené a dovnitř jsme se tedy nepodívali. Nemuselo nás to až tak mrzet, protože v době naší návštěvy byl interiér kaple prázdný. Následně jsme ještě obhlédli prostor okolo dveří, které lemovalo ostění s charakteristickýma ušima u horních rohů, nad nimiž jsme spatřili mohutnou supraportu, tvořenou vlněnou římsou s bohatě členěným klenákem.

Pak jsme poodešli o pár kroků dál, abychom se podívali na zvonovitou střešní kopulí s pěti vikýři, završenou pětibokou lucernou s křížem, doplněným symbolickým motivem pěti hvězd. Tím jsme obhlídku kaple Panny Marie Pomocné ukončili a přešli zase zpátky na druhou stranu ulice a imaginární Lešskou bránou jsme vstoupili na území vnitřního města. Vrátili jsme se na Mírové náměstí, kde jsme se chtěli najíst, jenže ani jedna slušná restaurace nebyla v centru kvůli dovoleným v provozu. Otevřený byl pouze bufet v prodejně pekařství, ale na studené chlebíčky či něco podobného jsme chuť neměli a tak jsme nahlédli do mobilního telefonu, abychom našli nějakou další restauraci. K našemu zklamání jsme zjistili, že žádné další podobné zařízení se po nucené covidové uzavírce v Kouřimi nevyskytuje.

Konec 1. části

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_si_po_bitve_u_Lipan_podmanili_mestecko_Kourim/