Pokračování výletu do Kouřimi. Když jsme poznali památky na Mírovém náměstí a v jeho okolí, chtěli jsme se někde najíst a tak jsme začali hledat restauraci, jenže ani jedna slušná hospoda nebyla v centru kvůli dovoleným v provozu. Otevřený byl pouze bufet v prodejně pekařství, ale na studené chlebíčky či něco podobného jsme chuť neměli a tak jsme nahlédli do mobilního telefonu, abychom našli nějakou další restauraci. K našemu zklamání jsme zjistili, že žádné další podobné zařízení se po nucené covidové uzavírce v Kouřimi nevyskytuje. Po prohlídce památek v centrum města jsme se chtěli najíst, ale Jelikož jsme nejbližší zdroj teplého jídla našli až v několik kilometrů vzdálených Ždánicích, vrátili jsme se k autu, jímž jsme do Husarské krčmy vzápětí odjel a hodinu jsme v ní hodovali.

Pak jsme se do Kouřimi vrátili, naše černé SUV zaparkovali zdarma nedaleko skanzenu a kolem vodního mlýnu Hrázka jsme přišli k bráně, kterou jsme vstoupili na území muzea. Pár desítek metrů před námi stála budka s pokladnou, kde jsme si koupili vstupenky, ale turistická známka byla již vyprodaná. Naštěstí jsme si ji pořídili hned druhý den v informačním centru na kolínském Karlově náměstí, takže nám nakonec ve sbírce dlouho nechyběla. Po zakoupení vstupenek jsme se již po štěrkové cestě vydali za prvními objekty skanzenu se starými chaloupkami, hospodářskými staveními a drobnými památkami. Čekaly nás objekty lidové architektury, jinými slovy krásné chaloupky, které jsme znali pouze z pohádek.

Stavby byly do Kouřimi přeneseny ze zátopové oblasti přehradní nádrže Švihov a k nimž se pak později přidaly památky z dalších oblastí Čech. Necelých 50 metrů za pokladnou jsme narazili na první objekt muzea, jímž byla boží muka sv. Prokopa, vyrobené roku 1897 z nučického červeného pískovce a která původně stávala na okraji Kostelce nad Černými lesy u cesty směřující do Prusic a Sázavy. V horní části pseudogotické památky jsme ve výklenku spatřili obrázek zmíněného světce, který neznámý člověk namaloval na plech. Dlouho jsme se u božích nezdržovali a brzy jsme pokračovali za další památkou. Tentokrát nás čekal o něco větší objekt, nicméně ty nejzajímavější chaloupky na nás čekaly později. Zavděk jsme tak museli vzít roubenou sýpkou z Hrádku u Zruče nad Sázavou.

Malý hospodářský objekt z přelomu 18. a 19. století, přenesený v roce 1973 ze zátopové oblasti nádrže Želivka, nám však připravil překvapení. Když jsme do něj vstoupili, objevili jsme v něm expozici o domácím zpracování mléka, jelikož sýpka byla pravděpodobně využívána jako mlíčnice. V koutě domečku jsme našli dřevěnou pumpu, kterou se čerpala voda ze studny ve sklepě, což bylo praktické v zimních měsících, jelikož byl zdroj vody díky tomu chráněn před zamrznutím. Dále jsme si zde prohlédli předměty spojené s výrobou mléka, tvarohu a másla. Na polici jsme viděli například soudkovou a kvedlačkovou máselnici na stloukání, pákový lis na tvaroh zvaný šráček, různě velké hrnce na smetanu, formičku na máslo a klec na homolky, sloužící k sušení tvarohu, jenž naše babičky tvarovaly do homolovitého tvaru a ten pak vydržel celou zimu čerstvý.

Po prohlídce mléčné expozice jsme vyšli ven a zamířili k přilehlé hospodářské usedlosti se samostatně stojící sýpkou, které byly do muzea přeneseny v roce 1973 z obce Budeč u Ledče nad Sázavou, jejíž část zanikla při výstavbě přehrady Želivka. Nejprve jsme nahlédli do sýpky z druhé poloviny 18. století, v níž jsme našli několik předmětů, které kdysi naši předkové mohli používat. Jednalo se o váhu decimálku, dřevěné vědro, hrábě, cep, kosu a podobně. Pak jsme šli obhlédnout rumpálovou studnu z počátku 19. století, která byla do muzea přenesena ze dvora Kozojedy u Ratají nad Sázavou. Vzápětí jsme se otočili čelem k chalupě z roku 1786, v níž bydlela rodina drobného zemědělce, který vlastnil kolem jednoho hektaru polí a padesát arů luk a poté jsme vstoupili dovnitř a nahlédli do nevelké roubené světnice.

Místnost obývalo až sedm členů domácnosti, což jsme si nedokázali moc představit, i když na tehdejší poměry to nebylo až tak moc lidí. Světnici vytápěla chlebová pec s později přistavěným kachlovým sporákem, kromě kterého jsme zde našli postýlku, kolíbku, malovanou truhlu a různé nádobí na policiích či stole. Pak jsme se podívali do drobné síně, v níž nás zaujala zděná černá kuchyně, kterou jsme vždy v různých objektech po České republice rádi obdivovali. Následně jsme se věnovali hospodářské části vlastního domu, která se skládala z chléva, přístupného nejen ze zápraží, ale i přímo ze síně, což bylo praktické řešení při každodenní obsluze zde chovaného dobytka a malého chléva, kde jsme spatřili kóje pro zvířectvo a malý vozík.

Další naše kroky vedly k přistavěnému roubenému patrovému špýcharu s krátkou pavláčkou a zděným sklepem. Po pár schodech jsme vystoupali nahoru a vešli dovnitř sýpky, v níž jsme si pohlédli několik předmětů z domácnosti drobného chalupníka na konci 19. století. Viděli jsme další malovanou truhlu s keramickými nádobami, dřevěnou lavici, různé džbery a na stěnách visely známé zemědělské nástroje v čele s cepem, pilami či síty. Dále jsme zde našli tabuli s informacemi o životě lidí kolem řeky Želivky, která hrála důležitou roli při obsazování zdejší zvlněné krajiny. Dočetli jsme se, že kromě zemědělství se lidé živili vorařstvím, lesním pracemi a prací ve mlýnech či pilách, kterých bylo na řece dost. Teprve o mnoho let později se část z nich při průmyslové revoluci přemístila do pivovaru nebo lihovaru.

Potom jsme usedlost z Budče opustili a po šotolinové cestě jsme dorazili ke statku z povodí Berounky, jenž byl do muzea přenesen v roce 1975 z obce Týřovice u Rakovníka. Ocitli jsme se u statku, který prokazatelně existoval již v 16. století, kdy se mu přezdívalo Jerýskovský grunt. Před námi stál dům v podobě ze 17. století, i když k další úpravám docházelo i v následujících letech. Na vstupních dveřích jsme jako důkaz o jedné takové přestavbě našli letopočet 1809 a pak jsme již vstoupili do vstupní prostorné síně, z níž jsme nahlédli hned do několika místností. Jednou z nich byla naše oblíbená černá kuchyně, druhou velká světnice s chlebovou pecí s dodatečně přistavěným kachlovým sporákem a třetí menší zadní světnice, která původně sloužila jako komora a teprve roku 1734 byla upravena na výměnek.

V obou místnostech se zachovaly pozoruhodné nástěnné krbečky, které sloužily ke svícení, přitápění a rychlému ohřívání pokrmů. Zaujalo nás, že v 19. století rodině hospodáře svou velikostí stačila k žití výměnkářská světnice, takže přední světnice mohla být krátkodobě pronajímána lesním dělníkům, před rokem 1885 dokonce nouzově sloužila i jako školní třída. Také my jsme zde spatřili několik lavic i s turisty v podobě žáků a kantorským stolkem s učitelkou v kroji, kteří si spolu povídali o dobách dávno minulých. Atmosféru dotvářely obrázky pro snadnější učení nejmenších dětí a velká prosklená skříň, na níž stály atlasy, za sklem se ukrývaly předměty pro výuku přírodopisu a také několik knih či staré známé kuličkové počítadlo. Potichu jsme si vše vyfotili a poté jsme vyšli ven, abychom si ještě prohlédli výměnek s expozicí dobového bydlení.

Pak jsme se věnovali přistavěné trojici hospodářských prostor s komorou a chlévem, do nichž jsme se podívali přes zápraží. V zadní komoře našim očím neunikla expozice s názvem Lidový nábytek ze sbírek Regionálního muzea v Kolíně, tvořená hlavně nádherným malovaným nábytkem. Nechyběla zde skříň a různě velké truhly pro sváteční rodinné šaty, ve kterých se nejčastěji chodili v neděli do kostela na mše. Na první pohled nás však zaujal vysoký příborník s několika talíři, který naše oči potěšil asi nejvíce. Trámový strop celou expozici vhodně doplňoval, takže jsme se zde tou krásou chvíli kochali a zbytek roubené hospodářské části statku jsme už shlédli rychlejším tempem. Pak jsme prošli kolem vchodu do chalupy s tabulí, informující návštěvníky o tom, že se ve škole čtou pohádky, zpátky na cestu a zamířili k objektu nad statkem.

Jednalo se o další sýpku, pocházející tentokrát z roku 1774, která stávala v Kornaticích. Před námi stál jednokomorový špýchar s dřevěnou částí nad polozahloubeným sklepem s valenou klenbou. Ke zmíněné komoře jsme mohli přistoupit po krátké pavláčce, ale interiér sýpky byl uzavřen. Zaujala nás informace, že hlavní konstrukční zajímavostí bylo užití starobylého typu roubené klenby, opatřené hliněným výmazem, na jejímž rubu pak byla položena lehká konstrukce krovu, kterou bylo možné v případě požáru snadno odstranit, a zabránit tak výraznějšímu poškození stavby. Z protipožárních důvodů byly hliněným pomazáním opatřeny také všechny stěny srubu, který sem byl přenesen již v roce 1977, poté co bylo tehdejší majitelkou usedlosti docíleno jeho zbytečného zboření.

Nad špýcharem na nás čekalo celoroubené obytné stavení ze Strašic, které v minulosti sloužila mimo jiné jako rychta a hospoda. Nízký přízemní dům z první čtvrtiny 19. století byl podle někdejších majitelů nazýván U Šperků nebo Šperkovna a jako jedna z mála staveb přečkal dva velké požáry obce v letech 1848 a 1865. Hospodářská část se však nezachovala a musel být znovu postavena, protože byla zlikvidována z důvodu stavby nákupního centra v roce 1978. Jak smutný osud stavení, které přežilo řádění přírody v podobě ohnivého kohouta, avšak zvůli člověka se už neubránilo. Naštěstí jiní lidé vdechli stavení nový život a tak jsme si hospodářskou roubeno část mohli i po letech prohlédnout i my. Potom jsme již vstoupili do zděné, obytné části domu, který měl poměrně složitou půdorysnou dispozici.

Podívali jsme se do rozlehlé světnice, kde jsme našli spoustu stolů s dřevěnými vyřezávanými lavicemi, takže jsme měli dojem, že jsme se octili ve staré dobré hospodě. Nenašli jsme zde však žádný výčep a ani nás neobletoval tlustý hostinský se šibalskýma očima, dychtící vymámit z nás nějakou zlatku za korbel pěnivého moku z nedalekého pivovaru či za poctivou domácí polévku a nějaký ten kus žvance. Rychle jsme tedy místnost se zelenými kachlovými kamny opustili a pak jsme využili nabídky přilehlé menší světničky, kde provozovatelé skanzenu zařídili bezplatné WC, za což jim velmi děkujeme. Nic nám nebylo, ale pak nám hned bylo lépe ! S lepším pocitem jsme tedy část skanzenu ze třemi památkami nad sebou opustili, vyšli ven na štěrkovou cestu a zamířili jsme dolů k jedné církevní stavbě.

U okraje cesty stála barevná církevní památka, volná kopie výklenkové kapličky sv. Jana Nepomuckého v Třebovli. Když jsme k ní přišli, uvnitř jsme spatřili barokní sousoší stejného světce, které stávalo po roce 1750 na parapetní zdi schodiště ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Tismicích. V roce 1943 bylo těžce poškozené sousoší na původním místě nahrazeno kopií, neúplný originál byl přenesen do muzea v Českém Brodě, kde zůstal pohozen na muzejní zahradě až do roku 2009, kdy bylo sochařské dílo zakonzervováno. V roce 2016 se pak sousoší přestěhovalo do nového obýváku v kouřimském skanzenu a tak jsme si je mohli prohlédnout i my. Uvnitř kaple jsme viděli sv. Jana Nepomuckého s krucifixem, který poklekal na oblak s hlavičkami cherubínů. Po stranách světce pak byly dvě figury andílků, nesoucích kartuše s vyobrazením staroboleslavského Palladia země české a Panny Marie Tismické.

Když jsme si krásné sousoší prohlédli, vydali jsme se k nedaleké chalupě z Masojed u Českého Brodu z přelomu 18. a 19. století, jejíž originál byl roku 1987 zbořen a tak jsme viděli pouze její kopii. Do dvora usedlosti se původně vcházelo jednoduchou pilířovou bránou, při znovupostavení v muzeu však byla chalupa doplněna o rekonstrukci zaniklé klenuté brány s volutovým štítem, která stávala u podobného domu v Masojedech a kterou jsme na nádvoří se dvěma chalupami a stodolou vzadu vešli i my. Vzápětí jsme vkročili do interiéru chalupy z Masojed, přičemž jsme se ocitli v předsíni, z níž jsme se podívali do síně s černou kuchyní a zadní komorou. V obytné části jsme našli stůl se židlemi a pec s kachlemi, na které se evidentně nejenom vařilo, ale také spalo. V koutě místnosti stál stůl, na němž si současné děti mohli malovat, což se nás ovšem netýkalo.

Po chvilce jsme vyšli ven na dvůr a zamířili dozadu ke zděné stodole, pocházející opět z oblasti Českobrodska a Nymburska, jenž se pro návštěvníky muzea stala typickou ukázkou středočeské polabské architektury z 19. století. Když jsme zjistili, že se dovnitř nedostaneme, vrátili jsme se na nádvoří, abychom si prohlédli druhý domek z počátku 19. století, který býval součástí selské usedlosti v obci Krchleby u Nymburk. Dům v minulosti sloužil jako obydlí nemajetného domkaře, výměnek, či v případě potřeby jako obydlí podruha Opět se jednalo o kopii jednoduché, z větší části roubené stavby trojdílné dispozice, která se skládala z obytné světnice v čele domu, síně a nevytápěné komory. Do zmíněné obytné světnice jsme se mohli podívat a našli jsme zde už novější kuchyňské vybavení z 20. století se šicími a ševcovskými potřebami a kachlovou pecí.

Dlouho jsme se uvnitř nezdrželi a domky z Krchleb a Masojed jsme nechali dole pod sebou. Vydali jsme se do mírného stoupání k chalupě z roku 1774, jejíž využití nás hodně zajímalo, neboť se jednalo jednu ze dvou posledních celoroubených kováren v Čechách, která byla do muzea přenesena z obce Starý Bydžov na Novobydžovsku. Unikátně zachovalá památka, která svému účelu sloužila do roku 1958, sice bývala součástí větší usedlosti, nicméně jsme si ji prohlédli jako samostatně stojící dům. Na první pohled se nám líbilo vstupní štítové průčelí kovárny, jež tvořila otevřená podsíň s dvojdílnou arkádou, která spočívala na třech ozdobně tesaných sloupech. Právě zde kovář nasazoval koním a chovnému skotu podkovy na kopyta a také zde okovával vozy nebo jiné rozměrné předměty.

Když jsme k přední části domku přišli, nahlédli jsme do vlastní kovářské dílny, které dominovala zděná výheň, vybavená velkým tahacím měchem. V našich představách se v souvislosti s kovářstvím nejvíce objevovaly koně a podkovy, které v kovárně nemohly chybět, ale kromě nich kováři vyráběli nástroje pro zemědělce, jichž tu pár také bylo. Nicméně hlavní náplní práce kováře bylo opravdu okovávání koní, kteří potřebovali každé dva měsíce nové podkovy a tak černý řemeslník neměl nikdy o práci nouzi. V kovárně jsme spatřili hned dvě kovadliny, bez nichž se kovář také neobešel. V českých zemích se prý používala německá varianta bez rohů s řadou čtvercových otvorů, sloužících pro vkládání utínek či zápustek. Kovadlina prý byla zapuštěná do země a její dřevo časem zkamenělo, čímž vznikl pevný blok, sloužící k vykování těžkých kusů železa.

Po shlédnutí unikátní kovářské dílny jsme se přesunuli k zadní části domku, kde se nacházela menší místnost bez oken, sloužící jako sklad nářadí a materiálu. Od kovárny jsme poodběhli k menší památce, kterou představoval Mariánský sloup se sochou Panny Marie a Ježíška, stojící původně na návsi v Kolárovicích. Podle prospektu, který jsme na začátku exkurze obdrželi v pokladně, nechal sloup postavit držitel kolárovického panství hrabě Jan Nepomuk František z Harrachu s manželkou Marií Markétou Harrachovou z Lobkovic. Ke vztyčení sloupu snad došlo 23.6. 1866 v souvislosti s narozením jejich dcery Marie Terezie a na konárovické návsi vydržel až do roku 1981, kdy byl sražen projíždějícím nákladním automobilem. Kromě sochy na vrcholu dříku jsme si prohlédli alianční erb rodu Harrachů a Lobkoviců a pak jsme šli dál.

O kousek výše nás čekala podkrkonošská památka z konce 17. století, která stávala v Bradlecké Lhotě u Jičína do roku 1981, kdy byla přenesena do kouřimského skanzenu. Jednalo se objekt rychty, kterou v Kouřimi roku 1998 poškodil požár, nicméně vzápětí došlo k celkové obnově a podle našeho názoru se velmi povedla. Před námi stál dům v podobě z poloviny 18. století, na jehož průčelí jsme našli nádhernou barokní lomenici novopackého typu s malovaným okřídlím a vyřezávanými ostěními oken, mezi nimiž naším očím neunikla podmalba na skle s námětem Nejsvětějšího Srdce Páně. Ve štítu domu jsme spatřili nápis Pán Bůh račiž nám požehnání dáti a pod ním jsme si přečetli, že toto stavení bylo do skanzenu přeneseno a znovu postaveno v letech 1982 – 1986, přičemž nechyběla ani zmínka o požáru roku 1998.

Pak jsme již vstoupili do velké průchozí síně, v níž jsme pod klenutým obloukem objevili černou kuchyni s vyvýšeným ohništěm a ústím rozměrné chlebové pece. Ze síně jsme se podívali do velké světnice, kde jsme uviděli modré kachlové kamna s peřinami, stůl prostřený k hodování pro větší počet osob, koutek se svatými obrázky a kříž s Kristem, malovanou truhlu, nad níž visel český kroj a další drobnější věci, které naši předkové opatrovali v domácnosti. Následně jsme se šli podívat do menší světničky, kterou také díky rozvodům vytápěla zmíněná pec a v níž jsme shlédli soubor malovaného nábytku z oblasti Podkrkonoší a Polabí. Zadní část domu tvořila šatna a spíž, přístupné samostatnými vchody ze síně, kam jsme jen krátce nahlédli.

Když jsme vyšli z rychty zadním vchodem ven, opodál nás čekala jedna z nejstarších zachovalých roubených stodol v Čechách, jež bývala součástí usedlosti v Želejově u Hořic. Vysoká polygonální stodola dvanáctibokého půdorysu z roku 1690 nás svou velikostí naprosto ohromila, za což možná mohl strmý krov středověkého typu, který byl pošit pěti tisíci došky. Nicméně ani tento respekt nám nezabránil v tom, abychom vešli do průjezdního mlatu, který po stranách provázela dvojice přístodůlků. Nad mlatem se původně nacházela dvě patra pro uskladnění slámy a řezanky, ale viděli jsme jen jeho část. V interiéru jsme si prohlédli tradiční hospodářské náčiní a zemědělské stroje, z nichž některé pocházely přímo z usedlosti v Želejově. Jednalo se o sáně, mlýnek na obilí, tlučku na kroupy, kosy, cep, síta na čištění semena či mlátičku a další.

Po několika minutách jsme z pozoruhodné stodoly vyšli ven a vydali se na zelenou louku, ohrazenou dřevěným plotem, jelikož se zde pásly ovce a kozy. S potěšením jsme je chvíli pozorovali, ale zároveň jsme pomalým krokem šli dolů, dokud jsme na rozcestí nenarazili na velký dřevěný kříž z 18. - 20. století. Ten byl vyroben podle kříže z Němčic na Kolínsku a pochopitelně na něm visel Kristus, jenž byl namalovaný na plechu. Pod jeho dohledem jsme začali stoupat kolem ohrady až na její konce, kde jsme se setkali s kozami. Chtěli jsme se také pozorovat, jenže ty mlsné potvory se zrovna vydali na cestu za turisty, kteří je už nějakou dobu krmili, takže jsme měli smůlu. Rozhodli jsme se obě skupiny, lidskou i tu zvířecí, následovat a naše trpělivost byla odměněna v okamžiku, kdy jsme se opět ocitli u stodoly ze Želejova.

Konkurenční turisté odešli, kozy zůstaly stát na místě a toho jsme využili a začali jsme je krmit. Natrhali jsme šťavnatou travičku a mlsná zvířata nám ji brzy začala žrát z ruky, o čemž jsme natočili video, které si můžete pustit zde. Zatímco opodál se pasoucí ovce asi ani nenapadlo, že by se k hodování mohly připojit, trojice nenažraných koz stupňovala svoje požadavky. Po chvilce nás krmení přestalo bavit a ke zklamání přežvýkavců jsme pokračovali v cestě vzhůru. Plot ohrady nás dovedl k druhému, mnohem zdobnějšímu oplocení pozemku, na němž se nacházel další památečný dům, pocházející z osady Kamenná z Jílového u Děčína. Ten vypadal zcela jinak než chalupy, které jsme dosud ve skanzenu viděli, jelikož budova byla v přízemí roubená, hospodářství zděné a horní část hrázděná.

Dům totiž pocházel z počátku 19. století a měl již střechu krytou břidlicí, bedněný zadní štít a ten přední tvořila ozdobně skládaná lomenice s dvojicí okének. Na nic jsme nečekali a po kamenných schodech jsme vystoupali do zvýšeného přízemí, kde se nacházela průchozí síň, z níž jsme nahlédli světnice, hlavní obytnou místnost domu. Spatřili jsme kachlový sporák s litinovými pláty, který nahradil starou chlebovou pec, dále tu byl tkalcovský stav jako upomínka na obvyklou živnost, kterou si severočeští obyvatelé přivydělávali na živobytí, vedle stál jídelní stůl, u něhož jsme uviděli svaté obrázky a nakonec jsme shlédli bílý kredenc s nádobím. Na velkou světnici navazovala menší, kde bydlela děvečka, starající se o chod domácnosti, která v případě potřeby mohla pomáhat na poli či jinde v hospodářství.

Po obhlídce obytného přízemí jsme se po příkrých schodech vydali do prvního patra, které stejně jako podkroví obsahovalo komory pro spaní čeledi nebo dospívajících dětí hospodáře a ukládání různých domácích potřeb. My jsme zde narazili na podobně velkou místnost jako před chvílí dole v přízemí, určenou pro děti a tak jsme v ní našli několik dětských hraček, kočárek s panenkou, houpacího koně, modernější komodu, šicí stroj a postel. V zadní komoře pak zřejmě přespávali hospodářovy rodiče, která byla vytápěna kachlovými kamny v první místnosti u schodiště. V patře naším očím neuniklo okénko s květinou a pak jsme již velmi opatrně sestoupili zpátky do přízemí. Vzápětí jsme vyšli ven a zabočili doleva, kde se nacházel vchod do kolny a chléva.

V kolně stál dřevěný povoz a sáně, dále decimálka a pár zemědělských nástrojů. Spatřili jsme také schody do nižšího patra, kde bývala uskladněná sláma a pak jsme nahlédli do sousedního chléva. V něm byl malý řebřiňák, trakař, malé necky a velké troky na prase, dále na zdi visely postroje pro koně a v koutech jsme si všimli prostorů pro ustájení drobnějšího zvířectva. Původně se však na místě chléva nacházela spíž a v další části pak pravděpodobně bývala řemeslnická dílna. Více jsme toho v částečně hrázděném domě neviděli a tak jsme sestoupil po kamenných schodech dolů na štěrkovou cestu a zamířili k o něco nížeji umístěné stodole z poloviny 17. století, která se v kouřimském muzeu ocitla roku 1972 jako úplně první památka lidové architektury.

Mohutná roubená stodola z roku 1648, která tvořila součást usedlosti v Durdicích u Votic se po své záchraně stala nejstarší zachovalou památkou tohoto typu na území České republiky. Před námi stála stodola starobylého desetibokého půdorysy se strmým a vysokým krovem středověkého typu, který byl pošit došky. Po stodole ze Želejova jsme tedy viděli už druhou polygonální stavbu, používanou na území střední Evropy již v polovině 13. století a bez dlouhého čekání jsme do ní vstoupili. Ocitli jsme se v průjezdném mlatu, po jehož stranách se nacházely dva přístodůlky a nad nímž bývalo patro pro uložení čerstvě sklizené úrody nevymláceného obilí. A stejně jako v první stodole nás překvapila rozlehlost vnitřního prostoru, která v minulosti pojala až 55 plně naložených žebřiňáků obilí.

Na jednom z trámů jsme našli malovaný letopočet z doby vzniku stavby v polovině 17. století a pak jsme se již věnovali včelaři, který ve stodole rozbil svůj stan. Vypadalo to, že o užitečném okřídleném hmyzu ví snad úplně všechno, neboť trpělivě odpovídal na všetečné dotazy návštěvníků, postávajících před pultíkem se včelími produkty. Vedle jsme pak sestry slavné včelky Máji mohli vidět na vlastní oči, neboť včelař si sebou vzal malý úl. Naproti pultík jsme pak našli figurínu včelař, vybaveného různými ochrannými pomůckami, medomet pro vytáčení medu ze včelích plástů pomocí odstředivé síly a také pár barvených obrázků s jasně daným tématem. Když jsme si vše prohlédli, obrovské stodole jsme ukázali záda a vyšli ven na světlo boží. S vírou pak souvisela poslední zajímavost, kterou jsme ve skanzenu viděli.

Nabrali jsme směr k východu z muzea lidových staveb, ale ještě než jsme k němu došli, potkali jsme se svatým Donátem. Samozřejmě nikoliv s tím živým, nýbrž s jeho barokní sochou, která kdysi stávala na rozcestí u obce Svatbín nedaleko Kostelce nad Černými lesy. Z letáku jsme se dozvěděli, že byla postavena nákladem držitelky černokosteleckého panství, vévodkyně Marie Terezie Savojské z Lichtenštejna v roce 1764 a že na tomto místě vydržela až do 80. let dvacátého století, kdy byla poškozena nárazem automobilu. V roce 1987 přenesena do kouřimského muzea a tak jsme si podobu svatého biskupa Donáta z Arezza, uctívaného jako přímluvce proti krupobití, bouřkám a moru, mohli prohlédnout i my. Kromě světce jsme na pískovcovém podstavci našli alianční erby savojských vévodů a knížat z Lichtenštejna.

Zaujala nás také osoba vévodkyně Marie Terezie Savojské z Lichtenštejna, jenž byla ctitelkou sv. Donáta, takže na svých panstvích založila tzv. Svatodonátský fond, do něhož byli sedláci povinni pravidelně přispívat peněžní částkou a z něj jim pak byla vyplácena kompenzace v případě poškození úrody nepřízní počasí. Sochy sv. Donáta proto byly postaveny na všech pěti panstvích vévodkyně Savojské ve středních Čechách. Po přečtení této zajímavé informace jsme již definitivně zamířili k východu ze skanzenu a za bránou jsme se zastavili u vodního mlýna Hrázka, jenž byl postaven ve druhé polovině 18. století a stal se tak nejmladším ze všech kouřimských mlýnů. Jakožto obdivovatelé klapáčů jsme si chtěli pořádně prohlédnout také tento mlýn, ale nebylo nám shůry dáno.

Stáli jsme na asfaltce a natahovali marně krky, abychom spatřili alespoň část budovy mlýna. Mezi silnicí a budovou mlýna rostla totiž spousta různých stromů či keřů a ty nám úspěšně bránily ve slušném výhledu na mlýn. Důvod byl prozaický. Po druhé světové válce a nástupu komunistů k moci bylo mnoho mlýnů zrušeno a výjimku nebyly ani ty v Kouřimi. Hospodářské budovy u mlýna Hrázka byly zbořeny kvůli fotbalovému hřišti a na místě mlýnského Nového rybníka bylo vybudováno koupaliště. A tak se ze mlýna zachovala pouze hlavní budova s mansardovou střechou z počátku 19. století, která byla využívána k obytným účelům a jeho majitelé zřejmě nechtěli, aby z cesty lidé viděli až do jejich kuchyně. Jelikož se nám nechtělo čekat do zimy než porost opadá a budeme mít lepší výhled, zašli jsme na přilehlý most s betonovým zábradlím.

Chvíli jsme hleděli do potoka Střebovka, jehož vodstvo pohánělo mlýnské stroje na zpracování obilí a pak očima hledali budovu mlýna, ale ten byl z mostu vidět stejně mizerně a tak jsme se brzy po silnici vydali směrem k parkovišti. Po levé ruce jsme minuli bývalý rybník a současné koupaliště v jednom a vzápětí jsme odbočili doprava. Kráčeli jsme kolem fotbalového hřiště po sotva viditelné stezce v trávě, která nás po několika metrech přivedla k boční straně mlýna. Mezi křovinami a stromky, několik metrů za kobercem lopuchů, jsme konečně spatřili celou část jedné strany klapáče. A  když jsme po stezce ještě trošičku popošli, zahlédli jsme i část zadní stěny. Dole pod okny jsme uviděli zamřížované dveře, jimiž pravděpodobně byly vydávány pytle s moukou zákazníkům.

Nicméně i tak jsme museli zapojit hodně fantazie, abychom si dokázali představit, že sem v minulosti jezdily povozy pro pomletou mouku a další mlynářské produkty. Slavné časy tohoto mlýna však již patřily historii a mouka se v domě objevovala pouze v nákupních taškách jeho majitelů. A jelikož nás obyvatelé bývalého klapáče dovnitř nepozvali a my jsme nechtěli zlovolně vniknout na jejich soukromý pozemek, více jsme toho zde už vidět nemohli. Mlýn Hrázka jsme tedy opustili a vrátili se k autu na parkovišti, jímž jsme vzápětí Ruskou ulicí popojeli asi 200 metrů k dalšímu klapáči s názvem Hřebíčkov. Zatímco u prvně jmenovaného mlýna jsme viděli alespoň některé části domu, z Hřebíčkova jsme spatřili pouze střechu, vstupní bránu a přilehlý rybník u potoka Střebovka.

Autem jsme totiž zastavili na okraji silnice přímo nad mlýnem a výhled na něj nám dokonale zastínily stromy. Oč méně jsme z klapáče viděli, paradoxně o to více jsme z něj slyšeli. Na zahradě u mlýna se totiž konalo nějaké rodinné setkání, neboť naše uši zachytily tlumený rozhovoru dospělých a halasný křik většího počtu dětí. Evidentně se všichni dobře bavili a jelikož jsme nechtěli rušit jejich zábavu či je při tom dokonce fotit, na obhlídku mlýna jsme vůbec nevyrazili. Pouze jsme se šli podívat na přilehlý rybník, který poháněl vodní kolo na svrchní vodu, jež se zde točilo ještě pár let po druhé světové válce. Z vodního kola se ovšem dochovala pouze hřídel a transmise, vedoucí do přilehlé stodoly, kde poháněla zemědělské stroje a mlýn byl stejně jako většina jiných adaptován na bydlení.

Skončil tak jeho provoz, který zde probíhal od počátku 16. století, kdy jej zahájila bohatá měšťanská rodina Kocourkových. Kdybychom se ke mlýnu dostali, viděli bychom jej v podobě z 1. poloviny 19. století, kdy díky přestavbě budova získala klasicistní vzhled. Tehdy jej vlastnila rodina Horových, které mlýn patřil také roku 1930, ale mohli jsme se pouze dohadovat, jestli se dole pod námi právě bavil někdo z jejich potomků. Následně jsme Hřebíčkov opustili a nasedli do auta, jímž jsme odjeli za dalšími klapáči. Vzhledem k tomu, že jsme předešlé dva mlýny kvůli stromům, křovinám a soukromému vlastnictví moc dobře neviděli, tak jsme doufali, že si vše vynahradíme u těch následujících. K dvojici dalších klapáčů, jež od sebe stály pouze 100 metrů, jsme přijeli Růžovou ulicí, která vůbec nekorespondovala se svým názvem.

Dala totiž našemu povozu pořádně zabrat. Vytrvale klesající a úzká silnice s kočičími hlavami nás dovedla na křižovatku s ulicí nazvanou Podskalí, kde jsme zaparkovali a vydali se za klapáči. Nejprve jsme se věnovali Fortenskému mlýnu, o němž první zmínka pochází již z roku 1407, kdy patřil kouřimským cisterciákům. Před námi stála moderní budova, která neměla nic společného s původní podobou středověkého mlýna, což nás však nijak nepřekvapilo. Kouřim postihlo několik ničivých požárů a tak zcela jistě byl mlýn průběžně přestavován, nicméně největší změnu prodělal v době, kdy se změnila mlýnská technologie a začaly se požívat válcové stolice. Kvůli zvětšení objemu mletí se musely staré mlýny rozšiřovat na tři patra, přičemž v přízemí byly hnací stroje, transmisní rozvod, násypky dopravníků a kartáčovačka.

V prvním patře se nacházela loupačka, mlecí stolice, váha a pytlování. Ve druhém patře byla sila a někdy aspirační jednotka. Ve třetím patře stála čistička, vysévače, reforma a prachové filtry, nad ní podstřešní transmisní pohon a hnací zařízení zrnových výtahů. V roce 1930 byl majitelem mlýna Václav Apltauer, který se svými pomocníky obsluhoval vyjmenovanou technologii Fortenského mlýna, ale ani to nestačilo k tomu, aby fungoval až do 21. století. Mletí bylo ukončeno a tím skončila několikasetletá historie bývalého klášterního mlýna, což nás pochopitelně mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Staré časy nám tak připomínal pouze nápis na budově, který zněl : Mlýn Fortna Václava Apltauera. Když jsme si vysokou mlýnskou budovu prohlédli ze všech možných stran, zamířili jsme k malému domečku v ulici Na schodech, která kopírovala Růžovou kolegyni.

Na rozdíl od ní však dostála svému názvu, neboť se skládala v podstatě ze samých schodů. Nemuseli jsme jich zdolávat příliš mnoho, neboť zmíněný domek stál v prostřední části ulice. Domeček s číslem 239 nás zaujal kvůli tomu, že v něm bydlel kat, a to až do svého propuštění z městských služeb roku 1783. Nad katovnou dříve stávala věž, v níž býval vchod do města, jemuž se říkalo Katova fortna. Popravčí, jakožto osoba opovrženíhodná, totiž mohl do města vstoupit pouze bránou, jemu a osobám nečistým určenou. U domku jsme se dlouho nezdrželi, ale byli jsme rádi, že jsme jej viděli, neboť s Fortenským mlýnem, alespoň podle názvu, trochu souvisel. Vzápětí jsme se přesunuli k Panskému mlýnu, k němuž jsme po pouhých 100 metrech brzy dorazili.

Vzájemná blízkost obou mlýnů nás docela překvapila, nicméně vysvětlení bylo jednoduché. Oba totiž patřily do majetku cisterciáckého proboštství v Kouřimi, o čemž svědčí zápisy v listinách z roku 1407. I když mlýn od svého založení změnil podobu z dřevěného domku na klasicistní kamennou budovu, kterých v naší zemi stojí bezpočet, stejně si zasloužil právem naši pozornost a rádi jsme si jej prohlédli. Kromě samotné budovy z 19. století, rozdělené na obytnou část a mlýnici, jsme u boční strany našli zbytek náhonu, takže pro nás nebyl problém určit místo, kde se kdysi s pomocí vodstva říčky Výrovky točilo mlýnské kolo. Navíc se dům v době naší návštěvy opravoval a jeho bělostná fasáda zářila jako hvězda na nebi. Naproti vjezdu na nádvoří mlýna jsme narazili na obvodové zdi z kamene, které vypadaly jako hradby.

Zdálo se nám, že prostory budoucí stavby zřejmě nebudou určeny pro lidské obyvatele, nýbrž pro ustájení stovek koní pod plechovou kapotou. Když jsme si budovy dostatečně prohlédli, vydali jsme se na betonový most přes Výrovku, odkud se nám naskytl zase trochu jiný pohled na komplex mlýnských budov. Po chvilce jsme pokračovali po mostě na druhou stranu, kde vzápětí zahájili procházku po naučné stezce Stará Kouřim. Okružní trasa nabízela dvě varianty pochodu a po chvilce váhání jsme se rozhodli vyrazit podél zmíněné říčky. Když krátký betonový úsek u mostu záhy vystřídala úzká pěšina a téměř okamžitě jsme narazili na dřevěnou Věž poznání, určenou hlavně dětem. Na čtyřech stranách si zájemci mohli vyzkoušet své znalosti o přírodě, jež byly rozděleny na čtyři hlavní témata.

Otočné čtverce s obrázky a textem obsahovaly nejběžnější české stromy, mezi nimiž jsme poznali třeba lípu, olši, borovici, javor, jasan, jedli a naši nejoblíbenější břízu. Lesní ptáci pro nás přestavovaly větší oříšek a uspěli jsme pouze u sýkory koňadry, strakapouda velkého, kalouse ušatého a vrabce domácího. Vzápětí jsme byli dokonale zmateni, jelikož pod tabulkou stopy zvěře jsme našli různé druhy hmyzu, například slunéčko, mravence, včelu, klíště a brouky. Na poslední straně pod tabulkou hmyz jsme se tedy nelogicky pokusili poznávat stopy, což nám moc nešlo. Po malé zkoušce našich znalostí přírody jsme kráčeli podél říčky Výrovky, která se kdysi nazývala Kouřimka či Vavřinecký potok a brzy jsme přišli k dalšímu dětskému zábavnímu prvku s názvem Skok hastrmana Vospálka.

Na tabuli bylo napsáno, že 1. června 1845 pořádal zmíněný místní vodník závod ve skoku do dálky, kterého se kromě hastrmana zúčastnila vodní blecha, žabák a listonoš. Kroniky údajně jejich výkonu zaznamenaly přesně a značky byly umístěny na dráhu. Měli jsme se pokusit překonat jejich výkony, ale marně jsme tyto značky hledali. Napadlo nás, že závodníci možná skákali do vedle tekoucího potoka, přece jen se jednalo o vodní tvory, tedy kromě listonoše a tudíž značky vzala voda. Vysvětlení jsme ovšem nedostali a tudíž jsme si neskočili a raději jsme šli dál normálním krokem. Minuli jsme vyhaslé ohniště, za nímž se pěšina natolik významně přiblížila k vodnímu toku, až jsme se obávali, jestli nebudeme muset o něco dál plavat. Naštěstí se Výrovka posléze zase odklonila a další metry naučné stezky jsme tak zdolávali suchou nohou.

Poté jsme přišli k další dřevěné tabuli s názvem Hádačka vodoměrky Věrky, kde jsme měli zařadit zvířátka do správné skupiny. Devět tabulek s obrázky patřilo mezi bezobratlé, ptáky a ryby a někdo před námi už vše určil naprosto správně. Hru jsme tedy ani nehráli, navíc si neznámý poberta odnesl jednu tabulku sebou jako suvenýr, takže jsme se u vodoměrky Věrky vůbec nezdržovali a pokračovali jsme v cestě. Následně se od nás oddělil hledač ukrytých schránek a zamířil k vodnímu mlýnu Bukačov, kde odlovil další kešku v tomto příjemném letním dni. Na rozdíl tak pozoruhodně zachovalý klapáč viděl dříve než my, neboť nás ostatní čekala obhlídka mlýna až po návratu z naučné stezky. Zároveň zde shlédl model brány, kterou se vstupovalo na území slovanského hradiště, ale k tomu se ještě dostaneme.

Rozdělili jsme se v místě, kde se stezka obloukem stáčela doleva a definitivně tak opustila tok Výrovky. Zabočili jsme tedy vlevo a pak jsme museli zvládnout menší výstup, během něhož se k nám lovec vrátil. Po 50 metrech jsme dorazili na okraj rozlehlé louky a zároveň jsme vstoupili na území staroslovanského hradiště Stará Kouřim. Vzápětí jsme se zastavili u první informační tabule, která nás ovšem tak trochu uvedla v omyl, protože se na ní psalo o hradišti u svatého Jiří. To se nacházelo na druhé straně říčky Výrovky a v podstatě jsme kolem něho před chvílí procházeli. Navíc jsme se nacházeli na okraji staroslovanského hradiště, které zde existovalo od konce osmého až do počátku desátého století, zatímco hradiště u svatého Jiří bylo postaveno ve strategické poloze na ostrožně mezi potoky Střebovka a Výrovka až na konci 10. století.

Tehdy přemyslovská knížata získala pod svou moc dřívější území Slavníkovců a Zličanů, kdy bylo starší a větší hradiště Stará Kouřim už zničeno. Byli jsme rádi, že jsme o pár hodin dříve v městském muzeu viděli středověký model města, kde jsme rozložení Kouřimi dobře viděli a dokázali jsme si celou situaci v hlavě srovnat. Ačkoliv se tedy jednalo o jiné hradiště, než na kterém jsme se právě nacházeli, rádi jsme si pár informací o něm přečetli. Dozvěděli jsme se, že v menší hradišti stával kostel sv. Jiří, v němž svou kariéru začínal sv. Prokop, zemský patron a zakladatel nepříliš vzdáleného kláštera v Sázavě. Naproti svatostánku stál palisádou ohrazený knížecí dvorec, z něhož od 12. století vládl rod Děpolticů, vedlejší linie Přemyslovců. Vládce možná sedával na kamenném trůnu s dvojicí lvů, jenž jsme předtím také viděli v muzeu a který měl knížete chránit.

Jak to s Děpoltici dopadlo, to už jsme se dozvěděli v muzeu na náměstí. Dále jsme si přečetli, že opevněné území, které bylo předchůdcem dnešních měst, sloužilo nejen jako sídlo knížat, ale také zde probíhala shromáždění lidu, oslavy, slavnosti a čile se zde obchodovalo. Zatímco vladaři a jejich nejbližší bydleli na akropoli, vojsko obývalo předhradí a prostí lidé měli svoje chaloupky v okolí hradiště, kam se uchylovali v případě nebezpečí. Bylo nám jasné, že si Slované museli sami vyrobit všechno, co potřebovali k životu. Pracovali na poli, ze dřeva stavěli domy a vyráběli z něj kuchyňské náčiní nebo tkalcovské stavy, na nichž si utkali oblečení a další věci. Dozvěděli jsme se, že Slované neznali hrnčířský kruh a tak keramiku vyráběli ručně. Kromě toho, že museli pracovat na poli, tak se věnovali hutnictví a kovářství a se svými výrobky pak obchodovali.

K našemu překvapení však za ně nedostávali peníze, které v éře před nástupem Přemyslovců k moci neznali, nýbrž si věci vyměňovali mezi sebou. Docela nás dostal fakt, že Slované rovněž obchodovali s otroky a rádi nakupovali exotické ovoce, víno koření a drahé látky, které samozřejmě byly určeny pro potřeby knížecího paláce. Když jsme dočetli zajímavé informace, rozhlédli jsme se po široké louce, táhnoucí se směrem doleva k nejvyššímu bodu Staré Kouřimi, kam se zrovna vydala dvě ženy se psem. My jsme si to však namířili rovně napříč loukou k lesíku na druhé straně, za nímž se nacházelo Libušino jezírko. Cestou jsme minuli dvojici manželů středního věku, kteří šli opačným směrem a když jsme prošli akátovým lesíkem, objevila se před námi úzká mýtina a za ní se rozkládalo Libušino jezírko.

Místo s poetickým názvem bývalo kultovním prostorem starého hradiště a stávalo v jeho středu. Když jsme sem přišli, ihned jsme odlovili kešku a poté jsme se přesunuli k chytré tabuli, která nám prozradila spoustu zajímavých faktů o jezírku, jež se poprvé připomíná roku 1592. Hlavně nás zajímalo, jestli své pojmenování jezírko získalo podle slavné věštkyně Libuše a docela bychom si na to vsadili poslední groš. Znali jsme už totiž jen jednu Libuši a ve vší ústě k herečce Šafránkové jsme opravdu nevěřili, že by právě ona měla co do činění s lokalitou ve Staré Kouřimi. A výhra by byla naše, neboť staří polabští Slované údajně z hladiny jezírka věštili a navíc známá kněžna Libuše byla již na jiných místech Čech svázána s vyloženě vodním kultem, takže mohla mít spojitost i s tímto jezírkem.

Docela nás však překvapilo, že v okolí Libušina jezírka bývalo pohřebiště kouřimských knížat z 9. století. V jednom z hrobů archeologové nalezli kostru ženy, kterou nazvali Kouřimskou kněžnou. Ta byla pohřbena s luxusními šperky, mezi nimiž byly náušnice s řetízky, gombíky, malé ozdobné kovové schránky na amulety, náhrdelník s kovovými perlami a charakteristické filigránové motivy. Část těchto nálezů jsme opět viděli v Muzeu Kouřimska a také na fotkách na informační tabuli, kde jsme našli i obrázek slovanského hrobu. Na závěr jsme se dočetli, že staří Slované své mrtvé spalovali a popel sypali do nádob, kterým se říkalo popelnice. Zaujalo nás, že na počest zemřelého pořádali slavnostní hostiny a někdy zvláštní hry, které připomínaly sportovní zápolení.

Dále jsme se dozvěděli, že od 8. století začali stavět mohyly, do nichž ukládali zmíněného popelnice a teprve později do vkládali celé kostry. Připadlo nám logické, že když ženy na svou poslední cestu dostaly šperky, muži byli pohřbeni se svými zbraněmi, štítem a ostruhami. Všichni pak spravedlivě získali ještě potravinové milodary, což bylo s příchodem křesťanství zrušeno. Když jsme dočetli poslední řádky, šli jsme se podívat na samotné jezírko. Bohužel bylo tento rok sucho a tak jsme marně hledali hladinu jezírka, které kdysi bylo napájeno vodou z puklinového pramene či dešti a kromě své funkce přirozeného vodního rezervoáru mělo i mimořádný kultovní význam. Jezírko pro tyto účely mělo zpevněné břehy, stály zde dřevěné idoly bohů a kolem hořely ohně.

Musela to být při slunovratech a jiných svátcích úžasná atmosféra, trochu děsivá, leč vzbuzující naši zvědavost a chuť vše prožít na vlastní kůži. Když jsme se vrátili do reality, prohlédli jsme si vyschlé dno jezírka s kusy dřeva, obešli jej kolem dokola a rozhlédli se po okolí prohlubně, obklopené několika starými stromy. Pak jsme odmítli nabídku dřevěného altánu k odpočinku a vydali se na další cestu. Kráčeli jsme podlouhlou mýtinou, která mírně stoupala vzhůru a v zatáčce se nám naskytl hezký pohled do krajiny. O chvíli později jsme si užívali dalších výhledů, neboť jsme dorazili na nejvyšší bod hradiště Stará Kouřim, které dole pod námi ohraničovala silnice do chatové osady Strašík. Dále zde stála barokní kaplička, ale než jsme k došli, tak jsme si nejprve prostudovali panel s informacemi o životě na hradišti.

Dozvěděli jsme se, že na nejvyšším místě staroslovanského hradiště byly archeologickým průzkumem odkryty zbytky unikátní dřevěné halové stavby z 9. století o impozantním půdorysu asi 90 x 9 metru. Docela nás překvapilo, že se dodnes nepodařilo uspokojivě objasnit, k jakému účelu hala sloužila, než byla v první polovině 10. století zničena požárem. Zřejmě se v ní shromažďovala místní vojenská posádka nebo obyvatelé hradiště, které bylo stejně jako ostatní, předchůdcem středověkých hradů. Cedule nám dále prozradila, že bychom zde našli kovárnu, hrnčírnu, dílny kovolitců, šperkařů, zbrojířů, výrobců dřevěného nádobí či nábytku a varnu piva. Slované prý na polích pěstovali žito, oves, proso, len, luštěniny, ječmen a pšenici a ovocné stromy jako jabloně, třešně, hrušně a slívy se dokonce pokoušeli šlechtit.

Dočetli jsme se také, že chovali slepice, menší dobytek a koně. Měli také psi na lov, chytání myší a hlídání stád domů. Jak takové domy vypadaly jsme si uměli dobře představit, neboť jsme podobné viděli v archeoparku v Modré u Uherského Hradiště. Kolem nich se volně pásla domácí zvířata, tedy kromě prasat, která byla ještě napůl divoká a žila v lese. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se na průzkum barokní kapličky sv. Víta, která byla postavena roku 1724 soukromým nákladem kouřimských měšťanů Víta Vaváka a Václava Frýdy. Po 700 letech tak křesťanská církevní památka nahradila starý pohanskou kulturu a my jsme si ji prohlédli v podobě z roku 1863, kdy byla kaplička upravena. Svatostánek blahosklonně chránily tři památné lípy, jež byly patrně vysazeny právě roku 1863 a v jejichž stínu jsme zahájili obhlídku drobné stavby.

Nejprve jsme viděli zadní část kapličky se čtvercovým výklenkem, na kterou se bohužel podepsal nějaký pomatený sprejer, ale jinak na ní nebylo nic zajímavého. Pak jsme prozkoumali obě boční stěny, které měly naprosto identickou podobu. Hladkou fasádu žluté barvy narušily opět výklenky, do nichž architekt tentokrát umístil bílé půlkruhové tvary, které nám trochu připomínaly ležící měsíc. Následně jsme se přesunuli k přední straně kapličky, na níž jsme nad korunní římsou spatřili trojúhelníkový štít bez další výzdoby. Pod ním se nacházely vstupní dveře, které sice byly zavřené, ale pře mříže se nám podařilo nahlédnout dovnitř. V interiéru kapličky jsme v pseudogotickém oblouku uviděli nástěnné malby z roku 1863 od Josefa Mrkvičky, jež představovaly české zemské patrony v čele se svatými Cyrilem a Metodějem.

Na bočních stranách interiéru pak byly další menší malby, jež však byly po 160 letech už hodně zašlé a potřebovaly by brzkou obnovu. Když jsme si vnitřek stavby prohlédli, šli jsme se posadit na lavičku, umístěnou vhodně k boku kaple, odkud se nám naskytl krásný výhled do kouzelné polabské krajiny. Kromě úchvatných pohledů do dálav jsme si nezapomněli prohlédnout ani část hradiště, které se kdysi rozprostíralo dole pod námi směrem k Lechovu kameni. Na lavičce jsme poseděli několik minut a i když jsme občas museli zahnat nějaký ten poletující hmyz, který sem nalákala opojná vůně lipových květů, výhledem jsme se kochali vcelku poklidně a tak jsme se spokojeně mohli vydat na další cestu. Jakmile jsme opustili stín lipového hájku, setkali jsme se s otočnou lavičkou, jejíž nabídku k posezení s výhledem jsme odmítli.

Pozorováním krajiny jsme byli totiž momentálně naprosto nasyceni, ale zajímavých nebo strašidelných pověstí se nám nedostávalo a tak jsme se s chutí zastavili u cedule Tajuplná místa Podlipanska. Nebyla to první tabule tohoto druhu, kterou jsme ten den přečetli a pokaždé nám nabídla velmi zajímavé pověsti. Tahle vyprávěla O svatém Václavovi a knížeti Radoslavovi. Prvně jmenovaný český kníže z rodu Přemyslovců vycházel se svými sousedy v míru a podle knížete z rodu Zličanů Radoslava, který bydlel na hradišti Stará Kouřim, to byl projev jeho slabosti. Rozhodl se tedy obsadit sousední české knížectví, vyzbrojil a posílil zlické vojsko, v jehož včele vyrazil ku Praze. K jeho překvapení však byl kníže Václav připraven, vytáhl mu vstříc a obě vojska se později potkala na vyvýšenině u vesnice Přistoupim.

Kníže Václav odhadl, že zpupného Radslava ke smíru nepřiměje a nabídl mu souboj muže proti muži, aby uštědřil životy svých vojáků. Tahle varianta se kouřimskému knížeti nezamlouvala, ale před svými vojáky se styděl odmítnout přímou výzvu k souboji a aby dostál pověsti hrdého a statečného muže, vyjel na koni Václavovi vstříc. Když k němu dorazil, spatřil na čele českého knížete zářit zlatý kříž a po jeho bocích dva anděly s tasenými meči. Radslav seskočil z koně, padl na kolena a prosil knížete o smilování, neboť to považoval za znamení, že bůh stojí na straně Přemyslovců. Václav také sesedl, podal zlickému knížeti ruku a zvedl klečícího Radslava ze země. Pak ještě chvíli spolu rozmlouvali a následně se jako dva spojenci rozjeli na dvorec Žitomíř, kde nad kamenným stolem smír zpečetili nejedním pohárem medoviny.

Zaujalo nás, že od té doby se místo, kde zlický kníže Radslav poklekl před českým knížetem Václavem nazývá Klečky a blízké hradiště s pozdější vsí, u níž byla ona smlouva zpečetěna, se jmenuje Přistoupim. Nicméně uzavřený mír skončil roku 930 dobytím a vypálením Staré Kouřimi bratem knížete Václava, jenž se příhodně jmenoval Boleslav Ukrutný. Více nám toho tabule nenabídla a tak jsme se pěšinou, vyšlapanou do luční trávy, vydali dál. Jelikož jsme opouštěli nejvyšší místo staroslovanského hradiště, logicky jsme klesali níž, dokud jsme nepřišli k dalšímu zastavení naučné stezky. Našli jsme na ní fakta o archeologickém výzkumu, který prvně proběhl v letech 1948 – 1958, kdy zde byla nalezena brána, umožňující přístup na vnější předhradí. Podobu dřevěné bašty mezi hliněnými valy jsme si prohlédli na obrázku, za což jsme byli rádi.

Výzkum vedl archeolog Miloš Šolle, o němž jsme si přečetli několik věcí dole na tabuli, ale nás spíše zaujalo, že tento člověk nechal obnovit hliněnou část brány a to za použití původních technologií. Cílem tohoto experimentu bylo zjištění, že pokud se nepoužije výdřeva, nevydrží vstupní otvor ani 20 let. A to byl důvod, proč jsme bránu dole pod námi marně hledali a velice nás to mrzelo. Pokud by tu stála, jistě by dokázala přilákat ještě více návštěvníků do Staré Kouřimi, kteří se zatím museli spojit pouze s menším modelem brány nedaleko vodního mlýna Bukačov. S povzdechem jsme šli pomalu dál loukou a zároveň jsme se kochali výhledem na Kouřim s dominantním kostelem sv. Štěpána, jehož věže trčely k nebi jako anténky.

Po 110 metrech jsme došli k další tabuli naučné stezky, z níž jsme se dozvěděli spoustu zajímavých faktů o úloze hradišť ve středověku. Už jsme věděli, že odtud vládla knížata, bylo zde ubytované vojsko, konala se tady shromáždění či trhy a že se sem uchylovali obyčejní lidé v případě nebezpečí. Jednalo se hlavně o zemědělce, kteří knížeti odváděli daně v podobě naturálií a kromě toho se podíleli na výstavbě budov a opravách cest. V kouřimském hradišti od počátku vládl kníže, který měl v první polovině 9. století velkou moc. Udržoval čilé kontakty s Velkomoravskou a Karolínskou říší na západě středověké Evropy. Dozvěděli jsme se také, že Slované žili v osadách, kterou tvořilo většinou asi 50 lidí, obývajících do kruhu seřazené zemnice, tedy příbytky z bukového nebo dubového dřeva, zahloubené asi metr do země.

Zaujalo nás, že takový domek o velikost 4x4 metry stavěli tři lidé asi čtyři týdny. Uvnitř bývala hliněná pec, určená k vytápění a vypalování keramiky. Docela nás překvapilo, že Slované jedli hlavně kaše s medem nebo čerstvým ovocem a také měli v oblibě chleba. Nechyběla však ani čočka, hrách a různé ovoce, které okolo divoce rostlo. Také chovali včely, lovili ryby a lesní zvěř nebo vařili pivo. Víno spíše dováželi z jihu, ale to už jsme věděli z předchozích cedulí. Když jsme se tedy seznámili s jídlem a pitím Slovanů, vyrazili jsme dál. Cesta se svažovala dolů až k bráně, o které jsme se předtím dozvěděli z archeologických výzkumů a když jsme jí imaginárně prošli, objevil se před námi Lechův kámen, na který jsme se těšili nejvíce z celé naučné stezky. Znali jsme jej z internetu už několik let a nyní se nám konečně splnilo přání vidět ho na vlastní oči.

Nicméně ještě než jsme k rulové skalce přišli, zastavili jsme za bránou u chytré cedule, která nám odhalila tajemství opevnění Staré Kouřimi. Hradiště bylo největší raně středověkou fortifikací v Čechách, když její rozloha činila závratných 47 hektarů a její stavitelé dokonale využili okolní terén, který byl obehnán příkopem a hradbou. Tu představovala nasucho kladená kamenná zeď, jež byla běžně vysoká kolem tří metrů a kterou zpevňovaly dřevěné rošty a komory, do nichž se posléze nasypala zemina. Tím byla hradba zafixována a také se po ní mohli pohybovat obránci, takže nám bylo jasné, že dobyvatelé neměli věru nijak jednoduchou práci. A když jsme si k výšce hradby přimysleli hloubku příkopu, útočníci museli počítat s překonáním až desetimetrových překážek, co čehož bychom se nám rozhodně nechtělo.

Délka vnějších hradeb Staré Kouřimi činila asi tři kilometry a další dva tvořily dřevěné palisády uvnitř hradiště. Jejich životnost byla asi 20 roků a jelikož Stará Kouřim existovala přibližně 150 let, bývaly hradby několikrát složitě opravovány. Docela nás překvapilo, že hradiště chránilo pouze několik desítek profesionálních bojovníků a přesto se v raném středověku nepodařilo žádným obléhatelům nějaké dobýt. Slovanští bojovníci nosili brnění a pod ním volnou košili s rozevlátými rukávy, které se říkalo kytlice. Nohy chránily kožené řemínky s nýty, které se ovinovaly kolem holeně. V pozdější době nosili knížata a přední bojovníci meče, na hlavách měli přilby a byli chráněni koženými pancíři. Slované bývali obávaní válečníci, s nimiž nepřátelé bojovali raději v zimě, neboť naši předkové se prý uměli výtečně schovávat v lese.

Dále jsme se dozvěděli několik čísel. Hradiště bylo na severovýchodní straně opevněno třemi pásy valů, z nichž nejníže položený val má délku 1320, střední 820 a vnitřní 400 metrů. Poté jsme již prostory hradiště opustili a vydali se ke kýženému kusu skály, k němuž jsme po několika desítkách vteřin přišli. Nebylo to k němu totiž daleko a vtipně řečeno, ležel co by kamenem dohodil od vnějšího valu slovanského hradiště. Byl to zvláštní pohled na tento obrovský kámen, který jakoby sem spadl z nebe. Široko daleko okolo se nenacházel žádný další podobný skalní útvar, což v našich myslích vzbuzovalo fantastické myšlenky o jeho původu. K objasnění záhady jsme využili chytré cedule, která stála přímo u rulové skalky a jali se louskat text na tabulce. Dozvěděli jsme se, že název kamene byl odvozený od mýtického slovanského knížete Lecha, bratra praotce Čecha.

Podle pověsti zaznamenané v kronice Václava Hájka z Libočan se u této skalky Lech usadil a vybudoval tu opevněný srub, který se záhy rozrostl na opevněné hradiště. Poté zapálil oheň, aby podle kouře, který od vatry vysoko stoupal, poznal jeho bratr na hoře Říp, kde Lecha najde. Docela nás zaujalo, že podle onoho kouře nazval toto místo Kouřim a líbila se nám také pověst o čarovné moci kamene. Kdybychom prý jej na Štědrý večer o půlnoci třikrát po jedné noze a bez vydechnutí obešli, kámen by se nám otevřel a vydal by nám poklady pod ním ukryté. Jenže čekat více než čtyři měsíce, než se v kalendáři objeví datum 24.12., se nám nechtělo a tak jsme žádný poklad nezískali. Kámen se nám tedy neotevřel, ale pohled na město Kouřim ano a vůbec s tím nesouvisela čarovná moc rulové skalky.

Nabídky kouzelného výhledu jsme pochopitelně využili a několik minut jsme si městečko s dominantním kostelem svatého Štěpána prohlíželi. Když jsme se výhledu dostatečně nabažili, vylezli jsme na kámen, abychom se na něm vyfotili. Jelikož nebyl z pískovce, nemuseli jsme obávat jeho poškození či kluzkého povrchu, ale i tak jsme na něm pózovali s potřebnou opatrností. Zažívali jsme tak trochu pocit, který možná měli účastníci magických rituálů, protože se u něj konaly pohanské obřady a čarodějnické sabaty, podobně jako na Petrových kamenech v Jeseníkách. Žádného pohanského boha jsme neurazili a z kamene nás neshodil, takže jsme si jej mohli následně po obou nohách obejít. Tři metry vysoký Lechův kámen jsme si přitom prohlédli ze všech stran a po třiceti metrech jsme se zase ocitli u chytré tabule.

Lech a jeho lidé prý nedlouho po bratrově smrti opustili Kouřim, odešli na východ a usadili se v Polsku. Také náš čas pobytu u kamene naplnil a tak jsme toto doslova kouzelné místo opustili. Nezamířili jsme však do Polska, nýbrž zpátky do Kouřimi k našemu povozu. Málem jsme však zabloudili, jelikož jsme si nevšimli odbočky doleva a nechybělo mnoho, abychom skončili u místního domorodce na zahrádce. Naštěstí jsme se pak vrátili nesprávnou cestu, jež zprvu vedla po okraji pole a brzy se zahloubila do úzkého úvozu, který nás dovedl do lesního porostu. Cesta vzápětí začala prudce klesat, takže jsme museli opatrně našlapovat, abychom v pořádku došli zpět na úroveň říčky Výrovky. Na konci klesání nás čekalo poslední zastavení naučné stezky, které obsahovalo jakési shrnutí celého středověkého příběhu městečka Kouřim.

Zopakovali jsme si tedy, že zde mezi 8. – 10. stoletím existovalo obrovské pohanské sídlo Stará Kouřim, které po jeho zániku nahradilo menší hradiště na druhé straně řeky s názvem U svatého Jiří. K němu přibyla další dvě opevněná sídla u sv. Klimenta a u sv. Vojtěcha s kostelíky a dle pojmenování bylo jasné, že se už jednalo o křesťanské sídla v držení Přemyslovců, kteří mezitím sjednocovali Čechy pod svou vládou. Ve 13. století v Kouřimi stával jednoduchý hrad, který byl sídlem Děpolitců, boční větve vládnoucího rodu. Po zabití jejich vůdce králem Přemyslem Otakarem I. zbytek rodu odešle do Polska a z Kouřimi se stalo moderní opevněné město se sítí ulic a kamenným opevněním, které jsme o pár hodin dříve dokonale poznali. V šedesátých letech 13. století byl vystavěn gotický kostel sv. Štěpána, jenž jsme měli ještě před chvílí na očích a který jsme pochopitelně také prozkoumali, když jsme se pohybovali po náměstí.

V dolní části cedule jsme se pak dozvěděli fakta o příchod Slovanů do zdejšího kraje, k čemuž mělo údajně dojít roku 653. Přišli sem z oblasti mezi Běloruskem, Ukrajinou a východním Polskem, ale není jisté, jestli se jednalo o jeden nebo více kmenů. Každopádně se na návrší u Kouřimi usídlil kmen Zličanů a jak to bylo dál, to u jsme věděli. Položili jsme si otázku, co by se stalo, kdyby o 300 let dříve souboj vyhráli Zličané a nikoliv Přemyslovci. Kouřim byla tehdy druhou největší středověkou aglomerací na území Čech, která v 9. století svým významem snad dokonce převyšovala Pražskou kotlinu a kdo ví, jak by to bylo, kdyby kouřimská knížata nepodlehla hlavní větvi Přemyslovců. Pražský hrad dnes mohl být jen archeologickým nalezištěm, rozloženým na jakémsi vcelku nevýrazném kopečku nad Vltavou, ale historie byla prostě napsána jinak.

Když jsme přečetli poslední řádky, podívali jsme se do vedle stojící knihobudky, v níž nás ale žádný titul neoslovil. Poté jsme se krátce podívali do přilehlého lomu a následoval návrat k autu, jímž jsme zamířili ke mlýnu Bukačov. Původně jsme sice uvažovali, že si k němu zajdeme během procházky po zmíněné naučné stezce, ale nakonec tak učinil jen náš lovec keší. My ostatní jsme byli už po celodenním chození unavení a tak jsme se rozhodli ke mlýnu zajet autem poté, co jsme se z naučné stezky vrátili. Naše černé SUV vedla navigace po úzké asfaltové silnici až na zadané souřadnice, kde jsme zaparkovali, ale mlýn jsme nikde neviděli. Nastala takřka zoufalá situace, neboť ani podle mobilního telefonu nebylo úplně jisté, kam máme jít. Šipka se na mapě točila jako holub na báni a vedla nás stále dál a dál od finálových souřadnic.

Kráčeli jsme po louce kolem několik desítek metrů vzdálených budov, z nichž se později vyklubaly budovy v mlýnském areálu. To jsme však zjistili až poté, co jsme se vrátili k autu a rozhodli se zajít pro radu do zmíněného areálu. Když jsme přišli ke vstupní bráně, vylekal nás štěkot psů, ale šelmy byly naštěstí zavřené v kotci a vzápětí nás uklidnil pohled na trojici mužů, sedících na terase domu. Zvědavě si nás prohlíželi a v očích se jim zračila otázka, co tady děláme. Rádi jsme jim vysvětlili důvod naší návštěvy a muže, z něhož se vyklubal majitel pozemku, jsme poprosili o možnost prohlídky a svolení s pořízením fotografií. Souhlas jsme dostali, ovšem dovnitř domu jsme vpuštěni nebyli, což jsme docela chápali. Byli jsme rádi za to, že jsme se mohli projít alespoň po nádvoří.

Vždyť jsme mohli odtáhnout s nepořízenou či dokonce se štěkající smečkou za zády překonat světový rekord v běhu na 200 metrů, což byla přibližně vzdálenost od mlýna k našemu autu. Tři muži se opět ponořili do rozhovoru, z něhož jsme je vyrušili a my jsme zahájili obhlídku budov v areálu. Postupně jsme shlédli vlastní mlýn s mansardovou střechou, v němž se dochovalo jeho kompletní umělecké složení, které původně poháněla dvě vodní kola doplněná třetím kolem pro pohon pily. Roku 1918 nainstaloval mlynář Beyšovec dvě Francisovy turbíny, které významně zvýšily výrobní možnosti mlýna. Z mlýnice bývala pekárna, pro jejíž potřeby byl zakoupen nedochovaný parní stroj a postaven vysoký komín, který čněl k nebi jako mrakodrap. Bohužel zanikla i pila, ale zato jsme si prohlédli hospodářský dvůr s kolnou, stodolou a chlévy.

Ve zdivu těchto staveb jsme viděli některé ze zazděných kamenických článků, pocházejících ze zbořeného románského kostela sv. Vojtěcha, jež od druhé poloviny 17. století patřil do majetku mlynářského rodu Bukačů. Kostelík sice zanikl přibližně po roce 1790, ale pozemek na návrší patří ke mlýnu dodnes. Z vlastních vytištěných papírů jsme se dozvěděli, že samotná historie mlýna se začala už na začátku 15. století, kdy měl dřevěnou podobu s jedním či dvěma vodními koly na spodní vodu. Tehdy musel vypadat romanticky, nicméně my jsme klapáč viděli v podobě z roku 1680. Tehdy mlýn získal Jiří Vojtěch Bukač, podle nějž získal dnešní název Bukačov a právě on nechal jej přestavět na budovu krytou mansardovou střechou. Zaujalo nás, že v Bukačově se mlelo až do roku 1962, kdy stát mlýn zakonzervoval a držel jako rezervu.

Po vdově posledního mlynáře zdědily objekt dvě dcery žijící v Praze, které jej poté prodaly současnému majiteli, drobnému zemědělci, s nímž jsme patrně před chvílí mluvili. Když jsme si vše přečetli, docela rychle jsme prošli pilířovou bránou ven a příjezdovou cestou jsme se kolem špýcharu a obytného domu vrátili k autu. Vzápětí jsme pokračovali po zmíněné asfaltové silnici k 500 metrů vzdálenému mlýnu Pášov, o němž první zmínka pochází již z počátku 15. století, kdy měl z největší pravděpodobnostní podobu dřevěné chaloupky s kolem na spodní vodu a říkalo se mu Mlýn hořejší a později se jmenoval Drakonický podle tehdejšího mlynáře Petra Drakonického. Když jsme ke němu po úzké asfaltové silničce přijeli a na malém plácku zaparkovali naše černé SUV, budova naproti improvizovaného parkoviště měla pochopitelně zcela jiný vzhled.

Dřevěný domeček odvál čas a před námi stál zděný jednopatrový dům s valbovou střechou, který vypadal jako obyčejná chalupa rekreantů. Vůbec by nás nenapadlo, že se v něm někdy mlela mouka a jiné produkty, ale cedulka s nápisem Mlýn Pášov hovořila jasně. Nikde jsme se nedozvěděli, kdy zde mletí skončilo, ale podle našich zkušeností a vědomostí jsme se domnívali, že se tak stalo zřejmě někdy ke konci 19. století. V takových malých mlýnech jako byl Pášov, se dlouhá léta používali mlýnské kameny a poté stolice, jež rozemílaly zrno na šrot, který se několikrát vracel na mlecí kameny, aby se z něj vyrobila krupice aneb hrubá mouka. Výroba mouky byla tehdy pracná, nebezpečná a zdlouhavá, neboť jen sedm procent zrna se jedním průchodem mezi kameny změnilo na mouku.

Zbytek se musel znovu rozemlít, prosít a to třeba i osmkrát. A právě na konci 19. století přinesl převrat ve zpracování zrna vynález válcových stolic, které plně nahradily mlecí kameny. Válce se proti sobě točily různou rychlostí a na rozemletí obilí potřebovaly mlecí proces opakovat asi jen třikrát. Mlynáři, kteří si nový vynález nepořídili, nemohli vyrobit tak kvalitní mouku jako válcové stolice a postupně začali ztrácet zákazníky, což je pochopitelně donutilo mlýn zavřít. A pak předělat třeba na bydlení, což se pravděpodobně stalo i v Pášově. Samozřejmě nás zajímalo, jak mlýn přišel ke svému jménu a tak jsme nahlédli do vlastních vytištěných papírů. Dočetli jsme se, že klapáč v roce 1604 koupil Václav Pašek (Páša) a když jej o devět let později získala Kateřina Pášová, začalo se mu říkat Pášov.

Následně jsme se rozhlédli kolem sebe, abychom objevili mlýnský náhon, ale kromě jakési strouhy jsme nic nenašli. Mlýnské kolo patrně roztáčel potok Výrovka, jehož vody kdysi spoutával dnes již zaniklý rybník Strašík, nacházející se asi 200 metrů nad mlýnem. Pak jsme se zašli podívat k sousední budově, ale zastavila nás branka a nápis Vstup pouze pro ubytované, neboť areál mlýna sloužil jako rekreační středisko. Nicméně nám nevadilo, že jsme další budovy neviděli, neboť neměly se starým mlýnem nic společného a jelikož jsme toho už víc prozkoumávat nemohli, vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli z Kouřimi pryč. Zamířili jsme do Kolína, kde jsme si koupili večeři a další potraviny na druhý den. Čekaly nás totiž další turistické cíle, tentokrát soustředěné v blízkém okolí okresního města Kolín, na které nám už bohužel nezbyl čas. Budeme se sem muset zase někdy vrátit….

Konec 2. části

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_si_po_bitve_u_Lipan_podmanili_mestecko_Kourim/